Príspevky užívateľa

Velitel si možná Tima pamatoval, ale on ovšem ne. On by ale nepoznal nejspíš ani vlastní mámu, takže to není třeba brát osobně. „Ano, to jsem já," potvrdil nervózně. Nevěděl, co má teď čekat, a ač mu nejspíš nikdo trhat chlupy nebude, byl rezervovaný. Jestlipak byl takový i jako děcko, nebo je to něco, co získal až ve svém novém životě? Ano, měl trauma, ale vlastně ani nevěděl jaké. To bylo nejspíš jeho plus. Možná kdyby našel ten klíč ke svým starým vzpomínkám, otevřel by i tu truhlu traimat, a to nevěděl, jestli chtěl. Stálo to za to? No, to je teď asi jedno.
„Já-," odmlčel se na vteřinu. „Já se chci vrátit domů. Tohle je prý můj domov, a já ten pocit taky mám," vydal ze sebe, ale pak se zamyslel, jestli to není trochu matoucí. On ale neví, co lepšího říct. Většinou s komunikací problém nemá, ale v takovéhle situaci najednou nevěděl. Nevěděl, jak se na něj bude taková vážená osobnost, jakou zde velitel byl, dívat. Jestli ho bude považovat za blázna, tak je to blbý.

Nelze popřít, že Tim od svého znovuzrození už udělal nějaký pokrok. Ušel už nějakou cestu ke svému psychickému uzdravení, a tak byl ready se připojit ke smečce, v které se údajně narodil. Ryumee už mu stihla říct něco o minulosti rodiny, a ač mu to příliš neříkalo, povážil to za svojí ofiko historii. To aby se už uklidnil, a posunul vpřed. Jak mu poradila Anjel, je čas si udělat nové vzpomínky, a přestat lpět tolik na minulosti, kterou už stejně nelze změnit. S tím co se stalo už nic nadělat nelze, ale s tím, o se ještě nestalo, lze udělat všechno. A tak to měl namysli kdykoli, když se trápil minulostí. Pomohlo mu to jít dál.
Proto tu taky dnes postával, a čekal na velitele, ke kterému ho poslala právě jeho sestřenice. Věřil, že být součástí smečky mu také pomůže v tom, aby se začal soustředit na to, co ho doopravdy baví. Věděl, že ho baví pomáhat ostatním, a že by se rád vydal cestou léčitelskou, jakou se vydává i jeho sestřenice. Tento sen měl zjevně už jako dítko, jinak by si z tohoto oboru tolik věcí nevybavoval, a je čas si ho začít plnit. Je čas jít definitivně dál.

Po slovech cizince se Tim trochu uvolnil. Sice by mu to nemusel věřit, ale to by nebyl úplně jeho styl. On byl zatím stále dost naivní a kupodivu i velmi brzy získal v cizincích důvěru. To nejspíš pramenilo z jeho vrozené povahy, která se pomalu začínala dostávat na povrch. „A kdo ano, že? Zjistil jsem však, že někteří vlci si v problémech údajně libují," podělil se o tuto skutečnost, a vybavil si slůvka Chrise. „Je to pro mě pořád dost neuvěřitelné." Když byl nervózní, tak mluvil. Když nebyl nervózní, tak taky mluvil. Trochu nejistý si možná při tomto setkání byl, ale brzy to z něj nejspíše opadne definitivně.
„Já jsem Timothée," představil se na oplátku. „Jsi místní? Protože já ne, a nerad bych někomu vlezl na území," pousmál se nejistě. Takový zločin by spáchal jen velmi nerad, ale díky tomu, že už svůj čenich trochu ovládal, by se to snad nestalo. I tak to raději takto podotknul.

Tim zůstal jen mlčky sedět. Takže to myslí smrtelně vážně? Jak má vůbec s takovou informací naložit? Má utéct? Má se cítit provinile, že pomohl psychopatovi, možná i vrahovi? Nebo se má snad proměnit v I can change you queen? No, nevěděl, a tak nad tím přestal přemýšlet. Nechá to vyšumět, protože to je koneckonců nejjednodušší. „Vždycky to jde. Protože jen my samy jsme odpovědní za své emoce," řekl Tim zcela nepřítomně. Odkud tohle vzal? To mělo úplně hloubku!
Vyprávění o dvou osobnostech si vyslechl s našpicovanými slechy. To ho zajímalo, protože o tom ještě nikdy neslyšel. Třeba ve svém starém životě ano, ale v tom novém nikoli. „Nevěděl jsem, že to jde. Tvoje tělo tedy sdílí dva vlci? To je zvláštní. Jak je rozpoznám?" Myslel si, že není šance to od sebe nějak odlišit, ale to byla jen dost naivní domněnka. „Je špatné být ufňukaný trouba?" Dobrá otázka. Co když je i Tim takový? Sice se ještě neslyšel fňukat, ale beznadějně se cítil dost často. A jako trouba nejspíš taky.

