Príspevky užívateľa

Tim sestřenku poslouchal, ale tak akorát si povzdechl. Ovšem, není podle stanov jejich rodu. „Já tomu prostě nerozumím. Podstoupit tenhle rituál dospělosti, proč? Proč si zbytečně způsobovat bolest? Je to důkaz odvahy? Já přeci ve hvězdy věřím, proč bych jim to měl dokazovat nějakým sebepoškozováním?" Pochyboval, že tuhle tématiku někdy pochopí. „Jestli je to ale jediný způsob, jak být právoplatným členem rodiny, tak jím třeba nikdy nebudu," myslil si. On se ale snaží, hrozně moc! Snaží se být užitečný, a nedělat rodině ostudu. A to k rodině takřka žádný vztah neměl, protože si jí zkrátka nepamatoval. On to vzal jako jasně danou věc – že Ryumee je jeho rodina, a že jí musí poslouchat. Záleželo ale na tomhle rituálu tak strašně moc, pokud v okolí byly všeho všudy tři členové rodiny? Nu, rozhodně neměl na spoustu otázek žádné odpovědi, a možná je ani nikdy nedostane.

„Jé, děkuju!" Uculil se Timeček. To byl rád, že se někomu jeho zimní kolekce líbila! On měl raději barevnější verze věnečků, ale dost ho potěšilo, když se někomu líbil i tenhle slabší kousek. Vlastně většině jedincům, které potkal, se líbil i zimní věneček, protože byli zkrátka šokovaní, že to zvládl Timeček vyrobit. Nu, aspoň něco mu šlo, že? Klidně by mohl mít svůj vlastní televizní pořad 'Šikulové'! „Na jaro se tak moc těším!" Povzdechl si, ale s tím se nedalo žel nic dělat. On je však trpělivý, on to zvládne! Zatím může po nocích přemýšlet, jaké věnečky pak uplete.
Věděl, že většina vlků nějaké schopnosti má, ale on sám o těch svých nevěděl. Myslel si, že žádné nemá. „No, to nevím. Neznám svoje kouzelné schopnosti. Možná žádné nemám," pokrčil nejistě rameny. On se spoléhal spíš na ty nemagické schopnost. Ach, kdyby tak věděl, že kromě pletení věnečků je i módním návrhářem! To by se asi štěstím pokáknul! „Aha, tak to jsme na tom podobně. Lov není moje silná stránka, a pokud nemusím, vyhýbám se tomu. Smečce se snažím být užitečný jinak – bylinkami a jejich využitím." Věřil, že né každý musí umět všechno. Určitě je ale dobré umět ty základní věci důležité k přežití. K tomu on řadil i znalosti nějakých základních bylinek, a umět se v horším případě i ošetřit.

Teď byl den, takže Tim nemohl koukat na hvězdy, a vlastně to bylo dobře. Ve tmě by byl radši doma ve smečce, než tady v horách! Tma mu pořád nedělalo tolik dobře, ale jak už bylo řečeno – začíná si na všechno zvykat. Teď dokonce i včas zaregistroval, že se v okolí někdo nachází. Pach se linul z nedaleké vzdálenosti, ale Tim se měl okamžitě na pozoru – ten pach mu nic neříkal, takže mohlo jít o nebezpečného tuláka. Když tomu tak ale bude, co vlastně Tim udělá? vezme nohy na ramena a uteče? Nejspíš. On by nic jiného nezvládl. Teď se rozhodl, že se bude od pachu držet dostatečně daleko, aby třeba jedince z nějaké vzdálenosti spatřil, ale naproti mu nepůjde. Kdo by tu vysoko v horách co pohledával?? No, mohl to být poutník, nebo taky jen další zmagořený léčitelský učeň, ne?

