Príspevky užívateľa

No ano, někteří byli silnější než ostatní, to souhlasilo, proto taky Tim přikývnul. Né moc přítomně, ale vnímal, ještě ano. Sice měl dojem, jako by nemohl uchopit jedinou myšlenky, ale jeho slova byla důkazem, že vymeteno v mozkovně neměl. Neříkal nic extra smysluplného, ale něco ano, a to už je chvályhodno. Nepamatoval si, že by se ho jeskyně při minulé návštěvě takhle zmocňovala, a nenechala by ho ledabyle usnout. To tu však byl sám, a neměl s kým vést hluboké teorie o smyslu bytí a žití. Né, že by si z toho snad měl něco odnést. Nejspíš si bude pamatovat jen velký prd. „Jak má být jeden ale tak moc silný, když mu to okolnosti neumožňují? Musíme bojovat, protože když nebudeme, příroda se o nás postará. Kdo mě na ten boj ale připraví?“ Rodičové. Ti ho na to měli připravit, ale jak se zdálo, i přes vcelku normální a kvalitní výchovu, se okolnosti jeho životní křivky rozhodli z něj udělat chcípáčka.
Povzdechl si. „Já bych chtěl být tak silný, abych to zvládl předstírat. Abych mohl předstírat, že jsem silnější, než tomu tak doopravdy je,“ říká mu. Jak komické – Hari si přeje, aby nemusel předstírat nic, Tim naopak touží po odhodlání si na něco hrát. Hrát takové divadlo však musí být neskutečně náročné, a on věděl, že by to nedokázal, ani kdyby ho tu osvítil duch svatý, a dal mu do vínku tunu sebevědomí.
„Naše smrt nám odpovědi odhalí. Ale teď umírat nebudeme, teď budeme žít. Ještě chvíli, aspoň maličkou,“ povídal snad i prosebným hlasem. Ještě hodinku, nebo dvě! Ještě tolik času chtěl pobýt naživu! Jestli mu mají hvězdy dnes něco ukázat, nechtěl, aby to byla jeho vlastní smrt. Nechtěl vidět ani svojí budoucnost – tu by odhalil rád sám, svým tempem. Chtěl vidět něco z minulosti, kterou si nepamatoval. Proto tady byl, a proto se přemlouval ke spánku.
Konverzace o smrti a vraždách byla vskutku hluboká. „Jsou to šťastlivci. Vlci, co zabijí, byť jen neúmyslně, na sobě nesou po celý zbytek života těžké břímě. I ty ho máš, já to slyším. Slyším, že se trápíš.“ Pohlédl Harimu do očí jistojistě zakalených omamnými látkami. Jestli tu jsou všudypřítomné opiové plyny, jejich oči už musí být úplně rudé! „A to já nechci. Nechci, aby ses trápil, protože jeden opodstatněný čin z tebe ještě nedělá někoho, kým nejsi.“ Pověděl mu. Jedna, dvě, nebo tři vraždy? To z nikoho ještě Herodése nedělalo! Tim by si ani nemohl myslet nic jiného, když tou vraždou zachránil jeho život. Měl mu být vděčný, a taky že byl. Tahle výměna života za život byla podle něj fér. Svět byl v pořádku, naprostém. Ale to nevěděl o celém tom Hariho kill countu. No, otázkou je, jestli by povědomí o téhle skutečnosti něco v mozku Tima změnilo.
Přikývnul, když bílý kolega zopakoval národnost jeho sestry. Chtěl by se s ní docela sejít, a zeptat se jí na vše, na co nemohl, když se viděli prvně. To byl pokáknut ještě z celého světa kolem sebe, a nedokázal čistě přemýšlet – vlastně tehdy ji ani jako sestru nepoznal. Dnes, díky informacím Ryumee, už věděl, a byl by schopen normální a srozumitelné konverzace. Aspoň v to doufal. „Opravdu?“ Šokoval ho fakt, že je Hariho bratr také z Ignisu. Věděl to, nebo si na to jen pod vlivem okolních drog nepamatoval? Nebyl si jist – jako by ta informace někde v mozku byla, ale nemohl jí nahmatat. možná pocházela z dětství – koneckonců, Hari říkal, že oni dva se znali ještě jako vlčata. „Alfa! To bych do něj neřekl. Nejste si podobní,“ vybavil si obraz alfy ignisské, protože předpokládám, že ho znal z celého toho ignissko-přízračného konfliktu. Alfa Ignisu, jehož jméno si Tim nevybavil, se Harimu ani trocha nepodobal! Vzhledově, a povahou nejspíš taky ne. To zas nemohl Tim takhle do hloubky posoudit, protože Raye nepoznal. Ach, kdyby jen věděl, že se s ním jako dítě kamarádil! A coby teprve řekl na fakt, že s ním má jeho sestra vlčata? Možná by to nerozdýchal!
Ach, ti rodičové! Na mysli Tima se občas objevili, ale jelikož si na ně takřka vůbec nepamatoval, neměl se čeho chytat. Občas se mu náhodně vybavila vůně jeho matky, nebo pocit, jaký měl, když ho otec brával na procházky pod noční oblohou, ale nic konkrétního nevěděl. „Věřím, že jsou v pořádku. Pokud se máte sejít, tak se sejdete.“ Žel lepší odpověď na to neměl. Byl sám ve své prázdné hlavě a snažil se vybavit si obraz svojí matky. Snažil se moc, ale nevzešlo z toho vůbec nic. Možná až usne?
Jestli chtěl Hari mluvit otevřeně o všem, Tim byl připravený mu naslouchat. Nebyl žádný terapeut, ale dělat mu odpadkový koš by mu nevadilo – on by byl možná i rád. Když si z vás někdo udělá odpadkový koš, jedno pozitivum to přeci má, a velké – dotyčný vám důvěřuje. A to stačilo. „Bude, věřím tomu.“ Odsouhlasil Hariho slova a přivřel oka. Ani on vědomě po objetí netoužil – od svého znovuzrození byl k dotekům vcelku odměřený, citlivý, ale na povrch se dostávala skutečnost, že ten traumatický zážitek jen zastírá jeho skutečné já. On byl jako dítě velmi kontaktní a zvídavý, a taky vcelku neohrožený a nebojácný jedinec. Jaká škoda, že se to všechno podělo bůhví kam. „Nejspíš ani já. Protože když jsem s tebou, tak se nebojím.“ To byl fakt. S Harim se nemusel bát jen vnějších vlivů na svou existenci, ale ani těch vnitřních. Nemusel se bát, že zrovna zvolí špatná slova, nebo že něco špatného udělá. S ním mohl být skutečný. A taky s drogama.

