Príspevky užívateľa

Asi netřeba říkat, proč v tomto lese dnes Tim byl – ano, bylo třeba zase doplnit sklad o další bylinky. Jeho sestřence už se blížil termín porodu, a tak bylo nutno se včas připravit. Tedy, on se nikdy připravovat ani nepřestal – od březosti Anjel chtěl mít vždycky po ruce něco pro nastávající maminy. Toto odvětví léčitelství ho bezpochyb zajímalo úplně nejvíce. Jen ho tak moc mrzelo, že bylo skoro nemožné dopídit se pravdy o předčasném skonání Anjeliných potomků. Z této události ostatně pramenila i mírná nervozita, kterou při nadcházejícím porodu Ryumee pociťoval – byl by skutečně nerad, kdyby se nějakým způsobem toto opakovalo. Ač vše nyní nasvědčuje, že je s jeho příbuznou vše v pořádku, nakonec tomu tak bylo i u mladé crony, a jak to nakonec dopadlo? No, není třeba malovat čerta na zeď! Připravený však musí být Tim na vše.
Zrovna měl nasbíráno několik překrásných listů kopřiv, a mířil si to ven z lesa, když nedaleko před sebou spatřil jednoho z kolegů. Tedy, byl to jeden z nejmladších členů smečky – potomek samotného S'Arika. Timček pamatoval, když byl ještě úplným batoletem, ale teď se zdál, že dorostl jej samotného. Ach, být nejmenším členem smečky je ocenění hodno medaile. Vlček, jehož jméno Tim tak dobře neznal, se zdál být na průzkumu. Nebo snad lovu? Na to vypadal asi až příliš neohrabaně, ale on tu není od toho, aby soudil – sám uloví velký kulový. Chtěl přijít o kousek blíž, když zaregistroval, že se vlček něčeho lekl. To i Tim střihl trochu rozrušeně uchem, ale jelikož se nezdálo, že je v okolí jakékoli nebezpečí, zase se uklidnil. „Hezký den,“ pozdravil ho tedy, ale nevěděl, jestli tímhle nečekaným vstupem do situace vlčka ještě více nerozruší. „Jsi na lovu... duchů? Protože to vypadá, jako bys právě nějakého spatřil!“ Poznamenal, určitě né s posměškem, nýbrž zvídavostí. Zajímalo ho, co jedince tak vyplašilo.

Ten pacholek skutečně po sestřence skočil, a očividně se jí zakousl do hrdla, ale než se kdokoli stačil jakkoli bránit, Cielo se zase odvrátil. Nebo ne Cielo, ale to, co jeho mysl nyní ovládlo – ten ďábel, né ten mák! Timek raději přiskočil blíž k Ryumee, aby... no, aby třeba mohl příští útok vlka zvrátit. I když je to vskutku komická a naivní představa, ale snaha je určitě víc, než jen tupé civění, no ne? A navíc musel být blíž bylinkám! Zároveň si ale v koutku oka hlídal východ z nory, aby se tím směrem Cielo nevydal. Fakticky si věřil, že zvládne dělat několik věcí naráz, naivka Timeček!
„Radím ti, abys to vyklopil, jinak ti do krku narvu další dávku!“ Ach, moc silná slova jednoho slabého kluka. Musel ale působit sebevědomě, jinak by na něm Cielo poznal nejistotu, a neřekl by vůbec nic! Pod vlivem omamných látek by tedy mohl být trochu sdílnější a méně nebezpečný, jeden ale nikdy neví, jak na vás bude konkrétní opium působit. Škoda, že neexistuje žádné sérum pravdy! Nebo možná o něm jen doposud žádný vlk neslyšel? Tož až se bude Timek nudit, ví, co na sobě bude testovat.

