Príspevky užívateľa

Tim měl dobrou náladu. Tedy, bylo tu něco, co mu jí trochu kazilo, ale snažil se myslet pozitivně. O co šlo? O počasí. Bylo cítit, že přichází zima, a on už nějaký ten den, nebo dokonce týden, nemohl najít žádné kyti. Ovšem. Kytky prostě v zimě nekvetou, s tím se bude muset smířit. Ale on teď nebude mít co zaplést do věnců! Buď bude muset vydržet až do jara s jedním uschlým kusem, co už má na hlavě, nebo si bude muset vytvořit zimní kolekci! A o to se právě snažil – našel tu šípkový keř s uschlými plody šípku, a z těch si natrhal pár větviček, z kterých právě tvořil. Musel vymyslet nějaký jiný způsob pletení, protože na větve nefungovalo totéž, co na květiny, ale je to kluk šikovná, a nějak si poradil.
Výsledek žel za moc nestál, až si nad tím musel Tim povzdechnout. Zimní věnec je chudý a smutný, s tím by přeci nikdo nechtěl hodit kolem, ne? Všichni mají rádi veselé barvičky, protože ty vám projasní den! Větve však nikoli. Ono celkově to zimní období není nic moc. Timovi se však líbilo, jak se zdánlivě vše utišilo – zdá se, že i příroda šla spát.

No, dobrá otázka. Odpověď na ní je takřka jasná, ale trochu bolestivá. Díky své povaze ale zvládne být Tim pozitivní i přes nemilý fakt, že žádné živé kamarády nemá. „Myslím, že nemám. Jak to poznám?" ptal se, ale nejspíš odpověď znal. By to musel cítit v srdci, že? A to se nedělo, protože valnou většinu dní byl rád, že přežije bez toho, aby ho něco zcela bezdůvodně nevyděsilo. Už dělá pokroky ale!
Vyslechl si, co je ona smečka zač. „To zní moc hezky," pousmál se. „Tam se nemusím bát, když omylem vstoupím?" Protože u smečky Ignisské by mu přeci někdo přišel nakopat zadek! Copak to není standardem u každého vlčího společenství? Myslel si, že ano. Myslel si, že vlci, co jsou součástí smečky ho na vlastních hranicích neuvidí nikdy rádi. Proto se taky choval tak odměřeně, když potkal nějakého cizince. Co když se zrovna nacházel na cizím území, nebo poblíž? Žádné výhružky poslouchat nechtěl.
„No, ano, život tuláka je osamělý. A já nejsem rád sám, ale teď hledám svoje vzpomínky a svoje doma, takže musím cestovat," myslil si. Když procestuje celý Norest, najde třeba klíč ke svým vzpomínkám. Tahle vlčina si ho nepamatovala, takže jistojistě tím klíčem není, a nejspíš ho ani nemá.

Tim brzy před sebou spatřil vlčí siluetu. Pozorně ji sledoval takřka se zatajeným dechem. měl strach? Ano, ale jen trochu. Rozhodně už nepociťoval tolik strachu, jako při prvním setkáním se zdejším cizincem. Teď už si nemyslel, že mu nějaké nebezpečí hrozí, ale nějaký respekt tam být musel. Vlk se před ním však za nedlouho vynořil. A až v ten moment si byl Tim jistější, protože cizinec nebyl jen přelud, nebyl to jen pach, už měl i obraz. „Zdravím," opětoval pozdrav a střihl uchem. „Nestojím o problémy," oznámil vlkovi tichým hlasem, ale již brzy to asi přestane říkat. Zjistil totiž, že vlci na něm poznají i beze slov, jestli o problémy stojí nebo ne, a tak akorát díky téhle větě vypadá jako větší pitomec.

