Príspevky užívateľa

Timek zvládl podle pachu identifikovat, že šlo o vlčinu. Což tedy nic neznamenalo – hrozit nebezpečí mohlo tak i tak! Ale nezdálo se, že tomu cokoli nasvědčuje. Zůstala tam, kde byla, nijak sek němu nehrnula, a vůbec se zdálo, že jeho jako cizince respektuje. A to je fajn, protože on zbrklé jedince, kteří porušují osobní prostor bez svolení, rád nemá. „Přeji hezký den," oplatil pozdrav tichým – avšak dostatečně slyšitelným – hlasem. Pochvala jeho květin ho potěšila, ale ty šafrány si musel odložit, aby mohl mluvit dál. „Děkuju. To je šafrán, jeden z prvních jarních kvítků, které tu můžeme najít. V medicíně se moc nevyužívá, já si ho dneska sbírám, abych si udělal nový věneček," povídá jí. Jó, když je nejistý, tak hodí nějaký random fakt ze světa bylin, a situace je rázem ještě víc awkward! Koho by ale tahle fakta o kvítí nezajímala? „Ty tu asi kvítí nesbíráš, že?" Vskutku. Možná si prohlíží samu sebe v odraze říčním!

Tim se valnou většinu času držel na území smečky – neměl důvod chodit pryč, když se zrovna nechtěl podívat pro bylinky i za hranice. Jako třeba dnes! Dnes se rozhodl udělat si menší procházku kolem řeky, aby si natrhal trochu šafránu. nejen pro účelylékařské, ale také pro jeho jarní kolekci věnců! Ano, už se těšil, až zase bude plést barevné věnečky. Teď měl na sobě zas jen ten starý uschlý věnec ze zimní kolekce. Už to v tomhle jarním prostředí působilo dost smutně. A Timek není smutný! Timek je šťastný, protože je jaro, a všude rostou kyti! Vlastně by veselejší už být ani nemohl!
Skoro by zas zapomněl používat čenich, jak byl nadšený z celé té procházky – furt koukat pod nohy, jestli náhodou nezakopne o nějaký ten fialový kvítek krokusu, že si nevšiml, jak nějaký kousek před ním u řeky někdo vysedává! Všiml si toho, když se chtěl porozhlédnout, kam až to došel – a v ten moment ztuhl. Pořád měl k cizincům velký respekt ! Co když to bude někdo nebezpečný? Co kdyžto bude někdo z Ignisu? Ale ne, tomu rozhodně žádný pach nenasvědčoval! Nebyl si ani natolik jistý sám sebou, aby přišel blíž pozdravit. Jen tam tak ztuhlý stál, s tím, co už nasbíral v tlamě.

„To jsem rád, že tě to zaujalo. Kdybys o tom opravdu uvažoval, určitě by bylo možné, aby ses sešel s naším noxem," pověděl mu s úsměvem. pro něj byla tato smečka nejvhodnější, protože to byla taková komunita autistů, co si budem. A on je docela dost auťák. „A hodní vlci tam jsou. Tedy na mě určitě," odpověděl ještě. No, jak se to asi vezme? Na Tima se nemůže úplně v rukavičkách, některé věci se mu musí podat dost jasně a rázně, aby vůbec pochopil jejich závažnost, ale to on nepovažoval za něco špatného – naopak! Ryumee k němu určitě nebyla nějaký mílius, a jak jí měl rád!
Pokrčil rameny. „Nu, kdo ví. To už je asi na tobě, jak si to vyložíš," říká mu. Při otázce na jeho mozkovnu švihl ocasem. Neměl ale problém mu to asi říct, i když měl pocit, že po sdělení informace o ztrátě paměti se pak k němu každý choval trošku jak k blbečkovi. No, ale byl on vlastně někým jiným? „Já Jsem ztratil paměť a nepamatuju se na svý dětství ani mládí. Tak mně to připadá, jako bych umřel." Jako by umřel a po jak dlouhý době se zase probudil, jenom s tím, že už si nepamatoval, co dělal předtím.

