Príspevky užívateľa

Tim se tedy právoplatně vlčiny zalekl. Proč proboha mluví ve verzálkách? Má snad anger issues? Proč? „Nemusíš na mě křičet," oznámil jí takřka neslyšně. Začínal z ní mít normálně bobky. „Já bych si samozřejmě přál, aby to tak bylo. Přál bych si, aby si všichni navzájem pomáhali a tolerovali se," ujistil jí. S její vizí se ztotožňuje, ale nemyslí si, že tomu tak ve skutečném světě je. Pro takového jedince ze smečky bude tulák vždy jen tulák, a jen těžko by jeho život asi postavil na stejné místo, jako nějakého svého soudruha. Ale to si zas Tim jen myslel, vždyť on ví o životě prd!
A zase tu byly ty verzálky. Tim pro jistotu ještě ucouvnul. „Já k tobě nebudu chodit," opětovně jí ujistil. Začínal si myslet, jestli čubina není taky blázen, jako on. On ale není agresivním bláznem, tahle cizinka by třeba mohla být. Proto si bude raději držet větší odstup, kdyby jí náhodou přeplo v paličce. Nebezpečí hrozí úplně od každého, na to by Tim nesměl zapomínat. „Jsi místní?" Zajímal se hlasem klidným a konejšivým. Tím chtěl vyvážit tón hlasu cizinky.

Tim stáhl uši a uhnul pohledem, aby bylo opravdu čitelné, že on nemínil vlkovi ty problémy dělat. Nemohl si ale nevšimnout, jak zdevastovaně vypadal. A ač chtěl jeho přání opravdu vyhovět, bylo to těžké bez toho, aniž by nabídl svou pomoc. Pomoc? Ale jakou pomoc? Ty snad nějakou můžeš nabídnout? Hlásek v jeho hlavě byl opravdu mocný, byl to nějaký čertík, který mu podkopával všechny zbytky sebevědomí, které v sobě měl. Byl to ten čertík jménem paranoia, možná. „Já–," chtěl namítnout, ale to už vlk padnul k zemi. Ale ano, v tomto případě bude určitě potřeba i amatérská pomoc! Tim se zkrátka nedokázal ubránit pocitu, že by teď pomáhat měl.
„Vypadáš opravdu špatně. Co se ti stalo? Kdo ti ublížil?" ptal se opravdu konejšivě, aby snad nezněl otravně. Musel se ptát, protože co kdyby ten útočník běžel někde po stopě krve a brzy se tu objevil? To by s nimi klidně mohl být ámen! Ač se tedy ani tento jedinec nezdál být svatým, ale Tim tu není od toho, aby soudil. Raději si pohledem prohlížel zranění, která jedinec měl. Jediné, co mu v hlavince naskočilo bylo, že je potřeba zastavit veškeré krvácení. A to hned. Nechá ho však tento jedinec? Nevypadal na to. „Já ti pomůžu." Protože vidět vlka trpět bylo zas utrpením pro něj, očividně. Nesnášel násilí, ale to už víme.

Vlka Tim sledoval hlavně z důvodu, aby se mohl dát včas na útěk, kdyby to vypadalo, že se rozhodne jít třebas proti němu. Jako, naproti mu šel, ale zatím nevypadal vyloženě nebezpečně, vypadal spíš, že je v bolestech. Zvíře v bolestech ale může jednat zkratkovitě, to nezapomeň. Jo, ale kdo mu tuhle informaci sdělil, he? No, to bylo teď vedlejší, protože cizinec byl čim dál tím blíž. A kdyby Tim mohl, tak se potí až v místech, kam slunko nesvítí. Měl ale takové nutkání zjistit, jak na tom vlk je. Zase ta jeho zvědavost, nebo to pramenilo z něčeho jiného? Že je zvědavý, to už o sobě zjistil. Možná je ale také starostlivý.
„Jsi v pořádku?" ptal se nejistě, a tvářil se přitom zas jak největší ublíženeček. Tak se tvářil od svého znovuprobuzení pořád. Né, že by si hrál na chudáka, ale vzhledem k traumatům jím asi i opravdu byl. Cizinec však na něj zavrčel a né zrovna přátelsky ho požádal, aby uhnul. A to Tim i následně udělal. Uskočil vlkovi z cestě jako vyplašená laňka! „Já nechci problémy!" Ano, jeho klasická seznamovací věta. Kdyby radši držel hubu, tyjo! Ale ne, to by nemohl být Tymiánek! I když měl bobky až za ušima, tu tlamu prostě držet zavřenou nezvládl.

