Príspevky užívateľa

Apollyon mluvil, ale nic neříkal. Jak frustrující! Soudě dle jeho reakcí a neustálého zapírání a vyhýbání se odpovědi by jeden řekl, že tenhle jedinec vskutku něco skrývá. Tim by sám nikdy neřekl, že mladé vlče by dokázalo snad plánovat vraždu, ale... ale tohle je Norest. Tady je možné už úplně všechno - když jemu samotnému vyskočilo z hrudního koše vlče, tak proč by Apollyon nemohl plánovat atentát na Ryumee? A nebylo třeba k tomu mít pádný důvod, někteří vlci se prostě tací narodili. S hlavou tak docela nemocnou, tak se to prostě stává. Ani to nemusela být vina samotného vlka.
Když se situace začínala vyostřovat, a dokonce i sám lex začal mluit ve verzálkách - tedy i zuby vycenil - bylo jasné, že je zle. Tim začínal věřit, že měl skutečně ve smrti Ghulasse prsty, a jen z té představy se mu dělalo nevolno. Ať už ale hodlá lex v jeho hlavě najít cokoli, nejspíš to nezmění fakt, že chlapec se dnes s Přízraky rozloučí. Že se tak samotné prohlídce bránil znamenalo jediné - byl vinný. Tim se zamračil a obešel Apollyona z druhé strany než z které byl S'Arik. To aby jim neuniknul. „Apollyone, dnes už nemáš co víc ztratit,“ promluvil k němu hlasem neutrálním. Byl to konec vskutku smutný, ale nedalo se nic dělat. Půjde to po zlém. „Vyjdi s pravdou ven. Našeho času a úsilí, které jsme do tebe vložili, si promrhal už víc než dost.“ Nebo co? No, to se uvidí. Tim mu tu rozhodně šlapat na krk nebude, ale pořád jich byla na mladého vlka převaha. On se ale nebude prát, že ne?

Timek byl nepochybně také rád, že tu nepotkal cizince nevrlého, nýbrž někoho, kdo měl stejně jako on zálibu v bylinkách. Tak nemusel příliš mluvit o smečce ani o sobě, a to bylo jen dobře. „To zní velmi zajímavě. Na ukázku jí tu asi nemáte, že?“ Hned se pídil po nějakých hmotných důkazech o bylince, kterou vlčina zmiňovala. Škoda, že tu vlci nenosily foťáky - pak by všechny tyhle prezentace byly jednoduší. „Ale ne, to je v pořádku - já jsem také blázen do bylinek.“ Pousmál se. Vskutku zde nebyl důvod se omlouvat! Vášeň to byla neškodná, tak nač se cítit trapně!
Švihl ocasem. „Vlastně ani ne. Jsem spokojený ve smečce, tam jsem doma, a víc toho moc nepotřebuji. Občasné výlety za sběrem bylinek jsou nutností, ale držím se v rádiusu Norestu.“ Pověděl jí. Jó, kde jsou ty časy, kdy cestoval i za Bellannou až do Nihilu? Nikdy nepřemýšlel nad nějakým echt výletováním, jeho malý svět mu stačil. Sic cestování znamenalo i poznání spousty nových bylin a kvítí, nestálo mu to za to. Tady měl rodinu, kterou nehodlal opustit.
„Setkal jsem se s ním většinou v kotlině, na pláních. Je menší než mladé stromky běžných jehličnanů, takže věřím, že si ho jen těžko spletete.“ Vzpomínal na miniaturní jehličnan.