Vskutku konverzace dost rychle chcípla, ale to přec Tim chtěl! Né, že mu to téma bylo vyloženě nepříjemné, ale spíš neskutečně awkward. Jen těžko mohl mluvit o pocitech, o kterých doposud sotva věděl, že existují! Hlavně si nemyslel, že by tyhle pocity atakovaly zrovna jeho mozkovničku. Po výplachu mozku se nepovažoval za tak docela normálního jedince, a tyhle emoce se zdály být až příliš normální! No, bezpochyby bude mít ještě co dělat, aby to všecko pobral a pochopil. Žel se tomu nemůže věnovat 24/7, protože má i velmi důležitou práci.
A o práci nakonec bylo téma, které následně Ryumee načala. Třikrát hurá všem workoholikům! „Nechám to na tobě, podle toho, jak se budeš cítit. Už je to opravdu doba, co jsme to řešili, ale já se na to těším. Možná objevíme něco zajímavého, co by třeba mohlo pomoci Cielovi, nebo jiným případným pacientům.“ Ach ano, Cielův případ byla skutečná tragédie! Né taková, jako Anjelin potrat, ale rozhodně to byl těžký případ, se kterým si Tim mohl lámat hlavu, když si jí zrovna nelámal Harim. No a zas jsme u toho, že na něj myslí!! On nechce! Pomoc!! „Musím se přiznat, že jsem byl teď vcelku otřesen tím mým nepříjemným zážitkem, a tak jsem ani na pacienty nemyslel tak jako jindy. Už je to snad ale dobrý.“ Ano, myslel ten pokus o vraždu jeho maličkosti, o kterém jistě věděla celá smečka.

Jó, Timek věřil, že ty obavy má, a taky cítil, že to není úplně téma, které by sestřenka chtěla nadále rozebírat. Jenže proč téma o něm a jeho známostech muselo být to, čím trápila zas ona jeho? Neměl žádné odpovědi, jen zmatek v hlavě! „Já nevím – vlastně nevím nic,“ řka zmateně. Neví, jestli se to dá srovnávat, protože do cizích hlav neviděl! Neviděl, co cítili ostatní, a tak neměl s čím porovnávat! „No, snad máš pravdu,“ říká jí, a začervenal by se aj na zadeli, kdyby to šlo! Měl pocit, že mu viděla až do duše, viděla ty nejhlubší myšlenky! Ale to si jen představoval, ona mu přece myšlenky číst nedokázala. Třeba by se dosti divila, co by tam našla!

