Príspevky užívateľa

Cizinka se už ze svého místa nehnula, a to trochu Timovi ulevilo. Ale opravdu jen trošinku. Podle její reakce se ani nezdálo, že by se nacházel na jejím území, takže to si mohl asi ulevit i podruhé, ale raději s tím ještě chvíli počká. Sem tam si jí prohlížel výrazem vyděšeným, sem tam uhnul pohledem, aby bylo jasné, že on opravdu o problémy nestojí. Její otázku úplně nečekal, opravdu si spíš myslel, že ho vyžene do neznámých končin. Přešlápl a mírně se napřímil, takřka nepatrně. Možná mu tu nehrozí nebezpečí? Měl by se mít ale i tak na pozoru.
„Jsem Timothée, co se pamatuju," řka úplně stejně, co bílému vlkovi, kterého potkal pár dní před touhle vlčinou. Možná ho tahle vlčina bude znát? Výraz na její tváři se trochu změnil, a mohlo to být právě proto? Vlk Hariuha ho přeci také možná znal, takže mohl tohle být stejný případ? To mohlo být dobré i špatné. Co když měl s touto vlčinou v životě minulém nějaké pře? Klidně by mu mohla teď úmyslně uškodit! Ach, ta paranoia se Tima tedy držela opravdu mocně. Nelze se mu ale divit. „Jen tudy procházím." Dodal ještě. On ale prochází úplně vším, zcela bez smyslu bloudíc.

Tim narazil na toto krásné překrásné místo – kdyby tak ještě zvládlo být tepleji, byla by to dokonalá procházka! Mohl se ale aspoň napít čerstvé, ač stojaté, vody. Před chvílí jedl – narazil na vcelku čerstvé zbytky nějakého divokého zajíce, a tak se měl docela dobře. Občas měl záblesky na sám sebe, jak se honí za nějakým zvířetem, které následně lapí a pojídá, ale nebyla to jen nějaká jeho fantazie? Vůbec to nemusely být flashbacky, možná to byla jen zbožná přání, která z hladu mnohdy měl. Kdyby mu někdo mohl připomenout, co lov opravdu obnáší, aby mohl být úspěšný a najíst se něčeho čerstvého, byl by neskonale vděčný. Teď tu jen stál nad vodní hladinou, a po napití sledoval odraz sám sebe.
Už ze sebe nebyl zděšený, jako co se viděl prvně. Už si na sebe zvykal, a už sám sobě nebyl cizí. Dokonce si i pamatoval nějaké vlky, co tu potkal, takže ani oni už nebyli cizí. Doktor od rváčů Ikke, nebo ta zbloudilá duše Charlie. Pamatoval si jejich vůni i jejich vzhled, takže je evidentní, že mozek nemá poškozený nadobro. Má jen poškozenou část vzpomínek, ale jak naznačuji, je to ta pozitivnější zpráva. Kdyby prožíval film Memento, tak by se asi moc dobře neměl. Takhle má naději na vcelku normální život.
Dokonce si po chvíli i všiml, že k němu vánek zavál ne tolik vzdálený pach nějakého vlka. Někdo byl poblíž. Tim okamžitě zbystřil, ale už nevypadal tak šokovaně, jako ze začátku svého znovuzrození. Už zvládal paniku držet na uzdě. A snažil se i v moment, kdy nedaleko někoho u vody zahlédl. Sice už stihl zjistit, že od vlků mu nejspíš moc nebezpečí nehrozí, ale k nějaké interakci se moc neměl. Pořád byl rezervovaný, a nejspíš ještě nějakou dobu bude. Cizince tedy jen mlčky sledoval.

Timek zastříhal ušima. Zkusí si to jméno zapamatovat, už by to mohl teoreticky velmi dobře zvládnout. Zaeviduje si její pach k tomuhle jménu, a bude. „To je hezké jméno, to si zapamatuju," myslil si a usmál se. Ten rod bude umět sotva vyslovit, ale jméno Charlie znělo dobře. Ač se zprvu zdála vlčina trochu zvláštní, nakonec se ukázalo, že je nejspíš jen další zbloudilou duší, jakou je i Tim. A proto se příště nebude snad bát se s ní znovu setkat.
„Těšilo mě," rozloučil se ještě a ještě chvíli cizinku sledoval, jak odchází. Výborně, tak zvládl další sociální interakci, a vcelku dobře, smí-li to ohodnotit. Teď by se mohl projít zase dál, a třeba dnes ještě někoho potká, nebo se uloží někam ku spánku a přečká noc. Rád by se přes noc cítil někde bezpečně, ale v životě bezdomovce je toho asi těžké dosáhnout.

