Príspevky užívateľa

Těžká to doba pro Tima i ostatní Přízračné, no, on stále našel v sobě kus síly, aby šel pomáhat tam kde ho bylo potřeba. Dnes byl jeho úkol zdánlivě prostý, a snad by se na něj i těšil, kdyby nebylo všech nepříjemných okolností kolem. Byl sem pozván Ghaa'yel, aby jí pomohl odrodit vlčata - ta, kterých se chtěla zbavit. Cítil se chlapec trochu guilty, že teď díky jeho radě hodlá vlčina trpět, ale... on by si neodpustil, kdyby ta vlčata nedostala šanci na život. Neměl ani ponětí, že si dnes hodlá odrodit vlastní praneteře - a snad by ho tato informace jen utvrdila v tom, že koná správně.
Do těchto končin ho včerejšího večera doprovodil Hari - kvůli všemu, co se v předchozích týdnech odehrálo. Smečce by vskutku neprospělo, kdyby jim v horách irbis zakousnul ještě i výše postaveného léčitele. Musel si kvůli této misi vzíti doma dovolenou. Měl s sebou tašku plnou všeho potřebného - jak bylin k porodu a případným komplikacím, tak i menší deku pro mimísky. Obával se, že tenhle porod pro něho bude těžkou zkouškou - ale on nepochybně udělá maximum, aby přežila matka i potomci.
„Jak se cítíš?“ Upřel pohled ke Ghaa'yel. Jak by se asi mohla cítit, hm? Ve stresu, vyděšená a zmatená - ale zeptat se zkrátka musel. Teplota jí již klesla, začala zrychleně dýchat - bylo to tady.

Nevěděl pod jakou sílou se zvládl na chvíli dívat na Ghulasse jako na pouhé tělo, ale bylo tomu tak - však ono to na něj pak dolehne. Cítil, že jak Hari vyslyšel jeho slova apřipojil se k němu, chuť se prostě stáhnout a propuknout v pláč byla silnější. Byl rád, že u sebe Hariho cítil, ale opravdu mu teď nemohl vpadnout do náruče. Už by s ním totiž pak nebyla žádná řeč. A tady ho čekala ještě nějaká práce - předtím, než bude sto uklidit Guláška k pokoji, který si zaslouží.
Držel v packách Guláše pod hlavou, snažíc se od něj maximálně oddělit to emoční pouto, které k němu měl. Tělo. Teď to musí být jen tělo. „Hari - vzpomínáš si, jak jsme našli loni Aikana, že ano?“ Na vteřinku se otočil na bílého a pak projel Gulášovi srst packou. Tedy co se dalo. „Hladový irbis by šel jako první po slabinách - břichu, kde je maso nejměkčí. K hlavě by se dostal třeba až nakonec, jako tomu bylo u Aikana - a i kdyby se k ní za tu dobu dostal, tak by nebyla vyžraná zevnitř.“ Pronesl k němu své prvotní poznatky. „Pokud ho zabil irbis - což díky stavu jeho těla nedokážu asi s jistotou určit -, tak je jasné, že se na těle pak nekrmil jen on.“ Ale kdo ano? A bylo to vůbec důležité? Chtěl od tohoto úkonu utéct - a proto si přesedl tak, aby se tělem dotýkal Hariho. Definitivně tím říkal "pomoc, nenuť mě v tom pokračovat", ale ovšem neřekl ani slovo. Bylo to ještě spoustu co dělat - co Ryumee? Kdo jí tohle oznámí? Je třeba zabalit tělo, ať syna takhle nevidí-

Poslední dny byly vskutku chmurné - plné bolesti a zármutku. Ve vlčím životě ale bylo těžké se oddávat hlubokým depresím a jako výše postavený jedinec nebylo na místě se odklidit do ústraní a prostě přestat existovat. Jistě to si přála Ryumee, a Tim jí rozuměl víc než dost. Sám zažíval pocity, které pro něj byly nové - a přál by si, aby nikdy objevené nebyly. Bylo ale třeba zatnout zuby a jít dál. Teď se to lehko řeklo, hůře dělalo - ale bylo třeba teď bojovat za živé. Kde je Ber'nielay? Bylo nutné zjistit kam mohl zmizet - a přivést ho domů.
Ač nebylo jisté, jestli v případě smrti Guláše došlo k nějakému konfliktu mezi ním a jiným jedincem, bylo třeba se chytat jakéhokoli stébla. A tím stéblem byl nyní Apollyon, který se po smrti jeho synovce pár dní pohřešoval. Vskutku podezřelé, že? „Tady jsi,“ zamrmlal si pod fousky, když tohoto okřídleného jedince dovedl Everett ke studánce. Tam Timek už dávno seděl se S'Arikem a Ryumee. Nikdo na Apollyona prstem neukazoval, výslech ho však nemine. Mohl by naskytnout informace vedoucí k nálezu Berryho - pokud už nebylo pozdě.

