Príspevky užívateľa

Tim si vlka vyslechl, aby si o tom mohl udělat lepší obrázek. „Tak to jo, to je asi normální. Já nevím, co bych dělal, kdybych někomu na území nechtěně vstoupil – to se mi může stát totiž," pověděl mu. „A co by se asi stalo mně?" To byla ta důležitější otázka, neboť nějak přeslechl to samotné vysvětlení. Je zmaten 24/7, budiž mu odpuštěno. Byl by tedy smečkou utracen? Byl by mučen? Měl pocit, jako by si to už v minulosti však zažil, a nejspíš by se bránil zuby nehty. Ubránil by se ale dostatečně? Hm, těžko říct. Raději by zvolil útěk, ten je jistý. Pokud by byl tedy dostatečně rychlý.
Přikývl na slova o domově. Zase přikývl, ač o tom ten slepec vědět nemohl. „Jak poznám, že se někde cítím dobře? Teď se totiž pořád cítím nedobře," pronesl. To byl holý fakt, bohužel. necítil se být si jistý ničím. Pořád se jen ohlížel přes rameno a byl ze světa vylekaný. Nechtěl takový být, ale nešlo s tím moc dobře bojovat.
„Aha," uznal. „Takže tomu dáváš volný průběh? A to ti nevadí? Nestresuje tě to? Nátlak okolí, a tak?" On sám tedy cítil nátlak různých situací. Třeba by si občas mohl na nějaké pachy vzpomenout, nebo si vzpomenout, jak se najíst lépe, než z nějaké mršiny. Ale zas nějaké kyti si pamatoval, tak třeba to mu v něčem pomůže?
„Já mám třeba na hlavě takový výrůstky, rohy, tak se to prý jmenuje. Víš, co to je? Chceš si sáhnout?" Najednou ho polila vlna euforie. Ano! Dotykem si ty věci bude určitě moci představit mnohem lépe! Takto tomu jedinci pomůže!

Tim pokýval hlavou, zapomínajíc, že to Ikke jen těžko uvidí. „Ignis? O tom už jsem slyšel, myslím," zamyslel se. Ta vlčice u kaňonu byla odtamtud, ne? Možná se mýlil. „Že prý máte rádi násilí, nebo co." Tak to tehdá ze slov Roo pochopil. Pro přijetí se musí mezi sebou pobít, nebo jak to říkala? Jen matně si to vybavoval, ale jelikož on násilí příliš neholduje, zapamatoval si to právě kvůli tomu.
„Jestli se tam cítíš jako doma, tak je to dobře. Já měl nejspíš taky nějaké to doma, ale už si bohužel nepamatuju, kde to bylo," podotkl. Ano, v hlavě slovo doma znal, ale bohužel si nepamatoval, odkud. Nevěděl, že jeho doma bylo vedle právě této smečky Igniské, a nepamatoval si ani, že si jako děcko z této smečky udělal pár přátel. „Já si teď nepamatuju skoro nic." To doplnil, aby omluvil svojí debilitu. Jeho vzpomínky zaznamenávají leda tak poslední dva týdny, a nic víc.
Tim zvídavě vykroutil hlavu do strany. „Takže vlastně nemáš představu o tom, jak vlci vypadají? Vlastně nemáš představu o ničem. Nevíš, o co přicházíš, a to z tebe nejspíš dělá šťastlivce," uchechtl se nejistě. Ani nevěděl, jestli to řekl v rámci možností slušně, ale řekl to. Tak, jak by to řekl, kdyby mu bylo zase jen pár měsíců.

„To je fajn. Když si vlci navzájem pomáhají, tak je to fajn. To se mi líbí," pousmál se Tim, ale vlastně se usmívat nemusel. Tento jedinec jeho grimasy stejně nezachytí, když je slepý, a to bylo smutné. Jistě ale čte v jedincích nějakým jiným způsobem, ač tedy Tim nevěděl, jakým. „Máš někde domov?" Tato otázka byla nejspíš netradiční, ale Tima zajímala. On totiž domov neměl, a zajímalo ho, kolik jedinců je na tom podobně. Ačkoli cítil, že někde to jeho 'doma' je, bohužel si ani za boha nemohl vzpomenout, kde.
Tim přišel k vlkovi nepatrně blíž. Teď už se ho nebál. Né snad kvůli jeho hendikepu, ale protože cítil, že mu může aspoň kapánek důvěřovat. Určitě by mu o své slabině nevyprávěl, kdyby ho mínil zavraždit. „To musí být těžké, ale obdivuju tě. Byl jsi vždycky slepý?" Ptal se dál. „Snad ti nevadí, že se tak vyptávám," dodal nesměle. No, opravdu by se měl asi krotit. Ale to se zase objevovaly povahové rysy z jeho dětství. Zvědavcem byl vždy.

