Príspevky užívateľa

Uběhlo zase dalších několik dní od doby, co se Tim naposledy setkal s nějakou živou duší. Když byl tak dlouho sám, zmocňovaly se ho myšlenky, které úplně nevítal. Jeho paměť neudělala už takový dobrý měsíc žádný pokrok, a to ho dá se říci štvalo. Chtěl si vzpomenout na svou minulost a uchopit své vzpomínky, ale nešlo to. A když na sebe tlačil, tak se jako vždy ozvala bolest hlavy. Pořád dokola jedno a to samé. Už ho to vyčerpávalo, ale nevěděl, co konkrétně. Nevědět? Ano. Nemít vzpomínky? Ano. To, co v hlavě měl, mu bylo docela dost k ničemu. Sice díky tomu nejspíš pomohl Chrisovi, ale tím to haslo. Dále byly jeho znalosti nezužitkovatelné, protože nebyly ani kompletní.
Nyní seděl u řeky a hleděl na hladinu, na které se vlnil nedokonalý obraz jeho samotného. Jaká smůla, že si nevzpomněl, že přesně u této řeky, jen o kousek dál, si jako malý tak rád hrával. Tak rád si ve zdejších končinách pletl věnce, a dokonce si tu i několik přátel udělal. To vše je však dávno pryč. Ale víte co, co nemáš, po tom ani neteskníš, takže nějaká výhoda v té ztrátě paměti jistojistě je. Jak by se smířil s realitou, že jeho rodičové jsou pryč, a jeho sestra mrtvá? Nu, kdo ví.

Jó, kéžby takhle na svět koukal každý, nebo aspoň každý druhý, že? Toto přání je však velmi naivní, jak od malého dítěte. Nevadí. „Všechna zvířátka jsou tvoji kamarádi? To máš hodně přátel!" usmál se Timek. Achjo, škoda, že on nemá žádné přátele. Jak se vůbec tací přátelé dělají? Jak poznáte, že jste se fakt skamarádili, a můžete ž hrdě prohlašovat, že jste to přátelství uzavřeli? Na takové otázky života neměl Tim žádné odpovědi.
„Aha, jistě, u vás doma. Kde to je?" Zase to téma domova, které pro Tima představovalo další smršť otázek. Kde je jeho doma? Jak domov pozná? Ikke říkal, že až doma mít bude, tak to pozná, ale on si nebyl jist. Nebyl si jist, jestli vůbec něco ještě pozná. Věřil, že mu třeba nějaké věci asociují staré vzpomínky, ale spíše se tou vizí jen chlácholil. Zatím se mu totiž vybavilo jen těch pár názvů a znalostí o kvítí, což mu teď připadalo dost irelevantní. Jeho minimozeček ho dost zlobil.

Timek zašvihal potěšeně ocáskem. „Děkuju! Snad mě tam teda nikdo nesežere," pousmál se nejistě. No, jestli trefí k hranicím téhle smečky rváčů nebo pseudorváčů, bude rád, když to nějak přežije, ne? Tak to pochopil od té vlčiny, kterou tehdá potkal u kaňonu. „Já tam nevstoupím, to ne." Zavrtěl tedy pro jistotu hlavou. pokud to území identifikuje správně, nevleze tam.
„To už abych začal, že?" Ano, myslel na to, kolik času tu s cizincem strávil. Bylo to však moc fajn, a vlastně byl za tenhle kontakt vděčný, ale najednou myslel na splnění svého cíle.

vyjimecne se hlasim

Tim neměl skoro žádnou představu o tom, co je to čas. Tři roky ale neznělo jako hodně, ne? „Tak to zní docela dobře. Nebo ne? Já nevím," povzdechl si. Bůhví, kolik těch let byl mimo, že? Začít život jako tříletý je divný. Tříletý mimino v akci, pozor! Mohlo být ale hůř. Vždycky však může být hůř, a není radno se tím chlácholit.
Jaká škoda, že si Hariuha nevzpomněl na věnce! Nebo že do nich nebyl vůbec zasvěcen. Pokud mu to neukázal za svého dětství, za svého minulého života, může mu to však ukázat v životě novém. „Tak to nevadí, protože já si furt pamatuji, takže ti to můžu ukázat!" Najednou se pro tento skvostný nápad nadchl, a hned po očku začal hledat kvítí. „Těžký to není, já tě to naučím raz dva!" Rozhodl a šel trhat nějaké lokální kvítí. Moc ho tady neviděl, takže se možná i ztratí cizinci z očí, ale byl na to teď tak fixovaný, že mu to bylo jedno. Najednou měl smysl! Sice jen někomu něco ukázat, něco, o co si dotyčný ani neřekl, ale pro něj to byla velká věc!

