Príspevky užívateľa

Timek měl oka přivřená, bedlivě sledujíc malého, a přemýšlejíc, co se mu asi honí hlavou. Je to malé dítko, tak asi zkouší své hranice, co když z něj však vyroste tvrdohlavý jedinec? Možná je to lepší, než aby to byl takový chcípáček jako on, hm? To si musela už ošéfovat sama Ryumee, ona ho musela tvarovat do jedince hodného estreláckého jména. On jí jen a pouze pomáhá. „Motýle chceš? Najdeme nějakého.“Takřka neslyšně si povzdechl. Na dítko malé se zlobit vskutku nemůže! On je příliš měkký! „Ale když budeš všechno papat, tak se tě budou všichni broučci bát. I motýli.“ Hodil po synovci ještě jeden varovný pohled. Pokud totiž sežere dalšího hmyzáka, nebo něco, co zkrátka nemá, tak ho vezme domů. Jako trest!

Ač doufal, že by tohle setkání mohlo být příjemnější než to minulé, snažil se smířit i s možností, že to hezké nebude. Nyní stojící tváří v tvář své sestře se však mohl setkat se svojí stále dost zamlženou minulostí. Věděl, že tohle nebyla sestra, ke které by měl tak intenzivní a hmatatelné pocity, jako k té zesnulé, ale pořád k ní cítil nějaké pouto. Pouto, které tam kdysi možná bylo, a on po něm v sobě nacházel už jen zbytky. Jaká Marielle byla, když byli ještě vlčaty? Nedokázal si na to vzpomenout, a ani v hvězdné jeskyni o ní žádné sny neměl. Znamenalo to, že pro něj tehdy nebyla až tak důležitá? Jako jediná žijící pokrevní sestra se však nyní důležitou stala. Byl však zmatený z toho, co o ní Ryumee povídala. Nerozuměl tomu, co se jí odehrávalo v hlavě – a tedy proč opustila jak smečku, tak i rodinu. Rád by si aspoň toto ujasnil, bude však ochotná se vůbec o něco ze svého života podělit?
Ovšem poznal nejen z jejího postoje, ale také onu hlasu, že skutečně nadšená ze setkání není. Ale on sebere odvahu, a snadno se nenechá odbýt. Když s ní nepromluví nyní, kdy ano? „Už je to tedy doba, co jsme se viděli naposledy, a vím, že tehdy to moc plodná konverzace nebyla. Co to napravit nyní? Vidím, že ze mě zrovna nadšená nejsi, ale já mám mnoho otázek, na které nemám žádnou odpověď.“ Mnoho otázek měl už jako malé dítko, ale rozhodně nebyli tak vážné a důležité. Spoustu těch otázek měl hlavně proto, že přišel o velkou část paměti, a nemohl tedy přesně vědět, co se jeho sestře honilo hlavou. A nejspíš by to nevěděl ani za předpokladu, že by žádnou paměť neztratil.

Nu, Timek byl jeden z těch nejtrpělivějších vlků vůbec, ale nadejde den, kdy už jím třeba nebude. Chce to Guláš pokoušet? Skutečně? Zdá se, že mínil trucovat, a Timek ho jen pozorně sledoval, s pohledem neutrálním. Vlče jako demonstraci svého nesouhlasu s jeho slovy strčilo do tlamy několikero stébel trávy. Zbytečné emoce Tim vynechal, ale zakroutil nad tím hlavou, obzvlášť, když pak trávu z tlamy stejně vyplivnul. „Už jsi skončil?“ Ptal se ho, neočekávajíc odpověď. „Nic co neznáš jíst nesmíš. Nesmíš jíst ani nic od cizích vlků. Chceš mít břichabol? Ano?“ Zopakoval to, co mu řekl předtím, a užil stejný tón hlasu. Nu, jestli tomu neporozumí, naučí ho to jinak. Připraví mu nějaký harmless pokrm, který vystaví někam před jeho zraky, a když se k němu požene a sežere ho, zjistí, že ten pokrm má pachuť velmi hořkou. Když to nepůjde snadnou cestou, tou těžší už určitě ano. Je to pro jeho dobro! Timck by nikdy nekonal proti zájmu svého synovce!

