Príspevky užívateľa

Timek by se do těchto končin nikdy dobrovolně nevydal, kdyby neměl před očima květ pouštní růže. Bylinky a květiny, to byla jeho pohonná hmota – v tomto případě šel přes mrtvoly! A šel by přes mrtvoly i v jiných případech, jako třeba ošetření raněného, ale to se tu snad odehrávat nebude. Mrtvý les dělal svému jménu skutečně čest, a Timovi se to moc nelíbilo. Radši měl život než smrt, a tohle v něm moc pozitivních emocí nevyvolávalo. S vrstevníci by se v tomto tedy neshodl.
Jistě tuto vlčinu potkal na svém prvním plese, který se u nihilských odehrával, žel zde byl problém, že na tuto akci měl vzpomínky jen velmi omezené. Spíše žádné, jen ten divný sen z hvězdné jeskyně, a tam šlo spíše o jeho oblečení, a práci, kterou si s tehdejším kostýmem dal. Nu, skoro jako nyní, kdy se se svým oblečkem na nadcházející akci pachtil takřka dnem i nocí. „Tedy, já zrovna nejsem jedinec, který by se vydával na tak daleké procházky. Možná i to je důvod, proč jsem se nikdy s nikým z vaší smečky blíže neseznámil,“ polemizoval o nedostatku konexí ze smečky nihilské. To setkání se Solem žel už nepovažoval za příliš relevantní – sotva si pamatoval, o čem se tehdy bavili. Nejspíše ale o květinách, jak jinak. „Jsem Timothée, medik přízračných.“ Vždy se raději představil svým povoláním, než svým příjmením. Totiž, určitě mu šlo lépe být léčitelem, jak estrelákem.

Tak, Timek nebyl žádný expert na dětskou zábavu, protože tohle bylo reálně první vlče, v jehož blízkosti trávil čas. Ale musel uznat, že se cítil docela komfortně – malý vlček ho nebude za nic soudit, nebude se ho ptát na otázky, na které nechce odpovídat, a vůbec! S ním byla jen a jen zábava. Taky trochu starost, ale to k tomu už patří, hm? „No jo, je jich tu docela dost, že?“ Eh, tak tři bělásky viděl, ale už to se počítalo jako dost, ne? Pro malý dětský mozeček to tak muselo jistě působit. Sledoval, jak se Gulášek za nějakými rozběhl, a jal se ho následovat. Nespěchal, protože on by mu stejně nikam neunikl!
A pak si všiml něčeho zajímavějšího – na spadlé větvi se ploužila krásně zelená housenka. „Jé, podívej!“ Chtěl Guláška nalákat na něco statičtějšího. Za motýli se bude honit až do skonání těla, a nic z toho mít nebude! Tady housenku si může prohlédnout dost dobře a zřetelně. Nu, co se z ní asi vyklube, až příjde její čas? To si Timek nebyl jist.