Byl rád, že došli k nějakému řešení, při kterém by se ta malá necukala. A i kdyby... přeci se nebudou dva dospělí hádat s takovým malým mimískem! Tim se nesměl nechat ovládat batole, ach! Ale bylo to tak těžké! „Dobře. Sejdeme se pak u nás?“ Ujistil se jen, že jí Hari hodlal vzít k nim domů, nikoli do nory smečkové. Hezky k sobě si mimíska zavřou!
Musel se na malou pousmát. Zdála se být inteligentní! „Bude to dobré,“ prohodil k ní ještě a koukl na Hariho. ten si jistě s váhou mimíska poradí, a vezme ho domů hezky v tlamě, hm? Vždyť kolik mohla vážit? Osm kilo?? To opravdu není mnoho - bílý to zvládne levou zadní! Timek se ale už vydal směrem, kde si myslel, že by se mohla nacházet Ryumee, aby jí o této novince řekl. Jistě bude ráda, že tentokrát tohle mimino nikdo neukradl!

Žel každá mince má dvě strany, a zde musel s lexem souhlasit - ani Ghulass nebyl poslední měsíce tak vzorným jedincem, jaký by měl syn fortis být. I on v tom nebyl úplně nevinný, ač samozřejmě Timovi sympatie byly na jeho straně. „S tím souhlasím. proto si ostatně myslím, že se jejich slovní potyčky mohly přehoupnout třeba i k něčemu fyzickému.“ Porvali se? Toť otázka - byla to ale první věc, která Timovi přišla na mysl. Hned po myšlenkách na sebeukončení, ovšem. Následně začal S'Arik s nějakou sebereflexí ohledně Apollyona a Timek nad tím nepatrně kroutil hlavou. Ano, to divoké dítě se jim nepochybně vymklo z tlap. Bylo svěřencem Anjel a Roiha, ale tam se zdálo, že po zmizení Anjel zmizela i jakákoli snaha o výchovu. „Přerostl nám přes hlavu.“ Zamumlal a pohledem dále skenoval příchozí.

A pak se to stalo. Nejprve přiběhla do tábora Aria, jejich nová členka, a začala tu hulákat, že někdo zemřel. A ač neřekla kdo, tak Tim to v hloubi duše věděl. Ještě tu nebyli všichni, ale on už tušil, že jde o Guláše - byl to nepříjemný plíživý pocit, který mu to našeptával. Zatajil dech. „Ach ne,“ hlesl si jen pod fousky, když se pak do tábora dostavili i ostatní. Ostatní včetně Gulášova těla, které nesl Everett s Mraan. Byl tam ale i Hari, vyčerpaný, ale zdánlivě zdravý a bez újmy na zdraví.
Bylo těžké v tento moment něco vnímat. Vnímat něco jiného jak fakt, že je Guláš po smrti - a Tim už z dálky viděl, že tenhle odchod na věčnost neměl vůbec zadarmo. Musel pořádně zhluboka dýchat.
Dýchat.
Ale jak mohl dýchat, když jeho synovec byl o možnost nádechu připraven? Jak mohl dále ubíhat čas, když se pro jiné zastavil? Tima se začaly zmocňovat emoce - cítil, že tentokrát už ty slzy neudrží. Párkrát zamrkal, ale opravdu je nezahnal. Jeho chlapec byl mrtvý- ne, zmasakrovaný. A to bylo mnohem horší, než kdyby jen umřel! Kdo to udělal jeho dítku? Dítku, které sic nebylo jeho, ale rozhodně to tak vždycky cítil? Mlčel. Pocity, které se v něm bouřily byly vskutku příšerné - a uvědomoval si, že pro Ryumee budou ještě horší.
Irbis. Znovu? Copak se nepoučili od loňské zimy? Pokud tomu tak opravdu bylo, je to skutečná tragédie - tragédie, které se dalo předcházet. Tim v sobě nějak nedokázal spolknout fakt, že se po něm teď bude chtít, aby ohledal tělo. Nebylo mu z té představy dobře - uvědomuje si Everett, co po něm žádá, že ano?? "Já," chtěl říct, „nemohu.“. Ale neřekl ani slovo. Jeho slova by byla zbytečně emočně zabarvená, a bál se, že by ho definitivně zahnala k pláči. A tak si převzal tělo, převzal si jej do náruče. Aby si jej naposledy pochoval, jako si jej choval prve - když vykoukl na svět. Nezáleželo na tom, že jeho tělo bylo ztuhlé a zmrzačené, byl to přeci stále jejich chlapec. A tak si pár chvil poplakal do Gulášovo srsti - tedy do toho chmýří, které mu ještě zbylo.
Dřív nebo později se na tělo podívat musel, i kdyby jen zběžně. Pohled do tváře, která však postrádala i samotné oči byl srdcervoucí. A přesto- přesto první myšlenka, která Tima při pohledu do prázdných očních důlků synovce napadla byla: tohle nebyl irbis. Jeho zarmoucený výraz se musel změnit v značně znepokojený, možná i zdánlivě zamračený. „Hari?“ Dožadoval se asistence bílého - ač věděl, že dožadovat se pomoci při takovém úkonu je snad i drzé. Kdyby ho však zabila divoká kočka, jeho hlava by nebyla sežrána zevnitř. Lebka nebyla zdánlivě poškozená, pouze prázdná. Jako by jeho tělo v horách leželo už nějaký ten týden - k takovému rozkladu nemohlo dojít za pár hodin. Hari si musel pamatovat, jak loni našli po útoku irbise Aikana, jehož hlava byla divokým zvířetem takřka nedotknutá. Přinejmenším mu nechyběly oči.