No, zdá se, že Cielo to nějak rozdýchal, a jediný, kdo utrpěl, byl jeho mozek. Ale to je jen dočasné, určitě nebude poškozený navždy. Z máku se mu stane jen těžko něco vážného! S tou harmalou už by mohl být problém, ale tu nakonec Cielo vyzvracel, takže jí nelze brát v potaz. Podtrženo sečteno, bude ok. „Mám mu ještě něco dát na uklidnění?“ ptal se Ryumee. Tyjo, on by ho snad zdrogoval na smrt! Ale teď myslel spíš jen něco nezávadného, aby se z toho šoku trochu lépe oklepal. Už neměl takřka nic víc co dodávat, jen mínil došetřit Ryumee a nechat to pro dnešek být.
Polemizovat o celé události pak můžou se sestřenkou, ale to až tu Cielo nebude. Určitě by nebylo dobré ho nějak šokovat tím, čím se před chvílí stal! Tim ho jen mlčky pozoroval, a dělal si o tom své teorie, v duchu a v tichosti. Možná budou muset najít nějakého vlčího vymítače ďábla! Budou muset ject do Vatikánu!!

Tim byl zde jako vždy na pracovní procházce. Sháněl se po horských bylinkách, které nebylo tak snadné najít i u nich na území. Sice to bylo území vskutku rozlehlé, ale mimo něj se také daly najít i v zapovězenějších částech norestu. Byl dnes vcelku otevření nějakému tomu seznámení se s někým cizím. Cizím, avšak bezpečným. Opravdu nestál o zážitek typu dalšího pokusu o vraždu jeho maličkosti. Už teď raději měl zapnuté všechny smysly, aby o případném vetřelci v okolí věděl včas. Teda, to si říkal, když na tuhle procházku vyrážel.
Zatím končil u toho, že si tu sbíral pomněnky, a přemýšlel. Měl dost o čem přemýšlet, ale snažil se soustředit spíš na relevantní věci, jako Ryin porod. Musí se psychicky připravit na to, že ve skladu se za pár týdnů budou prohánět nezkrotná vlčata, a on nebude stíhat nic uklízet. Kdepak je vůbec otec vlčat? Už nějakou dobu ho neviděl. Byl zaneprázdněný, nebo se zalekl rodinného života? Ach, taková tragédie se snad nestala!

Timek si nad sebou zvládl jenom povzdechnout. „To je pravda – já však bývám překvapený až moc často,“ řka. Už je to tak – věčně překvapený Tim byl na denním pořádku. Ať už byl překvapený ze svého okolí, nebo ze sebe samotného, patřilo to k jeho existenci. Aspoň už nebyl pokáknut z každého zašustění trávy, i když by to v tuhle chvíli bylo dost oprávněné. Někdo se ho pokusil zavraždit zcela bezdůvodně! Je logické, že jeho mozek hned při dalším střetu s cizincem zase myslet na nejhorší! Tento jedinec ho musí omluvit, i když původ jeho strachu nezná.
No, Tim skutečně ocení, když se konverzace o vrazích ukončí. Poslední dobou je jich až moc! A mezi ně vlastně patřil i jeho crush, samotný Hari. Ach, no to je nemilé, vskutku! Ale do těchto myšlenek Tim brouzdat nechtěl, protože by se v nich zasekl až příliš dlouho. „Já pocházím ze smečky Přízračné. Naše území leží za zdejšími horami,“ ukázal hlavou k hřebeni, který se kotlinou táhl od pláně až ke druhé straně šedých hor. „Ale ty jsi tulák, že?“ To už podle pachu identifikovat dokázal.

