Príspevky užívateľa

Skutečně zde se nikdo nenudí. tedy, Tim musel uznat, že on rozhodně nudný život nemá, a to se mohl považovat za norestské npcčko. Byl to jen přiblblý doktor z hor, co občas pomohl někomu vyčistit pár ran nebo odrodit nějaký děcko, ale jinak? Jinak se nedal považovat za zajímavého. Aspoň tak se on viděl. On se vůbec neměl nijak extra rád, ale to už je všemznámý fakt.
Timek se snažil nebýt v žádném případě negativní, a nemít v sobě žádnou nenávist, ale občas to musela být jenom póza. Někde ty estrelácké charakteristické rysy v něm dřímají, a on musí uznat, že v sobě nějakou velkou nechuť a nelibost pociťuje – vůči Ignisu. „Těší mě. A jaký účel si představuješ, že tu najdeš?“ zeptal se s lehčím úsměvem. Možná se tato konverzace zvrtne v něco filosofičtějšího? „To není, ale mě to baví. Miluju bylinky, a rád pomáhám druhým, takže tahle práce je pro mě jako dělaná,“ odpověděl. Vzhledem k tomu, že on byl citlivý a vnímavý jedinec, nejspíš se na to hodil. „Ale jistě, jestli se ti chce, budu rád.“ Jen skutečně doufal, že se tu teď nebude kamarádíčkovat s nějakým sériovým vrahem!!

Timek byl rád, že nakonec sestřenka svolila k prohlídce. Nechtěl by si před ní hrát na nějakého chytráka, ale určitě bude klidnější, když ta prohlídka proběhne. Ona by teď stejně jenom těžko posoudila svůj zdravotní stav! „Pro jistotu,“ zopakoval tedy, a vrhnul se na namátkovou kontrolu Ryiného břicha. Kontrola to není příjemná, protože jí musí promačkat opravdu důkladně, ale on je to jemný hoch s těma nejšikovnějšíma packama v celém Norestu! No ano, jsem si jista, že jeho packy připomínají spíš reptiliání lidské ruce!
„Zdá se to být ok. Pokud se nějaké vlče neukrývá pod žebry, tak je to skutečně vše.“ Pronesl svůj rozsudek po zhotovení kontroly. „Jedináček. To je milé, to bude rozmazlované dítko, hm?“ namítl s úsměvem, protože si všiml, že se Ryumee hlavou honí asi něco hlubšího. Výraz, který měla ve tváři, ho vlastně moc nepřekvapil. Možná bude trpět poporodními depresemi, napadlo ho. No, kdyby to skutečně mělo nastat, pomůže jí. A nebude jí k ničemu nutit, ani jí odsuzovat.
Byl rád, že se jeho prvotní výrobek líbil – byla to koneckonců jen demo verze všeho, co plánuje v dohledné době vyrábět! Našel si nový koníček, a to je bezpochyby super. „Odpočiň si,“ poradil jí, když jí viděl zívat. Bude to opakovat, dokud jí skutečně neuvidí spící oddechovat. „Skutečně?“ Zastavil se tedy. Ne, neměl v plánu teď za někým běhat, jen chtěl nechat Rye a Everettovi trochu soukromí. Pokud ho tu ale chtějí, zůstane. Jistojistě o tomhle úspěchu někomu vyprávět brzy bude, ale počká to. „A už máte nějaké nápady? Já nevím, jestli vám dokážu dobře poradit. Kdybych měl dítě já, jmenovalo by se Heřmánek," uculil se nad touhle představou. Jeho děti byli všechny bylinky ležící ve skladu opodál, a proto toto jméno bylo perfektní. Sestřence to tak ale nejspíš připadat nebude.

Timek to odkýval. Až si najde čas, tak zkusí Ciela zkontaktovat a promluvit si s ním. Ta psychologická stránka jeho džobu asi není úplně pro něj, protože v aktuálním čase ho moc cizích životních příběhů nezajímá. Ale rád by si zašel s někým na pletení věnečků, to zas jo. „No, nevím, jestli ale o svých problémech bude chtít mluvit s někým, kdo ho měl v plánu zdrogovat,“ toť vskutku otázka! Hah. A hlavně s Cielem neměl ani žádný blízký přátelský vztah, toť nutno podotknout. Timek to ale musí přestat vidět tak černě! „Myslíš, že na to bude mít Nox nějaké řešení?“ neuměl si představit, jestli ho něco příhodného napadne. Žel se zde pacienti nemohli jen tak poslat někam do Bohnic!
Ta cizinka mu také ovšem vrtala hlavou, ale né natolik, aby na ní nějak pravidelně myslel. Spíš se snažil zapomenout. „Já nevím. Možná byla nemocná, a proto se chovala tak iracionálně. Jako kdyby měla vzteklinu!“ Ale upřímně doufal, že jí neměla, i když si nebyl jist, jestli byl Hari nebo on pokousán. K boji ona používala tu svojí zbraň, ale nějaká slina se do rány dostat mohla, že? „Ano, na to jsem ovšem myslel – proto jsem ostatně neběžel k táboru. Měl jsem z pekla štěstí!“ Vskutku! Dnes už mohl být pod drnem, a seznam žijících estreláků v norestu o jednoho tupého léčitele chudší. „Doufám, že příště už mě podobný zážitek mine obloukem. Už bych takové štěstí mít nemusel.“ Zkusil vynechat ty sebemrskačský kecy o tom, že by se neubránil ani před divokým zajícem.

No, Tim musel uznat, že občas bylo zvláštní se k někomu chovat kamarádsky, když se měl většinu času chovat profesionálně. Můžou mít ale doktoři kamarády, že ano? On je měl, takže nic nemožného to očividně nebylo. A to i přesto, že byl v práci takřka 24/7!
„To jsem rád. Dlouho jsem tě neviděl, ale vypadáš dobře,“ usmál se a posadil se. Zdá se, že její fyzický stav je stabilizovaný, a to, že jí vidí venku znamenalo, že i dušička se začíná trochu léčit. Nebyl psycholog, ale byl za to jedině rád – psychika má koneckonců vliv i na vnější stav. „I zvířátko se má dobře?“ Zeptal se, když zaregistroval přítomnost jezevce, Anjelina domácího mazlíčka. Stejně otázka mohla znít, i kdyby se ptal na Roiha, ale o toho se teď vskutku nezajímal. Né, že by se nezajímal vůbec – přirozený zájem on musí mít vždycky –, ale teď šel stranou.
„Hm, řekl bych, že se mám dobře. Práce je jako vždycky – když se mě zrovna někdo nesnaží zamordovat, mám sem tam i trochu času si oddechnout při nějaké volnočasové aktivity,“ usmál se. Ano, to s tím mordováním byl pokus o vtípek odkazující na jeho traumatický zážitek s vraždící můrovlčicí. „Teď mám nový koníček – konečně jsem znovu objevil svojí magii! Je to dost zvláštní věc, můžu si totiž ve snech tvořit látky, a pak se s nimi probudit pod hlavou. Mám z toho radost, protože už jsem se začínal bát, že žádnou magii nemám,“ přiznal. Byl skutečně rád, že ten tripík do jeskyně se vyplatil, už jenom proto, že byl tak psychicky vyčerpávající!