„Jsem o tom přesvědčen," řka Tim ještě konejšivě, ač to tak třeba nemuselo být. Poznal by, že má vlk na kahánku? Asi ano. To zvíře pozná nejspíš zcela přirozeně, ne? Vycítí, že se blíží smrt, a nic takového tu teď přítomno nebylo. Tim začínal konečně trochu věřit v to, že tuhle situaci zvládl jak by měl. Ještě ale chvíli počká s tím, než si opravdu oddechne. Příliš brzké radování se by mohlo být pro osud impulsem, aby si ten dobrý konec ještě rozmyslel. A to nikdo jistě nechce.
No a nadále se tedy na svolení cizincova pustil do čištění ran. Hezky mokrým mechem očisťoval ty nejhorší kousance a drápance. Vše dělal sic opatrně, ale všude byla krev už víceméně zaschlá, tak to nešlo tak dobře, jak by si asi představoval. Nu, kožich mu mýt nemusí, stačí rány. O zbytek se pak jistě cizinec postará sám. „Mimochodem, já jsem Timothée," představil se mezi čištěním, a tak nějak očekával, že by i cizinec mohl své jméno prozradit. Pokud se tak ale nestane, Tim se z toho nikterak nezhroutí.

Tima ovšem ani nenapadlo, že by se k cizinci nevrátil. Mohlo se to ale stát omylem, když zazmatkuje a spletou se mu pachy, ne? Už ale zvládal některé úkony mnohem lépe, než ty týdny zpátky, co se na tomhle území poprvé probral. Tedy podruhé. Podruhé se tu narodil, dalo by se říct. Teď zrovna sbíral na další mezi mech, který si nacpal do tlamky, a mířil dál směrem, který mu vlk doporučil. Docela dost dlouho žádnou vodu ve vzduchu necítil, a začínal si myslet, že to spletl. Spletl jsem se, a ztratil. Při těchto myšlenkách mu bylo ouzko, protože se ho zase zmocňoval silný pocit pochybení. Vzal si na sebe moc velké břímě, a neví, jak se ho zbavit. Přecenil jsem se.
Ale tu se mu k uším dostal zvuk tekoucí vody. Ach, tak možná bude přeci jen úspěšný! Jakmile řeku zaslechl, rozeběhl se k ní, aby mohl ulevit svojí dušičce pohledem na svůj cíl. Za malým kopečkem už ji viděl – velkou a divokou řeku! Výborně! Honem k ní sestoupil, aby se nejen rychle napil, ale hlavně nabral vodu do mechu, a zase se vrátil. S ničím neotálel, zdržel se tu u břehu opravdu minutku, a zase běžel zpátky. Teď už to bude snadné, ne? Teď už se jen po svém pachu vydal zase zpátky za vlkem.
Byla to možná cesta dlouhá, ale jeho poháněla myšlenka, že dnes pomohl a ještě pomůže vlkovi v nesnázích. To mu dělalo dobře na dušičce. Pokud to tedy ještě nestihne pokazit, ale bude se snažit, aby tomu tak nebylo. K cizinci se začal blížit až po nějaké době, ale velmi Tima potěšilo, že ve vzduchu necítil pach smrti. Myslel na nejhorší, protože nebyl absolutně zkušený životem. „Jsem zpět. To byla teda štreka," pronesl na odlehčení a mohl konečně vydechnout. „Tak teď ti rány konečně vyčistím, a už bude lépe." Ale bylo by ještě líp, kdyby si sakra vzpomněl na ty bylinky nebo kvítí, které by mu mohl podat. No, bude to muset zatím zvládnout bez nich, to nejdůležitější přeci jen udělal.

