Príspevky užívateľa

řeka Cayna --->

Pomalu následoval cizinku představenou jako Ryumee, a přemýšlel. Přemýšlel, jestli tohle je ten moment, kdy se mu změní život. Z toho ho však vyrušila otázka od vlčiny. „Umh," zamyslel se. „Myslím, že ano, měla nějaké jizvy," přitakal. Pokud se dobře pamatoval, tak ano. Bylo to ale trochu děsivé, ne? Že tato vlčice měla stejné nebo podobné jizvy. Možná také mají nějaká traumata! Nepřišlo mu však vhodné se na to ptát teď. Až později, protože zvědavý samozřejmě byl. Víc ho ale zajímalo, kam přesně jdou, a jestli si třeba vzpomene. Byl celý napnutý jak kšandy! Jen aby pak nebyl zklamný, tyjo.
Když řekla, že míří do rodné smečky, nepatrně zašvihal ocasem. Z té takřka dětské radosti, ovšem. „Já jsem tušil, že někde tady jsem měl své doma, ale nemohl jsem si vzpomenout, kde," řekl, ačkoli se ho na to nikdo neptal. Trochu se bál, že si nevzpomene ani teď, ale zkusí si vzít rady Ikkea - nebude na sebe tlačit, jen to plynule vstřebá. No a tak se snažil vše cestou za vlčicí nekomentovat, jen pozorovat.
Tady jsem se tedy narodil? Ptal se sám sebe. Tu krajinu víceméně nepoznával, ale nevzdával své naděje, že se mu pamět osvěží. To se nestalo vlastně až k noře, ke které ho cizinka vedla. Tedy ne cizinka, ale jeho rodina. Opravdu nalezl svojí rodinu? Bylo to stále trochu neuvěřitelné. A v tomto případě si spíš rodina našla jeho. V noře, do které ho Ryumee zavedla, se zdálo, že je mu pach povědomý. Ten pach znal, ale už si ho nespojil s žádnou vzpomínkou. Ach, tolik času zde strávil se strýčkem Lopem! tady se učil všechny ty náhodné znalosti, které mu občas probliknou v hlavince! „Jako bych tu už byl," pronesl, když se rozhlížel kolem. „Ale nevím kdy." Achich ach.

Tim našpicoval uši. Tahle vlčina je jeho příbuzná? Mohla si vymýšlet! Ale proč by to dělala? Věřil tu teď už doposud takřka každému cizinci, kterého potkal, tak proč teď zaváhal? Protože už nedoufal, že někoho potká? Ano. Cizinka neměla nejspíš sebemenší důvod tu lhát, ne? Teď třeba našel ten klíč, který hledal! Nesmí příliš otálet. „Já-," zamyslel se a zvedl se. „Potkal jsem vlčici, která mě nazvala bratrem." To bylo ale v době, kdy tu důvěru v cizince příliš neměl, a tak nevěděl, co si z toho setkání s fialovou rohatou vlčicí vzít.
„Opravdu? Kam jdeme?" ptal se, a přitom vyšel za vlčinou. Srdce mu bušilo, protože teď měl pocit, že by mohl najít to svoje ztracené doma. A třeba si jeho mozeček konečně vzpomene! Když ne, bude odkázán na svědectví téhle cizinky, ale co jemu vlastně zbývá? Nemá nic než jen příležitosti, které mu spadnou do klína. Například si nevzpomínal, že by jeho jméno bylo nějak delší, ale vlastně si ani nebyl jist, jestli jen Timothée je kompletní. Nu, čas to zjistit, ne? Už by se to šiklo.