Nu, hlavní bylo, že Tim povážil věnec za úspěšný, ne? Byl to dobrej collábek mezi ním a Haharim! A příště už to třeba Hariuha zvládne úplně sám. „Můžeš se podívat skrz hladinu řeky – já se tam taky na sebe koukal," poradil mu. No, koukal se na sebe a málem se zděsil, co to vidí. Bál se, že má na hlavě nějaké nádory, ale naštěstí teď už věděl, že to je běžná věc. „Ale ujišťuji tě, že ten věnec ti sluší!" Tim si myslel, že slůvka chválí kde koho potěší, no. Zatím si asi neuměl představit, že to pro někoho může být awkward, ale tak hej, před chvílí se znovuzrodil! Je třeba ho brát tak trochu s rezervou.
Zamyslel se. „Jo, myslím, že ty, které tě štípou, bys tam dával jen těžko," uchechtl se. „Třeba takový bolševník by nemusel být úplně dobrý." Záleží tedy jaký. Ten velkolepý určitě nebude moc příjemný. Tim si ani neuvědomil, odkud tuhle informaci vzal. Prostě to tak nějak věděl? Vyvstalo mu to na mysli zcela přirozeně, jako by to věděl už od pradávna. A možná že taky věděl?

Tim si určitě nemyslel, že je Hariuha beznadějný pletař věnců, jen měl dojem, že bude lepší to teď za něj převzít, než ho nutit do oprav neopravitelného. Nakonec se ale ukázalo, že to trochu opravit půjde, což byla dobrá zpráva. „Moc dlouho ne, to máš pravdu. Zvadne už tak do druhého dne, ale vypadá hezky ještě dalších pár dní. Suchý je ale taky hezký," myslil si Tim. No jo, pro něj je hezký každý prd. „A možná by šel udělat i z trvanlivějších rostlin." Jako třeba z jehličnanů? No, třeba i jo. Takový vánoční věnec by nemusel být špatný, he?
„A hle!" zvolal v moment, kdy Hariho věnec napravil jak mohl. Opravdu se snažil. „Trochu jsem ti ho opravil." Dalo by se říct, že z něj udělal trochu koukatelnější kousek, ano. A teď se natáhl s věncem v tlapkách, aby ho Harimu nasadil. Jak lidské! Zdálo by se, že přes ty parohy by mu to nasadit nešlo, naštěstí Tim ještě věnec definitivně nespojil, takže jo, nasadit se ho nakonec podařilo. I rychlým (a velmi lidským) pohybem se dovolil mu ho laxně uvázat, a až poté mohl poodstoupit a zvolat „Tadá!", protože tehdy bylo definitivně hotovo.
Tim zhlédl svou práci s takřka dětským nadšením. „Moc dobré!" Timovo neobjektivní oko zhodnotilo, že Harimu jeho výrobek sluší, a tak byl spokojen.

Timek byl na procházce, a výjimečně nehledal nic konkrétního. Trochu už se zvládl smířit s faktem, že do jara nic nevykvete, a tak ani na sběru kvítí nebyl. Měl na sobě aktuálně věnec ze své zimní kolekce, s kterou mu pomohl kdysi Jarumi. Prostý věnec z jalovce a šípků. Nic extra, ale jeho dušičce to stačilo. Na tomto místě, u této řeky, byl naposledy, když intuitivně pomáhal ošetřit Chrise. To byl doposud výkon hodný ocenění, protože od té doby žádný extra pokrok se svou pamětí neudělal. Ale bral to už trochu jinak, protože vzpomínal na slova Anjel, když mu radila, aby se soustředil raději na budoucnost.
No a tak je nyní tady, a hledá tu budoucnost. Po nějaké době procházkování ho do nosu udeřil pach vlka cizího. Ajéje – mohlo by to pro něj představovat nebezpečí? Na to se sám sebe ptal pokaždé, a nikdy se ty obavy nevyplnily. Tak že by dnes udělal zas pokrok, a šel poprvé od svého znovuzrození vstříc cizinci? Půjde ho pozdravit sám od sebe? Nu, nevěděl. V koutku mozečku přetrvávala obava ze smyšleného nebezpečí, a tak se jako vždy dlouhou dobu ani nepohnul. Až po nějaké té minutě nebo minutě druhé se pachu vydal vstříc. Ano, vzal svůj osud do vlastních rukou!

