Príspevky užívateľa

„No jo, já teď mám zmatek tak nějak ve všem," přiznal a rozhlédl se kolem sebe. To jen tak sporadicky, aby se ujistil, že se poblíž někdo nenachází. Ale nenacházel. To mu koneckonců mohl prozradit i vzduch, v němž se žádné nové pachy neobjevily. Taktéž už přemýšlel, že by to vzal brzy k odchodu. Neměl by se na jednom místě zdržovat moc dlouho, ne?
„Um?" přesunul svou pozornost zpátky k vlčině. „Jsem Timothée. A ty?" Ještě by se jí mohl zeptat, jestli náhodou někoho takového jména nezná, ale kdyby znala jej konkrétně, jistě už by něco řekla. Taková otázka tedy byla naprosto zbytečným plýtváním času. Zkusí si teď ale aspoň zapamatovat jméno i pach této růžově zbarvené vlčice, ať má do příště přehled.

Tim přikývl, a nadále nemínil toto téma rozmazávat. On byl rád, že se o lidech něco dozvěděl, protože teď bude třeba vědět, na co si dát pozor. třeba oni byli tím, čeho se tak bál, třeba oni mu způsobili jeho doposud neznámé trauma. Nebyla to žádná divá zvěř, nebo další vlk, byli to třeba záhadné bytosti jménem lidé. To se nyní Tim nedozví, z toho ho akorát rozbolí hlava, proto i sobě proud myšlenek rázem ukončí.
„Aha, jistě. Tomu moc nerozumím," přiznal. To asi proto, že už mozeček namáhal dost, a najednou se v rozdílech mezi těmito větami nedokázal vyznat. „Pokud ale sama nejsi, dobře pro tebe." Dovtípil se aspoň takto, ať neni za úplného blba. Ačkoli na to už je u něj nejspíš pozdě.

„Z toho co říkáš se zdají být opravdu ... záhadní," usoudil Tim po nějaké té chvilce zírání na nebesa. Byla to nebesa potemnělá, protože slunko dnes žel nesvítilo. To s příchodem zimy bylo normální, ale pro samotného Tima vlastně né tak zcela běžné. Sníh snad ani nikdy nezažil, nebo si na to minimálně nepamatuje. Ale on si nepamatuje takřka na nic, nesmíme zapomínat. Pro něj bude nových mnohem více věcí, než jen sníh.
Ucouvl, z reflexu. A to už tak byl od vlčiny dost daleko, no, necítil se v její přítomnosti úplně nejlépe. Byla zvláštní, asi tím, jak se nechtěla příliš družit. A to i Tim byl ve společnosti cizích dost obezřetný, no, toto byl extrém. „Já ti rozumím. Taky jen tak někomu nevěřím, ale život o samotě je hrozný," zamrmlal. Jo, cítil, že potřebuje společnost. Měl z cizích strach a respekt, to ano, ale zároveň cítil, jak ten sociální kontakt potřebuje. Jak strašně chce mít někoho poblíž. Protože přesně tak to bylo v jeho dětství.
Její rada mu zněla spíše jako napomenutí, proto stáhl uši a uhnul pohledem, což opět nemohl vědět, že vlčina nevidí. „Dobře, asi máš pravdu," uznal. Asi by neměl strkat čumec do cizích záležitostí, ale to je přesně ono – vždycky takový byl. Vždycky ho všechno zajímalo, protože se pak dokázal do ostatních vžít a třeba jim i nabídnout svojí pomoc. Nebo vyškemrat zajímavé příběhy. Když byl malý, tyhle příběhy sloužily k jeho pobavení, ale nyní? Nyní mu pomáhaly se trochu zorientovat ve světě a utřídit si myšlenky. Chtěl poslouchat příběhy cizích, protože doufal, že mu třeba něco připomene ten jeho příběh, a on si pak vzpomene na vše, co má v tom mini mozečku zamčené.