Když před ním vlčina ucouvla, tak se Tim zastavil. Ach ta jeho zvídavost! I přesto, že byl teď tak dost ostražitý, to v něm pořád někde bylo. Ale když viděl, že cizinka o žádný bližší kontakt neměla, prostě se stáhl. Kdyby se totiž octl v její situaci, taky by si to třeba přál. Přál by si prostor, protože si rád určoval on sám, co k němu cizí vlk může a nemůže. Když měl vše pod kontrolou, cítil, že má pod kontrolou i svojí paranoidní mysl. Ta její slova mu takřka něco připomněla. Jako by už něco podobného někdy slyšel, ba si dokonce sám myslel! Dávalo to tak moc velký smysl! „Tak je to! Všichni jsou si rovni, ale mám pocit, že někteří jsou si rovnější," myslil si. Kéž by tomu však nebylo. Jedinci, kteří mají smečku, mají zázemí, jsou asi víc než ti, co nic takového nemají.
Na její následná slova kývl, a snad ještě ucouvl. „To po tobě ani nežádám. Mám odejít?" ptal se. Klidně by se třeba zajímal víc o její životní story – moc rád ty příběhy poslouchal –, ale pokud je jí jeho přítomnost nekomfortní, bez keců odkráčí. Neměl zájem o to nějakému vlkovi způsobovat nepříjemnosti.

Tim je zase na té své klasické cestě, kdy se snaží najít sám sebe. Teď se ale neprochází, teď si plete nový věnec z pozdních lučních kvítků. Když tohle dělal, cítil se být v bezpečí. Musel ho to naučit někdo, s kým se v bezpečí cítil, a proto k této činnosti jeho mozeček unikal kdykoli, kdy se cítil být trochu ve stresu. Ano, teď se ve stresu být poslední dny trochu cítil, protože si připadal marný, že je stále takovým tělem bez duše. Když nemáte vzpomínky, nemáte osobnost, a to je sakra těžká situace. Ještě, že ty věnečky si zvládal stále plést!
Byl trochu vítr, ale to zde na planině nemohlo být nic neobvyklého. Byla to otevřená krajina, jejíž mírné svahy vítr musely doslova svádět k nějakému tomu dovádění. Najednou se ale vítr rozhodl Tima rozhodit – přinesl mu velmi vzdálený pach! Byl to pach krve, a proto se značně zděsil. Přestal se svým pletení, a rozhlédl se kolem. Zrovna byl na místě, z kterého měl na planinu dobrý výhled, a proto si i v dálce mohl všimnout, že se jeho směrem někdo nekontrolovatelně blíží. A sakra! Co když je to nějaký nebezpečný jedinec? Pokud s sebou nesl pach krve, klidně mohl být! A nebo taky mohl být zraněný! Ale proč? No, třeba proto, že to byl nějaký rváč, co se rozhodne hubu rozbít i zde Timovi! Třeba si ho ale nevšimne, a proto se tedy Tim nerozhodl utéct, ba jen zůstat na svém místě, a s hlasným oddechováním vzdáleného běžce pozorovat.

No hurá, konečně si Tim všiml, kde ta cizinka stojí! Za tím jediným stromem, co tu uprostřed lučiny byl! A vypadal divně. Né divně jako ve špatném slova smyslu, spíš jako duch. Ale to těžko říct, jestli je dobrý slova smysl, he? „A kdo je extra?" ptal se, a přišel trochu blíž, ale opravdu jen o kousek. To aby si vlčinu lépe prohlédl a zjistil, co mu na ní nesedí. No, zatím na to nepřišel. „Já hledám, kdo jsem a kam patřím. Protože si moc nepamatuju, víš? Jen něco málo. Spíš nic." Ano, bylo potřeba si toto uvědomit a taky konečně přiznat. Nepamatoval si svůj život. Pamatoval si jen, že se probral někde ve zdejším lese a víc skoro nic. Sem tam se mu nějaké zvyky připomněly – třeba pletení věnce, nebo nějaké bylinkoznalectví, ale tím to tak haslo. Na vlky si nepamatoval, a to ani na svojí sestru, kterou zde před nějakým časem potkal. Třeba to ani jeho sestra nemusela být, ačkoli její pach mu vzdáleně povědomý byl. Svým smyslům však nemohl dostatečně věřit.