Bohužel, nelze očekávat, že celičký život někdo bude Timovi stát v zádech, a bude ho snad chránit. I když je to hezká představa, nejspíš pramenící z jeho dětství, nebylo to možné, a on se musel postavit na vlastní nohy. To se ukáže i dnes, dnes se ukáže, jestli je hoden říkat si dospělý jedinec. Když se Cielo dostal z lan, Tim se přikrčil a naježil se. Tohle nebylo vůbec dobré! Zvládne se sestřenka ubránit? Obával se, že ne! Ale kdyby na to došlo, on by se nejspíš nebál přiložit ruku k dílu a společně s ní Ciela uzemnit. Tak nějak si to maloval, ale jaká by byla realita, to zatím nikdo neví. Když chtěl pro jistotu přijít blíž, aby zvládl nějak adekvátně rychle reagovat, Ryumee ho jedním gestem zastavila. Ach, zas to chce mít pod palcem celé ona! Co když se jí to však tentokrát vymstí? Tolik hrůzných scénářů, co Tim před očima najednou měl, o tom se vám ani nezdálo!
Pocítil skoro okamžitě, že to, co po Cielovi Ryumee prskla, byla nějaká esence z nezralého máku setého. Neplést s mákem vlčím, válečnou rostlinkou! Mák setý vám dokáže hlavu pěkně zamotat, to on moc dobře věděl – pokud šlo o bylinky, tak v těch si jistý byl, v těch zvládl excelovat. Ve fyzických dovednostech to tak slavné nebylo, jak je zde zjevné. „To vyjde!“ Chtěl sestřenku ujistit, ale věděl, že lépe by to určitě působilo, pokud by byl mák podán orálně, nebo ještě lépe - intravenózně!!

Splachovací Tim vůbec nedbal na tón, jakým na něj vlčina z dálky zakřičela, ani jaké oslovení použila. On vycítil, že je tu někdo v nesnázích, a to je pro něj směrodatné. Hned jejím směrem upnul svůj zrak a našpicoval ušiska – bílá pajdající vlčina k němu mířila od jedné pouštní duny. „Co se děje?“ ptal se horlivě, a takřka bez okolků k vlčině naklusal. Ona sama měla zraněnou nohu, a on už nyní cítil neodkladné nutkání jí ošetřit. Dle jejích slov zde byl ale někdo, kdo pomoc potřeboval ejště víc, takže to vydrží, a ošetří nejdřív to nejnutnější. „Nemám tu sebou žádné bylinky, ale první pomoc samozřejmě poskytnout zvládnu.“ Souhlasil, a už už větřil, kterým směrem se vydá dál.
Pach krve byl cítit i z téhle vlčiny, tak byly jeho smysly trochu zprvu zmatené. Dlouho však v okolí zraněného nehledal – v písku ležel jeho tmavě zbarvený kolega. „Ach, Cielo,“ povzdechl naléhavě, a k tomu nebohému lazarovi se rozběhl. „Co se vám stalo? Napadl vás snad někdo?“ Chtěl vědět, a to hlavně od vlčiny, která zde bude asi schopnější konverzace. Napadlo je snad nějaké divoké zvíře? Nebo nějaký tulák?

Tyjo, neměli si sem raději přizvat někoho, kdo by je před tímhle zběsilým jedincem ochránil? Na slova Ryumee kývl, ale zvládne jí krýt záda? Jako, udělá co bude muset, to je jasný, ale bude to dostatek? Nezvládne ubránit ani sebe – to v čase budoucím velmi rychle zjistí. Na pochyby nebyl však žádný prostor, on se musel vzchopit!! A proto zamířil hlídat východ, aby jim jedinec z nory neutekl a nenatropil v klanu ještě větší malér, než doposud. „Buď opatrná!“ Slovní podpora, jó, to mu šlo. Kdyby na sestřenku týpek skočil, nejspíš by jí šel zachránit, i když by byl podělanej až za ušima. Ona je přece jenom důležitější než on sám, on by se za ní snad obětovat dokázal.

