Príspevky užívateľa

Timček se usmál. „Tak to mám i já. Někdy si jména nepamatuji, ale pamatuji si vzhled i vůni, případně i dovednosti dané květinky. A to je asi nejdůležitější." Bylo by definitivně lepší, kdyby se ty názvy naučil, ale však jó, ještě chvíli to potrvá, ale on se to všecicko naučí. Možná mu to nejde nejrychleji, ale jde mu to, a to je hlavní. „Ano!" zavrtěl ohonem. Vždycky byl nejšťastnější, když se někdo zajímal o jeho koníček – pletení. „Plést věnce, prostě jenom tak. Nevím, kdo nebo kde jsem se to naučil, prostě jsem to uměl." Uměl to po svém znovuzrození, a naučila ho to vlčina jménem Remeeza. Žel si to absolutně nepamatoval, protože byl ještě malé mimino. Ale opravdu malé, né jako že teď byl mimino mentálně, tehdy to bylo opravdový. „Ukázal bych ti to, ale teď ještě žádné květiny nejsou." Posmutněl. Mohl by u ukázat jen zimní verzi z jehličí a větviček, a to vůbec nebylo tak hezký!

Tim vlastně nevěděl, proč je tak daleko od smečky, ale asi hledal nějaký spešl vzácný kytky. Nebo ten mini stromeček, který tehdy našel v místních horách, když dělal zkoušku k přijetí. Tehdy si ani nevěřil, že to všechno zvládne, ale zázraky se očividně dějí. Se svou dýní místo mozku to dokázal! A teď tu byl proto, aby pomáhal svojí smečce, svojí rodině. Zdálo se, že ten stromek má léčivé účinky – ještě není tak jasné, jaké, ale s Ryumee na to brzy přijdou. A bylo by fajn, kdyby Tim našel i více exemplářů, aby se mohlo experimentovat. A tady by nějaký z nich mohli hodit třeba do lektvaru, kterým se teď se sestřenkou věnovali.
Tohle místo bylo hezké, v noci muselo naskýtat fenomenální pohled na hvězdy. A teď už na ně Tim koukal rád – zjistil, že se nejspíš není čeho obávat, a z oblohy se nesnese na něj žádná vesmírná loď, která ho zajme a následně mu ze života udělá peklo. Podruhé, abych byla přesná. To všechno si naštěstí týpeček nepamatoval! Lucky boy.

Dnes bylo Timčo-mimčo na sběru časných jarních bylinek mimo tábor. Myslil si, že už by se tu na odlehlé louce mohlo pár jarních kvítků objevit. A vskutku se nemýlil! Už tu našel prvosenku a plicník – obojí se v lékárně Přízračných bude hodit. Nebylo tu toho mnoho, protože zdá se, že příroda se opravdu teprve ještě jen k životu probouzela. Nikam ale nespěchal, protože Ryumee by měla být dnes doma, a případné nemocné či raněné včas ošetřit. I tak byl Tim rád poblíž území, aby mohl pomoci, kdyby se náhodou dělo něco vážného. Teď, když to bylo mezi nimi a Ignisem napjaté, bylo na místě se obávat o životy všech. Paranoidní Timíček se obával určitě dosti, a to nejen o svůj život!
Byl ostražitější než kdy dřív, proto si i brzy všiml, že v okolí není sám. Bylo to šokující, ale vzhledem k situaci mezismečkových vztahů se naučil používat ten nos ještě líp. Dřív na to sem tam zapomínal, ale teď, když byl mimo území, by si to nedovolil. Chvíli teď ještě sbíral bylinky – konrkétně plicník –, než se rozhodl rozhlédnout se kolem, aby identifikoval, o jakého vlka se jedná. Nerad by se setkal s nějakým potenciálním nebezpečím – to je jasné.

„Aha! Tak to jsem nevěděl. Některé rostlinky po jménu neznám, ale kdybych jí viděl, tak bych jí třeba poznal," vysvětlil Timčo. Ano, jsem si jistá, že tuhle luční travinu by určitě poznal. Teď nepozná však nic, protože všude je ještě dost mokrého sněhu, nebo přinejmenším bahna a seschlé trávy. „Máš? A kolik jich znáš? Znáš nějaké zajímavé?" Ptal se ho hnedka. Třeba bude znát něco, co Timek ještě né! Pak by tohle nově nabyté info mohl zúročit ve své budoucí profesi - léčitelství.
Na to se ostatně pak i Jílek ptal. „Teď bych asi nic nenašel. Ale na jaře budu sbírat bylinky, které budou pomáhat léčit raněné a nemocné vlky. A taky si z kvítí budu plést věnce," uculil se nad tou představou. Už aby to bylo! Svět plný květin je barevnější a rozhodně veselejší! Né jako to bahno, mlha a věčně zatažená obloha, jako teď! „Ty rád pozoruješ brouky?" Usoudil z jeho slov. Tomu se Tim zatím nijak nevěnoval, a asi ani moc nebude. Preferoval květinky!

