Príspevky užívateľa
< návrat spät
Tim stále nebyl žádným expertem na small talk, obzvlášť v případě, kdy k celému seznámení dojde tak awkward způsobem. Už ale aspoň nepovažoval Gilgameshe za vraha, čímž se ostatně ještě stát může. Kdyby věděl, čeho je tento jedinec schopný, určitě by ho nevodil někam k hranicím, ani mu nevyprávěl o smečce.
„Nevadilo, jistě,“ zamumlal Tim přes bylinky v tlamě. Mluvit zvládne i s nimi. Omezeně, ale zvládne. „U nás tuláci za hranice nesmí, ač některé smečky vstup tuláků na území tolerují. Třeba v Nihilu, naší spřátelené smečce. Žijí u pobřeží, nevím, jestli už jsi se s nimi setkal?“ Nihil, spřátelená smečka, ale že by se někdy Tim s někým tamějším nějak sblížil, to se rozhodně říci nedalo. Jednou ho napadlo, jestli neměl skončit právě v té smečce – smečce nekonfliktní a milující kvítí a světový mír. Jenže osud ho chtěl mít doma, tady. A bylo to asi dobře. Kousek estreláka v něm se popřít nedal, a právě proto mu to asi sedlo tady. „Jinak máme k tulákům neutrální postoj. Vlci od nás se mohou s tuláky kamarádit, nebo s nimi mít i milostný vztah.“ Uvažoval – mít vlčata s tulákem je ok, ale mít vlčata se sigmou ve smečce už nelze. Není to kontraproduktivní? Eh, rozhodně je to věc zvláštní, když i sigma smečky je míň než tulák. Naštěstí toto Tima trápit vůbec nemusí.
Třikrát hurá – nastal konečně vhodný čas vzít synovce (nutno dodat že je to synovec z druhého kolene) na menší procházku. Narodil se takřka před dvěma měsíci, takže už byl schopný chůze, krkolomného běhu, i nějakého toho žvatlání. Teď přicházel do věku, kdy se bude nejsnáze učit důležitým návykům, které se budou hodit i v jeho pozdějším životě. Ryumee by tedy měla být těmto okamžikům co nejvíce přítomná – teď je ta chvíle, kdy se štěně vtiskává do jedinců kolem sebe. Ta byla ale nejspíš jen a jen ráda, že už ho nemusela 24/7 kojit. Nu, nedá se nic dělat – Timck si ho bude muset vytvarovat podle svých potřeb. Mohl by mu dělat v čase budoucím porodního asistenta! O tom mu ale teď vyprávět rozhodně nebude, hah.
„To jsou ale obrovské stromy, že? Jsme tu mezi nimi jako mravenci,“ povídal Guláškovi, i když si byl takřka jist, že rozumí jen tak polovině z toho. Jen sotva mohl vědět, že i on ve věku synovce se právě na tomto místě setkal se svým strýcem, Flaviusem, když si prohlížel mraveniště. Už tehdy měl pacičky nenechavé, na vše musel sahat! „Tohle jsou z většiny smrky, ty jsou pro husté lesy typické. Nebo borovice.“ Pokud ho malej nevnímá, nevadí, Tim si vystačí i sám. Ale musel Guláška hlídat, ať si nic neudělá! „Jejich výhonky mají i mnohé ozdravné účinky.“ Co do něj vštěpí nyní, v něm zůstane i do dospělosti!
Možná skutečně budou. Průkopníci medicíny! A nebo si to budou aspoň říkat, když se zase budou chtít vydat vstříc nějakému opiovému zážitku. A jako že je to pravděpodobné – teď na zopakování myšlenky možná neměli, ale až přejde ten nejhorší aftermath, na povrch vylezou jen vzpomínky na dobrý pocit, který tam měli. A budou chtít víc! Nakonec to nebudou průkopníci, ale přízračné smažky! Co si budem, před ostatními smečkami by to zrovna dvakrát příkladně nevypadalo. Obzvlášť, když ignisanům nadávají do buranů...