Po prvotním šoku, který Tim utrpěl, se kupodivu žádný mord nekonal – hurá! Stačil ten pokus o vraždu, který zažil jen pár dní nazpět. Byl by opravdový smolař, kdyby se podobný zážitek opakoval jen o pár dní později, ne? A ač byl na většinu věcí dost nešikovný, nelze říct, že by na tom byl až tak špatně, aby se ho během jednoho týdne pokusili zabít hned dva různí vlci. Dnešní vetřelec na Tima neútočil, jak se zdálo, pouze upadl. Naštěstí se taktéž i rychle zvedl, a z Tima mohl začít ten šok trochu přejít. Hlavně zhluboka dýchat! „Kdybych potkal sériového vraha, taky by mi na místě neřekl, že mě chce zamordovat, né?“ To bylo jediné, co ze sebe dostal, než se pořádně rozdýchal. To se naučil od toho podivně zapáchajícího vlka! Kdyby potkal někoho, kdo na něj zaútočit chce, nepřiznal by se k tomu.
Jak hloupě ale musel zase znít! Oklepal se tedy, a vzhlédl k cizinci. „Jsem v pořádku. Mám to ale štěstí na vlky padající mým směrem,“ říká mu. Není to poprvé, co na něj někdo upadl! Jílek, ten ho před mnoha měsíci už také zavalil svým tělem! Někdo možná sní o tom, že na něj podobným stylem spadne nějaká tajná láska, ale Tim ne! Nesní o tom, že bude zavalen náhodnými cizinci!

Tim to sledoval opravdu s podivem – bylo to, jako by se Cielova těla najednou zmocňoval úplně někdo jiný, někdo zlý! Zmocňoval se ho nějaký zlý duch! Ach, Tim o duchovnu skoro nic nevěděl, on znal spíše praktické věci už léta prověřené. O alternativní medicíně toho mnoho nevěděl, proto i teď začínal kapánek panikařit. Ale jen vnitřně! Tak, aby to nikdo v okolí nevycítil – jak sebevědomě bude vypadat, tak možná bude i působit. „Na nás se soustřeď! Mluv!“ Ach, to bylo jediné, co tak mohl k tomu dodat. K packám si raději připravil ty bylinky, které mu v případě nejnutnějším hodlal narvat do chřtánu. Teď se mohl jen držet v pozoru, kdyby se náhodou vlkovi podařilo si lana roztrhnout, ale jinak neměl co víc dělat. Nebo neměl nápad, žel – není žádným vymítačem ďábla! Jeho specializace je porodnictví!!

No, to teda Timek taky nevěděl, jak týpka udrží, až a jestli se promění v mlhu. Na tu je krátký kdejaký provaz! Holýma packama ho taky pak asi nechytěj, takže je nutné udělat toho co nejvíc v co nejkratším čase. Jenže co? Žádné elektrošoky zde bohužel nejsou proveditelné! Stačilo by mít po ruce elektrický obojek! Přikývl na Ryina slova, a pak už začal skutečně přemýšlet, jaké bylinky si vezme k ruce. Honem! Takový kozlík lékařský na zklidnění se hodit bude určitě. Bohužel nic nemělo okamžitý účinek, jako by měla nějaká injekce. Ach, zdejší medicína je tak zaostalá, to snad není možný!
Samozřejmě sestřence pomohl hned jak to bylo možné – nebude zde jen stát a okounět! Jak následně řekla, on už je schopný fungovat i bez větší pomoci od někoho cizího, takže to zvládne. „Tvou důvěru nezklamu,“ kývl vcelku sebevědomě, ale v hlavě byl samozřejmě pokáklej. Bál se, že ta slova nedokáže dodržet, ale věřil, že když si bude trochu víc věřit, pomůže mu to být i schopnějším jedincem. Sledoval, jak se Cielo začíná cukat, a musel přemýšlet. „Možná jsme mu měli podat bylinky na uklidnění ještě před tím, než se takhle rozběsnil.“ Ahah, to možná mohli.