Timek zvesela zašvihal ocasem. Byl moc rád, že ho Chris s žádostí o pomoc neodmítl! Totiž, tenhle vlk se přeci zprvu nezdál, že bude chtít pomoc pro sebe, natož, aby někomu pomoc dával. Ocenil i, že to nijak nekomentoval, ač by mu to Tim klidně vysvětlil. Že ztratil paměť je už fakt, který říká kde komu. Zjistil, že když to cizincům řekne, přestanou se na něj dívat jako na magora. Jenom ho začnou litovat, nebo přinejmenším po něm hodí pár lítostivých pohledů. Ty Tim moc nezvládal. Měl pak pocit, že by se měl i sám litovat. „Děkuju," poděkoval ještě, jako každý slušný občan.
Jak měl ale radost, přišlo zklamání, když se Chris odmítl účastnit tvořivých dílniček. Potlačil však výrazy zklamání, aby fakt nepůsobil jak malé děcko. Holt nemůže každého nutit do pletení, to je jasné. Evidentně existují jedinci, které kytky nezajímají, což pro Tima byl bolestivý šok, ale co se dá dělat. Pro něj jsou kytky život, protože to bylo to jediné, co si po znovuzrození pamatoval. Co si pamatoval po svém traumatu.
„To bude fajn," odpověděl na vizi o budoucím cestování. „Já už to jméno smečky slyšel. Proč se ti tam nelíbí? Jsou na tebe zlí?" Nebo jsou naopak moc hodní? To by pak ale jistě Chris nechtěl utíkat! Hariuha Timovi přeci říkal, že je to dobrá smečka, ale každý to může vidět jinak. Každý může mít jiné zkušenosti!

Že prý dospěl! No tak to Tim jakože neslyšel. Ještě nebyl ready přijmout fakt, že není děcko, na které někde čekají rodičové. Ale on to pak po čase přijme, až se vůbec smíří se svou existencí. Teď je rád, že se dokáže na něco chvíli soustředit. No a tak se nadále věnoval hledání kvítí. Tu viděl vratič, který se rozhodl utrhnout ke svému tvoření. Tvoření mu dělalo dobře, tvoření ho uklidňovalo. Konkrétně tedy to pleteníčko, protože nic jiného aktuálně neuměl. Tedy možná uměl, ale blok v hlavě mu to neodtajnil. Rip.
„Tak! Tohle bude teď stačit," řekl po nějaké chvíli, co nasbíral nespočet kusů vratiče, vřesu, a pár kousků ještě něčeho dalšího, neznámého. Nebude to ten nejbarevnější věnec, ale snad bude hezký! Teď, když jde někomu ukazovat, co umí, když to jde někoho učit, by bylo trapné, kdyby se mu to vůbec nepodařilo! Sedl si před toho bělocha a ukázal na zběžně sesbíraný plevel. „Koukej, jak se to dělá. Zkusíš to taky!" Následně vzal do tlapek ten nejdelší stonek vratiče, a začal. Postup je stejný, jako u pletení pampeliškového věnce, takže si představme to. Tim se snažil to ukazovat pomalu, ale byl roztěkaný, takže to moc nešlo.

Hrozně moc si chtěl vzpomenout na vše kolem, ale nešlo to tak snadno. Něco tam bylo, ale nebyl si jist. Každopádně pach poznával, to bylo jasné. Víc se mu ale neukázalo. tak třeba až po čase? Chtěl v tomhle ohledu stále zůstávat pozitivní, i když mnozí by se na to už asi vykákli. Pak dostal od vlčiny nabídku, kterou tedy opravdu nečekal. Přestal sledovat kde co lítá, a věnoval se plně své příbuzné. Dostavily se pocity štěstí a možná i dojetí – nyní se mu vyplnilo to, o čem sní od doby, co se znovuzrodil. Od doby, co začal na území norestském pobíhat, si přál najít sám sebe. A teď měl vodítko. Měl ten klíč, ano.
Byl by opravdu blbec, kdyby nabídku nepřijal, to věděl i ve svém stále trochu roztěkaném stavu. „T-to by šlo? Já bych byl rád, hrozně rád," dostal ze sebe. „Jestli je tohle můj domov, tak se chci vrátit. Chci se vrátit k rodině." No, to ještě úplně nevěděl, že k rodině se jen tak nevrátí. Čas ale vše ukáže.