Léčitel? Jako by se s tím Tim už setkal. Ale kde? Kdy? Bohužel si nepamatoval, že jeho strýc byl váženým medikem smečky Přízračné, a s velkou ochotou svého synovce učil svým znalostem. Kdyby se tehdy neztratil, třeba by byl dnes také doktorem. Byl by kolegou zdepřítomného cizince. ,,To máš hodně důležité poslání. Kolik už jsi vyléčil raněných?" Zajímalo ho náhle. Tohle bylo vůbec zajímavé téma – to se v Timovi oživovaly ty dávno zapomenuté a nesplněné sny.
Zvídavě naklonil hlavu do strany. Aha, takže tenhle vlk nevidí? To by dávalo smysl. ,,Ty nevidíš?" ptal se nejistě. To musí mít tedy perný život! Sice zvířata hendikepy mnohdy ani nevnímají, ale tenhle svět je přeci jen trochu jiný. Pokud se slepý narodil, má to asi jednodušší. Pokud ne, tak musí být nešťastný. Tedy, tak nějak si to Tim myslel.

Tim na odpověď od neznámého nebezpečí čekal tak dlouho, až si začal myslet, že se mu to jen zdálo. Jen se tam šustlo nějaké divé zvíře, nebo si ty zvuky představil. Už byl takřka na odchodu, když ten zvuk zase zaslechl, a byl nucen se opětovně zastavit a zahledět na místo, odkud je slyšet. „Haló?" zopakoval, nikoli příliš sebevědomě, spíš s obavou v hlase. Ani tentokrát se odpovědi nedočkal, ale z hlubin lesního roští se vynořil vlk. Vlk, který měl na obličeji neveselý výraz. Ano, takhle by možná mohl vypadat někdo, kdo pro něj představuje nebezpečí. Proto ucouvl.
„J–já nestojím o problémy," vyřkl na začátek, a bez hnutí si vlčinu prohlížel. Měla taky na hlavě ty výrůstky, co on. Zde je měl zatím každý, kdo ho potkal, takže aspoň věděl, že je to naprosto běžné a normální. Skoro by se mu ulevilo, kdyby se vlčice netvářila, že ho chce pobodat teď a tady. Kdyby pohledy zabíjely, tak on by nyní potřeboval zavolat sanitku. ,,Já odejdu, jestli dělám něco špatně." To kdyby náhodou byl na jejím území, tak se milerád vypakuje rychleji, než by pro něj ten hospic přijel. Vlastně by už to klidně udělal, kdyby tak neztuhl strachem.

Cizinec, nyní už znám pod jménem Ikke, mluvil tak zvláštně konejšivým hlasem, že se i Tim v jeho přítomnosti zvládl trochu uklidnit. ,,Já o konflikt nestojím," oznámil mu, pro jistotu. Ono to na něm tedy stejně bylo poznat, a nejspíš i cítit. Zatím ho ani nenapadlo, že cizinec je slepý. ,,Nemám rád násilí." Dodal ještě. Věděl, že tento fakt pramení z nějakých jeho životních zkušeností, ale nevěděl, z jakých. Možná to byla výhra, možná ne. Lze ale říct, že měl štěstí, když si na svá traumata nepamatoval, ne? Jen by si rád pamatoval i na netraumata.
Vlkova žádost ho asi trochu překvapila, ale né natolik, aby ho ponechala v tichosti. ,,Mám ti to tu popsat?" Zopakoval a pak se kolem nejistě rozhlédl. ,,Jsme na rozlehlém kopečku plném lučního kvítí. Vidím vratič a starček, nejspíš," začal, a pak se nad tím pozastavil. Opravdu se ty květiny tak jmenují? Jak je možné, že si to pamatoval? Proč si to pamatoval? Bylo to pro něj snad v minulosti nějak důležité? ,,Um. Okolí je kopcovité, ale hory jsou vzdálené." Vrátil se k popisu, ale spisovatel románů z něj asi nebude. proč to po něm jedinec vlastně vůbec chce?

Tim naslouchal blížícím se krokům. Byl ostražitý, ale teď už aspoň věděl, odkud se vlk nejspíš objeví. Zatím mu ve zdejších končinách nikdo ublížit nechtěl, ale to nemuselo platit pokaždé, že? Podle cizincových slov to znělo, že také nebude vyhledávat konflikty, ale kdo ví? „Já taky," řka, ačkoli ani nevěděl, proč sem původně přišel. Tohle ale znělo jako něco, co by udělal. Bylo tu moc hezky, a jeden tu díky poryvům větru opravdu cítil volnost až v kostech. Když se vlk nedaleko Tima objevil, prohlédl si ho. Snažil se trochu narovnat, aby nevypadal před jedincem jako vyděšené klubko nervů, ale moc to nešlo.
„Jsem Timothée. Nejsi nebezpečnej?" ptal se na svojí klasickou otázku. Vrazi nemají jasně danou tvář, tak jeden nikdy nevěděl. Ach, kde jsou ty časy, kdy Tim běhal od cizinci k cizinci, a až nezdravě se s každým přátelil? Kde se v něm vzal ten strach a zdráhavost? Kdokoli kdo ho znal jako dítko, by ho nyní nejspíš ani nepoznal.

