Príspevky užívateľa

Na nějakou chvíli nastalo trapné ticho, ale Tim to přežil vskutku statečně. Jen hleděl tam, kam sám Everett, ale nic tam vskutku nenašel. Byl bílý den, a hledat na obloze hvězdy bylo ještě zbytečné. Možná tam ale tmavý vlk hledal něco jiného? Sám Tim se k hvězdám ještě neobrátil, ale měl to v brzké době v plánu. Už kvůli těm nenarozeným vlčatům. „Ano, neměli ani dva roky,“ nepatrně se nad tím faktem zamračil. Vždyť to jsou děti! Mají si užívat dětství, ale né takhle! „Skutečně jsou to nejspíš rekordmani. Nikdo si nepamatuje žádné vlky, kteří by v jejich věku měli potomky. A proto to možná nakonec tak dopadlo? Čím mladší matka je, tím méně zdravých vlčat se rodí.“ To byla fakta, která mu sdělila sama Ryumee. A jí věřil, protože nějaké zkušenosti bezpochyb už měla. Jemu tahle odpověď na celé to neštěstí tak docela nestačila – ta vlčata byla ještě pár dní před porodem živá.
Tim už nadále Everettův omyl neřešil. Stává se, příště si to třeba už zapamatuje. A když ne, svět se asi nezboří. Jen ten Timův, hah. „Nevadí, budu hrát překvapeného, až se mi to Ryumee rozhodne říct. Už jsem to ale tušil, takže nevím, jestli zvládnu překvapení předstírat,“ ušklíbl se. Již mohl bezpečně říct, že na některé věci není blbec! „Rya i já pro to bezpochyb uděláme maximum. Těším se, že budou v rodině nové přírůstky,“ usmál se a zašvihal ocasem. Na mimísky se vskutku těšil. Vlastní neplánoval, ale cizí si podrbká velmi rád.

Mluvil, protože měl z Everetta dojem, že ho skutečně zajímá, co říká. „Vskutku. Snad by hvězdy mohly prozradit, proč si pro ty mladé vlky připravily zrovna takové trápení,“ povzdechl si nad tím. To byl nejspíš jediný způsob, jak se to zpětně dozvědět. Zdejší medicína nedovolovala v tom ručně zapátrat, bohužel. Tim mohl jen doufat, že už se něco podobného nebude opakovat. Důležitá je samozřejmě osvěta – aby si vlci nedělali vlčata tak mladí. Výchovu mládeže však naštěstí Tim na starost neměl, protože kdyby ano, nejspíš by v tom těžce pohořel. Neuměl si sám sebe představit jako vychovatele nějakých vlčat, a to ani vlastních. Nic takového ve svém životě zatím v plánu neměl.
„Rostlin je na světě tolik, že se nedivím, když ti nějaký název sem tam vypadne. Zrovna heřmánek je navíc podobný tolika dalším květinám,“ omluvil menší Everettův error. Stává se – neomylný není skutečně nikdo. Timka potěšilo, když se při dalších slovech kolegy potvrdilo, co si myslel – Ryumee vskutku čeká potomky. „Tak to rád slyším! Gratuluji,“ usmál se. Smečka bezpochyb potřebuje nové členy, a jak je lépe získat, než tím, že si je sami vyrobí? „Snad se mi s tím svěří i samotná Ryumee, abych jí mohl být nápomocný.“ Na to se vskutku těšil, neboť ho mrzelo, že při porodu Anjel nemohl být. Tohle ale snad bude mít hezčí konec.

