Príspevky užívateľa

Výborně, podařilo se mu je vzbudit. Roihu začal zase typicky panikařit, že to už ani Timcka nepřekvapovalo. Možná že tentokrát byla i trocha panikaření na místě, jestli se jim všechno pod tlapkama začne ztrácet pod vodou. Asi to nebude tak katastrofické, jako v jistých tragických filmech, ale ani nebude o co stát. Kdo ví, co všechno jim voda odplaví? cenosti by si měl asi každý vzít raději s sebou. A Tim měl dost jasno o tom, jaké jeho cennosti je potřeba vzít do bezpečí - Tulipánka. A bylinky, ano, na ty by nezapomněl, avšak vedle toho dítka byly druhořadé.
„Půjdeme tam společně, nemějte strach.“ Ujistil oba dva mladé rodiče, a vzápětí koukl po jejich dětech. Jsou už dost staré na to, aby šli sami? Ano, myslil si, že určitě. Pětiměsíční vlče už určitě nikdo jenom tak neunese. „Zvládnou jít vlčata po svých?“ Zeptal se ale raději. Tulipánka bude potřeba určitě nést, ten je ještě moc malý. Nedělá mu problém ho vzít, kdyby Ryumee potřebovala být jinde.

Nikdo nijak nereagoval na jeho nabídku lékařské pomoci, a tak to tedy považoval za uzavřené. Nikomu se nic nestalo. To však neznamenalo, že se nemůže stát ještě něco po cestě do bezpečí, nebo že jsou v pořádku i ti, kteří tu dnes nebyli. Kde je Hari? Šel na lov, na hlídku, a byl v pořádku? Žel ve světě, kde neexistují telefony, bylo dost těžké se na dálku takhle s blízkým jedincem spojit, ale Timck musel doufat, že je jeho chlapec někde v pořádku. Hlavně, že měl na očích Tulipánka! Ten se koneckonců o sebe sám postarat nedokáže, Hari ano. „Ordo, bylinky první pomoci a další dostupné léčivo jsem už zabalil. Aspoň tedy to, co ze zimy zbylo.“ Žel musel přiznat, že sklad ještě nebyl pořádně doplněný. Ač to bral jako menší selhání, z logiky věci ani doplněný být nemohl. Spousta bylinek ještě ani nerostla, natož, aby se po nich ve svém stavu několik kilometrů za hranicemi sháněl. Udělal co mohl.
Nadále už se vydal hledat Anjel s Roihem a dětma. Ovšem se jal je hledat jako první do nory smečky, kde ostatně trávili nejvíce času. Sice už ta vlčata byla už dost velká, Anjel jim ale věnovala spoustu svého času i nyní. Bylo to dobře. „Anjel? Roihu?“ Volal, když do doupěte vstoupil. Hned si všiml, že tu oba dva jsou, i s vlčaty, a vyspávají. Venku je takový humbuk, a oni spí?! Ačkoli Tim se snažil vlky kolem sebe nesoudit, některé jejich činy si musel odsoudit aspoň v duchu. Ach, ale to je zas úvaha na jindy. „Honem, vstávejte! Voda se začala vylévat z řek a vodních zdrojů, už tu není bezpečno. Musíme se odklidit do bezpečí.“ Řekl jim, aby je trochu probral k aktivitě. Ještě, že tu byli všichni, a nikde třeba nemuseli nahánět některého jejich potomka.

Přeci jen toho měl s Ryumee dost společného - oba sdíleli hlavně zájem o smečku a tak rádi a ochotně pomáhali druhým. Nebyla to věc tak úplně typicky estrelácká, a nakonec on se od rodu odkláněl svou povahou o dost více. Někde to v něm ale žilo, a bylo jasné, že své kořeny nezapře. Ať už vzhledem, nebo některými povahovými rysy.
Ano, myslel si, že komentuje chuť léku, a tak ho její reakce trochu překvapila. Dal to najevo ale tak maximálně mírně pozvednutým obočím. „Opravdu? To se divím.“ Řekl jen a nepatrně si povzdechl. „Teď tě požádám, abys pár dní odpočívala. Spánek léčí, a tak se určitě neboj mu poddat víc než jsi zvyklá. Zkus se trochu odreagovat, i když je mi jasné, že to není nic lehkého.“ Nepatrně se pousmál. Stejně jako Ordo, nebo jako on sám, i Ryumee byla workoholik. Jenže teď musela přestat na chvíli myslet na práci, a věnovat se své rekonvalescenci. I on se po svém traumatickém zážitku musel aspoň na pár dní trochu uklidnit, jinak by ležel nemohoucí ve své noře ještě dnes.