Mluvit o svých snech a představách je snazší než je plnit a uskutečňovat, to je odpověď na to, proč Hari neuskuteční i ty své představy. Tim si koneckonců taky představoval, že je fyzicky silnějším jedincem, který se jednou vydá na lov laně nebo jiné vysoké zvěře. Hvězdy chtěly, aby vynikal v léčení, ale proč mu nedali do vínku i trochu víc sebevědomí nebo fyzické síly? Proč musel být za slabocha?
„Být silný,“ zopakoval po Harim. „Ale tací nejsme. Jsme slabí a zranitelní, a ti, co se zdají být silní, jsou silní jen ve skrývání téhle skutečnosti. Přežívají jen ti, co to skryjí dostatečně na to, aby to na nich nikdo jiný nepoznal." Nejspíš už se mu to v hlavince slušně motalo – cítil, jak se přestává tak docela vnímat. „Prach jsi a v prach se navrátíš." Vyřkl slova biblická, avšak tvářil se přitom dost nepřítomně. „Čeká nás to všechny, a otázkou je, proč tedy předstírat, kým nejsme. Bolí nás žití, a bude nás bolet i nežití. Stojí to za to?“ Stojí tohle trápení za to? Tim ho z Hariho slov cítil, cítil, že není spokojený, že je to skutečně jen smutný a zranitelný jedinec, který je jen hodně dobrý v předstírání opaku. Tim tak dobrý nebyl, už jen proto, jak emočně slabý byl.
Konverzace o hvězdách mu začínala motat hlavu snad ještě víc. „A možná, že nakonec žádné hvězdy nejsou. Možná, že o našem životě rozhodují, ale taky je možné, že neexistují, a za všechno si můžeme sami. Možná, že hvězdy jsou jen omluvou pro naše činy, je to výmluva pro to, co děláme – protože za sebe nechceme převzít odpovědnost. Dává to smysl?“ Myslel si, že nedává, ale nakonec to možná bude myšlenka s pravdivým základem. Předci žijící ve hvězdách nakonec mohou být jen smyšlenou báchorkou, díky které se za hříchy necítí být nikdo zodpovědný. Všechny vize a představy o budoucnosti jsou pak jenom nejhlouběji zakořeněné obavy, které mozek při působení omamných látek pošle na povrch.
Další slova docela korespondovala s tím, co před chvíli Tim řekl – zbavovat někoho života, a být tak nad hvězdami potvrzovalo, že možná žádné hvězdy nejsou. Jen oni samotní, co jsou za to zodpovědní. Ale bylo to tak správně? Tim na to neznal odpověď. „Podle mě je vražda v sebeobraně něco jiného, než jiná vražda. Taková, která je vykonána z nenávisti, bez pádného důvodu. Na čem záleží, jsou tvoje úmysly. Náleží nám vůbec o něčem takovém polemizovat? Jsme přeci vlci,“ říká mu tedy. Jsou to přeci jenom zvířata, která se zabíjí běžně! Kdyby Hari tu můrovlčici nezabil, zabila by ona jeho, nebo Tima. Muselo tedy padnout rozhodnutí, kdo z nich tří zemře, protože někdo to být musel.
Bezpochyby byly účinky jeskyně silnější s každou minutou, kterou zde trávili. Ale odejít a opustit tenhle moment bylo těžké. Timovi by ani teď žádný odchod z jeskyně na mysl nepřišel. Neměl by se však bránit spánku, kvůli kterému sem přišel. Jenže on se bál. Bál se, že se neprobudí, a když ano, tak svět bude jiný. Byl to zvláštní pocit, který nedokázal popsat, ani ovládat.
Těžké bylo teď myslet na žijící sestru. Ví o ní jen to, co mu říkala Ryumee. „Sestra. Je z ní teď nepřítel, je z ní ignisan,“ podíval se Harimu do očí. Není to legrační? tady jeho bílý kolega byl ignisanem, a stal se přízrakem, a jeho sestra to měla přesně naopak. Čím to, že se to takhle stane? Žel si nepamatoval, co měla za problém sestra, a ani nepochopil, co mu o jejím odchodu řekla Ryumee. „Ona nezvládla odchod rodičů, a tak smečku opustila.“ A pak se zamilovala. To Tim ale nevěděl, a nevěděl ani, že se sestře čerstvě narodila vlčata. Kdyby to věděl, mrzelo by ho, že jsou jejich rodinné vztahy tak zpřetrhané.
Cítit život je krásnější, než cítit smrt – pochopitelně. Timovi bylo příjemné poslouchat Hariho život, jeho srdce, a tak se neměl k tomu se od něj vzdálit. Věděl, že mu chybí fyzický kontakt, který jako dítě tak moc vyžadoval – takový kontakt, který mu mohli dopřát jen rodiče a zesnulá sestra, vlci, co ho milovali. „Krásný a krutý,“ doplnil ho mumlajíc mu do srsti, jako by mu myšlenky četl. „A tak musíme udělat maximum, abychom se v něm cítili dobře. Jako se teď cítím já.“ Ale neznamenalo to, že si mají každý den dát semínko harmaly, nebo obden navštěvovat tohle opiové doupě! Znamenalo to, že chtěl milovat a být milován, znamenalo to, že chtěl žít s okolním světem v naprosté harmonii, znamenalo to "žij a nech žít".