Když sledoval Everetta Tim, nevyvolávalo to v něm žádné představy o někom, koho znal. Myslel si jen to, co prve – tenhle vlk ani nemusel být Ryiným partnerem, a i tak vypadal, že je z Estrelácké rodiny. Vybrala si ho sestřenka právě proto? Myslela snad na pokračování rodu, a schválně si vybrala k sobě partnera, se kterým by mohla mít vlčata v typu? Co se lásky týče, bylo to něco, čemu Tim ještě tak dobře nerozuměl. „Tak to jsem rád,“ pousmál se opětovně. Vřele přivítán, no, to asi musel být, ale na rozdíl od jiných v téhle větě Tim neviděl žádné dvojsmysly. Ryumee se mu vskutku ještě nesvěřila se svou březostí, ale on by lhal, kdyby tvrdil, že nic netuší. Toto odvětví medicíny ho od doby, co za ním prve přišla Anjel, dost zaujalo. V tomhle ohledu byl tedy pozorný, a všímal si všeho. „Ano, věnuji se hlavně léčení a bylinkám celkově. Baví mě to, a rád nad každým případem hluboce dumám. Viz zmiňovaná tragédie s mrtvými vlčaty,“ povzdechl si při té vzpomínce. „Anjel je naštěstí už docela v pořádku, ale mně to pořád vrtá hlavou. Přijít na příčinu takhle zpětně je však skoro nemožné, takže se asi budu muset smířit jen s nějakou jednoduchou odpovědí.“ No jo, a to mu nedá spát. Na některé otázky holt neexistuje odpověď, na kterou by vlk zvládl odpovědět.
Podíval se ke svým packám, jako by se chtěl ujistit, že se Everett opravdu ptá na jméno tak základní byliny, ale ve výrazu tváře nic nedal znát. To by si zas nedovolil - hodnotit něčí znalosti. Sám byl rád, že už neměl místo mozku salát, ale aspoň květinový věnec. „To je heřmánek, dá se použít na mnoho věcí. Dávám si ho třeba do mojí vlastní bylinné směsi pro březí vlčice.” No, a jelikož čekal, s čím Rya přijde, potřeboval ho do zásoby.

Tim docela klidně poslouchal, co Cielo říká, do doby, než se zmínil o té magii. Nevěděl, o co jde, a tak pohledem hledal odpověď v Ryumee, ke které pacient odkázal, ale ta mu nic neřekla!! Stává se snad při magii z Ciela vraždící stroj? „Magie? Jaká magie?“ Musel tedy, jako blbec, vyslovit otázku nahlas, protože by byl skutečně rád obeznámen se vším, co by mohlo představovat nějakou hrozbu pro něj i okolí. „Aha, jistě, takže jsi v nějakém tranzu, kdy o sobě nevíš.“ Zopakoval to, co Cielo řekl. Hm, třeba se nakonec ukáže, že je to jen epilepsie! Ale nerad by ty problémy bagatelizoval, dokud je sám nevidí. Nic to neměnilo na faktu, že pokud to nebude onemocnění fyzického charakteru, možná s tím nebudou schopni ani nic udělat. Předepíšou mu psychotika tak leda.
Se svázáním souhlasil, i když zatím nevěděl, jak si to Ryumee představuje. Udrží ho vůbec něco, pokud jsou ty stavy fakt tak hrozné? By možná potřebovaly řetězy, a ty tu skutečně nemají. „Kéž by to šlo. Jsem zvědavý, jestli na to budeme stačit,“ řka, ale těšil se, až to zjistí. Těšil se, až se bude snažil vydolovat nějakou diagnózu a najít řešení jeho problému. Tenhle experiment bude rozhodně důležitý pro vývoj vlčí medicíny v Norestu.

Jak Tim Everetta sledoval, připadal si trochu, jako že tu dělá nějakého plavčíka z pobřežní hlídky. A přitom nevěděl, jestli by byl schopen pomoct, kdyby se opravdu začal nějaký vlk topit. Jistě by se pokusil, ale jestli by to mělo nějaký pozitivní účinek, to už jisté není. Aby se spíš nezačali pak topit oba, to by bylo vskutku nemilé! Měl by asi začít pořádně trénovat nějaké fyzické dovednosti – ačkoli se jakémukoli tělocviku vyhýbal jako čert kříži. Pohybové aktivity nebyly žádnou jeho silnou stránku, a nebylo to žádné tajemství. Obdivoval ale každého, kdo v nějaké fyzické dovednosti vynikal.
Naštěstí nebylo vůbec potřeba uvažovat o nějaké záchraně tonoucího Everetta, protože ten se v pořádku zvládl vrátit na břeh. A to si Tim v duchu oddechl. Vskutku se na něj pár kapek vody dostalo, ale nikterak mu to nevadilo. To si radši odložil heřmánek na zem, aby mohl normálně mluvit. „Hezký den,“ oplatil pozdrav s úsměvem. „Ach ano, na bylinkách – jako vždy.“ I když dělal něco jiného, vždycky u toho aspoň pár kvítí posbíral. To už byla prostě nemoc. „Zaregistroval jsem, že už ses ve smečce hezky zabydlel." To byla taková poznámka do větru, ale tak – viděl, jak se k Ryumee má, tak ještě, aby se nezabydlel, což?

