Príspevky užívateľa

Tim zvídavě naklonil hlavinku ku straně. „Aha! jsme vrstevníci? Jak jsi starý? Pokud ti nevadí, že se ptám," položil netaktní otázku, avšak z taktního důvodu – rád by věděl, jak je on sám starý. nechce být starý! To by totiž znamenalo, že přišel asi o hodně vzpomínek, které mohly být důležité. Také by to znamenalo, že má za sebou spoustu zážitků, které mohli ovlivnit i jedince okolo něj! Někdo ho mohl hledat! A taky nemusel. Které zjištění bude to horší?
„Pavouka? A nepletli jsme třeba věnce?" ukázal tlapkou na svůj věnec, který mu seděl na hlavě. Pavouka si nepamatoval. To bylo nějaké zvíře, he? Hmyz. Ale fakt si nepamatoval, jak ten jeho pavouk vypadal. Ani si nepamatoval, že si ho tehdy choval! Nebo se o to minimálně pokoušel, bohužel ani paměť má neslouží tak dobře jako za mlada! „Věnce pletu rád, věnce si pamatuju." Aspoň jednu jedinou věc!

Tak to tedy Tima nenapadlo, proto se patřičně odmlčel. „To je i možné, že? Jak se ale najdeme?" ptal se, možná řečnicky. Docela ho sžíralo pomyšlení na to, že ho mohou rodiče hledat, že ho může hledat rodina, a on jim to nemá jak usnadnit. Asi by potřeboval narazit na někoho, kdo mu pomůže. Opětovně si nad tou šlamastykou povzdechl.
Konverzace o kvítí byla rozhodně mnohem lepší, protože nebyla stresující, naopak! Usmál se, když měla vlčina hotovo. „No opravdu! Vypadá vážně skvěle," pochválil jí její výtvor. „Teď ho můžeš taky nosit na hlavě, nebo třeba někomu darovat a zlepšit mu tím den," poradil jí, co s hotovým výrobkem může dělat. Může předávat své výrobky dál, a nebo i své nově nabyté znalosti! Ať se může založit klub pletení!

Ano, pro Tima rozhodně hodně deprimující, že si nepamatoval nejen dětství, ale i vše před svým znovuzrození. Bůhví, o kolik vzpomínek koneckonců přišel, že? Mohlo jich být spousta! Třeba byl v nějaké smečce už váženým členem, nebo součástí nějaké fancy rodiny! Třeba už měl sám rodinu, ježíšku na křížku! To vše se stát mohlo, ale Tim si to nemyslel. Tim si myslel, že je děckem. Doposud. „Ty si bohužel napamatuju. Ale chtěl bych, abych je mohl najít," povzdechl si. Ač o tom Tim sám teď nevěděl, byl vždycky největší mamánek, takže pociťoval, že mu rodiče nějakým způsobem chybí. Něco mu v tom životě chybí, a ano, jsou to hlavně ty vzpomínky.
Pousmál se. „Věnce lze udělat takřka z čehokoli, co má delší stonek. I z větviček! Takové věnce dokážou být taky zajímavé, ale osobně mám rád ty barevnější, plné kvítků," podělil se o svůj názor. Měl rád barvičky a kytičky, to už dávno zjistil. Mezi kvítky se cítil fajn. Škoda, že zapomněl na svou fascinaci hvězdami, ale to hlavně proto, že furt očekával, jak ho z oblohy něco přiletí sežrat.

No, to bylo tedy k zamyšlení! Vlastně nebylo, jen bylo horší přiznat, že on má problém i s hodně velkýma věcma. S hodně důležitýma věcma, tak je to. „Já už teď nezapomínám, jenom jsem zapomněl, co jsem dělal, když jsem byl malej," přiznal tedy. No no, od svého znovuzrození si vše takřka pamatoval. ovšem, že si nepamatoval rody některých vlků, kteří se i rodem představili, a třeba si tolik jasně nevybavil jejich pach, ale vzato kolem a kolem už nezapomínal. Měl prostě jen poškozenou část mozečku, kde byly vzpomínky na dětství, na život před traumatem. A taky trauma samotné, ano. Možná, kdyby odemkl ty vzpomínky na dětství, odemkne i vzpomínky na trauma, a to třeba ani nechce. Tak teď vůbec nevěděl!
Ještě, že ho vlčina přerušila v myšlenkách, které mu způsobovaly leda tak bolehlav. „Opravdu? Děkuju, tvé se mi také líbí, zní to tak nějak vznešeně," myslil si Timek. Když to vyslovíte Áňjel tak opravdu, vznešený jak hovado. Jemu se to ale reálně líbilo, jako takřka každé jméno. Všichni se jmenovali totiž zcela originálně, né jak deset Vašků a Mařek z moravský vesničky!

