Príspevky užívateľa

Tim se na několik vteřin odmlčel s pohledem upřeným do blba, nikoli na blba. „Udělám si nové. Nové vzpomínky, lepší,“ rozhodl najednou. Ach, ty výpary mu skutečně měnily názor ze vteřiny na vteřinu! Ale jo, kdyby si pamatoval, pro jaký řešení se rozhodl v stavu čistém, věděl by, že tohle už si dávno vyřešil. Už po pár týdnech ve smečce mu došlo, že nemá smysl se honit za něčím, co na sílu nedohledá. Buď vzpomínky přijdou, nebo ne. On se musí spíš soustředit na to, aby si udělal nové. Kolik nových core vzpomínek už měl? To teď fakticky nevěděl!
Usmál se. „Je to moc dobře. Jenom takhle jsme skuteční! Bez myšlenek, bez předsudků, bez zábran – prostě jako znovuzrození!“ Ale nebyl by zrozen už tak potřetí v životě? Netroškaří hošánek, netroškaří! Byla to myšlenka nádherná! Nebo byly nádherné ty výpary. „A jaký tedy konečně jsi?“ Otočil se na soudruha zvídavě. Jaký je Hari skutečný? Jaký je raw?
Smrt. Co to je za téma? Neměl by být trip spíš veselejšího rázu? Nebo to byla karma za užití omamných látek? „Je to jedno. Je jedno, jak mocní za našeho života budeme, jak moc svatí nebo hříšní budeme, protože stejně jako ti nad námi, skončíme v suchý a studený zemi.“ Sdělil mu. Jestli bude pohřben v masovém hrobě, nebo na pláni rozkvetlých květin, to bylo úplně jedno, protože bude mrtví jako spousta dalších. A na žádné peklo nebo ráj, který by byl po smrti, na to nevěřil. „Je to normální, že chceme být jako všichni kolem nás, že se snažíme předstírat, jak normální jsme. Ale já takový být nechci. Chci se cítit dobře i tam venku,“ zamumlal. Kéž by skutečně nemusel nic předstírat, ani nic zastírat! Nač skrývat emoce, když jsou tak přirozené? To nikdy nepochopil na povídání o jeho rodu. Měl by působit chladně, a hrát si snad na nějakého mrzouta? A proč?
Kdyby byl při smyslech, napadlo by ho, že neměl konverzaci o smrti vůbec načínat. Jenže to přišlo úplně přirozeně, bez okolků, a on proti tomu nemohl bojovat. „A tak změňme to, co změnit můžeme,“ odsouhlasil Hariho slova a koukl mu do očí, která se zdála být lesklá od přicházejících slz. „Hvězdy vědí, proč nám berou naše příbuzné, naše milované. Zdá se, že jsme oba o milovanou rodinu přišli,“ říká mu. Jeho milovaní rodičové a sestry byli v trapu, a nezdálo se, že Hari by na tom s rodinou byl nějak lépe. Ač si na rodinu Tim nepamatoval, věděl, že ten pocit bezpečí rodiny mu chybí. Že Hariho bratr vůbec nebyl milovaný, to nemohl vědět.
V následujících slovech Hariho zaslechl strach, a v uších ho to zabolelo. „Jednou umřeme všichni,“ pověděl mu a packou bílého vlka pohladil po tváři. Zcela bez okolků, aby se ujistil, že ho vnímá. „Ale můžeme umřít spolu. A nemusí to být dneska.“ Leda by si to přál. Smrt jistě dokáže být i krásná, romantická! Ach, jakým směrem se konverzace od smrti asi odebere?