Tim tohle od cizince tak úplně nečekal. Ale potěšilo ho to. „To bych byl moc rád! A kdybys mi třeba mohl pomoct s lovením-,” namítl, avšak nedopověděl. Vlastně mu bylo blbé si říkat o pomoc. Sice se Chris nabídl, ale o žádném lovu nepadlo ani slovo. To je přeci základ, který by měl ve svém věku již dávno znát! No, on ale nepopíral, že ho někdy znal, jen ho zapomněl. Jako vše ostatní. „A můžu ti ukázat pletení věnců,” zamyslel se naivně. Zas ty jeho dětinské dílničky! Brzy budou známé po celém Norestu, a až ho s tím někdo pošle do míst, kam slunce nesvítí, tak se z toho nevzpamatuje.
„Já těd cestuju, abych našel svoje vzpomínky. Svoje vzpomínky a svoje doma,” svěřil se Timek a pousmál se nad představou, že by v tom svém hledání mohl mít společnost. Ať už na chvíli nebo na delší dobu.„Kde je tvoje doma?”

Tim se kolem opravdu dlouho a pozorně rozhlížel. Zároveň ale vnímal, co mu vlčina říká. Měl z tohoto dobý pocit, ač se tak třeba netvářil. Tvářil se těžce zamyšleně, což koneckonců byl. „Mě-," začal, ale vlastně nevěděl, co chce říct. Spjati s hvězdami? Na oblohu se aktuálně dost nerad koukal, měl z toho nějaké neznámé vietnam flashbacky. Moc se tedy snažil na nebesa nemyslet, to ho vždy akorát tak hlava rozbolela. Ale třeba by se na to měl zaměřit? Postavit se svému strachu? No jo, jenže co když se mu něco stane? Co když se mu stane něco při pohledu na oblohu? Znělo to dost stupidně, ale nějakým zvláštním způsobem to tak cítil. To to trauma, na které si nevzpomínal.
„Já myslím, že mě někdo musel učit léčit. Protože si občas vzpomenu na nějakou bylinku, a na to, co umí. Taky jsem nedávno někomu rány ošetřoval, vůbec nevím, kde jsem to vzal," pokrčil rameny zmateně. Ano, opravdu ho to někdo učit musel, jinak by to fakt nevěděl. V tomto světě není čištění ran common knowledge. „Možná jsem se to dokonce učil někde tady. Ten pach je tak moc povědomý." Tak aspoň něco z toho vydedukoval ku svému dobru!

Timek se usmál. No to byl rád! Ta opatrnost mu nejspíš zachrání zadek! Tedy dokavaď z něj neopadne, ovšem jestli to vůbec někdy bude, že? Nejspíš se zlepší, ale pravděpodobně nikdy né natolik, aby byl tím, kým byl jako dítě. Ale to patří i k dospívání, že? Bude se muset smířit s faktem, že je takřka dospělým jedincem, a začít si osvojovat i dospělé zvyky. Na vše má ale dost času, hm? Nikdo ho nikam nehoní.
„Děkuju! Rád jsem tě poznal," pronesl na rozloučení, a byla to pravda, žádná prázdná npc věta. Byl rád, že zatím všichni, které potkal, k němu byli hodní. Nikdo ho zatím neohrozil, ani na něj nebyl jinak hnusnej. A díky tomu se jeho důvěra ve vlčí společnost dost zlepšila.

