Príspevky užívateľa

Nu, vlčina se zdála být zmatená – nejspíš právem. „Nevíš, jak se ti to mohlo stát?" Otázal se jí, naprosto netušíc, protože měl místo mozku tlející dýni. Totiž, kdyby nevěděla, tak jí mínil ještě poreferovat o falešné březosti – ač si nemyslel, díky tomu prohmatu, že tomu tak je. Leda by měla nějaký močový kameny, nebo tak něco, a na to byla moc mladá! Ostatně, na těhotenství taky, ale asi to v tomhle případě spolu s ostatními příznaky bylo reálnější.
„No, to ne, to si nemyslím. Určitě nejsi první a ani poslední březí vlčice ve smečce," namítl nejistě, ale vlastně nevěděl, co jí na to jinýho říct. Určitě je ale první takhle mladá, nejen ve smečce, ale možná vůbec v celém okolí. To ovšem Tim nemohl vědět, a ani to nějak nesoudil. I když rozhodně měl nějaké pochybení o tom, jestli má tohle šanci dopadnout dobře. „Budeš se u mě muset stavit ještě tak za dva týdny. Teď jsi nejspíš v úplných počátcích březosti, a za dva týdny může být vše jinak." Um, ano, v tomhle období ještě není nic jistý. Tělo může plody vstřebat raz dva! A asi by se vzhledem k věku nedivil, kdyby se tak stalo. „Ryumee by tu měla mít usušené pampelišky a heřmánek – ty ti dám už teď, dodají ti vitamíny a uklidní tě. Něco ti ale speciálně namíchám, když tu toho najdu víc. Pro to se stav tak za dva dny." Snažil se vše podat s klidem a bez zbytečných emocí, které by mohli vlčku rozhodit.

Hm, takže vlčka neměla zatím ani dva roky. Možná je jeho diagnóza tedy ukvapená. Raději se ale přesvědčí na vlastní packy, ať už to znělo jakkoli. „Dobře," odpověděl jí jen na informaci o věku. Nedělal ještě žádné závěry, a nemínil jí nějak stresovat. Vypadala hodně ve stresu, a on by to určitě ještě nechtěl zhoršit! Přeci jen se všechno zatím učí, a ač mu to šlo dobře, raději si vše ověří dvakrát, než někoho pak mást.
Když si lehla, mohl jí tedy konečně omrknout. „Hm? Ale ovšem že ne, pokud si to nebudeš výslovně přát," odpověděl jí ještě. Lékařské tajemství je přeci potřeba dodržovat! On by se tak maximálně poradil s Ryumee, ale pokud se ukáže, že se v diagnóze nemýlí, nebude k tomu důvod, a on to promlčí. Pohlédl jí na břuch, kde si všiml, že o svém příznaku nelhala - zduřelé struky, a navíc z ní cítil trochu zvláštního, mléčného pachu. Od březí vlčice velitele si do mozečku uložil hodně pachů, a tenhle byl zrovna z té jedné přihrádky. Pro jistotu jí ještě mínil osahat podbřuch, aby si byl stoprocentně jistý. určitě už se o anatomie vlčích samic i samců něco učil, i s názornýma ukázkama. Nejdřív nic necítil, a tak si myslil, že jde třeba jen o takovou tu tělesnou faleš - když si tělo přeje být matkou, ale doopravdy tomu tak není. Když ale trocha zatlačil, ucítil to - jako zrnka písku, ale bylo to tam! Tahle vlčice musela být v prvních týdnech březosti. Přestal na ní sahat, aby jí třeba nějak neublížil. Má to teď oznámit jako dobrou zprávu, nebo špatnou? Asi se raději bude držet faktického podání této informace. „Vypadá to, že čekáš vlčata." Pousmál se. Myslil si, že vlčice do dvou roků potomky mít nemohou, ale zde byl důkaz, že ano.

Tim tu byl samozřejmě proto, aby si jí vyslechl a vznesl tu nejrealističtější diagnózku. Bez soudů, ovšem! A proto špicoval oušínka, když tu tak nervózně pochodovala, a povídala o svých problémech. Je unavená, nejí,... možná nějaká chřipka. Střevní chřipka, třeba? Teď, když bylo všude mokro, přes den sluníčko, v noci mrazy, tak se dalo nachladit raz dva! Další příznak ho však zaskočil! Zvídavě zastříhal ušima a naklonil hlavinku mírně ke straně. „Promiň mi tu otázku; kolik je ti roků?" Zeptal se bez nějakých šokovaných emocí v hlase. On nebyl šokovaný, protože myslil, že se mýlí ve své předběžné diagnóze. Tato vlčice byl mohla být v očekávání potomků, ale není příliš mladá? Nevěděl.
„Posaď se, prosím, nebo si lehni. Mrknu se na tebe," poprosil jí ještě klidným hlasem. Jelikož jen před malou chvílí ve smečce březí vlčice byla, měl už něco málo nastudováno. Věřil, že by to měl poznat, pokud si jí lépe prohlédne.