Tim věřil, že to dobře dopadne. Nějak. Sám byl na ta vlčata zvědavý – bližší mu už žádná nejspíš nikdy nebudou, a tak doufal, že si s nimi bude rozumět. S jeho povahou by to neměl být problém, ale kdo ví, jak to pak skutečně bude, že? Vyloženě s žádným vlčetem ještě střet neměl, né delší, než je nutné. Pořád bylo pro něj jednodušší komunikovat s přírodou, která ho nemohla zaskočit nějakým nečekaným chováním. „Aha, ale to je v pořádku. První, co nás na druhém zaujme, musí být bezpochyby vzhled – protože to je to první, co vnímáme,“ říká jí. Tim by asi o nikom neřekl, že je ošklivý, ale ano, někteří byli hezčí než jiní. To je však věc subjektivní – jemu se třeba znaky rodu nijak extra nelíbily. Podle něj vlci rodu Estrela vypadali jako chcípáčci, co si sotva něco uloví. A někdy, jako v jeho případě, tomu tak i zjevně bylo. To už je ale jiná kapitola o jeho neschopnosti.
No jo, Timek nebyl žádným chodícím sebevědomím, takže je jasné, že se k přiznání barvy nikterak neměl. Byl sám sebe zmatený, tak je to! „A-ano,“ říká jí nervózně. „Ty takové dobré kamarády nemáš?“ Everetta, možná, hah? Tim věřil, že tyhle city k Harimu jsou jen nějaké vzplanutí, které ho možná po čase přejde. Sice si to zatím neuměl moc představit, protože se akorát tak stupňovaly kdykoli ho viděl, ale co už.

Timek si bylinky hezky připravil, a šel Ryumee zaléčit. To se ho zrovna ptala na identitu Cielova mazlíčka. Skutečně si ho všimla až nyní? Vždyť s ním přišel omotaným na krku! Chudinka byla asi taky trochu pod vlivem drog, no jo! „Ten had? To je přeci Cielův mazlíček,“ a tak jí to tedy připomenul, a následně začal se samotným ošetřováním Ryina krku. Hlavně se rána musí vyčistit, aby se do ní nedostala infekce – jinak nejde o nic vážného.
Cielo se pak probudil jako řádně zdrogovaný jedinec, kterého není možno vypustit do slušné společnosti.„Nějakou chvíli si ho tady nechme,“ navrhnul proto Tim, aby nikdo ze smečky nebyl považován ze většího ementála, než jakým je on sám. On se Cielo za nějakou dobu rozdýchá, a odejde v klidu po svých. Ať se zatím hezky baví.

