Príspevky užívateľa

„To asi ne, no," odpověděl ještě nejistě na to, že cizinec teď asi úplně neuteče. Tim to ale spíš myslel tak, aby vydržel neumírat, ehm. Na krvácení se může i umřít, ne? Proto je potřeba vydržet a hlavně rychle jednat! Proto s nějakým hledáním mechu neotálel, vyběhl pro něj hned. Nevěděl, kde ho nejblíže hledat, ale vydal se intuitivně k nějaké mezi nebo stromům. Stromy byli dál, ale mezí tu bylo několik. Tam by nějaký mech, ač třeba vyschlý, najít mohl. Kdyby byl vlhky, bylo by to fajn z důvodu vyčištění rány, ale teď bylo stejně důležitější zastavit krvacení. Ach, Timovi se ty myšlenky v hlavě honily rychlostí blesku! Měl v tom pidi mozečku teď tak trochu zmatek, ale i přesto se dokázal soustředit na vyhledání toho mechu.
A hle! Tu byl nějaký. Tedy, Tim si to myslel. Taková na dotek příjemná pokrývka zeleně. To muselo být ono. Několikero kusů ze zeminy vytrhal, očistil od hlíny a šupky dupky se rozběhl zpátky za raněným. Snad nedorazí už k mrtvole! To by totiž asi nerozdýchal. Orientoval se po pachu krve, a pomalu si evidoval do mozečku i ten pach osobní, který cizinci náležel. Naštěstí velmi brzy podle pachu doběhl k ještě živému jedinci. „Už jsem tu," zamumlal skrz mech. Né, fakt? Hnedle k raněnému s mechem přiskočil, aby mu ho na ty nejhorší rány přiložil. Na stále krvácející ránu musel mech packou silou přidržet, a velmi pevně doufal, že se po něm cizinec v nějakém bolestivém reflexu neožene. Nedalo se ale nic dělat.

Tim si líčení cizince s výrazem mírného zděšení vyslechl. „A ta je kde? Je v pořádku?" rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že opravdu žádnou další zraněnou oběť nikde necítil ani neviděl. Rozeznávat pachy mu možná sice ještě dělalo trochu problém, no, pach krve pro něj byl více než jasný. Co když někde ta kamarádka leží raněná? No to by bylo hrozné!
Další pokračování vyprávění Tima nenechalo v klidu. „Monstrum?!" zopakoval zděšeně. Sice zděšeně, ale stále se tak nějak dokázal udržet v klidu. To proto, že tento vlk potřeboval pomoc, a nezdálo se, že by ono monstrum někde v okolí bylo. Proto se musel uklidnit, nenechat svojí paranoiu zatemnit jeho mysl, a pomoci raněnému, jak jen to bude možné. Nebo spíš v jeho silách. Velmi rád tedy slyšel, když cizinec na jeho nabídku kývl. „Dobře, to je dobře. Tak tu vydrž," poprosil ho. Musí rychle odskočit pro mech. Jo, mech si pamatoval, a ani nepřemýšlel nad tím, jak je to možné. Prostě odněkud věděl, že mech je na zastavení krvácení dobrý. Je to měkký kus lesního porostu, ne? To najde snadno. Snad.

„Válka?" zděsil se Tim. Proč by proboha měla být válka? „Kdo by se chtěl dobrovolně bít a vraždit?" To je dobrá otázka. Proč je na světě válka? Proč se někteří jedinci rvou a ubližují si? Proč na světě tyhle věci jsou? Aby byly misky vah vyrovnány? Na to tedy Tim nevěřil. Nevěřil, že za každou misku dobra zde musí být i stejná miska zla. On ze svých snů ví, co to zlo je. Jaké štěstí má, že si neuvědomuje, že ty jeho sny jsou jen flashbacky na nepěkné zážitky mezi jeho trýzniteli!
Pokrčil rameny. „Já ani nevím, co jsem schopen dokázat. Teď si myslím, že nic. Jsem rád, že dokážu přežít," řka. A už to byl zázrak, vzhledem k tomu, že si stále neodemkl vzpomínku na své lovecké dovednosti. Z těch mršin se mu ale už začínalo dělat blbě, a je jen otázkou času, než z toho žrádla onemocní. „Já tu taky nejsem dlouho. Uvidíš, třeba najdeš důvod, proč tu zůstat," pousmál se, ale byl tak daleko, že to vlčina ani zbystřit nemohla. A ani kdyby byl blízko, protože je slepá, ale to Tim zatím nezjistil. Prostě si jen myslel, že je vlčka vyplašená z cizince. A rozhodně se jí nedivil. I on z ní byl vyplašení – ten řev, proboha!