Tim cizince nikde zatím neviděl, ale musel být někde nablízku. Směr si tak nějak dokázal určit podle pachu a hlasu, ale po více věcech se nepídil. Jen naslouchal. „Dobře. Jo, to dává smysl," zamrmlal Tim, ani si nebyl jist, jestli byl jeho hlas dostatečně slyšet. Švihal ocasem sem a tam a tvářil se, jako by čekal na ránu z milosti. Ale tak se poslední dobou tvářil často. No, ještě že nevěděl, co za psycho myšlenky ta vlčina má! To by vzal nožky na ramena a zdrhal by.
„Já nevím. Neví, co tu dělám. Hledám se," řekl zcela upřímně, protože neměl pocit, že by ho to nějak odhalovalo. Ale vlastně ano, trochu ho to odhalovalo. „Nemám teď domov." No ano, jen každému sděl, že jsi bezdomovcem! Ach, ten jeho vymletý nebohý mozeček! Jak jen mohl na tyto otázky rozumně odpovídat, když na ně odpovědi neznal? Sotva znal sám sebe.

I k Timovi jemný vánek po chvíli zavál pach nedalekého cizince. Okamžitě ztuhl na místě, to už byl jeho reflex, který získal bůhví kde. I když se mu na tomto území norestském nestalo nic, co by si pamatoval, byl pořád v pozoru. Ať už větším či menším, tak byl. „Kdo tam?" ptal se paranoidně, a po chvíli se trochu zklidnil. Chtěl se udržet při zdravém smyslu, jak mu bylo v minulosti doporučeno. „Já o problémy nestojím!" zavolal ještě směrem, kterým pach cítil, ale nebylo mu ani jasné, jestli to toho cizince zajímalo, nebo jestli ho vůbec slyšel.
Navíc to volání bylo vtipné v tom, že i kdyby o problémy stál, a byl nějakým cereálovým vrahem, tak by to z toho nikdo nepoznal. A nebo naopak poznal, a proto bylo to krákání zbytečné. Achich ach, těžký život vymletého mozku. No, Tim rozhodně neplánoval přijít za cizincem blíž, i kdyby byl zvědavý sebevíc. Takový už bohužel teď byl.

Tim několikrát pokýval hlavičkou. „Ano, to já jsem! Já nemám rád násilí," oznámil mu opakovaně. Musel to říct klidně několikrát, aby to bylo jasné. On se fajtit nechtěl, protože už měl něco zažito. Nevěděl co, ale věděl, že prostě to násilíčko rád nemá. „Nebudu k vám chodit. Pokud teda vaše území poznám," řka. To byla další věc no. Ale bude věřit ve své smysly, které aktuálně sice moc nefungovaly, ale jo. Zkusí to.
„Tak jo, já to zkusím," odsouhlasil. Nic jiného, než zkoušet, mu každopádně nezbývá. A bude toho muset zkusit asi hodně, pokud se nemýlí, né? No, uvidíme.
Tim se zamyslel. Jo, ta slova dávala smysl, jen on byl tak vydundanej, že už se asi dávno nemohl považovat za nejbystřejšího. Rip. „Dává to smysl. Proč jsem se na to teda vůbec ptal?" A teď se ptal zas spíš jen řečnicky. Koukal přitom na nebe a drbal se zadní nožkou pod krkem. No jo no.
Pak se ale drbat přestal, protože teď je čas na hru Hmatej! A poznávej!. Přiskočil k vlkovi ještě blíž a posadil se. „Tak hle," říká mu, a následně si vzal do tlapek jednu z tlapek Ikkových, aby si jí vložil na své rohy. Usmíval se přitom jak měsíček na hnoji, nějak ho to excitovalo, tyjo. Ale usmívat se ovšem nemusel, když to Ikke neměl šanci zaregistrovat. Nevadí! „Pěkné, že? Myslel jsem si, že je to nějaká nemoc, ale pak mi někdo z místních oznámil, že ne. Tak se mi ulevilo," oddechl si.