Tim byl velmi taktní jedinec, ale v duchu ho napadlo, jestli Ikke schválně užil slova "podíváme se", i když neviděl. Proto taky pozorně sledoval, jak ta slova skutečně myslel. Dívá se po hmatu, ovšem. „To si zapamatuju, a nejspíš i brzy vyzkouším.“ Jak lépe uchovat a pracovat s organickým materiálem bylo vždy něco, co ho zajímalo, a co v praxi definitivně využije.
Přikývl na jeho další slova. „Dobrá, to by bylo fajn,“ řka, a už si představoval, co všechno by na semináři mohlo být. Daydreamoval v přímém přenosu – a to by měl věnovat pozornost taky Ikkemu! Nemohl si však pomoct, maloval si tu akci až příliš dobře. Sic měl z organizování něčeho tak velkého dost respekt, odmítal se poddat jakémukoli strachu.
Nu, ale po vteřince těchto představ už zase vnímal, co mu běloch ignisský vypráví. Už se mínil skutečně soustředit. Však nebude mít asi mnoho komentářů, spíš jen bude dost dobře pozorovat, co mu Ikke ukazuje, aby to nepokazil. Jakmile ho začal úkolovat, pustil se do akce – nejdříve si připravil stéblo prosa, a následně přes to dal velký list. Přesně tak, jak mu kolega léčitel poradil, a když byl hotov, čekal na další pokyny.
Na další pokyny si vložil trs bylinek do listu. „Mám,“ říká mu, a taktéž to potvrdí pokývnutím hlavy. Zatím to těžké skutečně není, takže není třeba se bát, že to dělá špatně. Zde nebylo co zkazit. Dále se díval, jak mu Ikke předvádí další krok, a následně to i dle vzoru zopakoval. Docela to jeho vzoru bylo podobné, to bylo hlavní, však? „Takto?“ Požádal raději o kontrolu.
Předpokládejme však, že to má skutečně dobře, a může se přesunout k poslednímu kroku – uzlu. „Pár uzlů jsem už vázal,“ řka, ale to neříkal proto, že by se snad chvástal. Sledoval, jak s tím Ikke zápasí, a snad by se mu i o pomoc přihlásil, ale nechtěl mu do toho kecat. Šlo o to nejjednodušší vázání, takže nemám obavy, že to Timek nezvládl.

Timek se na vteřinku pousmál. „Jestli tě nevytočí kdejaká prkotina, tak je to nejspíš v pořádku.“ Nu, jen kdyby věděl, čeho je tento jedinec schopný! Ale naštěstí to neví, tak se ani nemusí bát. Někdy by se hodilo mít třetí oko nebo šestý smysl, ale možná by to bylo i na škodu. Neteba o tom polemizovat, Timovi nejspíš na čele žádné třetí oko nevyraší.
„Je tam moc hezky. Moře je skutečně romantické,“ sdělil mu své pocity. Je to úplný kraj básníků! Né, že by tam Tim někdy trávil čas, ovšem věděl, jaké to tam je. Byl tam. Jen radši trávil čas v okolí domoviny, už z dříve zmíněných důvodů. „To si nedovolím soudit ani já. Pro mě je příjemnější mít hranice pro tuláky zavřené, cítím se tak víc v bezpečí. Jsem však vlk bezkonfliktní, a snažím se s každým vyjít za dobře, takže rozumím i těm, kterým tuláci na území nevadí.“ Tito jedinci však nejspíše nemají za sebou to, co on! „Nu, snad to domů stihnu ještě před deštěm,“ poznamenal, když se zdálo, že co nevidět zaprší.

