Príspevky užívateľa

Timek zastříhal ušima. „Ano, to je zajisté pravda. I to se může nejspíš stát. To všechno je předem napsáno ve hvězdách." Zamyslel se nad tím. „Vlastně ani nevím, co to znamená, ale tak se to říká," usmál se. On nechápal hodně věcí, a mnoho frází už měl prostě jen naučených, aby nepůsobil jako největší auťák. Né vždy se mu to dařilo, obzvlášť v podobné momenty, kdy to pak na sebe ještě prozradil.
„To si nejsem jistý, jestli se mnou se zrovna dobře povídá," vyřkl Timek, ale vykouzlilo mu to na tváři úsměv. Když byl malý, tak mluvil pořád, protože to byl pro něj ten nejčitelnější způsob komunikace, ale bohužel díky své nehodě to dost pozapomněl, a nejspíš si už nikdy na to ani nevzpomene. „Vidíš? Už ani nevím, co říct," letmo se uchechtl se vrátil pohled do přírody. No jo, byl marnej.

Chvíli pozoroval okolní přírodu, než se tu Ryumee objevila. Usmál se na ní a pozdrav jí oplatil: „Hezký den i tobě, Ryumee." A jak se vlastně měl? On se většinu času měl dobře, ale občas se taky necítil nijak. Teď přemýšlel o mladé vlčce, která se mu snad jen včera svěřila s jejím vážným problémem. Teď mu to leželo na mysli, a nemínilo ho to pustit. „Um, mám se dobře, zamyšleně. Myslím na blížící se jaro, a jak potřebné už jsou bylinky, které s sebou přinese." Ano, nad tím opravdu přemýšlel. Čerstvé bylinky jsou vždy lepší, než usušené, že? Bylo potřeba už začít sbírat! Ale to Ryumee měla jistě pošéfené, jen Tim už myslel do daleké budoucnosti.
Ohledně kořínků přikývl. „Já se vynasnažím. Ukážeš mi, na co jsou některé dobré? Moc jich asi znát nebudu," myslil si. Některé bylinky si nějakým způsobem pamatoval z života dávného, ale vlastně nevěděl, proč tomu tak je. Někdy mu prostě stačilo nějakou bylinku jen cítit, a věděl, k čemu slouží. V čase minulém se už toho musel učit nejspíš mnoho.

No, konečně jí Timek ty bylinky podal! „Tu máš určitě nebude na škodu, když budeš brát bylinky pravidelně, ale to si povíme až se tu stavíš za ty dva dny, jo?" Ještě se poradí s Ryumee, co by jí do té směsi mohl přidat, i když nějakou představu už měl. Nebude teda mluvit o nikom konkrétním, prostě se zeptá jen tak obecně. Tím žádné lékařské tajemství neporuší.
Byl rád, že to snad Anjel vezme vážně, a opravdu ho při sebemenších komplikacích navštíví. „Možná budeš teď unavenější, a nebudeš mít chuť k jídlu, ale ty bylinky to snad spraví." To řekl ještě tak nějak k tomu, co by jí mohlo v následujících týdnech čekat. Na její otázku neměl dost jasnou odpověď. „No, já s tím nemám osobní zkušenost," pousmál se nejistě. „Ale myslím, že přivést na svět nový život něco stojí. Nějakou tu bolest určitě, ale být tebou, tak se toho neobávám." Díky své tělesné konstituci by se toho bát neměla, leda by otcem byl nějaký vlk, který byl ještě větší jak Anjel. A nikdo takový neexistuje, takže se netřeba bát.