Tymiánek byl na procházce, jako vždy. Jeho paměť se mu zatím moc nevracela, ale aspoň si některé věci ujasnil – narodil se někde tady, a že na sebe nemusí tlačit. Musí dát věcem volný průběh, a netlačit na pilu. To znělo strašně hezky, protože ho to osvobozovalo od nějakých povinností, které by snad mohl mít. Problém byl, když ho popadl hlad, a on si musel najít nějakou mršinu, protože si nepamatoval, že jídlo si jeden musí ulovit, aby chutnalo lépe. Ale lesní bobule a jiné ovoce také přišlo vhod. Mňam!
Nyní byl na této louce a hleděl do vzdálených končin. Zajímalo ho, kdy najde to svoje "doma" o kterém mluvil Ikke. Bude to vůbec někdy? Kdo ví. Třeba bude už navždy bezdomovcem, už navždy se bude cítit ztracený, a navždy se bude jen potulovat po okolí. Třeba už nenajde žádný životní cíl, protože si nevzpomene, že nějaký měl. Chtěl být doktorem, a ty vzpomínky tam na to pořád někde má, ale ve výsledku si pamatuje leda prd. Teď má jen pošramocenou dušičku a ztrátu paměti. Boží.

Tim si vlka vyslechl, aby si o tom mohl udělat lepší obrázek. „Tak to jo, to je asi normální. Já nevím, co bych dělal, kdybych někomu na území nechtěně vstoupil – to se mi může stát totiž," pověděl mu. „A co by se asi stalo mně?" To byla ta důležitější otázka, neboť nějak přeslechl to samotné vysvětlení. Je zmaten 24/7, budiž mu odpuštěno. Byl by tedy smečkou utracen? Byl by mučen? Měl pocit, jako by si to už v minulosti však zažil, a nejspíš by se bránil zuby nehty. Ubránil by se ale dostatečně? Hm, těžko říct. Raději by zvolil útěk, ten je jistý. Pokud by byl tedy dostatečně rychlý.
Přikývl na slova o domově. Zase přikývl, ač o tom ten slepec vědět nemohl. „Jak poznám, že se někde cítím dobře? Teď se totiž pořád cítím nedobře," pronesl. To byl holý fakt, bohužel. necítil se být si jistý ničím. Pořád se jen ohlížel přes rameno a byl ze světa vylekaný. Nechtěl takový být, ale nešlo s tím moc dobře bojovat.
„Aha," uznal. „Takže tomu dáváš volný průběh? A to ti nevadí? Nestresuje tě to? Nátlak okolí, a tak?" On sám tedy cítil nátlak různých situací. Třeba by si občas mohl na nějaké pachy vzpomenout, nebo si vzpomenout, jak se najíst lépe, než z nějaké mršiny. Ale zas nějaké kyti si pamatoval, tak třeba to mu v něčem pomůže?
„Já mám třeba na hlavě takový výrůstky, rohy, tak se to prý jmenuje. Víš, co to je? Chceš si sáhnout?" Najednou ho polila vlna euforie. Ano! Dotykem si ty věci bude určitě moci představit mnohem lépe! Takto tomu jedinci pomůže!

Tim pokýval hlavou, zapomínajíc, že to Ikke jen těžko uvidí. „Ignis? O tom už jsem slyšel, myslím," zamyslel se. Ta vlčice u kaňonu byla odtamtud, ne? Možná se mýlil. „Že prý máte rádi násilí, nebo co." Tak to tehdá ze slov Roo pochopil. Pro přijetí se musí mezi sebou pobít, nebo jak to říkala? Jen matně si to vybavoval, ale jelikož on násilí příliš neholduje, zapamatoval si to právě kvůli tomu.
„Jestli se tam cítíš jako doma, tak je to dobře. Já měl nejspíš taky nějaké to doma, ale už si bohužel nepamatuju, kde to bylo," podotkl. Ano, v hlavě slovo doma znal, ale bohužel si nepamatoval, odkud. Nevěděl, že jeho doma bylo vedle právě této smečky Igniské, a nepamatoval si ani, že si jako děcko z této smečky udělal pár přátel. „Já si teď nepamatuju skoro nic." To doplnil, aby omluvil svojí debilitu. Jeho vzpomínky zaznamenávají leda tak poslední dva týdny, a nic víc.
Tim zvídavě vykroutil hlavu do strany. „Takže vlastně nemáš představu o tom, jak vlci vypadají? Vlastně nemáš představu o ničem. Nevíš, o co přicházíš, a to z tebe nejspíš dělá šťastlivce," uchechtl se nejistě. Ani nevěděl, jestli to řekl v rámci možností slušně, ale řekl to. Tak, jak by to řekl, kdyby mu bylo zase jen pár měsíců.