Po chvilkovém sondování zamlženého okolí se ukázalo, kdo se to v okolí pohybuje – neznámý vlk srsti hnědozelené barvy. Podle pachu byl nihilské příslušnosti, takže si Tim mohl oddechnout – nebezpečí nehrozilo. Na rozdíl od Ignisu, vztahy se smečkou Nihil byly více než vřelé. Nemusel mít tedy snad strach o svůj život. „Přeji hezký den," oplatil pozdrav a na chvíli odložil sběr bylinek. Tenhle vlk stál o seznámení se, a se vší slušností se mu chvíli bude Tim věnovat. Pokud se nebude chtít seznamovat jako Cielo tenkrát – to by se mu příliš nelíbilo. Vlk se rozhodně zdál jako extrovertní jedinec, ale zatím nikterak nenarušoval Timův osobní prostor. Vše v pořádku. „O Nihilu jsem vskutku slyšel, ale nevím, jestli jsem odtamtud někoho potkal. Jsme spřátelené smečky," sdělil mu informace obecně známé. „Je to tam u vás hezké?" Zajímal se s mírně nakloněnou hlavičkou do strany.
Víc ho ale zaujalo, že vlka zajímaly jeho bylinky. Bylinky>>> „Tohle je prvosenka, a tohle plicník," řádně ukázal, která kytka je která. „Prvosenka je dobrá na zmírnění bolesti, a plicník na nemocné dýchací cesty. Mám to na léčení," vysvětlil mu, ale to mu asik došlo, hah. Možná to ale nemá na léčení, možná to má na zdrogovaní sám sebe!

„Vlk?!" Zopakoval Timek šokovaně. No vskutku! Co jiného by to mohlo být, že? Divá zvěř by snad byla cítit jako zvěř, a takhle by nekvičela! Tedy ano, svině utíkající před porážkou by vydávala podobné zvuky, tu ale žádná prasata v okolí Tim neviděl. Spíš než kvičení to ale byl pláč. Ublížil si snad někdo?? To by totiž musel zasáhnout! „Je to vetřelec, nebo se někdo zranil?" Ptal se Hariho, kterého stále nechával ve vedení, ale už už ho mínil doběhnout natolik, aby se o situaci informoval sám. Třeba je totiž opravdu jen někdo v nesnázích! Třeba se tohle vysvětlí nějak logicky, naprosto přirozeně!
Ale jak se vlk zastavil, a pohled na něj se vyjasnil, bylo jasné, že tohle není nikdo od nich. byl to vetřelec! Musel být! Ale žel přes ten pušinec (opravdu jak z prasečího chlíva) se nedalo určit, odkud vlk pochází. Timek ho rozhodně neznal! „Co tady děláš?" Ptal se, ale víceméně pořád stál tak nějak za Harim, a mínil řešení nechat na něm, i když... vetřelec se zdál být zraněný! Jediné, co se tedy začalo najednou Timovi honit hlavou bylo, že toho cizinci musí ošetřit. Ale to přeci nemůže! Co když je to někdo nebezpečný? Nějaký špión?? Snad se to brzičko všecicko vysvětlí!

Timček se usmál. „Tak to mám i já. Někdy si jména nepamatuji, ale pamatuji si vzhled i vůni, případně i dovednosti dané květinky. A to je asi nejdůležitější." Bylo by definitivně lepší, kdyby se ty názvy naučil, ale však jó, ještě chvíli to potrvá, ale on se to všecicko naučí. Možná mu to nejde nejrychleji, ale jde mu to, a to je hlavní. „Ano!" zavrtěl ohonem. Vždycky byl nejšťastnější, když se někdo zajímal o jeho koníček – pletení. „Plést věnce, prostě jenom tak. Nevím, kdo nebo kde jsem se to naučil, prostě jsem to uměl." Uměl to po svém znovuzrození, a naučila ho to vlčina jménem Remeeza. Žel si to absolutně nepamatoval, protože byl ještě malé mimino. Ale opravdu malé, né jako že teď byl mimino mentálně, tehdy to bylo opravdový. „Ukázal bych ti to, ale teď ještě žádné květiny nejsou." Posmutněl. Mohl by u ukázat jen zimní verzi z jehličí a větviček, a to vůbec nebylo tak hezký!

Tim vlastně nevěděl, proč je tak daleko od smečky, ale asi hledal nějaký spešl vzácný kytky. Nebo ten mini stromeček, který tehdy našel v místních horách, když dělal zkoušku k přijetí. Tehdy si ani nevěřil, že to všechno zvládne, ale zázraky se očividně dějí. Se svou dýní místo mozku to dokázal! A teď tu byl proto, aby pomáhal svojí smečce, svojí rodině. Zdálo se, že ten stromek má léčivé účinky – ještě není tak jasné, jaké, ale s Ryumee na to brzy přijdou. A bylo by fajn, kdyby Tim našel i více exemplářů, aby se mohlo experimentovat. A tady by nějaký z nich mohli hodit třeba do lektvaru, kterým se teď se sestřenkou věnovali.
Tohle místo bylo hezké, v noci muselo naskýtat fenomenální pohled na hvězdy. A teď už na ně Tim koukal rád – zjistil, že se nejspíš není čeho obávat, a z oblohy se nesnese na něj žádná vesmírná loď, která ho zajme a následně mu ze života udělá peklo. Podruhé, abych byla přesná. To všechno si naštěstí týpeček nepamatoval! Lucky boy.