„To věřím, zní to moc zajímavě. Nebojíš se? Že se ti něco stane?" ptal se Timek dál. On měl pořád dojem, že na obloze se mu může stát něco zlého, ale vlastně nevěděl, co. Jaké má s tím tenhle jedinec zkušenosti? Asi jen dobré, pokud stále létá rád, že? Rád by popsal, jaké obavy cítí, ale vlastně neví, jak by je měl popsat. Není to strach z toho, že by snad při létu spadl, ale že by ho tam někdo chytil. Chytil a odnesl! Znělo to ale tak strašně iracionálně, že se raději zdržel jakéhokoli vysvětlování nebo líčení.
Zamyslel se. „Otázek mám asi hodně. Radši chodíš po pevné zemi, nebo létáš?" Dobrá otázka, ano. Nemá žádnou hloubku, ale Tima to vskutku zajímá. Co je jednodušší? Nebo co je zde Jarumimu příjemnější? To se dozvíme již brzy!

No, Timovi vlastně do smíchu nebylo. Myslel to tenhle vlk jako vtípek, nebo ne? Proč by to ale myslel jako vtip, když to k smíchu nebylo? Možná to byl fakt podivín, nebo opravdovej zlej kluk. „To vážně?" ptal se, protože nechtěl být voděný za nos. Fakt dodnes věřil, že většina vlků je prostě dobrá, protože jaký jen důvod by mohl existovat k páchání zla? Žádný! „Já to nechápu! Proč by tě mělo bavit páchat zlo? Měli bychom k sobě být všichni hodní!" Tim se nejspíš tak trochu zlobil. Odmítal přijmout realitu, kterou mu Chris nabízel.
„A kdo že to je? Kdo je Huntley?" Už to jméno slyšel podruhé, ne? Je to nějaký Chrisův kamarád, nebo rodinný příslušník? A proč o něm vůbec byla řeč? Tima zajímal Chris a jeho životní story. „Je snad špatný, protože si povídá s hvězdami?" Nechápal. V tom případě i Tim bude špatným jedincem, protože u pletení věnců si klidně s kvítím povídá. Totiž, nemá nikoho jiného, kdo by mu tak ochotně dělal společnost, než násilně natrhané chráněné rostlinstvo.

Tim rozhodně nikoho nebude do pletení nutit, a ani prosit. Nechtěl by tuto skvělou aktivitu dělat s někým, kdo o to nestojí. Dívat se na otrávený obličej vlka při práci, která Tima tak hrozně baví, by bylo utrpení. Nebude si to kazit, a tak už to raději v době nejbližší nezmíní. Mohl být koneckonců rád, že ho cizinec nezakousl, né? Zprvu vypadal fakt nebezpečně! Ale Timek se toho nebojí, protože věří, že v jádru je každý vlk ten největší světec. A když tu Chris tak polomrtvě ležel, chudák raněnej, jen těžko byste mu neposkytli první pomoc! Aspoň tak to Tim cítil. Nedokázal by jen tak odkráčet.
„Ale proč? Proč jsi zlý? Proč je někdo zlý?" nechápal Tim. „Ale možná jsi na sebe jen tvrdý. Nevypadáš zle." No, teď už ne. A když byl v bolestech, výraz na jeho tváři byl zcela oprávněný! Být na jeho místě, tak se zle tváří každý. „Já se na hvězdy nedívám," dodal ještě k tomu Chrisovo komentáři. Tim se bojí vzhlédnout k noční obloze, protože má ptsd.

No, páni! Tim ta křídla sledoval opravdu s údivem a jiskřičkama v očích. „No ano! Jsou krásná!" zhodnotil je nepříliš expresivně, ale zcela od srdíčka. Neměl problém vyjadřovat emoce, když je cítil, na rozdíl od mnohých dospěláků. On je teda taky dospělej, ale hlavně fyzicky, hlavička ještě bude potřebovat dozrát. „To asi rád létáš, že ano? Jaké to je?" ptal se následovně. Je jednodušší létat než chodit? Pokud ano, proč tu tento cizinec ještě stojí? Tim si to neuměl představit, protože jak již bylo řečeno, poprvé vidí vlka s křídly. Prohání se po obloze mezi ptáky? Nebo s ptáky po boku? Mnoho otázek!
„Mě taky!" Usmál se a pokračoval v chůzi. Co že to hledal? Nějakej strom? Bude vůbec vědět, kterej? Snad se mu to vybaví, jako spousta těch bylinek a květin, co se mu náhodně vybavila v jindy dost prázdné hlavě.

