Príspevky užívateľa

Ano, Tim se tvářil po celou dobu pokákle, ale snažil se aspoň trochu vnitřního klidu udržet. Teď je potřeba, aby nikdo zbytečně nevyšiloval, a už vůbec né on – zcela dospělý jedinec, který je také zcela jistě při zdravých smyslech, že? A tak radši jen mlčky všechno poslouchal, všechna svědectví, a také obhajobu zajatkyň, ale moc moudrý z toho vskutku nebyl. Ony ani samotné Ignisanky mnoho neprozradily, kromě toho, že snad při obvinění z vraždy mohlo jít o omyl. Nic ale nebylo ještě definitivní, a když vetřelkyně chtěly mluvit s velitelem o samotě, Timovi se hlavou začaly honit zase další paranoidní představy o tom, jak by to mohlo dopadnout. Co když jsou to atentátníci? Jako Gabčík s Kubišem?? Taky jsou dvě. A ač jsou oproti S'Arikovi drobné, Tim by je rozhodně nepodceňoval! Nevypadaly jako sériové vražedkyně, ale kdyby nějaké opravdu viděl, dokázal by je vůbec poznat? Jak takový vrah vlastně vypadá? Nevinné tvářičky na pohled nemusely nutně znamenat, že to nejsou vlci v rouše beránčí!
Tyhle představy ale musely zmizet okamžitě, když z úst velitele vyšel požadavek směrem k medikům. Nechal to zprvu na sestřence, ale byl připravený skočit do akce – na to koneckonců celou dobu čekal. Už se těšil, až tu vlčici pomůže zbavit trápení (a né ránou z milosti), ač to znamenalo pomáhat nepříteli. Oni jsou ale lepší, než právě Ignisané, a tímhle to dokážou, no né? Ač to tedy o žádném dokazování nebylo. Když ho k sobě konečně Ryumee povolala, jal se jí k vetřelkyni následovat. Už už se jí chtěl ptát, jestli jí může ošetřit, když mu to sama nabídla. Musel se udržet, aby na sobě nedal jevit nějaké přehnané známky excitace. „J-já to snad zvládnu," řekl skoro jistě. Teď by měl asi dokázat, že není stoprocentní zbabělec, za kterého ho Ryumee měla, ne? No, pár vlků přeci už ošetřit zvládl, tak proč by to teď mělo být jiné? Ovšem hrozí, že si třeba nebude vědět se zraněním rady, ale věřil, že si vlčina jen zvrtla nožku. A to vyřešit zvládne, i koneckonců horší věci.
Přesunul svůj zrak tedy k cizince. Nechodil k ní zatím blízko, dokud mu to sama nedovolí. Totiž, je to nepřítel, a on nevěděl, co od ní přeci čekat. „Já jsem Timothée," představil se jí, po vzoru sestřenky. Bylo to ale důležité? Nemyslel si. Důležité je ošetřit zranění!! „Můžu se na tu packu podívat?" Zeptal se jí. Bylo potřeba si tlapku osahat, aby se daly určit škody.

Ach, už zas to Timovo zapomínání na včasné představení sám sebe! „Já jsem Timothée. Timothée Estrella de Norte, nebo tak něco," povídá. Už si to skoro zapamatoval celý, no né? Ano, trochu se spletl, ale jen malilinko! A nakonec na tom ani nezáleželo, protože v tomhle světě jen málokoho zajímá vaše příjmení. „A jsem sigma smečky, jenom se učím na léčitele. Moje sestřenice je mým učitelem," dodal. Je snad důležité, co má za postavení? On prostě smečce sloužil tak, jak v daný moment na maximum dokázal. Vůbec nehleděl na to, co za post měl nebo neměl. „Výměnný pobyt?" Zaujalo ho. O tom tedy neslyšel, ale to asi proto, že to není zas tak dlouho, co se ke smečce přidal. Pomalu to bude půl roku, ale to nebylo ještě tolik, aby si žel toto pamatoval. A to nepočítejme asi fakt, že se tu vlastně narodil. „Zní to hezky." Uznal, když mu vlček popsal svou smečku. Znělo to tak dobře, jako jeho domov. Ale jeho smečka byla prostě jeho smečka, nezáleželo na tom, jak dobře mohlo být jinde.
„Ryumee, to je moje sestřenka." Odpověděl a zároveň tím doplnil svá předchozí slova. „Jednou budu možná opravdu medik, ale teď jsem jenom asistent. To se ale počítá, né?" Nu? Ošetřit už mnohé zvládl! Je pravda, že ještě pořád někdy nevěděl, a potřeboval pomoc od Ryumee, ale to je asi v pořádku. Chytá se dobře. „No," zamyslel se. Otázka to byla složitá, protože Tim znal těch kytek až moc. „Znám jich strašně moc. Takové ty časté, jako třeba heřmánek, ty znáš?" To by měl znát asi kde kdo, ale věřil, že se můžou najít jedinci, kteří to neví. A nesoudil, protože sám byl v situaci v jaké byl.