Nevím, jestli to ještě opakovat, ale co už – Tim byl na sběru bylin. Sbíral si něco na směs pro sestřenku, která pár dní nazpět porodila své první dítě. Věřím, že už to stihl probrat s dobrým kamarádem Harim, ale klidně by si o tom popovídal s někým dalším. Vlastně ... on moc těch kamarádů, kterým by se mohl svěřovat s osobnějšími věcmi, neměl. Sestřenka mu moc nerozuměla, a Hari měl problém, že hodně těch věcí, co měl Tim na srdíčku, se ho týkaly. A k více vlkům vztah zrovna neměl. Vycházel s každým, ale nejednalo se o žádná super pevná přátelství. Proto byl dnes otevřený nějakému setkání.
Mířil ke studánce, kde cítil pach nějakého kolegy – kolegyně, jak se brzy ukázalo. Anjel. Tu považoval za kamarádku, jenom neměl pocit, že by jí snad v její situaci bavilo povídat si o bylinkách nebo nějakých pocitech. Nebo právě ano? Možná by jí nějaké rozptýlení prospělo. Tim si uměl představit, že se jí můžou vlci stranit, protože neví, jak se sní po všem tom bavit. A to ho mrzelo. Chápal je, ale kdyby se na věc podívali do větší hloubky, možná by přišly na to, na co právě Tim. Jedno je jisté – konverzace o jeho prvním odrozeném dítěti definitivně padá. I tak se vydal tomuto setkání vstříc. „Hezký den, Anjel,“ pozdravil a odložil si bylinky někam bokem, aby nemluvil s plnou tlamou. „Máš se dobře? Je všechno v pořádku?“ přistihl se, že touhle otázkou kontroluje její fyzický stav. No jo, jednou pacientka, navždy pacientka! Ale rozhodně byla jeho neoblíbenější pacientkou. Její případ ho dodnes strašil ve snech, ale snažil se přes to přenést, a nedávat si to za vinu. Musel to brát profesionálně, jak mu Ryumee asi stokrát opakovala.

No, tak si mohl Timek konečně oddechnout – to dítě je na světě, a živé a zdravé! Tedy, zatím to tak vypadalo. Nadechlo se, hýbalo se, a Ryumee se postarala o jeho očistu. Zmatené pištění toho deset vteřin starého tvora bezpochyby proťalo jindy velmi tiché doupě. Tak, a teď už se nevyspím! Ale ne, byl to úžasný okamžik, neboť Tim odrodil první dítě ve své kariéře porodníka! Na tento moment čekal! Bude se pak muset o tento úspěch podělit s Harim, jeho velmi dobrým kamarádem, na kterého konečně zase mohl začít ustavičně myslet. Tedy až potom, co bude zde skutečně hotovo. „Určitě? Nemám tě prohlédnout?“ Ptal se sestřenky, jestli jí nemá udělat prohmat břicha. Další vlče se může narodit i za hodinu! Ale ona snad ví nejlíp, teď je z ní přeci matka. Zatím se to zdálo být ok – placenta také vyšla, a jistě si jí dala Ryumee k sváče.
Fascinovaně sledoval, jak se to malé batolí u Ryumee, a začíná sát ze struku. Byl to učiněný zázrak. Zázrak zrození! Něco, co umí jenom vlčice. Samice. Prostě všechny zástupkyně opačného pohlaví. „Gratulace, je nádherný,“ zhodnotil svého příbuzného. Sice tedy netušil, odkud potomeček vzal tu hnědou barvu na hlavě, ale nevadí. „Udělám ti nějakou směs na rychlou regeneraci, teď musíš hlavně odpočívat,“ pověděl jí. Ano, její zjizvený interiér se musí co nejdříve uzdravit, aby byla zase rychle fit! Každá vlčina to má s regenerací po porodu jinak. Věřil, že sestřenka bude chtít vyrazit ven už brzy, ale nic se nesmí přehánět! A on na to dohlédne.
„Ach-, málem bych zapomněl! Něco tu pro malé mám,“ vzpomněl si! Ach, ano – ta deka jako dárek k narození, co vyrobil při svém hodně šíleném tripu ve fet jeskyni. O tom ještě sestřence ani neříkal, ale to proto, že měla prostě jiné starosti. Poví jí o tom později. Nebo raději vůbec, protože od té doby se jeho divnopocity k bílému kolegovi ještě zhoršily. No a tak si raději odskočil do svého koutku, odkud se k Ryumee a její rodince vrátil s dečkou v tlamě. Ta deka se tehdá nepovedla tak úplně podle představ – myslel na svoje plesové žluté šaty a červené paroží Hariho, a tak z toho vzniklo co? Místy batikovaná žluto-lososová dečka. Pro mimíska to postačí, však je to jeho první výrobek od té traumatické nehody! Pak se Tyumee musí svěřit s tim co ve feťárně viděl. S tím co tam viděl, né co tam cítil, jasně. „To jsem vyrobil,“ oznámil a dečku předal k Ryumee. „Ale o tom ti povím jindy. Teď vás už nechám.“ Ano, teď už půjde vstřebat ty pozitivní emoce někam ven.

Škoda, že v tomto světě neexistovaly mobilní telefony, a tak se na místo nedal Everett přivolat rychleji. Určitě však o termínu věděl, a jen se nyní někde zdržoval. Když pak ale konečně dorazil, Tim ho pozdravil jen letmým pokynem hlavy. Doufal, že zde morální podporu Ryumee zastoupí – je to koneckonců její partner, otec jejích vlčat! Jeho zájem na porodu je žádoucí a přirozený. Asi by se zlobil, kdyby se sem nedostavil – jediný pádný důvod, který by ho omlouval, by byla smrt. Timek vskutku neměl rád rodiče, kteří se o své potomstvo nezajímají. Naštěstí nikoho takového úplně neznal, jen z doslechu. Co však není, může být, že?
„Mám tu mák na bolest, ale radši bych ti ho dal jenom v případě, že by se to skutečně nedalo vydržet,“ řekl jí, ale vlastně nevěděl, jestli ho dokáže pořádně vnímat. Semínka máku působila na bolest dobře, ale také otupovala mysl, a to né vždy bylo úplně dobré. Pokud by ale skutečně trpěla nějakým těžkým porodem, dal by jí je. Stejně jako je dal tehdy i Anjel. Ale to byla dost jiná situace. Teď na to vůbec nemyslel! Teď se soustředil na hladký průběh porodu.
Timek samozřejmě neočekával, že se zde zázračně spawne mimino, už dávno věděl, že štěňata nenosí čáp! Možná kdysi, když ještě pobíhal s mozkem na kaši někde po venku, tak v něco takového věřil, ale dnes už ne. Navíc jeho profese mu ani neumožňuje v takové nesmysly věřit. Škoda, bylo by to bezpochyby vtipné. Každopádně díky této skutečnosti nebyl v šoku, když se vlče dralo na svět přirozeným způsobem. Ono se tedy nedralo, bylo zabalené v plodovém obalu, a to sestřenka ho tlačila ven. Už je to skutečně tu – nový život je na dosah! „Ještě kousek! Vedeš si dobře – už jen jeden nádech a jedno zatlačení,“ sám pro sebe se usmál nad tím, jak dobře to zatím šlo. Skutečně vlče už bylo celé venku, stačilo jen dostat ven jeho zadní číst těla. Klidně by Tim mohl pomoci, ale věřil, že to není třeba. Čím méně se do toho bude plést, tím lépe se s vlčetem Ryumee spojí.

