Príspevky užívateľa

Jako, Tim pociťoval, že tohle bude přinejmenším dost zvláštní, ale že to všechno působí jako špatně vyložený sen mu došlo až v moment, kdy Hari přišel. On mu chtěl jenom ukázat zázrak boží, který se mu povedlo odrodit – pro něj to byl velký úspěch, a radost, neboť to byl jeho nový příbuzný. Nakonec to ale vypadalo, jako by ho snad zval k nějaké soukromé rodinné sešlosti, protože kromě probuzené Ryumee tu byl i Everett. S tím vůbec nepočítal ve chvíli, kdy sem Hariho zval, a nyní se za to právoplatně nenáviděl. A taky si přál vlastní ordinaci – vlastní sklad, kde by nebylo trapné, kdyby si tam někoho pozval na pokec. No jo, ale co teď s tou prekérní situací? Tim se skutečně bude muset posnažit, aby to všechno zachránil nějakým small talkem do doby, než se Hari dostatečně vynadívá na to mimino. To snad zabere co nejméně času.
„Ahoj!“ pozdravil bělocha. Žádné "hezký den, Hari"? To je důkaz, že je vskutku nervózní. Ale snad jen naprosto zbytečně! „Chtěl jsem ti konečně ukázat to moje první odrozené vlče, ale nepočítal jsem s tím, že nás tu bude tolik,“ přiznal, a snažil se, aby v jeho hlase nebylo poznat, jak trapně se vlastně cítil. „Ryumee jsem o tvé návštěvě ale říkal, neboj.“ A nebo neříkal? Ach ne, teď si nemohl vzpomenout!! raději kamarádovi pokynul hlavou, ať ho následuje – a pomalu (ale rychle!!) se začal k sestřence přesouvat. Ať už je toto za nimi!

Tim střihl uchem. „To nezní jako úplně typické chování představitele ignisské smečky,“ myslel si, a dovolil se s tímto pocitem i svěřit. Tím samozřejmě říkal, že má o Ignise vyhraněné mínění, že má předsudky, za které si ale jako smečka mohou samozřejmě samy. „Nezdáte se mi jako "žij a nech žít" jedinci.“ Házel je tedy do jednoho pytle, protože tak k tomu byl ve smečce víceméně vychován. On měl po znovuzrození mozek jak rozemletej salát, a aby se ještě kdy zregeneroval do původní podoby, musel do sebe vsakovat i názory většiny. On sám byl ten nejhodnější blbec z nejhodnějších blbců, ale neznamenalo to, že může mít k něčemu trochu radikálnější postoj.
Politické téma je vždy dost napjaté, a proto se Tima asi pro vlastní dobro uchýlil k těm bylinkám. „Je pravda, že i když se honím za něčím konkrétním, stejně toho cestou sesbírám o mnoho víc. Jen mám trochu omezenou kapacitu bylinek, které unesu,“ nakoukl vlkovi přes rameno, aby mu viděl na brašnu, v které určitě nějaký svůj sběr uložený měl. Hm, že by si taky něco takového vytvořil? Bezpochyby by mu to usnadnilo a zpříjemnilo práci. Držtičku má bohužel moc malou na to, aby v ní nosil kila květin.
Vlk zmínil i cosi o svém zraku, čímž se skutečně v Timově mozku otevřela vzpomínka na jejich dávné setkání. Tedy, neukázala se mu v příliš jasném světlem, ale už si aspoň vybavil, že vlk nemá dokonalý zrak. „My už jsme se kdysi potkali, že? Dřív, než přitom mezismečkovém vyjednávání,“ zeptal se tedy řečnicky. No jó, v té době byl Timek ještě ten největší podělánek z okolí. Jak asi na vlka působil nyní?