Tim se většinu času do výslechu nezapojoval, zkrátka jen z důvodu, že si chtěl všechny myšlenky sesumírovat. Mladého vlka, kterého vytáhl takřka hrobníkovi z lopaty, pozorně poslouchal a analyzoval jeho slova. Jeho smýšlení bylo odmítavé a defenzivní, jako by jen čekal, až se vedení vytasí s obviněním. Jakým obviněním? Bylo tu snad ještě něco kromě Daňka, z čeho ho lze obvinit? Tato možnost se samozřejmě vybízela díky jeho historii s Ghulassem, nebyla to však první myšlenka, kterou by si chtěl Tim připustit.
Mrzelo ho, že se tu Apollyon viděl jako oběť nějaké korupce. „Jen kvůli své víře si myslíš, že jsme zaujatí? Nebo co tě k tomu vede? Dali jsme ti přeci šanci k životu v naší komunitě, stejně jako ostatním.“ Vložil se tedy po chvíli do rozhovoru. Myslet si, že pro něj neudělali dost, byl snad výsměch. Tenhle puberťák si vůbec nevážil toho, co pro něj smečka udělala.
Ohledně Ghulasse měl dost co říct, ale nemohl nechat pracovat emoce. I když k tomu měl nakročeno, jeho přístup musel zůstat profesionální. „Ghu'lass se mi nedlouho před svou smrtí svěřil, že z tebe má strach. Co ho vedlo k těmto pocitům? Vyhrožoval jsi mu?“ Stejně, jako se Ghu'lass uchýlil na plese k těm přáním smrti? „Jak ses cítil, když ti Ghu'lass přál smrt?“ Mohlo to Apollyona vyprovokovat k nějaké mstě?

Prostě Čekanka. Jméno to bylo slušivé, ale těžko říct, jestli se na ní bude hodit, hm? Jak ale Hari nakonec řekl - čertice s roztomilým jménem. Ostatně, že to bude divoška se ukázalo i při její reakci na hračku, kdy se po ní hnedle vrhla a začala jí mordovat. Timovi to vykouzlilo úsměv na tváři - konečně bude mít normální vlče. „Tak je to správně, drž ho!“ Podpořil jí ve hře. Však on si s ní pak ještě pohraje, hezky na přetahovanou!
Musel se na ní chtě nechtě usmívat. „Čekanka je modrý kvítek, moooc hezký. A taky užitečný! Může pomoct třeba na rozbouřený žaludek.“ Nevěděl, jak moc bude jeho slovům rozumět, ale nebylo nutné k ní mluvit jako k úplnému batoleti, hm? Však ona do těch znalostí doroste! Postará se o to, aby tahle vlčinka měla základy bylinek, i kdyby nechtěla! Docela už nyní předpokládal, že jejím vysněným povolání se medicína však nestane. Nevadí.

„Ano, červené barvivo,“ řka. Aspoň tak to slyšel a předpokládal. Nebylo to definitivní, ale třeba jednou sám ozkouší co všechno tahle houba dokáže. Jeho intruzivní myšlenky tedy byly takřka identické s myšlenkami béžové vlčiny. Kdyby se jeden z nich neovládnul, tak by mohli být spokojení oba. V případě, že pršivcův déšť není nějak závadný - pokud ano, spokojenost by byla asi už jen na jedné straně.
Tima by nějaký truama dump nezabil, třeba by ještě odešel spokojený s tím, že má někdo horší trápení jak on. Ale né, tím se přece nemůže chlácholit! „Ano, jsem zdejší. V Norestu najdete opravdu mnoho zajímavých rostlin, které třeba jinde nerostou. To však s jistotou nepotvrdím, protože kromě zdejšího kraje jsem nikde nebyl.“ Chlapec nevěděl, že byl mezi mimozemšťany! „Jedním z mých prvotních objevů zde byl jehličnan o velikosti kopřivy. Je dobrý na blechy a klíšťata.“ Neřekl však záměrně jak ho použít. Nemohl své objevy odtajňovat náhodným cizincům!