„Zemřeli?“ Zopakoval, ale nebyl si jist, jestli se lekl, nebo zaradoval. No, snad to neznělo až příliš nadšeně – v tenhle moment by i ránu z milosti ocenil. Nejspíš právě tenhle otřesný bolehlav bude jedním z negativních účinků jeho magie. „Na to se nechystám. Zatím určitě ne.“ Ujistil tedy Hariho, ale hlavně i sám sebe. Tím chtěl říct, že na sebe bude opatrný, ale víme, jak opatrnost u smažek vypadá, že? Hah, ale ne, jsem si jista, že z Tima žádná fetka nebude!
Cenil si toho. Cenil, že může mít ve své blízkosti někoho, kdo se zdál, že se skutečně zajímá o dění v jeho životě, a je ochoten si vyslechnout, co má či nemá na srdíčku. Kdyby to navíc nebyl jeho crush, byla by to dokonalá zpovědnice! Žel nikoho takového neměl, a tak bylo jeho osudem tiše trpět. „To platí i naopak – když si budeš chtít popovídat ty, můžeš kdykoli přijít.“ Však on by se přetrhl, aby si ho mohl vyslechnout! Ale ne snad jen z důvodu, že byl jeho crushem, ale protože ho to skutečně zajímalo. A taky měl dobré srdíčko!
Tim naštěstí nepociťoval žádný awkward pocit, ale to asi proto, že si vše vždy odůvodnil jako naprosto nevinná gesta! Už byl ale skutečně čas jít, ať tady na ten bolehlav nezdechnou. Rozmarýn se zdál jako dobré řešení jejich malého problémku, tak snad i skutečně pomůže. „Pojďme,“ usmál se na kolegu a chopil se kusu látky, který pod působením omamných látek stvořil. A šup dolů do hvozdu!
Štěstí, nebo smůlu? Měl smůlu na to, aby musel dvakrát bojovat o život, štěstí, že třikrát šanci k životu dostal. Proto si ho teď musí vážit jako nikdy dřív, jako vůbec nikdy. Choval se k sobě ale adekvátně? Za to, co prožil, na sebe byl možná až moc přísný, ale to si sám neuvědomoval. „Ano. Jsem skutečně zvědavý, k čemu mě Hvězdy potřebují. K čemu potřebují někoho, jako jsem já,“ zhluboka se nadechl, když to říkal. Nu, k čemu osud potřebuje takový budižkničemu? Někoho, kdo se ani o svůj život nedokáže pořádně prát?
Pousmál se. „To je v pořádku. Klidně si můžeme povídat ještě cestou k hranicím,“ navrhnul, ale aktuálně nevědět, o čem by se nadále bavit mohl. Zas tak otevřený cizincům nedokázal být, nemohl by s nimi řešit to, co mu skutečně leží na mysli. Se svými pocity a myšlenkami se sotva svěří těm nejbližším, natož naprostému randomovi. A tak si tedy posbíral kvítí, a pomalu vyrazil.
„Tak je to dobře. Dokud jsme zdraví, měli bychom si toho života vážit. Já už jsem šanci k životu dostal tak třikrát, určitě by nebylo fajn, kdybych to teď chtěl zahodit. Zároveň mě to i utvrzuje v domněnce, že pro mě Hvězdy mají asi nějaké důležité poslání,“ řka. Ale jaké? To se dozvím až časem. O tom zde už konverzace proběhla, o tom asi nemá smysl polemizovat dál. „Možná najdeš svůj účel v nějaké smečce, možná ne. Uvidíš, kam tě osud zavede,“ pousmál se. Třeba to bude právě v Přízračných! Ale schválně nic o možnosti přidat se ke smečce neřekl – ani zdaleka cizinci nevěřil natolik, aby ho zval na konkurz. Ačkoli negativní dojmy ze setkání vyloženě neměl, spíše neutrální.
„Myslím, že tolik bylinek mi bude pro teď stačit,“ usoudil po chvíli sběru. Áno, už byl čas se zase otočit zpátky k území, protože právě tam je ho skutečně potřeba. „Nerad se dlouho zdržuji mimo smečku – jeden neví, kdy mě doma bude potřeba.“ I venku můžou být jeho léčitelské skills potřeba, ale prve musí myslet na své kolegy.