Ano, tohle setkání bude více než awkward, to je jasné už nyní. Tim si při pohledu na bílého medika znepřátelené smečky nevzpomněl, že má problémy se zrakem, ale někde hluboko v mozkovně tuhle informaci uloženou měl. Těžko říct, jestli jí najde. „Jistě. Tohle není ničí území, tady máme právo být oba dva,” řka. Narážel tím snad na tu nepovedenou ignisskou špionážní akci? Je to možné, rýpat však neměl v úmyslu. Na to je až příliš podělaný - tady nikoho za zády nemá, tady kdyby ho chtěl někdo zavraždit, neměl by šanci přežít.
Zajímalo ho však, co za bylinky vlk shání, proto se mu z dostatečné vzdálenosti snažil dohlédnout pod tlapky. Pokud bylo něco, co zcela odkládalo stranou mezismečkové neshody, tak to byly v případě Tima pravě bylinky. „Hledáš něco konkrétního? Třeba bych tě mohl někam nasměrovat,” švihl nejistě ocasem. Když ho pro něco pošle, tohle setkaní aspoň o to dřív skončí, ne?

Byl zabraný nejen do sběru, ale i do svých myšlenek. Opatrnost tedy nebyla na maximálním levelu, na kterém být mohla, ale oproti časům minulým to bylo o dost lepší. A tak v jednu chvíli nepatrně zaregistroval, že se kousek od něj někdo nejspíše prochází. Slyšel kroky v trávě, a když si odložil třezalku, aby nasál onen cizí pach, tak už se vlk prozradil. Dostal pozdrav od Ignisana, no, tak to bylo skutečně milé. Tima se zmocnila nejistota a strach, zároveň mu ale jeho povaha nedovolila pozdrav ignorovat. Jeho reakce však byla opožděná, neboť sám nevěděl, jaká to reakce má být. „Vskutku krásný den, ano,” řka s pohledem upřeným směrem, z kterého se vlk vyloupnul. Byl to ten ignisský běloch, kterého znal už z dob minulých, ale nevzpomněl si na něj do chvíle, co ho viděl u toho mezismečkového vyřizovaní účtů. Byl to totiž taky ten koroner, který né že by špatně určil smrt jejich člena, ale měl podíl na tom, co se následně po nálezu těla odehrálo.

Timek za hranice nechodil tak často, jak by si asi mohl dovolit, neboť měl stále k neznámému dost respektu. Sice okolí smečky znal už moc dobře, ale jeden nikdy neví, co ho na výletě mimo bezpečí může překvapit. Když by se tu nepotuloval nějaký zabedněný ignisan, tak zběsilý tulák, jako tehdy, když na louce vlčích máků Tim málem přišel o život. Každý výlet mimo hranice může být právě proto risk - tady není jisté, že by mu na pomoc někdo přiběhl tak rychle, jako tehdy Hari.
Jako vždy to nebyla procházka bez účelu - je na sběru bylinek, kterých je na území třeba méně. Vítr mu nenapověděl, že se v okolí zrovna nějaký vetřelec nachází, neboť bylo takřka bezvětří. A Timek měl čumák plný vůně třezalky, kterou právě sbíral. Kdyby věděl, kdo se v blízkosti nachází, dál by nešel. Sice to s tím jeho sebevědomím už bylo lepší, ale teď u sebe žádnou podporu neměl. Útěk je vždy snadnější a bezpečnější - aspoň v jeho případě.

Jaký krásný den! Sluníčko svítí, nikdo neumírá, a tak není důvod si stěžovat. Tak docela. Timek byl v noře, ve skladu, kde si zkoušel dělat nějakou novou směs. Konkrétně chtěl něco, co by dokázalo trochu rozproudit mysl po probdělých nocích, a to nejen po výletech do světa opiátů. I po probdělých nocích za křiku malých mimin! Ale ne, Gulášek byl docela hodné batole, aspoň co dokázal z těch prvních dvou týdnů posoudit. Teď se však začne více hýbat, a teprve to může začít být náročné! Timek se jen bál o život svých bylin, které sem tak pečlivě den co den doplňuje.
Směs se mu však nedařila úplně dokonale, protože se sotva díval, co pod packama dělá. Díval se ven z nory, patřičně netrpělivě, protože očekával návštěvu. Pozval Hariho, aby se přišel podívat na mimino - na jeho první odrozené dítě! Protože po neúspěchu s vrhem Anjel byl tento moment pro něj skutečně důležitý. Hlavním důvodem, proč ho tu však Timek chtěl, bylo, že mu něco vytvořil! Ano ano, od znovuobjevení jeho magie si s ní pohrával ve snech už několikrát. Nešlo to den co den, vzhledem k tomu, jak nepoužitelný vždy po probuzení byl, ale když měl dny volnější, nic mu v tvoření nebránilo.
Přemýšlel, jestli si neměl spíše počkat na moment, až bude Ryumee pryč, a nechá mu tu Guláška na hlídání. Nebo jí přinejmenším měl dát nějaké bylinky na hluboký´ spánek, aby se na ní s Harim mohli dívat jako exponát v zoo, bez nutnosti s ní komunikovat. Za jejího bdělého stavu mu bude asi jen těžko povídat o problematice poporodních depresí. A v horším případě mu mohla chtěně i nechtěně udělat nějaký trapas! Nesouznil se všemi jejími názory, a tak si myslel, že by třeba mohla něco nereprezentativního z úst vypustit! Záleželo na tom, protože před Harim nemohl vypadat jako vůl. A nejlépe ani jeho rodina. Sic Ryumee řekl dost jasně, že Hari je jen jeho velmi dobrý kamarád, ale také dost dobře tušil, jak se sám asi tváří, kdykoli musí vyslovit jeho jméno nahlas. Sestřenka není zas TAK moc hloupá, ona mu určitě vidí až do mozku! A to se Timkovi moc nelíbí, protože jeho některé myšlenky by zde nerad publikoval!!