A tak se ani život nezdál být najednou tak pozitivním, jak si to Tim nalhával. Předstíraná pozitivita neměnila nic na tom, jak krutý a těžký život dovedl být. Tahle faleš však ze světa dělala místo, kde lze přežít. Žít, ale v první řadě jen přežít. Proč se hvězdy rozhodly, že ho vrátí do života s pouhým náznakem toho předešlého? Proč ho prostě nenechaly v tom mrtvém časoprostoru, kdy o sobě ani nevěděl? Neměl by to nikomu za zlé.
Odpověď Hariho na jeho otázku Tima zmátla. Vlastně si ani nebyl jistý, jestli jí dobře zachytil – už i nahlas vyřčená slova neuměl mnohdy zařadit do souvislostí, natož, když pak mumlal. „Kdo?“ Zeptal se tedy, ale odpověď neočekával. Nejspíš by tomu stejně vůbec neporozuměl. Nebyl si jist, jestli v tomto stavu vůbec něčemu porozumí. Možná je to tak ale v pořádku – je skutečně nutné snažit se dění kolem sebe pochopit? Proč si nestačí říct, že některé věci se prostě dějí, k čemu se ptát ještě na otázku "proč"? „To je hezká představa. Proč jí ale neuskutečníš? Proč nejsi právě tímhle skutečným Harim? Jaké neviditelné pařáty tě drží zpátky?“ Jsou to ty společenské představy, které chce snad plnit? Tim byl tím, kým být chtěl – nebo si to aspoň namlouval. Takhle byl možná spokojený, ale byli by s ním spokojení i rodiče? „Myslím, že měl. Hvězdy už nám náš osud dávno napsali, už při našem narození. I když si myslíme, že tole se stát nemělo, i to je součástí jejich plánu.“ To si myslel. „Ale někdy jejich rozhodnutí nechápu. Ty ses měl stát tím, kým seš. Z nějakého dobrého důvodu, který se dřív nebo později dozvíš. Třeba proto, abys mi zachránil život. A jiným vlkům po mně.“ Možná. Možná, kdyby byl Hari medikem, byl by stejně neschopný jako Tim, a nikdo by jej nezachránil. Možná to tak v nějakém alternativním vesmíru bylo. Rozhodně si nemyslel, že šel Hari špatným směrem, nemyslel si, že by dělal něco zlého. Ale věřil, že je se svým osudem nešťastný – viděl to na něm právě teď.
„A tak nikdo nepřijde nazmar. Každý bude nakonec užitečný, protože jeho ostatky nakrmí někoho jiného. Tak zůstane svět v pohybu – když přírodě vrátíme to, co jsme jí vzali.“ Říká Tim takřka nedýchajíc. Atmosféra tu byla zvláštní, né vyloženě špatná, ani dobrá. Velmi neurčitá, velmi nejasná.
Hariho slova měla hloubku, ale dokázal je zdrogovaný Timův mozek pobrat? „Ale proč by to mělo být špatně? Kdo o tom rozhoduje? Co když je správně to, o čem jsme přesvědčení, že je špatné? Zas a znovu, každý skončí hlavou v hlíně, a tak na něm za našeho života sejde? Může nám to vůbec někdo říct?“ Kdo rozhoduje o normálu a nenormálu? Nějaké společenské normy? Ale ty si přeci vymysleli ostatní vlci ze smeček, nikdo jiný, žádná vyšší síla.
Tim byl přesvědčen, že ani o tom nerozhodují vlci samotní. „I my jednou ty hvězdy budeme. Budeme, jsme. Co světu sebereme, to mu i vrátíme – naším tělem. Co se má stát, stane se.“ Ano, opět myslel na ty červi prolézající očníma důlkama jeho vlastní nehybné mrtvoly. „Skutečně? I moje žijící sestra je pro mě jen neexistující osobou. Je, ale zároveň není. Neznamená pro mě nic.“ Protože na ní nemá žádné vzpomínky, a nemá s ní žádný vztah. Nezná její aktuální život, a nemyslí si, že se o něm někdy dozví.
„Bude to krásný, bude to dokonalý,“ pověděl Harimu z očí do očí, a pak mu svojí hlavu položil na hruď – k srdci, aby si vyslechl, jak zběsile mu bije. Byl živ, právě teď a tady, a není to nakonec to nejdůležitější? „Teď jsme ale živí, živí spolu. Cítíš to?“ ptal se ho, když mu najednou zvedl tlapku, aby si jí dal ke svému srdci. I to jeho jistě bušilo ostošest, jako správně zdrogovaný orgán. Bylo krásné být tu teď naživu, takhle blízko Harimu – věřil, že blíž už to nepůjde.