„Aha, a tenhle Kult má taky rád násilí? To už je druhé společenství vlků tady v okolí, co rádo násilí!" Podivil se Tim nad počtem smeček, které si libovali ve rvačkách nebo problémech. Ale jestli Přízrační právě ono násilíčko rádi nemají, možná by měl směřovat tam? Potřeboval by se setkat s někým, kdo by mu řekl víc, a tak třeba tento jedinec by mohl? Tim si taktéž vzpomínal, že by tu měl být ještě jedna smečka, co má ráda kvítí. Tam by se mu mohlo taky líbí! Ale třeba to byli právě ti Přízrační? Bohužel už se v tom tak nějak ztrácel.
Ze zamyšlení ho vyrušilo až poděkování. To se koukl po raněném a pousmál se. „To by snad udělal každý, ne? Nebo, já bych si to přál. Přál bych si, aby si každý pomáhal," řka. Jejda, jak naivně zas zněl! On je prostě jen přerostlé děcko, ale nemůžeme mu to mít za zlé, když si nic nepamatuje, že? Teď byl aspoň rád, že mu od vlka nehrozí ohrožení života. Tedy, snad, pokud se týpek nerozmyslí.

Přezdívky jsou skvělé, aspoň to si Timek myslel. Taky by nějakou chtěl, ale žádná ho nenapadala, a navíc mu připadalo blbé, aby si nějakou dával. Jeho jméno se mu totiž líbilo, kdopak mu ho asi dal? Rodičové, nebo mu spadlo do klína? V tomto případě, nešlo o změť random písmen? Bylo zvláštní, že si zrovna své jméno pamatoval, ale byl za to rád. Byl za to svému pidi mozečku náležitě vděčný.
S mytím ran byl takřka hotov, a přestal, když cizinec – nyní už Chris – pronesl ta slova. Nepatrně se odtáhl, jen o píď. „J-já násilí nemám rád," řka, jako by ho to snad mělo zase před vším zachránit. Chris možná vtipkoval, ale co když ne? Tim to nedokázal odlišit. Možná mu fakt chutná vlčí maso, možná totiž je jeho celé jméno Chris Dahmer. Dalším slovům už moc nerozuměl – za to může Timova neznalost zdejšího světa, bohužel. Nebo spíš ztráta paměti, ta za vše mohla bezpochyb. „O Přízračných už jsem slyšel, ale kult? To mi nic neříká," pronesl. Chtěl si vzpomenout, ale bohužel. Definice tohoto slova pro něj byla neznámá. A vlastně ani o smečce Přízračné nic nevěděl, jen znal onen název. Jó, kdyby tak věděl, že přesně tam se před nějakým třetím rokem narodil!

Že jsem dobrý učitel? Divil se Tim, ba dokonce oči vyvalil jak čerstvě z pole vyvoraná myš! To ale jen na vteřinku, takřka nezaznamenatelně. Ani neodpověděl. Jen se divil, že mu aspoň jedna věc jde, a někdo to dokonce ocenil. Né, že by snad čekal na nějaké ocenění, spíš to bylo příjemné pohlazení po dušičce. Třeba v tomhle světě nebude úplně nejvíc marnej! Když se ještě trochu vzchopí, tak třeba dokáže žít jako normální zdravý jedinec! A třeba se i do nějaké smečky začlení! Fíha!
„Já si toho moc nepamatuju, totiž," pokračoval v tom svém odhalování slabin cizincům. Možná až to někdo proti němu použije, tak to přestane dělat, ale nyní to považoval za informaci zcela neškodnou. Vždyť kdo by chtěl nějakému bláznivému bezďákovi uškodit? Internetový troll?? „Těší mě, já jsem Timothée," představil se na oplátku a usmál. Tak! Jeho věnec byl hotov, a vypadal dobře. Bylo tam málo rozlišných květin, ale i tak vypadal slušně. V tomto ročním období určitě dobrý!

Tim pletl věneček a po očku sledoval, jak se daří cizince. Sem tam pokývl hlavou, protože jí to šlo docela dobře. Na první pokus tedy rozhodně! „Jde ti to dobře," pronesl své domněnky i nahlas. On už v tom měl nějakou praxi, takže jakmile vlčina přišla na to, jak se to dělá, přidal na tempu, aby byl co nejrychleji hotový. „Jakmile si to pořádně osvojíš, tak to budeš zvládat mnohem rychleji." To dávalo smysl, že? On už to musel nejspíš dělat od narození, protož byl takřka hotov.
To až otázka na to, kde se toto naučil, ho trochu uvedla do rozpaků, a zpomalila. „To já vlastně nevím. Ale je to už dost dávno," odpověděl. To si jen myslel, on si většinu věcí jen myslel a domníval. Nebyl přeci starý, ale to taky úplně nemohl vědět, ačkoli tak nějak cítil, že je ještě sám děcko. To cítil špatně, ale pšt. Má jen velmi nevinnou, takřka dětskou, mysl uvězněnou v téměř dospělém těle.