Tim zastříhal ušima. Slova vlčiny ho trochu zaujala. „Nevím. Měl bych to snad vědět?" zvídal se. Buď je tahle vlčice nějakou veřejně známou osobností, nebo poznala jeho samotného ze života minulého. To by pro něj bylo skvělé, proto se ho zmocňovala zvídavost více, než při jiných setkání. „Jsem Timothée – aspoň co se pamatuji," odpověděl jí na její otázku. „Znáš mě snad?" Dále nebylo třeba to rozmazávat, a proto přešel rovnou k věci. Už se ani moc před cizinci netajil faktem, že má v hlavě vymeteno, takže proč to tajit tentokrát?
Vyslechl si, co mu sdělila a docela nešťastně se pousmál. „To nemůžu potvrdit, ale ani vyvrátit," odpověděl jí. „Protože z dětství si nepamatuju absolutně nic, proto," povzdechl si. A nejen z dětství. Zmizel už takřka v týnejdž věku, takže o pár měsíců vzpomínek vážně přišel. Smutné. Třeba mu je ale tahle vlčina pomůže odemknout? Bylo zjevné, že jí někoho připomněl, takže klidně mohla být klíčem. Zvídavě jí sledoval, co z ní vypadne dál.

„Co se pamatuju, no ano," zopakoval Tim po této cizince. Tahle situace pro něj nebyla tou nejpříjemnější, opravdu ne, ale neměl se k nějakému útěku, ba vůbec žádnému pohybu. Byl jen sotva schopný nějak racionálně uvažovat. Co po něm tato vlčina chce? Nějak se neměla k tomu, aby mu svá přání sdělila. Kdyby měl z jejího území vypadnout, asi by mu to dávno řekla, ne? No, existovala šance, že si ho třeba pamatovala. On přeci cítil, že tady někde je jeho doma, a klidně h tahle cizinka mohla z minulého života znát. Otázkou je, jestli se to dozví nebo ne.
Vlastně ho to oslovení v následující vlčině větě nijak nezaujalo. Nenapadlo ho totiž, že by mohl být něčím bratrem. „Vypadám? To asi proto, že jsem," přitakal. „Nevím, kde jsem, ani proč jsem." Tak to mělo hloubko. Ale přesně to Timovo pocity dokonale vyjádřilo – cítil se marně a ztraceně. Když tak ale vlčinu sledoval takřka vyhýbavým pohledem, napadlo ho, jestli přeci jen s ní v životě minulém neměl něco společného. Jen tak by na něj tak necivěla, že ne?

Timek jen tak hleděl na vodní hladinu, a nevěděl co se sebou. Ani moc nevnímal okolí, jen svoje myšlenky a takřka hypnotizující tok řeky. To způsobilo, že si nevšiml, jak se k němu někdo blíží, ač si tuto vlastnost pozorování okolí zpětně už docela osvojil. Trochu tedy poskočil, když na něj někdo promluvil, a velmi rychle se ohlédl přes rameno, aby zjistil, jestli ho tu někdo nehodlá ohrožovat. Byl to však jen vlk, sice cizí, ale vlk. Nezdálo se mu, že by pro něj zatím vlci představovali nějaké nebezpečí, tak se uklidnil. „Tady?" ptal se cizinky. Nepochopil otázku. Jak jako kde se tu vzal? Pěšky sem došel!
„Jen tak jsem sem přišel," řekl tedy po chvíli a cizinku si z dálky prohlédl. Neudělal ani krok vpřed – na to jí nevěřil. To se sice může za chvíli změnit, no, nyní to je tak jak to je. „Nejsem snad na cizím území, že ne? To bych nerad, a klidně odejdu." Sice si pach sem tam kontroloval, ale pochybit mohl. Klidně mohl být na území nějaké smečky, která si libuje ve rvačkách, že? To by nechtěl, a ihned by se vypakoval.