Jestli Tim slyšel, co Hari vedle něj říká, to nelze posoudit. Pokud ano, šlo jen o nějaké hlasy zdánlivě vzdálené xy kilometrů. Tim totiž spinkal, a ač měl původně smutné sny, už se přehouply víceméně v pozitivno. Nebylo to jako jeho výlet v psychóze, to vůbec! Tu už by si nezopakoval, tohle? Klidně. Tak uvolněně se po čas snění asi dlouho necítil. Nic by se však nemělo přehánět, a on by si neměl plánovat, že snad zase v brzké době tuhle jeskyni navštíví, ne ne!
Vnímal, že je mu Hari nablízku, až do doby, kdy nebyl. Né, že by ho to probudilo, jen o tomhle faktu věděl. Jeho finální sny byly barevné a bez konzistence. Už nepřipomínaly vzpomínky, ani žádné módní dizajnovací studio. Už se nedaly zachytit anebudou se dát ani pamatovat.
A když se pak už skutečně probudil, jako první vnímal jediné –je neskutečně unavený! Je unavenější, než byl, když tu padal předtím únavou na hubu! Co se to jen děje? A ten bolehlav? Ten přišel jako další fakt, který si uvědomoval. On se nemohl ani rozkoukat, jak byl slušně mimo. Nejdřív si musel v duchu několikrát po sobě napočítat do tří, aby si začal uvědomovat sám sebe. Ano, věděl kde je, a věděl s kým. Proč ale? Proč tu byl? No, tak na to si bude muset vzpomenout, až se dostane z výparů téhle kouzelné jeskyňky. „Jsi tu?“ hlesl do prázdna, mluvíc ovšem na Hariho. O jeho přítomnosti věděl, věděl, že neodešel, přesto se však ptal, a myslel hlavně stav mysli. Je při vědomí? Je tu s ním?
Myslel si, že si nic nepamatuje, ale nebyla to tak docela pravda – události hvězdné jeskyni se nacházely v jeho paměti jen mlhou zahalené, ale jakmile z něj opadne i ten opiový mrak, nejspíš se dost jasně vyberou na povrch. Teď bylo ale důležité opustit toto místo, aby on i Hari mohli být zase normální. Když se chtěl Timek pomalu zvednout, nemohl si však nevšimnout, že ležel na random kusu hadru. Nebo to nebylo random? „Co je to?“ pozvedl to packou, ale žel jeho mozek nebyl realitě ještě tolik přítomen, aby si vše spojil dohromady. A navíc v tom přítmí prd viděl. „J-já měl sen,– ugh,“ sykl, když ho zabolela mozkovna. „Ale pojďme už radši ven. Pryč odsud.“ vydal ze sebe, ale nevěděl, jestli bude schopen se postavit na nožky a odejít. Byl nejen znavený, ale také zmatený. Dozvuky drog byly příšerné, opravdu! Chtěl toho říct tolik, a zároveň vůbec nic. Byl to vskutku nepříjemný stav mysli, který právě prožíval.

Zatím si Tim úplně neuměl představit, jak tvorba lektvarů bude vypadat, ale Rya už má nejspíš nějaké zkušenosti, a tak se snad nemusí bát, že by šlo o nějakou extrémně nebezpečnou aktivitu. „Cielo, no ano,“ zopakoval jeho jméno a pokýval uvědoměle hlavinkou. „Já jsem stejného názoru. Možná bych s ním mohl promluvit, a zjistit něco o jeho životě. Nebo se toho klidně můžeš ujmout ty, pokud se na to budeš ovšem ještě cítit.“ V jejím stavu je možná riskantní se ještě s Cielem nějak vybavovat. Bůh ví, kdy ho zase popadne nějaká epizoda? Jeden žel nikdy neví, a Tim by nerad, kdyby tomu musela být přítomná Ryumee v pokročilém stádiu těhotenství. „Já s ním mluvil ještě kdysi, když ani ve smečce nebyl, a já jen krátce. Potkal jsem ho v horách, a něco o tom hadovi mi vyprávěl, ale nic dvakrát důležitého.“ Nebylo to důležité, protože si to Tim nepamatoval.
Ach, ten traumatický zážitek! Né, že by se Timovi na to chtělo zrovna dvakrát vzpomínat, ale třeba by jí pak mohl vysvětlit i co se děje aktuálně v jeho hlavě? S kým jiným si on má koneckonců promluvit? Kamarádil se tu ještě tak leda s Anjel, a tu raději neobtěžoval, když nemusel. Ta má svých trápení dost. „Byl jsem na makové louce nedaleko hranic sbírat bylinky, když mě znenadání napadla nějaká okřídlená vlčice. Měla v tlamě nějakou zbraň, se kterou mě zjevně mínila zamordovat. A to zcela bezdůvodně! Nedalo se s ní vůbec komunikovat – mohl jsem leda utíkat. Nějakým zázrakem se mi povedlo se na chvíli zastavit a zavýt o pomoc, a té se mi – ještě větším zázrakem – dostalo. Poblíž byl právě Hari, který mi přiběhl na pomoc,“ povzdechl si. Bylo to vskutku štěstí v neštěstí. Vzpomněl si, jak na ně vlčina poslala sršně, a Hari se v jednu proměnil. „Ta cizinka měla nad námi dost navrch, ale Hariho magie mu nakonec pomohla jí skolit. Bylo to všechno tak ... brutální.“ Ty obrazy Hariho mazlíčka, jak vlčině klove do očních bulv asi nevymaže z paměti. Dosud to měl propálené na sítnici!
„Viděl jsem, jak můj kamarád někoho takřka bez zaváhání zabil. Neměl bych být znepokojen? Znechucen? Protože nejsem. Vůbec. Jsem mu vděčný, protože kdyby to nebyla ta vetřelkyně, byl bych to já, nebo třeba on. Už tak nás docela ocejchovala, ale naštěstí šlo jen o povrchová zranění.“ Bylo mu vlastně dost blivno z představy, že by cizinka uštědřila Harimu nějakou skutečně život ohrožující ránu. A ano, celá krvavá scenérie znepokojující byla, fakt, že je Hari vrah, však ne.