Tim o prstíky nepřišel, a to bylo rozhodně dobré. Co dobré nebylo, že Cielo vše po chvíli zápasu vyzvracel. Ach ne! Na to tak docela nepomyslel. Zamračil se, protože se zlobil. Už už čekal, že svůj hněv snad nechá vyplout na povrch – a možná by i nechal, kdyby se Cielo rozhodl ještě dělat nějaké scény –, ale protože ten pacholek padl na zem, rozhodl se jen si hlasně oddechnout. Ulevilo se mu jen pro tentokrát, jen proto, že Cielo už padl vyčerpáním. Jeho problém však vyřešen nebyl, na to bude potřeba ještě spousta času věnována studování mentálních poruch. „Pro tentokrát,“ odpověděl na slova sestřenky. Pro jednou nebyl tak pozitivní. Teď se hned začal soustředit na důležité – její ošetření. „Běžím,“ a skutečně si běžel pro bylinky. Snad by tu měl mít ještě kus vlhkého mechu, který si sesbíral včera, aby jí mohl ránu vyčistit. A pak jí to potře řebříčkem, který jí ránu vdesinfikuje.

„Ach, no jistě,“ dovtípil se, jako by zapomněl, že s pozicí coely přichází mnohem víc zodpovědnosti. „Jsem si jist, že se ti podaří najít nějakou rovnováhu mezi prací a rodinou.“ Chtěl znít pozitivně – ostatně jako vždy. Když bude Ryumee chtít, najde si cestu, jak obojí skloubit dohromady. Nebo pak vyhrají nějaké její priority. A ty má každý jiné, proto teď nelze soudit, jak to nakonec s ní bude. Zamyslel se však nad tím, co řekla následně. „A co ty a Everett? Ani vztah s ním ti lásku nijak neobjasnil?“ Zvídal se s našpicovanými slechy. Myslel si, že ke vztahu aspoň náznak lásky potřeba byl – nebo to bylo jak si myslel původně, že si Rya vybrala Everetta jako nejkompatibilnějšího vlka k pokračování rodu?
Evidentně si sestřenka usmyslela, že z něj dostane odpověď na její otázku. A on rozhodně nebyl vůči nějakému nátlaku odolný, takže se přemlouvat nenechá. „No, ano, to máš pravdu. Nejlépe je mi s Hariuhou, to je můj dobrý kamarád.“ Řekl jí nejspíš by se začervenal, kdyby to v tomhle světě šlo! nebo vlastně možná šlo, co já vím? Hari byl jeho nejlepší kamarád, ale taky první crush ever. Nějaké city k němu choval, to už věděl, ale nevěděl, jestli je to vůbec správná věc. Poví mu to někdo?

Ač věřil, že to má Ryumee těžké, tak by nedokázal tvrdit, že se do její situace dokáže vžít. Nikdy nebyl a nebude těhotný, takže si jen těžko mohl představit starosti s tím spojené. Tedy, tu představu měl, ale jaké to bylo doopravdy, to nikdy nezjistí. Mohl vést jen teoretický výzkum, a doufat, že to Ryumee zvládne. On jí podpoří, to je jasné. Cítil se být jejím dlužníkem. To ona z něj vysekala vcelku normálně smýšlejícího jedince, to ona ho vrátila na přibližně stejnou cestu, kterou se už měl vydávat jako mladší. „Tebe bude asi těžké zastavit a chtít po tobě, aby ses nevěnovala práci,“ pousmál se. „Ale já mám co mluvit.“ Jeho džob byl pro něj vášní číslo jedna. Jen pár dalších věcí se do té jeho mozkovničky ještě vešlo. „Uznávám však, že čím víc myšlenek se do mě vejde, tím těžší tu hlavu mám. Takže ti rozumím – moc přemýšlení většinou škodí,“ totiž, kdyby byl blbcem napořád, nemusel by mít žádné hlubší myšlenky, a ničím se nestresovat. „V tom já tápu, nebo tomu jen pořádně nerozumím. Lásku myslím.“ Dodal ještě zamyšleně. Ale to si jen namlouval! Vždyť on není žádný necita, naopak! Je to velmi milující a citlivý hoch! Nejspíš si jen nechtěl přiznat, že i do jeho života se tahle emoce začala nebezpečně rychle vkrádat. Měl by myslet na práci, na bylinky, a né na lásku! Navíc, láska je strašně vážná věc, a on si nemyslel, že je schopný jí prožívat. Tak maximálně nějaké vzplanutí, ale lásku? Na to si připadal moc hloupý.
No a přesně k tomuhle nejspíš i směřovala Ryina následující otázka. Věděl to, proto sebou ošil, a rozhodl se pokusit konverzaci otočit jiným směrem. Cítil však, jak se mu rozhořely tváře. Ne, nechtěl být součástí nějaké awkward konverzace! „Um, no, s nikým tu vyloženě problém nemám. Myslím, že jsem sem zapadl dobře. Někteří jsou milejší než jiní, ale vesměs jsou všichni k sobě tolerantní.“ Ach, stačí tato npc odpověď? Snad ano!