Ryumee ještě skoro ani nepromluvila, a už si Tim tiše povzdechl. On není psycholog, je skutečně kompetentní jí tu dávat nějaké rady? Ale furt lepší jí nějakou podporu ukázat, než dělat, že nic nevidí. On to vidí! A moc dobře. Vidí, že není spokojená, ale furt doufal, že se to časem zlepší. „To jsem rád. Kdyby něco, tak víš, že ti rád pomůžu, když budu moct,“ ujistil jí. Ano, jistě si dokáže pomoci i sama, ale měla na to teď sílu? Hlavně si musí umět říct včas o pomoc! A možná se tak dnes stane. „O Guláška?“ Ach ano, to nebohé dítko! „Děje se s ním něco? Podle mě prospívá moc hezky, a to říkám, i když jsem moc mimin za život neviděl.“ Nevypadal, že bude úplně největší zástupce rodu, ale ani nebyl zanedbaný. Váhu měl zdravou. Ryumee ale určitě mluvila o něčem jiném, a Tim chtěl, aby mu to sdělila sama.On si netroufne její myšlenky hádat, i když to v duchu samozřejmě již dělal.

Buď Tim skutečně chodil jako duch, nebo byla Ryumee opravdu zabraná do svých myšlenek. V pořádku. I on byl věčně ztracený ve svém světě, a nad něčím ustavně přemýšlel. Na jejím místě však nebyl, takže mohl jen hádat, co se jí mozkovnou honí. Asi nic dvakrát pozitivního, když jí tak viděl. „Jsem na procházce, jako vždy. Na jednom místě moc dlouho nevydržím, to pak akorát myslím na blbosti.” Ne, jeho myšlenky nebyly blbosti, ale občas už jich měl plné zuby. A když se soustředil na okolní přírodu a bylinky v okolí, trochu je omezil. „Tomu rozumím. Teď je toho na tebe určitě hodně, a menší procházka ti udělá dobře,” myslil si. „Jak se ale jinak cítíš? Ještě je asi brzy, aby ses cítila nějak markantně zregenerovaná, ale zle ti není, ne?” Ptal se na stav fyzický. Její tělo definitivně nemohlo být zregenerováno, ale už by se neměla cítit nejhůř.