„Ano, rohy,“ usmíval se na tu malou, mezitím co byl plný obav z toho co Hari objeví. Žel ta malá nevěděla jak se jmenuje, a tak jí zatím prostě musel říkat jen jednoduchým oslovením. „To nevadí.“ Pohladil jí zlehka po hlavě. Maminka se najde a jméno bude jistě odhaleno! Že ano??
No ale Hari jí nenašel, jak se ukázalo. V hloubi duše to Timek věděl už když se Hari po oné stopě vydal. „To je tedy záhada,“ zamrmlal si pod fousky a na malou chvíli se zamyslel. Jestlipak i on ve svém roce zmizel podobným způsobem? Příčina jeho zmizení také nikdy nebyla odhalena - zmizel zcela beze stopy, při sběru bylin. Čím to je, že v Přízracích se stále dějí nějaké nevysvětlitelné jevy? Bylo toto místo bránou do jiné dimenze? Jako Skinwalker Ranch?? „Udělejme tak. Vezmeme jí k nám? A pak půjdu uvědomit - nebo ty - Ryumee.“ Podíval se po bílém.
Bylo však třeba i ukonejšit tu malou, chuděrku. „Neboj se. Chvilku tu s námi počkáš než se maminka vrátí ano? Teď půjdeme do tepla, abys neprochladla. Nemáš hlad?“ Ach, nebylo to příliš složitých slov pro to dítko?

Ach, otázka na historii smečky! Samozřejmě jí Timek měl nastudovanou, ale nezažil si jí, takže tyto informace nebyly zrovna dvakrát obsáhlé. „Přízrační jsou vlastně nejmladší smečkou zde v Norestu - i přesto je to ale dávno co vznikla. Sám jsem to nezažil, a vlastně zde již není nikdo kdo by to pamatoval.“ Pověděl jí na začátek. „Vznikla z menšího uskupení pár vlků, kteří tehdy pobývali nedaleko odsud. Zakládající alfy se jmenovali Haku a Ninqui. Ti smečku bez většího vysvětlení opustili, a vedení se ujal vlk Santino a vlčice Artemisia. Tyhle vlky si zdejší ještě pamatují - třeba S'Arik.“ Možná by se měla tedy raději zeptat právě jej, aby tu nemusel Timek mlít z posledního! Byl unaven, ano - on celou noc nespal, na rozdíl od někoho, hah.

A tak se tedy Timek posadil k malé, aby jí na tu chvíli dělal společnost. Jeho idylická procházka s Harim se změnila v záchranu malého dítka. Záchrana to nebyla doslova, protože se jí aktuálně nic nedělo, ale kdyby nebyli zrovna poblíž, tak se dít mohlo! Naštěstí přišli včas - hvězdy to tak nejspíš chtěly. „Hm, to jsou rohy.“ Myslel si, že malá ukazuje na rohy, protože většinu dětiček zajímaly právě ty. Minimálně ta dítka, která sama žádné rohy neměla - a to byl případ přesně téhle mladé slečny. „Malá, jak se jmenuješ?“ Ptal se jí hlasem konejšivým, ale nebyl si jist, jestli dostane kloudnou odpověď.
Pak už zbystřil, že se Hariho pach zase začal přibližovat - vracel se. A žádný další pach se s ním nenesl. Špatné zprávy. „Hari,“ oslovil ho, když se zde pak zase zjevil, „našel jsi něco?“ Ale odpověď už znal - jeho překrásný bílý hoch nic nenašel!! Tak ještě, že reptiliáni neunesli jej - to by pak totiž neunesl ani Timeck!

