Príspevky užívateľa

> z lesa na úpatí

No ovšem! Tim si bude muset dávat dobrý pozor, až ty lektvary budou zkoušet – kdyby něco pokazilo, mohlo by to špatně dopadnout! Byl dost roztěkaný, ale zase tím, že měl ke všemu ještě velký respekt, se snad nic špatného nepřihodí. Rozhodně se na to těšil a byl zvědavý, jestli na něco zajímavého přijdou. Jejich varna třeba bude zachraňovat životy! A nebo je naopak ničit, když vynaleznou nějakou super cool vlčí drogu.
O rodičích si vyslechl to málo, co mu Ryumee sdělila. Moc moudrý z toho nebyl. „Rád bych ho někdy viděl. Když říkáš, že byl jiný, myslíš v dobrém?" Ale zdálo se, že přesně to nemyslela. „Aha, jistě. Odvaha, no, to asi není něco, co by se dalo naučit, né? Je špatné, že jí nemám?" Zvídal se. Veru už jako dítko byl Tim hodně jemný a citlivý, veru mu tohle vydrželo až doteď, protože v základu se jedinec nejspíš nezmění. Pokud to podědil po otci, nevěděl, jestli by mu měl děkovat nebo ne. Asi by si přál být odvážnější, ale záleželo, co přesně by to obnášelo. Nebo jestli měl být protivnější? Tak do toho by možná dorůst zvládl. Jednou z něj třeba bude nevrlý léčitel smečky, takový ten šílený vědátor s vlastním světem. Bude si míchat lektvary a prskat na všechny, co mu budou strkat prsty do práce!

Sice v tuhle roční dobu ještě narazit na nějaké bylinky bylo takřka nemožné, Timek se však neflákal – on se nikdy neflákal, protože žil jen pro svoje nové povolání. Žil pro medicínu! A jelikož jeho hlava byla jinak prázdná, nemusel ani mysl zatěžovat ničím jiným. Ukládal si tam jen informace o léčení, o bylinkách, a vůbec o rostlinkách, které získal od Ryumee. Teď zrovna sbíral pavučiny na obvazy – to šlo dělat celoročně, a proto toho v tuto chvíli využil. Bylo nutné doplnit po zimě zásoby, a tak se snažil pro to něco dělat každý den.
Zrovna si smotával jednu větší pavučinku z ještě jarem neprobuzeného keře, když ho vyrušilo ne tak vzdálené vytí. Hned našpicoval ouška a hlavu otočil do směru, z kterého vytí slyšel. Volání o pomoc. Ani nezaváhal, a hned se za voláním rozběhl. Řídil se podle sluchu aj podle čichu – ve vzduchu byla cítit krev a pachy vlků smečkových. Nešlo tedy o nikoho zvenku. Po chvilce svižnějšího běhu už se však dozvěděl, kdo se to ocitl v nesnázích - Nox a jeden z mladších členů smečky, jehož jméno si Tim tak dobře nevybavoval. Také mrtvoly nějakých zvířat tu byly, takže Tim si hned začal domýšlet, co se asi tak mohlo stát. Šlo o střet? O souboj divoké zvěře a vlka? Vlky okamžitě začal lustrovat pohledem. „Co se stalo?" ptal se hned, s trochou paniky v hlase. Zvládne tohle ošéfovat? Na podobné myšlenky však nebyl čas. „Kde jste zranění?" Teď byl čas jednat.