Tim byl samozřejmě v pozoru už od včera, ale skutečně připravený byl bezpochyb už několik týdnů předem. Dnes se s největší pravděpodobností již jejich rod rozroste o další členy – Ryin porod byl na dosah. Již od včerejšího večera byla neklidná, a zdálo se, že jí i klesla teplota. Znamenalo to jediné – vlčata jsou do dvaceti čtyř hodin zde! Tim se rozhodl sestřence nechat prostor, ale doupě už neopouštěl. Byl připravený až přijde samotná chvíle zrození. Měl po ruce semínka máku na bolesti, dobromysl na vyvolání kontrakcí, kdyby samy nepřišly, a mnoho vlhkého mechu. Ráno už Rye vnutil maliník, ostatně jako všechny poslední dny. Maliník podporuje rychlý a bezproblémový porod!
Skutečně nablízku se rozhodl být v moment, kdy už bylo jasné, že se něco chystá. Sama Ryumee už to jistě věděla. „To bude dobré. Jsi silná vlčice, to dáš levou zadní,“ zvolil nějaká konejšivá slova a pousmál se. Jindy velmi emotivní Tim si v této chvíli zvládl udržet chladnou hlavu. Pacientům stres nepomůže, to už dávno věděl. A proto ani nyní neměl strach, a věřil, že se vše bez komplikací zvládne. U porodu byl i Everett, což bude mít snad na Ryu pozitivní účinek. Ten je tu na emoční podporu, Tim musí dávat dobrý pozor, aby vše probíhalo tak jak má.
Ovšem jako zástupce samčího pohlaví si neuměl reálně představit, jaký porod je, ale teorií znal hodně, a to muselo stačit. Mnoho můžu je nakonec gynekologů, a žádný z nich nemá ženské pohlavní orgány! A nemění to na jejich kvalifikaci nic, takže tak. Žádný stres! Podle kontroly, kterou Tim provedl pár dní nazpět, se zdálo, že vlčata budou tak maximálně dvě. Žel se ale nejedná o žádnou kontrolu ála sono nebo rtg, nýbrž prohmat břicha, takže skutečný počet není nikdy jistý. „Hlavně dýchej, a neomdlívej. Musíš zůstat v klidu, a budeš to mít za sebou cobydup,“ řka, doufajíc, že tomu skutečně tak bude. No jo, jemu se to snadno řekne, však! Ale nedá se nic dělat, tyhle npc věty obecně pacientům pomáhají. I on je tu plácá jen aby Ryu uklidnil, a aby se tolik nesoustředila na samotnou bolest. Hlavně čekal na moment, kdy už se objeví první náznak nového života. Kdyby se tak do nějaké doby nestalo, musel by jednat.

Timek si odfrkl pod fousky. „Jsou to vrazi a hrubiáni, a nedivím se, jestli jsi s nimi měl nějaký špatný zážitek. Neříkám, že nutně musí být zlí všichni z nich, ale činy, které jejich smečku reprezentují, určitě na žádnou pochvalu nejsou.“ Stačí, že zabili jejich nevinnou členku, a to zcela bezdůvodně! A co ten jejich ceremoniál, při kterém zabíjeli tuláky? Jestli je to skutečně pravdivá minulost ignisské kultury, a jakože Timek tomu věřil, tak je to zkrátka nechutné. „Jeden aby mezi nimi pohledal rozumného jedince, takže bych to spíše viděl tak, že jsi se setkal s typickým představitel.“ Nu, trochu řpedsudků Timek měl, ale ty pramenily z vlastních nehezkých zkušeností, bohužel. Ještě teď se zlobil, když si vybavil jejich naduté obličeje při tom potenciálně předválečném jednání!
Nuže, změna tématu bude určitě lepší. A tím správným směrem – k bylinkám! „Jsem na sběru bylinek. Potřebuji doplnit sklad, dokud je toho ještě všude spousta,“ osvětlil cizinci. No jo, jeden ani nemrkne, a léto se přehoupne v podzim, a bylinek začne ubývat. Je důležité si udělat zásoby a začít sušit dřív, než bude pozdě. „Mimochodem, jsem Timothée – medik Přízračných,“ představil se, protože až nyní si na to vzpomněl. Kde on nechal slušnost? No, musíme ale vzít v potaz, že tohle setkání nezačalo úplně ideálně, a v tom všem prvotním šoku se mu z hlavy vlastní jméno aj vykouřilo!

Timeck přikývl. Spousta vlků byla nejdříve tulákem, než se stala komunitním pilířem nějaké smečky. I on sám byl přeci tulákem, ale né proto, že by se tak snad narodil. Osud tomu však chtěl, aby si zjevně i něco takového vyzkoušel, a proto mu obstaral zážitek takových rozměrů, že na něj právoplatně zapomněl. „Vskutku? Je pravdou, že naši vlci se zdržují spíš na území, a takové výlety, jaké podnikám čas od času třeba já, nejsou úplně zvykem,“ osvětlil mu situaci. A to ani on nikam takřka nechodil, když jednoduše nemusel! Bylinek a kvítí bylo spoustu na území, a tam bylo i dost mít, když chtěla třeba jen chvíli přemýšlet někde sám. Nemuset se kvůli tomu trmácet do místních hor, a ohrožovat se na životě, ne ne! Tady by ho totiž žádný Hari nezachránil.
Když však zmínil Ignis, instinktivně se naježil. Ta smečka vrahů a neandrtálců! „Ano, to máme. Vztahy s nimi však nejsou zrovna vlídné. Ty je znáš nějak lépe?“ Ptal se, vyzvídal. Ovšem chtěl vědět, jak na tom tento jedince se vztahem k jejich nepříteli je. Může to být nakonec nějaký špión, donašeč, snitch!! A takové Tim rád skutečně nemá.