Podzim, ano, tak jeho existenci si Timek vůbec nepřipouštěl. Bylo babí LÉTO, tedy čas, kdy je ještě šance natrhat nějaké bylinky a květiny bez toho, aby byl v permanentním stresu z nedostatečně doplněného skladu. Jako by nestačilo, že ho den co den doplňuje jak pošetilý! On však nebyl jen lékař, ani pouhý bylinkář, ale také vášnivý skladník. A tím, že Ryumee jako medik nepracovala na sto procent, bylo nutno se o sklad starat ještě více. Tedy, z jeho pohledu se nedalo říci, že by se o něj před porodem nějak starala – v jeho očích mu tam dělala jenom svinčík, ale do její tváře by jí to nepřiznal. Ona by na něj zase mohla spustit nějakou bouři nepřiměřených emocí, a na to on neměl nervy. Stačil mu jeho kolotoč emocí, které v sobě pořád teď musel řešit!
Vlastně, on byl teď pořád v jednom kole – to se chystá ples, a on nemá ještě hotový svůj kostým! Zbývá dodělat kousek, ale stihne to včas? Dále realizace toho léčitelského semináře, který musí řešit s ignisanem. Ach, do čeho se to on pustil? On a organizovat něco tak velkého?? Ještě půl roku zpátky by se neodvážil takovou myšlenku ani vyslovit, a teď? Přemýšlel, jestli ten pomalý nástup sebevědomí přišel s tím, že už byl ve smečce nějaký ten pátek, a cítil se tam komfortně, nebo v tom bylo něco jiného. Přeci jen měl stále plnou hlavinku Hariho, a to bylo také něco, co si žádalo spoustu odvahy. Vlastně ani nevěděl, o co se to v jeho případě snaží? Jen těžko by si dovolil tvrdil, že se pokoušel svého kamaráda snad nějakým způsobem sbalit! Ale dvořit se mu? No, to se možná snažil. Jedno je jisté – byl z toho řádně vyčerpaný. City dají nějakým způsobem dost zabrat.
Naštěstí dnes myslel na pouštní růži (růži z jericha), pro kterou mířil. Naposledy našel pár kousků na poušti za tímto lesem, ale dnes si nebyl jist, jestli už na ni není pozdě. Nu, to se uvidí. Žel bylo nutno si přiznat, jak zima co nevidět zaklepe na dveře, a on se na ní musí řádně připravit. Růže jerišská pomůže při dýchacích potížích, a příjemně ovoní špitál. Jenže teď Timck nezacítil onu květinku, nýbrž vlka. Zprvu se naježil, ale jakmile se po důkladnější analýze dozvěděl, že jde o jedince ze smečky nihilské, zase se uklidnil. V nihilu žádní sérioví vrazi nejsou, ne ne. Zde by ho totiž od vraždícího maniaka nikdo nezachránil, tím si byl takřka jist. Bylo tu mrtvo takřka stejně na (brložském serveru během prázdnin) hřbitově.
Rozhodl se, že se pachu vydá vstříc, neboť ač byl Nihil smečkou spřátelenou, on se možná nikdy do konverzace s tamějším členem nedal. Né proto, že by nechtěl, ale že zkrátka neměl příležitost se s někým blíže seznámit. V okolí domova potkal snad jen Sola, a na toho si žel moc dobře nepamatoval. Věřil, že toto setkání by tedy mohlo být přínosné. Možná by to mohla být i zajímavá politická debata, ač se nedalo říct, že by toho byl Tim zrovna dvakrát fanoušek. Nevadí, čas ukáže. A tak když v nedaleké blízkosti zahlédl modrý vlčí kožíšek jeho vrstevnice, střihl ušima a pozdravil; „Přeji hezký den.“

Hari sotva něco říkal, a Tim nevěděl, jestli je to spíš dobře, nebo špatně. On oněměl! A Timck se trochu bál, jestli to tímhle darem tak trochu nepřehnal! Protože říkat si, že je to dárek z přátelství, očividně zas tolik nepomáhalo. Zvládl si – byť jen v duchu – přiznat, že tohle je spíše dárek z lásky. Znělo to nejspíš dost absurdně, ale bylo tomu tak. Nešlo si lhát navždy! Teď bylo nutno se chovat co nejpřirozeněji, ano.
Chudáka Hariho toto Timovo gesto dokonce koktat donutilo! No, může být něco ještě horšího? Ano! Ještě může začít koktat on sám. „N-no,“ řka, netušíc, co vlastně odpovědět. „Nemusel, já vím, ale chtěl jsem. Určitě to neber tak, že teď očekávám něco na oplátku, to vůbec! Jen jsem chtěl experimentovat s magií, a udělat ti radost,“ nervózně se usmál, kdyby to šlo, začervenal by se stejně tak jako bylo rudé Hariho paroží. Udělat mu radost. Jak tohle ale znělo?? Jéje, Tim měl pocit, že s každým svým slovem se do toho zamotával ještě víc a víc! Chtěl, aby to vyznělo, jak náhodně k nápadu na dar přišel, ale tak to ve skutečnosti nebylo. Kovář sám chodit nahý může, ale kovářova kobyla nikoli? No, ale Hari nebyl žádná kovářova kobyla!! Prostě jen na něj jeho mozeček myslel tolik, že bylo nejjednodušší pro něj něco ve snech stvořit. Sám sebe si tak dobře představit ani neuměl!
Přesun k samotnému zkoušení pláště se zdál jako fajn způsob, jak ze sebe nějaké to podivuhodné napětí dostat. Možná. Timck se tedy jal do toho pustit – hezky plášť přes Hariho záda přehodil, jak přes koňský hřbet. „Vypadá to, že jsem se trefil,“ mluvíc o té velikosti. Ano, zdá se, že mu plášť záda kryl naprosto dokonale, až ke kořeni ocasu. Musel se v duchu pochválit, jak dobře svého kolegu zná. Nic nebude muset předělávat, no, kdejaký módní návrhář by mohl jeho přesnému oku závidět! „Zapíná se to vpředu,“ řka, ale to bylo více než jasné! Jen se k tomuto kroku musel přesunout, což bylo těžší, než v době, kdy dělal z Hariho májovou královnu. To se ho vůbec dotýkat nebál, no, teď byl o dost zdřevěnělejší! „Doplnil jsem to květem heřmánku – ošetřil jsem ho pryskyřicí, takže by měl vydržet hodně dlouho? Jen jsem to zkoušel podle rad Ryumee, tak nevím. Vlastně ani nevím, jestli se ti tam bude líbit, já to můžu kdyžtak změnit,“ mluvil, když mu na krčku ten uzlík, který měl vše spojit, vázal. Jeho polidštěné pacičky se třásly nervozitou, no toto!
Ale nakonec to dokázal. Plášť uvázal, a poodstoupil si, aby to viděl. „Hotovo. Já myslím, že je to dobré, ale sám posuď, jak se v tom cítíš,“ pousmál se a hlavou pokynul k studánce průzračné, která jako zrcadlo jistě posloužit mohla. „Pak ti ukážu, jak si to sám zavážeš. Nebo,-“ nadechl se uprostřed věty „nebo prostě přijdeš, kdykoli si ho budeš chtít vzít, a já ti s tím vždycky rád pomůžu.“ Pravdu děl, avšak bezpochyby cringey zněl. Co na tom už ale sejde, že jo.