Timek se na vlčinu usmál. „To už jsem dnes podnikl! Pletl jsem s tebou věnce, a to bylo moc fajn. Takhle bych mohl trávit čas pořád. A taky bych chtěl pořád potkávat tak hodné vlky," řka. Byl rád, že tu Anjel potkal, protože jinak by si pletl jen sám, a to by byla škoda, když mohl o tolik přijít! Tohle byl zkrátka dobrý den, tak to osud chtěl. Možná ani toto setkání neproběhlo náhodně, ale rukou osudu, jak již bude probíráno následovně.
„Myslím, že opravdu věřím," na Ježíška. A hlavně na osud. „Možná jedná podle svých nejlepších úsudků. Má pro nás připravenou budoucnost, která zapadá do jeho plánů. Každý máme ten plán jiný, protože kdyby každý byl stejný, tak by svět nefungoval." No, to je tedy zas deep myšlenka. Ale asi ta nejhlubší za poslední dobu. „Podle mě má každý osudem předurčenou svojí životní cestu, po které se vydá."

Timovi nevadilo, že mu vlčina přesně nezodpověděla otázku, on byl rád, že na něj vůbec ochotně reagovala. Díky ní se nad celou věcí navíc mohl zamyslet trochu jinak. „To máš bez pochyb pravdu. Když na sebe tlačím, tak mě stejně jen bolí hlava, a není mi dobře. Psychicky," zamumlal. Nedobře snášel tlak, ale ve výsledku nejvíc na sebe tlačil jen on sám. Ani žádný čas ho netlačil, ani žádný jiný vlk, postě jen on sám. Tak proč s tím nepřestat? „Budu se nad tím muset zamyslet, a trochu svoje plány přehodnotit," usoudil tedy. Najde nějaký kompromis, aby se nemusel hnát za něčím, co nemusí existovat, ale zároveň si dal tu šanci se po tom podívat a ukojit svou dušičku, která žadonila o odemknutí všech tajemství jeho minulosti.
„Osud? No, asi ano," přikývl. Nevěřil v nějakou vyšší sílu typu bůh, ale věřil v osud. Nebyl tedy ateistou, to by pak nesměl věřit asi v nic.

Timek byl nadšen už jen z faktu, že ho Hariuha poslouchal (zdánlivě), a jal se úkolu. Ne že by se snad zdál nějak sebevědomý v tom, co hodlal zkoušet, ale Tim ocenil i snahu. Né jako vaši učitelé tělocviku, kterým ani snaha nestačí pro lepší než dostatečnou známku.
Bedlivě sledoval, jak se bílý vlk snaží, ale i on zaregistroval, že mu to úplně nešlo podle představ. A když se mu pak i stonek nalomil, bylo jasné, že to tak snadno nepůjde. „Hm," zamyslel se Timče. „Asi je pletení jednodušší pro vlky s menšíma packama." Usoudil po menší analýze. On sám koneckonců připomínal spíš čubu, a tak to jeho menším tlapkám šlo nejspíš lépe. „Já to opravím," nabídl se a opatrně si převzal od Hariho nedodělaný věneček. Doufal, že mu to nebude vadit, ale nechtěl mu radit, jak to spravit, když ani nevěděl, jestli to půjde.

Jo, takhle nad tím nikdy ještě nepřemýšlel. Co když je tohle jeho šance začít opravdu znovu, od nuly? Co když je to něco, za co by měl být vděčný? Třeba by se mu nemuselo líbit, co by o své minulosti zjistil, he? Třeba byl zlej kluk! Ale to mu moc nesedělo, na to se necítil. Kdyby byl zlej kluk, tak by to už věděl, ne? On přeci nemá rád násilí! Žádný rvačky ani nic podobnýho nestrpí. „Měl bych té šance tedy využít? Měl bych přestat na sebe tak tlačit?" Velmi těžká otázka, a obzvlášť pro takovou mladou hlavinku, jakou byla zde Anjel. Tím by jí asi neměl zatěžovat.
„Možná co se má stát, stane se, a já bych to měl nechat plynout," usoudil. Možná tím nekonečným hledáním ničeho nedocílí. Třeba by se měl opravdu soustředit raději na budoucnost, a na to, aby si udělal nové vzpomínky. Jenže to se dělá jak? Ano, už nyní měl nějaké fajn zážitky, ale ještě neměl ani ty přátele! Možná by měl spíš hledat je, než staré myšlenky a domněnky, které jsou uzamčené třeba z dobrého důvodu.