Timovi tolik vlkův pohled nevadil, a sám ho chvíli pozoroval. „Vskutku," pousmál se. Vskutku má domov, aspoň v to tedy věřil a doufal. Ale zdálo se, že ano. „Jílek? To je opravdu hezké jméno. Co to znamená?" Znělo to, jako že to něco znamená, ale nevěděl co. „Mně by se líbilo, kdybych se jmenoval třeba Tymián, po bylince. Je to ale podobné, né? Tak bych si tak mohl říkat," uculil se. Ach, jak trapné by bylo, kdyby si dal sám sobě přezdívku! To ale nemohl vědět. Navíc už tak byla jeho existence dost awkward, a až se stane doktorem, tahle přezdívka by mu docela slušela, hm?
„Já si obhlížím všechny louky, které pak na jaře vykvetou," vysvětlil. „Kvítí já miluju, a proto jsem rád, že ve své smečce můžu vypomáhat tamější léčitelce. Je to moje sestřenka." Prozradil, ačkoli by takové informace vůbec sdělovat cizincům neměl! Na to měl ale moc měkoučkej mozeček, budiž mu odpuštěno!

Timek se zatvářil trochu zmateně. Řekl to snad blbě? Je to možné, protože jak už víme, on má místo mozku tak trochu tlející dýni. „Um, já nevím. Znovu jsem se narodil, ale nemusel jsem být v první řadě mrtvý?" Ke zrození asi nejdřív nesmíte existovat, né? A právě proto to bylo jako zažít smrt. „Ale jestli to zní hloupě, tak si toho nevšímej. Občas prostě říkám nesmysly," zakroutil nad tím hlavou a nejistě se pousmál. Dále už nevěděl, co by měl říct, tak se jen zadíval do krajiny. Bohužel mu konverzace ještě tolik nešla, a on nevěděl, o čem se najednou bavit. Trapné ticho však za nic nestálo, proto bude asi čas se vydat zpátky domů.
„Asi už se vydám k domovu, aby mě tam nepostrádali," řekl tedy a doufal, že to vlk pochopí. Už by raději z této konverzace utekl, aby se nemohl stát nějakým způsobem víc awkward, než už byla. Na komunikačních schopnostech bude holt muset ještě zapracovat. Ale všechno bude, když se bude chtít!

Timek zdá se že z nějakého veselí zavrtěl i ocasem. Tohle bylo fajn, tohle setkání mu zas pomůže v nějaké té socializaci. „Hlavně je nejez," opravil jí tiše. Tak, trhat je může, ač je to škoda, když by pak přišly na zmar, ale hlavně je nesmí jíst! Tahle vlčina však byla dospělým jedincem, ta snad nebude svět objevovat tím, že bude ochutnávat vše, co se jí zlíbí, ne? To dělala jen vlčata! „To jsou! Jedny z nejhezčích kvítků vůbec, myslím si," uznal a usmál se. Vlčinu nechal si je prohlédnout. „Né, barva v účincích roli nehraje. Aspoň jsem o tom neslyšel." Ale bylo by to vskutku zajímavé, kdyby barva účinky nějak ovlivňovala. O ničem takovém mu však sestřenka neřekla.
To on z jejího pachu nevyčetl nic, protože zas tak dobrý v tom čtení pořád ještě nebyl. Nebyla z žádné smečky, to už věděl, ale víc toho nevykoumal. Možná byla jen tulákem, ale na tom ostatně nesejde. Opětovně se usmál, když si jeho jméno vložila do úst. „Opravdu? Šafrán má rád vlhko, proto ho najdeme nejčastěji podél vodních zdrojů. Ale i třeba jenom na mýtince lesa, kde se drží trochu vody, nebo tak." Sdělil jí. „Můžeme se podívat tu ke stromům, a třeba tam najdeme i něco dalšího. Je ale jaro, a tak je možné, že už nic dalšího nenajdeme. To nevadí, i z tohohle něco zvládnu." Pověděl jí. Pokud nic jiného nenajdou, bude si muset aspoň pro větvičky zajít. „Sám? No, ani ne. Nemůže se mnou pořád někdo chodit, i když jsem radši, když se mnou třeba kamarád nebo sestřenice jdou. Já ale každý den chodím doplňovat zásoby bylinek, tak nemůžu furt někoho prosit, aby mi dělal společnost." Vysvětlil. To přeci nejde! A on to sám už zvládá bez větších problémů.

