Príspevky užívateľa

Toto období bylo pro povití vlčat bezpochyby lepší než to předešlé - zimní období. „Budeme se těšit,“ usmál se, a myslel to vážně. Mluvil tedy za sebe, ale ano, těšili se z toho jistě všichni. Tulipánek už bude větší a snad i otrkanější, Tim byl zvědavý, jak se k menším vlčatům bude stavět. Prioritou však bylo, aby se ta vlčata narodila prve zdravá. Timek na to dohlédne, ale některé věci se nedali ovšem ovlivnit.
„Tak dobrá. Ty musíš vědět nejlépe, jak to s ním cítíš,“ pronesl raději, aby se zbytečně nečertil. On by určitě nechtěl vlčata s někým, kdo při prvním vrhu odešel pro mlíko, protože toho na něj bylo moc, ale ok. Měl sestřenku rád, a proto se rozhodl jí nadále nekritizovat. Byla teď ve stavu požehnaném, a nebylo by radno jí zbytečně stresovat nebo nervovat. On to neměl zapotřebí. „Věřím tomu. Je to hodný kluk.“ Pronesl o Guláškovi. Jó, synovec byl jeho oblíbenec.
Kývl. „Kdyby něco, neváhej se ozvat.“ A až to přijde, bude Timek už ready! Vlastně už se začne připravovat hned jak ho dnes Ryumee opustí. Připraví si směsi pro březí a kojící feny, a bude!

Ano, Timek vlčata miloval. Dříve by si nepřiznal, že po vlastním potomkovi toužil, protože by to byl jen zoufalý výkřik do tmy, ale evidentně na světě je možné vše. Teď, když ho měl, věděl, že to byl poslední kousek skládačky do jeho vysněného života. Práce, smečka, rodina. Jen tři věci, více k spokojenosti nepotřeboval. A ovšem zdraví potřeboval, jak ostatně nedávno zjistil. Bez toho si nejde života tolik užívat. „Určitě se ukážeme. I ty se klidně můžeš stavit,“ pousmál se. Ano, mohla klidně přijít na návštěvu na jejich byteček ve starém hvozdě. Malý se tam stejně cítil nejvíc komfortně.
Vskutku se Tim pro dobro všech nechtěl ohledně tohoto tématu rozvášnit, ale zvědavost mu nedala. Něco prošmejdit musel. „To rád slyším. Takže s Everettem je to teď lepší? Stará se?“ Nebo si snad chtěl zas jen skočit?? Pokud Timek rád někoho kritizoval, byli to rozhodně muži. Muži!! Prostoduší a primitivní, čest výjimkám. „Věřím, že to vezme dobře. Jen je důležité ho ujistit, že s příchodem dalších sourozenců on nebude upozadněn. Musí vědět, že ho budete mít stále stejně rádi, a že ho teď nehodláte vyměnit. Koneckonců, byl celý život jedináček.“ Ano, problém nastat může, ale věřil, že Ryumee to s ním vykomunikuje dobře. Jestliže se už na druhé potomstvo cítila více připravená, bude vědět, jak to vyřeší s tím prvním.
„To jsem rád. Jsem si jist, že to všechno proběhne hladce. Jako druhorodička bys to bezpochyby zvládla i sama, ale já ti ovšem budu k tlapce.“ Ano, on bude připraven, kdyby nastaly jakékoli komplikace. On se na to už těšil.