No ovšem, že to bylo mnoho informací pro takový malý mozeček – velikosti zrnka písku! Ale ne, Gulášek bude jistě hodně inteligentní jedinec, snad po dědečkovi. Né, že by snad chtěl Timck hodnotit inteligenci své sestřenky, pokud se snad ve svém stavu rozhodne pro druhý vrh, už soudit začne. A né moc hezky.
Teď tu měl ale na práci jen hezké věci! Procházka se synovcem mu dodala potřebného dopamínku, ač ho měl v poslední době docela dostatek. Nemohl si stěžovat, že by se měl teď nějak špatně. Jistě, zaláskované srdéčko ho zlobilo velmi, ale nebylo to něco, na co by si vyloženě stěžoval. „No, ano – ozdravné. Spousta rostlinek tě dokáže vyléčit z nemoci nebo zranění. To snad ale nebudeš muset co nevidět na vlastní kůži zjišťovat,“ povídal si nejspíš sám se sebou. Ten malý byl raději zaneprázdněný motýlem, a Timck mu to vskutku nemohl mít za zlé. Měl nevinný mozeček – stejně jako Tim, když se znovuzrodil na tento svět. V něčem to bylo určitě lepší, než hlava zatížená milionem myšlenek, ale nevyměnil by to zpátky už za nic.
„Motýl. Ty musíš pozorovat s klidem a trpělivostí. Když po nich skočíš, tak se zaleknou a uletí.“ Ale ten malý to ovšem chápat nemohl, s tím Tim počítal. „Najdeme nějakého jiného, hm?“ Nebo jiného zajímavého broučka!

No, Tim se raději nevyjadřoval už vůbec. Připadal si s každou svou myšlenkou o něco víc tupější a tupější! Určitě by měl tyhle rady vzít v potaz, a nebránit se nevyhnutelnému – trénink boje by mu mohl pomoci získat trochu obratnosti, a pak by si třeba nepřišel ani tak nemotorný. jediné, co neměl nemotorné, tak to byly bezpochyby pacičky. Mohl by protivníkovi tedy leda tak vypíchnout oči, ale při vzpomínce na Hariho opeřeného mazlíčka, držíc v zobáku jedno z očí tulácké vetřelkyně, si nemyslel, že by byl schopen na podobný scénář vůbec pomyslet, natož ho uskutečnit. „Určitě nad tím popřemýšlím, děkuji za vnuknutí nápadu,“ řekl jen, a dále to už rozebírat spíše nechtěl.
Ani k mezismečkovému trénování boje se nevyjádřil, neboť mu ani ta myšlenka nebyla tak komfortní. Určitě by bylo fajn, kdyby měli lepší vztahy mezi sebou, ale trénovat boj se smečkou, která se tvářila jako parta jižanských buranů, mu v uších dvakrát líbezně neznělo. Stokrát raději si dá již zmiňovaný workshop!