Dle tónu hlasu, který ignisanka použila, si Tim odvodil, že to není jeden ze zapšklých členů její smečky. Dovolil si tvrdit, že tohle nebude vlčice, která s ochotou vytáhne politickou debatu, a bude se s ním chtít o něčem hádat. To ostatně bylo zřetelné už tehdy, kdy špehovala jejich území, a bylo následně zajata. Tim to rozhodně ocení, protože se dnes o politice vůbec bavit nechce. Je pro konverzaci o čemkoli, co ho rozptýlí, politika však ne. „To jsem rád,“ pousmál se, a nelhal! I když ke svému zranění nepřišla zrovna čestně, nepřál by jí, aby z toho měla trvalé následky. On zlý nebyl! Zatím. „Věřím, že vaši léčitelé jsou dost schopní na to, aby se s nějakým výronem dobře poprali.“ Troufnul si tvrdit i přes fakt, že ještě donedávna si myslel, jak koroneři ignisští stojí za prd. To se přeci vysvětlilo!
Vlčina se zdála býti nervózní, ale to Timckovi nikterak nevadilo. Na komunikaci s auťáky je už zvyklý, ostatně sám by mezi takové mohl patřit! „To byla samozřejmost.“ Opravdu to byla samozřejmost? Nu, on hříšníkům odpouští, on nerad vidí jakéhokoli vlka trpět. Pomohl koneckonců i Chrisovi, tomu vlku, který o sobě tvrdil, že je vrahem. A Hari byl nakonec taky vrah, a jak se k němu měl!! Tim je prostě měkký, ten v sobě žádnou zlobu dlouho neudrží, a tedy ani zlobu vůči Ignisu. „Nezní to hloupě. Jsem Timothée, a ty?“ Představil se na její žádost, a začal si jí pořádně prohlížet. Měla velmi decentní plesovou výstroj, avšak dost pěknou na to, aby nejednoho jedince zaujala. Kvítka Timek vskutku miloval, a na vteřinku zapřemýšlel, že snad příští ples na sebe také vezme jen něco tak prostého. Dost dobře by to interpretovalo jeho největší vášeň – květiny. Letos se však chtěl skutečně vytáhnout, a zaujmout, proto nakonec vypadal tak, jak vypadal. „Strojila ses sama? Hezky k sobě barevně ta kvítka ladí, to musel vybírat někdo, kdo má estetické cítění.“ Dovolil si tedy říci své myšlenky i nahlas.

Timek si k housence sedl, doufajíc, že tohle Guláška zaujme. Ano, zaujalo, ale úplně jinak, než by si představoval. Nikdo už se nedozví, co se z housenky vyklube, protože Guláš ani vteřinu neváhal, a hmyzáka slupnul! Pak se zdánlivě spokojeně posadil, a Timcka sledoval. Ten? Ten seděl s pootevřenou tlamou. Ten sotva stihl zaregistrovat, co se stalo, a teď koukal jak sůva z nudlí! Je pozdě na to začít se ke hvězdám modlit, aby to dítko bylo normální? „Guláši, nemůžeš brát do tlamy všechno na co přijdeš,” řka. Musel se donutit k tomu znít důsledně, nedalo se nic dělat. „Jednou bys mohl sníst něco, po čem by tě hooodně bolelo bříško, víš? Jestli chceš papat, tak ti seženeme něco vhodnějšího, ano?” Dnes je to housenka, ale zítra to může být rulík zlomocný! Ach, Timck ho musí víc hlídat, vždyť ten malý mu nemůže rozumět! Snad aspoň na tónu hlasu poznal, že to zrovna dvakrát žádoucí nebylo.

Ač si to zprvu nemyslel, na setkání, které ho brzy čekalo, zas tak moc připravený nebyl. Držel si v tlamince šalvěj, a v hlavince výjimečně pouhopouhé myšlenky na práci, tak se tolik nestrachoval faktem, že by tu potkal někoho, koho potkat nechtěl. Totiž, on nevěděl, jestli někdo takový konkrétní existuje. Nechtěl potkat nějakého bezejmenného vraha, avšak ani žádného známého vraha ignisského. To bylo jasné. S nikým na tomhle světě beef však neměl, s nikým konkrétním, a tak zkrátka zase pro jednou vyhrála Timova naivita nad rozumem.
A jak se k soutoku řek blížil, začal se ve vzduchu vyjasňovat pach vlka ze smečky sousední. Právě v ten moment se Timovi myšlenky na práci a cokoli jiného stáhly, a na povrch vyvstaly nepatrné obavy. Obavy, že pach bude patřit někomu, kdo se bude chtít hádat, nebo rovnou rvát, kvůli té tiché válce, která mezi smečkami probíhala. Tim byl od domova daleko, a kdyby se stal obětí útoku právě teď a tady, nemohl čekat, že ho někdo přiběhne zachránit. Kdyby měl však skutečný strach, klidně se mohl včas na patě otočit, a odejít. Ale když on byl tak zvědavý! Nepřidával tomu fakt, že mu pach přišel tak trochu povědomý. Jen hodně matně, ale byl. A proto se musel jít podívat blíž.
No a tak se tedy stalo, že několik metrů před sebou spatřil známou neznámou – svojí zapomenutou sestru. Tak trochu si její obličej vybavoval ze setkání na louce u Nihilu, však i kdyby se nepamatoval, rodové znaky byly více než zřetelné. Už nebyl hloupý, už si spoustu věcí dokázal dávno odvodit i sám. Ryumee mu povídala o sestře jen úplné minimum, neboť ani sama nevěděla, co asi ve svém novém domově prováděla. Tim o toto setkání stál i nestál zároveň – tohle byla jeho sestra, část rodiny, kterou už neměl. A ovšem ta naivní část jeho dušičky věřila, že by tohle mohlo být třeba krásné rodinné shledání! Vždyť se "viděli" naposled před rokem, možná ještě dávněji! Tolik se toho muselo změnit v jejím životě, možná i pohled na rodinnou situaci, kterému Tim vůbec nerozuměl. A tak přišel blíž. „Hezký den, Marielle,“ pozdravil jí, vskutku odvážně. Hezký den měla možná do doby, než jí tu potkal, he? Nepřišel k ní nikterak blízko, ale postoj jeho těla už dávno nepřipomínal tu vyděšenou trosku, kterou si možná dobře pamatovala.