Tim by nejspíš pochopil na první dobrou vše, co vlčina chtěla říct, aniž by snad křičela. Ale nevadí no, když má anger issues, nedá se nic dělat. Jen bude doufat, že už žádný křik ani pasivní agrese v jejím hlase nebude. Minimálně né nic odůvodnitelného, ey. „Tak to také nevím. Vím jen o jedné smečce, která má tak trochu ráda násilí," svěřil se se svými poznatky. Bohužel si nevybavil jméno této smečky, ale kdyby ho slyšel, tak by mu to asi sepnulo. „Smečka, která se stará o to, aby byl na světě jen mír, jo, taková by byla fajn." Ale takhle to nefunguje.
„To jsem," pokývl na její dovtípení. Ale chce bezdomovcem být? Ne, vlastně ani ne. Vždyť on to své doma stále hledá, a stále se mu to příliš nedaří. „A jsi tu dlouho?" zvídal se ještě dál. Třeba by mu mohla povědět o zajímavostech některých místních smeček, ne?

Tak se zdálo, že tenhle vlk Tima zná! To bylo přímo úžasné! „Tak jsem to třeba byl já! Bylo to hodně dávno?" Jo, on vlastně ani neví, jak starý je. Ale rozhodně by nechtěl být hodně starý, každopádně na takový verdikt se asi necítil. Cítil se právě naopak, jako malé děcko. Ale tomu se asi nelze divit, když se jeho myšlenkové pochody zastavily někde v jedenácti měsících života, he? „Znali jsme se dobře?" ptal se dál, protože by třeba cizinec mohl vědět víc! Mohl by mu i poradit a pomoct mu nalézt své ztracené vzpomínky!
Jeho paměť sice nyní za moc nestála, ale snad si po čase stráveném regenerací na něco málo vzpomene. Vždyť už teď zvládal plést ty svoje věnce! Jak je tedy možné, že zrovna toto nezapomněl? Třeba si toho pamatuje víc, jen musí najít klíč ke skříňce, v které jsou tyhle flashbacky uchované!

Tim se tedy právoplatně vlčiny zalekl. Proč proboha mluví ve verzálkách? Má snad anger issues? Proč? „Nemusíš na mě křičet," oznámil jí takřka neslyšně. Začínal z ní mít normálně bobky. „Já bych si samozřejmě přál, aby to tak bylo. Přál bych si, aby si všichni navzájem pomáhali a tolerovali se," ujistil jí. S její vizí se ztotožňuje, ale nemyslí si, že tomu tak ve skutečném světě je. Pro takového jedince ze smečky bude tulák vždy jen tulák, a jen těžko by jeho život asi postavil na stejné místo, jako nějakého svého soudruha. Ale to si zas Tim jen myslel, vždyť on ví o životě prd!
A zase tu byly ty verzálky. Tim pro jistotu ještě ucouvnul. „Já k tobě nebudu chodit," opětovně jí ujistil. Začínal si myslet, jestli čubina není taky blázen, jako on. On ale není agresivním bláznem, tahle cizinka by třeba mohla být. Proto si bude raději držet větší odstup, kdyby jí náhodou přeplo v paličce. Nebezpečí hrozí úplně od každého, na to by Tim nesměl zapomínat. „Jsi místní?" Zajímal se hlasem klidným a konejšivým. Tím chtěl vyvážit tón hlasu cizinky.