A tak dorazil zpět na místo setkání, kde už Ikke seděl. Věřil, že trsy prosa, které sehnal, na toto stačit budou, ale to už mu bude muset sdělit samotný ignisan. „Jsem tu,“ řekl zcela zbytečně, když proso prutnaté odložil k ostatním věcem potřebným k pletení. Tohoto se nebál, protože měl ťapičky zručné, a s pletením už měl zkušenosti velké. Tedy v ohledu pletení věnců, ale nejspíš se i velmi snadno naučí i toto. V tomhle odvětví byl sebevědomý a věřil svým schopnostem. A to bylo dobře, protože u něj se to tak často nestává.

Pomněnky nepomněnky, hlavně nesměl Timek zapomínat mít všechny smysly zapnuté. A naštěstí nezapomněl, proto si po chvilce sběru všiml, že se kolem někdo prochází. Snažil se sám sebe příliš nestresovat – sic pach patřil tulákovi, ale né každý hned musel být vrah, že? Jenže on si to myslel. Srst na zátylku se mu naježila, a on takřka přestal dýchat, jak se začal nervozně ohlížet kolem sebe, aby vetřelce včas spatřil. Pomněnky už ho najednou vůbec nezajímaly.
„Kdo je tam?“ pronesl nejistě k neznámému, když se také konečně cizinec – cizinka – ukázal. Tim byl napjatý, ale takřka se nehnul, nýbrž se jal cizinku si prohlédnout. On předsudky skutečně nenáviděl, ale tentokrát se jim ani sám neubránil, neboť první věc, co ho napadla, byla, že tahle vlčina ho asi zmlátit nepůjde, a pokud ano, snad by se jí ubránit zvládl. V jeho případě je to však pouhé "snad". „Přeji hezký den.“ Trochu se uvolnil. Pořád se však měl dost na pozoru, aby třeba stihl aspoň zdrhnout.

Timek samozřejmě přikývl na souhlas. „To ano. Po těch všech dramatech bylo občas těžké usnout, neříkám, že ne,“ přiznal. Obzvlášť po tom útoku tulačky na jeho osobu. To bylo traumatizující, ano, ale Timův mozek si ten zážitek již zaobalil do přijatelného obalu, aby si z toho mohl vzít i nějaká pozitiva. Třeba to, že si teď aspoň dával venku větší pozor na to, co se kde šustne. Né, že by to pomohlo, vzhledem k tomu, jak se seznámil s Gilgameshem. Opět ho někdo mohl velmi snadno zamordovat.
Od mordu ale přejděme k trapasu, který se zde odehrával. Ona to vyloženě špatně awkward situace nebyla, možná hezky awkward? Byl to pocit zvláštní, žel těžko popsatelný. Rozhodně Timek sotva dýchal! Musel se však uklidnit, a proto se uchýlil ke slovům, která jistě situaci uvolní. „Ano, jistě,“ zamumlal a jal se vzít látku do svých praciček, aby jí ukázal na světlo. „Myslel jsem na nějaký plášť, který by ti šel hezky k srsti. Něco, co nebude moc křičet o pozornost, pouze podtrhne tvůj už tak dost vyvážený vzhled. Trefit správný odstín bylo těžší, než jsem si myslel, ale myslím, že jsem to nakonec trefil. Tvoje parohy to nepřekřičí, a to je důležité.“ Povídal a povídal, aby se soustředil právě na obhajobu svojí práce, aby nepřišla otázka "proč". Protože při takové otázce by lhát nedokázal, ale ani nevěděl, co by z něj vypadlo, a zjišťovat to zatím nechtěl. „Pro naší rodinu jsou pláště prý typickým oděvem,“ vysvětlil, ale pak ho napadlo, jestli to nezní jako pozvánka k připojení se do jejich rodiny?? Ježíšku! „Em, to říkám, protože nejspíš nějaký můj předek už tuhle magii měl, a já to podědil. Dávalo by to smysl, že?“ Dodal tedy, čímž tomu nejspíš zas tolik nepomohl.
Celou tu dobu se díval jen na svůj výrobek, protože měl dojem, že kdyby se jeho očka sešla s těma Hariho, zrudnul by až na řiti. „Zkusím ti to, můžu? Nemám tušení, jestli jsem trefil velikost,“ pronesl, ale byl si skoro jist, že trefil. Měl ho totiž napozorovaného až dost!