Výhružka? Od Tima?? Nikoli. Pouze dobře mířená rada, protože on tu byl přeci ten znalec rostlin, a ač houby zrovna nebyly jeho denním chlebem, myslel si, že se ve svém úsudku nemýlil. Skutečné účinky pršivce v akci ještě neviděl, pouze o nich slyšel, a tak si ani nemohl být jistý, jak bezpečný jeho rudý déšť je. „To si nejsem jistý. Při bližším kontaktu by vás však mohly ohodit sprškou červeného barviva.“ Nebyl si jistý, co přesně pršivec produkoval - nakonec kdyby vlčinu opravdu ostříknul, byl by tu prostor ke zkoumání. Něco nového by se dozvěděl, přiučil... ale on nebyl takový, aby schválně chuděrku hnal do nepříjemné situace.
„Jmenuji se Timothée, co hledáte v těchto končinách?“ Chtěl vědět. Končiny, do kterých jen tak někdo nezabloudilo - a přesto to bylo místo tak blízko Přízračným, a tak byl zájem o záměry cizinky zcela přirozený. Doktor z hor byl ostražitý.

Timek byl na sběru bylinek - jak jinak. Dokud bylo jaro v plném proudu, bylo třeba toho využít a připravit se na zimu. Jeho práce byla nikdy nekončící, ale měl nyní novou naději - že jeho místo zastoupí Aria, až to třeba v jeho silách nebude. Ale on... on hodlal sbírat bylinky ještě na smrtelné posteli!! On se nikdy nevzdá své profese, i kdyby nastal konec světa! Jeho údělem bylo pomáhat vlkům, kteří to potřebovali - nebo i nepotřebovali, jako v případě Ghaa'yel.
Vyšel na husí pláň, kde měl v plánu se porozhlédnout po zářivníku. To se mu ale do čumáku dostal pach někoho v blízkém okolí. Nastražil své smysly a identifikoval odkud se pach line. byla to tulácká vlčice, Timem dříve nepoznaná. Ač tu měl práci, rozhodl se na chvíli zvolnit a jít obhlédnout situaci - šel cizince naproti. Našel jí po několika minutách vytrvalého klusu, kdy se skláněla nad jednou ze zdejších hub. Ach, nebyl to pršivec? To by vlčina asi nebyla ráda, kdyby od něj spršku dostala! „Raději bych se držel dál,“ pronesl do éteru, nemíníc vlčinu děsit. „Přeji pěkný den.“

Ano, toto povolání rozhodně nebylo jen samé sluníčko, kytičky a veselí. Byla to samá smrt, stres a nervy. Byla na tohle Aria připravená? Nuže, nemusela být - ale to neznamená, že se na to připravit nemohla. Tim si tohle povolání rozhodla gatekeepit nebude. „To dobré - to je slibný začátek. Léčitelství je krásné povolání, no, je i plné spousty úskalí a nepříjemných situací. Radost z pomoci druhému je někdy pomíjivá, ale jeden si musí zvyknout.“ Co taková pomoc Ghaa'yel u porodu? Byla to vůbec pomoc? Cítil se z toho dodnes špatně, protože on jí vlastně nutil si ta vlčata nechat. Achich ach. „Jaké bylinky bys mi zatím dokázala nějak představit?“ Oťuká si jí a třeba jí i nějaký úvod k léčitelství dá.

Když si k němu vlčina přisedla, pousmál se. Možná, že mu teď společnost bodne - a už vůbec, když z ní vyšlo, že by se chtěla tát medikem. Panečku, to byl aspoň důvod k veselení se! Norek se žel nikdy v oboru neuchytila, a po smrti Guláše bylo vskutku nejisté jak to s tímto oborem bude dál. Pro smečku je velmi důležité léčitele mít - dobrého léčitele - a tak nové učně vždycky vítal. Žel jich poslední léta moc nebylo, a on stárnul. Sic byl stále v dobré kondici - žádný stařec ani důchodce! -, ale bylo třeba si něco zbytečně nenalhávat. Nebude tu věčně. „To rád slyším. Už dlouhé měsíce jsem neregistroval žádný zájem o toto povolání - nepočítám-li mého synovce.“ Guláškův odkaz možná bude následovat Berry - pokud se tedy někdy najde, že? „Je tvůj zájem o bylinky dlouhodobý?“ CHtěl vědět jak moc je do toho zažraná, neboť on byl do bylinek velký blázen.