Copak Timek dělal? Ano, jako vždy, šel sbírat bylinky. Dnes chtěl doplnit, co zase začínalo v zásobách miznout, a to například heřmánek či třezalka. Tu u jezera byla přiléhající louka, kde dot heřmánku v minulosti viděl, proto se právě sem vydal. Bylo potřeba využít jarních a letních měsíců úplně na maximum, a nejlépe spást a naskladnit úplně všechny kytky, na které Tim narazí. A jelikož jich je dobrá miliarda, zní to jako dost šílená představa. Ale to už je prostě Tim – líp než mezi kytkama se nejspíš už asi cítit nebude. Uměl si tedy představit jednu scenérii, o kapánek lepší, než rozkvetlou louku, a to rozkvetlou louku s Harim. Jó jó.
Ale zpátky k tomu jezeru – když sesbíral několik kousků heřmánku, všiml si, že nedaleko od něj se někdo koupe. Ach, jeho kolega – Everett, šamstr jeho sestřenky. Občas ho při denních aktivitách potkával, ale poslední hovor s ním měl ještě v době, kdy tenhle vlk nebyl členem smečky. Ze zvědavosti se s trsem natrhaných heřmánků přišel podívat blíže k břehu. Chtěl vidět, jestli kolega plánuje plavat až k ostrůvku.

Tim, když přemýšlel, tak to bylo buď o jednom a nebo druhém, opravdu neměl v hlavě moc místa na moře zbytečných myšlenek. Musel tam mít všechny ty bylinky a lékařské postupy, na zbytečnosti nebylo moc místa. Co měla v hlavě Ryumee, to fakt netušil. A co dalšího skrývá zatim taky ještě netušil, ale kdyby mu byť jen jediný příznak sdělila, už by si to odvodit mohl. Často myslel na Anjel, a na to, co se asi pokazilo. Ryumee mu k tomu tehdá moc neřekla, přesně, jak očekával. Hádal, že bude muset ve své doktorské kariéře experimentovat na vlastní pěst. „To beru,“ podíval se od bylinek k sestřenka, a pomalu jejím směrem i přešel. Samozřejmě jí ochotně bude dělat pomocníka v čemkoli, co plánuje. On pro to žil.
Za chvíli se objevil i onen pacient, o kterém mluvila. Byl to Cielo, ten psychicky nemocný jedinec. Tedy, to si Tim myslel, ale jeho nevyzpytatelné chování může být způsoben i třeba tumorem, který tlačí na nějaké centrum mozku. Bohužel, s tumorem by si nebyl schopen poradit, protože nemá žádný nástroj, kterým by se mohl zkrz Cielovu lebku k mozku dostat. „Hezký den,“ kývl také na pozdrav. „No, tak nějak okrajově. To je nějaký psychický problém, ne?“ Nebo tumor. Nebyl si jistý, jestli na psychické problémy budou stačit, neboť on se za psychiatra nepovažoval ani v nejmenším. Nějaká sedativa by mu ale předepsat mohl. Ze slov Ciela si Tim odvodil, že má příznaky, díky kterým svůj záchvat pozná včas. „Jak poznáš, že se k tobě nějaká ta epizoda blíží?" To je důležitá informace! Může totiž existovat nějaký spouštěč!