Timek se stále tak nějak decentě usmíval. Představa jara byla milá a uspokojující, a navíc tohle setkání. To nebylo vůbec negativní. „Ve vodě jsem ještě nebyl. Teda jenom trochu, po tlapky, ale tehdy se mi to moc nelíbilo. Byla mokrá," otřásl se nad tou vzpomínkou. To je tedy šokující, že voda je mokrá, že? No jo, to je ten Timkův naprosto natvrdlý mozeček. Ještě, že dnes, v čase budoucím, už je trošinku rozumnější. Nad další Jílkovo otázkou se zamyslel. „Bohužel nevím. Možná někde v nížinách, tam bývá o něco tepleji, ale tady jsou všude hory. Tady je všude takhle chladno," sdělil mu tuto nemilou skutečnost. Moc toho tady nenacestoval, takže nevěděl, jestli je někde tepleji, než tady. Ani neměl důvod to nějak zjišťovat, protože jeho domov byl tady. Nepotřeboval nikam chodit – stejně byl potřebný v okolí své smečky, takže nějaké daleké výlety ani nepřipadaly v úvahu. Nemohl zklamat Ryumee!

Jó, Tim měl fakticky bobky! Ale nechápal, proč ta jeho slova Ryumee tak strašně vzala. Rozhodně si ale bude pamatovat, že už to říkat nemá – už nesmí vyslovit žádné pochybnosti, jinak přijde další hurikán v podobě jeho příbuzné. Jenže on doslovně nepochyboval o těch rituálech, jen chtěl vědět, proč to tak hvězdy chtějí! On byl samozřejmě rodině oddaný, a hvězdám taky! „J-já," vydal ze sebe tak maximálně. Byl zbabělcem? No, vskutku! Ale mohl za to snad? Těžko říct. On se prostě jen odmítal vystavovat bolesti, které se přirozeně vyhýbá snad každý rozumně smýšlející vlk, né? Aspoň v něčem chtěl mít jednou rozum, když už v ničem jiném! „Radši půjdu poklidit do doupěte," rozhodl, když se tak krčil u země. Půjde žehlit rovnou te´d, vskutku. Ale né snad s pocitem, že něco žehlí, ale protože chtěl nechat Ryumee vydýchat. On na tenhle incident asi brzy nebude brát takový zřetel, jako ona, protože byl ve své situaci lehce splachovací. Teď tedy udělá to nejlepší, co může – zmizí jí z očí.

Vskutku Tim postrádal samčí výraz, ale nikdy ho nenapadlo se nad tím jakkoli pozastavit. Nebyl takový, že by se snad zkoumal nebo hodnotil svůj zevnějšek. To pro něj bylo naprosto nedůležité! A proto ani cizincův vzhled nikterak nehodnotil, kromě faktu, že mu připomínal někoho od nich z rodu. Když mu vlk popřál taktéž hezký den, Tim se nejistě usmál a více očního kontaktu nevyhledával. To by přeci mohlo pro některé znamenat jakousi potenciální výzvu k boji! A to Tim fakt nechtěl.
Aspoň k němu už blíž nešel, což opravdu cenil. A zdálo se, že ani sériovým vrahem není! „Vskutku? To jsem rád," uchechtl se nejistě, když si uvědomil, jak zle asi musela jeho otázka znít. „Né, že bys jako vrah vypadal! Tak jsem to určitě nemyslel." A urazit by ho taky nechtěl! „Aha, jistě – tady se dá objevit hodně zajímavých zákoutí, nebo i rostlin. Jednou jsem nedaleko odtud našel takový miniaturní stromek, který se teď snažím najít znovu." Vysvětlil mu svoje úmysly a důvody toho, proč tu je. Né, že by cizinec snad chtěl aby se před ním Tim obhajovat, ale on to dělal už jenom z reflexu. „Jsem Timothée," řka, aby to nedopadlo jako vždycky – že by se zapomněl představit!