„No jo, já teď mám zmatek tak nějak ve všem," přiznal a rozhlédl se kolem sebe. To jen tak sporadicky, aby se ujistil, že se poblíž někdo nenachází. Ale nenacházel. To mu koneckonců mohl prozradit i vzduch, v němž se žádné nové pachy neobjevily. Taktéž už přemýšlel, že by to vzal brzy k odchodu. Neměl by se na jednom místě zdržovat moc dlouho, ne?
„Um?" přesunul svou pozornost zpátky k vlčině. „Jsem Timothée. A ty?" Ještě by se jí mohl zeptat, jestli náhodou někoho takového jména nezná, ale kdyby znala jej konkrétně, jistě už by něco řekla. Taková otázka tedy byla naprosto zbytečným plýtváním času. Zkusí si teď ale aspoň zapamatovat jméno i pach této růžově zbarvené vlčice, ať má do příště přehled.

Tim přikývl, a nadále nemínil toto téma rozmazávat. On byl rád, že se o lidech něco dozvěděl, protože teď bude třeba vědět, na co si dát pozor. třeba oni byli tím, čeho se tak bál, třeba oni mu způsobili jeho doposud neznámé trauma. Nebyla to žádná divá zvěř, nebo další vlk, byli to třeba záhadné bytosti jménem lidé. To se nyní Tim nedozví, z toho ho akorát rozbolí hlava, proto i sobě proud myšlenek rázem ukončí.
„Aha, jistě. Tomu moc nerozumím," přiznal. To asi proto, že už mozeček namáhal dost, a najednou se v rozdílech mezi těmito větami nedokázal vyznat. „Pokud ale sama nejsi, dobře pro tebe." Dovtípil se aspoň takto, ať neni za úplného blba. Ačkoli na to už je u něj nejspíš pozdě.

„Z toho co říkáš se zdají být opravdu ... záhadní," usoudil Tim po nějaké té chvilce zírání na nebesa. Byla to nebesa potemnělá, protože slunko dnes žel nesvítilo. To s příchodem zimy bylo normální, ale pro samotného Tima vlastně né tak zcela běžné. Sníh snad ani nikdy nezažil, nebo si na to minimálně nepamatuje. Ale on si nepamatuje takřka na nic, nesmíme zapomínat. Pro něj bude nových mnohem více věcí, než jen sníh.
Ucouvl, z reflexu. A to už tak byl od vlčiny dost daleko, no, necítil se v její přítomnosti úplně nejlépe. Byla zvláštní, asi tím, jak se nechtěla příliš družit. A to i Tim byl ve společnosti cizích dost obezřetný, no, toto byl extrém. „Já ti rozumím. Taky jen tak někomu nevěřím, ale život o samotě je hrozný," zamrmlal. Jo, cítil, že potřebuje společnost. Měl z cizích strach a respekt, to ano, ale zároveň cítil, jak ten sociální kontakt potřebuje. Jak strašně chce mít někoho poblíž. Protože přesně tak to bylo v jeho dětství.
Její rada mu zněla spíše jako napomenutí, proto stáhl uši a uhnul pohledem, což opět nemohl vědět, že vlčina nevidí. „Dobře, asi máš pravdu," uznal. Asi by neměl strkat čumec do cizích záležitostí, ale to je přesně ono – vždycky takový byl. Vždycky ho všechno zajímalo, protože se pak dokázal do ostatních vžít a třeba jim i nabídnout svojí pomoc. Nebo vyškemrat zajímavé příběhy. Když byl malý, tyhle příběhy sloužily k jeho pobavení, ale nyní? Nyní mu pomáhaly se trochu zorientovat ve světě a utřídit si myšlenky. Chtěl poslouchat příběhy cizích, protože doufal, že mu třeba něco připomene ten jeho příběh, a on si pak vzpomene na vše, co má v tom mini mozečku zamčené.

Tim sic vlčině do tváře tak dobře neviděl, aby snad zahlédl slzy, ale byl natolik vnímavý, aby poznal, že tohle téma jí nedělá úplně nejlépe. Možná si zažila nějaké trauma, stejně jako on sám. A možná to bylo právě trauma s lidmi, o čemž začínal uvažovat i Tim. „A můžou být i na obloze?" ptal se s pohledem upřeným vzhůru. Ano, jeho tělo si pamatovalo, že přesně odtamtud zlo přišlo. Ale mysl pořád tápala.
Normálně tiše vyhrkl při jejích dalších slovech, která ho šokovala. Pomstít? „J-já tě nechtěl rozrušit. Určitě by se v tvém životě něco pozitivního našlo, a pokud ne, tak je čas si nějaké pozitivní asociace udělat?" namítl nejistě. Tak trochu nevěděl, co od vlčiny čekat, a možná by bylo na místě se jí začít trochu obávat? Třeba je ale opravdu jen rozrušená, a tato její slova jsou jen planou výhružkou. Věřil, že lidé jsou opravdu špatní, ale asi by ho nenapadlo se svým trýznitelům mstít. On by totiž nikdy nechtěl být jako oni...