Tim se na několik vteřin odmlčel s pohledem upřeným do blba, nikoli na blba. „Udělám si nové. Nové vzpomínky, lepší,“ rozhodl najednou. Ach, ty výpary mu skutečně měnily názor ze vteřiny na vteřinu! Ale jo, kdyby si pamatoval, pro jaký řešení se rozhodl v stavu čistém, věděl by, že tohle už si dávno vyřešil. Už po pár týdnech ve smečce mu došlo, že nemá smysl se honit za něčím, co na sílu nedohledá. Buď vzpomínky přijdou, nebo ne. On se musí spíš soustředit na to, aby si udělal nové. Kolik nových core vzpomínek už měl? To teď fakticky nevěděl!
Usmál se. „Je to moc dobře. Jenom takhle jsme skuteční! Bez myšlenek, bez předsudků, bez zábran – prostě jako znovuzrození!“ Ale nebyl by zrozen už tak potřetí v životě? Netroškaří hošánek, netroškaří! Byla to myšlenka nádherná! Nebo byly nádherné ty výpary. „A jaký tedy konečně jsi?“ Otočil se na soudruha zvídavě. Jaký je Hari skutečný? Jaký je raw?
Smrt. Co to je za téma? Neměl by být trip spíš veselejšího rázu? Nebo to byla karma za užití omamných látek? „Je to jedno. Je jedno, jak mocní za našeho života budeme, jak moc svatí nebo hříšní budeme, protože stejně jako ti nad námi, skončíme v suchý a studený zemi.“ Sdělil mu. Jestli bude pohřben v masovém hrobě, nebo na pláni rozkvetlých květin, to bylo úplně jedno, protože bude mrtví jako spousta dalších. A na žádné peklo nebo ráj, který by byl po smrti, na to nevěřil. „Je to normální, že chceme být jako všichni kolem nás, že se snažíme předstírat, jak normální jsme. Ale já takový být nechci. Chci se cítit dobře i tam venku,“ zamumlal. Kéž by skutečně nemusel nic předstírat, ani nic zastírat! Nač skrývat emoce, když jsou tak přirozené? To nikdy nepochopil na povídání o jeho rodu. Měl by působit chladně, a hrát si snad na nějakého mrzouta? A proč?
Kdyby byl při smyslech, napadlo by ho, že neměl konverzaci o smrti vůbec načínat. Jenže to přišlo úplně přirozeně, bez okolků, a on proti tomu nemohl bojovat. „A tak změňme to, co změnit můžeme,“ odsouhlasil Hariho slova a koukl mu do očí, která se zdála být lesklá od přicházejících slz. „Hvězdy vědí, proč nám berou naše příbuzné, naše milované. Zdá se, že jsme oba o milovanou rodinu přišli,“ říká mu. Jeho milovaní rodičové a sestry byli v trapu, a nezdálo se, že Hari by na tom s rodinou byl nějak lépe. Ač si na rodinu Tim nepamatoval, věděl, že ten pocit bezpečí rodiny mu chybí. Že Hariho bratr vůbec nebyl milovaný, to nemohl vědět.
V následujících slovech Hariho zaslechl strach, a v uších ho to zabolelo. „Jednou umřeme všichni,“ pověděl mu a packou bílého vlka pohladil po tváři. Zcela bez okolků, aby se ujistil, že ho vnímá. „Ale můžeme umřít spolu. A nemusí to být dneska.“ Leda by si to přál. Smrt jistě dokáže být i krásná, romantická! Ach, jakým směrem se konverzace od smrti asi odebere?

Tim o prstíky nepřišel, a to bylo rozhodně dobré. Co dobré nebylo, že Cielo vše po chvíli zápasu vyzvracel. Ach ne! Na to tak docela nepomyslel. Zamračil se, protože se zlobil. Už už čekal, že svůj hněv snad nechá vyplout na povrch – a možná by i nechal, kdyby se Cielo rozhodl ještě dělat nějaké scény –, ale protože ten pacholek padl na zem, rozhodl se jen si hlasně oddechnout. Ulevilo se mu jen pro tentokrát, jen proto, že Cielo už padl vyčerpáním. Jeho problém však vyřešen nebyl, na to bude potřeba ještě spousta času věnována studování mentálních poruch. „Pro tentokrát,“ odpověděl na slova sestřenky. Pro jednou nebyl tak pozitivní. Teď se hned začal soustředit na důležité – její ošetření. „Běžím,“ a skutečně si běžel pro bylinky. Snad by tu měl mít ještě kus vlhkého mechu, který si sesbíral včera, aby jí mohl ránu vyčistit. A pak jí to potře řebříčkem, který jí ránu vdesinfikuje.

„Ach, no jistě,“ dovtípil se, jako by zapomněl, že s pozicí coely přichází mnohem víc zodpovědnosti. „Jsem si jist, že se ti podaří najít nějakou rovnováhu mezi prací a rodinou.“ Chtěl znít pozitivně – ostatně jako vždy. Když bude Ryumee chtít, najde si cestu, jak obojí skloubit dohromady. Nebo pak vyhrají nějaké její priority. A ty má každý jiné, proto teď nelze soudit, jak to nakonec s ní bude. Zamyslel se však nad tím, co řekla následně. „A co ty a Everett? Ani vztah s ním ti lásku nijak neobjasnil?“ Zvídal se s našpicovanými slechy. Myslel si, že ke vztahu aspoň náznak lásky potřeba byl – nebo to bylo jak si myslel původně, že si Rya vybrala Everetta jako nejkompatibilnějšího vlka k pokračování rodu?
Evidentně si sestřenka usmyslela, že z něj dostane odpověď na její otázku. A on rozhodně nebyl vůči nějakému nátlaku odolný, takže se přemlouvat nenechá. „No, ano, to máš pravdu. Nejlépe je mi s Hariuhou, to je můj dobrý kamarád.“ Řekl jí nejspíš by se začervenal, kdyby to v tomhle světě šlo! nebo vlastně možná šlo, co já vím? Hari byl jeho nejlepší kamarád, ale taky první crush ever. Nějaké city k němu choval, to už věděl, ale nevěděl, jestli je to vůbec správná věc. Poví mu to někdo?

