Príspevky užívateľa

Timek se taktéž pousmál. „To bude fajn!" usoudil. Ano, pomoc s hledáním materiálu bude úplně stačit, ale klidně mu rád ukáže i samotné pletení! Už už chtěl vyrazit vstříc lesu, ale zaregistroval pohyb křídel cizince, což ho opětovně zaujalo, a on se tak zastavil. Naklonil hlavu ke straně, a zvídavě si cizince prohlížel. „Líbí se mi tvoje křídla! Já jsem ještě vlka s křídly neviděl, myslím," zamyslel se. No fakt! Ve svém novém životě vlka s křídly ještě neviděl. A proto byl tak hrozně zaujatý. V dobrém slova smyslu.
Nechtěl ale vypadat neslušně, takže brzy s tím civěním přestal, a rozhlédl se kolem. „Jinak, já jsem Timothée." Ano, představení se by mělo přijít trochu dřív, než nějaká žádost o pomoc s pletení věnce, na to tak trochu zapomněl. Ale on se to naučí, jednou snad ano.

Tim se fakt snažil, aby pletení předvedl nějak srozumitelně, ale... víme jak to s ním teď je. Proces nevypadal extra špatně, ale ani asi nepůjde o jeho nejlepší kousek. Sem tam se do toho tak moc zabral, že už jen hypnoticky pletl a mysl se mu odebrala někam do země nezemě, ale to evidentně nebyl jediný, kdo měl tenhle problém. Probrala ho z toho až slova Hariuhy. To konečně zvedl zrak od svého výrobku, a chvíli setrval, než mu sepnulo, co že se po něm chce. „Ale ano, jistě! Bylo to srozumitelné? Nebo to mám zopakovat?" ptal se a mezitím bílému společníkovi podal kus vratiče, který bude na pleteníčko vhodný.
„Nevadí, když ti to nepůjde," poznamenal. Zdálo se mu totiž, že v očích Hariuhy zahlédl nějaké obavy. Nebo se mu to zdálo? Sotva přeci zvládl ve vlcích číst! Nebo si to tedy myslel, ale možné je, že to koneckonců uměl. Uměl spoustu věcí, o kterých zatím nevěděl.

Timothée to nejspíš pochopil. Bude to muset cítit, přesně jak si myslel. Návod neexistuje. „To mi dává smysl. Já se rád bavím s každým, když je to hodný vlk. Když z něj necítím negativní energii, chápeš, že?” ptal se, jestli chápe zase ona jeho. Když má z vlka dobrý pocit, tak se s ním dokáže bavit opravdu dlouho. Každý podle něj skrývá nějaký zajímavý životní příběh, který je Tim připraven si vyslechnout.
„Budu si to pamatovat,” usmál se. Bylo dobré vědět, že né každý vám chce nakopat zadel hned jakmile k nim vstoupíte. Samozřejmě se to dal asi pochopit. Ale Timek nikoho nehodlá ohrožovat, to se nemusíte bát!
To, co vlčina řekla následovně ho ponechalo v oněmění. A opravdu dlouho, že by i awkward cvrčky bylo slyšet, kdyby nebyl pozdní podzim. „To mě nenapadlo,” oznámil. Ale dávalo to smysl. Proč se na to nikdy nepodíval z tohoto úhlu pohledu? Třeba se do ničeho nemusí vůbec tlačit! On nemusí nic! „Ale co když jsem zapomněl něco důležitého? Co když mě někdo hledá?” No? Co bude dělat, když nenajde ty důležité vzpomínky? Rád by aspoň věděl, kdo je.

„To nevadí, já se občas tak moc zamyslím, že přestanu mít pojem o okolním světě. A pletení věnců mě vždy hrozně uklidní,”opětovně se usměje s pohledem upřeným na cizince. No ano, je to jeho mínus, že se do práce zabere tak moc, že přestane vnímat i pachy. To by mohlo být nebezpečné, a on si to uvědomoval. Bude si na to muset dávat větší pozor.
Představil si věnec z toho, co mu vlk popisoval. Znělo to dobře, tak jak to, že ho to nenapadlo? „To zní dobře, to by mohlo vypadat hezky,” myslil si. „Chtěl bys mi s tím pomoct?” zeptal se ještě cizince. Mohl by mu pomoct najít věci na tento zimní věnec, a třeba se i dozví něco zajímavého! Mnozí vlci mají opravdu zajímavé životní příběhy, to už Tim věděl. A taky věděl, že ho tyhle příběhy hodně zajímají.