Nu, Tim nevěděl, jak na nabídku doprovodu reagovat. Má přijmout, a dát možnost potenciálnímu vrahovi ho někde u hranic zamordovat, nebo mu to má dovolit, protože to vrah je skutečně jen potenciálně? S cizími by nikam chodit neměl! Ale on ani není zrovna dvakrát schopný někoho poslat s nabídkou pomoci do řiti. „To by šlo,“ pousmál se decentně. No jo no, s ním je to těžké! Bude však doufat, že dnešek nebude jeho posledním dnem bytí. Kdyby tenhle cizinec toužil po vraždě, nejspíše už by jí spáchal právě teď a tady, ne? Jsou od civilizace dost daleko, tady by jeho tělo našel jen někdo, kdo by se po něm skutečně dobře pídil. A kdo by něco takového dělal?
Pomoc s trháním ocenil, co však neocenil bylo, že jedinec vtipkoval o mordu. Achich ach! Ale asi by se nad tím měl povznést a zasmát se nad tím. Jenže to nešlo tak snadno!! „Tak to doufám, že ne! Já bych toho chtěl ještě dost za život stihnout, teď se mi zrovna nehodí zaklepat bačkorama,“ řka s lehkým úculkem na tváři. „Život není snadný, ale že bych ho měl v plánu opustit? To skutečně ne.“ O tom přec mluvil v hvězdné feťárně. Když už by měl teď umřít, tak jedině proto, aby někomu pomohl.
Jaký by byl život v Norestu, kdyby tu žádné nebezpečí nehrozilo? Bylo by to dokonalé místo k bytí, nebo by se našlo něco jiného, co by tuhle idylku překazilo? Tim věřil, že dokonalé nemůže být nic, takže o nějakém podobném scénáři se ani nesnažil snít. Byla by to zbytečná námaha jeho mozkových buněk, které se místo toho mohou věnovat lepším myšlenkám. „Jeden si asi zvykne. Na náhodné vraždící tuláky ale asi ne, na to si zvyknout nejde. Právě proto jsem vždy velmi opatrný, a dvakrát si rozmyslím, když chci opustit území. Tady už mi nikdo zadek nezachrání,“ uchechtl se, ale to ze zoufalosti. Co venku tedy vůbec dělal, když se neuměl ani ubránit? Ach, jak mizerný jedinec on je!
Při hovoru samozřejmě nezapomněl sbírat kvítí, co mu přišlo pod packy. „Jsem si jist, že někde tě potřeba bude. V něčím životě určitě.“ Myslil si. To tedy nevěděl, s kým tu má tu čest! Kdyby věděl, co je tohle za šotka, možná by k němu tak vlídný nebyl. Jedna vražda však z vlka vraha nedělá, no ne? Neřekl náhodou něco takového Harimu? Ale tenhle vlk snad vrah nebyl! Snad, nebo bohužel? Co je ještě oukej a co už né?? Tim se asi brzo začne motat ve vlastních pocitech a emocích! Nemějme mu to však za zlé!
Jestli si tento tulák najde v nějaké smečce místo, to opravdu netušil. Ale doufal, že najde to, co hledá. Nebo že vůbec najde něco k hledání. I on rok zpátky hledal sám sebe, a byl více než rád, že se našel ve smečce přízračné, že se našel v povolání léčitele.
Nu, dotaz na svou jizvu ještě nedostal, neboť byla poměrně čerstvá. A on se ani tak často k nikomu neměl, aby si ho někdo zblízka prohlédl, a skutečně si jizvy všiml. Teď se ale musel ohlédnout, a zkontrolovat, že jí tam skutečně má – když už se o tom mluví a mluvit bude. „Žádný ignisan,“ ujistil Gilgameshe. „Nýbrž divoká tulačka, která bez povšimnutí pronikla na hranice smečky s chutí zabíjet. A já jsem se jí připletl do cesty. Kdyby nebylo mého kamaráda, který se zdržoval poblíž, tak bych tu dnes už nebyl. Já totiž žádný bojovník nejsem.“ Ale nepřizná, že ani o svůj život by nebyl pořádně schopen bojovat. To se pak cítil jako lůza! Dalo by se mu ale divit? On si myslel, že ne – vždyť je jako "mouchy, sežerte si mě!", a to není zrovna vlastnost, která by mu měla zajistit dlouhý a poklidný život. Sem tam už si zvládal tlamu otevřít, ale to nebylo všechno, hm?
