Príspevky užívateľa

Přezdívky jsou skvělé, aspoň to si Timek myslel. Taky by nějakou chtěl, ale žádná ho nenapadala, a navíc mu připadalo blbé, aby si nějakou dával. Jeho jméno se mu totiž líbilo, kdopak mu ho asi dal? Rodičové, nebo mu spadlo do klína? V tomto případě, nešlo o změť random písmen? Bylo zvláštní, že si zrovna své jméno pamatoval, ale byl za to rád. Byl za to svému pidi mozečku náležitě vděčný.
S mytím ran byl takřka hotov, a přestal, když cizinec – nyní už Chris – pronesl ta slova. Nepatrně se odtáhl, jen o píď. „J-já násilí nemám rád," řka, jako by ho to snad mělo zase před vším zachránit. Chris možná vtipkoval, ale co když ne? Tim to nedokázal odlišit. Možná mu fakt chutná vlčí maso, možná totiž je jeho celé jméno Chris Dahmer. Dalším slovům už moc nerozuměl – za to může Timova neznalost zdejšího světa, bohužel. Nebo spíš ztráta paměti, ta za vše mohla bezpochyb. „O Přízračných už jsem slyšel, ale kult? To mi nic neříká," pronesl. Chtěl si vzpomenout, ale bohužel. Definice tohoto slova pro něj byla neznámá. A vlastně ani o smečce Přízračné nic nevěděl, jen znal onen název. Jó, kdyby tak věděl, že přesně tam se před nějakým třetím rokem narodil!

Že jsem dobrý učitel? Divil se Tim, ba dokonce oči vyvalil jak čerstvě z pole vyvoraná myš! To ale jen na vteřinku, takřka nezaznamenatelně. Ani neodpověděl. Jen se divil, že mu aspoň jedna věc jde, a někdo to dokonce ocenil. Né, že by snad čekal na nějaké ocenění, spíš to bylo příjemné pohlazení po dušičce. Třeba v tomhle světě nebude úplně nejvíc marnej! Když se ještě trochu vzchopí, tak třeba dokáže žít jako normální zdravý jedinec! A třeba se i do nějaké smečky začlení! Fíha!
„Já si toho moc nepamatuju, totiž," pokračoval v tom svém odhalování slabin cizincům. Možná až to někdo proti němu použije, tak to přestane dělat, ale nyní to považoval za informaci zcela neškodnou. Vždyť kdo by chtěl nějakému bláznivému bezďákovi uškodit? Internetový troll?? „Těší mě, já jsem Timothée," představil se na oplátku a usmál. Tak! Jeho věnec byl hotov, a vypadal dobře. Bylo tam málo rozlišných květin, ale i tak vypadal slušně. V tomto ročním období určitě dobrý!

Tim pletl věneček a po očku sledoval, jak se daří cizince. Sem tam pokývl hlavou, protože jí to šlo docela dobře. Na první pokus tedy rozhodně! „Jde ti to dobře," pronesl své domněnky i nahlas. On už v tom měl nějakou praxi, takže jakmile vlčina přišla na to, jak se to dělá, přidal na tempu, aby byl co nejrychleji hotový. „Jakmile si to pořádně osvojíš, tak to budeš zvládat mnohem rychleji." To dávalo smysl, že? On už to musel nejspíš dělat od narození, protož byl takřka hotov.
To až otázka na to, kde se toto naučil, ho trochu uvedla do rozpaků, a zpomalila. „To já vlastně nevím. Ale je to už dost dávno," odpověděl. To si jen myslel, on si většinu věcí jen myslel a domníval. Nebyl přeci starý, ale to taky úplně nemohl vědět, ačkoli tak nějak cítil, že je ještě sám děcko. To cítil špatně, ale pšt. Má jen velmi nevinnou, takřka dětskou, mysl uvězněnou v téměř dospělém těle.