Jak se tak Tim soustředil na svůj výsledek, ani si nevšiml, že se k němu někdo blíží. I přesto, že se v té své pozornosti zlepšil, zase pochybil. Tak snad se mu to nevymstí. Když na něj cizinec promluvil, náležitě se lekl. Otočil se za sebe, aby zjistil, o koho jde. Samozřejmě nešlo o nikoho, koho by znal. Byl to rezavý vlk s křídly a zajímavou srstí. Ta velká křídla Tima hned zaujala, ale nejprve se musel dostat z toho šoku.
„Tyjo, to jsem se lekl,” oddechl si a pousmál se. Tenhle jedinec nevypadal, že by pro něj byl hrozbou. Vlastně už nyní vyzařoval zvláštní energii. Pozitivní. „Chvojí říkáš? To jsem ještě nezkoušel. Vlastně zimní věnec dělám poprvé, zatím jsem ho vždycky pletl jen z lučního kvítí.” Pověděl mu s vírou, že ho to bude zajímat. Strašně rád potkával vlky, kteří měli zájem o to, co dělá, nebo měli sami nějaké zajímavé koníčky. Třeba taková Anjel, která se ve volném čase kamarádila se zvířátky!

Tim měl dobrou náladu. Tedy, bylo tu něco, co mu jí trochu kazilo, ale snažil se myslet pozitivně. O co šlo? O počasí. Bylo cítit, že přichází zima, a on už nějaký ten den, nebo dokonce týden, nemohl najít žádné kyti. Ovšem. Kytky prostě v zimě nekvetou, s tím se bude muset smířit. Ale on teď nebude mít co zaplést do věnců! Buď bude muset vydržet až do jara s jedním uschlým kusem, co už má na hlavě, nebo si bude muset vytvořit zimní kolekci! A o to se právě snažil – našel tu šípkový keř s uschlými plody šípku, a z těch si natrhal pár větviček, z kterých právě tvořil. Musel vymyslet nějaký jiný způsob pletení, protože na větve nefungovalo totéž, co na květiny, ale je to kluk šikovná, a nějak si poradil.
Výsledek žel za moc nestál, až si nad tím musel Tim povzdechnout. Zimní věnec je chudý a smutný, s tím by přeci nikdo nechtěl hodit kolem, ne? Všichni mají rádi veselé barvičky, protože ty vám projasní den! Větve však nikoli. Ono celkově to zimní období není nic moc. Timovi se však líbilo, jak se zdánlivě vše utišilo – zdá se, že i příroda šla spát.

No, dobrá otázka. Odpověď na ní je takřka jasná, ale trochu bolestivá. Díky své povaze ale zvládne být Tim pozitivní i přes nemilý fakt, že žádné živé kamarády nemá. „Myslím, že nemám. Jak to poznám?" ptal se, ale nejspíš odpověď znal. By to musel cítit v srdci, že? A to se nedělo, protože valnou většinu dní byl rád, že přežije bez toho, aby ho něco zcela bezdůvodně nevyděsilo. Už dělá pokroky ale!
Vyslechl si, co je ona smečka zač. „To zní moc hezky," pousmál se. „Tam se nemusím bát, když omylem vstoupím?" Protože u smečky Ignisské by mu přeci někdo přišel nakopat zadek! Copak to není standardem u každého vlčího společenství? Myslel si, že ano. Myslel si, že vlci, co jsou součástí smečky ho na vlastních hranicích neuvidí nikdy rádi. Proto se taky choval tak odměřeně, když potkal nějakého cizince. Co když se zrovna nacházel na cizím území, nebo poblíž? Žádné výhružky poslouchat nechtěl.
„No, ano, život tuláka je osamělý. A já nejsem rád sám, ale teď hledám svoje vzpomínky a svoje doma, takže musím cestovat," myslil si. Když procestuje celý Norest, najde třeba klíč ke svým vzpomínkám. Tahle vlčina si ho nepamatovala, takže jistojistě tím klíčem není, a nejspíš ho ani nemá.

Tim brzy před sebou spatřil vlčí siluetu. Pozorně ji sledoval takřka se zatajeným dechem. měl strach? Ano, ale jen trochu. Rozhodně už nepociťoval tolik strachu, jako při prvním setkáním se zdejším cizincem. Teď už si nemyslel, že mu nějaké nebezpečí hrozí, ale nějaký respekt tam být musel. Vlk se před ním však za nedlouho vynořil. A až v ten moment si byl Tim jistější, protože cizinec nebyl jen přelud, nebyl to jen pach, už měl i obraz. „Zdravím," opětoval pozdrav a střihl uchem. „Nestojím o problémy," oznámil vlkovi tichým hlasem, ale již brzy to asi přestane říkat. Zjistil totiž, že vlci na něm poznají i beze slov, jestli o problémy stojí nebo ne, a tak akorát díky téhle větě vypadá jako větší pitomec.