Jaká nádherná procházka! Jaro v rozpuku znamenalo i mnoho květin a bylinek na cestě! Tim každý den chodil po území a nedočkavě kontroloval, kde co začne rašit. A dnes měl při těchto skoro až monotónních procházkách společnost – kolegu Hariuhu. Tim by ho možná dokonce povážil za kamaráda, protože ve své situaci určil za přítele každého, kdo se na něj byť jen letmo usmál. „Takový heřmánek je všestranným pomocníkem! Pomůže při nachlazení, bolestech břicha, nebo zvládne uklidnit roztěkanou mysl. I vlčicím očekávajícím potomky může pomoct se zklidnit," vyprávěl mu o té nejnudnější bylince, která snad na světě existovala. „Dávám ho skoro do každé směsi, kterou připravuju. A až budeme s Ryumee dělat lektvary, určitě ho tam taky použijeme," řka. No vskutku zajímavé povídání, ale Hari jistě poslouchal aspoň s předstíraným zájmem. A to Timovi stačilo.
Pak ale, když chtěl ještě něco dále povědět, v koutku oka zahlédl nějaký pohyb. Na vteřinu si myslel, že je to pták, ale bohužel si tím nebyl vůbec jistý. Když zavětřil, necítil v okolí nic, co by nasvědčovalo tomu, že jde o nějaké nebezpečí, ale i přesto ztuhnul. „Jako bych támhle něco viděl," hlavu měl natočenou oním směrem. Teď už to zvíře zase neviděl, ale skoro by se zapřísáhl, že to byl vlk, nebo jiné podobně velké zvíře. „Ale možná se mi to jen zdálo." Bušící srdíčko tomu ale věřit nechtělo! Tomu, co vidí, on bezpodmínečně věří! Co ale viděl tentokrát?

Timek se pousmál. „Vskutku. Je to asi o víře, a to, čemu se chceš otevřít. Můžeš věřit i v jiné věci, nebo nemusíš věřit v nic," myslil si. „U nás to jsou ale hvězdy to, v co věříme. Já věřím, že všechno co se má stát, je ve hvězdách vepsáno. A jsem tady na světě, abych zjistil, co to je." Snad to řekl nějak srozumitelně. Občas ještě neuměl svoje pocity a myšlenky slovy popsat, to bylo u něj vcelku běžné. Věřil, že hvězdy chtěly, aby se znovu setkal se svojí příbuznou, a přidal se ke smečce, ve které se vlastně narodil. Hvězdy chtěly, aby se vrátil domů, a on byl za to rád.
Naklonil zvídavě hlavinku ke straně. „No, ano, to se říká. Po smrti se staneme hvězdou, abychom svítili na cestu těm, co tu po nás zůstanou. Jako hvězdy píšeme pak osudy pro ty, co jsou tady dole." To byla jedna teorie, v realitě to tak být nemuselo, ale tomuhle věřil sám Tim. „Já jsem ještě ale nezemřel, i když mi občas připadá, jako že jo, takže nemůžu vědět, jak to opravdu bude." Jeho ztráta paměti se rovnala takřka smrti! Jen vůbec nevěděl, co se mu počas jeho času zmizení dělo, takže nemohl podat žádné svědectví. Nic dobrého to však nebylo, to on věděl.

> z lesa na úpatí

No ovšem! Tim si bude muset dávat dobrý pozor, až ty lektvary budou zkoušet – kdyby něco pokazilo, mohlo by to špatně dopadnout! Byl dost roztěkaný, ale zase tím, že měl ke všemu ještě velký respekt, se snad nic špatného nepřihodí. Rozhodně se na to těšil a byl zvědavý, jestli na něco zajímavého přijdou. Jejich varna třeba bude zachraňovat životy! A nebo je naopak ničit, když vynaleznou nějakou super cool vlčí drogu.
O rodičích si vyslechl to málo, co mu Ryumee sdělila. Moc moudrý z toho nebyl. „Rád bych ho někdy viděl. Když říkáš, že byl jiný, myslíš v dobrém?" Ale zdálo se, že přesně to nemyslela. „Aha, jistě. Odvaha, no, to asi není něco, co by se dalo naučit, né? Je špatné, že jí nemám?" Zvídal se. Veru už jako dítko byl Tim hodně jemný a citlivý, veru mu tohle vydrželo až doteď, protože v základu se jedinec nejspíš nezmění. Pokud to podědil po otci, nevěděl, jestli by mu měl děkovat nebo ne. Asi by si přál být odvážnější, ale záleželo, co přesně by to obnášelo. Nebo jestli měl být protivnější? Tak do toho by možná dorůst zvládl. Jednou z něj třeba bude nevrlý léčitel smečky, takový ten šílený vědátor s vlastním světem. Bude si míchat lektvary a prskat na všechny, co mu budou strkat prsty do práce!