Tim byl vlastně tady, se svojí sestřenkou, a uklízel. Tak jenom decentně, aby Ryumee neměla kecy, že to tady překopává. Počítal bylinky, a podle toho se dalšího dne vydá doplnit zásoby. Jako vždy se těšil, až zas vyběhne do vykvetlých luk a strání, protože to byla pro něj naprostá droga. To ale netřeba opakovat! Ryumee ležela někde na peleši a nic nedělala (v očích Timových jen marnila časem, který se dal využít ke sběru nebo úklidu bylinek, ale nahlas to nevyslovil, protože od doby, co ho u močálů sepsula, si hlídal, co je vhodný říct a co né). Netušil, jaké myšlenky se jí honí hlavou, a kdyby je vyslovila nahlas, ani nebylo jisté, zda-li by to nějak pobral. Ale tak, on přeci taky pociťuje zvláštní svrbění v zátylku, když sem tam myslí na Hariho! Třeba by si měli o čem popovídat.
„Koukal jsem, že na loukách na sever od území už začínají vykvétat zářivky. Nechystáš se pro ně?“ Tím chtěl samozřejmě nenápadně naznačit, že by se možná nemusela válet na pelechu, a mohla začít něco dělat. On si pro ty kytky dojde jinak sám, v tom není problém! A žádný výhovrky na mentální stav mysli nebral – pracovat se musí i tak! Hah, nakonec se z něj možná stane ten otravnej doktor, co každýho buzeruje, né? Možná mu tyhle povahový rysy byly předurčený už od dětství, jen do nich musí dospět! To nikdo neví.

Potěšilo ho, že se vlkovi jeho přezdívka líbila. Nebylo trapné vymýšlet si sám sobě přezdívky? No, zatím takový pocit neměl! „Ano, ano! Tymián je taky bylinka, a dá se použít proti zánětům nebo při nachlazení – hodně bylinek se dá použít na hodně různých věcí.“ Existovalo vskutku hodně všestranných bylinek, ale také bylinek, které byly tak specifické, že se mohli jen specificky používat – logické, no ne? Proto se taky musel všechno pořádně naučit, aby neudělal náhodou nějakou chybu, a někomu nepodal něco, co neměl. Zatím se mu to naštěstí nepodařilo. „Tyjo! To je šlechetné povolání!“ Myslil si. Sám se nerad bil, ale když to dělali jiní, v prospěch nevinných, bylo to fajn. „Ale já bych se s nikým asi prát nedokázal. Asi určitě.“ Přijal by svůj osud rychleji než kdyby se snažil bránit!
„I teď se rád učím, takže by mě to bezpochyb bavilo i teď,“ řka, ale už se smířil s realitou, že se ničeho podobného nikdy nezúčastní. Jelikož to však nezažil, neví pořádně, o co přišel, a to bylo vlastně fajn. „Tak uvidíme. Třeba se na nějaké akci uvidíme,“ pousmál se. Nelze nic než doufat!
Přikývl. „S tím souhlasím. Tebe taky někdo učí? Ty rytířské dovednosti?“ ptal se, protože ho zajímalo, jací jsou i ostatní učitelé. „To jsem rád – jsem rád, že se ti u nás líbilo. Třeba se taky někdy podívám k vám,“ zamýšlel se. Třeba v rámci nějaké akce, nebo i jen průzkumné akce. i když na ty Tim moc nebyl – od domova se příliš nevzdaloval, protože k tomu prostě nebyl důvod. Maximálně by šel někam dál honit vzácnější bylinky.