Upřímně si Tim nemyslel, že by mu vlk poradil směr, kterým se řeka nachází, neboť se moc sdílný nezdál být. V jeho situaci to ale bylo velmi snadno odpustitelné. Neočekávané se však stalo skutečností, a Tim teď tak měl představu, kterým směrem se bude nějaká řeka nacházet. Hned se tím směrem rozhlédl. Kult sice nevěděl co nebo kde je, a o moři ani nemluvě. Absolutně si nevzpomínal, že tam se svojí rodinou kdysi oslavoval rodinné tradice. Proto teď půjde takřka naslepo, ale snad není debil, aby se pak nedokázal vrátit, né? Nejsem debil, že ne? Haha. „Skočím tam. Ty tu vydrž," opětovně ho žádal o to, aby neumíral, nikoli aby neodcházel.
No a tak se vydal doporučeným směrem. Rozhodně nešel žádným vycházkovým krokem, nýbrž svižným klusem. Neběžel, aby se moc neunavil hned tady, když nevěděl, jak je to sakra daleko. A nesmí zapomenout vzít po cestě ještě nějaký mech, kterým vodu přenese a rány očistí. Doufal, že cizinec bude oukej. Tim pro to udělá maximum, ale jak již bylo řečeno – jeho maxima jsou uzamčená v jeho hlavince pod nějakým dost složitým zámkem. Snad jen ten zámek není navždy ztracený.

Tim zhlédl raněného a odmlčel se. Toť vše? Ne, to přeci není vše. „Teď by se rány měly vyčistit, ale," a opětovně se odmlčel. Jako by zaváhal nad tím, co tu vlastně dělá, jako by zapochyboval, že to dělá správně. A nelze se mu divit, když si furt prd pamatoval. „Ale nejsem si jist, že je v nejbližším okolí nějaký tok čisté vody." No a jsme u toho – on toho hrozně moc věděl a nevěděl zároveň, ale když zkrátka viděl tak zdevastovaného vlka, cítil potřebu mu pomoci, i když si ve svých úsudcích nebyl stoprocentně jistý. To hlavní koneckonců zvládl – zastavil krvácení. Vše ostatní počká snad na profesionál.
Začínala ho solidně bolet hlava. To z toho přemýšlení a vzpomínání, to se mu stává pořád. Teď to ale bolelo tak, až očka zavřít na chvíli musel. Měl bych mu něco podat. Ale co? Bylinky na bolest? Na boj proti infekci? Možná obojí. Co to ale bylo? Jak to mělo vypadat? Proč si nějaké náhodné názvy květin pamatoval, ale nepamatoval si, k čemu jsou? Nemoct si vzpomenout bylo hrozné. A obzvlášť v této situaci. „To jsem si jist," zamumlal k cizinci tiše. Více k tomu neřekl. Ano, musel se cítit na nic, to bylo nad slunce jasné. „Trochu si odpočiň." Ale nebyl spánek nebezpečný? Ne, to by musel mít úraz hlavy. A ten, na rozdíl od Tima, nejspíš neutrpěl.

„To je hrozné!" vyhrkl Tim. Jako by mu ten popis cosi připomínal, ale jako vždy to byl jen takový nejasný obrys v mlze. Jen těžce hmatatelná vzpomínka, doprovázená bodavou bolestí hlavy. Au! „Kde se tyto bytosti skrývají?" zeptal se, a podíval se přitom na oblohu. Ani nevěděl, co tam hledá, protože se tam díval z reflexu. Jeho tělo si pamatovalo, kde se to jeho trauma odehrálo, jen hlavička ne. A sic to nebyli lidé, kdo ho na nebesích trýznili, no, popisem to v něm nějaké záblesky a střípky vzpomínek vyvolalo. Teď jen doufal, že tito lidé se nepotulují někde kolem. Ti představují definitivně velké nebezpečí.
Ano, má něco pozitivního, ale k čemu mu to je, že? Raději by si pamatoval něčí tvář, něčí vůni nebo barvu kožichu, ale ne. Osud rozhodl, že si bude pamatovat jména náhodných květin, a náhodné fakty o některých z nich. Achich ach, teď to jen zužitkovat, že? „A co máš pozitivního ty?"