Tim si nemyslel, že by řekl něco špatnýho, ale reakce sestřenky ho přesvědčila o opaku. Uplně se naježila, div okolo sebe nezačala prskat jak zdivočelá kočka! Hnedka se stáhl, aby byl od divoké vlčice co nejdál. Co se děje?? Jeho změklý mozeček to nepobíral! „Co jsem řekl špatně?" Dožadoval se odpovědí, ale vlastně nevěděl, jestli chce v její blízkosti setrvat déle, než je nutno. „J-já nic nezpochybňuji!" Chtěl se bránit, ale vlastně nevěděl. Možná řekl něco špatně? A tak třeba mu to Ryumee vysvětlí, jak se sluší a patří, a on se bude moci omluvit! Jemu jen spousta věcí nedává smysl, stejně jako tahle zuřivá verze jeho příbuzné! On vše potřebuje vysvětlit polopatě, a tohle zběsilé vylití nějakého abnormálního vzteku mu vůbec nepomůže v pochopení okolního světa!!

Potom, co Timek všechno běžel S'Arikovi sdělit, už se daleko od pseudo-tábora nehnul. Věděl, že ke svolání smečky dojde, a proto nebyl důvod opouštět okolí. Byl ze všeho jako na trní! Tohle bylo zcela vážné, a bůhví, kam to všechno povede. A jakmile se ukázalo, že se na území nenašel jen jeden vetřelec, ale rovnou dva, Tima se zase začaly zmocňovat paranoidní představy. Představy zahrnující válku a konec světa. Z toho byl dosti zděšený, ale nechtěl aby to na něm bylo poznat. Žel i když se tvářil jako vždycky, tak se tvářil prostě připokákle. To už byl jeho přirozený výraz – jak kdyby mu ublížil celičký svět.
Posečkal někde poblíž noxe, a ač se k vetřelkyním nepřiblížil, pohled měl snad pořád zafixovaný na zraněnou nohu jedné z nich, na té, kterou sem úspěšně Hari dovedl. Byl rád, že vše dobře dopadlo a jeho kamarádovi se podařilo ji sem dostat bez úhony. Co za tím jejím špehováním bylo? O jaké vraždě to mluvila? Nu, to se snad brzy dozvíme – S'Arik začal ke všem brzy mluvit. Všechno si vyslechl, hlavou plnou chaotických myšlenek. A nakonec se zdálo, že by měl snad podat svědectví – vše už sdělil S'Arikovi, když k němu prvně běžel, ale nemá problém to zopakovat. Ať všichni vědí, co zcela nepochopitelného se tu děje! „Jak jsem říkal – při sběru bylinek jsme s Hariuhou narazili na tuhle vetřelkyni ze smečky Ignisské," hlavou ukázal k hnědé vlčici. „Zamaskovala svůj pach hnojem, aby nás mohla sledovat. Když jsme si jí všimli, utekla od nás, ale podařilo se nám jí dostihnout a konfrontovat – bezdůvodně nás obvinila z vraždy." To jen tak ve zkratce. Hari by měl dodat víc, pokud si na víc věcí vzpomene – nebo pokud mu vetřelkyně něco víc řekla na cestě sem.

Timek mířil na setkání se svým kamarádem Harim. Ano, i pro něj byl šokující fakt, že měl kamarády, ale vskutku tomu tak bylo. On asi neměl problém říkat kamarád každému, kdo s ní chtěl trávit byť jen zlomek svého času. Ano, s Timem to asi nebylo úplně lehké, když měl místo mozku květinový věnec, ale on si svojí posedlost kytkama vážně uvědomoval. Už to všude kvetlo, takže byl úplně jak v sedmém nebi! A byl rád, že Hari se ochotně zúčastní jeho květinového sedánku, který jeho závislost zase jen nakrmí.
Měl v plánu posbírat zase něco do skladu bylinek v doupěti léčitelském, který byl tedy díky jeho neustálému doplňování už dost plný. A také by mohl uplést nějaké věnečky, ovšem! Byla by škoda nevyužít všech těch rozpučených horských kvítků! No a třeba ho napadne i něco nového, však to se uvidí! Záleží, k čemu všemu nebohý soudruh Hari přistoupí. Jak tak pomalu lezl údolím k horám, konečně ho zahlédl. Zavrtěl ocasem a jal se ho pozdravit, ale nekřičel z dálky, protože to neuměl. „Hezký den, Hari!" Vskutku krásný dníček, a ještě bude!