Nechtěl Anjel nějak vyděsit, ale zdálo se, že přesně to se mu povedlo! „No, tohle riziko je tu asi vždycky, a ty jsi navíc hodně mladá. Taky jsi ale silná a zdravá, takže bych se o tebe nebál,” pousmál se. O ní není třeba se bát, protože mladé tělo se po něčem tak náročném, jako je březost a porod, zregeneruje rychleji, než to staré. Ale zvládne teď její tělo ve vývinu živit jak jí, tak i potomky? To už je otázky pro hvězdy.
Rovnou jí šel pro ten heřmánek a pampelišku, aby na to nezapomněl. Lepší by byly ovšem čerstvé bylinky, ale to v tuhle roční dobu asi určité nehrozí.
Ty problémy zmínil proto, že Anjel nebyla v tomhle věku určitě moc informovaná, a on se chtěl ujistit, že bude vědět, kdy ho má přijít navštívit. „Neobvyklé to není, ale chci, abys mě v případě čehokoli neobvyklého navštívila. Tyhle potíže mnohdy ani nemusí opravdový problém znamenat.” Chtěl jí trochu povzbudit, no, těžko říct, jak se mu to povedlo.

Jestli Anjel věděla, jak se to stalo, tak nemusela proběhnout žádná přednáška o falešný březosti. Vlastně o tom tim nadále už nehodlal mluvit, protože tohle byla čistě její věc. Jeho úkol byl jediný – aby to teď proběhlo co nejlépe, jak to jen šlo. Opravdu rád by to prokonzultoval s Ryumee, kvůli zdraví Anjel i těch potomků, ale slíbil přeci, že o tom mluvit nebude. Teď je to prekérní situace!
On jí určitě soudit nebude, ale na jeho názoru nezáleželo zas až tak moc, to bylo jasné. On tu ani nebyl tak dlouho, aby vůbec se mohl k něčemu vyjádřit. Tedy, myslel si to. „Um," nevěděl, jak jí podat informaci o vstřebání plodů. „V takhle brzkém stádiu se může stát, že na to tvoje tělo prostě zapomene – že ta vlčata vstřebá. To se stává běžně." Prý. To vše mu ovšem řekla Ryumee. „Ale teď to budeme brát jako jasnou věc, aby se předešlo komplikacím." Radši nezmiňoval fakt, že čím mladší matka vrhu je, tím méně pravděpodobné je, aby donosila zdravý a silný vrh. Na to se vůbec myslet nebude! I kdyby se mělo narodit jedno životaschopné vlče, bude to skvělé.
„Skoro totéž, ale ještě ti tam něco přidám – taková směs pro březí vlčice." Pousmál se. Aby všechno nemusela brát zvlášť, udělá jí prostě mix. „A musíš mi hlásit kdykoli se ti bude dít něco neobvyklého. Třeba když tě bude bolet břicho až moc, nebo bys krvácela. Musíš mě vždycky co nejdřív vyhledat." To ale snad bylo samozřejmé.

Nu, vlčina se zdála být zmatená – nejspíš právem. „Nevíš, jak se ti to mohlo stát?" Otázal se jí, naprosto netušíc, protože měl místo mozku tlející dýni. Totiž, kdyby nevěděla, tak jí mínil ještě poreferovat o falešné březosti – ač si nemyslel, díky tomu prohmatu, že tomu tak je. Leda by měla nějaký močový kameny, nebo tak něco, a na to byla moc mladá! Ostatně, na těhotenství taky, ale asi to v tomhle případě spolu s ostatními příznaky bylo reálnější.
„No, to ne, to si nemyslím. Určitě nejsi první a ani poslední březí vlčice ve smečce," namítl nejistě, ale vlastně nevěděl, co jí na to jinýho říct. Určitě je ale první takhle mladá, nejen ve smečce, ale možná vůbec v celém okolí. To ovšem Tim nemohl vědět, a ani to nějak nesoudil. I když rozhodně měl nějaké pochybení o tom, jestli má tohle šanci dopadnout dobře. „Budeš se u mě muset stavit ještě tak za dva týdny. Teď jsi nejspíš v úplných počátcích březosti, a za dva týdny může být vše jinak." Um, ano, v tomhle období ještě není nic jistý. Tělo může plody vstřebat raz dva! A asi by se vzhledem k věku nedivil, kdyby se tak stalo. „Ryumee by tu měla mít usušené pampelišky a heřmánek – ty ti dám už teď, dodají ti vitamíny a uklidní tě. Něco ti ale speciálně namíchám, když tu toho najdu víc. Pro to se stav tak za dva dny." Snažil se vše podat s klidem a bez zbytečných emocí, které by mohli vlčku rozhodit.