Timek zvesela zašvihal ocasem. Byl moc rád, že ho Chris s žádostí o pomoc neodmítl! Totiž, tenhle vlk se přeci zprvu nezdál, že bude chtít pomoc pro sebe, natož, aby někomu pomoc dával. Ocenil i, že to nijak nekomentoval, ač by mu to Tim klidně vysvětlil. Že ztratil paměť je už fakt, který říká kde komu. Zjistil, že když to cizincům řekne, přestanou se na něj dívat jako na magora. Jenom ho začnou litovat, nebo přinejmenším po něm hodí pár lítostivých pohledů. Ty Tim moc nezvládal. Měl pak pocit, že by se měl i sám litovat. „Děkuju," poděkoval ještě, jako každý slušný občan.
Jak měl ale radost, přišlo zklamání, když se Chris odmítl účastnit tvořivých dílniček. Potlačil však výrazy zklamání, aby fakt nepůsobil jak malé děcko. Holt nemůže každého nutit do pletení, to je jasné. Evidentně existují jedinci, které kytky nezajímají, což pro Tima byl bolestivý šok, ale co se dá dělat. Pro něj jsou kytky život, protože to bylo to jediné, co si po znovuzrození pamatoval. Co si pamatoval po svém traumatu.
„To bude fajn," odpověděl na vizi o budoucím cestování. „Já už to jméno smečky slyšel. Proč se ti tam nelíbí? Jsou na tebe zlí?" Nebo jsou naopak moc hodní? To by pak ale jistě Chris nechtěl utíkat! Hariuha Timovi přeci říkal, že je to dobrá smečka, ale každý to může vidět jinak. Každý může mít jiné zkušenosti!

Že prý dospěl! No tak to Tim jakože neslyšel. Ještě nebyl ready přijmout fakt, že není děcko, na které někde čekají rodičové. Ale on to pak po čase přijme, až se vůbec smíří se svou existencí. Teď je rád, že se dokáže na něco chvíli soustředit. No a tak se nadále věnoval hledání kvítí. Tu viděl vratič, který se rozhodl utrhnout ke svému tvoření. Tvoření mu dělalo dobře, tvoření ho uklidňovalo. Konkrétně tedy to pleteníčko, protože nic jiného aktuálně neuměl. Tedy možná uměl, ale blok v hlavě mu to neodtajnil. Rip.
„Tak! Tohle bude teď stačit," řekl po nějaké chvíli, co nasbíral nespočet kusů vratiče, vřesu, a pár kousků ještě něčeho dalšího, neznámého. Nebude to ten nejbarevnější věnec, ale snad bude hezký! Teď, když jde někomu ukazovat, co umí, když to jde někoho učit, by bylo trapné, kdyby se mu to vůbec nepodařilo! Sedl si před toho bělocha a ukázal na zběžně sesbíraný plevel. „Koukej, jak se to dělá. Zkusíš to taky!" Následně vzal do tlapek ten nejdelší stonek vratiče, a začal. Postup je stejný, jako u pletení pampeliškového věnce, takže si představme to. Tim se snažil to ukazovat pomalu, ale byl roztěkaný, takže to moc nešlo.

Hrozně moc si chtěl vzpomenout na vše kolem, ale nešlo to tak snadno. Něco tam bylo, ale nebyl si jist. Každopádně pach poznával, to bylo jasné. Víc se mu ale neukázalo. tak třeba až po čase? Chtěl v tomhle ohledu stále zůstávat pozitivní, i když mnozí by se na to už asi vykákli. Pak dostal od vlčiny nabídku, kterou tedy opravdu nečekal. Přestal sledovat kde co lítá, a věnoval se plně své příbuzné. Dostavily se pocity štěstí a možná i dojetí – nyní se mu vyplnilo to, o čem sní od doby, co se znovuzrodil. Od doby, co začal na území norestském pobíhat, si přál najít sám sebe. A teď měl vodítko. Měl ten klíč, ano.
Byl by opravdu blbec, kdyby nabídku nepřijal, to věděl i ve svém stále trochu roztěkaném stavu. „T-to by šlo? Já bych byl rád, hrozně rád," dostal ze sebe. „Jestli je tohle můj domov, tak se chci vrátit. Chci se vrátit k rodině." No, to ještě úplně nevěděl, že k rodině se jen tak nevrátí. Čas ale vše ukáže.

