Príspevky užívateľa

Jelikož Tima zvládne vyděsit i vlastní prd, nebylo opravdu k podivu, že ho tahle návštěva trochu zaskočila. Už se ale v rámci možností uklidnil – cizinec mu dokonce dal prostor, protože ucouvnul. Tim našpicoval oušínka a usmál se. „Jsi tu na procházce?" ptal se ho, protože nevěděl, co jiného by zde mohl vlk hledat. Možná kořist? Kdyby hledal kořist, tak by určitě větřil už dávno, a dávno si také Timečka všimnul. Nejspíš se jen kochal touhle dechberoucí krajinou, stejně jako on. „Rád sem chodím vysedávat, odpočívat, a čerpat energii z okolní přírody. Ale už se nemůžu dočkat, až tudy pokvetou i jarní kvítka," pronesl, když se díval na krajinu. V koutku oka však sledoval i vlka, kdyby náhodou se rozhodl, že pro něj nebezpečím bude. Ostražitost nade vše!

Tim se ani nesnažil nevypadat jako chudák. On se dá dokupy, ale nejdřív musí nějak přežít tenhle večer. Musí splnit očekávání všech, kteří něco čekají. Sice sám nevěděl, co vlastně čekat, ale nevadí. „Já jsem Timothée," přikývl a také se představil, asi netušíc, že tahle vlčina už jeho jméno musí dávno znát. No jo, to ta nervozita! Už aby to z něj opadlo. V tom mu snad pomůže kouzlo fet jeskyně. Vyslechl si, co mu vlčina sdělovala, aby věděl, o co půjde. Nu, jestli mu hvězdy dnes něco řeknou, to se uvidí. Doufal, že to nebudou nějaké flashbacky na jeho trauma! Jen nerad by měl nějaké noční můry.
Nastala chvíle, kdy se měl vzchopit, a vstoupit do toho temného lůna plného tajemství. Pomalu vykročil směrem k jeskyni, a otočil se na vlčinu. „Rozumím," řekl však jen, a s přikývnutím mínil splnit vše, co se po něm chtělo. Jestli hvězdy chtějí, aby se vrátil domů, jestli chtějí, aby jeho život pokračoval právě zde, tak mu to dnes poví. A pokud ne, tak mu neřeknou vůbec nic. I to by se mohlo stát. Teď už pomalu vstoupit vstříc opiovému doupěti.

Timek to poslouchal se zatajeným dechem! Tyjo, tenhle vlk si toho tedy taky prožil mnoho! „To je mi líto. Musíš to mít těžké," posmutněl. Bohužel nevěděl, co víc říct. Uměl si ale představit, že se vlk necítí moc dobře, a jistě se mu o tom ani nemluví dobře, takže to Timek už raději nevytáhne. Sice byl trochu nesvůj z toho, co o sobě vlk prozradil, ale když se bude mít na pozoru, mělo by to být ok, ne?
„To je pak smutné," myslil si Tim. „Kdyby se všichni tolerovali, a nedělali si zle, nebyl by svět hezký?" To b byla tak trochu utopie, kterou si Timek jen naivně představoval.
„A už jsi něco našel?" zvídal se Tim a pohodil ocáskem ze strany na stranu. „Hory jsou opravdu krásné! Fascinuje mě ta jejich velikost. My jsme oproti nim úplní drobečci," pousmál se nad tou představou. Vlk byl vůči hoře opravdu jen nějakým mravencem „Ale jeden se tu snadno zraní, nebo i v horším případě ztratí." To byla ta neveselá část těchto toulek.

Timovi ani nedošlo, jak starý tento jedinec může být, a že vlastně mluví s nějakým odrostlejším štěnětem. I on si totiž připadal jako vlče, ač jím tedy rozhodně už nebyl. Byl chudák stále tak trochu zasekaný tam, kdy se stalo jeho trauma. Snad mu ale rok nebude už navždycky. Pro jeho vlastní dobro musí trochu dospět. „Aha, jistě. Takže cestuješ i s mámou?" Myslil si Timek.
Usmál se. „Každý jsme jiný, ale to přeci nevadí. Pokud se navzájem respektujeme, můžeme na tomhle světě žít a být každý odlišný." No, jistě, jinak by to asi nešlo. „Také mě těší, Cielo," Zopakoval jeho jméno a pak se rozhlédl kolem sebe. „Ty jsi tu taky na procházce?" Nebo hledá něco konkrétního? Mohl být i třeba na lovu, nebo chtěl s někým pokecat. Nu, to se brzy ukáže!