Timek čekal, až cizinka natrhá nějaký ten pelyněk a vrátí se k němu. To bylo za dvě tři minutky. „Výborně," zhodnotil její kupu kvítí. On už tu k tomu pelyňku měl jen starček a ještě něco lehce fialového, co pojmenovat neuměl. Bylo toho málo, ale pro ukázku to bude definitivně stačit. „Tak tedy pelyněk. Vyměříme si, jak velký ho chceme, a podle toho si upravíme velikost – můžeš si to změřit podle svojí hlavy, nebo podle staršího kusu věnce," poradil vlčině a sám si to změřil podle svého starého věnce. Přebytek stonku té luční květiny prostě utrhl, a vše samozřejmě dělal pomalu, aby ho cizinka mohla následovat.
„Základ tedy máme, a dále už jen budeme přidávat další kvítí. Můžeš tam přidat opravdu cokoli, co má stonek." Na tato slova vzal svůj starček a ukázal vlčině, jak ho k pelyňku přiloží. Je to stejné jako plést pampeliškový věnec, takže si představme ten.

Timek se snažil být opravdu opatrný, když tak cítil, jak mu pod tlapkama sem tam cizinec tuhne. Jistě to bolelo, ale tak, nemusel se v první řadě prát, že? Leda že na něj ten útočník zaútočil zcela bezdůvodně, ale takových případů je asi jen pomálu, ne? Tim sám nevěděl, ale rozhodně nehodlal dělal žádné soudy, a to ani v duchu. „Chris? To je hezké," usoudil po představení cizince a pokračoval v mytí ran. Potom co se představil jedinec celým jménem, si Tim tak maximálně myslel, že je to jméno kterým ho pokřtili rodičové. „To je jako přezdívka?" Myslil si. Myslil si, že se mu jméno od rodičů nelíbilo, a tak si dal nové. Nebylo to však důležité.
„Rveš se často?" zajímalo ho víc. Třeba je taky z té smečky, co má ráda násilí, he? Nebo ten útočník z ní je! Ať je to jak je to, Tima to zajímalo. Neočekával, že dostane nějakou obsáhlou odpověď, a možná neočekával žádnou, protože přeci jen když jste zranění, málokdy vám je úplně do řeči. To Tim usoudil ze svého vnímání světa.

Tim byl opravdu polichocen zájmem cizinky o jeho ruční tvorbu. Né každého zajímá takovéhle takřka mamynkovské tvořeníčko, že? Ale jeho samotného to uklidňovalo, měl totiž pocit, že to má pod kontrolou. Na rozdíl od svých vzpomínek, ovšem. Kdykoli se tedy cítil pod větším tlakem, nebo si chtěl jen vychutnat chvilku klidu, šel plést. Teď v zimě bude tedy kvítí jen pomálu, ale on už si nějak poradí. Bude plést věnce z toho, co bude! „To se odvíjí od velikosti věnce, a taky od toho, jak moc ho chceš mít bohatý," informoval jí o délce pletení. „Nejdřív si totiž musíš sehnat kvítí, a pak nad tím ještě nějakou chvíli posedět."
Pousmál se. „Ovšem," souhlasil s její žádostí. Moc rád někoho naučí to jediné, co stoprocentně uměl. „Můžu ti to ukázat tady s tím pelyňkem. Ten je dlouhý a poslouží jako základ, támhle o kousek dál si ho taky můžeš utrhnout," ukázal hlavou na místo, kde ho před malou chvílí sehnal. Tohle bude DIY hodinka!

Timek si skoro neslyšně povzdechl. „Dobře. To určitě zkusím, ale musím ještě asi překonat ten prvotní strach ze setkání s někým cizím," řekl. A nebo byl strach na místě? Měl se snad cizinců bát? Ne, nejspíš z nich měl mít jen respekt, ale neměl by se před každým neznámým hned tak ponižovat. To si z něj brzo někdo udělá rohožku nebo vořezávátko, a to se mu jistě o nic víc líbit nebude. Nu, čeká ho ještě dlouhá cesta k nějakému relativnímu psychickému uzdravení, ale každí pozitivní setkání s nějakým vlkem mu pomáhá. „Společnost mám ale rád. Tedy, myslím si to. Nejsem rád sám," poznamenal ještě. Nu, kdo je rád sám, že?
Na konverzaci o rozích s úsměvem přikývl. Jo, i on si začne v hlavičce dělat tabulku o tom, kolik vlků zde rohy má nebo nemá. Pak to bude rozlišovat ještě na velikosti rohů, a bude databáze! Tedy to byl naivní, když si myslel, že si to vše zapamatuje. Ale teď už si většinou vlky pamatoval, to jen dobu před traumatem si nepamatoval. A to trauma vlastně také ne.