Timek se opětovně usmál, když přišla řeč na Malého. „Roste. Né moc, ale roste. Je trochu jiný než jiná vlčata v jeho věku, takový rezervovaný, možná... zaostalejší. Ale učí se, a dělá pokroky. Není to tak dávno, co začal mluvit.“ Přiznal. On rozhodně nebude jedincem, co by snad o svém dítku lhal, aby vypadalo před zraky ostatních dokonaleji. Pro něj byl dokonalý, ale uměl jeho vývoj porovnat i s jinými vlčaty, vzhledem k tomu, že tu byl i další podobně starý vrh. „Teď je s Harim.“ Jistě se učili něco nového o světě, nebo tak. Tim se samozřejmě nebál, že by to s Malým Hari nezvládl.
Poslouchal. Co mu Ryumee řekla, ho nikterak nešokovalo. Možná to v hloubi duše očekával. Nuže, názor na to mohl mít jaký chtěl, nic mu do toho nebylo. Z téhle noviny se přirozeně těšil, ač se trochu obával, jak moc přítomný bude Everett při výchově svých dalších potomků. Kdyby slyšel, co Ryumee řekl o Gulášovi, asi by si na něj Timeček došlápnul. „Gratuluji. Těším se z toho, naše rodina se hezky rozrůstá.“ Upřímně se usmál. On se vždy těšil na mimísky, i když se nemusel tolik těšit z jejich otce. „S koncem zimy tomu věřím i já. Všechno zlé se v dobré obrátí.“ Odpověděl jí taktéž ztišeným hlasem.
„Je všechno zatím v pořádku?“ Ptal se pak ohledně březosti.

Timek, zatím netušíc, co ho čeká, si uklízel právě nasbírané bylinky do skladu. Vrátil se před chvílí z louky máků, na které si natrhal nejen kvítí, po kterých je místo pojmenované. Také cestou narazil na třezalku a heřmánek, které nemohl přeci nechat v přírodě samotné! Šupky s nimi do jeho báglu, který se po takovém výletu s vidinou sběru dokázal pěkně pronést. Byl velký, tak akorát pro rohatého workoholika. Malý byl aktuálně s Harim, takže tu byl chlapec úplně sám. Všichni naštěstí zdraví a vitální, snad jen s nepříjemnými vzpomínkami na zimní měsíce plné bacilů.
Když si uklidil na příslušné místo poslední kousek heřmánku, nastražil uši, neboť slyšel hlas jemu dobře známý, a hned se za ním otočil. Ryumee. „Ryumee,“ usmál se na ní, a obzvlášť, když ho přivítala pro něj typickým pozdravem. „I tobě přeji hezký den.“ Oplatil jí to a šel k ní blíž. „S čím ti mohu pomoct?“ Ptal se hned. Co by tak na jaře mohla zcela zdravá vlčice asi chtít? Ovšem, mohla být nemocná, nebo chtít poradit s něčím osobním, ale Timovi by vůbec nevadilo, kdyby za ním přišla i jen tak.

Opětovně se usmál. „Doufám v to.“ Ano, doufal, že zachrání ještě mnoho životů. Celý svůj život věřil, že právě to je jeho údělem na tomto světě - jako jiní nemohl plodit potomstvo, což se zdálo být přesně účelem života. I to se tedy nakonec ukázalo jako mylné, ať už to znělo jakkoli bizarně. Tulipánek byl jeho žijícím odkazem, a on mohl jen doufat, že i ten bude páchat v životě jen samé dobro. U takového vetřelce jeden nevěděl. Nakonec jen před několika týdny byl ještě jen parazitem na vyplavené kůře stromové. Brrr. Při této vzpomínce se Timkovi ježily chlupy na zátylku.
Nebyl si jist, jak moc nadšený Tulipánek bude z další návštěvy, ale chtěl ho Solovi aspoň na chvilku ukázat. Ať vidí, že je vlastně zdánlivě normální, obyčejný. „Tulipánek.“ Odpověděl a pousmál se. Jméno to bylo dobré, milé. Vybrali s Harim dobře. „Je takový dost rezervovaný, odtažitý, ale není vyloženě lekavý. Pozoruje svět raději z dálky, schovaný za mými nebo Hariho tlapkami.“ Pověděl mu o něm něco málo.