Tim stáhl uši a uhnul pohledem, aby bylo opravdu čitelné, že on nemínil vlkovi ty problémy dělat. Nemohl si ale nevšimnout, jak zdevastovaně vypadal. A ač chtěl jeho přání opravdu vyhovět, bylo to těžké bez toho, aniž by nabídl svou pomoc. Pomoc? Ale jakou pomoc? Ty snad nějakou můžeš nabídnout? Hlásek v jeho hlavě byl opravdu mocný, byl to nějaký čertík, který mu podkopával všechny zbytky sebevědomí, které v sobě měl. Byl to ten čertík jménem paranoia, možná. „Já–," chtěl namítnout, ale to už vlk padnul k zemi. Ale ano, v tomto případě bude určitě potřeba i amatérská pomoc! Tim se zkrátka nedokázal ubránit pocitu, že by teď pomáhat měl.
„Vypadáš opravdu špatně. Co se ti stalo? Kdo ti ublížil?" ptal se opravdu konejšivě, aby snad nezněl otravně. Musel se ptát, protože co kdyby ten útočník běžel někde po stopě krve a brzy se tu objevil? To by s nimi klidně mohl být ámen! Ač se tedy ani tento jedinec nezdál být svatým, ale Tim tu není od toho, aby soudil. Raději si pohledem prohlížel zranění, která jedinec měl. Jediné, co mu v hlavince naskočilo bylo, že je potřeba zastavit veškeré krvácení. A to hned. Nechá ho však tento jedinec? Nevypadal na to. „Já ti pomůžu." Protože vidět vlka trpět bylo zas utrpením pro něj, očividně. Nesnášel násilí, ale to už víme.

Vlka Tim sledoval hlavně z důvodu, aby se mohl dát včas na útěk, kdyby to vypadalo, že se rozhodne jít třebas proti němu. Jako, naproti mu šel, ale zatím nevypadal vyloženě nebezpečně, vypadal spíš, že je v bolestech. Zvíře v bolestech ale může jednat zkratkovitě, to nezapomeň. Jo, ale kdo mu tuhle informaci sdělil, he? No, to bylo teď vedlejší, protože cizinec byl čim dál tím blíž. A kdyby Tim mohl, tak se potí až v místech, kam slunko nesvítí. Měl ale takové nutkání zjistit, jak na tom vlk je. Zase ta jeho zvědavost, nebo to pramenilo z něčeho jiného? Že je zvědavý, to už o sobě zjistil. Možná je ale také starostlivý.
„Jsi v pořádku?" ptal se nejistě, a tvářil se přitom zas jak největší ublíženeček. Tak se tvářil od svého znovuprobuzení pořád. Né, že by si hrál na chudáka, ale vzhledem k traumatům jím asi i opravdu byl. Cizinec však na něj zavrčel a né zrovna přátelsky ho požádal, aby uhnul. A to Tim i následně udělal. Uskočil vlkovi z cestě jako vyplašená laňka! „Já nechci problémy!" Ano, jeho klasická seznamovací věta. Kdyby radši držel hubu, tyjo! Ale ne, to by nemohl být Tymiánek! I když měl bobky až za ušima, tu tlamu prostě držet zavřenou nezvládl.

Když před ním vlčina ucouvla, tak se Tim zastavil. Ach ta jeho zvídavost! I přesto, že byl teď tak dost ostražitý, to v něm pořád někde bylo. Ale když viděl, že cizinka o žádný bližší kontakt neměla, prostě se stáhl. Kdyby se totiž octl v její situaci, taky by si to třeba přál. Přál by si prostor, protože si rád určoval on sám, co k němu cizí vlk může a nemůže. Když měl vše pod kontrolou, cítil, že má pod kontrolou i svojí paranoidní mysl. Ta její slova mu takřka něco připomněla. Jako by už něco podobného někdy slyšel, ba si dokonce sám myslel! Dávalo to tak moc velký smysl! „Tak je to! Všichni jsou si rovni, ale mám pocit, že někteří jsou si rovnější," myslil si. Kéž by tomu však nebylo. Jedinci, kteří mají smečku, mají zázemí, jsou asi víc než ti, co nic takového nemají.
Na její následná slova kývl, a snad ještě ucouvl. „To po tobě ani nežádám. Mám odejít?" ptal se. Klidně by se třeba zajímal víc o její životní story – moc rád ty příběhy poslouchal –, ale pokud je jí jeho přítomnost nekomfortní, bez keců odkráčí. Neměl zájem o to nějakému vlkovi způsobovat nepříjemnosti.