Odkud pramení Timovo sebemrskačství? Asi z faktu, že věděl, jak není úplně dokonalým příslušníkem rodu, protože je moc emotivní, moc měkký, a tak něco. Nikdo mu to sice tak docela nevyčítá, ale kolikrát ho Ryumee sprskala za to, že zpochybňoval nějaké rodové ceremoniály, nebo přikázání? On to nemyslel zle, jen tomu dost dobře nerozuměl, a proto se asi považoval tak trochu za blbce. Ve skutečnosti byl prostě jenom po hodně po matce, která se k rodu jen přidružila. Jako skutečný blbec by opravdu asi doktora dělat nemohl, zbývalo jen si to uvědomit.
Ano, Tim věděl, co dělá. Věděl to ale při experimentování s bylinkami, teď s výpary z jeskyně jen doufal, že se jeho domněnky nemýlí. Kdyby to tu bylo nebezpečné, už dávno by to bylo vlkům zapovězené, a né ještě podporované přijímacím ceremoniálem! Dnes se jim nemůže stát, že skončí jako ve filmu Trainspotting, ne ne.
Vykulil oči, když Hari mluvil zas o nějakém vraždění! A tentokrát o ceremoniálu v sousední smečce! Cože? Slyšel ještě vůbec pod vlivem okolí správně? „Vraždili se tuláci? Cože? Proč?!“ Byl úplně šokovaný, ba možná i naštvaný! Ignis je skutečně jen smečka neandrtálců! „Není divu, že jsi utekl! To já bych bral nohy taky hned na ramena.“ On by se možná ani tak daleko nedostal, kdyby se narodil v Ignisu, možná by jeho osud byl dost podobný tomu Harimu. Záleželo by, jak by se ovšem vyvíjel dál. Nejspíš by jako bratrovrah neskončil (nemá totiž bratra), a to kvůli své citlivé a jemné povaze. Vždycky ho mrzelo, i když omylem šlápnul na nějakého broučka, nebo tak něco. Přírodě nerad ubližoval. Trhání květin ovšem nepovažoval za týrání, takže možná byl trochu pokrytec. Nebo blázen. Ano, byl to blázen do kytek! „No, ano. Naše rodina se věnuje hlavně léčitelství a lektvarům. I já budu dělat lektvary!“ Usmál se, ale víc k tomu neřekl, protože na to už neměl kapacitu. Nevěděl totiž s kym má ty lektvary dělat, ani kdy. Mysl mu dovolovala sáhnout jen na určité vzpomínky, a jen na určitá fakta. Toto mezi ně nepatřilo.
Ach, asi nad tím nikdy nepřemýšlel, nad tím, že se bičuje. A bylo mu to teď líto, ale zároveň ho hřálo, že si o něm Hari myslí, jak je silný. Usmál se proto a na vteřinu mu hlavou prolétla myšlenka, jakým gestem by mu to měl oplatit? Stačí úsměv, nebo ho má snad pohladit po tváři a říct "děkuju"? Cože? Ne!! Tuto touhu v sobě musí potlačit a nikam svoje pracky nestrkat!! „Já na tom zapracuju, děkuju,“ řekl raději jen a pouze, a pak se odmlčel, aby se mohl sám se sebou hádat v už tak dost prázdném mozku.
A pak už raději všechny zbývající myšlenky utišil, aby mohl vnímat to, co ho skutečně zajímalo – příběh, jak Hari k paroží přišel. Příběh to nebyl obsáhlý, ale vzhledem k stavu, v kterém se oba nacházeli, byl víc než dostačující. „Já jsem ještě žádného mlžného jelena neviděl,“ poznamenal. Jen o nich zatím slyšel! Taky si pamatoval, jak si jeden nimlóg podal Noxe s Finnem, a on je tehdy ošetřoval. Bylo to ještě z dob, kdy byl ve smečce poměrně nový. Už tehdy se o ně ale zvládl vcelku obstojně postarat. Bylo asi hvězdami předurčené, aby se medikem skutečně stal. Byl za to rád. „Stává se často, že si nepamatuješ, co jsi jako proměněný dělal?“ Zajímal se, ale pochyboval, že už nějak ještě pobere odpověď. Přinejmenším si jí nebude dlouho pamatovat. Nebo se tak aspoň teď zdálo. „Ty parohy podtrhávají tvůj jinak zdánlivě obyčejný vzhled. Moc ti sluší.“ Chtěl strašně moc mluvit k tématu, ptát se na detaily ohledně magie, ale bohužel – jeho mozek se chytil první příležitosti, kdy mu mohl zalichotit. Už bylo těch drog dost! Nebo málo?
„To by bylo hezké. Ale nejde to, ne? Aby se měli všichni rádi. Bez zla neexistuje dobro.“ O tom se už kdysi bavili, jen si to Tim teď určitě nepamatoval. Možná, že zlo existuje právě proto, aby dobro mohlo být tak vynikající. Někteří jedinci ho páchat musí, a bez zla by to přeci nešlo. Což neznamená, že je Timek rád svědkem neoprávněných špatností. On je svátost sama! Ale jako léčitel nezná bratra! Pro medicínu vše, a to se tedy týkalo i bylinek s omamnými účinky. Klidně pacientovi podá i něco nebezpečného, když to má předem vyzkoušené, a ví, že mu to může třeba zachránit život!
Tim by určitě takový vulgární výraz nepoužil, kdyby byl plně při vědomí! Teď už si to ani neuvědomoval, ale kdyby jo, tak by se možná za sebe i zastyděl. Jen ta decentně, ale ano. A to to ani žádná sprostost nebyla! Musel se usmát, když Hari slíbil, že se vynasnaží, aby se tak nestalo. „Dobře, to budu rád,“ zamručel spokojeně. A vskutku mu to pro tentokrát stačilo. Nemyslel si, že zkrotit Hariho temperament je nějaká snadná záležitost, a jestli je to vůbec nutné, ale klidně a ochotně by to zkusil! A určitě nemyslel nějakým zdrogováním, proboha! To vůbec! Ale i to je samozřejmě možnost...
No a tak tedy pod vlivem jeskyně padl, sotva ještě stačil zachytit Hariho slova a opětovat je. „I tobě,..“ zamumlal jen do zeminy. Jestli se skutečně podaří, pro co sem přišli, jednalo by se o zázrak! I když... možná ani tak ne. Jeskyně přeci měla být kouzelná, a Tim už z minulosti věděl, že představy v ní mohou skutečně něco významného znamenat, a tak doufal, že i dnes tomu tak bude. Srdíčko mu nejspíš bušilo jako o závod, a to do doby, než se ho skutečný spánek zmocnil. Pak už se začal zpomalovat, tak, jak je to zdravé! A jaké sny ho čekají? Tak to se snad dozvíme už brzy!