Tim tu trávil spoustu času, aby se hrabal v sušených bylinkách, nebo si opakoval to, co mu Ryumee předchozí dny řekla. Bavilo ho se učit o profesi medika, věděl, že pro tohle se nejspíš kdysi dávno zrodil. Když mohl pomoci někomu v nesnázích, byl nejvíc spokojený. Jako třeba tehdy Chrisovi, tomu flekatému vlkovi na planinách, kterému zcela instinktivně vyčistil rány. Vlka už nikdy poté neviděl, ale doufal, že se díky jeho pomoci neprohání za duhovým mostem, nýbrž po norestském území.
A dnes se mu naskytla příležitost zase někomu pomoc! Přišla Anjel, dobrá duše a jeho známá tvář, s kterou se setkal ještě dřív, než se přidal ke smečce. „Ahoj, Anjel," pozdravil. Tu vždycky viděl rád, proto jí hned obdařil úsměvem. Ona vypadala ustaraně, proto se za vteřinu začal tvářit ustaraně i on. „Jsi nemocná?" Zeptal se ihned. No, ale proto je tu on, že - aby to zjistil! Pevně doufal, že to bude jen nějaká rýmička, a né nic vážného! Už z toho důvodu, že s nějakým závažným problémem by si on nemusel vědět rady. A Ryumee teď byla zrovna pryč, takže by mu nemohla poradit. Nu, uvidíme, s čím mladá vlčka přišla!

Tim byl na cestě na setkání se svou sestřenicí Ryumee. Měli se dnes jít podívat už po nějakých brzkých bylinkách, pokud už budou, a zároveň popovídat o historii rodiny. Tim rád všechny ty příběhy a legendy poslouchal, protože měl pak aspoň trochu pocit, že se drží v obraze dění. Sice se pořád občas necítil být toho součástí, ale to asi přijde ještě časem. Už teď dělal velké pokroky, a byl Ryumee neskonale vděčný za to, že si ho vzala pod svá křídla. Pokud měl otázky, ona mu je vždy zodpověděla. Pokud chtěl pomoct, ona mu vždy pomohla. Kdyby jí tu neměl, tak by byl mnohem ztracenější, než takhle. Díky ní se mohl už soustředit na to, co ho bavilo – bylinky a medicína. Tyhle aktivity ho naplňovaly, a proto byl rád, že se jim teď mohl věnovat bez toho, aniž by myslel na svůj nejistý tulácký život. Teď patřil k Přízračným, a byl za to moc rád.
Někde v těchto místech měl potkat Ryumee. Občas ještě měl problém s tím rozlišováním pachů, nebo včasným zapínáním čichovým smyslům, ale ono to půjde. Od doby, co se znovuzrodil, už uběhlo spoustu času, a byl čas dělat zase další a další kroky vpřed. Věděl, jaké je jeho poslání, a chtěl mu jít naproti.

Tim se usmál, ale více to neměl jak komentovat. Nebyl žádným expertem na konverzace, a ani se za žádného nemínil považovat. Pro něj bylo někdy lepší volbou mlčet, a jen vstřebávat okolí, než nadměrně používat slova ke komunikaci. To on nepotřeboval, ač byl třeba stále zvídavým jedincem. Né tak, jako když byl dítko, ale pořád to v něm někde bylo. Nejspíš se to už nikdy neprojeví tak, jako v dětství, ale na tom nesejde.
„Doufám, že ne. Nikdo by tímhle trpět neměl." Myslil si Tim. Vůbec by nikdo neměl trpět, žádným způsobem! Ani fyzicky, ani psychicky. Každý by měl najít vnitřního klidu, a být spokojený. To nebylo snadné, ale stálo za to bojovat. Tim by v nějakém chaosu nemohl žít, stačí, že byl pořád dost roztěkaný a někdy i ve stresu.
„To je mi líto," sklopil Timek uši, reagoval na poznámku o rodině, která Ciela vyhodila. „Líbí se mi ale tvůj přístup. Snad se i ty dočkáš svého štěstí," usmál se. On nikomu nic zlého nepřál!

Tim opravdu neměl ani tušení, co se cizinci odehrává v hlavě. On mnohdy nevěděl, co se odehrává v hlavě jemu samotnému, natož, aby uměl určit, co se tam honí jiným vlkům. Měl zkrátka místo mozečku salátek, jo jó. „Aha, jistě, takže bloudíš." Odkýval ta slova zmatená, zaskočená. „Já jsem taky hledal místo pro domov, bloudil jsem úplně stejně. Osud tě zavede přesně tam, kde tě bude chtít." Docela npc věta, ale Tim byl kus npcčka. Žádný side quest bohužel pro tohoto cizince nemá.
„Já žiju ve smečce Přízračné, to je támhle," packou ukázal směrem ke své aktuální domovině. Viděl, že vlk je nervózní, ale to Tim taky. Jen se snažil předstírat, že není. „Jsem Timothée." Představil se ještě a na vlčka se pousmál. Dva auťáci se snaží konverzovat, no výborné! Co jen se může pokazit? Určitě vůbec nic!