Timek se usmál. Bylo pěkné vědět, že aspoň někdo ty kamarády má, že? Ale netřeba tesknit! On věřil, že si časem taky nějaké přátele najde. Musí tomu jen dát čas, jak jinak. „To je dobře. Kamarádů si jeden musí vážit," řekl ještě k vlčině. Nejen kamarádů si musí jeden vážit!
Zamyslel se. „Já už jsem o tom slyšel, ale asi jsem ještě nepotkal žádného vlka odtamtud. Jen jednoho bílého vlka, který mi o tom místě říkal. Je to tam hezké?" ptal se jí. „Já z žádné smečky nejsem. tedy, možná jsem, ale nevím o tom. Teď zrovna nejsem." Tak aby se v tom hlavně nezamotal! Měl pocit, že pochází odněkud, ale nevěděl odkud, ovšem.

řeka Cayna --->

Pomalu následoval cizinku představenou jako Ryumee, a přemýšlel. Přemýšlel, jestli tohle je ten moment, kdy se mu změní život. Z toho ho však vyrušila otázka od vlčiny. „Umh," zamyslel se. „Myslím, že ano, měla nějaké jizvy," přitakal. Pokud se dobře pamatoval, tak ano. Bylo to ale trochu děsivé, ne? Že tato vlčice měla stejné nebo podobné jizvy. Možná také mají nějaká traumata! Nepřišlo mu však vhodné se na to ptát teď. Až později, protože zvědavý samozřejmě byl. Víc ho ale zajímalo, kam přesně jdou, a jestli si třeba vzpomene. Byl celý napnutý jak kšandy! Jen aby pak nebyl zklamný, tyjo.
Když řekla, že míří do rodné smečky, nepatrně zašvihal ocasem. Z té takřka dětské radosti, ovšem. „Já jsem tušil, že někde tady jsem měl své doma, ale nemohl jsem si vzpomenout, kde," řekl, ačkoli se ho na to nikdo neptal. Trochu se bál, že si nevzpomene ani teď, ale zkusí si vzít rady Ikkea - nebude na sebe tlačit, jen to plynule vstřebá. No a tak se snažil vše cestou za vlčicí nekomentovat, jen pozorovat.
Tady jsem se tedy narodil? Ptal se sám sebe. Tu krajinu víceméně nepoznával, ale nevzdával své naděje, že se mu pamět osvěží. To se nestalo vlastně až k noře, ke které ho cizinka vedla. Tedy ne cizinka, ale jeho rodina. Opravdu nalezl svojí rodinu? Bylo to stále trochu neuvěřitelné. A v tomto případě si spíš rodina našla jeho. V noře, do které ho Ryumee zavedla, se zdálo, že je mu pach povědomý. Ten pach znal, ale už si ho nespojil s žádnou vzpomínkou. Ach, tolik času zde strávil se strýčkem Lopem! tady se učil všechny ty náhodné znalosti, které mu občas probliknou v hlavince! „Jako bych tu už byl," pronesl, když se rozhlížel kolem. „Ale nevím kdy." Achich ach.

Tim našpicoval uši. Tahle vlčina je jeho příbuzná? Mohla si vymýšlet! Ale proč by to dělala? Věřil tu teď už doposud takřka každému cizinci, kterého potkal, tak proč teď zaváhal? Protože už nedoufal, že někoho potká? Ano. Cizinka neměla nejspíš sebemenší důvod tu lhát, ne? Teď třeba našel ten klíč, který hledal! Nesmí příliš otálet. „Já-," zamyslel se a zvedl se. „Potkal jsem vlčici, která mě nazvala bratrem." To bylo ale v době, kdy tu důvěru v cizince příliš neměl, a tak nevěděl, co si z toho setkání s fialovou rohatou vlčicí vzít.
„Opravdu? Kam jdeme?" ptal se, a přitom vyšel za vlčinou. Srdce mu bušilo, protože teď měl pocit, že by mohl najít to svoje ztracené doma. A třeba si jeho mozeček konečně vzpomene! Když ne, bude odkázán na svědectví téhle cizinky, ale co jemu vlastně zbývá? Nemá nic než jen příležitosti, které mu spadnou do klína. Například si nevzpomínal, že by jeho jméno bylo nějak delší, ale vlastně si ani nebyl jist, jestli jen Timothée je kompletní. Nu, čas to zjistit, ne? Už by se to šiklo.