Tim byl do těchto pro něj vcelku nových myšlenek plně ponořen, proto si ani nevšiml, že se v okolí někdo nachází. Už se mu dlouho nestalo, že by přestal vnímat své okolí – hlavně v poslední době, kdy byla hrozba skoro za každým rohem –, ale hádám, že téma o Harim bylo pro jeho mozeček tak zajímavé, že se jednoduše zapomněl bát o svou maličkost. Napjaté vztahy s Ignisem a náhodné střety s divými tuláky se stávají jen druhořadými problémy, jakmile si Tim před očima vybaví svého statného kolegu.
Z těchto myšlenek ho až dostal zvuk šustění trávy přímo za jeho zády – načež zavětřil a velmi rychle zjistil, že se tu nenachází sám. Velmi rychle zapomněl na vše, nad čím ještě před vteřinou přemýšlel, a teprve teď se skutečně začal bát o svůj život! Teď totiž neměl čas vzít nohy na ramena, nebo promyslet strategii chabého boje o vlastní život – teď se před ním zjevil vlk, který ho v mžiku povalil na zem. Tim zapištěl, a už už začal uvažovat, kdy se v těchto končinách najde jeho tělo. „Pomoc!!“ Ano, to bylo jediné slovo, které ze sebe dostal, protože už tuhnul strachem!!

Timek pokýval hlavou. „Není to daleko,“ zopakoval, jako by se vnitřně ujišťoval, že tomu tak opravdu je. Čím dříve se rány vyčistí, tím lépe. Zatím mu nikdo na infekci pod tlapkama nepošel, ale co není, může být, že? Nakonec však i tu nebohou Anjel zachránil, i když se zdálo, že infekci měla – není tedy na místě se příliš obávat, že nezvládne zamezit infekci z tržných poranění. Čistění ran on vlastně dělal úplně nejistěji – snad ještě dřív, než se dostal ke smečce, věděl, jak se to dělá, protože se to učil ve svém minulém životě. Aspoň něco si tedy pamatoval, podvědomě.
„Co vím, tak bodnutí od sršní je méně nebezpečné, jak třeba od vos. je to zvláštní, protože to i víc bolí, ale mělo by tomu tak být. Pokud tě tedy nebodly někam do hlavy, myslím, že to bude v pořádku,“ myslil si Tim. Rozhodně to muselo být bolestivé, ale pokud nebude mít Hari alergickou reakci, měl by z toho vyváznout bez úhony. Možná jen z traumatem z těchto bzučivých neřádů.
Počkal, až se sám Hari rozejde, a pak ho následoval. Nikam nemínil spěchat, aby Hari svým zraněním nějakou uspěchanou chůzí ještě nepřihoršil. „Nemůžu ti asi být vděčnější. Kdybys nebyl dnes poblíž, tak už by bylo po mně. Děkuju ti,“ pronesl Timek po chvíli, co si tento fakt pořádně přiznal. Dnes by byl kaput, kdyby nebylo Hariho. Nemít dnes štěstí, už by tu dávno nebyl. Jak se jen může svému kamarádovi za něco takového odvděčit?

Nu, dnešní noc bude mít Tim vskutku divoké sny! Možná živější než tehdy v hvězdné jeskyni! A třeba se z toho i vyvrbí jeho magický um. To ale Tima samozřejmě nenapadlo, ten neměl teď myšlenky skoro na nic. Byl jenom hodně rád, že se Hari objevil ve správný čas na správném místě. Byl by totiž jinak už kaput.
Ne, Hariho rána nevypadala moc dobře, ale zase ani ne moc zle – neupadne mu, pokud se tam nedostane infekce, a rána nezačne třeba hnít. O to se Timeček postará, teď už ano, teď už mohl dělat to, co mu šlo. „Dobře. Stavíme se u řeky, abychom si ty rány očistili,“ sdělil mu ještě část svého plánu. Decentně se vodou musí rána omýt, než by si na ní snad chtěl patlat nějaké bylinky. „Hm?“ Kouknul, na co Hari poukazuje. Ach, ten vražedný nástroj. Tim z něj měl dost velký respekt, ale ten běloch měl bezpochyb pravdu – tu by se mohla dostat do tlapek špatnému jedinci. Nebo třeba vlčeti, které by si neuvědomovalo moc tohoto předmětu, a mohlo by se zranit. „Ano, to je dobrý nápad,“ odsouhlasil to tedy Tim, a tak nějak čekal, že Hari bude ten, kdo se toho zhostí. Kdyby mu to snad dělalo fyzicky problém, mohl by se toho Tim ujmout, ale jinak by se raději držel stranou.