No, o heřmánku i hoši radši poví něco později! Teď tu byla mnohem serioznější věc, která se musela prověřit! Tim si myslel, že je rozhodně dobře, aby se ty jeho paranoidní představy prověřili, protože kdo ví – nemusí to být tentokráte jen paranoia! Tentokrát to může být opravdu reptilián převlečený za jelena, který je hodlá unést na svojí vesmírnou loď a provést jim nějaké neplechy! A nejdou mu tím prověření přímo pod ruku? „Ale dávej pozor," doporučil Timek Harimu, ale ovšem to věděl i bez něho. Byl by nerad, kdyby jeho kamaráda někdo unesl nebo zranil! Zranění by teda uměl opravit, ale únos už ne.
Sám šel Harimu takřka v patách. Držel si nějaký odstup, protože měl pořád před neznámým potenciálním nebezpečím respekt, ale zas chtěl být při ruce, kdyby byla fakt potřeba jeho pomoc. „Je tam něco?" Ptal se ho nejistě, když slyšel, že po někom volá. „Docela to smrdí." Jako kdyby se někdo pokáknul! A on to tentokrát nebyl, ačkoli trochu nahnáno měl. Byl ostražitý, ale spíš čekal, s jakým závěrem přijde kolega, než aby se sám hrnul na místo podívat. Odstup si zkrátka udržoval.

„Tak to máš asi dobrou imunitu! To je dobře, to máš štěstí," myslil si Timek s úsměvem. „I šípkem nebo bezem můžeš imunitu podpořit, ale jestli nevíš, jak to vypadá, tak radši nic nezkoušej," uculil se. „A od cizích si radši taky nic neber." To jen tak o její poznámce o jídle od cizích. Bonbonky od hodných strýčků z ulice se přeci brát nemají, hm? To ale ani sám Tim nevěděl, a pozvání na jídlo by nejspíš taky neodmítnul. Nejspíš by si ale aspoň čichem zkontroloval, jestli je maso ok. Nejlepší je asi vidět samotného dárce, jak se tím i on krmí. To je největší jistota!
Horlivě přikývnul. „Ovšem! Šafrán je jarní kvítí, jindy ho skoro nenajdeš - to říkala moje sestřenka. Nejčastěji je fialový, jako ty, co mám tady já," ukázal packou na ty, které si tu na zem odložil. „Ale můžou být i bílé nebo žluté. I rozkvetlé vypadají trochu jako poupátko, vidíš?" Ptá se jí, ukazujíc jí stále jeho exempláře. Šafrán, krokus, vskutku zajímavý a hezký kvítek.
Jejda! Úplně by zapomněl se představit! To všechen ten entusiasmus z jara v rozpuku. „Já jsem Timothée. Timothée Estrela Do Norte. Taky mě těší," představil i sebe. To celé jméno jí řekl jako by si sám na něj nemohl vzpomenout, a jakože skoro nemohl. S Ryumee si to ale jako básničku každé ráno říkali, když měl ještě zakrnělejší mozek, než dnes, takže to aspoň zvládl korektně vyslovit. Uf. „Já budu rád. Aspoň budu moct povídat i někomu jinému, než kytkám," říká jí s úculkem. No, to bylo veru šokující! Tim moc nemluvil, a s vlky se taky né zrovna často rád stýkal. Ve svém dětství ano, tehdy byl dost ukecaný a hodně společenský, ale po ztrátě paměti už ne. Očividně tam ale stále tyhle povahové rysy byly, a dnes byl den, kdy se projevily. Za to jistě mohlo jaro, a taky fakt, že tahle vlčka respektovala jeho existenci.