Tak evidentně Tim neunikne střetnutí s tímto neznámým vlkem. Pach sílil, protože bylo zjevné, že vlk míří za ním. Ajéje. Tim ztuhnul, ale pak se napomenul, že přeci už je dost zregenerovaný na to, aby zvládl střet s nějakým cizincem, ne? Ale co když to byl vrah? Proti vrahovi by se nedokázal bránit! Byl naprosto slabý, nemohoucí, co se boje týče! uměl jenom štípat svýma ostrýma zoubkama, nic víc! Ale paranoidní představy stranou, klidně by to mohl být i někdo, kdo jen potřebuje pomoc. A tu přeci Tim poskytne každému, kdo si o ní požádá, že?
A tak brzy stanul tváří v tvář tomu cizinci – tmavému vlkovi, který se děsivý nezdál být. Vlastně první myšlenka, která Timovi proběhla hlavou byla, že vypadá jako nějaký jejich rodinný příslušník. Není to třeba nějaký ztracený strýček? Sám Tim by to nepoznal! „Přeji hezký den," vydal ze sebe nejistě, a držel si od cizince odstup. Doufal a věřil, že vlk tak učiní také, pokud opravdu žádnou hrozbou není. „Co tu takhle vysoko v horách hledáš? Nejsi třeba sériový vrah?" Ptal se hned, jako by mu snad sériový vrah kladně dokázal odpovědět.

Tim byl z celé situace slušně pach! Jaký vetřelec by tu chtěl takhle okouknět? Bylo jasné, že když před nimi i utíkal, neměl žádné dobré úmysly! Žádný tulák by nesmrděl jak kravský lejno, aby skryl vlastní pach! Paranoidní představy už se mu rojily v hlavě. „Z Ignisu?!" zopakoval šokovaně po Harim. Co by tu ale pohledával někdo z jejich znepřátelené smečky? Ovšem to musel být nějaký zvěd! A slova vlčiny ho překvapila ještě víc! Jak jako vrazi?? „My nejsme žádní vrazi! Kdes na to přišla?" To tedy fakt nechápal, a zajímalo ho to natolik, že se ani nebál vylézt zpoza Hariho úplně. Teď vskutku viděl, že má vetřelec zraněnou nožku. Myslel samozřejmě na ošetření, protože to vypadalo bolavě. Au au!
„Vskutku jí musíme vzít do tábora, je zraněná," poznamenal tuhle skutečnost, a bez toho, aby k vlčině přišel, už přemýšlel nad diagnózou. Diagnózu má ale tak leda on, protože by měl spíš myslet na to, že tady tahle cizinka nemá vůbec co pohledávat!

Tim sestřenku poslouchal, ale tak akorát si povzdechl. Ovšem, není podle stanov jejich rodu. „Já tomu prostě nerozumím. Podstoupit tenhle rituál dospělosti, proč? Proč si zbytečně způsobovat bolest? Je to důkaz odvahy? Já přeci ve hvězdy věřím, proč bych jim to měl dokazovat nějakým sebepoškozováním?" Pochyboval, že tuhle tématiku někdy pochopí. „Jestli je to ale jediný způsob, jak být právoplatným členem rodiny, tak jím třeba nikdy nebudu," myslil si. On se ale snaží, hrozně moc! Snaží se být užitečný, a nedělat rodině ostudu. A to k rodině takřka žádný vztah neměl, protože si jí zkrátka nepamatoval. On to vzal jako jasně danou věc – že Ryumee je jeho rodina, a že jí musí poslouchat. Záleželo ale na tomhle rituálu tak strašně moc, pokud v okolí byly všeho všudy tři členové rodiny? Nu, rozhodně neměl na spoustu otázek žádné odpovědi, a možná je ani nikdy nedostane.

„Jé, děkuju!" Uculil se Timeček. To byl rád, že se někomu jeho zimní kolekce líbila! On měl raději barevnější verze věnečků, ale dost ho potěšilo, když se někomu líbil i tenhle slabší kousek. Vlastně většině jedincům, které potkal, se líbil i zimní věneček, protože byli zkrátka šokovaní, že to zvládl Timeček vyrobit. Nu, aspoň něco mu šlo, že? Klidně by mohl mít svůj vlastní televizní pořad 'Šikulové'! „Na jaro se tak moc těším!" Povzdechl si, ale s tím se nedalo žel nic dělat. On je však trpělivý, on to zvládne! Zatím může po nocích přemýšlet, jaké věnečky pak uplete.
Věděl, že většina vlků nějaké schopnosti má, ale on sám o těch svých nevěděl. Myslel si, že žádné nemá. „No, to nevím. Neznám svoje kouzelné schopnosti. Možná žádné nemám," pokrčil nejistě rameny. On se spoléhal spíš na ty nemagické schopnost. Ach, kdyby tak věděl, že kromě pletení věnečků je i módním návrhářem! To by se asi štěstím pokáknul! „Aha, tak to jsme na tom podobně. Lov není moje silná stránka, a pokud nemusím, vyhýbám se tomu. Smečce se snažím být užitečný jinak – bylinkami a jejich využitím." Věřil, že né každý musí umět všechno. Určitě je ale dobré umět ty základní věci důležité k přežití. K tomu on řadil i znalosti nějakých základních bylinek, a umět se v horším případě i ošetřit.