Tim sic vlčině do tváře tak dobře neviděl, aby snad zahlédl slzy, ale byl natolik vnímavý, aby poznal, že tohle téma jí nedělá úplně nejlépe. Možná si zažila nějaké trauma, stejně jako on sám. A možná to bylo právě trauma s lidmi, o čemž začínal uvažovat i Tim. „A můžou být i na obloze?" ptal se s pohledem upřeným vzhůru. Ano, jeho tělo si pamatovalo, že přesně odtamtud zlo přišlo. Ale mysl pořád tápala.
Normálně tiše vyhrkl při jejích dalších slovech, která ho šokovala. Pomstít? „J-já tě nechtěl rozrušit. Určitě by se v tvém životě něco pozitivního našlo, a pokud ne, tak je čas si nějaké pozitivní asociace udělat?" namítl nejistě. Tak trochu nevěděl, co od vlčiny čekat, a možná by bylo na místě se jí začít trochu obávat? Třeba je ale opravdu jen rozrušená, a tato její slova jsou jen planou výhružkou. Věřil, že lidé jsou opravdu špatní, ale asi by ho nenapadlo se svým trýznitelům mstít. On by totiž nikdy nechtěl být jako oni...

Upřímně si Tim nemyslel, že by mu vlk poradil směr, kterým se řeka nachází, neboť se moc sdílný nezdál být. V jeho situaci to ale bylo velmi snadno odpustitelné. Neočekávané se však stalo skutečností, a Tim teď tak měl představu, kterým směrem se bude nějaká řeka nacházet. Hned se tím směrem rozhlédl. Kult sice nevěděl co nebo kde je, a o moři ani nemluvě. Absolutně si nevzpomínal, že tam se svojí rodinou kdysi oslavoval rodinné tradice. Proto teď půjde takřka naslepo, ale snad není debil, aby se pak nedokázal vrátit, né? Nejsem debil, že ne? Haha. „Skočím tam. Ty tu vydrž," opětovně ho žádal o to, aby neumíral, nikoli aby neodcházel.
No a tak se vydal doporučeným směrem. Rozhodně nešel žádným vycházkovým krokem, nýbrž svižným klusem. Neběžel, aby se moc neunavil hned tady, když nevěděl, jak je to sakra daleko. A nesmí zapomenout vzít po cestě ještě nějaký mech, kterým vodu přenese a rány očistí. Doufal, že cizinec bude oukej. Tim pro to udělá maximum, ale jak již bylo řečeno – jeho maxima jsou uzamčená v jeho hlavince pod nějakým dost složitým zámkem. Snad jen ten zámek není navždy ztracený.

Tim zhlédl raněného a odmlčel se. Toť vše? Ne, to přeci není vše. „Teď by se rány měly vyčistit, ale," a opětovně se odmlčel. Jako by zaváhal nad tím, co tu vlastně dělá, jako by zapochyboval, že to dělá správně. A nelze se mu divit, když si furt prd pamatoval. „Ale nejsem si jist, že je v nejbližším okolí nějaký tok čisté vody." No a jsme u toho – on toho hrozně moc věděl a nevěděl zároveň, ale když zkrátka viděl tak zdevastovaného vlka, cítil potřebu mu pomoci, i když si ve svých úsudcích nebyl stoprocentně jistý. To hlavní koneckonců zvládl – zastavil krvácení. Vše ostatní počká snad na profesionál.
Začínala ho solidně bolet hlava. To z toho přemýšlení a vzpomínání, to se mu stává pořád. Teď to ale bolelo tak, až očka zavřít na chvíli musel. Měl bych mu něco podat. Ale co? Bylinky na bolest? Na boj proti infekci? Možná obojí. Co to ale bylo? Jak to mělo vypadat? Proč si nějaké náhodné názvy květin pamatoval, ale nepamatoval si, k čemu jsou? Nemoct si vzpomenout bylo hrozné. A obzvlášť v této situaci. „To jsem si jist," zamumlal k cizinci tiše. Více k tomu neřekl. Ano, musel se cítit na nic, to bylo nad slunce jasné. „Trochu si odpočiň." Ale nebyl spánek nebezpečný? Ne, to by musel mít úraz hlavy. A ten, na rozdíl od Tima, nejspíš neutrpěl.