Tim tohle od cizince tak úplně nečekal. Ale potěšilo ho to. „To bych byl moc rád! A kdybys mi třeba mohl pomoct s lovením-,” namítl, avšak nedopověděl. Vlastně mu bylo blbé si říkat o pomoc. Sice se Chris nabídl, ale o žádném lovu nepadlo ani slovo. To je přeci základ, který by měl ve svém věku již dávno znát! No, on ale nepopíral, že ho někdy znal, jen ho zapomněl. Jako vše ostatní. „A můžu ti ukázat pletení věnců,” zamyslel se naivně. Zas ty jeho dětinské dílničky! Brzy budou známé po celém Norestu, a až ho s tím někdo pošle do míst, kam slunce nesvítí, tak se z toho nevzpamatuje.
„Já těd cestuju, abych našel svoje vzpomínky. Svoje vzpomínky a svoje doma,” svěřil se Timek a pousmál se nad představou, že by v tom svém hledání mohl mít společnost. Ať už na chvíli nebo na delší dobu.„Kde je tvoje doma?”

Tim se kolem opravdu dlouho a pozorně rozhlížel. Zároveň ale vnímal, co mu vlčina říká. Měl z tohoto dobý pocit, ač se tak třeba netvářil. Tvářil se těžce zamyšleně, což koneckonců byl. „Mě-," začal, ale vlastně nevěděl, co chce říct. Spjati s hvězdami? Na oblohu se aktuálně dost nerad koukal, měl z toho nějaké neznámé vietnam flashbacky. Moc se tedy snažil na nebesa nemyslet, to ho vždy akorát tak hlava rozbolela. Ale třeba by se na to měl zaměřit? Postavit se svému strachu? No jo, jenže co když se mu něco stane? Co když se mu stane něco při pohledu na oblohu? Znělo to dost stupidně, ale nějakým zvláštním způsobem to tak cítil. To to trauma, na které si nevzpomínal.
„Já myslím, že mě někdo musel učit léčit. Protože si občas vzpomenu na nějakou bylinku, a na to, co umí. Taky jsem nedávno někomu rány ošetřoval, vůbec nevím, kde jsem to vzal," pokrčil rameny zmateně. Ano, opravdu ho to někdo učit musel, jinak by to fakt nevěděl. V tomto světě není čištění ran common knowledge. „Možná jsem se to dokonce učil někde tady. Ten pach je tak moc povědomý." Tak aspoň něco z toho vydedukoval ku svému dobru!

Timek se usmál. No to byl rád! Ta opatrnost mu nejspíš zachrání zadek! Tedy dokavaď z něj neopadne, ovšem jestli to vůbec někdy bude, že? Nejspíš se zlepší, ale pravděpodobně nikdy né natolik, aby byl tím, kým byl jako dítě. Ale to patří i k dospívání, že? Bude se muset smířit s faktem, že je takřka dospělým jedincem, a začít si osvojovat i dospělé zvyky. Na vše má ale dost času, hm? Nikdo ho nikam nehoní.
„Děkuju! Rád jsem tě poznal," pronesl na rozloučení, a byla to pravda, žádná prázdná npc věta. Byl rád, že zatím všichni, které potkal, k němu byli hodní. Nikdo ho zatím neohrozil, ani na něj nebyl jinak hnusnej. A díky tomu se jeho důvěra ve vlčí společnost dost zlepšila.

Timek se usmál. Bylo pěkné vědět, že aspoň někdo ty kamarády má, že? Ale netřeba tesknit! On věřil, že si časem taky nějaké přátele najde. Musí tomu jen dát čas, jak jinak. „To je dobře. Kamarádů si jeden musí vážit," řekl ještě k vlčině. Nejen kamarádů si musí jeden vážit!
Zamyslel se. „Já už jsem o tom slyšel, ale asi jsem ještě nepotkal žádného vlka odtamtud. Jen jednoho bílého vlka, který mi o tom místě říkal. Je to tam hezké?" ptal se jí. „Já z žádné smečky nejsem. tedy, možná jsem, ale nevím o tom. Teď zrovna nejsem." Tak aby se v tom hlavně nezamotal! Měl pocit, že pochází odněkud, ale nevěděl odkud, ovšem.