Že už Hariho magii viděl, na to takřka zapomněl. Nebo si to neuvědomoval, díky tomu, že byl ten zážitek trochu více traumatizující. Vidět vraždu v přímém přenosu, to se jen tak někomu nepoštěstí. A už vůbec né vražda tak brutální. Pohled na Hariho to však u Tima nezměnilo, o čemž si myslel, že není tak docela normální. Každý normální jedinec by při zhlédnutí, čeho je jeho kamarád schopný, byl jistě šokovaný. A Tim nebyl.
„No, jako bych o té vzpomínce věděl, ale nemohl si jí vybavit. Je to zvláštní,” řekl dál a nechal se touhle myšlenkou unést. Je to snad nějaká důležitá vzpomínka, nebo si z něj dělá jeskyně jenom legraci? Nad tím on nezvládl uvažovat, žádné rozumné myšlenky mu totiž hlavou neběhaly.„V hlavě cítím prázdno. Větší než jindy.” Protože on tam má prázdno snad 24/7, a tak nelze říct, že by to byla velká změna. Tedy, v posledních měsících už v tý hlavince něco měl, ale nemyslel si, že z něj bude nějaký filozof.
Zastříhal ušima, sledujíc svého kolegu velmi pozorně. „Smrt je všudypřítomná, a nedá se s ní nic dělat. Jenom smířit.” Vůbec nevadilo, že povídaní o sýkorkách nebylo o smrti - teď už bylo. Tim zaregistroval že nemohl úplně nejlépe ovládat svá slova. To se nedá nic dělat! „Moje sestra je mrtvá. Mám být rád, že si na ní nepamatuju, nebo smutnit?” Toť otázka, která ho trápila i když neměl v těle žádné drogy.

Jestli Tim zmoudřel, to by o sobě tedy neřekl. Normálního jedince z něj tak nějak vykopala sama Ryumee, a kdyby se nepřidal ke smečce už takhle ze začátku svého znovuzrození, mohl by na tom být úplně jinak. Díky smečce se mohl bezpečně regenerovat a pracovat na sobě. A to přeci chtěl, protože nechtěl dělat ostudu rodině, na kterou si vlastně ani nepamatoval. Ale přijal tenhle osud za svůj, a velmi rychle si jedinou příbuznou oblíbil. Jaké by to asi bylo, kdyby tu měl další rodinné příslušníky?
„Hm, nebo magie k ničemu,“ myslil si zas on. Kdyby byla užitečná, nechtěly by hvězdy, aby jí zase znovu objevil? Musela to být nějaká blbost, a on možná bude nakonec zklamaný, když jí objeví. Nebo neobjeví nic, a bude ještě zklamanější, takže to je jedno. „Já ti rozumím, a tak nějak v to doufám. Doufám, že mě návštěva jeskyně trochu nakopne,“ nadechl se. Nakopne, ale k čemu? Snad jen k té magii, vskutku. „Tu tvojí magii jsem chtěl vidět! Snad se najde čas, abys mi jí někdy v budoucnu ukázal,“ zasnil se nad skutečností, že našel důvod, aby se s Harim i po dnešku zase viděl. Tedy, mohl ho vidět i bez důvodu, ale když ono to bylo trošinku awkward? Nevěděl proč, ale prostě bylo!
Ale zpět k jeskyni jeskyňské! Timek už pořádně dýchal všechny ty výpary, a rozhlížel se kolem sebe, jako by to všechno snad viděl poprvé. Byla tam tma, a jestli na zdech hledal nějaké pravěké malby, tak to se mu nejspíš nepoštěstí. Působení výparů na jeho mozkovničku nevnímal, ale cítil, jak se mu uvolnily všechny svaly v těle. Tak, jako nikdy dřív! Žádné napětí, žádný stres, jenom harmonie. To s vámi prostě dokážou jenom drogy! „Já se rozhodně v pohodě cítím,“ odpověděl na slůvka Hariho a otočil se na něj. Na vteřinku ho zaskočil bolehlav, který doprovázela náhodná myšlenka – nebo se tak aspoň zdála –, a Tim jí musel vyřknout nahlas: „Já jsem si sem jako malej přišel hrát s kamením.“ A skutečně! I když si to nepamatoval, bylo tomu tak – jako dítě si sem přišel s jedním kamarádem ze smečky hrát s kamením. Ale Pohlreich tam tehdy nebyl! Nebo ano? „Jenom si na to nedokážu vzpomenout. Ale vím to.“ Byl o tom přesvědčen!