Hm, takže vlčka neměla zatím ani dva roky. Možná je jeho diagnóza tedy ukvapená. Raději se ale přesvědčí na vlastní packy, ať už to znělo jakkoli. „Dobře," odpověděl jí jen na informaci o věku. Nedělal ještě žádné závěry, a nemínil jí nějak stresovat. Vypadala hodně ve stresu, a on by to určitě ještě nechtěl zhoršit! Přeci jen se všechno zatím učí, a ač mu to šlo dobře, raději si vše ověří dvakrát, než někoho pak mást.
Když si lehla, mohl jí tedy konečně omrknout. „Hm? Ale ovšem že ne, pokud si to nebudeš výslovně přát," odpověděl jí ještě. Lékařské tajemství je přeci potřeba dodržovat! On by se tak maximálně poradil s Ryumee, ale pokud se ukáže, že se v diagnóze nemýlí, nebude k tomu důvod, a on to promlčí. Pohlédl jí na břuch, kde si všiml, že o svém příznaku nelhala - zduřelé struky, a navíc z ní cítil trochu zvláštního, mléčného pachu. Od březí vlčice velitele si do mozečku uložil hodně pachů, a tenhle byl zrovna z té jedné přihrádky. Pro jistotu jí ještě mínil osahat podbřuch, aby si byl stoprocentně jistý. určitě už se o anatomie vlčích samic i samců něco učil, i s názornýma ukázkama. Nejdřív nic necítil, a tak si myslil, že jde třeba jen o takovou tu tělesnou faleš - když si tělo přeje být matkou, ale doopravdy tomu tak není. Když ale trocha zatlačil, ucítil to - jako zrnka písku, ale bylo to tam! Tahle vlčice musela být v prvních týdnech březosti. Přestal na ní sahat, aby jí třeba nějak neublížil. Má to teď oznámit jako dobrou zprávu, nebo špatnou? Asi se raději bude držet faktického podání této informace. „Vypadá to, že čekáš vlčata." Pousmál se. Myslil si, že vlčice do dvou roků potomky mít nemohou, ale zde byl důkaz, že ano.

Tim tu byl samozřejmě proto, aby si jí vyslechl a vznesl tu nejrealističtější diagnózku. Bez soudů, ovšem! A proto špicoval oušínka, když tu tak nervózně pochodovala, a povídala o svých problémech. Je unavená, nejí,... možná nějaká chřipka. Střevní chřipka, třeba? Teď, když bylo všude mokro, přes den sluníčko, v noci mrazy, tak se dalo nachladit raz dva! Další příznak ho však zaskočil! Zvídavě zastříhal ušima a naklonil hlavinku mírně ke straně. „Promiň mi tu otázku; kolik je ti roků?" Zeptal se bez nějakých šokovaných emocí v hlase. On nebyl šokovaný, protože myslil, že se mýlí ve své předběžné diagnóze. Tato vlčice byl mohla být v očekávání potomků, ale není příliš mladá? Nevěděl.
„Posaď se, prosím, nebo si lehni. Mrknu se na tebe," poprosil jí ještě klidným hlasem. Jelikož jen před malou chvílí ve smečce březí vlčice byla, měl už něco málo nastudováno. Věřil, že by to měl poznat, pokud si jí lépe prohlédne.

Tim tu trávil spoustu času, aby se hrabal v sušených bylinkách, nebo si opakoval to, co mu Ryumee předchozí dny řekla. Bavilo ho se učit o profesi medika, věděl, že pro tohle se nejspíš kdysi dávno zrodil. Když mohl pomoci někomu v nesnázích, byl nejvíc spokojený. Jako třeba tehdy Chrisovi, tomu flekatému vlkovi na planinách, kterému zcela instinktivně vyčistil rány. Vlka už nikdy poté neviděl, ale doufal, že se díky jeho pomoci neprohání za duhovým mostem, nýbrž po norestském území.
A dnes se mu naskytla příležitost zase někomu pomoc! Přišla Anjel, dobrá duše a jeho známá tvář, s kterou se setkal ještě dřív, než se přidal ke smečce. „Ahoj, Anjel," pozdravil. Tu vždycky viděl rád, proto jí hned obdařil úsměvem. Ona vypadala ustaraně, proto se za vteřinu začal tvářit ustaraně i on. „Jsi nemocná?" Zeptal se ihned. No, ale proto je tu on, že - aby to zjistil! Pevně doufal, že to bude jen nějaká rýmička, a né nic vážného! Už z toho důvodu, že s nějakým závažným problémem by si on nemusel vědět rady. A Ryumee teď byla zrovna pryč, takže by mu nemohla poradit. Nu, uvidíme, s čím mladá vlčka přišla!