„To vidím," usmál se Timek při pohledu na dřímající zvíře. „Máš ho už dlouho?" Jestli ho má už od dětství, nemohlo být divu, že mají spolu tak pevné pouto!
No, Timek zcela běžně vypadal, jako by ho mlátil celičký svět. nechtěl ale, aby si cizinec myslel, že je to snad kvůli němu.i když částečně bylo, ale nemohl za to. „Ne tak docela. Já si jen rád určuji sám, koho do svého osobního prostoru pustím, pokud nevadí," pousmál se. Doufal, že to vlka nějak neurazí. Kdyby si to nemohl určit sám, měl by pocit, že nad situací nemá kontrolu, a to nebylo samozřejmě dobře. Ve své situaci tu kontrolu potřeboval nad něčím cítit. „Ach, ovšem – jsem Timothée." Ani mu nedošlo, že se ještě nepředstavil! Jak neslušné!

Tima to neděsilo, protože nebezpečí očekával od jiných, než od malých zvířat. „To je hezké! To máš takového kamaráda do deště, že? Vypadá, že je spokojený," prohlížel si hada z dostatečné vzdálenosti, aby ho třeba nevyrušil. Taky by chtěl takové zvířátko, ale on si zatím sotva uměl najít kamarády mezi vlky, natož aby ochočoval nějaké divé zvíře. I když, možná je jednodušší si nějaké zvířátko ochočit, než si sednout s nějakým vlčím společníkem.
Jak k němu cizinec přišel na tak blízkou vzdálenost, Tim ucouvl. Stáhl uši a hodil po něm omluvný pohled. Nechtěl ho nikterak urazit, ale co se osobního prostoru týče, musel si sám určit, koho do něj pustí, jinak byl dost nesvůj. „Vážně? Já vidím, že jsme si trochu podobní," pousmál se. Ano, vždycky byl velmi všímavý, ale tohle by viděl i slepec. „A rohy? To já nevím. Ale prý je to normální. Znám spoustu vlků, co je taky má," ujistil ho. Sám si ale přeci myslel, že to normální není, a má na hlavě nějaké nebezpečné výrůstky. „Ani nevím, k čemu jsou dobré," přiznal. Klidně by je mít nemusel.

Timek se pousmál a trochu se narovnal. Zdálo se totiž, že vlk ho přečetl dostatečně, a hodlal na něj dbát ohled. Někteří jedinci občas neuměli v ostatních číst, a tací by teď Timovi moc nepomohli. Zdálo se, že tento nebude onen případ, a tak snad nebylo třeba se bát. „Uf, to se mi ulevilo," pronesl tiše a střihl uchem do strany. Pak si konečně vlka trochu prohlédl. Dost ho překvapilo, že vlk vypadal podobně jako on. Bylo to zvláštní. neměl stejné znaky, nebo rohy, ale barvy takřka ano. Možná o něco jinačí odstíny, ale jinak to bylo dost obdobné. „Co to máš kolem krku?" Všiml si, že mu tam spí nějaké zvířátko. Hned se v něm probudila zvědavost, až takřka zapomněl na všechny své zábrany.
„Nerušíš." Ujistil cizince. „Jen nejsem zvyklý, že na mě někdo takhle nabíhá. Pak si připadám trochu ohroženě," přiznal mu a pousmál se. On rozhodně nebezpečný nebyl, bránil se jen v případě, kdy musel. Ale to asi jako každý jiný vlk.

Timek si užíval procházky, dokud před sebou nespatřil cizího vlka. Ach, už zase zapomněl použít svůj nos včas! Občas se mu to stávalo, když se hodně nad něčím zamyslel, nebo až příliš kochal. Ono by se to ale stávat nemělo, vždyť je to takový základ! Teď doufal, že cizinec bude neškodný, protože nebyl připravený na nějaký nepříjemný střet nebo výměnu názorů. A nevěděl, jestli kdy vůbec připraven bude, protože on sám se konfliktům vyhýbal jako čert kříži. Neměl prostě rád násilí!
Cizinec se za ním rozběhl, a Timek trochu ztuhnul. Nechtěl nechat strach, aby se ho zmocnil, ale když k němu někdo takhle běžel, byl proti němu bezmocný. „J-já nestojím o potíže," vydal ze sebe. Už dlouho to takhle na úvod neřekl, ale teď cítil, že musí. I když bylo z hlasu příchozího vlka slyšet, že nejspíš neměl nic nekalého za lubem, Tim si nemohl být jistý. Sklonil hlavu a vlka sledoval tak, aby s ním nenavázal oční kontakt. Konejšil ho, ovšem. „Hezký den," zamumlal pak. Cítil se blbě, že na pozdrav neodpověděl.