„To je fajn. Když si vlci navzájem pomáhají, tak je to fajn. To se mi líbí," pousmál se Tim, ale vlastně se usmívat nemusel. Tento jedinec jeho grimasy stejně nezachytí, když je slepý, a to bylo smutné. Jistě ale čte v jedincích nějakým jiným způsobem, ač tedy Tim nevěděl, jakým. „Máš někde domov?" Tato otázka byla nejspíš netradiční, ale Tima zajímala. On totiž domov neměl, a zajímalo ho, kolik jedinců je na tom podobně. Ačkoli cítil, že někde to jeho 'doma' je, bohužel si ani za boha nemohl vzpomenout, kde.
Tim přišel k vlkovi nepatrně blíž. Teď už se ho nebál. Né snad kvůli jeho hendikepu, ale protože cítil, že mu může aspoň kapánek důvěřovat. Určitě by mu o své slabině nevyprávěl, kdyby ho mínil zavraždit. „To musí být těžké, ale obdivuju tě. Byl jsi vždycky slepý?" Ptal se dál. „Snad ti nevadí, že se tak vyptávám," dodal nesměle. No, opravdu by se měl asi krotit. Ale to se zase objevovaly povahové rysy z jeho dětství. Zvědavcem byl vždy.

Léčitel? Jako by se s tím Tim už setkal. Ale kde? Kdy? Bohužel si nepamatoval, že jeho strýc byl váženým medikem smečky Přízračné, a s velkou ochotou svého synovce učil svým znalostem. Kdyby se tehdy neztratil, třeba by byl dnes také doktorem. Byl by kolegou zdepřítomného cizince. ,,To máš hodně důležité poslání. Kolik už jsi vyléčil raněných?" Zajímalo ho náhle. Tohle bylo vůbec zajímavé téma – to se v Timovi oživovaly ty dávno zapomenuté a nesplněné sny.
Zvídavě naklonil hlavu do strany. Aha, takže tenhle vlk nevidí? To by dávalo smysl. ,,Ty nevidíš?" ptal se nejistě. To musí mít tedy perný život! Sice zvířata hendikepy mnohdy ani nevnímají, ale tenhle svět je přeci jen trochu jiný. Pokud se slepý narodil, má to asi jednodušší. Pokud ne, tak musí být nešťastný. Tedy, tak nějak si to Tim myslel.

Tim na odpověď od neznámého nebezpečí čekal tak dlouho, až si začal myslet, že se mu to jen zdálo. Jen se tam šustlo nějaké divé zvíře, nebo si ty zvuky představil. Už byl takřka na odchodu, když ten zvuk zase zaslechl, a byl nucen se opětovně zastavit a zahledět na místo, odkud je slyšet. „Haló?" zopakoval, nikoli příliš sebevědomě, spíš s obavou v hlase. Ani tentokrát se odpovědi nedočkal, ale z hlubin lesního roští se vynořil vlk. Vlk, který měl na obličeji neveselý výraz. Ano, takhle by možná mohl vypadat někdo, kdo pro něj představuje nebezpečí. Proto ucouvl.
„J–já nestojím o problémy," vyřkl na začátek, a bez hnutí si vlčinu prohlížel. Měla taky na hlavě ty výrůstky, co on. Zde je měl zatím každý, kdo ho potkal, takže aspoň věděl, že je to naprosto běžné a normální. Skoro by se mu ulevilo, kdyby se vlčice netvářila, že ho chce pobodat teď a tady. Kdyby pohledy zabíjely, tak on by nyní potřeboval zavolat sanitku. ,,Já odejdu, jestli dělám něco špatně." To kdyby náhodou byl na jejím území, tak se milerád vypakuje rychleji, než by pro něj ten hospic přijel. Vlastně by už to klidně udělal, kdyby tak neztuhl strachem.