No jo, Timek byl pokakanej ze všeho, to je klasika! Už se teda lepšil, ale tak známe ho. V tomhle případě ale zvědavost je silnější než nějaké obavy. Bude tam s ním přeci Ryumee, takže patlalové budou dva! „Já jsem moc zvědavý, můžeš se mnou počítat," usmál se a zavrtěl ocáskem. „Možná vyčarujeme něco fakt užitečného." Nu, to by bylo skvělé! Něco, co by bylo pro smečku potřebné, to by se ovšem hodilo. Něco, co někomu zachrání život, nebo mu přilepší den! tedy, né, snad nepůjde o Breaking Bad epizodu ve smečce Přízračné! Ale kdo ví, co při tom všem vaření objeví!
Tim ovšem sestřenku na cestě následoval! To snad ani netřeba zmiňovat! „Zajímalo by mě, jakou měli ve smečce pověst," v překladu? zajímaly ho drby o rodičích. Ale jaká smůla, že o jeho rodičích nejspíš žádný drby neexistovali, protože to byli úplný světci. Né, že by se zajímal o nějaký hroty, ale chtěl víc porozumět tomu, kým byli.

>> močariskáá

Usmál se, ta představa se mu zamlouvala. „A bude to nebezpečné? Jestli to nikdo před námi ještě nezkoušel-," napadlo ho ovšem. No, kdyby věděl, co se stalo jednomu mládenci kdysi dávno při slídění mezi lektvary strýčka Lopa, to by se teda divil! By si možná rozmyslel, jestli do toho půjde nebo né. Takhle byl ale jen hodně zvědavý, a z té představy společného experimentování se těšil. „Tak jo," odsouhlasil její návrh na přesun a pomalu se za ní vydal. Cestování z místa na místo mu určitě nevadilo, obzvlášť, když měl teď představy o všech těch lektvarech!
„Řekneš mi přitom ještě něco o rodičích?" Požádal jí se zvídavým pohledem, jakmile jí doběhnul. Jeho rodiče, to pro něj byla stále tak trochu záhada. Tak rád by si vzpomněl na jejich tváře, na pocity, co při nich měl, ale nešlo to. Možná to bylo i dobře, protože jak již bylo řečeno – možná by trpěl jejich absencí. Vzhledem k tomu, že s nimi měl velmi dobrý vztah, by teď trpěl bezpochyby. Takhle byl toho zbaven, a to byla asi ta jediná výhoda.

No jó, však Timek se snad jednoho dne přestane ptát na úplné banality, a bude ve všem naprosto samostatný. Teď už se ale přestal na něco ohledně jelenů ptát, vlastně vůbec to téma odsunul stranou. Věnování se hrabání je důležité! Tedy, zkoumání toho, co vyhrabali. Bedlivě Ryumee poslouchal, aby příště nebyl za vola. Tak lektvary! Týjo. To znělo rozhodně zajímavě! Timek špicoval ouška, jako by tím snad měl lépe pochopit, co mu bylo sdělováno. „Neslyšel, myslím, že neslyšel," minimálně né v tomto novém životě. Ale v tom minulém? Ano, se strejdou Lopem se o ně zajímal. Při jejím návrhu se zatetelil. „No jasně! To bych moc rád!" Samozřejmě bude víc než rád součástí léčitelského dění! A potěšilo ho, že mu to Ryumee navrhla – nemusela říkat vůbec nic, vzhledem k tomu, jaké schopnosti Tim měl. tedy, lepšil se, to ano, ale pro ní to sni bylo asi těžké.

No jo no, Timeček-blbeček. „Um, ovšem, Ryumee, máš pravdu," dal jí za pravdu, a zastyděl se za svůj dotaz. Jak ho to nemohlo trknout? Zkrátka občas zapomněl přemýšlet před tím, než promluvil. A jindy zas nemluvil vůbec, to je s ním těžký. „Já jen doufám, že bych ho poznal, kdybych ho viděl. Raději ale nechodím k žádné divoké zvěři." I kdyby chtěl. A samozřejmě kořist mezi to nepočítal, i když raději se i od tohohle držel dál. On by nejraději lovil jenom kvítka a bylinky, ale jak už bylo řečeno, je na ně ještě dost brzy. Teď ale mohl aspoň kořínky lovit!
Sněženku si prohlížel bedlivě. „Jedovaté? Aha. To někdo musel asi ochutnat, aby tohle zjistil," dovtípil se. Hmm, neříkej. On je ochutnávat určitě nebude, jen si zapamatuje jejich vzhled a případně i vůni, aby to věděl i do příště. „A jak že většinou? Někdy se teda jíst můžou?" Jako že se i jed jíst může?? Tak jak to tedy bylo? To bude mít teďka v hlavě guláš! Teda, jako by ho tam už neměl, že?