Tim se nad tím zamyslel. „Možná, že ano. A možná, že s těmi vizemi skutečně hvězdy manipulují, a nastiňují nám skutečné události. Nemůžu to potvrdit, protože nevím, co jsem zažil dřív,“ zlehka pokrčil rameny. „Ani já neznám důvod, proč tahle jeskyně je jaká je, a právě asi proto můžeme o jejích výparech vést jen teorie.“ Ovšem pokud by se mu neukázalo něco, o čem stoprocentně ví, že se stalo, či stát může, nebo snad už děje. Pak by bylo radno uvěřit, že v tom hvězdy mají tlapky. Jejich předci žijící na noční obloze nakonec musí vědět úplně nejlépe, proč je posílají při přijímání právě sem.
Přikývl. „Myslím si to. Chtěl bych vytáhnout nějakou konkrétní vzpomínku na svou magii, abych měl představu o tom, co umím, nebo neumím. Co já vím, jestli se u mě v dětství vůbec projevila?“ Toť otázka! Nutně nepotřeboval mít nějaké nehezké vize o událostech života předešlého, ale vlastně počítal s tím, že mu můžou být nepříjemné, nebo bolet jeho dušičku. Nějaké vzpomínky na rodinu by ho asi určitě obměkčily, ba ne i složily. Dokud neví o tom, co měl, nemusí ho mrzet, že už to nemá, že? Někdy je prostě lepší nevědět. Ale to zase vůbec nepomůže té stránce, která chtěla dost jasně vědět, jaký jeho předešlý život byl.
No a když Hari odsouhlasil, tak se vydal jeskyni vstříc. On se nadechl až uvnitř, i když to v plánu neměl – nějak mu to nedalo, a najednou si chtěl být jist, že vůbec tahle jeskyně něco kouzelného umí. Hned u východu z jeskyně pociťoval, jak se mu rozbušilo srdce a zkrátil dech. Hlouběji v jeskyni to bude jistě intenzivnější, a právě proto tam mířil. Mínil se pořádně odrovnat, aby sny, které tu mínil mít, byly řádně kvalitní. Ale co s ním ta omamná látka vlastně udělá, než skutečně usne?

Tim by se neodvážil Ryumee vnucovat nějaké přehnaně pozitivní myšlenky, kdyby nahlas vyslovila své obavy. Poporodní deprese je skutečná, a je třeba jí nebrat na lehkou váhu! On měl ke všem matkám respekt, což asi pramenilo z jeho vlastního vztahu se svou mámou, na který si žel nepamatoval, ale zakořeněn v něm někde bezpochyby byl. „Proto tam samozřejmě budu. Udělám svoje maximum, aby se nestalo nic tobě, ani vlčatům,“ říká jí. Ale nesliboval tohle jen Anjel? Ach, to byl jeho první nešťastný případ, a bylo samozřejmé, že hledal chyby i v sobě samotném. Třeba něco podcenil, třeba něco přehlédl. On by se sice zaručil, že udělal vše správně – nakonec se radil i s Ryumee –, ale trochu ho to hlodalo. „Tomu rozumím, a myslím si, že na něco takového se nedá připravit. Mateřské pudy k tobě buď přijdou, nebo ne. Já ti radit můžu jenom těžko,“ pousmál se. Ve své pozici on nevěděl o mateřství skoro nic, až na teoretické věci. „Já o výchově moc nevím, ale není to tak, že láska, kterou dáš, se ti i stejným dílem vrátím?“ To ale jenom slyšel, co on o lásce věděl? Zhola nic!