Tim vlastně nevěděl. Dokáže smečka rodinu nahradit? Nejspíš částečně ano. Vlci z jedné smečky si jsou rodinou, protože si jsou i vzájemnou oporou. „No, to ano. Ve smečce jsem rád, baví mě pomáhat ostatním - léčit. To se teprve učím, tedy." Ale kdysi už se to také učil, proto to teď nebylo zas tak těžké. Byla to jeho vášeň, a neměl ani žádné jiné závazky, takže se plně mohl soustředit na svou rekonvalescenci, a taky na bylinky a cestu medika. S tím mu naštěstí Ryumee pomáhala.
„Ano, to je. Nevybral bych si smečku, v které bych se cítil snad ohrožený," pronesl. To je přeci logické. Chvíli tehdy zůstal s Ryumee v táboře, aby zjistil, jestli mu to tam bude vyhovovat. A k jakému závěru došel je už jasné. „A ty se dobře cítíš jako tulák?"

Tim myslel tak maximálně na to, že si přál, aby si na matinku pamatoval. Bohužel se už asi nikdá nerozvzpomene, a pokud ano, nebude to mít žádný význam. Protože byla pryč. Kdyby měl ale aspoň ty vzpomínky, třeba by se mu lépe smiřovalo s tím, že tu nikoho nemá. Že tu z rodiny má jen sestřenici, ke které stejně neví, jak se chovat. Byl jí vděčný za všechno, co pro něj udělala, a stále dělá, ale nedokázal říct, jestli k němu má nějaké sympatie. „Já si tu svojí nepamatuju," pronesl. Viděl, že Cielo je z této konverzace smutný, a chtěl, aby to aspoň vypadalo, že mu rozumí. On si myslel, že mu rozuměl, ale kdo ví, jak to je.
Pousmál se ohledně té konverzace o myšlení, ale už na to nic neřekl. Neměl čím přispět do tohoto tématu, a tak si zvolil jen mlčenlivé přikývnutí.
O smečce už však něco málo říci mohl. „Jsem tam jen chvíli - tedy, narodil jsem se tam -, a je to tam moc hezké. Jsou tam na mě hodní," a to bylo dobře, že? Né že by ho asi vyloženě nějak opečovávali, co se emocí týče, tak spousta jedinců tam v nich byla plošší, ale necítil se tam ohroženě. Cítil se tam být doma.

Tim se usmál, když mu vlk povídal o své matince. Jaká byla asi ta jeho? Nepamatoval se, a byla to škoda, protože s ní měl dobrý vztah. Byl to svého času opravdový mamánek. „To je hezké," okomentoval to tichým hláskem., a opravdu si to myslel. „Tvoje matinka měla určitě pravdu." Dokazoval to už jen ten fakt, že zde ten vlk opravdu živ a zdráv stál! To o Timovi životaschopnosti by se dalo polemizovat.
Bylo zajímavé poslouchat vlkův pohled na svět, Tim tomu všemu naslouchal s nastraženými slechy. „Takhle jsem o tom ještě nepřemýšlel," přiznal. On nad spoustou věcí ještě nepřemýšlel, neměl prostě kdy. „A myslím, že na tom určitě něco bude." Uznal. Kdyby nebylo zlo, nemohlo by být ani dobro, ne? Ta myšlenka byla rozhodně zajímavá, a Tim si s ní pak bude ještě hrát, až se bude třeba před spaním nudit.
Jo, když se mluvilo o horách, to se cítil Timek dobře. Přírodu miloval, však i on sám byl její součástí! „Já neznám smečku, co by žila v horách, ale možná tu taková je. Já bydlím u hor, támhle," ukázal směrem k jeho smečce. Smečce, v které se pomalu začínal cítit jako doma. „Ve smečce Přízračné." Osvětlil.

Jelikož Tima zvládne vyděsit i vlastní prd, nebylo opravdu k podivu, že ho tahle návštěva trochu zaskočila. Už se ale v rámci možností uklidnil – cizinec mu dokonce dal prostor, protože ucouvnul. Tim našpicoval oušínka a usmál se. „Jsi tu na procházce?" ptal se ho, protože nevěděl, co jiného by zde mohl vlk hledat. Možná kořist? Kdyby hledal kořist, tak by určitě větřil už dávno, a dávno si také Timečka všimnul. Nejspíš se jen kochal touhle dechberoucí krajinou, stejně jako on. „Rád sem chodím vysedávat, odpočívat, a čerpat energii z okolní přírody. Ale už se nemůžu dočkat, až tudy pokvetou i jarní kvítka," pronesl, když se díval na krajinu. V koutku oka však sledoval i vlka, kdyby náhodou se rozhodl, že pro něj nebezpečím bude. Ostražitost nade vše!