Timck z Hariho očka nespouštěl, a přemýšlel nad tím, jak snadné kdysi bylo s ním mluvit, a najednou?? Najednou to přes ten tlukot srdce, který cítil až v krku, skoro nešlo! A co vůbec teď, když se skutečně ptal, proč se cítí zvláštně? No, možná by měl přitakat, že je to kvůli té jeskyni, ale ani jemu se nechtělo vést nějaký deep deprešn talk! Chtěl se cítit dobře, né smutně-dobře! A tak jak teda odpovědět?? „Možná? Ale spíš asi né. Cítím se zvláštně dobře? Asi je to tou magií, možná i narozením Guláše, a poměrným klidem mezi smečkami? Tak je to.“ No, jeho slova určitě dávala smysl, ne? Musela.
Ano, ano, ta látka, které si už evidentně Hari všiml. Musel mu jí dát – bylo by opravdu podivuhodné, kdyby si jí zase vzal domů! A navíc na tom makal takového času! Měl by si sám své práce trochu vážit. Ale co když to bude tak neskutečně trapné? A když to nebude trapné, bude tohle gesto určitě tak hrozně čitelné. Tohle gesto jistě jeho myšlenky zcela odhalí! Pokud tedy není Hari hlupák, nebo stejný auťák, jako on. Něco mi říká, že možnost číslo dvě je reálná, a tedy bude mít Timck štěstí.
„Nic? To je škoda, těšil jsem se, co mi povíš. Ale hádám, že čas od času jeden klid ocení – má pak chvíli na odpočinek,“ řka, ačkoli občas stačilo mít bordel v hlavě, a odpočinek se nekonal. To mluví z vlastní zkušenosti, protože jinak měl Timek život docela klidný. Docela. Když se ho někdo nesnažil zabít, nebo dotáhnout na workshop pletení, že? Ale ani o tom nechtěl teď mluvit. „Já jsem dost experimentoval se svou magií. Zjistil jsem, že mě to opravdu hodně vyčerpává, a tak to nejde dělat den co den – obzvlášť, když pak přes den musím ještě fungovat. A taky si nemůžu vyčarovat cokoli. Jenom látku.“ Rozpovídal se tedy radši o své magii, aby přešel k věci. „Ale s tou si jde hrát docela hezky. Zdá se mi, že už na to začínám přicházet – a proto jsem ti taky něco přinesl.“ K tomuhle momentu ho dohnalo opakování si myšlenky, že je to pro kamaráda. No a taky si přitom co to vyslovil značně oddechl. To teda nevim z čeho, protože tohohle ještě není konec!

Při zhlížení se na tom vodním odrazu by jednomu člověku přišla na mysl píseň Man in the Mirror od starýho dobrýho Majkla Džeksona, ale žel měla úplně jinou message, než to, co na srdíčku Timovi teď skutečně leželo. Myslím, že jeho situaci teď dokonale popisuje How Will i Know od Whitney, ale bohužel nebo spíše NAŠTĚSTÍ tohle nebyl muzikál, kde by si jeden musel začít zpívat, aby dal čtenáři jasně najevo svoje city. Tim by totiž asi moc dobrý zpěvák nebyl. Nebo ano? To se snad nedozvíme, neboť by pak každý kdo by se jen ochomejtnul kolem mohl zhynout na cringefarkt.
A naštěstí tyto awkward myšlenky nyní mohl odsunout stranou, aby se vydat vstříc awkward realitě – Hari dorazil! Timck se na něj usmál, ale hned mu hlavou proběhla myšlenka, jestli se neusmívá příliš přiblble. Najednou ty jeho myšlenky byly tak otravné! „Hezké odpoledne, Hari,“ vydal ze sebe, a pacinkou nahmatal ten kus látky ležící vedle sebe, aby se snad ujistil, že si ho sem fakt vzal. Ten kus hadru, kvůli kterému tu dnes přeci je! Ale ovšem, že ho v mžiku napadlo, jak absurdní tohle musí být. Takový dar! To si skutečně dávají kamarádi?? Sám tomu nevěřil, ne ne! „Řekl bych, že se mi daří dobře. Občas trochu zvláštně, ale obecně si nemůžu stěžovat.“ Neměl říkat, že se cítí zvláštně! Ještě by se ho snad mohl Hari ptát, hm? A to by pak nevěděl, co má říct! „S Gulášem to jde dobře, a s magií jsem taky pokročil. Co ty? Máš něco nového?“ Raději stočil konverzaci k Harimu, protože i jeho skutečně zajímalo, jak se bílý má.