Vzhledem k tomu, že v hlavě měl po čas bdění v jeskyni vymeteno, sny se ho ujaly až po nějaké době podřimování. Dost jasně se mu vybavila nedávna vzpomínka na jednu jeho procházku starým hvozdem, v kterém hledal bylinky na doplnění skladu. Pořád poslední dobou myslel na blížící se porod sestřenice, a na to, že ta vlčata bezpochyby budou v celém skladu dělat brajgl, a tak považoval za nutné si sehnat zásobu vzácnějších věcí, než mu to všechno ti skřeti poztrácejí. Bylo tehdy teplé počasí, a v celém lese byl slyšet jen zpěv ptáků nebo bzukot hmyzu. Tim se na jedné odlehlé mýtince zrovna skláněl pro čekanku, když málem vyletěl z kůže! Vyštěkl jak nějaký běsný pes, a odskočil od čekanky asi metr vzad! Proč? Protože na kameni, kterým čekanka prorůstala, seděla ještěrka zelená. Zdálo se, jako by tam na něj čekala, aby ho mohla svým pohledem znervózňovat. Tima v tu chvíli popadl neskutečně nepříjemný pocit, který neuměl nikterak uklidnit.
Měl na chvíli pocit, že už se s ní v minulosti potkal v né moc příjemné situaci. A když pak pootevřela svojí na oko bezzubou tlamu, Tim se stáhl, a pelášil domů. Ač ho to zvíře nikterak neohrožovalo, do dalšího dne se tíživého pocitu nezbavil. neměl rád ještěrky, a to vůbec. Neublížil by žádné, ale nechtěl s žádnou ani přijít do kontaktu. Vzpomínka na tenhle zážitek byla dost nepříjemná, a tak se musel ve spánku cukat a ošívat. Určitě ho mohl mozek potrápit něčím horším, ale vybral si zrovna to, u čehož se iracionální strach nedal nikterak vysvětlit, a možná to bylo o to horší.
Naštěstí se tento výjev brzy přeliv v něco mnohem pozitivnějšího. Byl to obrat o sto osmdesát stupňů. Vzpomínka, velmi hřejivá. Byl ještě malý, né mladší než půl roční, ale né starší než osmiměsíční. A seděl v doupěti smečky se svou sestrou. Lin. Tak sestře říkal. Ten den své sestře pomohl udělal jí radost, a ona ho jako poděkování objala. Byl to moment vzácný, speciální, protože jeho sestra nenáviděla fyzický kontakt. Lin byla zvláštní, jednoduchá, Tim by pro to nenašel nejspíš pojmenování. Lin byla vyvrhelem rodu. Ale on jí miloval. Měl s ní dobrý vztah, to věděl. A bylo mu najednou tak hrozně smutno z toho, co se stalo, nebo nestalo. Jeho sestra nemohla dožít dospělosti, a on jí teď nemohl být po jejím boku. Tahle vzpomínka byla cenná, a Tim bude mozečku asi dlouho vděčný za to, že mu jí odtajnil.
Ale v čem spočívala ona pomoc, která tehdy sestru dohnala k objetí? Šlo o její packy. Ale když se chtěl k tomuhle obrazu ve své hlavě Tim vrátit, nešlo to. Nešlo si vybavit její packy, protože jeho mozek chtěl pokračovat dál.
Jeho mozek přelil tento výjev do úplně jiné vzpomínky. Vzpomínka mladší, než ta předchozí, ale né starší, než se pamatuje. V téhle vzpomínce viděl sebe, jak stojí uprostřed velké louky, a kolem něj je živo. Spousta vlků na jednom místě, a on má na sobě šaty. Jsou to žluté šaty, se sedmikráskami a růžovou stuhou. Ach, je to skutečně vůbec on? ta vzpomínka se zdála být tak cizí. Protože i on se tam cítil tehdy tak trochu cizí. Byl to jeho první ples, ještě neměl ani deset měsíců, a všechno, co cítil, bylo neskutečné vzrušení! Tolik nových vlků na jednom místě, tolik příležitostí k seznámení se, a on nebyl schopný se k někomu pořádně přidružit. I když byl tak komunikativní dítko, byl tehdy neskutečně overwhelmed, že nevěděl, co se sebou. Chtěl zažít ples se vším všudy, ale nakonec si zatančil jen s maminkou. A to se tak snažil, aby ve svém oblečení vypadal k světu! Chtěl asi jako každé dítko slyšet nějaké uznání.
Ale počkat- ach ano, jeho oblečení? To on si ho vyrobil! Tehdy Lin pomohl, protože se probudil s růžovým šátkem pod hlavou, o kterém se mu předešlé noci zdálo. Sestra nenáviděla barvu svých tlapek, a proto si je urputně a do krve vykusovala – on přišel s řešením, které zabralo. Díky obvázaným tlapkám její dušička dosáhla klidu. Při vybavení tohoto kontextu se Tim cítil moc dobře. Už tedy jako malý rád pomáhal ostatním, a proto to i po své ztrátě paměti tak cítil. Neznal tehdy žádný kontext své touhy být v rámci možností samaritánem, ale nyní už to bylo jasné. Možná mu to připomínalo hezké časy, kdy ještě jeho sestra žila. Když ještě jeho rodina byla pospolu.
Od té doby se mu zdálo o kusech látky ještě několikrát, někdy se tomu i snažil pomoct tím, že nad tím před spaním urputně přemýšlel. Ty sny byly hravé a živé – jako by si v nějakém programu skutečně dizajnoval vlastní oblečení. Nevěděl, že kromě květináře je ještě módním návrhářem! No, co by mohlo být pro vlka jeho orientace stereotypnější? Jo, mohl by mít rád Beyoncé, ale žel v tomto světě žádná taková královna nebyla. Nezbývá, než aby se Tim onou královnou stal!
To vše však bylo před jeho traumatickou nehodou, která stále zůstává v jeho hlavě jako uzamčená vzpomínka. Je to dobře? Možná se ho snaží mozek chránit před nehezkými fakty. Bůhví, co by se o sobě dozvěděl!
Kdyby si teď mohl vytvořit nějaký úžasný šat ze svého prvního plesu, možná by tím mohl uzdravit i své vnitřní dítko, které tedy tehdy utrpělo nedostatkem docenění. On nebyl žádný vychloubačný egomaniak, jen byl tenkrát pyšný na sám sebe. A to je asi pocit, který by Tim zas a znovu rád zažil. Chtěl být na sebe pyšný, a chtěl dělat ostatním radost. A taky jim pomáhat, ale to už se mu splnilo. Bylo to vlastně to jediné, co požadoval od S'Arika, když se do smečky chtěl přidat – žádal, aby mu smečka pomohla, aby on mohl na oplátku pomáhat jí.
Neměl ani ponětí o tom, co se děje ve světě kolem něj – jestli jeho kolega vůbec spí, nebo se už z nějaké můry probudil, ale cítil, že je pravděpodobně nablízku. On si teď totiž představoval ten svůj žlutý plášť. Neměl nic proti svému dětskému vkusu, ale přidal by do toho trochu víc barev. Třeba jen jednu nebo dvě – asi bílou nebo červenou, jako Hariho paroží samozřejmě. Bílá. To je barva čistoty a nedotknutelnosti. Je to blaho pro jeho oči! Ale jestli by tahle barva byla hezká i jinde, než v kožichu jeho kolegy, to už se těžko soudilo. Bílé květiny nepatřily třeba mezi jeho nejoblíbenější, protože některé kusy si zvládl splést i mistř tesař jako on! A červených květin moc nebylo, ale pravdou bylo, že mezi jeho nejoblíbenější patřil právě vlčí mák. Červená, to je barva síly, která mu imponovala. Byla to ale taky barva krve, barva života. Protože bez krve je smrt. Považoval tedy rudou jednoznačně za pozitivní. Už i kvůli tomu paroží, ehm.

No a jeho další snění se dále neslo v duchu barev, protože v opiové jeskyni se asi nedá očekávat nic jiného, že? A jestli k něčemu skutečně tenhle tripík byl, to se dozvíme, až se Tim probudí. Jestli se tedy chudák ještě někdy probudí, vzhledem k tomu, kolik času už s Harim pod vlivem omamných plynů strávil. Nevrátí se domů zas a znovu s poškozeným mozkem? Podruhé už by to zažít nechtěl!