Tim sebou cukl, když dostal na svá slůvka odpověď. Snažil zjistit, odkud ta slova přišla, ale rozhodně se nemínil tím směrem vydat. Spíš se chtěl mít na velkém pozoru, kdyby se odtamtud vynořil nějaký záškodníček záškodník! ,,Ne?" Zařval svou odpověď do větru, opět. ,,A ty?" Ptal se ještě. Hah, tohle bylo jak dorozumívat se s někým přes kabinky na wc. Ale takováto konverzace mu vlastně vyhovovala – číst ve vlcích stejně neuměl, a jak by poznal, že je ten vlk třebas nebezpečný? A třeba to ani žádný vlk není, třeba je to jen přelud, který si právě vymyslel. Třeba se mu to jen zdálo, promítl se mu sen do reality! To zní docela rozumně, ne? Ne??

Uběhl už nějaký čas od doby, co se Tim na území Norestu znovuzrodil. Ano, pamatoval si teď, že se to tu jmenuje Norest, a taky si pamatuje, že se v místních končinách zcela náhodně objevil. Nevěděl, kde byl předtím, ale už tušil, že jako malý se narodil právě někde tady. Neměl to však ověřené, tak si tím nemohl být jist. Jo, a taky už začal zase používat čumák – šlo to ztěžka, ale když se chtěl čas od času nažrat nějaké mršiny, musel jí vyhledat pomocí tohoto vrozeného detektoru. Teď mu ten detektor ale prozradil něco jiného – nejspíš v okolí nebyl sám! Hhhh!
,,Kdo je kde?" Ptal se do větru. Ani nevěděl, odkud pach šel, ale už měl nutkání na neznámého jedince volat. A to ho ani vidět nemusel, no. Tím, že zařve do éteru a ozve se, získával jistotu, že nikoho nevystraší, a ten dotyčný si pak nebude třeba myslet, že je představuje nějaké nebezpečí. On se chtěl konfliktu za všech okolností vyhnout! Nemohl si dovolit, aby na něm někdo zkoušel nějaké násilí, protože to by mu oživilo nehezké vzpomínky! Tedy, možná to byly vzpomínky, možná to byly noční můry. Nevěděl. On toho nevěděl opravdu hodně.

Tim pokýval hlavou. ,,Aha. Norest, no jistě," zopakoval jméno tohoto místa, aby si to lépe zapamatoval. Zapisovat si věci do kůry mozkové bylo teď náročné. Né, že by to bylo těžší než kdy jindy, protože on si na jindy nepamatoval. Nijak obohacující mu tato informace nepřipadala, no, pořád lepší být v obraze, než idiot, že? Hah.
Fakt se mu ulevilo, když se dozvěděl, že ty jeho nádory na hlavě nejsou zdraví škodlivé, ale vlastně normální a běžné. ,,Tak to jsem fakt rád," vyřkl své pocity i nahlas. Ty výrostky zdepřítomného jedince byly stejně však o dost jiné, než ty, které viděl na sobě. Hm, zajímavé!
Překvapilo ho, jak vyslovil to jeho jméno. ,,Znáš snad nějakého Timothéeho?" Ptal se, přičemž měl na tváři výraz nadšení. Třeba se s tímto jedincem zná, a ani o tom neví! Nebo má třeba někdo jen stejné jméno? Ale to si nemyslel, i když možné je vše, že? ,,Já nevím, jestli jsme se viděli. Já nevím. Viděli?" Byl opravdu excitovaný. Viděli se už snad? Tak proč si to nepamatoval? On cítil, že nějaké vzpomínky v tom pidi mozečku má, ale kdykoli si chtěl nějakou vybavit, tak hrozně rychle vyšuměla. Jako by chtěl chytit odkvetlé chmýří pampelišky, ale kdykoli se po něm natáhl, tak se vzdálilo dál a dál.