Pozoroval jak malou vlčku, tak i jejího otce. Ona tedy už nebyla tak malá - tři měsíce... to je velké vlče. Navíc vypadala dosti houževnatě, nebude to žádné ořezávátko. „Přízrační vskutku neholdují násilí. Nám vládne rozum a hvězdy.“ Trochu zkorigoval jeho prvotní dojmy z Přízračných. Hostinní nehostinní, kdo dnes byl tulákům otevřený, že? Ani Nihil už je na svém území nechtěl, doba je zlá. „Kult- ten by nejspíš mohl řešit vstup na jejich území násilím. Jsou oddaní víře v Boha měsíčního svitu, a drží se striktně na svém území - ve městě.“ Pověděl, avšak mnoho toho sám o Kultu nevěděl. To byla smečka, která byla vždy tak docela opředena tajemstvím. „Jsou tu ale další dvě smečky - Azaryn a Nihilská monarchie.“ Dodal, kdyby náhodou ještě o těchto smečkách vlk netušil.
Pohlédl na tu mladou vlčinku. „Ano? Rád tě na hranicích přivítám.“ Ano, na hranicích, nikoli na území. Žel tahat si návštěvy domů skutečně nemohl - a vlastně ani nechtěl. Časy se mění, a jeden nemůže nikomu věřit. Budoucnost tyto domněnky jen a pouze potvrdí.

Ta malá byla houževnatá! Na svůj věk tedy rozhodně - když se Timovi postavila do cesty a ještě na něj zaštěkala, tak se snad i divil! Ale neměl jí to za zlé, no, rozhodně jí nehodlal znevažovat a začít na ní snad šišlat. Musel jí ale v další cestě zastavit, neboť pro ní nebylo bezpečné se zde takto potulovat. „Malá, vydrž,“ řekl k ní hlasem konejšivým a nastražil slechy ke svému partnerovi, který už přišel s nějakým plánem. No jo, Timck viděl mimíska a měl mysl zahalen - sotva dokázal rychle přijít na řešení jejich komplikující situace! „Jistě, běž. Až se vrátíš, vezmeme jí někam do tepla,“ odsouhlasil plán Harimu. Až se vrátí, a bude bez její matky, tak se vydají k domovu.
Tu malou hodlal na místě zadržet i vlastním těle. „Počkáš tady se mnou, ano? Tady Hari se po tvojí mamince půjde podívat. Počkáme na ně společně.“ Pronesl k ní a doufal, že poleví. Že už nepůjde hledat svojí ztracenou matku někam dál!

Ten mimísek z nich měl strach, a očividně se jal vydat za svojí matkou. Ovšem, každé mládě přeci hledá svojí matku. Jenomže po té aktuálně nebylo vidu ani slechu. „Neboj se nás,“ promluvil k ní konejšivě, ale dítko bylo asi tak zmatené, že možná jejich slova ani nevnímalo. Timek šel ovšem za ní, a jelikož ve svém věku ani tolik hbitá ještě nebyla, udržel si jí na očích. „Počkáme na maminku s tebou, tady.“ Ať se ještě neztratí i jim, že? Timek jí musel to výletění dál po území překazit, proto jí na tato slova vstoupil do cesty, aby jí zastavil. Koukl přitom ale po Harim, možná trochu zoufajíc, co budou s dalším miminem zase dělat. Vrátí se jeho matka? No, pokud ano, tak do té doby by měli na to vlče dát dobrý pozor. A pokud ne, tak prostě zůstane s nimi. Jako vždycky.