Tim si myslel, že někdy se prostě mohou objevit okolnosti, které vám překazí plnit si sny, a být zkrátka tím, kým chcete. Co když jsou tu ale okolnosti, které vám ani nedovolí předstírat, že jste někým jiným? To už se do toho oba dva asi až moc zamotávali. Jak je možné, že i přesto, jak prázdno v hlavě cítil, dokázal zandávat taková moudra? Mluvil z něj nějaký hlubší smysluplný hlas, který tam byl, ačkoli ho nevnímal? Jsou to nějaké ty estrelácké moudrosti? Jako příslušník svého rodu má být přeci těžce inteligentní, úplný Einstein, což ovšem není, ale možná právě díky tomu se tak rychle zase zregeneroval po svém traumatickém zážitku. „Kéž bych si to taky myslel,“ povzdechl si Tim. Ale ano, věřil, že inteligence je mnohdy mocnější síla, no, nepovažoval se za takovou kapacitu, aby skutečně nějakému fištrónovi mohl konkurovat.
Při větším vědomí samozřejmě byl jen z jednoho důvodu – už opia zkoušel. Samozřejmě věděl, že užívání durmanu nebo harmaly, nebo dalších kouzelných bylinek, je nebezpečné – v určitém množství fungují jako jed –, ale pro svou profesi musel holt uskutečnit i výlety do světa drog. Ryumee ho to ale dost dobře kdysi naučila, naučila ho, kolik množství je ještě ok, a kolik už ne. Psychózu však rozhodně nepovažoval za něco, co by si potřeboval nutně zopakovat. O těchto jeho zážitcích si povíme jindy! „Rodiče, no jo. V mojí rodině nikdy skuteční bojovníci nebyli, aspoň co jsem slyšel,“ řekl. Co slyšel od Ryumee, jenom jí nejmenoval, protože už by její jméno přes jazyk asi nedostal. Jeho otec byl považován za zbabělce, což mu i sama sestřenka naznačila. A to jen proto, že nechtěl vykonat nějaký násilný rituál. Proč by měl být jeho otec zbabělec jen proto, že nechtěl být vystavený bolesti? Timovi to připadalo naprosto přirozené.
„Jsem?“ Střihl ušima, a představoval si, jak na Hariho se zájmem kouká, ale nejspíš vypadal jenom dost mimo. Nevěděl, jak to Hari myslí, ale on to pak vsvětlil, a Tim se nsažil dobře zachytit každé jeho jednotlivé slovo. „Co mi zbývalo, že. Možná jsem tedy v nějakém smyslu silný, protože jsem musel jít přes svoje hranice, přes svoje komfortní zóny, abych se dostal až sem." Skutečně. Taková přijímačka mu byla velice nepříjemná. Kontakt s někým tak vysoko postaveným, jako byl S'Arik, ho znervózňoval. Dnes už to bral jako něco normálního. Sice tam pořád byly nějaké obavy, jestli dělá všechno správně, jestli používá správná slova, ale vlků už se nebál. Aspoň né těch, co znal. Rozhodně by se bál nějakého vetřelce na území, protože s tím má žel špatné zkušenosti.
A co když ten čin není jen jeden. A tak tedy Hari říkal, že už se ve své minulosti musel potýkat s někým dalším, kdo ohrožoval jeho život? „Někteří z nás v životě narazí na více jedinců, před kterými je nutno se bránit.“ A tak to nepovažoval nutně za špatné. Bojovníci smeček se přeci za život musí rvát tolikrát, a spousta svých protivníků určitě pošlou i pod kytičky. Nějak mu to připadalo jako úděl povolání. Tima však překvapilo, co dalšího Hari řekl. Prozradil, že se s parohy nenarodil, a on asi nevěděl, jak to chápat. Hlavně v tomhle rozpoložení. „A jak se stane, že k takovému paroží přijdeš během života?“ Ptal se, a přál si, aby si tuhle konverzaci zapamatoval i do bdělého stavu. Skutečně ho to zajímalo, a zajímat i bude, dokud se nedozví odpověď.
Tim si povzdechl. „A musí být nutně některé dítě to nejoblíbenější? Nemůžou mít rodiče rádi všechny své potomky stejně?“ To je skutečnost, o kterou zde běží. Ani nevěděl, jestli v jeho vrhu byl někdo nejoblíbenější. Nevěděl to, protože to on byl právě tím oblíbeným rozmazlovaným dítkem.
Jistě v nějakých ohledech Hari časovanou bombou je, ale Tim si nemyslel, že ve špatném slova smyslu. Měl pocit, že je to v jádru dobrý jedinec, možná trochu smutný, možná trochu zlomený. Nebyl to však žádný zloduch, to jen osud ho chtěl ve špatný čas na špatném místě. Z Timova subjektivního pohledu mluvilo hlavně i to vzplanutí, které ke svému bílému kolegovi cítil. Jeho názor se tedy nedal nikterak považovat za objektivní.
Byl trochu překvapený, když Hari řekl, že se o něj bojí. Cítil, jak se mu rozbušilo srdíčko ještě víc, než doposud. „To i já o tebe,“ říká mu, a tak zlehka se mu hlavou otřel o bradu. „Protože jsi živel, a... a dřív nebo později ti někdo rozbije hubu.“ To je už objektivní názor, a je řečený od srdíčka. Už ale sotva zvládal ta slova pobrat. Stejně jako jeho kamarád už na sobě pociťoval spánek jen víc a víc. Byl spíš zázrak, že mu ještě nepropadli! Každopádně ano, o Hariho se skutečně bál, a to díky jeho temperamentu, který se projevoval v né úplně vhodných chvílích. Ač třeba jeho slova byla mnohdy pravdivá, a Tim s nimi mohl souznit, styl, jakým byla vyřčena, jednou někoho dopálí, a ten pak s Harim zamete. A to se Timovi nelíbilo. Ovšem už se v čase minulém bál o nějaké své pacienty, jako třeba Anjel, ale o Hariho se bál trochu jinak. Byl to jiný pocit. Zvláštní. Představa, že by mu někdo ublížil úmyslně, mu obracela žaludek.
„Teď už se ale vydejme napospas snům a nočním můrám,“ zavřel oči a snad by i přepadl, kdyby u Hariho nebyl. Sedět už nevydržel, už si musel prostě lehnout a vzdát se snovým výjevům, které se ho chtěly mermomocí zmocnit. Věřil, že když tu bude mít Hariho, sny nebudou zlé, a on se neprobudí vyděšený. Ach, doufejme, že se tak skutečně nestane!