Tim se na Hariho usmál. „V to můžu jenom doufat – jen těžko bych si totiž poradil sám,” řka, ale tím už hodlal konverzaci ukončit. Už vůbec nechce totiž zabrouzdávat k tomu, že je naprosto neschopný se ubránit sám. Tím se budu týrat jenom v duchu, nikoli nahlas. Že byl ten den poblíž zrovna Hari, to musel být osud!
Byl rád, že běloch souhlasil. Zatím úplně netušil, jestli mu jeskyně pomůže zrovna s tím, s čím chtěl, ale musí doufat! Třeba by se totiž mihlo stát, že bude mít nějaké představy, které mít nechtěl. To se může stát vlastně docela normálně. „Skutečně? To se asi stává, a myslím, že docela často. Často jeskyně nabídne jen neurčité střípky představ, které nemusí dávat smysl. Ostatně výpary z jeskyně v tobě můžou vyvolat představa jako jiné opium - nemusejí dávat smysl vůbec, zřídkakdy můžou.” To si myslel on - droga jako droga. Jestli skrz ní promlouvají hvězdy, to ať už si přebere každý sám. „Já měl pravděpodobně vize o nějakých vzpomínkách ze svého minulého života. Né zrovna hezké, ale velkou váhu jsem se jim snažil nedávat.” Ale vlastně taky lhal, protože jim velkou váhu dával. Byl z těch představ tehdy dost pokáknutej, ale to mohlo být i jeho tehdejším rozpoložením.
„No, já jsem připraven. Jdeme?” Téhle otázce předcházel hluboký nádech, a nyní už zvídavě hleděl na svého kolegu, jestli je připraven do toho jít s ním právě teď.

Jo, Tim si možná s děckama rozuměl, ale vlastní by mít nechtěl, protože byl rád, že se postará sám o sebe, a o pacienty. Mít zodpovědnost za život a výchovu někoho dalšího by mít nemohl, protože věděl, že na to nemá. Tenhle životní úkol přenechá schopnějším jedincům – tady sestřenka se očividně postará o pokračování jejich rodu, takže se ani nemusel cítit blbě. „Tak to jsem rád. Ty si určitě poradíš – vždyť jsi mnohem zkušenější než já. Ale něco nastudování už mám,“ řka. Ano, Anjel mu poskytla skvělou praxi. Jelikož k němu chodila tak často, mohl jí opravdu důkladně sledovat a vést si záznamy. Bohužel neuměl psát, takže měl ty záznamy jenom v mozku, ale nebojte – kromě medicíny, bylinek, a některých vlků, je jeho mozek naprosto prázdný! „Jsem si jist, že se to nějak pořeší. Kdyžtak si postavíme další sklad,“ usmál se nad tou představou. Everett by to jistě mohl postavit, je to totiž práce pro pořádný chlapáky – přímo Bořky Stavitele!! A tím Tim nebyl. „Ale proč by ne? To zvládlo nespočet vlčic před tebou, proč bys to zrovna ty měla mít jinak?“ Ach, jak to, že měla pochyby? Myslel si, že je pro vlčata pevně rozhodnutá, že je skutečně chce, tak pročpak ta nejistota?

