Príspevky užívateľa

Cizinec, nyní už znám pod jménem Ikke, mluvil tak zvláštně konejšivým hlasem, že se i Tim v jeho přítomnosti zvládl trochu uklidnit. ,,Já o konflikt nestojím," oznámil mu, pro jistotu. Ono to na něm tedy stejně bylo poznat, a nejspíš i cítit. Zatím ho ani nenapadlo, že cizinec je slepý. ,,Nemám rád násilí." Dodal ještě. Věděl, že tento fakt pramení z nějakých jeho životních zkušeností, ale nevěděl, z jakých. Možná to byla výhra, možná ne. Lze ale říct, že měl štěstí, když si na svá traumata nepamatoval, ne? Jen by si rád pamatoval i na netraumata.
Vlkova žádost ho asi trochu překvapila, ale né natolik, aby ho ponechala v tichosti. ,,Mám ti to tu popsat?" Zopakoval a pak se kolem nejistě rozhlédl. ,,Jsme na rozlehlém kopečku plném lučního kvítí. Vidím vratič a starček, nejspíš," začal, a pak se nad tím pozastavil. Opravdu se ty květiny tak jmenují? Jak je možné, že si to pamatoval? Proč si to pamatoval? Bylo to pro něj snad v minulosti nějak důležité? ,,Um. Okolí je kopcovité, ale hory jsou vzdálené." Vrátil se k popisu, ale spisovatel románů z něj asi nebude. proč to po něm jedinec vlastně vůbec chce?

Tim naslouchal blížícím se krokům. Byl ostražitý, ale teď už aspoň věděl, odkud se vlk nejspíš objeví. Zatím mu ve zdejších končinách nikdo ublížit nechtěl, ale to nemuselo platit pokaždé, že? Podle cizincových slov to znělo, že také nebude vyhledávat konflikty, ale kdo ví? „Já taky," řka, ačkoli ani nevěděl, proč sem původně přišel. Tohle ale znělo jako něco, co by udělal. Bylo tu moc hezky, a jeden tu díky poryvům větru opravdu cítil volnost až v kostech. Když se vlk nedaleko Tima objevil, prohlédl si ho. Snažil se trochu narovnat, aby nevypadal před jedincem jako vyděšené klubko nervů, ale moc to nešlo.
„Jsem Timothée. Nejsi nebezpečnej?" ptal se na svojí klasickou otázku. Vrazi nemají jasně danou tvář, tak jeden nikdy nevěděl. Ach, kde jsou ty časy, kdy Tim běhal od cizinci k cizinci, a až nezdravě se s každým přátelil? Kde se v něm vzal ten strach a zdráhavost? Kdokoli kdo ho znal jako dítko, by ho nyní nejspíš ani nepoznal.

Tim sebou cukl, když dostal na svá slůvka odpověď. Snažil zjistit, odkud ta slova přišla, ale rozhodně se nemínil tím směrem vydat. Spíš se chtěl mít na velkém pozoru, kdyby se odtamtud vynořil nějaký záškodníček záškodník! ,,Ne?" Zařval svou odpověď do větru, opět. ,,A ty?" Ptal se ještě. Hah, tohle bylo jak dorozumívat se s někým přes kabinky na wc. Ale takováto konverzace mu vlastně vyhovovala – číst ve vlcích stejně neuměl, a jak by poznal, že je ten vlk třebas nebezpečný? A třeba to ani žádný vlk není, třeba je to jen přelud, který si právě vymyslel. Třeba se mu to jen zdálo, promítl se mu sen do reality! To zní docela rozumně, ne? Ne??

Uběhl už nějaký čas od doby, co se Tim na území Norestu znovuzrodil. Ano, pamatoval si teď, že se to tu jmenuje Norest, a taky si pamatuje, že se v místních končinách zcela náhodně objevil. Nevěděl, kde byl předtím, ale už tušil, že jako malý se narodil právě někde tady. Neměl to však ověřené, tak si tím nemohl být jist. Jo, a taky už začal zase používat čumák – šlo to ztěžka, ale když se chtěl čas od času nažrat nějaké mršiny, musel jí vyhledat pomocí tohoto vrozeného detektoru. Teď mu ten detektor ale prozradil něco jiného – nejspíš v okolí nebyl sám! Hhhh!
,,Kdo je kde?" Ptal se do větru. Ani nevěděl, odkud pach šel, ale už měl nutkání na neznámého jedince volat. A to ho ani vidět nemusel, no. Tím, že zařve do éteru a ozve se, získával jistotu, že nikoho nevystraší, a ten dotyčný si pak nebude třeba myslet, že je představuje nějaké nebezpečí. On se chtěl konfliktu za všech okolností vyhnout! Nemohl si dovolit, aby na něm někdo zkoušel nějaké násilí, protože to by mu oživilo nehezké vzpomínky! Tedy, možná to byly vzpomínky, možná to byly noční můry. Nevěděl. On toho nevěděl opravdu hodně.