Timek čekal, až cizinka natrhá nějaký ten pelyněk a vrátí se k němu. To bylo za dvě tři minutky. „Výborně," zhodnotil její kupu kvítí. On už tu k tomu pelyňku měl jen starček a ještě něco lehce fialového, co pojmenovat neuměl. Bylo toho málo, ale pro ukázku to bude definitivně stačit. „Tak tedy pelyněk. Vyměříme si, jak velký ho chceme, a podle toho si upravíme velikost – můžeš si to změřit podle svojí hlavy, nebo podle staršího kusu věnce," poradil vlčině a sám si to změřil podle svého starého věnce. Přebytek stonku té luční květiny prostě utrhl, a vše samozřejmě dělal pomalu, aby ho cizinka mohla následovat.
„Základ tedy máme, a dále už jen budeme přidávat další kvítí. Můžeš tam přidat opravdu cokoli, co má stonek." Na tato slova vzal svůj starček a ukázal vlčině, jak ho k pelyňku přiloží. Je to stejné jako plést pampeliškový věnec, takže si představme ten.

Timek se snažil být opravdu opatrný, když tak cítil, jak mu pod tlapkama sem tam cizinec tuhne. Jistě to bolelo, ale tak, nemusel se v první řadě prát, že? Leda že na něj ten útočník zaútočil zcela bezdůvodně, ale takových případů je asi jen pomálu, ne? Tim sám nevěděl, ale rozhodně nehodlal dělal žádné soudy, a to ani v duchu. „Chris? To je hezké," usoudil po představení cizince a pokračoval v mytí ran. Potom co se představil jedinec celým jménem, si Tim tak maximálně myslel, že je to jméno kterým ho pokřtili rodičové. „To je jako přezdívka?" Myslil si. Myslil si, že se mu jméno od rodičů nelíbilo, a tak si dal nové. Nebylo to však důležité.
„Rveš se často?" zajímalo ho víc. Třeba je taky z té smečky, co má ráda násilí, he? Nebo ten útočník z ní je! Ať je to jak je to, Tima to zajímalo. Neočekával, že dostane nějakou obsáhlou odpověď, a možná neočekával žádnou, protože přeci jen když jste zranění, málokdy vám je úplně do řeči. To Tim usoudil ze svého vnímání světa.

Tim byl opravdu polichocen zájmem cizinky o jeho ruční tvorbu. Né každého zajímá takovéhle takřka mamynkovské tvořeníčko, že? Ale jeho samotného to uklidňovalo, měl totiž pocit, že to má pod kontrolou. Na rozdíl od svých vzpomínek, ovšem. Kdykoli se tedy cítil pod větším tlakem, nebo si chtěl jen vychutnat chvilku klidu, šel plést. Teď v zimě bude tedy kvítí jen pomálu, ale on už si nějak poradí. Bude plést věnce z toho, co bude! „To se odvíjí od velikosti věnce, a taky od toho, jak moc ho chceš mít bohatý," informoval jí o délce pletení. „Nejdřív si totiž musíš sehnat kvítí, a pak nad tím ještě nějakou chvíli posedět."
Pousmál se. „Ovšem," souhlasil s její žádostí. Moc rád někoho naučí to jediné, co stoprocentně uměl. „Můžu ti to ukázat tady s tím pelyňkem. Ten je dlouhý a poslouží jako základ, támhle o kousek dál si ho taky můžeš utrhnout," ukázal hlavou na místo, kde ho před malou chvílí sehnal. Tohle bude DIY hodinka!

Timek si skoro neslyšně povzdechl. „Dobře. To určitě zkusím, ale musím ještě asi překonat ten prvotní strach ze setkání s někým cizím," řekl. A nebo byl strach na místě? Měl se snad cizinců bát? Ne, nejspíš z nich měl mít jen respekt, ale neměl by se před každým neznámým hned tak ponižovat. To si z něj brzo někdo udělá rohožku nebo vořezávátko, a to se mu jistě o nic víc líbit nebude. Nu, čeká ho ještě dlouhá cesta k nějakému relativnímu psychickému uzdravení, ale každí pozitivní setkání s nějakým vlkem mu pomáhá. „Společnost mám ale rád. Tedy, myslím si to. Nejsem rád sám," poznamenal ještě. Nu, kdo je rád sám, že?
Na konverzaci o rozích s úsměvem přikývl. Jo, i on si začne v hlavičce dělat tabulku o tom, kolik vlků zde rohy má nebo nemá. Pak to bude rozlišovat ještě na velikosti rohů, a bude databáze! Tedy to byl naivní, když si myslel, že si to vše zapamatuje. Ale teď už si většinou vlky pamatoval, to jen dobu před traumatem si nepamatoval. A to trauma vlastně také ne.