Sice v tuhle roční dobu ještě narazit na nějaké bylinky bylo takřka nemožné, Timek se však neflákal – on se nikdy neflákal, protože žil jen pro svoje nové povolání. Žil pro medicínu! A jelikož jeho hlava byla jinak prázdná, nemusel ani mysl zatěžovat ničím jiným. Ukládal si tam jen informace o léčení, o bylinkách, a vůbec o rostlinkách, které získal od Ryumee. Teď zrovna sbíral pavučiny na obvazy – to šlo dělat celoročně, a proto toho v tuto chvíli využil. Bylo nutné doplnit po zimě zásoby, a tak se snažil pro to něco dělat každý den.
Zrovna si smotával jednu větší pavučinku z ještě jarem neprobuzeného keře, když ho vyrušilo ne tak vzdálené vytí. Hned našpicoval ouška a hlavu otočil do směru, z kterého vytí slyšel. Volání o pomoc. Ani nezaváhal, a hned se za voláním rozběhl. Řídil se podle sluchu aj podle čichu – ve vzduchu byla cítit krev a pachy vlků smečkových. Nešlo tedy o nikoho zvenku. Po chvilce svižnějšího běhu už se však dozvěděl, kdo se to ocitl v nesnázích - Nox a jeden z mladších členů smečky, jehož jméno si Tim tak dobře nevybavoval. Také mrtvoly nějakých zvířat tu byly, takže Tim si hned začal domýšlet, co se asi tak mohlo stát. Šlo o střet? O souboj divoké zvěře a vlka? Vlky okamžitě začal lustrovat pohledem. „Co se stalo?" ptal se hned, s trochou paniky v hlase. Zvládne tohle ošéfovat? Na podobné myšlenky však nebyl čas. „Kde jste zranění?" Teď byl čas jednat.

No jo, Timek byl pokakanej ze všeho, to je klasika! Už se teda lepšil, ale tak známe ho. V tomhle případě ale zvědavost je silnější než nějaké obavy. Bude tam s ním přeci Ryumee, takže patlalové budou dva! „Já jsem moc zvědavý, můžeš se mnou počítat," usmál se a zavrtěl ocáskem. „Možná vyčarujeme něco fakt užitečného." Nu, to by bylo skvělé! Něco, co by bylo pro smečku potřebné, to by se ovšem hodilo. Něco, co někomu zachrání život, nebo mu přilepší den! tedy, né, snad nepůjde o Breaking Bad epizodu ve smečce Přízračné! Ale kdo ví, co při tom všem vaření objeví!
Tim ovšem sestřenku na cestě následoval! To snad ani netřeba zmiňovat! „Zajímalo by mě, jakou měli ve smečce pověst," v překladu? zajímaly ho drby o rodičích. Ale jaká smůla, že o jeho rodičích nejspíš žádný drby neexistovali, protože to byli úplný světci. Né, že by se zajímal o nějaký hroty, ale chtěl víc porozumět tomu, kým byli.