K tomu ignisskému ceremoniálu už se dále nevyjadřoval. Nechtěl rozvířit nějaké zbytečné hoaxy, ač tedy nevěřil, že to hoax je. Co bylo řečeno bylo dostatečné, více situaci není třeba komentovat.
„To určitě ano, ale určitě je i přirozené o svůj život bojovat. A toho moc schopný nejsem,“ myslil si. Ale kdyby si dobře vzpomněl, o svůj život v rámci možností bojovat, když ho napadla na území ta tulačka. Utekl přeci do dostatečné vzdálenost, aby si zavolal pomoc. Nebyl to boj o holý život, ale byla to snaha o ten život bojovat, no ne? A ten den měl štěstí, že jeho volání bylo vyslyšeno, ale žel tomu tak nemuselo být pokaždé. „Já se snažím čas od času vycházet ze své komfortní zóny, ale není to snadné. A tohle bych do toho započítal. Znemožnit se před někým, to je pro mě hodně velký diskomfort,“ povzdechl si. Obzvlášť, pokud by ho měl fakt něčemu učit Hari. A k jiným schopným členům, jako třeba Aikanovi, neměl tolik důvěry. Žel to s ním bylo těžké, a za to se neměl rád.
„To bych musel tak i tak odmítnout. Skutečně by to asi v této době nebylo nejvhodnější,“ přimhouřil nad tím oka. Nu, a workshop pro léčitele oukej je? Tam nedocházelo k takovému fyzickému kontaktu, k žádnému mlácení, a tak se asi Tim nemusel o svůj život tolik strachovat.

Nu a tak se také odklidil k hledání potřebného materiálu. Tohle snad bude zábava, Tim měl z toho docela dobrý pocit. Bude mít snad kamaráda z Ignisu? No toto! Jak by se na to smečka tvářila? Asi moc dobře ne. Ale když bude udržovat vztahy neutrální, nic nezkazí, ne? On byl bezkonfliktní, a i když měl na celou tu událost s vraždou jejich členky dost vyhraněný negativní názor, nevěřil, že všichni členi Ignisu jsou tací. Samozřejmě ten čin dost vypovídal o celkovém íkvé smečky, neboť jen fakt, že si mezi sebou hýčkají vraha, byl nechutný, ale to se nedalo nic dělat.
Timek sešel trochu z kopečka, na kterém se planina nacházela, aby našel trsy trávy dávno převyšující jeho vlastní výšku. Proso prutnaté, ano, to bude stačit. Sebere tak pět kusů, to by mohlo snad stačit. Kdyžtak zaběhne pro nějaké znovu, daleko to není. Jak rozhodl, tak také učinil, a pak už se jen s prosem vracel zpátky za sněhově bílým ignisanem.