„To je v pořádku," ujistil vlčinu Tim, a konečně se tak docela narovnal. Prohlížel si cizinku okem zkoumavým, potěšilo ho, že má také rohy, jako on sám. To zas potvrzovalo jeho teorii, že kdo v těchto končinách rohy nemá, je nestandardním jedincem. Taktéž mu vlčina přišla mladá, ale vlastně nevěděl, z čeho soudil. Z její energie? Nebo to vycítil? To mohlo být ono. Koneckonců, některé pachy on ještě neuměl úplně identifikovat, ač se o dost zlepšil ode dne, co se zde znovunarodil.
Velmi ocenil její zájem o kvítí a jeho věnec, rozhodně se s ní ochotně bude na toto téma bavit. „Ano, to já sám," přikývl a následně si věnec z hlavy sundal, aby ho mohl lépe ukázat. „To žluté, to je starček. A,..." ukázal packou na žlutý plevel a chtěl popsat i zbylé kvítí, ale bohužel si na žádný další nevzpomněl. Přinejmenším to fialové kvítí jako by měl na jazyku, ale tak akorát ho rozbolela hlava. Dost ho jeho pochybení zamrzelo, ale co se dá dělat? Hlavně na sebe nesmí tlačit, jak mu poradil Ikke! „A tak." Dokončil tedy větu.

Tim se při prohlížení pelyňku tak zasekl otázkou, jestli se ta bylina tak opravdu jmenuje, že si nestihl ani všimnut, že za ním někdo přišel. Když na něj tedy nějaká cizinka promluvila, lekl, až poskočil. Hned instinktivně ucouvl a ucouvl ještě jednou, když se při otočení na vlčinu ocitl tváří v tvář někomu tak obrovskému. Srdíčko se mu na vteřinku rozbušilo ostošest! Ale to ten prvotní šok, teď byl pořád ještě takovej vylekanej ze všeho. Tahle vlčina se ale nezdála, že by mu chtěla něco zlého provést. A jak Tim přeci zjistil, od vlků mu nebezpečí nejspíš nehrozí. „Z-zdravíčko," pozdravil a rozdýchal ten prvotní šok.
Ta otázka ho taktéž vyvedla z míry. Čekal by jinou uvítací otázku, protože prostě se ho nikdo zatím na nic podobného neptal? všem bylo sakra jedno, co dělá nebo o co se zajímá. Každý chtěl vědět tak leda jméno, a odkud pochází. „Možná? Mám květiny a bylinky rád," odpověděl. Tenhle fakt už věděl moc dobře, na to se nemusel pokoušet hrabat v uzamčených vzpomínkách. „Pár si jich chci sesbírat, abych si je přidal do věnce," osvětlil ještě svou činnost.

Tim byl dnes ve vcelku dobré náladě. Sice mu k úplnému štěstí chybělo ještě mnoho zkušeností a vzpomínek, ale nevadí. O tom tento den není. Pomalu zjišťoval, že to nebezpečí, které kolem sebe cítil, nevyzařovali vlci, a to ani ti cizí (pro něj je stejně cizí každý). Nebezpečí cítil, když se sem tam k obloze zahleděl, a když ho překvapil nějaký neznámý zvuk. Z cizích vlků měl stále respekt, ale jakmile z nich získal dojem, že mu neublíží, byl v klidu. Rád si s vlky povídal, protože jejich příběhy mu dávali nějakou představu o světě. Navíc pořád tak trochu věřil, že nějaký příběh cizince mu třeba vyvolá vzpomínky na jeho samotný život. Ach ano, tak naivní byl.
Teď se procházel po této již trochu vyschlé pláni, a sbíral nějaké kvítí, jejichž jméno si myslel, že zná. Jen pár jmen si při pohledu na plevel vybavil, ale cítil, jako by se v ten moment nemýlil. No, možná opravdu ne! Tu viděl starček a pelyněk, více pojmenovat neuměl. Ono tu toho tedy víc nebylo, vzhledem k tomu, jaké roční období už bylo. I to si ale natrhal, že si to přidá do věnce. Zvláštní, že nezapomněl tak složitou dovednost, jakou pletení věnce bylo, ale byl to důkaz toho, že to pro něj musela být hodně důležitá vzpomínka. Ať už ho to učil kdokoli.