Tim se při dnešní vycházce vrátil na místo, kterým procházel, když plnil svojí zkoušku pro přijetí do smečky. byl moc rád, že už to měl úspěšně za sebou, protože se teď mohl soustředit na to, aby do smečky dobře zapadnul, a začal s rekonvalescencí svého mozečku. Šlo to pomalu, ale pokroky byly. určitě udělal už velký kus práce od doby, co se tu znovunarodil. Už si ani nepamatoval, jak hrozně zmatený a vyděšený ze všeho byl. I teď měl stále k neznámému velký respekt, ale už nebyl připokáklej pokaždý, když někoho potkal.
Tyhle hory se mu líbily. Fascinovalo, jak jsou obrovské, a nejspíš musejí skrývat i spoustu tajemství. Úžasné! Už se těšil, až na jaře a při lepším počasí bude objevovat rostlinky a bylinky tohoto kraje. Bylo jasné, že zima už začínalo pomalu ustupovat, ale pořád bylo moc brzy na to, aby se vlci radovali z teplejšího počasí. Mrazy mohly stále kdykoli udeřit. Velkým fanouškem zimy Timek rozhodně nebyl, ale zvykl si. Zatím si moc na teplejší počasí nepamatoval.

Uběhlo jen pár dní od doby, co se Tim vypořádal se zkouškou, která mu otevřela dveře do jeho rodné smečky. A teď byl tady, na cestě k hvězdné jeskyně, kde měl splnit ještě jeden úkol. Měl strávit noc v jeskyni plné halucinogenních plynů. Zjevně to nebylo nebezpečné, když to doposud každý vlk přežil, takže nebylo třeba se bát. Tim ale nevěděl, co si má pod tím vším představit. Doufal, že mu vše bude ještě vysvětleno na místě. Díky své nehodě s mozkovnou si totiž neuměl představit i mnohem běžnější věci, než jen halucinogenní jeskyni. Občas to bylo dost otravné, ale co se dalo dělat? Nic.
Když se k jeskyni blížil, viděl, že už se tam nachází jeho doprovod – nebo jak to vlastně říct –. Tima trochu polily obavy z neznáma. Nebyl až moc důvěřivý k těmhle vlkům, které vlastně neznal? Ano, Ryumee mu sice řekla, že on je přeci zná, ale jak jí to mohl věřit? Ovšem neviděl důvod v tom, aby někdo lhal takovému zoufalci, jakým poslední měsíce byl. Už byl nejvyšší čas, aby se dal do kupy, a jestli mu v tom tohle mělo pomoci, podstoupí to bez větších okolků. Už si chtěl dát život do pořádku, už chtěl být schopný fungovat jako normální mentálně stabilnější jedinec. Moc si to přál. „Dobrý večer," pozdravil vlčici u jeskyně hlasem tichým a hlavou mírně skloněnou. To byl postoj, který zcela bezdůvodně říkal "nebijte mě, paní". Něco se od něj očekávalo, a on nevěděl, jestli ta očekávání splní. Co když zklame? Co když se ve svém osudu zmýlil?

To Timek už se hlavně těšil, jak si bude plést věnce plné květin. Teď na sobě jeden z těch svých zimních výtvorů, který sice nebyl špatný, ale postrádal pestré a veselé barvy. Ty může nabídnout jen rozkvetlá louka! Nu, snad už to bude co nevidět. Cizího pachu v okolí si naštěstí všiml včas. Mohl by si ho všimnout ještě dříve, kdyby se nevěnoval daydreamingu, ale stačilo to na to, aby se připravil, že se mlže setkat s někým, kdo by pro něj mohl potenciálně představovat hrozbu. Bylo zjevné, že trochu ztuhnul a našpicoval ušiska směrem, z kterého slyšel vlka přicházet. Musel být přímo někde před ním.
Ach ano. Brzy se před ním opravdu vynořila silueta vlka, která se jevila jako živoucí vlk z masa a kostí. To už ale Tim rozpoznat uměl. Jen pořád trochu tápal mezi pachy jednotlivých smeček. To se musel stále ještě učit. „Hezký den," pozdravil tiše. Snad to bylo ale dost nahlas, aby ho jedinec slyšel i o těch pár metrů dál. Vlk nevypadal nebezpečně, ale jde bezpečí tahle na pohled poznat? Tim si stále nebyl jist.