Uběhlo zase dalších několik dní od doby, co se Tim naposledy setkal s nějakou živou duší. Když byl tak dlouho sám, zmocňovaly se ho myšlenky, které úplně nevítal. Jeho paměť neudělala už takový dobrý měsíc žádný pokrok, a to ho dá se říci štvalo. Chtěl si vzpomenout na svou minulost a uchopit své vzpomínky, ale nešlo to. A když na sebe tlačil, tak se jako vždy ozvala bolest hlavy. Pořád dokola jedno a to samé. Už ho to vyčerpávalo, ale nevěděl, co konkrétně. Nevědět? Ano. Nemít vzpomínky? Ano. To, co v hlavě měl, mu bylo docela dost k ničemu. Sice díky tomu nejspíš pomohl Chrisovi, ale tím to haslo. Dále byly jeho znalosti nezužitkovatelné, protože nebyly ani kompletní.
Nyní seděl u řeky a hleděl na hladinu, na které se vlnil nedokonalý obraz jeho samotného. Jaká smůla, že si nevzpomněl, že přesně u této řeky, jen o kousek dál, si jako malý tak rád hrával. Tak rád si ve zdejších končinách pletl věnce, a dokonce si tu i několik přátel udělal. To vše je však dávno pryč. Ale víte co, co nemáš, po tom ani neteskníš, takže nějaká výhoda v té ztrátě paměti jistojistě je. Jak by se smířil s realitou, že jeho rodičové jsou pryč, a jeho sestra mrtvá? Nu, kdo ví.

Jó, kéžby takhle na svět koukal každý, nebo aspoň každý druhý, že? Toto přání je však velmi naivní, jak od malého dítěte. Nevadí. „Všechna zvířátka jsou tvoji kamarádi? To máš hodně přátel!" usmál se Timek. Achjo, škoda, že on nemá žádné přátele. Jak se vůbec tací přátelé dělají? Jak poznáte, že jste se fakt skamarádili, a můžete ž hrdě prohlašovat, že jste to přátelství uzavřeli? Na takové otázky života neměl Tim žádné odpovědi.
„Aha, jistě, u vás doma. Kde to je?" Zase to téma domova, které pro Tima představovalo další smršť otázek. Kde je jeho doma? Jak domov pozná? Ikke říkal, že až doma mít bude, tak to pozná, ale on si nebyl jist. Nebyl si jist, jestli vůbec něco ještě pozná. Věřil, že mu třeba nějaké věci asociují staré vzpomínky, ale spíše se tou vizí jen chlácholil. Zatím se mu totiž vybavilo jen těch pár názvů a znalostí o kvítí, což mu teď připadalo dost irelevantní. Jeho minimozeček ho dost zlobil.

Timek zašvihal potěšeně ocáskem. „Děkuju! Snad mě tam teda nikdo nesežere," pousmál se nejistě. No, jestli trefí k hranicím téhle smečky rváčů nebo pseudorváčů, bude rád, když to nějak přežije, ne? Tak to pochopil od té vlčiny, kterou tehdá potkal u kaňonu. „Já tam nevstoupím, to ne." Zavrtěl tedy pro jistotu hlavou. pokud to území identifikuje správně, nevleze tam.
„To už abych začal, že?" Ano, myslel na to, kolik času tu s cizincem strávil. Bylo to však moc fajn, a vlastně byl za tenhle kontakt vděčný, ale najednou myslel na splnění svého cíle.

vyjimecne se hlasim

Tim neměl skoro žádnou představu o tom, co je to čas. Tři roky ale neznělo jako hodně, ne? „Tak to zní docela dobře. Nebo ne? Já nevím," povzdechl si. Bůhví, kolik těch let byl mimo, že? Začít život jako tříletý je divný. Tříletý mimino v akci, pozor! Mohlo být ale hůř. Vždycky však může být hůř, a není radno se tím chlácholit.
Jaká škoda, že si Hariuha nevzpomněl na věnce! Nebo že do nich nebyl vůbec zasvěcen. Pokud mu to neukázal za svého dětství, za svého minulého života, může mu to však ukázat v životě novém. „Tak to nevadí, protože já si furt pamatuji, takže ti to můžu ukázat!" Najednou se pro tento skvostný nápad nadchl, a hned po očku začal hledat kvítí. „Těžký to není, já tě to naučím raz dva!" Rozhodl a šel trhat nějaké lokální kvítí. Moc ho tady neviděl, takže se možná i ztratí cizinci z očí, ale byl na to teď tak fixovaný, že mu to bylo jedno. Najednou měl smysl! Sice jen někomu něco ukázat, něco, o co si dotyčný ani neřekl, ale pro něj to byla velká věc!