No, to se mu ulevilo! Nebude ze sebe tedy dělat nějaké až příliš starostlivé mačo, a odolá nutkání se mu na tu packu podívat. Odolá!! „To jsem rád. Je to asi naprosté minimum, jak ti můžu oplatit, co jsi pro mě udělal,“ řekl opatrně, neboť nechtěl sklouznout k nějakému opakovanému děkování za záchranu života. Tim měl na jazyku totiž akorát jen mnoho awkward frází, které bylo lepší si nechat pro sebe. Za záchranu života nelze poděkovat tak snadno, a plýtvat na to slova skutečně nestačí. Jednou se snad naskytne příležitost, jak by to mohl kamarádovi oplatit. Jeho šikovné pracičky jsou připravené mu být kdykoli k pomoci!
On by klidně ještě nějakou chvíli plkal, ale věděl, že dnes tu kvůli tomu nejsou. Dnes tu jsou kvůli výletu mimo realitu! „No,“ zamyslel se a otočil se směrem vchod do jeskyně. „Určitě bych byl radši, kdybys tam šel se mnou. Pevně doufám a věřím, že představy, které mi jeskyně naskytne, budou pozitivnějšího rázu, než jako minule, ale v případě, že tomu tak nebude, bych tam rád někoho měl.“ Někoho jen tak ne, ale Hariho ano. Protože s ním po boku se nebál. „Ty si pamatuješ, co se ti zdálo při přijímání?“ Optal se nesměle – protože věděl, že to se neříká! Proto se ani neptal nijak konkrétně, ale jeho zvídavost byla samozřejmě mocná.

O tom, jestli byl Tim nervózní, netřeba ani mluvit! Kdyby šlo změřit stres, jaký teď prožíval, dopočítali byste se opravdu vysokých hodnot. Teď šlo o hodně, a možná vlastně o nic. Možná tahle Cielova epizoda přejde dřív, než se léčitelé dozví, že Tim pro něj třeba připravil nedostatečnou dávku harmaly. A nebo to připravil správně, a všechno vyjde podle představ? Toť otázka, na kterou se brzo vytmaví odpověď. „Jdu,“ odpověděl spěšně Ryumee, když se na Ciela vrhla. Ten pacholek chtěl vzít roha! Naštěstí reflexy jeho sestřenky stačily na to, aby ho vzápětí skolila k zemi. A v ten moment se do toho vložil Tim – přiskočil k aktérům scény, a začal se sápat Cielovi do tlamy. Bezpochyb měl stisk sevřený jako divý kůň, ale právě na sudokopytníky on byl přípravený! Hezky ho chytil za koutky, aby ho donutil držtičku otevřít, a do té mu vhodil semínka harmaly zabalené v jednom z listů stejnojmenné rostliny. Stihl mu to vložit do krčku, ale stihl i včas vyndat z jeho tlamy prstíky? Přijít o ně, byť i jen o kousíček, by příjemné vskutku nebylo! Ať už to bylo jakkoli, po vložení bylinek musel Cielovi tlamu držet i dost dlouho zavřenou, což byl jistojistě boj větší jak duel v clash of the stars!! Hlavně, když měl Tim váhu mouchy.

Nuže, nelze tvrdit, že Tim nebyl takovým dítětem v dospělém těle. Pomalu se tedy z toho teď už dostával, ale těsně po tom jeho znovuzrození o tom takřka nebyl pochyb. Dneska to bude ale konverzace dospělá, to věděl, a nic jiného ani nečekal. K jeho příjemnému překvapení se Ryumee hned při první větě rozhodla z něj neudělat vola. „Už jsem si začínal myslet, že se mi nepochlubíš,“ zlehka se pousmál. No, hurá! Teď se mohl z této skutečnosti těšit už i nahlas – bude strýček-ob-koleno! „S mojí pomocí samozřejmě můžeš počítat. Jak to zatím probíhá? Brala sis nějaké bylinky?“ Hned se jí začal ptát, ač bylo jasné, že ona jako zkušenější bude vědět, co a jak. On měl přeci tu svou směs pro těhotné, a rád jí ji nabídne! Anjel na ní vcelku prospívala – pokud pomineme-li ten konec, ale za to žádné bylinky dost pravděpodobně nemohly.
To byl skutečně rád, že ho nehodlá vyhodit na mráz! Byl to přeci i jeho sklad, ach, jeho nebohý sklad! Ten bude přítomností vlčat nejspíše trpět. A se skaldem bude trpět i Tim. Jakmile mu někdo rozhází jeho pečlivě naskladněné bylinky, nejspíš uvidí andělíčky! „To jsem rád, jistě se tam všichni vejdeme,“ uculil se. Cenil si toho, ale zároveň si myslel, že jednou se třeba bude muset odstěhovat. Jenže co bylinky? A pacienti? Bez toho nemohl žít! Třeba si udělá někde vlastní ordinaci. „Jestli bych dokázal pomoct s výchovou, to si netroufnu tvrdit, ale určitě je rád pohlídám, nebo je naučím něco z oboru.“ Byla to krásná představa! Někdo se bude třeba někdy učit i od něj – od tupého salátomozka Tima.