Ač věřil, že to má Ryumee těžké, tak by nedokázal tvrdit, že se do její situace dokáže vžít. Nikdy nebyl a nebude těhotný, takže si jen těžko mohl představit starosti s tím spojené. Tedy, tu představu měl, ale jaké to bylo doopravdy, to nikdy nezjistí. Mohl vést jen teoretický výzkum, a doufat, že to Ryumee zvládne. On jí podpoří, to je jasné. Cítil se být jejím dlužníkem. To ona z něj vysekala vcelku normálně smýšlejícího jedince, to ona ho vrátila na přibližně stejnou cestu, kterou se už měl vydávat jako mladší. „Tebe bude asi těžké zastavit a chtít po tobě, aby ses nevěnovala práci,“ pousmál se. „Ale já mám co mluvit.“ Jeho džob byl pro něj vášní číslo jedna. Jen pár dalších věcí se do té jeho mozkovničky ještě vešlo. „Uznávám však, že čím víc myšlenek se do mě vejde, tím těžší tu hlavu mám. Takže ti rozumím – moc přemýšlení většinou škodí,“ totiž, kdyby byl blbcem napořád, nemusel by mít žádné hlubší myšlenky, a ničím se nestresovat. „V tom já tápu, nebo tomu jen pořádně nerozumím. Lásku myslím.“ Dodal ještě zamyšleně. Ale to si jen namlouval! Vždyť on není žádný necita, naopak! Je to velmi milující a citlivý hoch! Nejspíš si jen nechtěl přiznat, že i do jeho života se tahle emoce začala nebezpečně rychle vkrádat. Měl by myslet na práci, na bylinky, a né na lásku! Navíc, láska je strašně vážná věc, a on si nemyslel, že je schopný jí prožívat. Tak maximálně nějaké vzplanutí, ale lásku? Na to si připadal moc hloupý.
No a přesně k tomuhle nejspíš i směřovala Ryina následující otázka. Věděl to, proto sebou ošil, a rozhodl se pokusit konverzaci otočit jiným směrem. Cítil však, jak se mu rozhořely tváře. Ne, nechtěl být součástí nějaké awkward konverzace! „Um, no, s nikým tu vyloženě problém nemám. Myslím, že jsem sem zapadl dobře. Někteří jsou milejší než jiní, ale vesměs jsou všichni k sobě tolerantní.“ Ach, stačí tato npc odpověď? Snad ano!

Že už Hariho magii viděl, na to takřka zapomněl. Nebo si to neuvědomoval, díky tomu, že byl ten zážitek trochu více traumatizující. Vidět vraždu v přímém přenosu, to se jen tak někomu nepoštěstí. A už vůbec né vražda tak brutální. Pohled na Hariho to však u Tima nezměnilo, o čemž si myslel, že není tak docela normální. Každý normální jedinec by při zhlédnutí, čeho je jeho kamarád schopný, byl jistě šokovaný. A Tim nebyl.
„No, jako bych o té vzpomínce věděl, ale nemohl si jí vybavit. Je to zvláštní,” řekl dál a nechal se touhle myšlenkou unést. Je to snad nějaká důležitá vzpomínka, nebo si z něj dělá jeskyně jenom legraci? Nad tím on nezvládl uvažovat, žádné rozumné myšlenky mu totiž hlavou neběhaly.„V hlavě cítím prázdno. Větší než jindy.” Protože on tam má prázdno snad 24/7, a tak nelze říct, že by to byla velká změna. Tedy, v posledních měsících už v tý hlavince něco měl, ale nemyslel si, že z něj bude nějaký filozof.
Zastříhal ušima, sledujíc svého kolegu velmi pozorně. „Smrt je všudypřítomná, a nedá se s ní nic dělat. Jenom smířit.” Vůbec nevadilo, že povídaní o sýkorkách nebylo o smrti - teď už bylo. Tim zaregistroval že nemohl úplně nejlépe ovládat svá slova. To se nedá nic dělat! „Moje sestra je mrtvá. Mám být rád, že si na ní nepamatuju, nebo smutnit?” Toť otázka, která ho trápila i když neměl v těle žádné drogy.