Tim zastříhal ušima. Slova vlčiny ho trochu zaujala. „Nevím. Měl bych to snad vědět?" zvídal se. Buď je tahle vlčice nějakou veřejně známou osobností, nebo poznala jeho samotného ze života minulého. To by pro něj bylo skvělé, proto se ho zmocňovala zvídavost více, než při jiných setkání. „Jsem Timothée – aspoň co se pamatuji," odpověděl jí na její otázku. „Znáš mě snad?" Dále nebylo třeba to rozmazávat, a proto přešel rovnou k věci. Už se ani moc před cizinci netajil faktem, že má v hlavě vymeteno, takže proč to tajit tentokrát?
Vyslechl si, co mu sdělila a docela nešťastně se pousmál. „To nemůžu potvrdit, ale ani vyvrátit," odpověděl jí. „Protože z dětství si nepamatuju absolutně nic, proto," povzdechl si. A nejen z dětství. Zmizel už takřka v týnejdž věku, takže o pár měsíců vzpomínek vážně přišel. Smutné. Třeba mu je ale tahle vlčina pomůže odemknout? Bylo zjevné, že jí někoho připomněl, takže klidně mohla být klíčem. Zvídavě jí sledoval, co z ní vypadne dál.

„Co se pamatuju, no ano," zopakoval Tim po této cizince. Tahle situace pro něj nebyla tou nejpříjemnější, opravdu ne, ale neměl se k nějakému útěku, ba vůbec žádnému pohybu. Byl jen sotva schopný nějak racionálně uvažovat. Co po něm tato vlčina chce? Nějak se neměla k tomu, aby mu svá přání sdělila. Kdyby měl z jejího území vypadnout, asi by mu to dávno řekla, ne? No, existovala šance, že si ho třeba pamatovala. On přeci cítil, že tady někde je jeho doma, a klidně h tahle cizinka mohla z minulého života znát. Otázkou je, jestli se to dozví nebo ne.
Vlastně ho to oslovení v následující vlčině větě nijak nezaujalo. Nenapadlo ho totiž, že by mohl být něčím bratrem. „Vypadám? To asi proto, že jsem," přitakal. „Nevím, kde jsem, ani proč jsem." Tak to mělo hloubko. Ale přesně to Timovo pocity dokonale vyjádřilo – cítil se marně a ztraceně. Když tak ale vlčinu sledoval takřka vyhýbavým pohledem, napadlo ho, jestli přeci jen s ní v životě minulém neměl něco společného. Jen tak by na něj tak necivěla, že ne?

Timek jen tak hleděl na vodní hladinu, a nevěděl co se sebou. Ani moc nevnímal okolí, jen svoje myšlenky a takřka hypnotizující tok řeky. To způsobilo, že si nevšiml, jak se k němu někdo blíží, ač si tuto vlastnost pozorování okolí zpětně už docela osvojil. Trochu tedy poskočil, když na něj někdo promluvil, a velmi rychle se ohlédl přes rameno, aby zjistil, jestli ho tu někdo nehodlá ohrožovat. Byl to však jen vlk, sice cizí, ale vlk. Nezdálo se mu, že by pro něj zatím vlci představovali nějaké nebezpečí, tak se uklidnil. „Tady?" ptal se cizinky. Nepochopil otázku. Jak jako kde se tu vzal? Pěšky sem došel!
„Jen tak jsem sem přišel," řekl tedy po chvíli a cizinku si z dálky prohlédl. Neudělal ani krok vpřed – na to jí nevěřil. To se sice může za chvíli změnit, no, nyní to je tak jak to je. „Nejsem snad na cizím území, že ne? To bych nerad, a klidně odejdu." Sice si pach sem tam kontroloval, ale pochybit mohl. Klidně mohl být na území nějaké smečky, která si libuje ve rvačkách, že? To by nechtěl, a ihned by se vypakoval.