Teď byl den, takže Tim nemohl koukat na hvězdy, a vlastně to bylo dobře. Ve tmě by byl radši doma ve smečce, než tady v horách! Tma mu pořád nedělalo tolik dobře, ale jak už bylo řečeno – začíná si na všechno zvykat. Teď dokonce i včas zaregistroval, že se v okolí někdo nachází. Pach se linul z nedaleké vzdálenosti, ale Tim se měl okamžitě na pozoru – ten pach mu nic neříkal, takže mohlo jít o nebezpečného tuláka. Když tomu tak ale bude, co vlastně Tim udělá? vezme nohy na ramena a uteče? Nejspíš. On by nic jiného nezvládl. Teď se rozhodl, že se bude od pachu držet dostatečně daleko, aby třeba jedince z nějaké vzdálenosti spatřil, ale naproti mu nepůjde. Kdo by tu vysoko v horách co pohledával?? No, mohl to být poutník, nebo taky jen další zmagořený léčitelský učeň, ne?

Po chvilkovém sondování zamlženého okolí se ukázalo, kdo se to v okolí pohybuje – neznámý vlk srsti hnědozelené barvy. Podle pachu byl nihilské příslušnosti, takže si Tim mohl oddechnout – nebezpečí nehrozilo. Na rozdíl od Ignisu, vztahy se smečkou Nihil byly více než vřelé. Nemusel mít tedy snad strach o svůj život. „Přeji hezký den," oplatil pozdrav a na chvíli odložil sběr bylinek. Tenhle vlk stál o seznámení se, a se vší slušností se mu chvíli bude Tim věnovat. Pokud se nebude chtít seznamovat jako Cielo tenkrát – to by se mu příliš nelíbilo. Vlk se rozhodně zdál jako extrovertní jedinec, ale zatím nikterak nenarušoval Timův osobní prostor. Vše v pořádku. „O Nihilu jsem vskutku slyšel, ale nevím, jestli jsem odtamtud někoho potkal. Jsme spřátelené smečky," sdělil mu informace obecně známé. „Je to tam u vás hezké?" Zajímal se s mírně nakloněnou hlavičkou do strany.
Víc ho ale zaujalo, že vlka zajímaly jeho bylinky. Bylinky>>> „Tohle je prvosenka, a tohle plicník," řádně ukázal, která kytka je která. „Prvosenka je dobrá na zmírnění bolesti, a plicník na nemocné dýchací cesty. Mám to na léčení," vysvětlil mu, ale to mu asik došlo, hah. Možná to ale nemá na léčení, možná to má na zdrogovaní sám sebe!

„Vlk?!" Zopakoval Timek šokovaně. No vskutku! Co jiného by to mohlo být, že? Divá zvěř by snad byla cítit jako zvěř, a takhle by nekvičela! Tedy ano, svině utíkající před porážkou by vydávala podobné zvuky, tu ale žádná prasata v okolí Tim neviděl. Spíš než kvičení to ale byl pláč. Ublížil si snad někdo?? To by totiž musel zasáhnout! „Je to vetřelec, nebo se někdo zranil?" Ptal se Hariho, kterého stále nechával ve vedení, ale už už ho mínil doběhnout natolik, aby se o situaci informoval sám. Třeba je totiž opravdu jen někdo v nesnázích! Třeba se tohle vysvětlí nějak logicky, naprosto přirozeně!
Ale jak se vlk zastavil, a pohled na něj se vyjasnil, bylo jasné, že tohle není nikdo od nich. byl to vetřelec! Musel být! Ale žel přes ten pušinec (opravdu jak z prasečího chlíva) se nedalo určit, odkud vlk pochází. Timek ho rozhodně neznal! „Co tady děláš?" Ptal se, ale víceméně pořád stál tak nějak za Harim, a mínil řešení nechat na něm, i když... vetřelec se zdál být zraněný! Jediné, co se tedy začalo najednou Timovi honit hlavou bylo, že toho cizinci musí ošetřit. Ale to přeci nemůže! Co když je to někdo nebezpečný? Nějaký špión?? Snad se to brzičko všecicko vysvětlí!