Dnes bylo Timčo-mimčo na sběru časných jarních bylinek mimo tábor. Myslil si, že už by se tu na odlehlé louce mohlo pár jarních kvítků objevit. A vskutku se nemýlil! Už tu našel prvosenku a plicník – obojí se v lékárně Přízračných bude hodit. Nebylo tu toho mnoho, protože zdá se, že příroda se opravdu teprve ještě jen k životu probouzela. Nikam ale nespěchal, protože Ryumee by měla být dnes doma, a případné nemocné či raněné včas ošetřit. I tak byl Tim rád poblíž území, aby mohl pomoci, kdyby se náhodou dělo něco vážného. Teď, když to bylo mezi nimi a Ignisem napjaté, bylo na místě se obávat o životy všech. Paranoidní Timíček se obával určitě dosti, a to nejen o svůj život!
Byl ostražitější než kdy dřív, proto si i brzy všiml, že v okolí není sám. Bylo to šokující, ale vzhledem k situaci mezismečkových vztahů se naučil používat ten nos ještě líp. Dřív na to sem tam zapomínal, ale teď, když byl mimo území, by si to nedovolil. Chvíli teď ještě sbíral bylinky – konrkétně plicník –, než se rozhodl rozhlédnout se kolem, aby identifikoval, o jakého vlka se jedná. Nerad by se setkal s nějakým potenciálním nebezpečím – to je jasné.

„Aha! Tak to jsem nevěděl. Některé rostlinky po jménu neznám, ale kdybych jí viděl, tak bych jí třeba poznal," vysvětlil Timčo. Ano, jsem si jistá, že tuhle luční travinu by určitě poznal. Teď nepozná však nic, protože všude je ještě dost mokrého sněhu, nebo přinejmenším bahna a seschlé trávy. „Máš? A kolik jich znáš? Znáš nějaké zajímavé?" Ptal se ho hnedka. Třeba bude znát něco, co Timek ještě né! Pak by tohle nově nabyté info mohl zúročit ve své budoucí profesi - léčitelství.
Na to se ostatně pak i Jílek ptal. „Teď bych asi nic nenašel. Ale na jaře budu sbírat bylinky, které budou pomáhat léčit raněné a nemocné vlky. A taky si z kvítí budu plést věnce," uculil se nad tou představou. Už aby to bylo! Svět plný květin je barevnější a rozhodně veselejší! Né jako to bahno, mlha a věčně zatažená obloha, jako teď! „Ty rád pozoruješ brouky?" Usoudil z jeho slov. Tomu se Tim zatím nijak nevěnoval, a asi ani moc nebude. Preferoval květinky!

Timovi tolik vlkův pohled nevadil, a sám ho chvíli pozoroval. „Vskutku," pousmál se. Vskutku má domov, aspoň v to tedy věřil a doufal. Ale zdálo se, že ano. „Jílek? To je opravdu hezké jméno. Co to znamená?" Znělo to, jako že to něco znamená, ale nevěděl co. „Mně by se líbilo, kdybych se jmenoval třeba Tymián, po bylince. Je to ale podobné, né? Tak bych si tak mohl říkat," uculil se. Ach, jak trapné by bylo, kdyby si dal sám sobě přezdívku! To ale nemohl vědět. Navíc už tak byla jeho existence dost awkward, a až se stane doktorem, tahle přezdívka by mu docela slušela, hm?
„Já si obhlížím všechny louky, které pak na jaře vykvetou," vysvětlil. „Kvítí já miluju, a proto jsem rád, že ve své smečce můžu vypomáhat tamější léčitelce. Je to moje sestřenka." Prozradil, ačkoli by takové informace vůbec sdělovat cizincům neměl! Na to měl ale moc měkoučkej mozeček, budiž mu odpuštěno!