Tim se ve společnosti tohohle cizince začal cítit opravdu divně. Obvzlášť potom, co se mu vysmál. Copak to je nějaká nevhodná otázka? Nemyslel si! myslel si, že je naopak dost dobře mířená, a odůvodnitelná. Měl ale díky posměchu od vlka dojem, že je za blbce – teda, on přeci věděl, že se díky své ztrátě paměti chová mnohdy iracionálně, ale zatím mu to nikdo neřekl do očí. A tohle asi úplně stačilo, aby si to Tim uvědomil. „No, možná?“ odpověděl a povzdechl si. Nakonec neměl radši říkat nic, hm? „Tak to já vlastně nevím. Už jsem potkal vlka, co o sobě tvrdil, že někoho zabil, a zdál se mi vlastně fajn.“ Vzpomněl si na hodně dávné setkání s Chrisem. Ten o sobě tvrdil zvláštní věci, ale Tim si pamatoval hlavně to, že měl překrásně zbarvený kožíšek.
Uf, no, z dalších slov bylo Timovi jasné, že se vypakuje k odchodu. Fakt nechtěl někoho obtěžovat. „Já tě otravovat nechci,“ a tak to cizinci i sdělil, s přikrčeným postojem a ušima k hlavě staženýma. Informace o tom, že však není vrahem, ho kapánek uklidnila. Že není vrahem však neznamená, že má o nějakou komunikaci zájem – ostatně se dalo usuzovat už nyní, že nemá. „Většina vlků se ráda seznamuje, to asi proto za tebou chodí.“ Myslil si. On sám byl dost zvědavý! Není to však tak dávno, co by ani on nebyl nadšený, kdyby k němu někdo přiběhl a otravoval ho svojí existencí. Né, že by teď byl on sám nějak otravný!
Trochu se narovnal, když se cizinec na smečku ptal. Byly to však otázky nepříliš konkrétní, byly to otázky na Timovů názor na věc. „Asi ano? My se sousedy nemáme moc dobré vztahy,“ řka. Nechtěl toho ale říkat až moc, kdyby náhodou byl jedinec nějakým tuláckým špehem. Se špiony už přeci taky měli zkušenost!

Cizinec byl velmi chladný, a dokonce Timovým směrem zavrčel – tu se tedy stáhl. Možná se vlka dokonce i zalekl! Ještě se totiž nesetkal s někým, kdo by neměl zájem se byť jen několika slovy seznámit. No, vše je jednou poprvé – a Tim to hodlá maximálně respektovat. Když byl mladší, možná by se nenechal odbýt, ale teď zauvažoval o odchodu.
Ucouvnul a stáhl uši k hlavě. Ovšem moc nevěřil tomu, co mu vlk sdělil, ale určitě bude lepší, když se bude mít na pozoru. „Nejsi náhodou nějaký vrah?“ Zeptal se ho na stejnou otázku, co tehdy Everetta v těchto končinách, jeden aby tu dával opravdu pozor. Dost pochyboval o tom, že by mu vlk kladně odpověděl, i kdyby sériovým vrahem byl, ale zeptat se přeci musel! Aby dal klid svojí dušičce, že tyhle minuty nejsou jeho poslední. Ještě má spoustu práce, kterou musí před svým zhynutím dodělat! Musí přijít na kloub tomu potratu!
No, pro Tima mohlo být vskutku neuvěřitelné, že někoho nezajímají bylinky. Cizinec to naštěstí neřekl nahlas, protože to by pak mohl Tim vyvstát kruté realitě – takřka nikoho jeho bylinky nezajímají. Něco ale cizince zaujalo, a to konkrétně smečka. „Um, ano, sousedíme se smečkou Igniskou. Ale moc se nekamarádíme,“ pověděl mu s pohledem upřeným do prázdna. S Ignisem jim hrozí tak maximálně stav válečný.
Vida, nakonec se vlk představil. Neměnilo to však nic na tom, že zrovna dvakrát komfortní Timovi tohle setkání nebylo. „Těší mě, Rikusi,“ na chvíli se na vlka podíval. Vypadal dost majestátně, né jako vrah! „Ale asi si dál půjdu hledět svého.“ Cítil, že to bude možná pro ně nejlepší.