„To ano. Nebo podmínky pro výskyt nejrůznějších anomálií,“ řekl najednou zcela vážně. Myslel na svůj incident z loňské oblevy, kdy mu právě u jezera vlezl pod kůži ten chrobák, co se proměnil v dítě sídlící v jeho hrudním koši. Čím starší ta vzpomínka byla, tím bizarnější se zdála - byla vůbec skutečná? Tim tomu snad brzy přestane i věřit - nakonec byl toho incidentu jediným svědkem, ačkoli u následného porodu pak byl i Hari. Možná, že i ten ale raději na zážitek zapomene.
To poblouznění i u Tima způsobilo, že si dříve toho pachu nevšiml. Ach, co je to za nemoc? Snad láska?? Né - nikdy přeci takové symptomy neměl! Teď ale nebyl čas na to se tím zaobírat, neboť zde byl nový problém - mimísek na obzoru. Zase? Jako by právě před chvílí neukradli mimino Kultu! Tohle se ale zdálo nikomu nepatřit - nebo aspoň žádné smečce. Ovšem někde muselo mít matku! Chudinka vyděšená!
Rezavý mimísek se choulil v trsech uschlé trávy. „Broučku, ahoj,“ promluvil k ní jemně, nepřibližoval se zbytečně blízko, aby jej nevyděsil. „Jak dlouho tady jsi?“ Ptal se, ačkoli tedy úplně odpověď neočekával. Trochu k ní přistoupil blíže, aby si jí pořádně očichal, a případně identifikoval pach její rodičky. Nic z pachu však nezjistil - informace pro něj byly nové.

Dnes mělo vše úplně jiný vibe, tedy hlavně toto setkání. V dobrém slova smyslu, naštěstí - mohlo by se to stát běžnou praxí, hm? jen jestli by pod tímto poblouznění byli hoši smečce ještě vůbec k něčemu!
Opětovně se pousmál, tentokrát s jiskřičkou v oku, která napovídala, že mohl mít něco za lubem. „Myslel jsem na to samé.“ Přiznal. Ano, věnečkování mu chybělo! Teď v zimě to žel byla aktivita, které se věnovat nemohl, a tak se mohl jen těšit na jaro a co za kvítí přinese. „Jen se obávám, že je na tuhle aktivitu ještě příliš brzy.“ Velmi smutné! Ale jelikož byl Tim v dobré náladičce, myslel jen na šťastný konec tohoto plánu.
Vyrazil po boku Hariho tedy směrem k jezeru. Vskutku nebylo kam chvátat, Tim tu byl přeci kvůli svému bílému partnerovi, né kvůli čemukoli jinému. Né kvůli jezeru, né kvůli kytičkám!! Osud to však chtěl jinak - chtěl, aby jejich důvěrná chvíle byla narušena. Né ničím vyloženě špatným, ale byla. Jemný poryv větru k nim zavál pach někoho cizího. Byl to pach miminovský, pach, který by tu asi Timek ani nečekal.
„Cítím.“ Odsouhlasil Hariho domněnku. „Pojďme to prozkoumat,“ navrhnul, jako by snad existovala i jiná možnost.

V tento moment naštěstí žádná doba zla nebyla vidět ani na obzoru - zde byly good vibes only. Jeden si ale důležitost okamžiku mohl jen těžko uvědomit, když nemohl pohlédnout do budoucnosti, že? Tim si toho ale vážil, i přes to, že o budoucnosti neměl ani potuchy. Vážil si, že mohl být Harimu na blízku, a dělat mu společnost - dnes i kdykoli jindy.
Jemně ho blíznul na tvář, když návrh odsouhlasil. „Procházka kolem jezera zní skvěle.“ Přímo romanticky!! A ač s tímto návrhem souhlasil, nějak se neměl k tomu, aby teplo Hariho kožichu opustil. Ale musí!! „Mohu se aspoň podívat, jestli už vyrašily první sněženky a bledulky.“ Napadlo ho. Aha, první myšlenka na práci! Ale ne, on myslel na to, jak by s těmi kvítky mohl ozdobit právě Hariho bílý kožíšek.

Byl ovšem rád, že se tu Arii líbí. Zatím tu byla sic krátce, ale i to o něčem muselo vypovídat - že na ní vlci zdejší udělali přinejmenším dobrý dojem. Ale tak oni tu žádné hulváty neměli, že? Možná až na pár výjimek - jako takový Roihu nebo Apollyon. „Ano, jistě se to časem usadí. Každý potřebuje jiný čas pro to, aby si zvykl na nové místo, novou komunitu. Musí to být těžké, ale věřím, že se s tím popereš.“ Řekl pozitivně. Nebyl důvod si myslet opak - vlčina se zatím zdála být dosi přizpůsobivá.
Dokázal by jí odpovědět na otázku, která jí probíhala myslí. Žel - nebyla vyslovena nahlas. Nemyslel si, že třeba takový S'Arik a jeho rodina vyloženě věří ve hvězdy - oni přeci věří ve vlastní rozum. A co takový Roihu? Taky věřil ve hvězdy? Tim si nemyslel, že vyloženě nevěřit v jejich moc je zde nějakou značkou invalidity. Apollyon měl taky svého Boha, a byl zde přeci stále vítaný.