Timek pokýval hlavou. Ano, snad si domov najde, ale nyní na to nebude myslet. Dnes udělal dobrý skutek, a bude myslet raději na to. Snad tento vlk bude mít díky němu větší šance se rychle uzdravit. „Ovšem, nutit tě nemůžu," pousmál se nad tím né zrovna moudrým pohledem Chrise na situaci ohledně bylinek. kdyby si Tim pamatoval, jaké bylinky to jsou, určitě by mu je donesl a trval na pozření, ale takhle prostě jen odpověď odsouhlasil. Pomohl už dost, že? Nejspíš nejvíc jak mohl, vezmeme-li v potaz jeho situaci.
Zamyslel se. Přirozený talent? No, možná, ale v jeho případě to budou asi zkušenosti nabyté v době, kterou má zamlženou. Zdá se, že z některých vzpomínek se mlha pomalu zvedá. Nebo ne? Nebo je to jen pouhopouhý reflex? Čemu věřit? „To bych hrozně rád, protože mě to baví. Baví mě pomáhat, ale myslím, že zatím tu pomoc potřebuju spíš já," myslil si. Ano, zatím potřebuje svět poznávat a objevovat, ale když to jde, vynasnaží se být nápomocen, jako v případě Chrise. Jeho následná poznámka u něj vyvolala zvídavost, a tak naklonil hlavinku do strany. „Osobního ošetřovatele?" zopakoval. „Myslíš jako, že bych s tebou mohl cestovat? Cestuješ hodně?" Najednou se pro takovou myšlenku zcela nadchl. Ano! To by ho moc bavilo! Konečně by nebyl sám! Sám se totiž cítil tak strašně marný. Přes veškerou excitaci asi úplně zapomněl, že tento jedinec je pro něj takřka cizí. Ale to byl koneckonců každý, ne? Jen sotva někoho znal!

Tak tu byl zas. Po pár dnech od setkání s onou zvláštní vlčicí Charlie se tu znovu zjevil. Poslední dobou se tak nějak zdržoval spíše v těchto norestských končinách, protože usoudil, že se mu líbí. Ano, měl rozhodně v plánu dále zkoumat zdejší kraj, aby měl šanci nalézt svoje ztracené vzpomínky, ale potřeboval také místo, na které se bude rád vracet. Toto není domov, to věděl, ale věřil, že se již brzy objeví. A třeba se objeví i někdo, kdo si ho bude velmi dobře pamatovat!
Teď seděl na paloučku a v duchu si třídil jedince, na které tu v jeho novém životě narazil. Pamatoval si je všechny, a všichni mu taktéž připadali zajímaví. Někteří však více, než ostatní. Bílý vlk Hariuha, co si ho pamatoval z dětství – to setkání proběhlo už nějaké ty týdny dozadu, ale bylo pro něj velmi přínosné! Díky němu opravdu věděl, že pochází z těchto končin. Pak mladá a přerostlá vlčina Anjel, která s ním pár dní zpět pletla tak ochotně věnečky! To bylo naprosto úžasné odreagování od někdy trochu pochmurné reality. A rozhodně nemohl zapomenout na strakáče Chrise, kterého dny zpět zcela intuitivně ošetřoval. Nemohl z hlavy vyhnat obraz jeho tak moc barevné srsti! Potká někdy jedince, který bude mít tu srst ještě barevnější? Nemyslel si!
Z toho veselého přemítání o jedincích, které doposud potkal, ho vyrušil vzdálený pach. Pach cizince. Ano, Tim už se zvládl dát tak moc do kupy, že odlišoval i pachy, které k němu vánek zavane. Hned ztuhl, ale tím to skončilo. Jako vždy byl neschopen nějaké akce – měl obavy, že tentokrát by příchozí vlk mohl pro něj představovat nějaké nebezpečí, ale zároveň byl zvědavý, jestli to nebude někdo tak skvělý, jako před chvílí jmenovaní jedinci. Rozhodl se tedy setrvat na místě, a děj se vůle boží.