Tim pokýval hlavou. ,,Aha. Norest, no jistě," zopakoval jméno tohoto místa, aby si to lépe zapamatoval. Zapisovat si věci do kůry mozkové bylo teď náročné. Né, že by to bylo těžší než kdy jindy, protože on si na jindy nepamatoval. Nijak obohacující mu tato informace nepřipadala, no, pořád lepší být v obraze, než idiot, že? Hah.
Fakt se mu ulevilo, když se dozvěděl, že ty jeho nádory na hlavě nejsou zdraví škodlivé, ale vlastně normální a běžné. ,,Tak to jsem fakt rád," vyřkl své pocity i nahlas. Ty výrostky zdepřítomného jedince byly stejně však o dost jiné, než ty, které viděl na sobě. Hm, zajímavé!
Překvapilo ho, jak vyslovil to jeho jméno. ,,Znáš snad nějakého Timothéeho?" Ptal se, přičemž měl na tváři výraz nadšení. Třeba se s tímto jedincem zná, a ani o tom neví! Nebo má třeba někdo jen stejné jméno? Ale to si nemyslel, i když možné je vše, že? ,,Já nevím, jestli jsme se viděli. Já nevím. Viděli?" Byl opravdu excitovaný. Viděli se už snad? Tak proč si to nepamatoval? On cítil, že nějaké vzpomínky v tom pidi mozečku má, ale kdykoli si chtěl nějakou vybavit, tak hrozně rychle vyšuměla. Jako by chtěl chytit odkvetlé chmýří pampelišky, ale kdykoli se po něm natáhl, tak se vzdálilo dál a dál.

Timovi trvalo hodně dlouho, než mu vůbec došlo, že někdo v okolí je. Skoro jako by zapomněl používat nos! V jeden moment však zaslechl vzdálené šustění trávy, nebo možná nějaké křupnutí větviček, a to ho vyděsilo. Otočil se směrem, kterým si myslel, že se zvuk rozléhal. Měl najednou až iracionální strach. Odkud ten strach pramenil? Mohlo to být klidně nějaké divoké zvíře! Ale co když právě to divoké zvíře je pro něj největší hrozbou? Netušil, a byl zmatený. ,,J–Je tam někdo?" zavolal kamsi do lesa. Neočekával odpověď – kdyby ho chtěl někdo zamordovat, jen těžko by se mu ozval se slovy 'anó, tady vrah!'.
Nechtěl se tím směrem vydávat, ale nedokázal ani odejít. Byl prostě přikovaný k místu, kde stál. Bál se, ale zároveň chtěl to nebezpečí zřít. Nakonec to bude zas jen nějaký pták, ne? Bude to pro něj naprosto neohrožující jedinec, a on se bude moci uklidnit, a pokračovat v cestě za ničím. Kdyby to však byl nedejbože nějaký vlk, mohl by mu třeba poradit, kam má jít, nebo co dělat. No, to se asi tímhle stylem stejně nedozví.

,,Opravdu?" zvídal se Tim, když to Roo vyřkla. Jaképak zázemí by pro něj měla, he? Když to pak ale dopověděla, tak si úplně nebyl jist, jestli by pro něj takové místo bylo vhodno. On o sobě mnoho nevěděl, ale silný si tedy moc nepřipadal. No, třeba by se silným mohl opravdu stát? ,,Jak bych se takovým jedincem mohl stát? Výcvikem? Obsahuje takový výcvik i násilí?" ptal se. Násilí neměl rád, to věděl moc dobře. Věděl to díky těm zvláštním snům a nočním můrám, které měl. Ty sny byly někdy tak živé! Jako by se opravdu staly!
Jakmile mu bude zodpovězena tato otázka, tak se rozhodne. Ano, on si opravdu raději až do němoty pletl věnce, než aby se někde s někým bil. To nebylo nic pro něj, ha!

,,Aha, jistě. Tak to na tom jsme stejně," pronesl dále Tim. Ani on nikam neměl namířeno, nebo tedy měl, ale sám nevěděl kam. Bylo to složité, jeho mozeček byl složitý! Jak jen se má v těch myšlenkách vyznat? Kde má najít návod na svoje vlastní myšlení? To jsou pořád samé dobré otázky! ,,Kam bych mohl jít já? Kam bych mohl chtít jít?" zeptal se náhle. To protože fakt nevěděl, tak ať mu zde přítomná něco doporučí. Sice zas neměl žádnou představu, ale ona mu tu představu třebas dá! Dodá mu ten smysl!