Timek měl konečně trochu klid. byl teď součástí smečky, a to mu trochu pomohlo uklidnit mysl. teď se totiž mohl reálně soustředit na tu mentální rekonvalescenci, kterou tak moc potřeboval. Pomohlo by mu k tomu i třeba jaro, ale toho se asi ještě nějakou tu chvíli nedočká. I když... zdálo se, že na mnohých místech bylo sněhu už jen pomálu, a teplota trochu stoupala vzhůru. Možná už je čas se radovati, protože brzy se bude na podobných místech prohánět mezi lučním kvítím. A na to se moc těšil, protože to ho uklidní už definitivně. S kvítím najde vnitřního klidu, a bude spokojen.
Tu si sedl nad planinu, někam na kopeček, a shlížel dolů směrem ke svému novému domovu. Byl to domov staronový, a možná to už jako domov začínal prve pociťovat. Cítil se mezi tamějšími vlky dobře, a to bylo důležité. Necítil se ohrožený. S nějakými cizinci by ještě mohl být dost nejistý, ale už se celkově zlepšoval. Co za dobrodružství ho dnes asi čeká? Nu, dnes by mu stačilo jen dýchat podhorský vzduch a odpočívat. Setkání s někým by se ale také nebránil.

A tak byl konečně tady. Nevěděl, jestli to stihl včas, ale pevně v to věřil. Věřit někdy nestačí, ale v tuto chvíli bude muset. Seděl tu tak s tím stromkem v tlamě, a čekal na svůj verdikt. Dal si opravdu do těla, a nedivil by se, kdyby z toho měl zápal plic. Pod vším tím tlakem a stresem z nedostatku času totiž tu cestu z údolí až sem běžel, nebo přinejmenším odklusal. Ano, už nemohl, ale očividně ze sebe ještě nějakou rychlost dostal. Přál si, aby se tam hrozně nenadřel zbytečně. Nebyl si sám svým výkonem jistý, i když věděl, že má vážně to, o co ho vůdce žádal. Má ten vzácný kus přírody, aspoň se to tak pro Tima zdálo. Ono pro něj bylo vzácné každé druhé rostlinstvo, co si budem. Tím, že si prd pamatoval měl vlastně i velký výběr toho, co mohl přinést. Snažil se být ale fér, a koukat jen po tom, co nevypadalo jako každý druhý strom nebo keř. Po jiném kvítí se ani nekoukal, protože vše bylo doposud pod sněhem.
Jak tato celá jeho náročná výprava dopadne? Ach, už aby se to dozvěděl, vždyť sotva napětím dýchá! A taky si bude muset pořádně odpočinout, a taky se dosyta najíst, jinak padne jak podťatý. A to by byla škoda.

Tim se rozhodl, že to vezme tudy. Ano, prve se nechtěl pouštět úplně do neznáma, ale teď ho tlačil čas, a nebylo tak na výběr. A přeci jen, když stál na vrcholku těch hor včera, viděl, že tyhle hory jsou tvarované do jakési podkovy, a je jasné, že i na této straně skončí. Dle jeho výpočtů by se měl objevit mnohem blíž k území smečky. Sice nemohl už teď, ale vidina dobrého konce ho poháněla kupředu. Navíc strom v jeho tlamě nebyl dvakrát nejlehčí, ale aspoň mu narostou nějaké svaly. Tedy, byl by to opravdový happy end, ale to se asi nestane. Zas tak moc si to malovat nemůžeme.
Byl zvědav, jestli tímto svůj úkol zdárně splnil, nebo ne. Přeci jen, neměl dost času na to, aby strom řádně prozkoumal, a už vůbec né čas na to, aby prověřil jeho účinky. On ale v kostech cítil, že ten strom je kouzelný, takže to tak muselo být. A jestli ne, tak bude ve své kosti dost zklamán, protože jim doposud dost věřil. Věřil své intuici, protože nikomu jinému věřit nemohl. A tak strašně rád by, aby se to změnilo. jde tomuto osudu naproti, nebo nikoli? To se dozvíme již brzy.
Hned, jak Tim přejde tyto horu a sestoupí dolů do údolí. Pak už to snad nebude tak těžké, dostat se včas na místo. Kdyby přišel pozdě, bylo by to maximálně neprofesionální, a nevrhlo by to na jeho žádost o vstup do smečky dobrý dojem. To on moc dobře věděl. Mohlo by to o něm třeba vypovědět, že je nedochvilný, a takový on nebyl! On chtěl vždy všem maximálně vyhovět! Všem, kterým tedy aspoň kapánek důvěřoval. A že takových jedinců už pár bylo...