Ach ano, Timek opravdu preferoval, když cizinec zcela přirozeně respektoval jeho osobní prostor. On by to taky udělal, tak proč to nemůžou dělat všichni? Určitě na něj udělalo dobrý dojem, že cizinka nebyla hrrr. „Nevěděla?" Zvídavě naklonil hlavinku ke straně. „A čím si léčíš nachlazení, nebo bolest břicha? U vás doma to neumíte?" To tedy byla otázka! Copak někdo nevěděl, že lze léčit pomocí bylinek? To on se s touhle informací znovuzrodil, on to věděl už od doby, co se pamatoval! A bylo to to jediné, čím si byl v životě asi jistý, takže tak. Určitě ale nějakou neznalost nesoudil – na to neměl dost mozkové kapacity. „Zrovna šafrán ti může zlepšit náladu, nebo pomoct pročistit organismus." Pověděl jí. Ale jeho využití není tka časté, protože měl i vedlejší účinky.
Ještě větší radost pak měl, když se ho vlčina zeptala na věnce! To i zvesela zavrtěl ocasem, protože to bylo něco, co on miloval, a vidět, že to zajímá i někoho cizího, ho těšilo. „Ukážu, moc rád! Jenom květů ještě není teď tolik, tak se budeme muset pro nějaké projít. Nevadí ti to, jo?" Chtěl se ujistit. Nevěděl, jestli seženou i nějaké delší stonky, protože když ne, musely by věnce zkombinovat z větviček nějakých keřů. Společnost mu udělá dobře, a obzvlášť, pokud to má být společnost někoho, kdo je taky ještě tak trochu přerostlé děcko, jako sám Timek.

Timek zvládl podle pachu identifikovat, že šlo o vlčinu. Což tedy nic neznamenalo – hrozit nebezpečí mohlo tak i tak! Ale nezdálo se, že tomu cokoli nasvědčuje. Zůstala tam, kde byla, nijak sek němu nehrnula, a vůbec se zdálo, že jeho jako cizince respektuje. A to je fajn, protože on zbrklé jedince, kteří porušují osobní prostor bez svolení, rád nemá. „Přeji hezký den," oplatil pozdrav tichým – avšak dostatečně slyšitelným – hlasem. Pochvala jeho květin ho potěšila, ale ty šafrány si musel odložit, aby mohl mluvit dál. „Děkuju. To je šafrán, jeden z prvních jarních kvítků, které tu můžeme najít. V medicíně se moc nevyužívá, já si ho dneska sbírám, abych si udělal nový věneček," povídá jí. Jó, když je nejistý, tak hodí nějaký random fakt ze světa bylin, a situace je rázem ještě víc awkward! Koho by ale tahle fakta o kvítí nezajímala? „Ty tu asi kvítí nesbíráš, že?" Vskutku. Možná si prohlíží samu sebe v odraze říčním!

Tim se valnou většinu času držel na území smečky – neměl důvod chodit pryč, když se zrovna nechtěl podívat pro bylinky i za hranice. Jako třeba dnes! Dnes se rozhodl udělat si menší procházku kolem řeky, aby si natrhal trochu šafránu. nejen pro účelylékařské, ale také pro jeho jarní kolekci věnců! Ano, už se těšil, až zase bude plést barevné věnečky. Teď měl na sobě zas jen ten starý uschlý věnec ze zimní kolekce. Už to v tomhle jarním prostředí působilo dost smutně. A Timek není smutný! Timek je šťastný, protože je jaro, a všude rostou kyti! Vlastně by veselejší už být ani nemohl!
Skoro by zas zapomněl používat čenich, jak byl nadšený z celé té procházky – furt koukat pod nohy, jestli náhodou nezakopne o nějaký ten fialový kvítek krokusu, že si nevšiml, jak nějaký kousek před ním u řeky někdo vysedává! Všiml si toho, když se chtěl porozhlédnout, kam až to došel – a v ten moment ztuhl. Pořád měl k cizincům velký respekt ! Co když to bude někdo nebezpečný? Co kdyžto bude někdo z Ignisu? Ale ne, tomu rozhodně žádný pach nenasvědčoval! Nebyl si ani natolik jistý sám sebou, aby přišel blíž pozdravit. Jen tam tak ztuhlý stál, s tím, co už nasbíral v tlamě.