Když kolem něj začal Cielo chodit, Timek ztuhnul, sotva dýchal. Ač se přemlouval ke klidu, bohužel dost znejistěl, a nejspíš to na něm bylo i vidět. Nic však neříkal, vlk si stejně brzy zase sednul, a to už mohl Tim konečně vydechnout. Přikývl na jeho slova. „Jistě," a to bylo vše, co ze sebe ohledně toho dostal.
Otázka na hvězdy ho však konečně trochu vrátila ke zdravému smýšlení. „Já asi tolik né, ale naše smečka ano. je pevně spjatá s hvězdami, které k nám promlouvají a rozhodují o našich životech," vysvětlil. Bylo to zvláštní, spoléhat se na to, co hvězdy říkaly, ale Timovi to stačilo. Sice se ještě nedokázal s klidem v noci dívat na noční oblohu, neboť měl pořád strach, že tam na něj něco seskočí, ale už jim dokázal naslouchat. Jako v té hvězdné jeskyni.

No jo, Timek byl už nyní definitivně kytkofil. Protože kytky byly to, v čem se tak nějak cítil jistý, tedy nejjistější ze všech věcí na světě. „Už se těším," pousmál se na svojí příbuznou. Nikoho jiného, nebo bližšího, vlastně neměl, a tak byl na ní takřka závislý. Musel se na ní pořád dost spoléhat, protože ta dýně, která mu v hlavě tleje místo mozku, se zregeneruje až za nějaký čas. „A už se s ním někdo ze smečky střetl?" Ovšem, jinak by jen těžko někdo věděl, co to ten mlžný jelen je, ne? Tuto otázku Tim nedomyslel.
Z té hlíny, která už nebyla tak moc zmrzlá, jako před pár týdny, měl své tyrkysově zbarvené drápky najednou černé. Fascinující. „Ovšem" odkýval jí její žádost. všecko zahrabe, jakmile toho pár i vyhrabe. Tohle ho vcelku bavilo. nemusel u toho tolik přemýšlet. Jakmile ho oslovila, a něco mu chtěla ukázat, šel se mrknout. Prohlížel si to zblízka a velmi pozorně. „Sněženky? Ty budou bílé jako sníh!" No, výborně! Už si umí i něco odvodit. „Ale k čemu jsou dobré, to nevím."

Výhodou ztráty paměti rozhodně bylo, že Tima netrápil osud jedinců, které v minulém životě sice možná znal, dnes pro něj ale byli cizí. Viz údajná sestra Marielle, na kterou si nepamatoval. Určitě by ho hodně mrzelo, kdyby si uvědomoval, jak to s ní skončilo, ale takhle? Takhle se vůbec nemusel trápit. Mělo to ovšem i nevýhody, protože nemít takřka žádné vzpomínky na dětství bylo trochu ubíjející. Dalo se s tím pracovat však tím, že se bude Tim soustředit hlavně na budoucnost a přítomnost. A tím se teď řídil pořád. „Škoda, už jsem se těšil." Achich ach! Kdy už kvítka vykvetou? On už se nemohl dočkat! „Já jsem ještě žádného mlžného jelena neviděl." To proto, že neviděl možná ani jelena evropského. Identifikoval by ho vůbec? Nu, rozhodně by z něj byl pokáklej.
Nadále naslouchal jejímu vyprávění o koříncích. Snažil se si vše zapsat do kůry mozkové – moc tam toho neměl, takže lze do jeho paměti nahrát spoustu nových informací. „Takže je lze použít takřka na vše? Jako mast, i jako lék?" Vnější i vnitřní použití? To bylo zajímavé. Ovšem při dotazech pomáhal Ryumee s hrabáním.