Ač byly poslední dny dost teplé, dnes se už dalo z teploty vzduchu trochu vydedukovat, že podzim se brzy objeví za dveřmi, a bude chtít vstoupit do života všech žijících bytostí. Tim si ho do života pouštěl nechtěl, ale podzim se neptal, a zima už vůbec ne. A proto se na vše musel připravit, tedy zas a znovu doplnit sklad o bylinky, které budou v chladném počasí více než potřebné. Byl tu a nehledal nic konkrétního – spíše sbíral, co mu přišlo pod tlapky, a dalo by se nějak využít v medicíně. Což bylo takřka vše, ale základních bylinek měl už plný sklad, a tak bral jen to, čeho tolik neměl. Pamatoval si to, ovšem. O svém skladu měl přehled! V hlavě už sice dlouhou dobu neměl jen a pouze bylinky, stále však zabíraly většinu jeho mozkové kapacity.
Zrovna našel nejspíše posledních pár kusů šalvěje hajní. To měl tedy štěstí! Tahle bylinka kvetla skutečně dlouho, ale až do konce léta se objevovala jen zřídkakdy. Bude se hodit na respirační problémy, které jsou pro zimní čas typické. A když všechen šalvěj sesbíral, rozhodl se ještě kousek pokračovat podél řeky, aby se podíval na místo, kde se dvě řeky slévají v jednu. Právě tam mají mít s Ikkem onen léčitelský seminář, tak se chtěl podívat, jak to tam teď vypadá, a jestli je to na akci vůbec nějak ready. Nějak si připouštěl, že čím dál od hranic své smečky, a blíže k hranicím smečky ignisské, se může potkat s někým, o jehož přítomnost nestál. Snažil se být však klidný, klidnější, než kdy dřív.