Cizinka se už ze svého místa nehnula, a to trochu Timovi ulevilo. Ale opravdu jen trošinku. Podle její reakce se ani nezdálo, že by se nacházel na jejím území, takže to si mohl asi ulevit i podruhé, ale raději s tím ještě chvíli počká. Sem tam si jí prohlížel výrazem vyděšeným, sem tam uhnul pohledem, aby bylo jasné, že on opravdu o problémy nestojí. Její otázku úplně nečekal, opravdu si spíš myslel, že ho vyžene do neznámých končin. Přešlápl a mírně se napřímil, takřka nepatrně. Možná mu tu nehrozí nebezpečí? Měl by se mít ale i tak na pozoru.
„Jsem Timothée, co se pamatuju," řka úplně stejně, co bílému vlkovi, kterého potkal pár dní před touhle vlčinou. Možná ho tahle vlčina bude znát? Výraz na její tváři se trochu změnil, a mohlo to být právě proto? Vlk Hariuha ho přeci také možná znal, takže mohl tohle být stejný případ? To mohlo být dobré i špatné. Co když měl s touto vlčinou v životě minulém nějaké pře? Klidně by mu mohla teď úmyslně uškodit! Ach, ta paranoia se Tima tedy držela opravdu mocně. Nelze se mu ale divit. „Jen tudy procházím." Dodal ještě. On ale prochází úplně vším, zcela bez smyslu bloudíc.

Tim narazil na toto krásné překrásné místo – kdyby tak ještě zvládlo být tepleji, byla by to dokonalá procházka! Mohl se ale aspoň napít čerstvé, ač stojaté, vody. Před chvílí jedl – narazil na vcelku čerstvé zbytky nějakého divokého zajíce, a tak se měl docela dobře. Občas měl záblesky na sám sebe, jak se honí za nějakým zvířetem, které následně lapí a pojídá, ale nebyla to jen nějaká jeho fantazie? Vůbec to nemusely být flashbacky, možná to byla jen zbožná přání, která z hladu mnohdy měl. Kdyby mu někdo mohl připomenout, co lov opravdu obnáší, aby mohl být úspěšný a najíst se něčeho čerstvého, byl by neskonale vděčný. Teď tu jen stál nad vodní hladinou, a po napití sledoval odraz sám sebe.
Už ze sebe nebyl zděšený, jako co se viděl prvně. Už si na sebe zvykal, a už sám sobě nebyl cizí. Dokonce si i pamatoval nějaké vlky, co tu potkal, takže ani oni už nebyli cizí. Doktor od rváčů Ikke, nebo ta zbloudilá duše Charlie. Pamatoval si jejich vůni i jejich vzhled, takže je evidentní, že mozek nemá poškozený nadobro. Má jen poškozenou část vzpomínek, ale jak naznačuji, je to ta pozitivnější zpráva. Kdyby prožíval film Memento, tak by se asi moc dobře neměl. Takhle má naději na vcelku normální život.
Dokonce si po chvíli i všiml, že k němu vánek zavál ne tolik vzdálený pach nějakého vlka. Někdo byl poblíž. Tim okamžitě zbystřil, ale už nevypadal tak šokovaně, jako ze začátku svého znovuzrození. Už zvládal paniku držet na uzdě. A snažil se i v moment, kdy nedaleko někoho u vody zahlédl. Sice už stihl zjistit, že od vlků mu nejspíš moc nebezpečí nehrozí, ale k nějaké interakci se moc neměl. Pořád byl rezervovaný, a nejspíš ještě nějakou dobu bude. Cizince tedy jen mlčky sledoval.