No, Tim by snad i věřil, že se někde otrávil a díky tomu ztratil paměť. Jeho něco takového ale nenapadlo, protože si ten fakt zatím uvědomoval jen opravdu matně. Jako si uvědomoval vlastně všechno zatím jen tak napůl. ,,Tak se to tady jmenuje?" ptal se jedince. Tento les se jmenuje Norest? Zajímavé. Nic mu to neříkalo, ale on nejspíš o názvu nevěděl ani za svého minulého života. Za původního života, tak.
Bylo evidentní, že dotazem vlka moc nepotěšil, ale asi to nějak čekal. On ho nemínil urazit, chtěl se jen ujistit, že i jeho výrustky jsou zcela v pořádku. ,,No, právě. Mám je taky, a tak bych chtěl vědět, jestli to je normální," ptal se opět s výrazem zmláceného psa. Ty jeho nevypadaly tak zvláštně, jako výrustky tohoto jedince, proto se musel ptát, jestli to není nějaká nemoc. Objevoval aktuálně svět novýma očima, jak právě narozené děcko, takže je třeba mu to odpustit. ,,Já?" ptal se na tuto zcela zbytečnou věc. Ano, on, kdo jiný? Odpověď na tuhle otázku znal ale dobře. Nevěděl, jak je to možné, ale bylo tomu tak. ,,To vím skoro jistě. Timothée," odpověděl tedy. Takovéhle jméno by si sám nevymyslel, takže není možné, že je tahle vzpomínka lživá.

Uf, no tak to se mu tedy ulevilo! Vypadat nebezpečně by opravdu nechtěl, protože by to neodpovídalo jeho vnitřním pocitům. Nikoho fajtit ani ohrožovat nechce. ,,Tak to se mi ulevilo," vyřkl své myšlenky i nahlas. A když bylo zjevné, že ani vlčina není nebezpečná, byl už tuplem spokojený. Navzájem se neohrožují, co víc si přát? ,,Já jsem Timothée. Teda co se pamatuju," zamumlal. Jo, z nějakého důvodu tohle věděl moc dobře. Věděl, že se jmenuje Tim, ale nepamatoval si, kdo mu to jméno dal. Možná si ho dal sám? Ale ne, něco takového by ho nejspíš nenapadlo. Tymián, to jo, to by ho napadlo, ale Timothée? Bez šance. ,,Máš někam namířeno?" A mám někam namířeno já? Na to se ale nahlas nezeptal. Aspoň prozatím.

Tima fascinovalo, jak je cizinec urostlý – prostě jedinec, z kterého musíte mít přirozeně respekt! Nebo přinejmenším bobky. Ale bylo to opravdu způsobeno jeho velikostí, nebo jen tím, že ho neznal? Cizincova otázka Tima ponechala v přemýšlení. Odsud? Jsem odsud, nebo nejsem? Jak má odpovědět, aby nevypadal jako ten největší blb? ,,Vlastně nevím. Jsem? Nejspíš ne, protože to tu nepoznávám," vyřkl. No, to to tedy zachránil! Jakoby, objevil se tu, takže sem musel odněkud přijít, nebo se tu prostě jen tak vyloupl? Začal na tomhle místě jenom tak existovat?
Další věcí, která Tima zaujala, byly výrůstky, které měl bílý jedinec na sobě. On měl přeci taky jedny, ale tyhle nevypadaly tak zdravě. ,,Um, poslyš," rozhodl se to okomentovat, a přitom packou na jedincovo paroží ukazoval. ,,To je normální, nebo je to nějaká nemoc? Moc zdravě to nevypadá." Když to říkal, tvářil se přitom, jako by ho celý svět před vteřinou rozcuckoval na kousky. Vypadal, jako by byl právě neprávem obviněn z vraždy, a měl se každou chvíli na soudní lavici rozbrečet. Ale nechtělo se mu brečet, to on se jenom tak tvářil.

,,No, to já nevím," uchechtl se nervózně Tim. Třeba by mu mohla chtít ublížit! Ale proč? Dobrá otázka. Někteří jedinci ale nepotřebují důvod k tomu někoho ohrožovat. To Tim sice nevěděl odkud vzal, ale zdálo se to dávat smysl. On nemohl říct, že cizinka nevypadala nebezpečně, protože neměl představu, jak by vypadala, kdyby nebezpečná byla. Proto se tak blbě ptal, ovšem. Podle výrazu, který však vyčetl na její tváři mu bylo jasné, že ta otázka zlatého bludišťáka nejspíš nevyhraje.
Pokrčil rameny. ,,Doufám, že nejsem." Nikoho ohrožovat v plánu neměl, ale pokud by si situace žádala nějakou obranu, taky by se dokázal po někom ohnat. ,,Tuhle jsem se viděl na vodní hladině, a nepřipadal jsem si nebezpečný. Ale co já vím, jak to poznám?" Definitivně vypadal rozcuchaně a neupraveně, ale to neznělo jako definice nebezpečí.