Pousmál se. „Děkuju. Zprávu ohledně nabídky pomoci jsem v zimě dostal,“ řka. Chtěl jen, aby věděl, že se k němu zpráva ohledně pomoci dostala. Už si nepamatoval, kdo mu jí přinesl. Řekl mu to S'Arik, nebo Roihu? Protože od Roiha ta zpráva nejspíš byla. Kdo jí z azarynských řekl jemu už se žel nepamatoval.
Ach, svět ve kterém všichni drží pospolu, to je utopie, kterou by si možná v hloubi duše Timek přál. Ale nešlo to, ovšem. Věřil, že v případě jejich a sousední smečky by to ale vyjít mohlo. Měli k tomu dobře nakročeno. „No, ještě, že už je to za námi. Tedy snad. Teď by se zas mohla ukázat horka, a napáchat škody jiného kalibru, hm? Ale nebudu se zbytečně rouhat.“ Nepatrně se uculil. Přírodní katastrofy jsou nevyzpytatelné, a žel neznaly slitování. Před nimi se jeden mohl chránit jen omezeně, protože jeden nikdy nevěděl, co se na něj chystá.
Švihl ocasem. „Dobrý nápad. Nejsem proti,“ pronesl a pokývnul hlavou na souhlas. Aspoň u toho třeba ještě pokecají.

No jistě, Sol byl taky samaritán, jako sám Tim, a tak si nehodlal nějaké ovace připouštět k srdíčku. Timek to bral, chápal. Sám neměl rád, když ho někdo příliš chválil, nebo mu děkoval. bylo to trochu awkward, vždy. „Tak to jsme dva.“ Pousmál se nad jeho slovy tedy. Nečekal tedy, že by Sol žádal nějaký vděk, něco, co by pro něj Timek udělat mohl, ale zeptat se ovšem musel. Když pak se jeho domněnky potvrdily, kývl. „Tvojí obětavost využiji k pomoci druhým, ostatně jako jsem doposud dělal. Tahle nová šance na život rozhodně nebude promarněná.“ Řekl ještě a švihl ocasem. On nebude otálet, on bude žít dokud mu to jeho tělesná schránka dovolí. A po tomto zregenerování to půjde určitě ještě pár dlouhých let.
A pak přišla řeč na Tulipánka. To si musel chlapec nepatrně povzdechnout. „Ač je jeho příchod na svět jakkoli bizarní, je zdánlivě v pořádku. Zdá se být normálním vlčetem, s trochu netradičním příchodem na svět, ale ano. Přišel jsem sem vlastně s ním, takže ho můžeš i vidět, pokud o to stojíš.“ Nabídnul mu. Ano, může se přijít podívat na tuto anomálii.

Timek měl pohled upřený hlavně na Bellaniny potomky, a ovšem se u toho usmíval. Dětičky, nový život, to je vždy důvod k radosti, a on už se těšil, až se o nich vše dozví. Musel však svým tělem chránit Tulipánka od nějakých nežádoucích přivítání. Věřil, že tito potomečci jsou vychovaní, ale stačí, aby byli jen více zvědaví, a nemuselo se to Tulipkovi líbit. A Timek vždy musel stát za ním, je-li ten malý v právu, a to bez ohledu na to, jak by to mohlo být před návštěvou trapné. „Zdravím i vás, maličcí. Maličcí-nemaličcí, jak už se zdá.“ Rozhodně to nebyli žádní prckové, už to byla dost odrostlá vlčata. Museli mít už k půl roku, panečku. Tak dlouho se s Bellannou neviděli? No, bylo tu dost co dohánět.
Zkusil si ta jejich jména zapamatovat. No, jestli se mu to skutečně podaří, to se ukáže ač časem. „Tak to máš bezpochyby dost práce, že? Nezlobí moc? Ale jsou krásní, ta radost musí všechny strasti upozadnit, jsem si jist.“ Myslel si. Sám to u sebe viděl, když se soustředil na Tulipánka. To pak úplně zapomněl, že to byl parazit, který mu vyskočil z hrudního koše. Kdyby však věděl, že na výchovu těch malých je Bellanna sama, neboť otec si odskočil pro mlíko, asi by se začal čertit. Opravdu neměl rád tyhle jedince, co si někde upíchli potomstvo, a pak zmizeli. Takový se zdál být prve Everett, ale nejspíše se v jeho případě Timck zmýlil.
Ach, musel se zastat Tulipánka, nedalo se teď nic dělat. Nechtěl ovšem znít jako nějaký přehnaně starostlivý rodič, ale- „Tulipánek je hodně plachý, potřebuje hodně času na seznámení. Když mu dáte trochu prostoru, jsem si jist, že se trochu otrká.“ Řekl to co nejlépe zvládl. Nuže, kde se v Tulipánkovi tolik autistického chování vzalo? Ovšem, ani Timek nebyl zrovna největší extrovert, ale rozhodně nebyl ani tak ze světa vyděšený. Nejspíš je to tím původem - je to mimozemšťan!! „No, asi je toho hodně co by se dalo říct, ale upřímně vůbec nevím, kde začít.“ Nepatrně se uchechtl. Stále se nerozhodl, jestli bude k Bellanně zcela upřímný, nebo prostě nějaké fakty zatají.