Timek spal tak tři hodiny. neměl kvalitní spánek, protože byl permanentně ve stresu z toho, že celou akci nestihne. Neměl ještě vůbec nic, a musel se do večera ještě vrátit. Nebo do zítra? On už se v tom čase dost motal, a já vlastně taky. Teď, o pár hodin později, zase lezl někam do hor, protože tam ho prostě osud vedl. A možná to nebyl osud, ale jen jeho beznaděj. A to by bylo o dost smutnější, protože to by se asi žádného konce nedočkal. Měl tolik času na přemýšlení, a tolik času pro sebe, že už měl tu hlavu úplně prázdnou. Myšlenky někam odpluly, a on už jenom tupě šel vpřed. Neviděl nic, co by bylo nějak zajímavé.
Než o to zakopl. Ano, opravdu. Nekoukal chvíli pod své nohy – kochal se nádherným výhledem na Štrbské pleso, když zakopl o něco, co se zdálo být pouhou kupkou sněhu. Ale nebylo tomu tak! Když Tim skončil na zemi, ohlédl se přes své rameno, aby spatřil, že ta kupka sněhu je vlastně strom! Byl to miniaturní bonsai jehličnan. A nevypadal jako mládě stromu, to vůbec! Vypadal jako dospělý jedinec, ale prostě jen mini verze. To muselo být ono! To je ta vzácná věc, kteru má jistě najít! Osud ho musel zavést správně!
Stromek neměl možná žádné květy, ale to prostě vzhledem ku počasí nebude ani realné. Stačí, že je tak miniaturní, no ne? A hezky voněl. Opravdu moc zajímavě, nevšedně. Třeba umí i nějaká kouzla? Možná je to stromek léčivý! Nebo halucinogenní. Nu, ať je to co je to, Timek se jal ničit přírodu, a rozhodl se strom vyrvat ze země. Ovšem jako jedinec nikdy neměl dost síly, ale na tohle vyvine opravdu všecku všeciku, která v něm ještě zbyla. Pořádně stromek odhrabal, aby ho mohl chytit dole u kmene, a pak ho prostě tahal. Tahal ho jak velkou řepu z pole, ale tady mu nikdo nepřijde na pomoc. Žádný dědeček s vnučkou a pejskem, ne ne! Musel se snažit sám, a to sakra bude! I kdyby měl pak cestou zpátky zdechnout.
Takže tahal a tahal, několik dlouhých minut. Dokonce si musel stromek trochu podhrabat, ale po chvíli už začal cítit, jak povoluje. Do té doby byl Tim dost bezradný, ale jakmile se začal strom hýbat, takřka ho zalily slzy štěstí! Ano, tak moc pro něj ten moment znamenal, protože to mohlo znamenat, že jeho vstupenka do smečky bude platná! Euforie ho polila tak moc, že se v ní takřka utopil, a nedával pozor na moment, kdy se mu strom vzdal. Švihlo to s ním vzad, a on opětovně upadl, ale to mu vůbec nevadilo. Pády do sněhu ho zranit nemohou! Teď už ho nezraní nic!
Zvedl se s kmenem v tlamě, a položil ho před sebe, aby si ho prohlédl. Hlasitě oddechoval, ale naštěstí tu nebyl nikdo, kdo by ho mohl poslouchat. By si ještě myslel, že má nějaký záchvat! Co ho zaujalo na stromě bylo, že v místech, v kterých se do něj zaryl zubama, a trhal a trhal, se udělaly takřka zářivé rýhy. Teď už věděl, že tenhle stromek je určitě speciální. jen už neměl čas na jeho pořádné zkoumání – je čas se co nedjřív vydat na cestu zpět. Kudy to ale bude nejrychlejší?