Nu, poslouchal ho, ale co si z toho měl odnést? Ano, předsudky rozhodně dělali hodně, ale jak to cítil on skutečně? On neměl rád války, ale věděl, že na světě se nemůžou mít všichni jenom rádi. Svět musí být v rovnováze, aby mohl správně fungovat. „To ano. Obzvlášť, když jsou pak ty předsudky jen podpořeny činy,“ řka. A ano, narážel na ten jejich "přešlap" – jak sami svou vraždu nazvali. Jeden vlk však nedělá celou smečku – co to však vypovídá o vedení? Copak je to za alfu, který dovolí, aby jeden z jeho členů někoho sprostě zavraždí? A to to nemusel ani výslovně povolit, stačilo, že se čin odehrál bez jeho vědomí.
Zamyslel se. „Copak je ve vaší smečce místo pro někoho s jemnou povahou? Představuji si, že někdo jako já, by tam moc dlouho nepřežil. Prý jste měli ceremoniál, který spočíval ve vraždění nevinných tuláků,“ vybavil si tuhle informaci. To mu řekl Hari, když byli v hvězdné jeskyni pod parou, no jo. Z tehdejší konverzace si pamatoval víceméně jen nejasné střípky slov, ale zrovna tahle informace se k němu po pár dnech čisté mysli vplížila dost jasně a zřetelně.
Docela ho to zaujalo. Nejspíš vlk, o kterém tento běloch mluvil, měl stejně jako Tim místo pacek lidské ruce. A to už si začínal myslet, že je speciální! No, tak nic. „To zní zajímavě. Dřív mě to nenapadlo, ale díky tomuhle už vím, co si vyrobím. Konečně mi ta magie bude skutečně užitečná,“ pousmál se nad představou, jak si vyrobí látkovou brašnu, či podobný batůžek. „To mi ušetří nějakou tu práci, a cítím se hloupě, že mě to dřív už nenapadlo.“ No ovšem, to by nebyl Tim, kdyby se na sebe chvíli nemohl zlobit! Jenže měl přeci tak trochu narušený mozeček, a lepší by bylo, kdyby k sobě byl o dost vstřícnější.
„Myslím, že můžu. Rád se něco přiučím,“ odsouhlasil účast na ignisanově workshopu. Neměl by se s ním snad bratříčkovat, ne? Ale on byl až moc zvědavý, a moc měkký na to, aby někoho poslal do řiti jenom proto, jaké je národnosti. Tenhle jedinec nevypadal nebezpečně, byl to léčitel, a ještě měl vskutku očím lichotivé zbarvení srsti. To by ale neměl být hlavní aspekt, na který by se měl Tim při seznamování zaměřovat, no že ne??
Tož stydět se za prospání poledne bude Tim také, ale v tomhle stavu toho stejně asi moc nezmůže. Snad se mu uleví po nějakých bylinkách, co si pak dole zobne, ale když ne? Poddá se únavě a vyčerpání, nebo půjde makat, ostatně jako vždy? Teď si nebyl jistý, teď nevěděl takřka nic. Jenom to, že mu pocit z jeskyně markantně chybí! „Myslím, že pár lístků rozmarýnu by nám mohlo trochu ulevit,“ pousmál se nad tou představou. Byla to zatím však jen představa, a od zrealizování jí dělila ještě pěkná štreka dolů do hvozdu.
„No, možná budeme průkopníci,“ zažertoval z čisté únavy. Teď se na další tripec necítil, ale až se z tohohle vyhrabe, určitě bude přemýšlet o vícero návštěvách. Jestli mu tenhle výlet skutečně tak moc pomohl v otevření vzpomínek na to, na co potřeboval, třeba se to bude hodit i do budoucna. Třeba se mu bude zdát úplně o čemkoli, na co si jen vzpomene. Nebo se předešlou noc nad ním hvězdy jen slitovali, a už mu konečně dali to, po čem tak touží – povědomí o magii. To znělo pravděpodobněji.
Nad magií určitě bude teď přemýšlet den co den. Bude se snažit jí prozkoumat co nejvíc to půjde! „Budu muset prozkoumat, kde to má hranice. Nebo nemá? Každý by určitě chtěl magii, která mu zhmotní jeho sny a touhy.“ Znělo to až moc bláhově, až moc dobře, takže si Timeck myslel, že to jasně dané hranice mít bude. Jinak by si mohl vyčarovat úplně cokoli! Třeba pár mobilních telefonů! Ale on by si nic tak nadpozemského nepřál, snil by tak leda o opětovném spočinutí v Hariho kožichu. Ach!