Tento Timův výrobek dal mnoho práce, to ano, ale také mu dalo dost práce se vůbec odhodlat k tomu, aby to Harimu vůbec předal. I přes snahu toto setkání neudělat awkward, měl pocit, že se mu to moc nepovedlo. Už dávno se nebránil pocitu motýlků v břiše, kdykoli svého kamaráda viděl, ale o to bylo pak těžší, když došlo na vzájemnou interakci. I když se trapným situacím vyvarovat chtěl, tak ho stejně něco nutilo se jim vydávat vstříc dál a dál. Možná byl zvědavý, a pouze zkoumal pro něj dříve ještě neznámé pocity, nebo za to mohly jen a pouze emoce zvané láska.
Cítil, jak je Hari strnulý, cítil to pod tlapkama, když mu ten plášť zavazoval. To, že sotva mluvil, určitě nepomáhalo k tomu, aby se Tim nějak uvolnil. Ten měl však do strnulosti daleko, nervozitou se mu tělo přímo chvělo! A už vůbec, když se Hari vydal k přírodnímu zrcadlu, aby se zhlédl, a pak pronesl svůj verdikt. Teď teprve byl Timck skutečně nervózní – když čekal, jestli se mu plášť bude líbit. A spadl mu jeden kamínek ze srdce, když řekl, že ano. „Jsem moc rád, že se ti to líbí,“ oddechl si. Hariho už nějaký ten pátek znal, a tak věděl, že by ho s tím neposlal do řiti, ale přeci jen se mu v temném koutě mysli vyrojily obavy. Mohl nad jeho darem kroutit hlavou a ptát se "proč bys to pro mě dělal?", nebo mu rovnou říct, že to už trochu přehání. Ach, jak jemu se ulevilo, když se nic takového z úst kamaráda doposud nevydralo!
Usmál se, když souhlasil, že bude lepší mu vázání ukázat. Jistě to udělal jen z důvodu, že by vázání samotným Timem bylo neskutečně cringe pokaždé, když by to dělal, ale on si představoval, že je to protože chce zlepšit dovednosti svých paciček! „Tak sleduj,“ vrátil se tedy zpět k Hariho hrudníku, odkud mu plášť zase rozvázal. Tuhle smyčku, kterou plášt zavázal, si vymyslel sám, a podobal se nejspíše na nějakou rybářskou spojku. „Zatím jsem nevymyslel lepší vázání, ale do příště mě třeba něco napadne, a upravím ti to,“ řka. No, chtělo by to nějakou sponku, nějakou zapínací brož! Jenže zas takový machr Tim vskutku nebyl, aby si tu začal vyrábět i spony.
„Teď se dívej pozorně.“ Dva konce pláště mu ukázal důkladně, a pak velmi pomalu začal popisovat všechny ty průvleky, které k téhle spojce jsou potřeba. Moc dobře si pamatoval, že i v pletení věnců nebyl Hari úplně nejobratnější, ale to nevadilo. K tomuhle uzlu není potřeba, aby byl kamarád extrémně přesný. „Důležité je, aby ty konci pláště byly co nejkratší, a nebyly tak vidět. A kdyžtak se schová za tím heřmánkem. Párkrát si to vyzkoušíš, a přijdeš na to, určitě.“ Řekl mu, když mu to celé už doukázal. Popis ode mě nečekejte, ale Tim ho určitě podal co nejdůkladnější. „Zkus si to, a když ti to nepůjde, povedu tě.“ Ach ano – on se jeho tlapiček nedotkne omylem, ale klidně i schválně! Myslel totiž na to, že mu to chce co nejlépe vysvětlit, a být si jistý, že mu to pak samotnému půjde. Kdyby se nad zavazováním musel pokaždé čertit, tak by to nakonec pro něj mohlo být frustrující, a nemohl by si dárek užít naplno!

No, tak tu byla první plesová aktivita, které se Tim neplánoval zúčastnit. Nemínil se tu přede všemi ztrapnit – ještě by někde něco upustil, nebo zakopl, a bylo by vymalováno! Byl však zvědavý, o co půjde. Nějaký uvítací ceremoniál? Něco jako olympijská pochodeň? To se v průběhu následujících minut určitě dozvíme. Tím lépe, že se aktivity dobrovolně mínil zúčastnit i Hari – Tim ho mohl sledovat, aniž by se cítil jako stalker. Sice si tak před vteřinou řekl, že ho sledovat pro své dobro nebude, ale jeho srdíčko mělo jako vždy zcela jiný plán. Vnitřní emoční kolotoč se však rozhodl zmírnit menším kolečkem, které mezi přítomnými udělá. Obejde pár jedinců, ze kterých cítí bylinky, a hezky je pozdraví. Léčitelé a fetky drží při sobě, no ne?
A tak se jal tento svůj plán uskutečnit. Vše je lepší, než aby zde seděl jako pecka, no ne? A než se věci dají do pohybu, on bude zase přiblble sedět na svém místečku někde stranou, a jenom zírat do blba. Možná si pak sám trochu těch svých kouzelných bylinek, když už si je sem přinesl! Počká však až do chvíle, kdy bude jeho otravný mozek skutečně nesnesitelný. Nyní se však vraťme k jeho obchůzce zdejších hostů. Musel dělat smečce dobré jméno, a proto se takřka bez ostychu mínil vydat pozdravit i léčitele ignisské. „Hezký večer,“ zdraví nějaká npcčka kolem sebe, když si mezi nimi všimne i báby pod kořenem. No výborně! Jedinec, s kterým zvládne navázat konverzaci zcela přirozeně, a možná i méně awkward, než kdyby si to skutečně nakráčel až k léčitelům ohnivé smečky. „Packa se dobře zahojila?“ Ano, Tima tato informace skutečně zajímala. I tato ignisanka totiž byla jeho pacientkou. Sice pouhých 120 sekund, ale už to se počítá, a on nezapomíná!!