Tim byl na cestě na setkání se svou sestřenicí Ryumee. Měli se dnes jít podívat už po nějakých brzkých bylinkách, pokud už budou, a zároveň popovídat o historii rodiny. Tim rád všechny ty příběhy a legendy poslouchal, protože měl pak aspoň trochu pocit, že se drží v obraze dění. Sice se pořád občas necítil být toho součástí, ale to asi přijde ještě časem. Už teď dělal velké pokroky, a byl Ryumee neskonale vděčný za to, že si ho vzala pod svá křídla. Pokud měl otázky, ona mu je vždy zodpověděla. Pokud chtěl pomoct, ona mu vždy pomohla. Kdyby jí tu neměl, tak by byl mnohem ztracenější, než takhle. Díky ní se mohl už soustředit na to, co ho bavilo – bylinky a medicína. Tyhle aktivity ho naplňovaly, a proto byl rád, že se jim teď mohl věnovat bez toho, aniž by myslel na svůj nejistý tulácký život. Teď patřil k Přízračným, a byl za to moc rád.
Někde v těchto místech měl potkat Ryumee. Občas ještě měl problém s tím rozlišováním pachů, nebo včasným zapínáním čichovým smyslům, ale ono to půjde. Od doby, co se znovuzrodil, už uběhlo spoustu času, a byl čas dělat zase další a další kroky vpřed. Věděl, jaké je jeho poslání, a chtěl mu jít naproti.

Tim se usmál, ale více to neměl jak komentovat. Nebyl žádným expertem na konverzace, a ani se za žádného nemínil považovat. Pro něj bylo někdy lepší volbou mlčet, a jen vstřebávat okolí, než nadměrně používat slova ke komunikaci. To on nepotřeboval, ač byl třeba stále zvídavým jedincem. Né tak, jako když byl dítko, ale pořád to v něm někde bylo. Nejspíš se to už nikdy neprojeví tak, jako v dětství, ale na tom nesejde.
„Doufám, že ne. Nikdo by tímhle trpět neměl." Myslil si Tim. Vůbec by nikdo neměl trpět, žádným způsobem! Ani fyzicky, ani psychicky. Každý by měl najít vnitřního klidu, a být spokojený. To nebylo snadné, ale stálo za to bojovat. Tim by v nějakém chaosu nemohl žít, stačí, že byl pořád dost roztěkaný a někdy i ve stresu.
„To je mi líto," sklopil Timek uši, reagoval na poznámku o rodině, která Ciela vyhodila. „Líbí se mi ale tvůj přístup. Snad se i ty dočkáš svého štěstí," usmál se. On nikomu nic zlého nepřál!

Tim opravdu neměl ani tušení, co se cizinci odehrává v hlavě. On mnohdy nevěděl, co se odehrává v hlavě jemu samotnému, natož, aby uměl určit, co se tam honí jiným vlkům. Měl zkrátka místo mozečku salátek, jo jó. „Aha, jistě, takže bloudíš." Odkýval ta slova zmatená, zaskočená. „Já jsem taky hledal místo pro domov, bloudil jsem úplně stejně. Osud tě zavede přesně tam, kde tě bude chtít." Docela npc věta, ale Tim byl kus npcčka. Žádný side quest bohužel pro tohoto cizince nemá.
„Já žiju ve smečce Přízračné, to je támhle," packou ukázal směrem ke své aktuální domovině. Viděl, že vlk je nervózní, ale to Tim taky. Jen se snažil předstírat, že není. „Jsem Timothée." Představil se ještě a na vlčka se pousmál. Dva auťáci se snaží konverzovat, no výborné! Co jen se může pokazit? Určitě vůbec nic!