Timek se zatvářil trochu zmateně. Řekl to snad blbě? Je to možné, protože jak už víme, on má místo mozku tak trochu tlející dýni. „Um, já nevím. Znovu jsem se narodil, ale nemusel jsem být v první řadě mrtvý?" Ke zrození asi nejdřív nesmíte existovat, né? A právě proto to bylo jako zažít smrt. „Ale jestli to zní hloupě, tak si toho nevšímej. Občas prostě říkám nesmysly," zakroutil nad tím hlavou a nejistě se pousmál. Dále už nevěděl, co by měl říct, tak se jen zadíval do krajiny. Bohužel mu konverzace ještě tolik nešla, a on nevěděl, o čem se najednou bavit. Trapné ticho však za nic nestálo, proto bude asi čas se vydat zpátky domů.
„Asi už se vydám k domovu, aby mě tam nepostrádali," řekl tedy a doufal, že to vlk pochopí. Už by raději z této konverzace utekl, aby se nemohl stát nějakým způsobem víc awkward, než už byla. Na komunikačních schopnostech bude holt muset ještě zapracovat. Ale všechno bude, když se bude chtít!

Timek zdá se že z nějakého veselí zavrtěl i ocasem. Tohle bylo fajn, tohle setkání mu zas pomůže v nějaké té socializaci. „Hlavně je nejez," opravil jí tiše. Tak, trhat je může, ač je to škoda, když by pak přišly na zmar, ale hlavně je nesmí jíst! Tahle vlčina však byla dospělým jedincem, ta snad nebude svět objevovat tím, že bude ochutnávat vše, co se jí zlíbí, ne? To dělala jen vlčata! „To jsou! Jedny z nejhezčích kvítků vůbec, myslím si," uznal a usmál se. Vlčinu nechal si je prohlédnout. „Né, barva v účincích roli nehraje. Aspoň jsem o tom neslyšel." Ale bylo by to vskutku zajímavé, kdyby barva účinky nějak ovlivňovala. O ničem takovém mu však sestřenka neřekla.
To on z jejího pachu nevyčetl nic, protože zas tak dobrý v tom čtení pořád ještě nebyl. Nebyla z žádné smečky, to už věděl, ale víc toho nevykoumal. Možná byla jen tulákem, ale na tom ostatně nesejde. Opětovně se usmál, když si jeho jméno vložila do úst. „Opravdu? Šafrán má rád vlhko, proto ho najdeme nejčastěji podél vodních zdrojů. Ale i třeba jenom na mýtince lesa, kde se drží trochu vody, nebo tak." Sdělil jí. „Můžeme se podívat tu ke stromům, a třeba tam najdeme i něco dalšího. Je ale jaro, a tak je možné, že už nic dalšího nenajdeme. To nevadí, i z tohohle něco zvládnu." Pověděl jí. Pokud nic jiného nenajdou, bude si muset aspoň pro větvičky zajít. „Sám? No, ani ne. Nemůže se mnou pořád někdo chodit, i když jsem radši, když se mnou třeba kamarád nebo sestřenice jdou. Já ale každý den chodím doplňovat zásoby bylinek, tak nemůžu furt někoho prosit, aby mi dělal společnost." Vysvětlil. To přeci nejde! A on to sám už zvládá bez větších problémů.

No, o heřmánku i hoši radši poví něco později! Teď tu byla mnohem serioznější věc, která se musela prověřit! Tim si myslel, že je rozhodně dobře, aby se ty jeho paranoidní představy prověřili, protože kdo ví – nemusí to být tentokráte jen paranoia! Tentokrát to může být opravdu reptilián převlečený za jelena, který je hodlá unést na svojí vesmírnou loď a provést jim nějaké neplechy! A nejdou mu tím prověření přímo pod ruku? „Ale dávej pozor," doporučil Timek Harimu, ale ovšem to věděl i bez něho. Byl by nerad, kdyby jeho kamaráda někdo unesl nebo zranil! Zranění by teda uměl opravit, ale únos už ne.
Sám šel Harimu takřka v patách. Držel si nějaký odstup, protože měl pořád před neznámým potenciálním nebezpečím respekt, ale zas chtěl být při ruce, kdyby byla fakt potřeba jeho pomoc. „Je tam něco?" Ptal se ho nejistě, když slyšel, že po někom volá. „Docela to smrdí." Jako kdyby se někdo pokáknul! A on to tentokrát nebyl, ačkoli trochu nahnáno měl. Byl ostražitý, ale spíš čekal, s jakým závěrem přijde kolega, než aby se sám hrnul na místo podívat. Odstup si zkrátka udržoval.