Dokud byl jen stalkován, tak asi dobrý, ale když zaslechl i zakašlání, tak to byl průser. Lekl se, a otočil se, odkud se ten zvuk ozval. Nezněl totiž, jako nějaké divoké zvíře, a vlastně – i z divého zvířete by měl mít trochu strach, ne? Takže jeho reakce byla vlastně adekvátní a přiměřená situaci. Chvíli se rozhlížel, než spatřil jedince, kterému kašel patřil. Jedinec, vlk, byl dost velký, takže šlo jen o nepozornost, když si ho už dávno nevšiml. Tyjo, tak z tohohle vlka by měl mít určitě nějaký strach! ,,Aha, ty jsi jen vlk, jako já," pronesl nejistě, jako by to mělo znamenat, že když jsou jedním druhem, nemusí si ubližovat. Nebo ne? ,,Teda, musel bych se pořádně najíst, abych vypadal aspoň trochu jako ty, to určitě." Následovalo nervózní uchechtnutí. Jak se měl chovat? Ani nevěděl. Nechtěl, aby ho tu vlk zkopal do kuličky – třeba mu vstoupil na území, že jo, a ani si to nemusel uvědomit! Jak mu měl ale dát najevo, že o takový konflikt nestojí? No, jen tam tak ztuhle stál se švihajícím ocasem, a nespouštěl z cizince oči.

Tak teď se teprve lekl! Zaslechl něčí hlas, a samozřejmě nepatřil nikomu jinému, než jedinci stejného druhu, jakým byl nejspíš i on sám! Vlkovi! On ale věděl, že by měl být před cizinci opatrný. nevěděl, proč, ale věděl, že by měl. Jenže jak pozná, že ten jedinec, kterého nezná, je nebezpečný? Tenhle vlk vypadal úplně normálně. ,,Já taky," oplatil pozdrav a instinktivně ucouvl. Prohlížel si vlčinu s přimhouřenými oky, a říkal si, co z ní tak asi vyčte. Podle pachu se aktuálně moc neorientoval, takže na ten moc nesázel. A podle vzhledu mohl říct leda prd.
,,Tady je to dost nebezpečné, že? Nejsi taky nebezpečná?" ptal se jí hned na úvod. No, musí se přeci ujistit! Ačkoli asi by mu úplně na potkání nesdělila, že hej, jsem zabiják, bojte se mě! Zajímavé bylo, že i ona měla na hlavě výrůstky, jaké měl i on sám. To znamenalo, že to není žádná nemoc, žádný tumor, ale zcela běžná věc. Ale podivná věc. K čemu slouží? Ale takové otázky by si mohl položit o více částech svého těla, tak asi dobrý.

Timovi se podařilo trochu zkrotit své myšlenky, a nyní se věnoval slovu 'doma'. Tady mu to totiž připadalo trochu jako 'doma', ale jak se to dá vůbec definovat? Je to místo, kam se rádi vracíte? On se ale nikam nevrací! Minimálně o tom neví. Nebo je to místo, kde jste se narodili? Jemu ale připadá, že se narodil právě teď a tady. Žil víceméně v přítomnosti, a pokud měl nějaké vzpomínky, tak jen matné. A nebo se týkaly toho, co se stalo před dvěma dny. Až tam jeho paměť sahala!
Začal pociťovat hlad, ale nevěděl, jestli s tím zvládne něco udělat. On vlastně nevěděl vůbec nic. Nevěděl, kam jde, nebo proč jde. A z toho vymýšlení smyslu chůze ho akorát tak zas rozbolela hlava. Au! Bolela ho nějak často, a bylo to značně otravné. Co po něm jeho tělo chce? Jak se má bolehlavu zbavit? Život byl nějak přeplněný otázkami, na které nikde neležely odpovědi. Jediný, kdo by mu mohl odpovědět, by byl další jedinec stejného druhu, jakým byl on, tedy vlk. Nemůže ale běhat za náhodnými cizinci, a ptát se jich, kam má namířeno, ne? Náhodní cizinci pro něj mohou být hrozbou! Ale proč? Proč pro něj mohou být hrozbou? No, cítil, že by z nich měl mít respekt, ale nevzpomínal si proč.