Timek byl na sběru jarních bylin, když se zastavil v močálech, aby si sednul k vodě a odpočinul. Odpočíval psychicky, neboť po všech těch jarních zážitcích měl už docela dost. Ztráta Tulipánka, smrt Guláše, porod Ghaa'yeliných vlčat,... no, bylo toho opravdu hodně co ho vyčerpalo, nehledě na skutečnost, že jejich lex stárnul den co den víc a víc. Byl to starý vlk, který se zuby nehty držel při životě, aby si nejspíš mohl být jistý, že jeho milovaná smečka si bez něj poradí. Poradí? Timek o Ryumee nepochyboval, a nepochyboval vlastně ani o ostatních. Na tváři však měl v tomto směru jednu vrásku, kterou mu vytvořila mírová dohoda mezi Nihilskými a Azarynem. Proč? Nebyl to podraz na Přízračné, o kterých je známo, že mají s Azarynem dlouhodobě rozepře?
Z těchto myšlenek však byl Tim velmi brzy vyrušen Ariou, šedivou vlčicí, o níž nevěděl, že pokukovala po jeho muži. Kdyby se to dozvěděl, nepochybně by to patřilo k dalším neduhám letošního jara, nad kterým by si mohl leda tak povzdechnout. „Ario, přeji pěkný den,“ pousmál se, ale přílišná jiskra v jeho očích chyběla. Vypadal spíše jako jedinec unavený, a taky že byl.

Musel se pousmát nad tím, když ten mimísek s návrhem na jméno nebyl spokojený. „Já myslím, že by se to k ní hodilo.“ Podíval se po Harim a po té malé. Princezna Čekanka! Byla roztomilá, ale měla jsikřičku v oku, která prozrazovala, že to nebude tak hodné dítě jakým byl třeba Gulášek. Každé miminko je však jiné, a Tim se na další výzvu těšil. Bavilo ho pozorovat do jaké povahy mládě vždy vyroste. „Co, Čekanko?“ Oslovil jí s úsměvem, trochu ve svém hlase neskrývajíc tázací tón.
To už ale našel onu hračku, která byla tvořena asi na sklonku Tulipánkova dětství, protože byla v dobrém stavu. Asi třicet centimetrů dlouhá králičí kožešinka na textilním provázku. Srst byla sic taková ožužlaná, ale malé jistě ještě dobře poslouží. „Tady je,“ oznámil svůj nález a k malé hračku předhodil. Bude jí zajímat, či nikoli?

Sledoval Hariho s malou, jak se jí nyní věnoval. Zdála se být plná energie, což bylo opravdu k podivu. Tak malá a už tak hyperaktivní! No, to tedy Timeček na stará kolena potřeboval! „Jdete si hrát, ano? Možná tu mám nějakou hračku,“ ano, vzpomněl si na králičí kožešinku na provázku, které měl ke hraní s Tulipánkem. Kde tomu je koneC? No, hoch byl možná pryč, ale ty hračky tu nejspíš ještě někdy zůstaly. Mohla si s Harim zahrát na lov, a podpořit tak v sobě přirozené pudy! Tyhle hry na rozvoj přirozených vlastností byly nejlepší - nějaká schovka se jim nemohla vyrovnat!
Mezitím co kožešinku hledal v útrobách úkrytu, přemýšlel nad jménem pro bezejmennou vlčinku. „A jak by ses chtěla jmenovat? Po kytičce, třeba?“ Třeba! Žádná jiná jména ale on neuměl, haha. Snad i Hari bude souhlasit - zase nechtěl do všeho kecat jen a pouze Tim. Třeba bílý chlapec navrhne něco jiného - něco také podle sebe.