Timek zastříhal ušima, když mu cizinec odpověděl. Nezdál se být jako kontaktní jedinec, a ostatně sám na tom nebyl nejlépe. Jeho zvídavost však byla mnohdy silnější, než iracionální strach, a nejspíš tomu tak bude i nyní. Nedovolí si však dělat něco, co by jemu samotnému nebylo příjemné – třeba narušovat cizí osobní prostor bez toho, aby mu bylo dovoleno do něj vstoupit. „No ovšem. Ty k žádné smečce nepatříš, že? Tvůj pach mi nic neříkám. Vůbec nic.“ No, ani když se k němu pomalu vlk přiblížil, nedokázal z jeho pachu zjistit ani základní informace. Třeba, jestli je to vlk nebo vlčice. Bylo to dost zvláštní, ale možná to byla nějaká speciální magie, aby vlka někdo neidentifikoval. Možná to koneckonců nějaký zločinec byl. Zločinec na útěku!
A k tomu všemu se nezdál být ani zrovna dvakrát výřečným. Ach, jak jen toto setkání neudělat trapné? „Já jsem tu pro bylinky. Možná tu v okolí není moc vlků, ale rozhodně je tu hodně léčivých bylinek.“ Myslel, že když se o něčem rozpovídá, možná to přiměje k mluvení i cizince. „Jsem Tymián, asistent medika smečky Přízračných. A ty?“ Použil svojí přezdívku, kdyby náhodou fakt šlo o nějakého toho vraha! Zároveň mu ale sdělil i ta fakta o smečce, takže jako vždy to skončilo tím, že ze sebe dělal tak maximálně blbce. Naštěstí jen před sebou samým – zatím.

Mezitím, co se v Timovi praly všelijaké rozporuplné myšlenky, se už v okolí nacházel někdo cizí. Tim nebyl zvyklý, že by tu někdo byl – kotlina se určitě nedala považovat za žádnou vlčí dálnici. A když už tu někdo byl, většinou to byl jen poutník, co procházel a hledal sám sebe – jako kdysi sám Tim. No, a právě proto si pachu všiml, až když byl opravdu nadosah! Pořád ho ale zaregistroval dřív, než se před ním vlk ukázal, což byl rozhodně za tu dobu, co tu v Norestu byl, pokrok. Byl to obrovský pokrok. Nutno říct, že poslední dobou se začínal cítit mnohem sebevědoměji, než kdy dřív – proč? To netušil. Ale bylo to jedině dobře. Je o krůček blíž k nějakému aspoň zpola vyrovnanému jedinci, který nebude dělat rodině ostudu. Jen vzpomínka na Ryumee, jak ho nazývá srabem, ho čílila.
No, mezitím se tu ale objevil ten cizinec – zrovna, když měl Tim tlamu plnou třezalky. Tak jí zas na zem odložil, aby mohl vlka oslovit. Z patřičné dálky, protože tu v končinách aby jeden byl opatrnější než kdekoli jinde! Může to být třeba ten sériový vrah, že? Vždycky je fajn se mít na pozoru! V Timově případě obzvlášť – lhal by, kdyby teď tvrdil, že se mu při pohledu na cizince nerozbušilo srdíčko. Ale byl to takový prvotní šok, nic víc. „Hezký den přeji,“ pozdravil cizince a zavětřil. Pach ho však trochu uvedl do rozpaků. Jen nedokázal říct, proč. „V těchto končinách většinou moc vlků nepotkám. Co tě sem přivádí?“ Zajímalo ho. Byl vlastně hodně zvědavý – chtěl přijít blíž a vlka prozkoumat, aby zjistil, co mu na něm tak nevoní. Nedovolil si však udělat krok vpřed, dokud nebude jasné, že vlk není tím vrahem.

Do těchto končin Tim chodil samozřejmě za tím jediným – za bylinkami. A vůbec za přírodou! Miloval to tady všude kolem, obzvlášť, když to tu na louce teď tak kvetlo. Slíbil si, že se bude soustředit hlavně na léčivo, ale po chvíli, co si tohle opakoval, se našel, jak si tu zase trhá kvítí. Ach! Myslel při tom však na Anjel a její těžký případ. Tedy, nebyl to asi obecně zrovna těžký případ, ale v jeho kariéře léčitelského učně ano. Pořád si v hlavě konstruoval nejrůznější teorie toho, co se mohlo stát, a proč ta vlčata vlastně nepřežila. Byl to věk rodičů? Byla to absence léčitele u porodu? Byly to nějaké vlivy v těhotenství? Nebo genetika?? Nevěděl! A nejvíc ho štvalo, že se odpověď ani nikdy nejspíš nedozví. Není tu totiž nikdo, kdo by mu jí přinesl. Možná hvězdy? Ty by mohly! Ale žel s nimi komunikovat nezvládl. Nevěděl, jestli to ani jde! Na to se neměl ani koho zeptat – více než jasně registroval, že Ryumee jeho otázky obtěžují. A už vůbec jeho konspiračky o pacientech. Ach ta Ryumee!
Tu si sbíral podběl, támhle třezalku. Ty měl čistě pro účely lékařské! taková třezalka byla právě pro Anjel. Dostane z ní veškerý zánět, ať už ho v těle má, nebo ne. Měl z toho těžkou hlavu! Ale mezi tyhle těžké myšlenky se mu vkrádaly i vzpomínky na květinový sedánek s Harim. To byly hodně pozitivní myšlenky, a on se přistihl, že na to myslí nějak až moc často! Není pak lepší si fakt zatěžovat hlavu prací, než zcela irelevantními myšlenkami na Hariho?? Určitě ano!