Povzdechl si. Bylo to smutné, to ano, ale on nechtěl být tím, koho tu bude Hari litovat. Až mu bude lépe, až tyhle dozvuky jeskyně odezní, tak si o tom milerád promluví. Teď by se ale cítil až příliš jako troska, a proč vlastně? Sebemrskačství je hnus. „Já bych rád, ale v tuhle chvíli by to asi nebyla zrovna smysluplná konverzace, obávám se,“ pousmál se. „Až se z tohohle vzpamatujeme, rád si vyslechnu i o tvém snu – pokud o tom ovšem budeš chtít mluvit. Teď bych si nejradši došel pro ty bylinky,“ decentně se uchechtl nad svým stavem. Nemohl uvěřit, že tohle s ním ta jeskyně udělala! Musela na tom mít podíl i ta magie. Nu, jestli se takhle bude cítit pokaždé, co jí použije, asi si dvakrát rozmyslí, co všechno si s ní bude chtít vykouzlit. „Ale děkuju,“ řekl ještě a jemně Hariho čumákem šťouchl do tváře. To bylo gesto poděkování, jo jó, nebo taky jenom záminka, jak se ho ještě jednou dotknout, hm? Kdo ví!
Samozřejmě, že jí říkal jenom to, co už sama věděla, ale bylo vůbec co jiného říct? Nesnažil se dělat chytráka, ale mluvil tak, aby jí trochu podpořil. Bohužel na tyhle věci expert nebyl. Pořád měl v mnohých společenských interakcích mezery, tak mu dejme svátek, chudáčkovi! To on tady má amnésii a nějaké skryté trauma!
Úsměv jí oplatil. „Hvězdná jeskyně, no jistě,“ zopakoval takřka blaženě. Místo, které vám s mozkem dokáže slušně zamávat! Chodil tam rád, ale nemohl tam pobývat zas moc často, neboť by se mu pak mozek vrátil opět do stavu rozkopané hlávky zelí. „I mně tohle místo dost pomohlo, a díky němu jsem našel odpovědi na některé mé otázky. Třeba zrovna ohledně magie,“ svěřil se jí. „Snad tam tedy i ty najdeš to, co hledáš.“ A hlavně ať to nepřežene, aby pak neměla nějaký pekelný bolehlav! Bylinky tomu aftermathu pak už moc nepomůžou.
Tima vlkovo povídání zajímalo. Byl přirozeně zvědavý, jen k cizincům dost opatrný, proto mnohdy o skutečně zajímavé rozhovory přicházel. Jak by se ale jeden mohl cizincům otevřít, když jim jeden do hlavy nevidí, a neví, jestli ho právě ten daný jedinec nechce zamordovat? Někteří k tomu ani nemusí mít žádný pádný důvod, to on už moc dobře věděl. Ta nepatrná jizva na jeho rameni mu to vždy ráda připomene. „Bojovník,“ zopakoval zasněně, protože samozřejmě jako jediného bojovníka si okamžitě vybavil Hariho. „To je ve smečce skutečně důležité povolání. Kdyby nikdo smečku nechránil, dlouho by nikdo nepřežil. Sám jsem toho důkazem,“ odhalil se. Bez ochrany smečky by určitě nebyl naživu tak dlouho, jako nyní. Stačilo si představit, že by ho ta můrovlčice napadla někde jinde, než na území smečkovém!
Nad otázkou mířenou k němu se pozastavil. Ano, viděl svůj účel v léčení, ale bude to Hvězdám stačit? „Nejspíš ano. Věřím, že mým účelem je zachraňovat životy v rámci oboru, mým účelem je pomáhat druhým. A nebo snad ne? Nevím. Možná pro mě mají hvězdy i nějaký jiný důležitý úkol,“ pousmál se. Až čas ukáže, jak tomu skutečně je.