Timck tu seděl u studánky, sledujíc svůj ksichtek v odraze vodní hladiny, čekajíc. Čekal, až se tu sejde s Harim – tahle schůzka byla domluvená někdy po tom awkward rodinném setkání u nich ve skladu. Timek měl pro něj přeci připravený ten dar, na kterém makal několik dní a nocí! Hlavně nocí, protože jeho magie fungovala přec při spánku. A bohužel jak už zjistil, nefungovala na všechny náhodné předměty, nefungovala ani jako manifestace, pouze jako manufaktura látek. Kolik malých mozkových buněk muselo v Timové hlavince tvrdě dřít, aby tyhle fast fashion kousky vyrobilo?? Nu, opravdu nespočet!
Říkal si, že tenhle šat, který Harimu vyrobil, mu dával z čirého přátelství, ale ve skutečnosti moc dobře věděl, že se mu tím dvoří. Měl pro něj ten plášť hotový už tehdy při té rodinné sešlosti v doupěti, ale dát mu to nemohl. Né před zraky své sestřenky, která jako by mu svým pohledem jasně říkala "tak už ho sbal!!". To si Tim jen představoval, ale znal přeci Ryumee! Ona mu nějaké takové telepatické vzkazy bezpochyby posílala, a Tim z toho byl dost pokáklý. Dovolil si tvrdit, že Ryumee vůbec neví, jaké to je být v jeho kůži! Na rozdíl od něj měla v nějakém balení velkou výhodu – výhodu, kterou on nikdy mít nebude. Příroda jasně říká, že vlčata si může udělat jenom samec se samicí, nikoli samec se samcem, a proto si tu teď Tim připadal tak naprosto absurdně jen přemýšlením o nějakých hlubších citech chovaných k stejnopohlavnímu jedinci. Jenže on ty city měl, on je cítil – to popřít nešlo!! A tak má teď dělat co? Má jim dát prostor, nebo je potlačit?? To bylo něco, v čem mu zatím nikdo úplně jasně poradit nedokázal.

„Tak to jo,“ přikývl Timck. Nu, on se naštěstí ve smečce cítil dobře, jako doma – protože vlastně doma byl. Sice byl dva roky nezvěstný, ale to, že se zase dokázal začlenit zpátky, bylo důkazem, že tam patřil. Né, že by měl ve smečce kdo ví jaké postavení, ale měl pocit, že se tam rozhodně neztratil. „Tak to je asi jedno. Já totiž nevím, jak to skutečně bylo, tak tu nechci plácat blbosti.“ Zamračil se nad sám sebou. Nemohl mluvit o tom, kdy tento ceremoniál byl v kurzu, a jestli vůbec, když si to sám nepamatoval. Na to by se měl ptát asi Hariho.
A tak si mohl zase připadat jako blbec, když mu Ikke připomněl, že skutečně stačilo použít jen znalosti z medicíny. Ach, jak on se cítil teď natvrdle! Zjevně se měl opravdu ještě hodně co učit. Ale to je přeci v pořádku – jeden se učí celý život, a on se svým nesnadným osudem na sebe nesměl být tak přísný! Kdo ho však zastaví? „Tak to... mě nenapadlo. Asi proto, že když jsem byl opravdu v ohrožení života, nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na nejhorší. Jak někdo dokáže v takové situaci udržet chladnou hlavu? To nechápu.“ Ano, byl to posránek, vzhledem k minulosti, ale bylo to přeci oukej. „Trénink – to by mi asi prospělo, ale já se nechci před někým znemožnit.“ Bylo mu neskutečně trapně. Hari by mu jistojistě poradit dokázal, ale toho se ptát nebude. Před ním trapčit s pokusy o nějaký bojový um rozhodně nebude!!
Konverzace o workshopu byla rozhodně komfortnější. Asi prozatím. „Souhlasím. Já se vždy rád něco přiučím, a myslím, že i ostatní léčitelé, nebo tací, co se o bylinky byť jen pro vlastní potřebu zajímají,“ pousmál se. Vidina léčitelského sedánku se mu zamlouvala víc než dost. A to i přes všechny ty mezismečkové neduhy! Jak byl ale nápad na uspořádání něčeho takového vyřčen nahlas, Tim nevěděl, jak by se to u nich ve smečce líbilo. Souhlasila by Ryumee? A ostatní? Nevěděl. „Já bych byl pro.“ Jeho názor je však jasný.
A teď už pro ty traviny!!