Tim je zase na té své klasické cestě, kdy se snaží najít sám sebe. Teď se ale neprochází, teď si plete nový věnec z pozdních lučních kvítků. Když tohle dělal, cítil se být v bezpečí. Musel ho to naučit někdo, s kým se v bezpečí cítil, a proto k této činnosti jeho mozeček unikal kdykoli, kdy se cítil být trochu ve stresu. Ano, teď se ve stresu být poslední dny trochu cítil, protože si připadal marný, že je stále takovým tělem bez duše. Když nemáte vzpomínky, nemáte osobnost, a to je sakra těžká situace. Ještě, že ty věnečky si zvládal stále plést!
Byl trochu vítr, ale to zde na planině nemohlo být nic neobvyklého. Byla to otevřená krajina, jejíž mírné svahy vítr musely doslova svádět k nějakému tomu dovádění. Najednou se ale vítr rozhodl Tima rozhodit – přinesl mu velmi vzdálený pach! Byl to pach krve, a proto se značně zděsil. Přestal se svým pletení, a rozhlédl se kolem. Zrovna byl na místě, z kterého měl na planinu dobrý výhled, a proto si i v dálce mohl všimnout, že se jeho směrem někdo nekontrolovatelně blíží. A sakra! Co když je to nějaký nebezpečný jedinec? Pokud s sebou nesl pach krve, klidně mohl být! A nebo taky mohl být zraněný! Ale proč? No, třeba proto, že to byl nějaký rváč, co se rozhodne hubu rozbít i zde Timovi! Třeba si ho ale nevšimne, a proto se tedy Tim nerozhodl utéct, ba jen zůstat na svém místě, a s hlasným oddechováním vzdáleného běžce pozorovat.

No hurá, konečně si Tim všiml, kde ta cizinka stojí! Za tím jediným stromem, co tu uprostřed lučiny byl! A vypadal divně. Né divně jako ve špatném slova smyslu, spíš jako duch. Ale to těžko říct, jestli je dobrý slova smysl, he? „A kdo je extra?" ptal se, a přišel trochu blíž, ale opravdu jen o kousek. To aby si vlčinu lépe prohlédl a zjistil, co mu na ní nesedí. No, zatím na to nepřišel. „Já hledám, kdo jsem a kam patřím. Protože si moc nepamatuju, víš? Jen něco málo. Spíš nic." Ano, bylo potřeba si toto uvědomit a taky konečně přiznat. Nepamatoval si svůj život. Pamatoval si jen, že se probral někde ve zdejším lese a víc skoro nic. Sem tam se mu nějaké zvyky připomněly – třeba pletení věnce, nebo nějaké bylinkoznalectví, ale tím to tak haslo. Na vlky si nepamatoval, a to ani na svojí sestru, kterou zde před nějakým časem potkal. Třeba to ani jeho sestra nemusela být, ačkoli její pach mu vzdáleně povědomý byl. Svým smyslům však nemohl dostatečně věřit.

Tim cizince nikde zatím neviděl, ale musel být někde nablízku. Směr si tak nějak dokázal určit podle pachu a hlasu, ale po více věcech se nepídil. Jen naslouchal. „Dobře. Jo, to dává smysl," zamrmlal Tim, ani si nebyl jist, jestli byl jeho hlas dostatečně slyšet. Švihal ocasem sem a tam a tvářil se, jako by čekal na ránu z milosti. Ale tak se poslední dobou tvářil často. No, ještě že nevěděl, co za psycho myšlenky ta vlčina má! To by vzal nožky na ramena a zdrhal by.
„Já nevím. Neví, co tu dělám. Hledám se," řekl zcela upřímně, protože neměl pocit, že by ho to nějak odhalovalo. Ale vlastně ano, trochu ho to odhalovalo. „Nemám teď domov." No ano, jen každému sděl, že jsi bezdomovcem! Ach, ten jeho vymletý nebohý mozeček! Jak jen mohl na tyto otázky rozumně odpovídat, když na ně odpovědi neznal? Sotva znal sám sebe.