„Tak to máš asi dobrou imunitu! To je dobře, to máš štěstí," myslil si Timek s úsměvem. „I šípkem nebo bezem můžeš imunitu podpořit, ale jestli nevíš, jak to vypadá, tak radši nic nezkoušej," uculil se. „A od cizích si radši taky nic neber." To jen tak o její poznámce o jídle od cizích. Bonbonky od hodných strýčků z ulice se přeci brát nemají, hm? To ale ani sám Tim nevěděl, a pozvání na jídlo by nejspíš taky neodmítnul. Nejspíš by si ale aspoň čichem zkontroloval, jestli je maso ok. Nejlepší je asi vidět samotného dárce, jak se tím i on krmí. To je největší jistota!
Horlivě přikývnul. „Ovšem! Šafrán je jarní kvítí, jindy ho skoro nenajdeš - to říkala moje sestřenka. Nejčastěji je fialový, jako ty, co mám tady já," ukázal packou na ty, které si tu na zem odložil. „Ale můžou být i bílé nebo žluté. I rozkvetlé vypadají trochu jako poupátko, vidíš?" Ptá se jí, ukazujíc jí stále jeho exempláře. Šafrán, krokus, vskutku zajímavý a hezký kvítek.
Jejda! Úplně by zapomněl se představit! To všechen ten entusiasmus z jara v rozpuku. „Já jsem Timothée. Timothée Estrela Do Norte. Taky mě těší," představil i sebe. To celé jméno jí řekl jako by si sám na něj nemohl vzpomenout, a jakože skoro nemohl. S Ryumee si to ale jako básničku každé ráno říkali, když měl ještě zakrnělejší mozek, než dnes, takže to aspoň zvládl korektně vyslovit. Uf. „Já budu rád. Aspoň budu moct povídat i někomu jinému, než kytkám," říká jí s úculkem. No, to bylo veru šokující! Tim moc nemluvil, a s vlky se taky né zrovna často rád stýkal. Ve svém dětství ano, tehdy byl dost ukecaný a hodně společenský, ale po ztrátě paměti už ne. Očividně tam ale stále tyhle povahové rysy byly, a dnes byl den, kdy se projevily. Za to jistě mohlo jaro, a taky fakt, že tahle vlčka respektovala jeho existenci.

Ach ano, Timek opravdu preferoval, když cizinec zcela přirozeně respektoval jeho osobní prostor. On by to taky udělal, tak proč to nemůžou dělat všichni? Určitě na něj udělalo dobrý dojem, že cizinka nebyla hrrr. „Nevěděla?" Zvídavě naklonil hlavinku ke straně. „A čím si léčíš nachlazení, nebo bolest břicha? U vás doma to neumíte?" To tedy byla otázka! Copak někdo nevěděl, že lze léčit pomocí bylinek? To on se s touhle informací znovuzrodil, on to věděl už od doby, co se pamatoval! A bylo to to jediné, čím si byl v životě asi jistý, takže tak. Určitě ale nějakou neznalost nesoudil – na to neměl dost mozkové kapacity. „Zrovna šafrán ti může zlepšit náladu, nebo pomoct pročistit organismus." Pověděl jí. Ale jeho využití není tka časté, protože měl i vedlejší účinky.
Ještě větší radost pak měl, když se ho vlčina zeptala na věnce! To i zvesela zavrtěl ocasem, protože to bylo něco, co on miloval, a vidět, že to zajímá i někoho cizího, ho těšilo. „Ukážu, moc rád! Jenom květů ještě není teď tolik, tak se budeme muset pro nějaké projít. Nevadí ti to, jo?" Chtěl se ujistit. Nevěděl, jestli seženou i nějaké delší stonky, protože když ne, musely by věnce zkombinovat z větviček nějakých keřů. Společnost mu udělá dobře, a obzvlášť, pokud to má být společnost někoho, kdo je taky ještě tak trochu přerostlé děcko, jako sám Timek.