Timek se zamyslel. Vlastně si až nyní poprvé uvědomil, že tu jsou v okolí tedy čtyři smečky vlků. To je docela dost, na to, že se mu ještě ani nevim nepodařilo vlézt jim nechtěněp území. Je to nějaký jeho zažitý reflex, nebo jen štěstí? To se asi nedozvíme, nu což! „Asi to nemůžu posoudit, nejsem totiž členem žádné smečky," řekl to bez nějakých výraznějších emocí. Z tohoto faktu byl v rozpacích – patří on někam, nebo ne?
„Snažil jsem se udělat maximum, ale být tebou, tak si najdu ještě někoho, kdo ti dá potřebné bylinky. Aby se ti nerozjel zánět, nebo tak," poradil mu Timek a pousmál se. Potěšilo ho, co vlk říkal, ale nemyslel si, že by to bylo tak horké. A nemínil si za svou pomoc brát nějaké ovace, bral to jako samozřejmost. Bez ohledu na to, čím byl nebo nebyl vlk vinen, měl potřebu mu pomoci. „Ani nevím, kde se to ve mně bere. Možná nějaký dávno zapomenutý reflex," zamyslel se nahlas, ale fakt mu nepřišlo vhodné teď do situace tahat jeho zlobivý mozeček

No jo, Tim byl přesvědčen, že je marnost sama, takže snad raději aby konverzaci o něm už ukončili. Jen přikývl, protože nic jiného na jazyku neměl. Bude muset vložit svůj osud do pacek náhody. Aspoň tak mu to tedy připadalo. Nadále už se tedy mínil věnovat jen dílničce. „Nic není tak obyčejné, aby to nebylo aspoň něčím zajímavé, myslím si," pousmál se Timek. No, a to je další rys z jeho dětství! Vždycky si na všem našel nějakou zajímavost, která ho fascinovala, a byla hodna obdivu. On si rád všímal detailů, které mnozí mnohdy neviděli.
„Zvířátkům? Máš mezi nimi nějaké kamarády?" zvídal se okamžitě Tim. Už přeci slyšel, že bílý vlk Hariuha měl kamaráda pavouka, takže asi nebude mezidruhové přátelství nic zcela neobvyklého, he? „To zní moc dobře! Kde ho máš?" ptal se, když Anjel mluvila o ježkovi. Týjo, tohle zvíře asi už viděl! Asi ho viděl při svém novém životě! Ale nebyl si jistý. Je to nějaký druh myše, ne? Né úplně k jídlu.

Timek pokýval hlavou a pousmál. „Myslíš?" Rozhodně ho těšilo, co si o jeho situaci zde přítomný Ikke myslí. Ano, rozhodně potřebuje nabrat trochu sebevědomí, jen ještě musí přijít na to, jak. Ono se to ale poddá, třeba nakonec není tak marným jedincem! Třeba se zvládne vzchopit, však už jen díky tomuto setkání se cítil lépe. „Těší mě tvá slova, děkuju," vyřkl své dojmy i nahlas.
Vyslechl si i další slova, co měl cizinec na jazyku. „Já doufám, že to bude brzy. Abych nemusel jen přežívat, a tak," řka. Rád by žil, né jen přežil. „Chci najít někoho, kdo si mě třeba pamatuje. Myslím si, že někdo takový by mi mohl pomoci," sdělil mu své plány, aby se třeba dozvěděl, jak dobré plány to jsou. Ano, sice už tu narazil na vlka, co si ho matně pamatuje, ale to mu moc nepomohlo. Aspoň né tak, jak by si přál.

Tim zvídavě naklonil hlavinku ku straně. „Aha! jsme vrstevníci? Jak jsi starý? Pokud ti nevadí, že se ptám," položil netaktní otázku, avšak z taktního důvodu – rád by věděl, jak je on sám starý. nechce být starý! To by totiž znamenalo, že přišel asi o hodně vzpomínek, které mohly být důležité. Také by to znamenalo, že má za sebou spoustu zážitků, které mohli ovlivnit i jedince okolo něj! Někdo ho mohl hledat! A taky nemusel. Které zjištění bude to horší?
„Pavouka? A nepletli jsme třeba věnce?" ukázal tlapkou na svůj věnec, který mu seděl na hlavě. Pavouka si nepamatoval. To bylo nějaké zvíře, he? Hmyz. Ale fakt si nepamatoval, jak ten jeho pavouk vypadal. Ani si nepamatoval, že si ho tehdy choval! Nebo se o to minimálně pokoušel, bohužel ani paměť má neslouží tak dobře jako za mlada! „Věnce pletu rád, věnce si pamatuju." Aspoň jednu jedinou věc!