Kde propánajána mají ty Timovy myšlenky začít? Sotva sem došel, a už se cítil naprosto overwhelmed! Považoval se za společenský typ introverta, no, nevěděl, jak toto úplně zvládne. Jak už je víceméně z pachů zjevné, přítomné tu jsou všechny smečky. Není tohle nějaká událost století? Kdy naposledy se všichni sešli někde v míru? Ovšem událost teprve začala, je pošetilé si v tuto chvíli myslet, že vše proběhne hladce. A pokud nebude problémy dělat Ignis, třeba nějaký tulák ano. Někteří tuláci byli vlci, kteří nikdy součástí žádné smečky nebyli, tak jak se teď dokážou chovat na úrovni? Kde vezmou povědomí o slušném chování? Možná se toho Tim zbytečně bál, ale dalo se mu divit? Mohl jen doufat, že každý bude natolik střízlivý, aby si uvědomil, že vyvolávat konflikty na místě, kde je těch vlků tolik, nemá žádný smysl.
Timek si dal velmi záležet na svém outfitu, na svém kostýmu, který poslední dny tvořil. Dal do toho skutečně srdíčko, ale to on dělal ostatně vždycky. Vyladil se do zelené, a určitě to bylo lepší, než to, co vyrobil, když byl na plese poprvé. Sic si to mohl vybavit jen z toho snu v hvězdné jeskyni, no, byla to vzpomínka otřesná. Věděl, že jako malý byl na svůj výrobek pyšný, ale dnes by řekl, že jeho malé mladé já nemělo absolutně žádný vkus! Nyní zvolil jednotnou barvu outfitu, a ten doplnil decentním věnečkem. Odmítal si přiznat, že tímhle výtvorem by se rád zalíbil okolí (nebo konkrétně jednomu svému kolegovi), zkrátka jen nechtěl dělat ostudu.
Na ples se původně těšil, ale není to tak dávno, co z něj většina radosti vyprchala. Netrápilo ho nic jiného, než starý známý Hari. Mozeček Timečkův nedělal poslední dny nic jiného, než že daydreamoval, jak ho jeho bílý kamarád zve na ples. Nic takového se ovšem nestalo, a proto svůj mozek nesnášel. Nesnášel, jak ho baití na nějaké emoce, které nepřijdou! Věděl, že ho mohl pozvat on sám, ale měl pocit, že už začínal být trochu dotěrný. Nestačilo, že mu dal darem plášť? Jeho dvoření se muselo být čitelné víc než dost, ač to tak Timek vůbec nezamýšlel, takže kdyby Hari sám chtěl, jistě by na to již nějak reagoval. A to se taktéž nestalo, takže zbývalo uklidnit svůj mozek a hlavně svoje srdíčko, a smířit se s realitou, že tahle ulička je slepá. Slepá!! A copak se může divit? Je to kluk!! Určitě nad Timem nepřemýšlí v takovém kontextu, jako on nad Harim. S tím se zkrátka a jednoduše musel smířit.
Věděl, že ho jistě zabolí, když Hariho uvidí tančit s nějakou vlčinou, ale připravoval se na tuto skutečnost už od božího rána. Rozhodl se proto svého kolegu příliš nesledovat, i když to ovšem je a ještě jistě bude náročné. Byl více než polichocen, že si jeho dar dnes oblékl. Indikovalo to, že nejspíše nelhal, když tehdy říkal, jak se mu plášť líbí. Nu, ale ano – kromě této skutečnosti ho už dále vůbec nesledoval! Vůbec!!
A kdyby to tady už nedával, ať už z jakéhokoli důvodu – ačkoli doufal, že to skutečně nebude nějaký emoční propad ála utrpení mladého Werthera –, měl v kapse svého pláště záchranu. Mák opiový. Ach ano, ty slavné omamné látky! Výtažek z máku mu trochu otupí smysly, když to bude potřeba. Mohl vzít třeba i šalvěj divotvornou, ale osobně se tu nechtěl zcvoknout. Některé by taková bylinka jistě mohla na dlouhé hodiny zabavit, no, on není žádný drogový dealer! Zatím. A zodpovědný za nějakou šlamastyku také býti nechce. Raději doufal, že vše proběhne hladce i bez pomoci... čehokoli.