Tima vlastně ani nenapadlo, že by k němu mohl Sol pociťoval i nějaké negativnější emoce, ale zdálo se to být... pochopitelné. Viděl ho tu, zjizveného, a bylo mu to ovšem líto. Tenhle jedinec, ač k němu neměl nikterak blízko, obětoval své zdraví pro to Timovo. A to bylo něco, za co mu může být do smrti vděčný, jen netušil, jestli mu to bude mít kdy šanci právoplatně oplatit. „Přeji ti hezký den,“ pozdravil a pousmál se. „Vlastně ano, hledal. Chtěl jsem ti osobně poděkovat za to, co jsi pro mě udělal. Měl jsem štěstí v neštěstí, že jsi byl zrovna ve správný čas na správném místě. Oběť, kterou jsi přinesl, nepřišla vniveč. Jsem živ a zdráv jen díky tobě, a můžeš si být jist, že neztrácím ani vteřinu drahocenného času, a snažím se v rámci svého oboru pomáhat ostatním vlkům v nesnázích jak to jen jde. Zajímá mě však - mohu se nějak teď odvděčit tobě?“ Tak tenhle monolog nemusel být pro Sola ani tak příjemný, jak by si Tim přál. Věděl, že na opravdu expresivní slova vděku je mnohdy těžké reagovat. Sám pomáhal kde mohl, a žádné díky za to nechtěl. Jenomže... rád by, aby Sol vědět, jak si ho Tim na ten dobrý skutek vážil. Obzvlášť, když viděl, že z toho nevyšel bez škrábance.

Zdálo se, že i Ikke toto setkání vítá, a tedy v mozkovně bílého azaryňana se snad postoj k Přízračným nezměnil. Možná, že ano, to nemohl Tim vědět s jistotou, avšak teď v tuto chvíli něj žádnou nepřátelskou energii necítil. „Ano, po zimě můj sklad trochu trpí. S jarem je potřeba se zase postarat o to, aby smečka nebyla ohledně bylinek v nouzi.“ Asi by mu neměl říkat úplné detaily toho, jak na tom jejich sklad je, ale... kdyby to byl obyčejný azaryňan, určitě by se dvakrát rozmyslel. Tohle byl však léčitel, a ti drží bobříka mlčení v rámci své práce, že? „Tak, nebylo to nic veselého, a škody nadělala asi tolik, co kdekoli jinde. Obleva pak také nepřišla zrovna dvakrát vhod.“ Ach ty potopy! Nebýt jich, tak sklad není tak zdevastovaný! Naštěstí Přízrační jsou jedna velká rodina, a i škody přírodou napáchané dokážou společnými silami dát zase do pořádku.
„A u vás?“ Samozřejmě, že byl zvědavý, ale v tomto případě to byla asi jen opětovaná otázka ze slušnosti. Nečekal, že by mu tu Ikke sdělil počty mrtvých, nebo stav skladu bylinek. A bylo to tak v pořádku.