Tak to tedy Tima nenapadlo, proto se patřičně odmlčel. „To je i možné, že? Jak se ale najdeme?" ptal se, možná řečnicky. Docela ho sžíralo pomyšlení na to, že ho mohou rodiče hledat, že ho může hledat rodina, a on jim to nemá jak usnadnit. Asi by potřeboval narazit na někoho, kdo mu pomůže. Opětovně si nad tou šlamastykou povzdechl.
Konverzace o kvítí byla rozhodně mnohem lepší, protože nebyla stresující, naopak! Usmál se, když měla vlčina hotovo. „No opravdu! Vypadá vážně skvěle," pochválil jí její výtvor. „Teď ho můžeš taky nosit na hlavě, nebo třeba někomu darovat a zlepšit mu tím den," poradil jí, co s hotovým výrobkem může dělat. Může předávat své výrobky dál, a nebo i své nově nabyté znalosti! Ať se může založit klub pletení!

Ano, pro Tima rozhodně hodně deprimující, že si nepamatoval nejen dětství, ale i vše před svým znovuzrození. Bůhví, o kolik vzpomínek koneckonců přišel, že? Mohlo jich být spousta! Třeba byl v nějaké smečce už váženým členem, nebo součástí nějaké fancy rodiny! Třeba už měl sám rodinu, ježíšku na křížku! To vše se stát mohlo, ale Tim si to nemyslel. Tim si myslel, že je děckem. Doposud. „Ty si bohužel napamatuju. Ale chtěl bych, abych je mohl najít," povzdechl si. Ač o tom Tim sám teď nevěděl, byl vždycky největší mamánek, takže pociťoval, že mu rodiče nějakým způsobem chybí. Něco mu v tom životě chybí, a ano, jsou to hlavně ty vzpomínky.
Pousmál se. „Věnce lze udělat takřka z čehokoli, co má delší stonek. I z větviček! Takové věnce dokážou být taky zajímavé, ale osobně mám rád ty barevnější, plné kvítků," podělil se o svůj názor. Měl rád barvičky a kytičky, to už dávno zjistil. Mezi kvítky se cítil fajn. Škoda, že zapomněl na svou fascinaci hvězdami, ale to hlavně proto, že furt očekával, jak ho z oblohy něco přiletí sežrat.

No, to bylo tedy k zamyšlení! Vlastně nebylo, jen bylo horší přiznat, že on má problém i s hodně velkýma věcma. S hodně důležitýma věcma, tak je to. „Já už teď nezapomínám, jenom jsem zapomněl, co jsem dělal, když jsem byl malej," přiznal tedy. No no, od svého znovuzrození si vše takřka pamatoval. ovšem, že si nepamatoval rody některých vlků, kteří se i rodem představili, a třeba si tolik jasně nevybavil jejich pach, ale vzato kolem a kolem už nezapomínal. Měl prostě jen poškozenou část mozečku, kde byly vzpomínky na dětství, na život před traumatem. A taky trauma samotné, ano. Možná, kdyby odemkl ty vzpomínky na dětství, odemkne i vzpomínky na trauma, a to třeba ani nechce. Tak teď vůbec nevěděl!
Ještě, že ho vlčina přerušila v myšlenkách, které mu způsobovaly leda tak bolehlav. „Opravdu? Děkuju, tvé se mi také líbí, zní to tak nějak vznešeně," myslil si Timek. Když to vyslovíte Áňjel tak opravdu, vznešený jak hovado. Jemu se to ale reálně líbilo, jako takřka každé jméno. Všichni se jmenovali totiž zcela originálně, né jak deset Vašků a Mařek z moravský vesničky!

„Aha, a tenhle Kult má taky rád násilí? To už je druhé společenství vlků tady v okolí, co rádo násilí!" Podivil se Tim nad počtem smeček, které si libovali ve rvačkách nebo problémech. Ale jestli Přízrační právě ono násilíčko rádi nemají, možná by měl směřovat tam? Potřeboval by se setkat s někým, kdo by mu řekl víc, a tak třeba tento jedinec by mohl? Tim si taktéž vzpomínal, že by tu měl být ještě jedna smečka, co má ráda kvítí. Tam by se mu mohlo taky líbí! Ale třeba to byli právě ti Přízrační? Bohužel už se v tom tak nějak ztrácel.
Ze zamyšlení ho vyrušilo až poděkování. To se koukl po raněném a pousmál se. „To by snad udělal každý, ne? Nebo, já bych si to přál. Přál bych si, aby si každý pomáhal," řka. Jejda, jak naivně zas zněl! On je prostě jen přerostlé děcko, ale nemůžeme mu to mít za zlé, když si nic nepamatuje, že? Teď byl aspoň rád, že mu od vlka nehrozí ohrožení života. Tedy, snad, pokud se týpek nerozmyslí.