Víme, že Tim do těchto končin chodil jen z jednoho důvodu – posbírat vzácnější bylinky. Hledal teď zrovna, jestli nenajde něco nového, co třeba ještě nikdy neviděl, nebo o čem zatím jen slyšel z Ryuminého vyprávění. Sesbírá cestou ale i nějaké běžnější bylinky, protože sklad se musel udržovat aktuální. Sestřenka se brzo nebude moci ani hnout, natož, aby doplňovala nějakou ordinaci. Teď to mohl mít právoplatně pod palcem Tim, aspoň na chvíli, než pak Ryumee mateřská skončí. Ach, jak on doufal, že se ta její děcka nebudou ve skladu přehrabovat, a ničit veškerý pořádek, který tam on má. Nevěděl, jestli bude mít na vlčata dostatek trpělivosti. Ještě, že nebyla jeho! Takové životní milníky přenechá stabilnějším jedincům, kteří o něco takového stojí.
On teď přemýšlel tak akorát nad událostí dnů předešlých – jeho napadení můrovlčí vetřelkyní. Byl to zážitek traumatizující, to bezpochyb. Kdyby Hari nepřišel na pomoc, už by Timek dnešním dnem počítal andělíčky! Vidět svého kamaráda v takovém zuřivém boji bylo vskutku nepříjemné, ale naštěstí to dopadlo pro ně dva dobře. Vybavoval si pohled na zakrváceného bílého kolegu, a sám sebe se ptal, jestli je tím mírně znepokojen, nebo se mu to vlastně líbí víc než je vhodno? Není to tak docela zvrácené?? Ach! To Tim nevěděl, akorát tak se za své myšlenky styděl!

Timek s úsměvem kývnul. „Dobrá, rád,“ řka, ale otázkou je, jestli si na to pak vzpomene. Má v hlavě jen pár věcí, které naprosto zahlcují jeho mysl, a jestli se tam najde místo pro toto, toť otázka. Budeme v to však doufat – nakonec on je tady ten, co utrpěl ztrátu paměti, a nějaké výkyvy jsou omluvitelné. Byl rád, že se Everett hodlá vskutku vzdělávat a chytnout své budoucí řemeslo za pačesy. Musí na sobě pracovat, aby se mohl stát tím, kým chce, no? „Myslím, že ti rád pomůže, a předá nějaké zkušenosti. Je přeci jen jedním z nejstarších vlků ve smečce, takže musí být vědomostí přímo nabitý!“ Ach ano, protože stáří = znalosti. Tak se to aspoň říká, a Tim byl přesvědčen, že v případě Aikana tomu tka i bude. je to bratr noxe, a ten je velmi inteligentní, takže to bude nejspíš dost podobně. „Hari je dobrý vlk,“ koutky mu přešly do širokého úsměvu. Hari byl moc moc dobrý vlk. „V boji jsem marný. Umět nějaké základy by asi nebylo špatné, ale jsem na to úplně levý.“ Povzdechl si nad touto skutečností.