>> močariskáá

Usmál se, ta představa se mu zamlouvala. „A bude to nebezpečné? Jestli to nikdo před námi ještě nezkoušel-," napadlo ho ovšem. No, kdyby věděl, co se stalo jednomu mládenci kdysi dávno při slídění mezi lektvary strýčka Lopa, to by se teda divil! By si možná rozmyslel, jestli do toho půjde nebo né. Takhle byl ale jen hodně zvědavý, a z té představy společného experimentování se těšil. „Tak jo," odsouhlasil její návrh na přesun a pomalu se za ní vydal. Cestování z místa na místo mu určitě nevadilo, obzvlášť, když měl teď představy o všech těch lektvarech!
„Řekneš mi přitom ještě něco o rodičích?" Požádal jí se zvídavým pohledem, jakmile jí doběhnul. Jeho rodiče, to pro něj byla stále tak trochu záhada. Tak rád by si vzpomněl na jejich tváře, na pocity, co při nich měl, ale nešlo to. Možná to bylo i dobře, protože jak již bylo řečeno – možná by trpěl jejich absencí. Vzhledem k tomu, že s nimi měl velmi dobrý vztah, by teď trpěl bezpochyby. Takhle byl toho zbaven, a to byla asi ta jediná výhoda.

No jó, však Timek se snad jednoho dne přestane ptát na úplné banality, a bude ve všem naprosto samostatný. Teď už se ale přestal na něco ohledně jelenů ptát, vlastně vůbec to téma odsunul stranou. Věnování se hrabání je důležité! Tedy, zkoumání toho, co vyhrabali. Bedlivě Ryumee poslouchal, aby příště nebyl za vola. Tak lektvary! Týjo. To znělo rozhodně zajímavě! Timek špicoval ouška, jako by tím snad měl lépe pochopit, co mu bylo sdělováno. „Neslyšel, myslím, že neslyšel," minimálně né v tomto novém životě. Ale v tom minulém? Ano, se strejdou Lopem se o ně zajímal. Při jejím návrhu se zatetelil. „No jasně! To bych moc rád!" Samozřejmě bude víc než rád součástí léčitelského dění! A potěšilo ho, že mu to Ryumee navrhla – nemusela říkat vůbec nic, vzhledem k tomu, jaké schopnosti Tim měl. tedy, lepšil se, to ano, ale pro ní to sni bylo asi těžké.

No jo no, Timeček-blbeček. „Um, ovšem, Ryumee, máš pravdu," dal jí za pravdu, a zastyděl se za svůj dotaz. Jak ho to nemohlo trknout? Zkrátka občas zapomněl přemýšlet před tím, než promluvil. A jindy zas nemluvil vůbec, to je s ním těžký. „Já jen doufám, že bych ho poznal, kdybych ho viděl. Raději ale nechodím k žádné divoké zvěři." I kdyby chtěl. A samozřejmě kořist mezi to nepočítal, i když raději se i od tohohle držel dál. On by nejraději lovil jenom kvítka a bylinky, ale jak už bylo řečeno, je na ně ještě dost brzy. Teď ale mohl aspoň kořínky lovit!
Sněženku si prohlížel bedlivě. „Jedovaté? Aha. To někdo musel asi ochutnat, aby tohle zjistil," dovtípil se. Hmm, neříkej. On je ochutnávat určitě nebude, jen si zapamatuje jejich vzhled a případně i vůni, aby to věděl i do příště. „A jak že většinou? Někdy se teda jíst můžou?" Jako že se i jed jíst může?? Tak jak to tedy bylo? To bude mít teďka v hlavě guláš! Teda, jako by ho tam už neměl, že?

Když kolem něj začal Cielo chodit, Timek ztuhnul, sotva dýchal. Ač se přemlouval ke klidu, bohužel dost znejistěl, a nejspíš to na něm bylo i vidět. Nic však neříkal, vlk si stejně brzy zase sednul, a to už mohl Tim konečně vydechnout. Přikývl na jeho slova. „Jistě," a to bylo vše, co ze sebe ohledně toho dostal.
Otázka na hvězdy ho však konečně trochu vrátila ke zdravému smýšlení. „Já asi tolik né, ale naše smečka ano. je pevně spjatá s hvězdami, které k nám promlouvají a rozhodují o našich životech," vysvětlil. Bylo to zvláštní, spoléhat se na to, co hvězdy říkaly, ale Timovi to stačilo. Sice se ještě nedokázal s klidem v noci dívat na noční oblohu, neboť měl pořád strach, že tam na něj něco seskočí, ale už jim dokázal naslouchat. Jako v té hvězdné jeskyni.