Tim dnes nic nesháněl. Né nic konkrétního. Samozřejmě však byl na procházce pracovní, a když při cestě zahlédl nějakou užitečnou bylinu, vzal jí s sebou. Neměl teď v hlavě přiliš myšlenek, aspoň né těch negativních. Dozvuky opiové jeskyně už vyprchaly před nějakou dobou, a lze říct, že už byl na tom s mozkem zase jako dřív. Jedna věc ho však trochu trápilo, a to bylo Ryumino dítko. Nezdálo se totiž, že by si k němu zatím našla cestu, a to už bylo dva týdny staré! Už mělo otevřená oka, a začínalo se více hýbat. S emocemi jeho sestřenky to však nehnulo. Mrzelo ho to, ale ve své pozici skutečně nevěděl, co s tím dělat.
Proto byl ovšem docela zaskočen, když tu sestřenku zahlédl. Nacházela se od nory docela daleko, a tak se divil, že malého Guláše nechala s Everettem samotného v tak nízkém věku. Na druhou stranu, její poporodní deprese to vysvětlovala. No, Timek k ní hnedle zamířil. „Hezký den,” pozdravil jí s úsměvem - rozhodl se všechny své obavy nechat stranou. Ona se jistě rozpovídá sama, pokud chce. „Našla sis čas na procházku, jak vidím.” Vyřkl tuto npc větu, netušíc, co vlastně očekávat. Možná Tim nebyl úplně tím nejlepším vlkem, co by jí v její situaci mohl pomoct. Možná nějaká zkušená matka jako NwodReoka? Ta by třeba mohla.

Nepochybně toho Ryumee zvládala více jak Tim, ale tak je to přeci vlčice! Ty multitasking zvládají snad přirozeně. Pro něj to bylo po tom poškození mozečku trochu náročnější, ale pokavaď zvládl přemýšlet už nad třemi (!!!) tématy více do hloubky, nebylo to hodno údivu? „Já tedy raději slyším, že si necháš pomoct, než aby ses to tvrdohlavě pokoušela zvládnout sama,“ pousmál se nad tím. Ano, těšilo ho, že si od něj nechá pomoc – byli tu přeci pro sebe, jsou rodina. Nutno však podotknout, že ona jemu s jeho problémem ohledně citů a emocí nikterak nepomohla. Za zlé jí to však neměl, to on snad ani neuměl. Bude se s tím holt muset poprat sám, nebo najít někoho kompetentnějšího.
Co bylo ještě víc šokující byl fakt, že Ryumee přistoupila na společnou aktivitu s Timem. Aktivita, která nebyla tak docela prací, pouze koníčkem. A tak vesele zavrtěl ohonkem. „Ty mi děláš skutečně radost!“ Usmíval se jak měsíček na hnoji, a jal se tedy pokračovat v tom, z čeho ho sestřenka původně vyrušila. Sláva nazdar květinkám, oujé!

Timek skutečně nemohl vědět, co se novopečeným rodičů honí hlavou. On pociťoval radost, protože tu byl nový estrelák – nový příbuzný, který zasáhne do Timova života. Blíž už žádnému miminu nejspíš nebude, a proto si toho vážil. Miloval mimísky! Ale sám by si netroufnul nějakého vychovat. Už se sice nechová jako dvouměsíční batole, pořád by se ale nepovážil za kompetentního k něčemu takovému. „Tím se teď přeci vůbec netrap. Smečka to pár týdnů bez tebe vydrží,“ ujistil jí. Tímhle si byl skutečně jistý, neboť smečka už vydržela několik měsíců bez Lexe. Tohle skutečně nebude takový problém. Teď bylo důležité, aby Ryumee byla v pohodě. Když ho obdařila tím utrápeným pohledem, bylo mu jasné, že to zdaleka nebude tak sluníčkové, jak by si přál. „Ale proč by ne? Jsi silná osobnost. Teď je to pro tebe nové, a může se to zdát těžké, ale dej tomu čas,“ decentně se pousmál. Skutečně nevěděl, co jí má říct, čím jí podpořit. Začal mít ale trochu o obavy o toho malého chudáčka, který v tom všem byl zcela nevinně. Nezakousne ho třeba Ryumee? Paranoidní představa, vskutku! Ale známe Tima. Ona ho nemusí ani zakousnout, stačí, když ho nebude mít ráda, a dítko může trpět. Ach, jaká prekérní situace!
Ovšem mu bylo jasné, že se Ryumee to jméno líbit nebude, ale co už. On by dal dítěti jedině jméno, které má nějaký význam, a kterému rozumí. Co asi znamenalo to jeho? Timothée. Znělo to až mimozemsky, vskutku zvláštní. Tymián by se mu líbilo víc, tomu už totiž rozuměl. „Vím, ale... to já neumím.“ Je to žel na Ryumee, protože ani Everett se nezdál být v tomhle ohledu kompetentní. Schválně ještě pár pohledů dítku věnoval, kdyby ho něco napadlo, ale bohužel. Tak si ho aspoň zlehka pohladil. On byl skutečně jako v nějaké kontaktní zoo, nebo ve zverimexu! Kouká na morčátko! Pro dobro Ryumee se ale snaží své nadšení udržet trochu na uzdě.