Tim naslouchal slovům Ikkeho. Jako by mu to bylo povědomé, ale zároveň nebylo. „Já cítím, že bych taky rád ostatním pomáhal. Že by mě to bavilo, ale," odmlčel se. Ale nyní by spíš sám pomoc potřeboval. Potřeboval by nalézt klíče k tomu, co ztratil. Bylo fajn, že se mu sem tam vybavilo jméno nějakého kvítí nebo bylinky, ale k čemu to, když si nepamatoval kontext? A proč si nepamatoval žádné vlčí tváře? Určitě ho na svět nesnesl čáp, určitě musel mít nějakou rodinu! Ale kde? „Ale nevím. Teď skoro nic nevím." Dořekl to aspoň. Bylo to stresující, a vždycky ho z toho přemýšlení rozbolela hlava. Jako právě teď.
Aspoň ale zde nevidomému cizinci mohl pomoci si udělat obrázek o jeho rozích, a to bylo fajn. Timovi to udělalo radost, což bylo nejspíš čitelné i jeho veselým šviháním ocasu. „A ještě je zajímavé, že tu nejsem jediný, kdo je má! Naopak! Potkal jsem už spoustu vlků, co ty rohy taky mají!" Oznámil mu. Spíše se zde zdálo, že vlci, co ty rohy nemají, jsou jiní a nestandardní. Tady Ikke je snad první, který je nemá!

I samotný Tim doufal, že bude schopen pomoci. Přeci jen – tohle vše dělal jen intuitivně, jen z nějakého naučeného reflexu, a byl nucen tomu reflexu věřit. Nic lepšího se ale stejně nenabízelo, protože se nezdálo, že by v nejbližším okolí nějaký diplomovaný lékař byl. Tahle první pomoc musela být lepší než žádná pomoc, ne? „Teď je třeba zastavit krvácení. Nevypadá to ale tak hrozně," řka Tim trochu nejistě, přičemž stále držel tu nejhnusnější ránu zakrytou mechem. Nebylo poznat, jak hrozně to vypadá nebo nevypadá, protože cizinec byl zkrátka od krve, a tak vše tak nějak splývalo. Každopádně raněného je potřeba konejšit, nikoli stresovat krutou realitou, že?
„Jak se cítíš?" ptal se po chvíli, co se mlčky věnoval zastavování krvácení. Zdálo se, že vsadit na intuici bylo dobré – krvácení takřka ustalo. Fajn, to bylo dobře, a Timovi se skoro ulevilo. Jen jestli vlček však neztratil příliš mnoho krve? Jak by se pak takový jedinec mohl cítit? Mdle? Bylo by mu na zvracení? Ano, nejspíš ano. A proto je důležité, jak odpoví, tak snad nebude dělat nějaké scény.

Tim nepatrně posmutněl. „No jo," dovtípil se. Smečka, co si libuje v násilí, asi rvačky a válku ráda mít bude. Pro něj to ale bylo nepochopitelné. Sice mu tehdá Ikke říkal, že to není v té smečce až tak horké, ale co může Tim vědět, že? Raději by byl opatrný, a vůbec by se k oné smečce nepřibližoval. Otázkou zůstávalo, jestli by hranice rozeznal. Ale nejspíše ano. Nějaké pachy už rozeznat zvládal. Přeci nepřišel i o čich, ne? A o selský rozum snad taky ne! I když to bylo občas dost na pováženou. „A lidé? To je co?" zvídal se dále. O tom rozhodně neslyšel, a rád by se dozvěděl více. Má přeci jen hodně omezené znalosti.
„To máš asi pravdu. Nejspíš něco umím, ale nepamatuju si, co to je," řka a následně se zamyslel. „Ale baví mě kvítí a bylinky a tak. To mě asi někdo kdysi naučil, protože mnohé umím i pojmenovat," usoudil. No sám si to nejspíš nevymyslel. Nebo snad ano? Kdo ví, jestli ty názvy, které mu při pohledu na nějaké rostliny vyskakují, nejsou jen nějaké výmysly jeho lehce pomatené mysli.