No, kdyby se měli bavit o mentálním věku, Tim by ještě donedávna mohl být považován za malé mimino. Vždycky na to myslel, když si třeba šel plést věnce, nebo sbírat kvítí – že je to infantilní, a ve svém věku by se takových koníčků měl přeci zdržet. Teď se tedy mohl vymluvit na to, že je to součástí jeho práce, ale stále tu byl třeba ten pohled Ryumee, kterým mu jasně říkala, že je zas jak malej! Nemějme mu to však za zlé, vždyť byl chlapec skoro dva roky pohřešovaný, a přišel tak o důležité období svého života, které se už nevrátí. Teď si vybíral všechno to, co mu bylo odepřeno.
„Ovšem to mohu navrhnout výše postaveným, já o tom nerozhoduji,“ řka, netušíc, jak by se takový nápad ujal. A byla tato informace, toto pozvání, vůbec validní? Pokud je Bellana pouze medikem na stejném žebříčku hierarchie jako sám Tim, asi těžko může něco takového rozhodnout. Timek ani nebyl v pozici, kdy by to mohl přijmout, mohl to opravdu jen předat dál. A také tak učiní. Takový nápad konec konců nebyl na škodu.
Jaká smůla, že své vrstevnici neviděl do hlavy! Pak by nemusel mluvit o něčem, o čem se ona bavit nechtěla, protože jinak vypadala z této konverzace patřičně nadšená. Úsměv a vrtící chvost, no, to jistě značilo jen pozitivní emoce! „No, je to moje vášeň. Když se můžu věnovat bylinkám, můžu být i sám se svými myšlenkami, a je to pro mě určitá forma relaxu,“ pověděl jí. Né, že by měl doma vyloženě nějaký stres, ale ono když se pak nakupí hodně maličkostí na sebe, bylo potřeba vypnout. A k tomu mu sbírání léčiva, nebo zmiňované pletení věnců, dost pomáhalo. On byl ten typ společenského introverta, který si moc rád s někým popovídá, ale dobíjet baterky musí častěji a dost důkladně. „Jeden to musí dělat srdcem, musí do toho dát i kus sebe, aby ta práce nějak vypadala. Jde přeci o životy vlků ve smečce, a vlastně nejen jich. V takové práci se chybovat nesmí, není to jako, když lovci před nosem uteče kořist. Tím nechci práci lovců nějak podceňovat, to vůbec.“ Práce je práce, a každou někdo musí vykonávat. Pracující vlci jsou si rovni, ale je potřeba vzít v potaz, že každá ta práce je jinak náročná. A Tim si myslel, že být medikem zas tak jednoduché není. Ovšem, jeho to bavilo, a přirozeně mu to i docela šlo, ale neznamenalo to, že se u toho někdy nezapotí. „Ale jistě, budu rád,“ odkývnul jí nabídku na společnost.
Zaregistroval, že na téma o smečce ignisské vůbec nereagovala, a nechal to tak být. Povážil to za téma, které rozebíráno nebude, protože nakonec politika nepatřila ani mezi jeho oblíbená témata. Ach, kdyby věděl, jaký beef má s jmenovanou smečkou tato vlčice, to by se tedy ještě divil! Zdrogování bylinkama, no, to taky měli asi tihle dva společné, a z úplně jiných důvodů. Jistě by to i tak vydalo na zajímavou konverzaci, žel, zrovna toto nebylo něco, čím by se musel Timck chlubit. A to v jeho případě šlo o čistě profesionální experimentování s opiáty a halucinogeny, no vskutku!
Jéje, jeho rod! Ryumee se tak snažila, aby rod udržela naživu, ale Tim stejně věřil, že vymřou cobydup. Jeho větev byla úplně pasé, a jestli se Gulášek postará o nějaké povstání z popela, to si zatím jistý vůbec být nemohl. „Estrela do Norte,“ doplnil jí tedy. Ne, skutečně se nedivil, že si jméno tohoto vymřelého rodu nepamatovala. A neměl jí to rozhodně ani za zlé. „S mojí sestřenkou? No,“ na to se tedy musel zhluboka nadechnout. „Jsem rád, že jí po svém boku mám, neboť mi v životě pomohla neskutečným způsobem. Ryumee je živel, a my jsme trochu na jiné vlně, ale co se práce týče, tak se vždy nějak domluvíme. I přesto, že mě valnou většinu dovedností naučila ona, stejně si sem tam pro radu přijde, a toho si já moc cením.“ Tak asi tak nějak. Mnohé Ryiny myšlenkové pochody nechápal, ale tak, nemohou si rozumět ve všem.