Tim vlastně nevěděl. Dokáže smečka rodinu nahradit? Nejspíš částečně ano. Vlci z jedné smečky si jsou rodinou, protože si jsou i vzájemnou oporou. „No, to ano. Ve smečce jsem rád, baví mě pomáhat ostatním - léčit. To se teprve učím, tedy." Ale kdysi už se to také učil, proto to teď nebylo zas tak těžké. Byla to jeho vášeň, a neměl ani žádné jiné závazky, takže se plně mohl soustředit na svou rekonvalescenci, a taky na bylinky a cestu medika. S tím mu naštěstí Ryumee pomáhala.
„Ano, to je. Nevybral bych si smečku, v které bych se cítil snad ohrožený," pronesl. To je přeci logické. Chvíli tehdy zůstal s Ryumee v táboře, aby zjistil, jestli mu to tam bude vyhovovat. A k jakému závěru došel je už jasné. „A ty se dobře cítíš jako tulák?"

Tim myslel tak maximálně na to, že si přál, aby si na matinku pamatoval. Bohužel se už asi nikdá nerozvzpomene, a pokud ano, nebude to mít žádný význam. Protože byla pryč. Kdyby měl ale aspoň ty vzpomínky, třeba by se mu lépe smiřovalo s tím, že tu nikoho nemá. Že tu z rodiny má jen sestřenici, ke které stejně neví, jak se chovat. Byl jí vděčný za všechno, co pro něj udělala, a stále dělá, ale nedokázal říct, jestli k němu má nějaké sympatie. „Já si tu svojí nepamatuju," pronesl. Viděl, že Cielo je z této konverzace smutný, a chtěl, aby to aspoň vypadalo, že mu rozumí. On si myslel, že mu rozuměl, ale kdo ví, jak to je.
Pousmál se ohledně té konverzace o myšlení, ale už na to nic neřekl. Neměl čím přispět do tohoto tématu, a tak si zvolil jen mlčenlivé přikývnutí.
O smečce už však něco málo říci mohl. „Jsem tam jen chvíli - tedy, narodil jsem se tam -, a je to tam moc hezké. Jsou tam na mě hodní," a to bylo dobře, že? Né že by ho asi vyloženě nějak opečovávali, co se emocí týče, tak spousta jedinců tam v nich byla plošší, ale necítil se tam ohroženě. Cítil se tam být doma.

Tim se usmál, když mu vlk povídal o své matince. Jaká byla asi ta jeho? Nepamatoval se, a byla to škoda, protože s ní měl dobrý vztah. Byl to svého času opravdový mamánek. „To je hezké," okomentoval to tichým hláskem., a opravdu si to myslel. „Tvoje matinka měla určitě pravdu." Dokazoval to už jen ten fakt, že zde ten vlk opravdu živ a zdráv stál! To o Timovi životaschopnosti by se dalo polemizovat.
Bylo zajímavé poslouchat vlkův pohled na svět, Tim tomu všemu naslouchal s nastraženými slechy. „Takhle jsem o tom ještě nepřemýšlel," přiznal. On nad spoustou věcí ještě nepřemýšlel, neměl prostě kdy. „A myslím, že na tom určitě něco bude." Uznal. Kdyby nebylo zlo, nemohlo by být ani dobro, ne? Ta myšlenka byla rozhodně zajímavá, a Tim si s ní pak bude ještě hrát, až se bude třeba před spaním nudit.
Jo, když se mluvilo o horách, to se cítil Timek dobře. Přírodu miloval, však i on sám byl její součástí! „Já neznám smečku, co by žila v horách, ale možná tu taková je. Já bydlím u hor, támhle," ukázal směrem k jeho smečce. Smečce, v které se pomalu začínal cítit jako doma. „Ve smečce Přízračné." Osvětlil.