I k Timovi jemný vánek po chvíli zavál pach nedalekého cizince. Okamžitě ztuhl na místě, to už byl jeho reflex, který získal bůhví kde. I když se mu na tomto území norestském nestalo nic, co by si pamatoval, byl pořád v pozoru. Ať už větším či menším, tak byl. „Kdo tam?" ptal se paranoidně, a po chvíli se trochu zklidnil. Chtěl se udržet při zdravém smyslu, jak mu bylo v minulosti doporučeno. „Já o problémy nestojím!" zavolal ještě směrem, kterým pach cítil, ale nebylo mu ani jasné, jestli to toho cizince zajímalo, nebo jestli ho vůbec slyšel.
Navíc to volání bylo vtipné v tom, že i kdyby o problémy stál, a byl nějakým cereálovým vrahem, tak by to z toho nikdo nepoznal. A nebo naopak poznal, a proto bylo to krákání zbytečné. Achich ach, těžký život vymletého mozku. No, Tim rozhodně neplánoval přijít za cizincem blíž, i kdyby byl zvědavý sebevíc. Takový už bohužel teď byl.

Tim několikrát pokýval hlavičkou. „Ano, to já jsem! Já nemám rád násilí," oznámil mu opakovaně. Musel to říct klidně několikrát, aby to bylo jasné. On se fajtit nechtěl, protože už měl něco zažito. Nevěděl co, ale věděl, že prostě to násilíčko rád nemá. „Nebudu k vám chodit. Pokud teda vaše území poznám," řka. To byla další věc no. Ale bude věřit ve své smysly, které aktuálně sice moc nefungovaly, ale jo. Zkusí to.
„Tak jo, já to zkusím," odsouhlasil. Nic jiného, než zkoušet, mu každopádně nezbývá. A bude toho muset zkusit asi hodně, pokud se nemýlí, né? No, uvidíme.
Tim se zamyslel. Jo, ta slova dávala smysl, jen on byl tak vydundanej, že už se asi dávno nemohl považovat za nejbystřejšího. Rip. „Dává to smysl. Proč jsem se na to teda vůbec ptal?" A teď se ptal zas spíš jen řečnicky. Koukal přitom na nebe a drbal se zadní nožkou pod krkem. No jo no.
Pak se ale drbat přestal, protože teď je čas na hru Hmatej! A poznávej!. Přiskočil k vlkovi ještě blíž a posadil se. „Tak hle," říká mu, a následně si vzal do tlapek jednu z tlapek Ikkových, aby si jí vložil na své rohy. Usmíval se přitom jak měsíček na hnoji, nějak ho to excitovalo, tyjo. Ale usmívat se ovšem nemusel, když to Ikke neměl šanci zaregistrovat. Nevadí! „Pěkné, že? Myslel jsem si, že je to nějaká nemoc, ale pak mi někdo z místních oznámil, že ne. Tak se mi ulevilo," oddechl si.

Tymiánek byl na procházce, jako vždy. Jeho paměť se mu zatím moc nevracela, ale aspoň si některé věci ujasnil – narodil se někde tady, a že na sebe nemusí tlačit. Musí dát věcem volný průběh, a netlačit na pilu. To znělo strašně hezky, protože ho to osvobozovalo od nějakých povinností, které by snad mohl mít. Problém byl, když ho popadl hlad, a on si musel najít nějakou mršinu, protože si nepamatoval, že jídlo si jeden musí ulovit, aby chutnalo lépe. Ale lesní bobule a jiné ovoce také přišlo vhod. Mňam!
Nyní byl na této louce a hleděl do vzdálených končin. Zajímalo ho, kdy najde to svoje "doma" o kterém mluvil Ikke. Bude to vůbec někdy? Kdo ví. Třeba bude už navždy bezdomovcem, už navždy se bude cítit ztracený, a navždy se bude jen potulovat po okolí. Třeba už nenajde žádný životní cíl, protože si nevzpomene, že nějaký měl. Chtěl být doktorem, a ty vzpomínky tam na to pořád někde má, ale ve výsledku si pamatuje leda prd. Teď má jen pošramocenou dušičku a ztrátu paměti. Boží.