Tim nebyl zvyklý vlky od pohledu soudit – věděl, že sériový vrah může mít tvář zcela jakoukoli. Nenapadla ho myšlenka, že tato vlčina nemá nějakou přírodní barvu srsti, protože sám měl do nějakého normálu dost daleko. Aspoň v jeho očích. V Norestu bylo normální, aby vlk v kohoutku sahal někam nad devadesát centimetrů, a k tomu měl on sám skutečně daleko. Jeho jemný výraz mohl připomínat mnohdy spíše vlčici, a ač to bylo pro jeho rod typické, tak moc spokojený s tím nebyl. Nepřipadal si tedy v pozici, aby mohl něčí vzhled kritizovat. Podle něj bylo na každém něco hezkého, a to ať už ve vzhledu, či povaze. A doufal, že teď se tu tváří v tvář sešel s někým, jehož povaha bude přinejmenším přívětivá. Pro hladký průběh konverzace by to více než ocenil.
Pousmál se nad tím vtípečkem. „Vskutku to není špatný nápad. Jak má vlk za jedinou noc dojít z jednoho konce Norestu na druhý, a nezadýchat se u toho natolik, aby pak na samotném plese nevypadal jako strašidlo?“ To je skutečný problém! Co když bude v den plesu pršet? Jak pak mají Přízrační na místo dorazit čistí a nedělat ostudu?
Nu, když se vlčina představila jako léčitelka, Timovi to na tváři vykouzlilo více než vřelý úsměv. Nepatrně zašvihal ocasem, neboť tato informace mu skutečně radost udělala. „Tak to je skvělé! Konečně mi bude někdo rozumět! Právě se chystám pro pouštní růži, abych doplnil sklad bylinek, a připravil se tak na zimní období.“ Vysvětlil tedy rovnou, proč tu je. Když věděl, že je nihilčanka z oboru, věděl, že se mu hned bude povídat lépe. Věřil, že si dokážou vyměnit nějaké zajímavé poznatky nejen z bylinkářství, ale i ze samotného léčení. A to měl Timek rád. Samozřejmě netušíc, že právě takové konverzace se Bellana obává. „Nad tím už jsem také přemýšlel. Jeden by řekl, že spojenci budeme právě s Ignisem, který nám doslova dýchá na záda, a ono je to úplně jinak.“ Hm, ale chtěl se bavit o politice? No, nikdy nebylo na škodu získat pár informací o tom, jak jiní okolní dění vnímali. „Výměnný pobyt? No ano,“ předstíral, že si na tuto událost pamatuje, ačkoli v té době byl kdesi nezvěstný. Jen o té akci slyšel, právě od samotné Ryumee, ale žel přítomen být nemohl. „Ryumee je moje sestřenice, nyní hlavní léčitel naší smečky.“ Nyní také povoláním matka. Naštěstí né samoživitelka, ale možná i tak to brzy bude.

Nu, toto by Tim za zas takový trapas nepovažoval. Ve svém životě zažil a zažije mnohem větší stud zasluhující situace, a zakopnutí o cizince do toho patřit nebude. „Je to tak, ač vlci z mé smečky by tě nejdřív o odchod slušně požádali, než aby ti skutečně dali přes čumák. Pokud bys viditelně nikoho neohrožoval, ovšem,“ řka. U nich žádní vyloženě rváči nebyli, nikdo, kdo by uštědřoval rány pro radost. Neznamenalo to však, že by s tímto vlkem měli při neoprávněném vstupu přemíru trpělivosti, kdyby nechtěl území opustit.
„U pobřeží určitě na nějakého tamějšího člena narazíš. Nihilčané se snaží být vlídní ke kde komu, my třeba právě k Ignisu tak otevření nejsme.“ Vysvětlil. Nemyslel si, že by se shodovali opravdu ve všem, ale moc dobře je neznal. Vlastně takřka vůbec. Možná by to měl změnit, a navštívit končiny nihilské rokle, aby se s kulturou oné smečky více seznámil. To ale někdy jindy. Teď na cestování pomyšlení úplně neměl.