Tohle rozhodně byla jedna z těch nejbrutálnějších věcí, které kdy Tim viděl. Nebo aspoň co se tedy pamatoval, protože nikdo neví, co se mu dělo po dobu, kterou strávil u reptiliánů, že? Někdy lepší nevědět, někdy nevidět. Tady ta můrovlčice už nic rozhodně neuvidí, to je jisté. A Tim se pokusí vyvarovat pohledu na její tělo. Jako doktor by měl být zvyklý a připravený na ledacos, ale zde nebylo co zachraňovat, takže nemínil svůj žaludek jakkoli provokovat. Ještě by se tu mohl zeblít, a to neznělo jako dvakrát profesionální věc od přespolního medika. Kdo by se ale v tuhle chvíli zvládal chovat profesionálně?
„Jsem. Mám jen menší škrábanec na rameni,“ mávl by nad tím tlapkou, kdyby byl nějaké gestikulace schopen. Bude rád, když si udrží stabilní hlas. „Ukaž,“ pobídl však Hariho, a jal se prohlédnout jeho tlapku, která už z dálky nevypadala vůbec dobře. Když viděl, jak ho vetřelkyně sekla, měl strach, aby mu náhodou nepřetrhla vazy, nebo i hůř – že mu třeba tu packu neufikla! Ale to se naštěstí nezdálo být realitou – tlapka držela pohromadě, i když krvácela. „To nevypadá hezky. Můžeš chodit? Musíme do nory, abych ti to hned ošetřil. A musíme o tom říct noxovi.“ To Tim – Tim se musí zvládnout teď chovat profesionálně. Musí do ordinace, aby tam mohl Hariho adekvátně ošetřit. Ano, mohl by pro něco běžet teď hned, ale nač ztrácet čas, když stejně budou muset dřív nebo později dojít právě do nory mediků? Po cestě je řeka, a není lepšího místa, kde by mohl Tim prvně Harimu – i sobě – rány očistit.

Tim byl svědkem naprosto šokujícího sledu událostí. Už mu ani nebylo blbé, že jen stál opodál a všemu přiblble přihlížel, protože v tomhle boji by jen překážel. Dost tragické to zvládlo být i bez jeho bližší přítomnosti, o tom žádná. Kolikrát viděl, jak jde Harimu o kejhák, a měl sto chutí se jít skutečně bít, bít o život svého kamaráda, ale vždy se včas zastavil, vždy si včas uvědomil, že by tam byl jen navíc. A tak se s rolí svědka musel spokojit. Ono jakmile se dostalo na trhání křídla, nebylo na co koukat. Tim byl na jednu stranu v šoku, na druhou stranu v ještě větším šoku. On viděl, a moc dobře věděl, že Hari tu tu vetřelkyni nevraždí z rozmaru, viděl, že si nedala říct, a jiného východiska nebylo, ale neznamenalo to, že nebude šokovaný z toho, čeho byl schopný. Bylo to šokující, zároveň však obdivuhodné. Protože on by na to žaludek neměl. Už teď se mu dělalo šoufl, a to to nejhorší přišlo až ve finále, kdy tam přiletěl Hariho opeřený mazlíček. Detaily jeho role v téhle akci by si Tim by raději už nikdy nepamatoval, ale bohužel se mu tahle scéna navždy propálí na sítnici.
Když bylo všemu konec, Tim se už ani necítil být přítomný ve svém těle. Zakázal svému mozku nad čímkoli přemýšlet, protože se bál, že mu bude teď předhazovat jen vzpomínky na celou tu krvavou scenérii. A on na to nechtěl vzpomínat už nikdy! Musel ze sebe všechen ten šok setřást, protože krev, která byla cítit ve vzduchu, nebyla jen z nebožky můrovlčice, ale také z jeho kamaráda, a vlastně i z jeho vlastního ramene. To bylo malé zranění, tak na dva tři stehy, takže tomu nemínil teď věnovat pozornost – tu teď mínil věnovat Harimu. A tak pomalu rozpohyboval své tělo, aby přiklusal k červenobílému (vlastně kombinace barev na jeho srsti byla teď přímo krajně pravicová!) vlkovi. „Je po všem?“ ptal se nejistě, než k Harimu skutečně přiskočil. Mínil se však konverzaci o minutu starých událostech vyhýbat.