Pomalu přikývnul. „Ano, můžu ti klidně v noře něco dát. Já nejvíc ocením spánek na čerstvém vzduchu,” nabídl mu. Otázkou je, jestli bylinky skutečně na tenhle stav pomohou, ale i kdyby to melo fungovat jako placebo, může to mít aspoň drobný pozitivní účinek. „Jestli to na tohle pomůže, to neslibuju.” Musel ho tedy upozornit. Nezapomeňme, že ta jeskyně je kouzelná! Nefunguje jako nějaké přírodní opium.
Nevěděl, ale dávalo by to smysl. „To zní rozumně. Zatím jsem nemluvil s nikým, kdo by tu bděl tak dlouho, jako my,” přiznal. Ono i kdyby někdo takový existoval, je otázka, zda-li by se k tomu přiznal. Kdo ví, jestli tyhle experimenty nakonec nepovedou k nějaké opiové závislosti! To by pak Tim mohl být skutečnou ostudou rodu. A to by jistě nechtěl!
Rychle, no, jak se to vezme. Už měl mozek ve stabilnějším stavu několik měsíců, takže jemu připadalo opravdu na místě, že už se magie trochu rozhýbala. Začínal si myslet, že žádnou nemá! „Děkuju, myslím, že už bylo načase,” pokývl hlavou a střihl uchem. „Zjevně ano. Ty sis asi ničeho nevšiml, ne? Zdálo se mi o nějaké látce, měl jsem jí úplně před očima. A jak se zdá, nějak se tenhle sen zvládl promítnout do reality. Je to zvláštní. Prostě se tam objevila?” Sám nechápal, a tak se tak i patřičně tvářil. „Zdálo se mi, že jsem na nějaké společenské akci - plese možná? A měl jsem na sobě šaty, o kterých jsem věděl, že jsem je vyrobil.” To si pamatoval moc dobře.
Ano, Tim byl rozhodně zmatený, ale měl v době i jiné emoce. „Zmatený, ano, ale vlastně i smutný. Nevím, takový pocit jsem ještě neměl. Skutečný smutek.” To ta mrtvá sestra, o které se mu zdálo. Jako by vzpomínky na ní už byly takřka hmatatelné. Doposud nezažil smutek, protože nezažil nic vyloženě smutného - tedy, na nic se nepamatoval -, ale nyní věděl, že sourozenecká láska, kterou k sestře cítil, byla skutečná, a proto ho její odchod mohl právoplatně bolet. Achich sch, takové je žít skutečný život? Nejdřív cítit lásku, potom zase smutek?

Trochu se mu zklidnil srdeční tep, když slyše, že tu Hari stále přítomen je. Tenhle zážitek byl vskutku zvláštní, ale dozvuky budou asi katastrofální. Bude to nejspíš taková kocovinka, né tak hrozná, jako po durmanu, ale vzhledem k tomu, jak se Tim cítil, možná to k tomu nebude mít daleko. Nebyly to ale pouze dozvuky působení jeskyně, nýbrž i dozvuky samotných účinků magie. Na to ale teprve musel přijít, nejprve však bylo nutné se zvednout na nohy.
„Umh, jdu,“ vydal ze sebe, ale šel skutečně, nebo se mu to jen zdálo? Ne, fakticky čapl ten kus hadru, a vyrazil po svých ven. Jak se zvedl, jo, kapánek se mu zamotala kebula, ale dojít to zvládne. Kdyby ne, vypadal by asi jako slušná kopa hnoje. Přece... přece se dokáže ještě po vlastních nožkách vyvalit z tohoto opiového doupěte, ne? „Mám pocit, že mi praskne hlava.“ A rozletí se na tisíc kousků někam do prostoru. Kdo to pak ale bude sbírat? On v tomhle stavu asi jen těžko.
Ale i jak těžké a nerealné se to zdálo, dostal se nakonec na čerstvý vzduch, a nutno říct, že mu to prospělo. Kyslík rozhodně jeho mozkovně udělal dobře, a ne, že by ho přestala bolet, ale o malý stupínek se mu vyjasnila. Skutečně jen o malý. A tak si na to venku sedl, aby to s tím chozením náhodou nepřehnal. „Tam uvnitř se to nezdálo být tak hrozné, jako teď a tady. Pamatuju se, že mi tam bylo dobře, moc dobře. Né takhle na nic,“ chtěl vysvětlit, ale Hari sám si to jistě zažíval v bleděmodrém. Ten zážitek v jeskyni měl líbezný nádech, který byl nyní však jen pouhopouhou vzpomínkou. „Už to ale vím. Vím, co moje magie dokáže.“ Řka a decentním pokynutím hlavy poukázal na ten kus látky, který si tu odložil. Chtěl Harimu o tom snu povědět, ale bylo dost náročné si to v sobě všechno utřídit. A tak radši uchýlil pohled na bílého kamaráda, aby zjistil, jaké dojmy z celé té akce má on. „Ty jsi v pořádku?“ Psychicky.