Takový velký výlet nejednoho vlka unavil. Byl čas si dát menší siestu v krásném kraji nihilském. S rodinkou tu nasbírají síly buď na další setkání s milými jedinci ze spřátelené smečky, nebo na pomalý návrat k domovu. Nemohli tu smrdět věčně - teď už měli za sebou všechna setkání, kvůli kterým sem přišli. O Tulipánkovi se dozvěděli vše, co bylo možné, a ač to Tima stále dost děsilo, byl teď o něco klidnější. Teď už věděl.
Ležel s Harim v trávě, a pozoroval, jak se kousek od nich i dítko schoulilo k odpočinku. Nepotřeboval teď mluvit, pouze čerpat energii ze slunce. Spánku se tu oddat zatím nechtěl, raději si pohlídá malého. A po malé chvíli stagnování se ukázalo, že dobře udělal. Zpovzdálí se do jejich blízkosti přihnalo vlče. Odměřeně, avšak rozhodně mnohem sebevědoměji, než by čekal třeba právě od Tulipánka. „Vlče,“ oznámil zjevný fakt, ale více to nekomentoval. Neznámé vlče bylo starší jak Tulip, a nebylo od Bellanny. Věděl, že jediná další vlčata tu měla jen panovnice, a tak tedy došel k závěru, že musí být její. Tento drobnější jedinec vyrušil jejich dítko. Tima ovšem popadlo nutkání do tohoto střetu hned zasáhnout, když viděl, jak uncomfy se z toho malý zdál být, avšak včas se zastavil. Musí ho totiž nechat interagovat i samotného. Jinak bude navždy závislý na tom, co udělají jeho rodiče, nebude samostatný. A to přeci nechtěl! Stoprocentně ho v tom nechtěl ani nechat, aby si synek nemyslel, že je na takové nepříjemné situace sám, a tak na něj aspoň kývnul. Kdyby se k němu běžel schovat, nebo volal o pomoc, zasáhnul by. Teď ho v tom ale na chvíli nechá, a bude se zatajeným dechem pozorovat, jak se zvládne s touto situací malý mimozemšťan poprat. Fandil mu.

Tulipánek byl zatím dost zdráhavý, ale zvídavost se u něj již projevila. Když bude chtít, Tim mu dovolí, aby mu mohl pomáhat. Pokud o to zájem mít nebude, nebude ho ani nutit. Jen ho chce naučit, že vzájemná pomoc mezi vlky ve smečce je samozřejmá. „No, musí být u všeho se mnou,“ usmál se. Vtipné, protože zrovna teď tu s ním není. Je na hlídání u druhého tatíčka. Jen ať si ten malý zvykne pořádně i na něj. „Stav se. Socializace je pro něj důležitá. Zatím je takový rezervovaný, chci ho trochu povzbudit. Probudit v něm kapku dobrodruha.“ Nad poslední větou se nepatrně uchechtl. Nemusí to být dobrodruh, který bude pořád lítat někde mimo smečku, ale kapka zvídavosti by mu jen prospěla.
I Timek by se měl vrátit k tomu, co původně dělal. Pracovat. Měl by to tu obhlédnout, zmapovat, zkontrolovat stav rostlinstva. „Samozřejmě.“ Obdařil jí vlídným pohledem. Kde může, tam on pomůže. A trápení Malky ho zajímalo už z vlastního zájmu. Tahle vlčina byla jeho oblíbenkyní, a to ani nebylo jisté, zda-li tu vůbec zůstane. „Jistě, stav se, až se ti bude chtít.“ Švihl ocasem. On jí rád uvítá, i s malíčkem. Teď jí ale nechá na pokoji, a sám se bude věnovat své práci.