„To je hrozné!" vyhrkl Tim. Jako by mu ten popis cosi připomínal, ale jako vždy to byl jen takový nejasný obrys v mlze. Jen těžce hmatatelná vzpomínka, doprovázená bodavou bolestí hlavy. Au! „Kde se tyto bytosti skrývají?" zeptal se, a podíval se přitom na oblohu. Ani nevěděl, co tam hledá, protože se tam díval z reflexu. Jeho tělo si pamatovalo, kde se to jeho trauma odehrálo, jen hlavička ne. A sic to nebyli lidé, kdo ho na nebesích trýznili, no, popisem to v něm nějaké záblesky a střípky vzpomínek vyvolalo. Teď jen doufal, že tito lidé se nepotulují někde kolem. Ti představují definitivně velké nebezpečí.
Ano, má něco pozitivního, ale k čemu mu to je, že? Raději by si pamatoval něčí tvář, něčí vůni nebo barvu kožichu, ale ne. Osud rozhodl, že si bude pamatovat jména náhodných květin, a náhodné fakty o některých z nich. Achich ach, teď to jen zužitkovat, že? „A co máš pozitivního ty?"

Tim naslouchal slovům Ikkeho. Jako by mu to bylo povědomé, ale zároveň nebylo. „Já cítím, že bych taky rád ostatním pomáhal. Že by mě to bavilo, ale," odmlčel se. Ale nyní by spíš sám pomoc potřeboval. Potřeboval by nalézt klíče k tomu, co ztratil. Bylo fajn, že se mu sem tam vybavilo jméno nějakého kvítí nebo bylinky, ale k čemu to, když si nepamatoval kontext? A proč si nepamatoval žádné vlčí tváře? Určitě ho na svět nesnesl čáp, určitě musel mít nějakou rodinu! Ale kde? „Ale nevím. Teď skoro nic nevím." Dořekl to aspoň. Bylo to stresující, a vždycky ho z toho přemýšlení rozbolela hlava. Jako právě teď.
Aspoň ale zde nevidomému cizinci mohl pomoci si udělat obrázek o jeho rozích, a to bylo fajn. Timovi to udělalo radost, což bylo nejspíš čitelné i jeho veselým šviháním ocasu. „A ještě je zajímavé, že tu nejsem jediný, kdo je má! Naopak! Potkal jsem už spoustu vlků, co ty rohy taky mají!" Oznámil mu. Spíše se zde zdálo, že vlci, co ty rohy nemají, jsou jiní a nestandardní. Tady Ikke je snad první, který je nemá!

I samotný Tim doufal, že bude schopen pomoci. Přeci jen – tohle vše dělal jen intuitivně, jen z nějakého naučeného reflexu, a byl nucen tomu reflexu věřit. Nic lepšího se ale stejně nenabízelo, protože se nezdálo, že by v nejbližším okolí nějaký diplomovaný lékař byl. Tahle první pomoc musela být lepší než žádná pomoc, ne? „Teď je třeba zastavit krvácení. Nevypadá to ale tak hrozně," řka Tim trochu nejistě, přičemž stále držel tu nejhnusnější ránu zakrytou mechem. Nebylo poznat, jak hrozně to vypadá nebo nevypadá, protože cizinec byl zkrátka od krve, a tak vše tak nějak splývalo. Každopádně raněného je potřeba konejšit, nikoli stresovat krutou realitou, že?
„Jak se cítíš?" ptal se po chvíli, co se mlčky věnoval zastavování krvácení. Zdálo se, že vsadit na intuici bylo dobré – krvácení takřka ustalo. Fajn, to bylo dobře, a Timovi se skoro ulevilo. Jen jestli vlček však neztratil příliš mnoho krve? Jak by se pak takový jedinec mohl cítit? Mdle? Bylo by mu na zvracení? Ano, nejspíš ano. A proto je důležité, jak odpoví, tak snad nebude dělat nějaké scény.