„To je v pořádku," ujistil vlčinu Tim, a konečně se tak docela narovnal. Prohlížel si cizinku okem zkoumavým, potěšilo ho, že má také rohy, jako on sám. To zas potvrzovalo jeho teorii, že kdo v těchto končinách rohy nemá, je nestandardním jedincem. Taktéž mu vlčina přišla mladá, ale vlastně nevěděl, z čeho soudil. Z její energie? Nebo to vycítil? To mohlo být ono. Koneckonců, některé pachy on ještě neuměl úplně identifikovat, ač se o dost zlepšil ode dne, co se zde znovunarodil.
Velmi ocenil její zájem o kvítí a jeho věnec, rozhodně se s ní ochotně bude na toto téma bavit. „Ano, to já sám," přikývl a následně si věnec z hlavy sundal, aby ho mohl lépe ukázat. „To žluté, to je starček. A,..." ukázal packou na žlutý plevel a chtěl popsat i zbylé kvítí, ale bohužel si na žádný další nevzpomněl. Přinejmenším to fialové kvítí jako by měl na jazyku, ale tak akorát ho rozbolela hlava. Dost ho jeho pochybení zamrzelo, ale co se dá dělat? Hlavně na sebe nesmí tlačit, jak mu poradil Ikke! „A tak." Dokončil tedy větu.

Tim se při prohlížení pelyňku tak zasekl otázkou, jestli se ta bylina tak opravdu jmenuje, že si nestihl ani všimnut, že za ním někdo přišel. Když na něj tedy nějaká cizinka promluvila, lekl, až poskočil. Hned instinktivně ucouvl a ucouvl ještě jednou, když se při otočení na vlčinu ocitl tváří v tvář někomu tak obrovskému. Srdíčko se mu na vteřinku rozbušilo ostošest! Ale to ten prvotní šok, teď byl pořád ještě takovej vylekanej ze všeho. Tahle vlčina se ale nezdála, že by mu chtěla něco zlého provést. A jak Tim přeci zjistil, od vlků mu nebezpečí nejspíš nehrozí. „Z-zdravíčko," pozdravil a rozdýchal ten prvotní šok.
Ta otázka ho taktéž vyvedla z míry. Čekal by jinou uvítací otázku, protože prostě se ho nikdo zatím na nic podobného neptal? všem bylo sakra jedno, co dělá nebo o co se zajímá. Každý chtěl vědět tak leda jméno, a odkud pochází. „Možná? Mám květiny a bylinky rád," odpověděl. Tenhle fakt už věděl moc dobře, na to se nemusel pokoušet hrabat v uzamčených vzpomínkách. „Pár si jich chci sesbírat, abych si je přidal do věnce," osvětlil ještě svou činnost.

Tim byl dnes ve vcelku dobré náladě. Sice mu k úplnému štěstí chybělo ještě mnoho zkušeností a vzpomínek, ale nevadí. O tom tento den není. Pomalu zjišťoval, že to nebezpečí, které kolem sebe cítil, nevyzařovali vlci, a to ani ti cizí (pro něj je stejně cizí každý). Nebezpečí cítil, když se sem tam k obloze zahleděl, a když ho překvapil nějaký neznámý zvuk. Z cizích vlků měl stále respekt, ale jakmile z nich získal dojem, že mu neublíží, byl v klidu. Rád si s vlky povídal, protože jejich příběhy mu dávali nějakou představu o světě. Navíc pořád tak trochu věřil, že nějaký příběh cizince mu třeba vyvolá vzpomínky na jeho samotný život. Ach ano, tak naivní byl.
Teď se procházel po této již trochu vyschlé pláni, a sbíral nějaké kvítí, jejichž jméno si myslel, že zná. Jen pár jmen si při pohledu na plevel vybavil, ale cítil, jako by se v ten moment nemýlil. No, možná opravdu ne! Tu viděl starček a pelyněk, více pojmenovat neuměl. Ono tu toho tedy víc nebylo, vzhledem k tomu, jaké roční období už bylo. I to si ale natrhal, že si to přidá do věnce. Zvláštní, že nezapomněl tak složitou dovednost, jakou pletení věnce bylo, ale byl to důkaz toho, že to pro něj musela být hodně důležitá vzpomínka. Ať už ho to učil kdokoli.