Tim asi neměl mnoho ponětí o tom, jak zatěžkanou mysl jeho kamarád má. Není to sic tak dávno, co se odehrál ten incident s vlkomůrou, ale dá se říct, že se z toho Tim v rámci možností už oklepal. Ano, zase měl nějaké mini infarkty, když se mu při procházce někdo zjevil za zády, ale věděl, že se zase uklidní. Fakt, že je někdo ochotný se za něj postavit a riskovat svůj život, ho naplňoval pocitem bezpečí, který by asi měl ze smečky cítit zcela přirozeně. Žel nelze, aby mu byl Hari – nebo jiný soudruh – nablízku pořád, a tak se nesměl začít cítit bezpečně až moc. To se ale vzhledem k Timovo povaze asi stane jen těžko.
Moc jeskyně by se neměla zneužívat, to on věděl moc dobře, ale i přes jeho naprosto andělskou čistou dušu v něm asi kousek čertíka žil. Přirozeně, jako v každém z nás! Zneužije moc jeskyně ve svůj prospěch – za dobrým účelem, a tak nakonec možná ani nelze říct, že dělá něco špatného. Vysedával u vchodu magického místa do doby, než spatřil, jak se k němu Hari blíží – to se pak náhle zvedl a zavrtěl ocasem, a to aniž by si to uvědomil. Vždy, když svého bílého kolegu vidět, se ho zmocnil příjemně hřejivý pocit. Nijak si to však doposud neodůvodňoval. „Hezký podvečer, Hari,“ pozdravil ho nazpět. Jak hezky mluvit se naučil, no vida! To je určitě Ryumee ráda, že jí aspoň v tomhle ohledu nemusí dělat ostudu! „U mě je vše v pořádku, ale co ty? Bolí tě ještě ta packa?“ ptal se hned. Starat se o zdravotních stav svých kolegů se již stalo jeho přirozeností. Byl připraven se na Hariho packu klidně mrknout! Měla by se však hojit dobře. Na tom si dal osobně záležet!

Jestli jim to bude k něčemu, to se teprve ukáže. Tim svému plánu věřil tak pade na pade, hlavní problém totiž vyvstal takřka hned v momentě, kdy Ryumee jeho návrh odsouhlasila. Jak to do něj dostanou? Tenhle zběsilý vlk si asi jen tak snadno nenechá podat nutné léky! Bude to jako boj se lvem, a to holýma rukama! Šel si to raději hned připravit, ačkoli pořád po očku musel mít Ciela na dohled. Nevěděl, jestli by ho zvládla Ryumee spacifikovat – ač byla o mnoho fyzicky zdatnější než Tim, tady Cielo měl v sobě snad kus démona. A proti něčemu takovému je těžké bojovat! Nedá se však nic dělat – harmalu musí odměřit od očíčka, ale tak dobře, aby skutečně nehrozila poživateli otrava. A stejně tak nesmí padnout dávka vniveč. Byla to těžká matematika!
A když se mu podařilo snad správný počet semínek harmaly smotat do jednoho lístku, otočil se na sestřenku. „Podržím ho, a ty mu to dáš, nebo naopak?" Pomoc bude nutná, a i tak to je riskantní krok! Kéž by tu byl někdo s magií, která by dokázala druhého vlka zmanipulovat!