Počas výslechu ignisanek byl Tim někde. On seděl někde mezi ostatními, tam, kde ho Ryumee nechala předtím, než vlastně odešla do výslechové místnosti. To bylo potom, co zhlédl hnědé vlčici vyvrknutou nohu. Docela ho zajímalo, jak konfrontaci mezi osmi očima bude probíhat, ale žel nebyl přizván, aby toho byl součástí, takže mohl jen mlčky spekulovat. V ten moment neměl ani ponětí, co se bude o několik desítek minut později řešit.
Přímo skandál!
Když pak Hariuha odváděl jednu ze zajatkyň – bábu pod kořenem – pryč z území, tady v pomyslném táboře se děly věci naprosto šílené. Jedna z jejich npc členek smečky sem přišla s nehybným tělem jiné kolegyně! Šedá vlčice Lunary se svěřila, že našla tělo Silhouette u hranic se sousední smečkou, a Tim byl svojí sestřenkou přizván, aby dělal koronera. Měl si prohlédnout tělo zesnulé, a odhalit příčinu její smrti. Vedl si teorie jen v duchu, závěr nechal na profesionálovi, čili Ryumee. Byla brutálně zavražděna! Kdo mohl tak nechutný čin spáchat? Ach, i na to známe odpověď – byl to samotný Ignis! Ale co tomuto mohlo jen předcházet? Silhouette byla krotká vlčina, která se do konfliktů nedostávala. Aspoň tak si to Tim myslel – sotva o ní totiž slyšel. Kdyby byla problémová, bezpochyby by o ní slýchával častěji.
Když byl teď tak na dosah smrti, ani nebyl schopen přemýšlet někam dál! Byl ve svém světě, kde se snažil uchopit celou situaci do svých tlapek, a nějak se jí pokusit pochopit. Nebo se s ní srovnat. Vražda... to je něco, co se neodpouští. Takového činu může být skutečně schopný jen někdo tak zabedněný, jako zběsilý ignisan. A to byl Tim víceméně dost tolerantní ke svému okolí! No, v tomhle rozhodně ne. Z tohoto jeho přemítání ho vyrušil až pokyn o S'Arika, který chtěl samozřejmě okamžitě učinit potřebné kroky k nápravě této prekérní situace. Několik hlídek se mělo dostavit na obchůzku hranic, jiní vlci měli zůstávat v táboře, a jedna skupinka se měla vydat na jednání s Ignisem, které samotný nepřítel požadoval. A jak se stalo, že Tim skončil právě tam? Posránek Tim?? Ach, jsem si jista, že to po něm chtěla Ryumee – chtěla, aby se otrkal, a tak ho vyslala vstříc něčemu takovému.
Co on tam bude dělat? Má být přítomný a poskytnout všem první pomoc, když to bude nutné? Nejspíš. Ale doufal, že toho se zcela vyvarují, i když u někoho, kdo dokáže na random zabít nevinnou členku jejich smečky, se dalo očekávat prakticky cokoli. A tak se tam Timovi skutečně moc nechtělo. Nepřipadal si na to připravený! Ale– ve stejné skupině byl i Hari, a energie, kterou vyzařoval, dodávala Timovi trochu toho ztraceného sebevědomí.
A tak se mohl jen zhluboka nadechnout, a jít s ostatními na porážku.

Na místě setkání už ignisané ovšem přítomní byli. Tim je neznal, snad jen kromě jednoho vlka, který mu připomínal někoho, koho potkal před tím, než se k přízrakům přidal. Moc už si to nepamatoval, proto si tím nebyl vůbec jistý, a nechtěl tedy na nic sázet. Achich ach, Tim se teď bude muset hodně snažit, aby se před těmi autoritami nepokákl strachy, a aby vypadal aspoň trochu důstojně. Fakt pro to udělá maximum, protože nechce vypadat jako největší vůl.
Bylo vskutku evidentní, že nejvíce zde stoupl tlak právě Harimu, ale asi se nebylo čemu divit – vražda se zkrátka nepromíjí, a už vůbec né ta bez pádného přičinění. Silhouette na sobě neměla žádné známky souboje, a tak je jasné, že nestihla o svůj život ani zabojovat. Je to hnus, útočit na bezbranného! „Nepříjemná situace? Tohle není nepříjemné, je to alarmující,“ odfrknul si Timek, skoro by se dalo říct, že ta slova kuňknul pod fousky. Byl znechucený a naštvaný, ale tělo mu nedovolilo tyhle emoce nějak vypustit ven. Mluvil tady s vrahy! A tak měl prostě strach. I když si nemyslel, že by se tu strhla nějaká mela – to by bylo dost neprofesionální, ale opět, co od buranů čekat, že?
Hari byl skutečně ve svých slovech barvitý, a Tim mu tuhle schopnost vlastně záviděl. On by řekl stejnou věc, možná trochu jinak, ale hlavně o dost klidněji, a mělo by to vlastně stejný účinek? Nemyslel si. Ve slovech hnědé vlčiny slyšel tak maximálně to, že je vše víceméně jejich vina. Oni by nikoho nezajali, kdyby na území nešpehovali. Jejich teorie o vraždě nějakého ignisského člena byla POUZE domněnka, nepodložená skutečnými důkazy, a to vypovídalo akorát tak o kvalitě tamějšího koronera. Tim by s ním rád mluvil, skutečně. On totiž ví, jak prohledat mrtvolu, aby zbytečně neobvinil nevinného! „Za zkrat považuji neschopnost vašich mediků o určení smrti onoho člena vaší smečky, která všechno odstartovala. To je zkrat, ale vražda ne.“ A to už řekl mnohem hlasněji, než větu předtím. Protože do špatně odvedené práce koronera si klidně rýpne, jo. No a jistě měl i ze slov Hariho falešný pocit sebevědomí, pocit, že si snad může dovolit nějak oponovat. Ani zdaleka by nezvládl držkovat jako on, ale na něj je zde každé slovo druhým zázrakem božím.
No a pak se tam objevil ten šedý vlk – vrstevník – na něhož si Tim nemohl pamatovat, ale taktéž byl součástí vzpomínek z jeho dětství. I s ním si Tim jako mimino hrál. No, teď už si nikdo nehrál – ale možná měl dotyčný takový pocit. Možná měl pocit, že život je hra, a že mu jen tak projde smrt, protože se nakonec nic neděje. Ignis naseká nespočet chyb, ke kterým se přizná, přijde na hranice prosit o odpuštění, a kdo se z toho má pokáknout? Oni? A proč? Když jim odpustí jednou, bude to pro ně třeba známka dobré vůle a všechno povede k dalšímu podobně tragickému osudu. Jeden den jim odpustíte vraždu, a druhý se vrátí s nárokem na území! Ač by tedy neuškodilo, kdyby Hari trochu krotil své emoce, nešlo než mu dát za pravdu. Nelze jim to prominout. „Takhle tedy vypadá skutečný odpad společnosti,“ povzdechl si nad samotným Kari. No to se tedy Timeck odvážil!! Ale nebojte se, kdyby tu nebyl Hari, a takhle tu nekřičel, řekl by velký H. Ale ne H jako Hari, nýbrž H jako hovňous!! On by tu totiž vlastně možná ani nebyl!
Doufal a pevně věřil, že se toto setkání obejde bez zbytečné újmy na zdraví, na druhou stranu se odmítal smířit s možností, že se nedočkají spravedlnosti. Nebohá Silhouette už se nemohla bránit, nemohla za sebe bojovat, a tak oni musí být jejím hlasem. Požadovat život za život by nikam nevedlo, ale když už si ignisané takovou kaši navařili, ať přijdou i s nějakým rozumným řešením. Pokud tedy slovo rozum patří do jejich repertoáru.