Timek pokýval hlavou. Ano, snad si domov najde, ale nyní na to nebude myslet. Dnes udělal dobrý skutek, a bude myslet raději na to. Snad tento vlk bude mít díky němu větší šance se rychle uzdravit. „Ovšem, nutit tě nemůžu," pousmál se nad tím né zrovna moudrým pohledem Chrise na situaci ohledně bylinek. kdyby si Tim pamatoval, jaké bylinky to jsou, určitě by mu je donesl a trval na pozření, ale takhle prostě jen odpověď odsouhlasil. Pomohl už dost, že? Nejspíš nejvíc jak mohl, vezmeme-li v potaz jeho situaci.
Zamyslel se. Přirozený talent? No, možná, ale v jeho případě to budou asi zkušenosti nabyté v době, kterou má zamlženou. Zdá se, že z některých vzpomínek se mlha pomalu zvedá. Nebo ne? Nebo je to jen pouhopouhý reflex? Čemu věřit? „To bych hrozně rád, protože mě to baví. Baví mě pomáhat, ale myslím, že zatím tu pomoc potřebuju spíš já," myslil si. Ano, zatím potřebuje svět poznávat a objevovat, ale když to jde, vynasnaží se být nápomocen, jako v případě Chrise. Jeho následná poznámka u něj vyvolala zvídavost, a tak naklonil hlavinku do strany. „Osobního ošetřovatele?" zopakoval. „Myslíš jako, že bych s tebou mohl cestovat? Cestuješ hodně?" Najednou se pro takovou myšlenku zcela nadchl. Ano! To by ho moc bavilo! Konečně by nebyl sám! Sám se totiž cítil tak strašně marný. Přes veškerou excitaci asi úplně zapomněl, že tento jedinec je pro něj takřka cizí. Ale to byl koneckonců každý, ne? Jen sotva někoho znal!

Tak tu byl zas. Po pár dnech od setkání s onou zvláštní vlčicí Charlie se tu znovu zjevil. Poslední dobou se tak nějak zdržoval spíše v těchto norestských končinách, protože usoudil, že se mu líbí. Ano, měl rozhodně v plánu dále zkoumat zdejší kraj, aby měl šanci nalézt svoje ztracené vzpomínky, ale potřeboval také místo, na které se bude rád vracet. Toto není domov, to věděl, ale věřil, že se již brzy objeví. A třeba se objeví i někdo, kdo si ho bude velmi dobře pamatovat!
Teď seděl na paloučku a v duchu si třídil jedince, na které tu v jeho novém životě narazil. Pamatoval si je všechny, a všichni mu taktéž připadali zajímaví. Někteří však více, než ostatní. Bílý vlk Hariuha, co si ho pamatoval z dětství – to setkání proběhlo už nějaké ty týdny dozadu, ale bylo pro něj velmi přínosné! Díky němu opravdu věděl, že pochází z těchto končin. Pak mladá a přerostlá vlčina Anjel, která s ním pár dní zpět pletla tak ochotně věnečky! To bylo naprosto úžasné odreagování od někdy trochu pochmurné reality. A rozhodně nemohl zapomenout na strakáče Chrise, kterého dny zpět zcela intuitivně ošetřoval. Nemohl z hlavy vyhnat obraz jeho tak moc barevné srsti! Potká někdy jedince, který bude mít tu srst ještě barevnější? Nemyslel si!
Z toho veselého přemítání o jedincích, které doposud potkal, ho vyrušil vzdálený pach. Pach cizince. Ano, Tim už se zvládl dát tak moc do kupy, že odlišoval i pachy, které k němu vánek zavane. Hned ztuhl, ale tím to skončilo. Jako vždy byl neschopen nějaké akce – měl obavy, že tentokrát by příchozí vlk mohl pro něj představovat nějaké nebezpečí, ale zároveň byl zvědavý, jestli to nebude někdo tak skvělý, jako před chvílí jmenovaní jedinci. Rozhodl se tedy setrvat na místě, a děj se vůle boží.