Tim nepatrně posmutněl. „No jo," dovtípil se. Smečka, co si libuje v násilí, asi rvačky a válku ráda mít bude. Pro něj to ale bylo nepochopitelné. Sice mu tehdá Ikke říkal, že to není v té smečce až tak horké, ale co může Tim vědět, že? Raději by byl opatrný, a vůbec by se k oné smečce nepřibližoval. Otázkou zůstávalo, jestli by hranice rozeznal. Ale nejspíše ano. Nějaké pachy už rozeznat zvládal. Přeci nepřišel i o čich, ne? A o selský rozum snad taky ne! I když to bylo občas dost na pováženou. „A lidé? To je co?" zvídal se dále. O tom rozhodně neslyšel, a rád by se dozvěděl více. Má přeci jen hodně omezené znalosti.
„To máš asi pravdu. Nejspíš něco umím, ale nepamatuju si, co to je," řka a následně se zamyslel. „Ale baví mě kvítí a bylinky a tak. To mě asi někdo kdysi naučil, protože mnohé umím i pojmenovat," usoudil. No sám si to nejspíš nevymyslel. Nebo snad ano? Kdo ví, jestli ty názvy, které mu při pohledu na nějaké rostliny vyskakují, nejsou jen nějaké výmysly jeho lehce pomatené mysli.

„To asi ne, no," odpověděl ještě nejistě na to, že cizinec teď asi úplně neuteče. Tim to ale spíš myslel tak, aby vydržel neumírat, ehm. Na krvácení se může i umřít, ne? Proto je potřeba vydržet a hlavně rychle jednat! Proto s nějakým hledáním mechu neotálel, vyběhl pro něj hned. Nevěděl, kde ho nejblíže hledat, ale vydal se intuitivně k nějaké mezi nebo stromům. Stromy byli dál, ale mezí tu bylo několik. Tam by nějaký mech, ač třeba vyschlý, najít mohl. Kdyby byl vlhky, bylo by to fajn z důvodu vyčištění rány, ale teď bylo stejně důležitější zastavit krvacení. Ach, Timovi se ty myšlenky v hlavě honily rychlostí blesku! Měl v tom pidi mozečku teď tak trochu zmatek, ale i přesto se dokázal soustředit na vyhledání toho mechu.
A hle! Tu byl nějaký. Tedy, Tim si to myslel. Taková na dotek příjemná pokrývka zeleně. To muselo být ono. Několikero kusů ze zeminy vytrhal, očistil od hlíny a šupky dupky se rozběhl zpátky za raněným. Snad nedorazí už k mrtvole! To by totiž asi nerozdýchal. Orientoval se po pachu krve, a pomalu si evidoval do mozečku i ten pach osobní, který cizinci náležel. Naštěstí velmi brzy podle pachu doběhl k ještě živému jedinci. „Už jsem tu," zamumlal skrz mech. Né, fakt? Hnedle k raněnému s mechem přiskočil, aby mu ho na ty nejhorší rány přiložil. Na stále krvácející ránu musel mech packou silou přidržet, a velmi pevně doufal, že se po něm cizinec v nějakém bolestivém reflexu neožene. Nedalo se ale nic dělat.

Tim si líčení cizince s výrazem mírného zděšení vyslechl. „A ta je kde? Je v pořádku?" rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že opravdu žádnou další zraněnou oběť nikde necítil ani neviděl. Rozeznávat pachy mu možná sice ještě dělalo trochu problém, no, pach krve pro něj byl více než jasný. Co když někde ta kamarádka leží raněná? No to by bylo hrozné!
Další pokračování vyprávění Tima nenechalo v klidu. „Monstrum?!" zopakoval zděšeně. Sice zděšeně, ale stále se tak nějak dokázal udržet v klidu. To proto, že tento vlk potřeboval pomoc, a nezdálo se, že by ono monstrum někde v okolí bylo. Proto se musel uklidnit, nenechat svojí paranoiu zatemnit jeho mysl, a pomoci raněnému, jak jen to bude možné. Nebo spíš v jeho silách. Velmi rád tedy slyšel, když cizinec na jeho nabídku kývl. „Dobře, to je dobře. Tak tu vydrž," poprosil ho. Musí rychle odskočit pro mech. Jo, mech si pamatoval, a ani nepřemýšlel nad tím, jak je to možné. Prostě odněkud věděl, že mech je na zastavení krvácení dobrý. Je to měkký kus lesního porostu, ne? To najde snadno. Snad.