No jo, Timek byl už nyní definitivně kytkofil. Protože kytky byly to, v čem se tak nějak cítil jistý, tedy nejjistější ze všech věcí na světě. „Už se těším," pousmál se na svojí příbuznou. Nikoho jiného, nebo bližšího, vlastně neměl, a tak byl na ní takřka závislý. Musel se na ní pořád dost spoléhat, protože ta dýně, která mu v hlavě tleje místo mozku, se zregeneruje až za nějaký čas. „A už se s ním někdo ze smečky střetl?" Ovšem, jinak by jen těžko někdo věděl, co to ten mlžný jelen je, ne? Tuto otázku Tim nedomyslel.
Z té hlíny, která už nebyla tak moc zmrzlá, jako před pár týdny, měl své tyrkysově zbarvené drápky najednou černé. Fascinující. „Ovšem" odkýval jí její žádost. všecko zahrabe, jakmile toho pár i vyhrabe. Tohle ho vcelku bavilo. nemusel u toho tolik přemýšlet. Jakmile ho oslovila, a něco mu chtěla ukázat, šel se mrknout. Prohlížel si to zblízka a velmi pozorně. „Sněženky? Ty budou bílé jako sníh!" No, výborně! Už si umí i něco odvodit. „Ale k čemu jsou dobré, to nevím."

Výhodou ztráty paměti rozhodně bylo, že Tima netrápil osud jedinců, které v minulém životě sice možná znal, dnes pro něj ale byli cizí. Viz údajná sestra Marielle, na kterou si nepamatoval. Určitě by ho hodně mrzelo, kdyby si uvědomoval, jak to s ní skončilo, ale takhle? Takhle se vůbec nemusel trápit. Mělo to ovšem i nevýhody, protože nemít takřka žádné vzpomínky na dětství bylo trochu ubíjející. Dalo se s tím pracovat však tím, že se bude Tim soustředit hlavně na budoucnost a přítomnost. A tím se teď řídil pořád. „Škoda, už jsem se těšil." Achich ach! Kdy už kvítka vykvetou? On už se nemohl dočkat! „Já jsem ještě žádného mlžného jelena neviděl." To proto, že neviděl možná ani jelena evropského. Identifikoval by ho vůbec? Nu, rozhodně by z něj byl pokáklej.
Nadále naslouchal jejímu vyprávění o koříncích. Snažil se si vše zapsat do kůry mozkové – moc tam toho neměl, takže lze do jeho paměti nahrát spoustu nových informací. „Takže je lze použít takřka na vše? Jako mast, i jako lék?" Vnější i vnitřní použití? To bylo zajímavé. Ovšem při dotazech pomáhal Ryumee s hrabáním.

Tim sledoval Anjel, jak ty bylinky jí. On by se postaral o to, aby je hezky spapkala! Ty bylinky jí pomůžou, i když to byl vlastně jen usušenej plevel – i ten dokáže být užitečný. Teď jí hlavně Tim nesmí předávkovat, proto se se vším ještě poradí se sestřenicí Ryumee. Tedy, v rámci toho lékařského tajemství, ovšem! „Budu tě čekat," usmál se na ní, když to úspěšně polkla. No, ano, bude muset dělat spoustu věcí, do kterých se jí nebude chtít, když holt chtěla dělat dospělácký věci!! Ale Tim nesoudil, Tim měl místo mozku dýni.
Bylo mu jasný, že se teď asi vlčina necítí nejlíp, ale on věřil, že to dobře dopadne. Víra někdy nestačí, ale přál si, aby teď stačila. On udělá vše pro to, aby to tak dopadlo! Ale proti tvrdohlavým týnejdžrům nezmohl koneckonců nic. Zde je důkaz. „Ano, můžeš jít. A hlavně se opatruj, a snaž se co nejvíc jíst," poradil jí ještě. Ona bude asi sama přirozeně opatrná - její tělo jí tak naprogramuje -, ale raději to řekl i nahlas.