Timek se zamyslel. Vlastně si až nyní poprvé uvědomil, že tu jsou v okolí tedy čtyři smečky vlků. To je docela dost, na to, že se mu ještě ani nevim nepodařilo vlézt jim nechtěněp území. Je to nějaký jeho zažitý reflex, nebo jen štěstí? To se asi nedozvíme, nu což! „Asi to nemůžu posoudit, nejsem totiž členem žádné smečky," řekl to bez nějakých výraznějších emocí. Z tohoto faktu byl v rozpacích – patří on někam, nebo ne?
„Snažil jsem se udělat maximum, ale být tebou, tak si najdu ještě někoho, kdo ti dá potřebné bylinky. Aby se ti nerozjel zánět, nebo tak," poradil mu Timek a pousmál se. Potěšilo ho, co vlk říkal, ale nemyslel si, že by to bylo tak horké. A nemínil si za svou pomoc brát nějaké ovace, bral to jako samozřejmost. Bez ohledu na to, čím byl nebo nebyl vlk vinen, měl potřebu mu pomoci. „Ani nevím, kde se to ve mně bere. Možná nějaký dávno zapomenutý reflex," zamyslel se nahlas, ale fakt mu nepřišlo vhodné teď do situace tahat jeho zlobivý mozeček

No jo, Tim byl přesvědčen, že je marnost sama, takže snad raději aby konverzaci o něm už ukončili. Jen přikývl, protože nic jiného na jazyku neměl. Bude muset vložit svůj osud do pacek náhody. Aspoň tak mu to tedy připadalo. Nadále už se tedy mínil věnovat jen dílničce. „Nic není tak obyčejné, aby to nebylo aspoň něčím zajímavé, myslím si," pousmál se Timek. No, a to je další rys z jeho dětství! Vždycky si na všem našel nějakou zajímavost, která ho fascinovala, a byla hodna obdivu. On si rád všímal detailů, které mnozí mnohdy neviděli.
„Zvířátkům? Máš mezi nimi nějaké kamarády?" zvídal se okamžitě Tim. Už přeci slyšel, že bílý vlk Hariuha měl kamaráda pavouka, takže asi nebude mezidruhové přátelství nic zcela neobvyklého, he? „To zní moc dobře! Kde ho máš?" ptal se, když Anjel mluvila o ježkovi. Týjo, tohle zvíře asi už viděl! Asi ho viděl při svém novém životě! Ale nebyl si jistý. Je to nějaký druh myše, ne? Né úplně k jídlu.

Timek pokýval hlavou a pousmál. „Myslíš?" Rozhodně ho těšilo, co si o jeho situaci zde přítomný Ikke myslí. Ano, rozhodně potřebuje nabrat trochu sebevědomí, jen ještě musí přijít na to, jak. Ono se to ale poddá, třeba nakonec není tak marným jedincem! Třeba se zvládne vzchopit, však už jen díky tomuto setkání se cítil lépe. „Těší mě tvá slova, děkuju," vyřkl své dojmy i nahlas.
Vyslechl si i další slova, co měl cizinec na jazyku. „Já doufám, že to bude brzy. Abych nemusel jen přežívat, a tak," řka. Rád by žil, né jen přežil. „Chci najít někoho, kdo si mě třeba pamatuje. Myslím si, že někdo takový by mi mohl pomoci," sdělil mu své plány, aby se třeba dozvěděl, jak dobré plány to jsou. Ano, sice už tu narazil na vlka, co si ho matně pamatuje, ale to mu moc nepomohlo. Aspoň né tak, jak by si přál.