Ovšem i Timek se strachoval, ale to nebylo teď na místě. Před tím malíčkem musel být statečný, statečnější, než kdy dřív. Snad jim Ghaa'yel neřekne nějaké špatné zprávy o Tulipánkovo zdraví. Asi by nebylo moc k podivu, kdyby měl třeba nějakou omezenou životnost... ač to zní zle, rozhodně je to ve hře. „Děkuju ti,“ musel se usmát, když mu Hari zalichotil. Ach, ještě že toho hocha má! Bez něj by se dávno zbláznil.
No, ale zpět ke Ghaa'yel, která se octla před nimi, a stejně jako Bellanna se divila, že je Timek živý a zdravý. Ano, i on se tomu nakonec divil. „Je to tak, žiju.“ Pousmál se. Úsměvné to bylo jen do chvíle, než bylo nutno přiznat barvu. A bylo to horší jak vylézt z šatníku. „Tohle? To je ten můj parazit.“ Trochu od Tulipánka poodstoupil. Řekl to tak trochu s nadsázkou, s nádechem žertu, protože jak jinak takovou informaci má jeden říct, a nepředpokládat, že ho okolí neodveze do blázince? „Jistě máš hodně otázek, ale já na ně nemám odpovědi.“ Eh, to je jediné, co k tomu ještě dokázal říct. Pak si radši počkal, co na to Ghaa'yel.

Sesbíral všechny kousky heřmánku, co tu před sebou viděl, než ho do nosu nepatrně polechtal známý-neznámý pach. Byl vzdálený, ale bylo jasné, že šlo o příslušníka Azarynu. Timek si musel všechny ty bylinky zabalit do brašny, aby se mohl pořádně soustředit na azaryňana. Velmi brzy po troše důkladnějšího nasávání zjistil, že jde o bílého léčitele, Ikka. Timek se pousmál, ani ho ještě neviděl. S tímhle jedincem si rozuměl už kdysi, a moc rád ho zas a znovu pozdraví. Vydal se mu tedy naproti, a to nikterak ostýchavě, nýbrž snad i poklusem. Potřeboval trochu sociální interakce mimo smečku. Jinak by mohl doma zešílet.
Když ho pak v dálce zahlédl, zpomalil. Sic ho Ikke vidět nemohl, ale jistě cítil otřesy půdy, cítil by, kdyby snad Tim chvátal! A to nechtěl. „Ikke,“ oslovil ho už z dálky. „Hezký den přeji.“ Dodal, jak už byl blíž. Ikke se zdál být stále zdravý, a to bylo ovšem dobře. I když mu to mohlo jako přízračnému být jedno, že?

Nepatrně zavrtěl ocasem. „Ano, zdá se, že už od raného dětství.“ To si nepamatoval, ale jak jinak by si to i po amnésii pamatoval? On neměl úplnou ztrátu paměti, nýbrž částečnou. Někde v něm ty vzpomínky ležely, jen k nim neměl klíč. A možná to tak bylo lepší. „To bych rád, jenom nevím, jestli k tomu najdeme nějaké kvítí. Je ještě docela brzo.“ Ze zeminy teprve začalo vykukovat pár prvních sněženek, a ty nebyly na pletení úplně nejvhodnější. Mohl jí ukázat pletení z větví, ale to bylo o dost těžší na předem nevytrénované tlapičky.
Usmál se. Souhlasil s ní, a potvrdil to jen lehkým přikývnutím. „Určitě se tam zkusím vydat, až bude lepší počasí.“ To byla však bláhová představa, no jo. S Harim by šel tak rád na takový romantický výlet k jezeru. Jistě by se to bílému líbilo. Jen oni dva, bez starostí a Timek se smrtí na krku. Ach, jak on nerad toho svého chlapce svými problémy zatěžoval!
Poslechl si teorii o nadpozemském vlku. „Jako měsíc?“ Zvídal se, protože ano, její popis by mohl odkazovat k měsíci.