Normálně by o Ghaa'yel mluvil rozhodně jako by v přítomnosti byla, kdyby tedy věřil, že povědět o jejím stavu někomu jinému není poslední šance k záchraně těch mimin. On se strachoval hlavně o mimísky, a možná teď i trochu přeháněl - protože teď už jim toho tolik moc nehrozilo. Nemohl si být ale přeci jistý! „No-,“ nestihl odpovědět na nejspíše řečnickou otázku od panovníka, zda-li má k vlčátkům vstávat. Když si to bude situace žádat, tak proč by ne?? Vytušil však, že na jeho názoru tu teď tolik nezáleželo.
Začal připravovat vlčata zase zpátky do batohu, přičemž mu nepochybně neuniklo jméno Zathriana. Byl uprostřed mezismečkových drbů a cítil, že by poslouchat neměl. Ale zvědavost byla veliká, o tom nebylo pochyb. Panovník však jeho doprovod odmítl, a tak by bylo trapné tu ještě dobrou minutu postávat a špicovat slechy. „Ghaa'yel, vem si pak ještě ten libeček, a odpočívej. Sledujte hlavně to raněné vlče, a jak se jí bude ta nožka vyvíjet.“ Do detailů nezacházel, neboť nadále necítil potřebu se tu kvůli nihilským sdírat z kůže. Teď už to není jeho problém, a ač asi nebude moci dobrý pátek v klidu zalehnout, tak to měl z krku. Au revoir! „Na shledanou.“

No jistě, Ghaayel mu to nežrala, a vlastně ani on sám sobě. Už pochyboval i o vlastním konání, ach!! Nechť mu dají hvězdy sílu a on toto setkání přečká do zdárného konce! Když pak na místo volání přišel samotný panovník, Timovi se ulevilo. Asi do chvíle, než ho slyšel mluvit. Tady je potřeba řešit jiné věci!
„Vaše- vaše veličenstvo,“ vzpomněl si i na korektní oslovení zdejšího vedení, „Ghaa'yel povila čtyři zdravá vlčata, všechno dívky. Je však potřeba na ně dávat bedlivý pozor, protože se zdá, že se u ní mateřské instinkty neprobudily. Doporučoval bych je prvních pár dní držet odděleně, a krmit jen pod dozorem. Aspoň pětkrát denně, nejlépe šestkrát. Ghaa'yel teď bude potřebovat hodně odpočívat - nesmí se na ní tlačit.“ Vyhrknul panovníkovi prvotní rady, které měl na srdíčku. Cítil, že už zde není vítán, ale on by neusnul klidně, kdyby svá doporučení nevyřknul nahlas. Myslel si, že na něj bude dáno - protože on tu přeci byl porodní bratr! „Zvláštní péči bude potřebovat ta nejmenší vlčinka, která po porodu utrpěla zranění na pravé zadní noze. Nejspíš zlomenina. Půjčím vám mojí brašnu, jestli chcete - ale klidně vám je pomohu odnést do tábora.“ Nabízel se opravdu horlivě, protože chtěl, aby se těm malým už nic nestalo. Chtěl si být jistý, že jsou tady v dobrých tlapkách.

Samotnému se to přeci jen příčilo - dělat to proti Ghaayeliné vůli -, ale dělal to nejlepší co mohl. Že ano? Pomalu si sundal brašnu a odkryl mimísky trochu na vzduch. Cestu přežili, a ani se už moc nevrtěli. Chuděrky, vůbec nechápou jaké drama se kolem nich děje - a dít ještě bude! To nakonec netušil ani sám Tim, pouze vyčkával, jestli bude jeho volání vyslyšeno.
Žádala ho, aby odešel. Byl měkký, a normálně by to udělal - ale už se tolik nadřel, že to tu chvíli ještě vydrží. Vydržel by to, i kdyby se po něm ohnala? Jak zvládne být důsledným a trvat si na svém? Věděl, že příliš dlouho ne, a proto doufal, že volání někdo brzy vyslechne. „Už půjdu - za malou chvíli.“ Naléhal, aby ještě vydržela. „Je to pro tvé dobro i dobro tvých vlčat.“ Ano, on to dělal z dobroty srdíčka!!