Ne, chápat to Tim vskutku nemusel, ale vždycky byl ochoten to respektovat. A zrovna obavy jeho sestřenky patřily mezi odůvodnitelné a i pochopitelné. Nevychovávala jí její matka, a proto mohla mít pocit, že její roli nezvládne dobře uhrát. „Víš, kolik se toho povídá? Nejsou tu tyhle mýty jen proto, abychom se přesvědčovaly o tom, že jsou nepravdivé?“ pousmál se. Ne, netušil, kolik se toho povídá mezi vlky, on vždy jednal a myslil podle svého uvážení, podle vlastního rozumu. „Ano, já vím. Proto mě vlastně dost překvapilo, že sis ta vlčata udělala.“ Přiznal jí. „Ale jsem si jistý, že jsi jednala podle svého nejlepšího uvážení.“ Tomu skutečně věřil. Možná to bylo impulsivní rozhodnutí, kterým se sám Tim snažil maximálně vyvarovat. On by si vlčata nikdy neudělal, nikdy by žádná vychovávat nechtěl, protože se na to necítil být dost kompetentní. A to měl vlčata velmi rád.
Potlačil povzdechnutí, tak se aspoň na chvíli zadíval do dále. „Na tom, co sis myslela, teď už stejně nezáleží. Záleží na tom, aby tím ten malý netrpěl. Matku potřebuje, to je jasné, ale i ty potřebuješ čas pro sebe. Doufám, že Everett se do výchovy zapojí jako správný otec, a kdyby něco, tak na mě se můžeš kdykoli obrátit. Pomůžu ti rád.“ S kojením teda ne, hah! V tom by jí asi moc nepomohl. Rád Guláška pohlídá, ale na výchovu si troufat nechtěl. Maximálně na něco obecného – to zas rád něco to dítko přiučí. Třeba bude bystrý, a bude se chtít přiučit něco jeho řemeslu. Mohl by mu chodit pomáhat sbírat kvítí, a tak. To by bylo fajn.
Tim si trpělivě počkal na Gilgameshovu odpověď. Očekával, že se konverzace trochu rozproudí, ale nestalo se tak – nevadí, stejně tu ještě má dosti práce! „To doufám, že najdeš. Není nic lepšího, než dělat to, co tě baví. Co baví tebe? U nás vlci mohou zastávat nejrůznější povolání, od lovců přes válečníky po mediky, jako jsem já.“ Tož účel najde v tom, co ho baví! A jestli ho nic nebaví, možná teprve najde to, pro co se narodil, pro co byl zrozen. Tim věděl, že byl zrozen pro bylinky – teď už ano. Hvězdy by mu jinak nedaly takového pamatováka na bylinky, ani na léčivo a nejrůznější nemoci, ne? Tenhle talent by mít nemohl, kdyby se doktorem neměl stát! „Každý tu máme nějaký účel. Většinou jde o jedno – zanechat na tomto světě nějakou stopu. Jak to každý udělá, to už je na jedinci samotném,“ řka. Byly to jen takové prázdné řeči, protože příroda to myslela naprosto jasně – buď na tomhle světě necháš pokračovatele své krve, nebo jsi lůza. Smutné, ale na fňukání není čas.
Nu, co na to Timek mohl říct? Vzdychat a achichat tu nad tím nemohl donekonečna. Situace to byla vskutku nepříjemná,a le čas ukáže, jaké se nabízí řešení. Dřív nebo později, a on věřil, že to dopadne dobře. „Jsi matkou tak dva týdny, jak bys to mohla vědět? To malé ještě ani na svět pořádně nevidí, a prospívá víc než dobře, takže v čem jsi zatím ta špatná?“ Možná by to chtělo jen jiný úhel pohledu. Tim se však necítil být dost kompetentní na to, aby jí ho naskytl. „Tvoje matka tě opustila, ne? Copak máš snad také něco podobného v plánu?“ Ptal se, netušíc, co se jí honí hlavou. Třeba o tom skutečně uvažuje.
Nadechl se, aby mohl vyřknout otázku, za kterou ho možná zbije, ale bez odpovědi na ní to on nejspíš nikdy nepochopí. „Pokud jsi vlčata opravdu tak moc nechtěla, proč sis je dělala? Nemyslím to zle, ale pokud jsi měla tyhle pocity už předtím, co tě nakonec vedlo k tomu si je udělat? Nesoudím tě, teď už to nezměníš, ale nedaří se mi to pochopit.“ Snažil se to formulovat tak, aby ho nevydědila. A také se přitom snažil tvářit co nejvyrovnaněji dokázal.