„Já to zkusím,“ odsouhlasil tento plán posléze. „Ty se určitě už nikam moc nechystej. Jestli chceš, můžu ti nabídnout nějakou směs, co jsem podával i březí Anjel – ale tím nechci říct, že se o sebe nedokážeš postarat sama,“ řekl. Opravdu by jí nechtěl radit, když ona určitě všechno ví a zná. Jen měl na jejím zdraví nefalšovaný zájem, a právě proto také ty bylinky do směsi poslední dny sbíral. On přeci o její březosti věděl už dávno od Everetta! Měl spoustu času se na to připravit. „Já souhlasím. Snad se časem nějaké vhodné řešení naskytne.“ Čas vykreslí odpovědi na jejich otázky, doufal v to. Neuměl si představit, že je nějaký případ neřešitelný!
Timek se zlehka pousmál. Né vždy měl pocit, že je skutečně potřebný a k něčemu, ale snažil se co mohl. Vždycky se snažil pomoct, jak nejlépe mohl. Jeho přístup k životu rozhodně nebyl nejzdravější, když upřednostňoval takřka vždy ostatní před sám sebou, ale to si neuvědomoval. „Jsem rád, že to říkáš. Děkuju. Teď se asi vrátím ke sběru kvítí, jestli mě už k ničemu nepotřebuješ. Nebo se můžeš přidat,“ navrhnul jí s úculkem ve tváři.

Přikývl a pousmál se. „To jsem rád. Jak jsi k ní vůbec přišla? Zatím se mi nestalo, že bych se nějakému divému zvířátku líbil, a to by mě snad pronásledovalo. Kromě ještěrek, ale zjistil jsem, že z nich mám trochu vítr,“ pověděl jí. Musel to říct s určitou dávkou nadsázky, aby si Anjel nemyslela, že je magor, ale on vlastně tak trochu byl. Jenomže měl na to právo, když měl nehodu s reptiliány! Měl důvod se bát ještěrek! Jen ten důvod tak docela neznal. A možná je to tak lepší.
Švihl ocáskem, když se zdálo, že Anjel jeho magie zaujala. Moc rád si o tom popovídá, bylo to vskutku vzrušující! „Ano, ano, různé látky. Je to trochu složité, ale když na to myslím před spaním, tak se mi o tom pak zdá, a když se mi o tom zdá, tak se s tím pak můžu i probudit. Nevím, jak se ta látka tvoří, zajímalo by mě, jestli to může vidět někdo, kdo vedle mě bdí,“ zajímal se. Asi bude muset udělat nějaký pokus, zase. A tentokrát by do toho experimentu neměl zahrnovat opiáty, ale to se ještě uvidí. „Poprvé jsem vyrobil jenom takovou menší dečku v barvách, na které jsem myslel při tom snu. Aspoň myslím, už si to moc nevybavuji.“ Hvězdná jeskyně mu trochu otupila pár mozkových buněk. Jako by to on potřeboval! „Teď dělám na něčem dalším, ale je to vyčerpávající. Po takovém snění se probudím hrozně unavený, a né vždycky se mi to povede tak, jak bych chtěl. ještě jsem neměl moc možností to zkoušet, tak uvidím jak to půjde dál.“ Nemohl se žel každou noc takhle unavit.