Výborně – zatím se zdálo, že vše probíhá naprosto normálně. Kromě faktu, že tahle situace byla spíše nenormální? Ale tak, kamarádi se normálně navštěvovali doma, někdy i za přítomnosti rodičů, ale to možná v nižším věku? No, raději nepolemizovat nad touhle podivnou situací, a doufat, že se nic awkward nestane.
Everett se zjevně rozhodl hrát neaktivní npcčko, což bylo jedině dobře. Aspoň ten malý se k nim zvídavě mínil připlazit. Nad těmi nemotornými pohyby Tim vždy vyměkne! Mimísky měl fakt rád, ale jak byl na druhou stranu šťastný, že neměl vlastní, hah! „Jmenuje se Ghu'Lass, ale říkáme mu Gulášek,“ odpověděl Tim dřív než mohla odpovědět Gulášova vlastní matka. Guláš. Jediné štěstí, že vlci netuší, co to pravý maďarský guláš je, jinak by měl týpek o srandu v životě postaráno. Šikana ze všech stran by ho nejspíš neminula. „Škoda, že je jen jeden. Nebude si mít s kým hrát a rozvíjet se, takže o to větší starost to pro Ryumee asi bude,“ zhodnotil situaci. Byla to vskutku škoda – měl pocit, že jako jedináček nebude mít o co bojovat, a třeba skončí jako neprůbojná nicka jako sám Timck. Možná bude rozmazlený, ale třeba bude jen slabý. Pokud mohl dělat soudy, tak Everett s Ryumee jich měli upéct aspoň o jedno víc. Navíc by Ryumee neměla s ním ani tolik práce, protože by si měl s kým vyhrát. Obecně si tedy myslel, že být jedináčkem je spíše na škodu.

Nu, Tim si nemyslel, že by mu Hari o tom ceremoniálu lhal – pravděpodobnější bylo, že si to Timck jen špatně pamatuje. A nebo tam jen tento vlk není tak dlouho, aby si to pamatoval? „Ty ses ve smečce nenarodil?“ Zvídal se tedy následně. Myslel si, že valná většina vlků se ve smečce prostě narodila, a jen pár tuláků se mezi tu smetánku pak dostalo – to tedy asi neplatilo zrovna o přízracích, kteří mají komunity snad jen z tuláků. Mohl se tedy Tim považovat za vyšší třídu díky tomu, že se ve smečce narodil? Nu, možná! Ale rozhodně to neudělá, hah. Nebyl o nic lepší než kdejaký tulák. „Je to nechutné.“ Řekl to dost jasně a zřetelně, aby bylo evidentní, jak znechucený z toho je. Měl ale pocit, že tenhle jedinec s ním bude souhlasit.
Povzdechl si. „To já taky ne. Vzít někomu život mi nepřísluší – ale jako jedinou možnost při sebeobraně to dokážu pochopit. Já však nejsem žádný bojovník, a nezvládl bych ani to,“ řka, čímž se tak hloupě odhalil. A před nepřítelem! No toto! Měl štěstí, že tenhle nepřítel byl vlastně medicínský kolega, a ostatně bezkonfliktní jedinec.
Nemusel se cítit hloupě, ale ovšem, že trochu cítil. „Bylo by hezké, kdyby se uspořádalo nějaké kreativní sezení, při kterém by si vlci mohli vyměňovat jejich nápady a třeba i vychytávky do života. A vlastně bych ani nebyl proti, kdyby se něco takového dělo jen mezi léčitely,“ trochu se uculil. Nějaké mezismečkové setkání léčitelů by si rozhodně užil – a to i přesto, že vlastně o měststké smečce nevěděl nic, a s ignisem měli smečkový beef. Doktoři by měli prostě držet při sobě! Jen je potřeba odsunout všechny předsudky. I ty vlastní!
Přikývl. Ovšem pomůže, jak jen bude moci. Tedy, co? Skutečně si tu teď bude plést brašny s ignisanem? Skutečně a doslova léčitelé drží vždy při sobě? Nu, asi ano. Tim se nemohl ubránit zvědavosti, a své přirozené dobrotě. „Traviny tu budou. S něčím se za chvíli vrátím,“ odsouhlasil jeho žádost. Jsou na planině, dlouhá tráva je takřka všude. A když sejde o kousek níž, najde tam i skutečné traviny jak z amazonského pralesa! Z těch se bude plést jedna báseň. A tak tedy šel. „Sejdeme.“ Kývl ještě na ignisana, aby bylo jasné, že skutečně teď nepoběží dolů do tábora, a nenechá tu slepce napospas.