Timek zastříhal ušima. Zkusí si to jméno zapamatovat, už by to mohl teoreticky velmi dobře zvládnout. Zaeviduje si její pach k tomuhle jménu, a bude. „To je hezké jméno, to si zapamatuju," myslil si a usmál se. Ten rod bude umět sotva vyslovit, ale jméno Charlie znělo dobře. Ač se zprvu zdála vlčina trochu zvláštní, nakonec se ukázalo, že je nejspíš jen další zbloudilou duší, jakou je i Tim. A proto se příště nebude snad bát se s ní znovu setkat.
„Těšilo mě," rozloučil se ještě a ještě chvíli cizinku sledoval, jak odchází. Výborně, tak zvládl další sociální interakci, a vcelku dobře, smí-li to ohodnotit. Teď by se mohl projít zase dál, a třeba dnes ještě někoho potká, nebo se uloží někam ku spánku a přečká noc. Rád by se přes noc cítil někde bezpečně, ale v životě bezdomovce je toho asi těžké dosáhnout.

„Jsem o tom přesvědčen," řka Tim ještě konejšivě, ač to tak třeba nemuselo být. Poznal by, že má vlk na kahánku? Asi ano. To zvíře pozná nejspíš zcela přirozeně, ne? Vycítí, že se blíží smrt, a nic takového tu teď přítomno nebylo. Tim začínal konečně trochu věřit v to, že tuhle situaci zvládl jak by měl. Ještě ale chvíli počká s tím, než si opravdu oddechne. Příliš brzké radování se by mohlo být pro osud impulsem, aby si ten dobrý konec ještě rozmyslel. A to nikdo jistě nechce.
No a nadále se tedy na svolení cizincova pustil do čištění ran. Hezky mokrým mechem očisťoval ty nejhorší kousance a drápance. Vše dělal sic opatrně, ale všude byla krev už víceméně zaschlá, tak to nešlo tak dobře, jak by si asi představoval. Nu, kožich mu mýt nemusí, stačí rány. O zbytek se pak jistě cizinec postará sám. „Mimochodem, já jsem Timothée," představil se mezi čištěním, a tak nějak očekával, že by i cizinec mohl své jméno prozradit. Pokud se tak ale nestane, Tim se z toho nikterak nezhroutí.

Tima ovšem ani nenapadlo, že by se k cizinci nevrátil. Mohlo se to ale stát omylem, když zazmatkuje a spletou se mu pachy, ne? Už ale zvládal některé úkony mnohem lépe, než ty týdny zpátky, co se na tomhle území poprvé probral. Tedy podruhé. Podruhé se tu narodil, dalo by se říct. Teď zrovna sbíral na další mezi mech, který si nacpal do tlamky, a mířil dál směrem, který mu vlk doporučil. Docela dost dlouho žádnou vodu ve vzduchu necítil, a začínal si myslet, že to spletl. Spletl jsem se, a ztratil. Při těchto myšlenkách mu bylo ouzko, protože se ho zase zmocňoval silný pocit pochybení. Vzal si na sebe moc velké břímě, a neví, jak se ho zbavit. Přecenil jsem se.
Ale tu se mu k uším dostal zvuk tekoucí vody. Ach, tak možná bude přeci jen úspěšný! Jakmile řeku zaslechl, rozeběhl se k ní, aby mohl ulevit svojí dušičce pohledem na svůj cíl. Za malým kopečkem už ji viděl – velkou a divokou řeku! Výborně! Honem k ní sestoupil, aby se nejen rychle napil, ale hlavně nabral vodu do mechu, a zase se vrátil. S ničím neotálel, zdržel se tu u břehu opravdu minutku, a zase běžel zpátky. Teď už to bude snadné, ne? Teď už se jen po svém pachu vydal zase zpátky za vlkem.
Byla to možná cesta dlouhá, ale jeho poháněla myšlenka, že dnes pomohl a ještě pomůže vlkovi v nesnázích. To mu dělalo dobře na dušičce. Pokud to tedy ještě nestihne pokazit, ale bude se snažit, aby tomu tak nebylo. K cizinci se začal blížit až po nějaké době, ale velmi Tima potěšilo, že ve vzduchu necítil pach smrti. Myslel na nejhorší, protože nebyl absolutně zkušený životem. „Jsem zpět. To byla teda štreka," pronesl na odlehčení a mohl konečně vydechnout. „Tak teď ti rány konečně vyčistím, a už bude lépe." Ale bylo by ještě líp, kdyby si sakra vzpomněl na ty bylinky nebo kvítí, které by mu mohl podat. No, bude to muset zatím zvládnout bez nich, to nejdůležitější přeci jen udělal.