Tim sledoval Anjel, jak ty bylinky jí. On by se postaral o to, aby je hezky spapkala! Ty bylinky jí pomůžou, i když to byl vlastně jen usušenej plevel – i ten dokáže být užitečný. Teď jí hlavně Tim nesmí předávkovat, proto se se vším ještě poradí se sestřenicí Ryumee. Tedy, v rámci toho lékařského tajemství, ovšem! „Budu tě čekat," usmál se na ní, když to úspěšně polkla. No, ano, bude muset dělat spoustu věcí, do kterých se jí nebude chtít, když holt chtěla dělat dospělácký věci!! Ale Tim nesoudil, Tim měl místo mozku dýni.
Bylo mu jasný, že se teď asi vlčina necítí nejlíp, ale on věřil, že to dobře dopadne. Víra někdy nestačí, ale přál si, aby teď stačila. On udělá vše pro to, aby to tak dopadlo! Ale proti tvrdohlavým týnejdžrům nezmohl koneckonců nic. Zde je důkaz. „Ano, můžeš jít. A hlavně se opatruj, a snaž se co nejvíc jíst," poradil jí ještě. Ona bude asi sama přirozeně opatrná - její tělo jí tak naprogramuje -, ale raději to řekl i nahlas.

Timek zastříhal ušima. „Ano, to je zajisté pravda. I to se může nejspíš stát. To všechno je předem napsáno ve hvězdách." Zamyslel se nad tím. „Vlastně ani nevím, co to znamená, ale tak se to říká," usmál se. On nechápal hodně věcí, a mnoho frází už měl prostě jen naučených, aby nepůsobil jako největší auťák. Né vždy se mu to dařilo, obzvlášť v podobné momenty, kdy to pak na sebe ještě prozradil.
„To si nejsem jistý, jestli se mnou se zrovna dobře povídá," vyřkl Timek, ale vykouzlilo mu to na tváři úsměv. Když byl malý, tak mluvil pořád, protože to byl pro něj ten nejčitelnější způsob komunikace, ale bohužel díky své nehodě to dost pozapomněl, a nejspíš si už nikdy na to ani nevzpomene. „Vidíš? Už ani nevím, co říct," letmo se uchechtl se vrátil pohled do přírody. No jo, byl marnej.

Chvíli pozoroval okolní přírodu, než se tu Ryumee objevila. Usmál se na ní a pozdrav jí oplatil: „Hezký den i tobě, Ryumee." A jak se vlastně měl? On se většinu času měl dobře, ale občas se taky necítil nijak. Teď přemýšlel o mladé vlčce, která se mu snad jen včera svěřila s jejím vážným problémem. Teď mu to leželo na mysli, a nemínilo ho to pustit. „Um, mám se dobře, zamyšleně. Myslím na blížící se jaro, a jak potřebné už jsou bylinky, které s sebou přinese." Ano, nad tím opravdu přemýšlel. Čerstvé bylinky jsou vždy lepší, než usušené, že? Bylo potřeba už začít sbírat! Ale to Ryumee měla jistě pošéfené, jen Tim už myslel do daleké budoucnosti.
Ohledně kořínků přikývl. „Já se vynasnažím. Ukážeš mi, na co jsou některé dobré? Moc jich asi znát nebudu," myslil si. Některé bylinky si nějakým způsobem pamatoval z života dávného, ale vlastně nevěděl, proč tomu tak je. Někdy mu prostě stačilo nějakou bylinku jen cítit, a věděl, k čemu slouží. V čase minulém se už toho musel učit nejspíš mnoho.