„Válka?" zděsil se Tim. Proč by proboha měla být válka? „Kdo by se chtěl dobrovolně bít a vraždit?" To je dobrá otázka. Proč je na světě válka? Proč se někteří jedinci rvou a ubližují si? Proč na světě tyhle věci jsou? Aby byly misky vah vyrovnány? Na to tedy Tim nevěřil. Nevěřil, že za každou misku dobra zde musí být i stejná miska zla. On ze svých snů ví, co to zlo je. Jaké štěstí má, že si neuvědomuje, že ty jeho sny jsou jen flashbacky na nepěkné zážitky mezi jeho trýzniteli!
Pokrčil rameny. „Já ani nevím, co jsem schopen dokázat. Teď si myslím, že nic. Jsem rád, že dokážu přežít," řka. A už to byl zázrak, vzhledem k tomu, že si stále neodemkl vzpomínku na své lovecké dovednosti. Z těch mršin se mu ale už začínalo dělat blbě, a je jen otázkou času, než z toho žrádla onemocní. „Já tu taky nejsem dlouho. Uvidíš, třeba najdeš důvod, proč tu zůstat," pousmál se, ale byl tak daleko, že to vlčina ani zbystřit nemohla. A ani kdyby byl blízko, protože je slepá, ale to Tim zatím nezjistil. Prostě si jen myslel, že je vlčka vyplašená z cizince. A rozhodně se jí nedivil. I on z ní byl vyplašení – ten řev, proboha!

Tim by nejspíš pochopil na první dobrou vše, co vlčina chtěla říct, aniž by snad křičela. Ale nevadí no, když má anger issues, nedá se nic dělat. Jen bude doufat, že už žádný křik ani pasivní agrese v jejím hlase nebude. Minimálně né nic odůvodnitelného, ey. „Tak to také nevím. Vím jen o jedné smečce, která má tak trochu ráda násilí," svěřil se se svými poznatky. Bohužel si nevybavil jméno této smečky, ale kdyby ho slyšel, tak by mu to asi sepnulo. „Smečka, která se stará o to, aby byl na světě jen mír, jo, taková by byla fajn." Ale takhle to nefunguje.
„To jsem," pokývl na její dovtípení. Ale chce bezdomovcem být? Ne, vlastně ani ne. Vždyť on to své doma stále hledá, a stále se mu to příliš nedaří. „A jsi tu dlouho?" zvídal se ještě dál. Třeba by mu mohla povědět o zajímavostech některých místních smeček, ne?

Tak se zdálo, že tenhle vlk Tima zná! To bylo přímo úžasné! „Tak jsem to třeba byl já! Bylo to hodně dávno?" Jo, on vlastně ani neví, jak starý je. Ale rozhodně by nechtěl být hodně starý, každopádně na takový verdikt se asi necítil. Cítil se právě naopak, jako malé děcko. Ale tomu se asi nelze divit, když se jeho myšlenkové pochody zastavily někde v jedenácti měsících života, he? „Znali jsme se dobře?" ptal se dál, protože by třeba cizinec mohl vědět víc! Mohl by mu i poradit a pomoct mu nalézt své ztracené vzpomínky!
Jeho paměť sice nyní za moc nestála, ale snad si po čase stráveném regenerací na něco málo vzpomene. Vždyť už teď zvládal plést ty svoje věnce! Jak je tedy možné, že zrovna toto nezapomněl? Třeba si toho pamatuje víc, jen musí najít klíč ke skříňce, v které jsou tyhle flashbacky uchované!