„To jsem rád, že tě to zaujalo. Kdybys o tom opravdu uvažoval, určitě by bylo možné, aby ses sešel s naším noxem," pověděl mu s úsměvem. pro něj byla tato smečka nejvhodnější, protože to byla taková komunita autistů, co si budem. A on je docela dost auťák. „A hodní vlci tam jsou. Tedy na mě určitě," odpověděl ještě. No, jak se to asi vezme? Na Tima se nemůže úplně v rukavičkách, některé věci se mu musí podat dost jasně a rázně, aby vůbec pochopil jejich závažnost, ale to on nepovažoval za něco špatného – naopak! Ryumee k němu určitě nebyla nějaký mílius, a jak jí měl rád!
Pokrčil rameny. „Nu, kdo ví. To už je asi na tobě, jak si to vyložíš," říká mu. Při otázce na jeho mozkovnu švihl ocasem. Neměl ale problém mu to asi říct, i když měl pocit, že po sdělení informace o ztrátě paměti se pak k němu každý choval trošku jak k blbečkovi. No, ale byl on vlastně někým jiným? „Já Jsem ztratil paměť a nepamatuju se na svý dětství ani mládí. Tak mně to připadá, jako bych umřel." Jako by umřel a po jak dlouhý době se zase probudil, jenom s tím, že už si nepamatoval, co dělal předtím.

Jaká nádherná procházka! Jaro v rozpuku znamenalo i mnoho květin a bylinek na cestě! Tim každý den chodil po území a nedočkavě kontroloval, kde co začne rašit. A dnes měl při těchto skoro až monotónních procházkách společnost – kolegu Hariuhu. Tim by ho možná dokonce povážil za kamaráda, protože ve své situaci určil za přítele každého, kdo se na něj byť jen letmo usmál. „Takový heřmánek je všestranným pomocníkem! Pomůže při nachlazení, bolestech břicha, nebo zvládne uklidnit roztěkanou mysl. I vlčicím očekávajícím potomky může pomoct se zklidnit," vyprávěl mu o té nejnudnější bylince, která snad na světě existovala. „Dávám ho skoro do každé směsi, kterou připravuju. A až budeme s Ryumee dělat lektvary, určitě ho tam taky použijeme," řka. No vskutku zajímavé povídání, ale Hari jistě poslouchal aspoň s předstíraným zájmem. A to Timovi stačilo.
Pak ale, když chtěl ještě něco dále povědět, v koutku oka zahlédl nějaký pohyb. Na vteřinu si myslel, že je to pták, ale bohužel si tím nebyl vůbec jistý. Když zavětřil, necítil v okolí nic, co by nasvědčovalo tomu, že jde o nějaké nebezpečí, ale i přesto ztuhnul. „Jako bych támhle něco viděl," hlavu měl natočenou oním směrem. Teď už to zvíře zase neviděl, ale skoro by se zapřísáhl, že to byl vlk, nebo jiné podobně velké zvíře. „Ale možná se mi to jen zdálo." Bušící srdíčko tomu ale věřit nechtělo! Tomu, co vidí, on bezpodmínečně věří! Co ale viděl tentokrát?

Timek se pousmál. „Vskutku. Je to asi o víře, a to, čemu se chceš otevřít. Můžeš věřit i v jiné věci, nebo nemusíš věřit v nic," myslil si. „U nás to jsou ale hvězdy to, v co věříme. Já věřím, že všechno co se má stát, je ve hvězdách vepsáno. A jsem tady na světě, abych zjistil, co to je." Snad to řekl nějak srozumitelně. Občas ještě neuměl svoje pocity a myšlenky slovy popsat, to bylo u něj vcelku běžné. Věřil, že hvězdy chtěly, aby se znovu setkal se svojí příbuznou, a přidal se ke smečce, ve které se vlastně narodil. Hvězdy chtěly, aby se vrátil domů, a on byl za to rád.
Naklonil zvídavě hlavinku ke straně. „No, ano, to se říká. Po smrti se staneme hvězdou, abychom svítili na cestu těm, co tu po nás zůstanou. Jako hvězdy píšeme pak osudy pro ty, co jsou tady dole." To byla jedna teorie, v realitě to tak být nemuselo, ale tomuhle věřil sám Tim. „Já jsem ještě ale nezemřel, i když mi občas připadá, jako že jo, takže nemůžu vědět, jak to opravdu bude." Jeho ztráta paměti se rovnala takřka smrti! Jen vůbec nevěděl, co se mu počas jeho času zmizení dělo, takže nemohl podat žádné svědectví. Nic dobrého to však nebylo, to on věděl.