No, konečně jí Timek ty bylinky podal! „Tu máš určitě nebude na škodu, když budeš brát bylinky pravidelně, ale to si povíme až se tu stavíš za ty dva dny, jo?" Ještě se poradí s Ryumee, co by jí do té směsi mohl přidat, i když nějakou představu už měl. Nebude teda mluvit o nikom konkrétním, prostě se zeptá jen tak obecně. Tím žádné lékařské tajemství neporuší.
Byl rád, že to snad Anjel vezme vážně, a opravdu ho při sebemenších komplikacích navštíví. „Možná budeš teď unavenější, a nebudeš mít chuť k jídlu, ale ty bylinky to snad spraví." To řekl ještě tak nějak k tomu, co by jí mohlo v následujících týdnech čekat. Na její otázku neměl dost jasnou odpověď. „No, já s tím nemám osobní zkušenost," pousmál se nejistě. „Ale myslím, že přivést na svět nový život něco stojí. Nějakou tu bolest určitě, ale být tebou, tak se toho neobávám." Díky své tělesné konstituci by se toho bát neměla, leda by otcem byl nějaký vlk, který byl ještě větší jak Anjel. A nikdo takový neexistuje, takže se netřeba bát.

Nechtěl Anjel nějak vyděsit, ale zdálo se, že přesně to se mu povedlo! „No, tohle riziko je tu asi vždycky, a ty jsi navíc hodně mladá. Taky jsi ale silná a zdravá, takže bych se o tebe nebál,” pousmál se. O ní není třeba se bát, protože mladé tělo se po něčem tak náročném, jako je březost a porod, zregeneruje rychleji, než to staré. Ale zvládne teď její tělo ve vývinu živit jak jí, tak i potomky? To už je otázky pro hvězdy.
Rovnou jí šel pro ten heřmánek a pampelišku, aby na to nezapomněl. Lepší by byly ovšem čerstvé bylinky, ale to v tuhle roční dobu asi určité nehrozí.
Ty problémy zmínil proto, že Anjel nebyla v tomhle věku určitě moc informovaná, a on se chtěl ujistit, že bude vědět, kdy ho má přijít navštívit. „Neobvyklé to není, ale chci, abys mě v případě čehokoli neobvyklého navštívila. Tyhle potíže mnohdy ani nemusí opravdový problém znamenat.” Chtěl jí trochu povzbudit, no, těžko říct, jak se mu to povedlo.

Jestli Anjel věděla, jak se to stalo, tak nemusela proběhnout žádná přednáška o falešný březosti. Vlastně o tom tim nadále už nehodlal mluvit, protože tohle byla čistě její věc. Jeho úkol byl jediný – aby to teď proběhlo co nejlépe, jak to jen šlo. Opravdu rád by to prokonzultoval s Ryumee, kvůli zdraví Anjel i těch potomků, ale slíbil přeci, že o tom mluvit nebude. Teď je to prekérní situace!
On jí určitě soudit nebude, ale na jeho názoru nezáleželo zas až tak moc, to bylo jasné. On tu ani nebyl tak dlouho, aby vůbec se mohl k něčemu vyjádřit. Tedy, myslel si to. „Um," nevěděl, jak jí podat informaci o vstřebání plodů. „V takhle brzkém stádiu se může stát, že na to tvoje tělo prostě zapomene – že ta vlčata vstřebá. To se stává běžně." Prý. To vše mu ovšem řekla Ryumee. „Ale teď to budeme brát jako jasnou věc, aby se předešlo komplikacím." Radši nezmiňoval fakt, že čím mladší matka vrhu je, tím méně pravděpodobné je, aby donosila zdravý a silný vrh. Na to se vůbec myslet nebude! I kdyby se mělo narodit jedno životaschopné vlče, bude to skvělé.
„Skoro totéž, ale ještě ti tam něco přidám – taková směs pro březí vlčice." Pousmál se. Aby všechno nemusela brát zvlášť, udělá jí prostě mix. „A musíš mi hlásit kdykoli se ti bude dít něco neobvyklého. Třeba když tě bude bolet břicho až moc, nebo bys krvácela. Musíš mě vždycky co nejdřív vyhledat." To ale snad bylo samozřejmé.