Pokud byla vlčata stejně velká, pořád mohla být větší, než Anjeliny porodní cesty. Byla přeci jen dvě, a Anjel byla velká vlčice, takže klidně mohla štěňata převzít tyhle geny po ní. Rozhodně to bude muset prokonzultovat s Ryumee, aby mu sdělila svůj názor. No, už viděl její odpovědi typu "to se prostě prvorodičkám stává" a "když nedošli za léčitelem, můžou si za to sami", a on nechtěl, aby jim teď tyhle svý názory cpala. Nebylo to vhodný, ale snad jí to jakoby dojde. „Jsi velká vlčice, takže předpokládám, že i vlčata byla větší, než potomci standardně velkých vlků. Jako prvorodička jsi měla užší porodní cesty, a proto jsi měla problém s porodem." Tohle vysvětlení dávalo smysl, proto jí ho dal. bylo to ale vysvětlení komplikací s porodem, né se smrtí potomků.
Byl vhodný čas, aby došel pro ty bylinky. naštěstí věděl, že tyhle dvě v zásobě byly – sám je tu před pár dny doplňoval. Přitom ovšem poslouchal všechno, co mu bylo sdělováno. Jakože už toho moc nebylo, protože mladí vlci toho měli bezpochyb plné zuby. „Už jenom trochu. Kdybych ti teď dal bylinky na bolest, mohlo by to potlačit bolest z kontrakcí. Když budeš mít kontrakce, a nic z tebe nevyjde, budeme vědět, že už v tobě nic nezbylo. Ale když bys ty kontrakce neměla, a nic by nevyšlo, nevěděl bych to jistě. Musíme si být jistí, tak to prosím ještě chvíli vydrž. zítra touhle dobou už bude po všem, slibuju," řekl Anjel o svých záměrech. On ty kontrakce vidět potřeboval, jinak by si nemohl být nikdy jistý na sto procent. A pochybit nechtěl. „Na, tu máš," podal jí třezalku i několik listů libečku. Skoro celý trs! Předávkovat jí tím ale po porodu není možné. „Nebude to chutnat dobře, ale vzápětí ti dojdu pro tu vodu." Dojde pro vodu, protože k té ztrátě krve musí hodně pít. Hodně pít a hodně odpočívat.
Pak se otočil na Roiha. „Vskutku je možné, že už se důvodu nedopátráme. myslím, že Ryumee to bude přisuzovat vašemu věku – a je to ostatně to nejjednodušší vysvětlení. Mohlo v tom být i více faktorů, jako třeba stres z aktuálního dění ohledně Ignisu, nebo jsi mohla sníst třeba něco přiotráveného," řka. Myslel třeba myš, která už sama snědla nějakou bylinu s toxickým účinkem. To byla dost sci-fi teorie, ale on jim chtěl dát aspoň nějakou odpověď. „Anjel bude v pořádku, to se neboj," sdělil, aby ho ujistil. O Anjel se postará.
„Teď dojdu pro vodu a zkusím najít Ryumee. Ty odpočívej, Anjel," poradil jí, ale to už vidno věděla. Kývnul pak na Roiha, a měl se pomalu k odchodu. „Kdyby něco, zavyjte."