Timovi trvalo hodně dlouho, než mu vůbec došlo, že někdo v okolí je. Skoro jako by zapomněl používat nos! V jeden moment však zaslechl vzdálené šustění trávy, nebo možná nějaké křupnutí větviček, a to ho vyděsilo. Otočil se směrem, kterým si myslel, že se zvuk rozléhal. Měl najednou až iracionální strach. Odkud ten strach pramenil? Mohlo to být klidně nějaké divoké zvíře! Ale co když právě to divoké zvíře je pro něj největší hrozbou? Netušil, a byl zmatený. ,,J–Je tam někdo?" zavolal kamsi do lesa. Neočekával odpověď – kdyby ho chtěl někdo zamordovat, jen těžko by se mu ozval se slovy 'anó, tady vrah!'.
Nechtěl se tím směrem vydávat, ale nedokázal ani odejít. Byl prostě přikovaný k místu, kde stál. Bál se, ale zároveň chtěl to nebezpečí zřít. Nakonec to bude zas jen nějaký pták, ne? Bude to pro něj naprosto neohrožující jedinec, a on se bude moci uklidnit, a pokračovat v cestě za ničím. Kdyby to však byl nedejbože nějaký vlk, mohl by mu třeba poradit, kam má jít, nebo co dělat. No, to se asi tímhle stylem stejně nedozví.

,,Opravdu?" zvídal se Tim, když to Roo vyřkla. Jaképak zázemí by pro něj měla, he? Když to pak ale dopověděla, tak si úplně nebyl jist, jestli by pro něj takové místo bylo vhodno. On o sobě mnoho nevěděl, ale silný si tedy moc nepřipadal. No, třeba by se silným mohl opravdu stát? ,,Jak bych se takovým jedincem mohl stát? Výcvikem? Obsahuje takový výcvik i násilí?" ptal se. Násilí neměl rád, to věděl moc dobře. Věděl to díky těm zvláštním snům a nočním můrám, které měl. Ty sny byly někdy tak živé! Jako by se opravdu staly!
Jakmile mu bude zodpovězena tato otázka, tak se rozhodne. Ano, on si opravdu raději až do němoty pletl věnce, než aby se někde s někým bil. To nebylo nic pro něj, ha!

,,Aha, jistě. Tak to na tom jsme stejně," pronesl dále Tim. Ani on nikam neměl namířeno, nebo tedy měl, ale sám nevěděl kam. Bylo to složité, jeho mozeček byl složitý! Jak jen se má v těch myšlenkách vyznat? Kde má najít návod na svoje vlastní myšlení? To jsou pořád samé dobré otázky! ,,Kam bych mohl jít já? Kam bych mohl chtít jít?" zeptal se náhle. To protože fakt nevěděl, tak ať mu zde přítomná něco doporučí. Sice zas neměl žádnou představu, ale ona mu tu představu třebas dá! Dodá mu ten smysl!

No, Tim by snad i věřil, že se někde otrávil a díky tomu ztratil paměť. Jeho něco takového ale nenapadlo, protože si ten fakt zatím uvědomoval jen opravdu matně. Jako si uvědomoval vlastně všechno zatím jen tak napůl. ,,Tak se to tady jmenuje?" ptal se jedince. Tento les se jmenuje Norest? Zajímavé. Nic mu to neříkalo, ale on nejspíš o názvu nevěděl ani za svého minulého života. Za původního života, tak.
Bylo evidentní, že dotazem vlka moc nepotěšil, ale asi to nějak čekal. On ho nemínil urazit, chtěl se jen ujistit, že i jeho výrustky jsou zcela v pořádku. ,,No, právě. Mám je taky, a tak bych chtěl vědět, jestli to je normální," ptal se opět s výrazem zmláceného psa. Ty jeho nevypadaly tak zvláštně, jako výrustky tohoto jedince, proto se musel ptát, jestli to není nějaká nemoc. Objevoval aktuálně svět novýma očima, jak právě narozené děcko, takže je třeba mu to odpustit. ,,Já?" ptal se na tuto zcela zbytečnou věc. Ano, on, kdo jiný? Odpověď na tuhle otázku znal ale dobře. Nevěděl, jak je to možné, ale bylo tomu tak. ,,To vím skoro jistě. Timothée," odpověděl tedy. Takovéhle jméno by si sám nevymyslel, takže není možné, že je tahle vzpomínka lživá.

Uf, no tak to se mu tedy ulevilo! Vypadat nebezpečně by opravdu nechtěl, protože by to neodpovídalo jeho vnitřním pocitům. Nikoho fajtit ani ohrožovat nechce. ,,Tak to se mi ulevilo," vyřkl své myšlenky i nahlas. A když bylo zjevné, že ani vlčina není nebezpečná, byl už tuplem spokojený. Navzájem se neohrožují, co víc si přát? ,,Já jsem Timothée. Teda co se pamatuju," zamumlal. Jo, z nějakého důvodu tohle věděl moc dobře. Věděl, že se jmenuje Tim, ale nepamatoval si, kdo mu to jméno dal. Možná si ho dal sám? Ale ne, něco takového by ho nejspíš nenapadlo. Tymián, to jo, to by ho napadlo, ale Timothée? Bez šance. ,,Máš někam namířeno?" A mám někam namířeno já? Na to se ale nahlas nezeptal. Aspoň prozatím.