Tim se ani nesnažil nevypadat jako chudák. On se dá dokupy, ale nejdřív musí nějak přežít tenhle večer. Musí splnit očekávání všech, kteří něco čekají. Sice sám nevěděl, co vlastně čekat, ale nevadí. „Já jsem Timothée," přikývl a také se představil, asi netušíc, že tahle vlčina už jeho jméno musí dávno znát. No jo, to ta nervozita! Už aby to z něj opadlo. V tom mu snad pomůže kouzlo fet jeskyně. Vyslechl si, co mu vlčina sdělovala, aby věděl, o co půjde. Nu, jestli mu hvězdy dnes něco řeknou, to se uvidí. Doufal, že to nebudou nějaké flashbacky na jeho trauma! Jen nerad by měl nějaké noční můry.
Nastala chvíle, kdy se měl vzchopit, a vstoupit do toho temného lůna plného tajemství. Pomalu vykročil směrem k jeskyni, a otočil se na vlčinu. „Rozumím," řekl však jen, a s přikývnutím mínil splnit vše, co se po něm chtělo. Jestli hvězdy chtějí, aby se vrátil domů, jestli chtějí, aby jeho život pokračoval právě zde, tak mu to dnes poví. A pokud ne, tak mu neřeknou vůbec nic. I to by se mohlo stát. Teď už pomalu vstoupit vstříc opiovému doupěti.

Timek to poslouchal se zatajeným dechem! Tyjo, tenhle vlk si toho tedy taky prožil mnoho! „To je mi líto. Musíš to mít těžké," posmutněl. Bohužel nevěděl, co víc říct. Uměl si ale představit, že se vlk necítí moc dobře, a jistě se mu o tom ani nemluví dobře, takže to Timek už raději nevytáhne. Sice byl trochu nesvůj z toho, co o sobě vlk prozradil, ale když se bude mít na pozoru, mělo by to být ok, ne?
„To je pak smutné," myslil si Tim. „Kdyby se všichni tolerovali, a nedělali si zle, nebyl by svět hezký?" To b byla tak trochu utopie, kterou si Timek jen naivně představoval.
„A už jsi něco našel?" zvídal se Tim a pohodil ocáskem ze strany na stranu. „Hory jsou opravdu krásné! Fascinuje mě ta jejich velikost. My jsme oproti nim úplní drobečci," pousmál se nad tou představou. Vlk byl vůči hoře opravdu jen nějakým mravencem „Ale jeden se tu snadno zraní, nebo i v horším případě ztratí." To byla ta neveselá část těchto toulek.

Timovi ani nedošlo, jak starý tento jedinec může být, a že vlastně mluví s nějakým odrostlejším štěnětem. I on si totiž připadal jako vlče, ač jím tedy rozhodně už nebyl. Byl chudák stále tak trochu zasekaný tam, kdy se stalo jeho trauma. Snad mu ale rok nebude už navždycky. Pro jeho vlastní dobro musí trochu dospět. „Aha, jistě. Takže cestuješ i s mámou?" Myslil si Timek.
Usmál se. „Každý jsme jiný, ale to přeci nevadí. Pokud se navzájem respektujeme, můžeme na tomhle světě žít a být každý odlišný." No, jistě, jinak by to asi nešlo. „Také mě těší, Cielo," Zopakoval jeho jméno a pak se rozhlédl kolem sebe. „Ty jsi tu taky na procházce?" Nebo hledá něco konkrétního? Mohl být i třeba na lovu, nebo chtěl s někým pokecat. Nu, to se brzy ukáže!

„To vidím," usmál se Timek při pohledu na dřímající zvíře. „Máš ho už dlouho?" Jestli ho má už od dětství, nemohlo být divu, že mají spolu tak pevné pouto!
No, Timek zcela běžně vypadal, jako by ho mlátil celičký svět. nechtěl ale, aby si cizinec myslel, že je to snad kvůli němu.i když částečně bylo, ale nemohl za to. „Ne tak docela. Já si jen rád určuji sám, koho do svého osobního prostoru pustím, pokud nevadí," pousmál se. Doufal, že to vlka nějak neurazí. Kdyby si to nemohl určit sám, měl by pocit, že nad situací nemá kontrolu, a to nebylo samozřejmě dobře. Ve své situaci tu kontrolu potřeboval nad něčím cítit. „Ach, ovšem – jsem Timothée." Ani mu nedošlo, že se ještě nepředstavil! Jak neslušné!