Jistě, že tam kapku té nejistoty Timek vycítil. Hned v myšlenkách trochu couvnul - nechtěl by jí do ničeho ani pasivně nutit, nechtěl s ní manipulovat. Nakonec dohoda zněla jasně; buď ve smečce zůstane, nebo dluh splatí prací, a půjde si po svých. On jí tu nemohl držet násilím, a ani nechtěl. Nechtěl by, aby se cítila být jim nadosmrti zavázaná. I když by jí tu samozřejmě rád měl i nadále. „Tady mezi vrcholky hor může na jednoho padnout ticho až tíživé, sužující. Hory mohou nejednoho vyděsit svojí velkolepostí, a tak jsem rád, že tys před nimi neutekla.“ Pousmál se. Tak teď už mluvil jako nějaký moudrý stařec! Ale starý nebyl, a moudrý snad už vůbec ne. Aspoň si to o sobě nemyslel. Byla to ale pravda - život v horách není pro každého. Hory nemají se slabšími jedinci slitování.
„Stále máš dost času na to, aby ses rozmyslela. Jak už jsem říkal - já bych tě tu měl rád, ale rozhodnout se budeš muset sama. Možná, že se ti po tuláckém životě posteskne, možná, že se najdeš nakonec ve smečce jiné, a to je v pořádku.“ V pořádku, jakmile splatí dluh. A on věřil, že svlj slib splní, protože v ní viděl samé dobro. Neznal jí tak dobře, a pro svou vcelku naivní víru v obecné dobro, se mohl samozřejmě mýlit. „Proč si to myslíš?“ Jedno bylo jisté - nerad viděl, že se vlci zbytečně sebemrskali.
Ach, jak jde jeho život? Nepotřeboval se nutně bavit o sobě, ale pokud chtěl vědět něco ze života Malky, ze slušnosti se musel podělit o něco ze života svého. A není to tak, že by ho to vyloženě obtěžovalo, pouze neviděl potřebu v tom se bavit o sobě samém. „Myslím, že dobře. Po zimě teď musím doplnit celý sklad, a jde to trochu hůř, protože teď vychovávám vlče.“ Pousmál se. Tulipánek byl velká radost. Teď. Než nebyl na světě, způsobil mu tak akorát trauma.

Timek sledoval, jak chudák Tulipánek vůbec nechápal. No jo, však je to mimozemšťan, co mu ještě před chvílí sídlil v hrudním koši! Nelze se tedy divit, a proto se nad tím rohatý jen usmíval. „No chyť ho, jen ho chyť!“ Povzbuzoval ho i nadále, a když se nakonec Tulipánek pokusil o nějaký "lov" jednou packou, přičemž staticky zůstal pořád na místě, Timck se krátce zasmál. „Tak je to super, hezký začátek.“ Nepřestával se slovním povzbuzením, avšak chtěl ho rozehrát ještě trochu víc. Vstal tedy, a kousek s kožešinou poodešel. Tak dva metry, kde začal opět Tulipka s hračkou dráždit. „Pojď ju chytit! Nebo ti uteče!“ Opravdu ho k tomu vybízel hravým a pozitivním tónem, snažil se na něj příliš netlačit. Pouze a jen ho v tom trochu víc podržet. Možná je na takovéhle hry ještě zkrátka malý, avšak... stačí, že už teď má nějaký zájem. Timek věřil, že by v něm ale mohl ten zájem probudit o něco větší.

Pousmál se, a jal se mezi řečí udělat tu směs. Vše potřebné měl po ruce, neboť mu bylo jasné, že když je ten kašel tak nakažlivý, přijde s ním za ním ještě někdo. „Děkuju, vážím si tvých slov,“ pronesl. Rozhodl se jejím slovům neodporovat, a chválu pro jednou přijmout. I to se nakonec chtěl a musel naučit. „A taky si vážím toho, cos pro mě udělala. I když to pro tebe bylo možná automatické.“ Řekl jí nepříliš hlasně, aby nevzbudil zbytečně malého, a pomalu do listu šalvěje zabalit nadrcené bylinky. Takhle to měl už ozkoušené, že se pacientům lépe papká.
Jak byl hotov, první dávku jí předložil k lůžku, kam se s lékem vrátil. „První dávka zde. Uvidím, jak ti to pomůže nebo ne, a podle toho buď upravím dávkování, nebo ne.“ Pokud měla kašel už déle rozjetý, bude možná muset dávku zvýšit, nebo jí podávat dvakrát denně. Uvidí i podle toho, jak se nad chutí léku bude Ryumee ksichtit. Víceméně by s tím problém mít neměla, nakonec byla také léčitelkou, ať už jen bývalou.

Timečka hrozně těšila ta dětská zvídavost, která se v malém probudila hned, jak se začal štrachat v brašně. Bylo to roztomilé, úplně by ho zmačkal! Ale nemohl se nad ním tak rozplývat pořád! By pak mohl být snad ještě rozmazlený! To by rozhodně nikomu neprospělo. Nuže, jakmile hračku vytáhl, malý z toho měl respekt. A Timek se rozhodl ho zbytečně nekonejšit, a zůstával tedy klidný. „Hezká, že?“ Pronesl jen a sledoval Tulipka, jak sbírá odvahu, aby k hračce přišel. Chvíli to sice trvalo, ale nakonec jí v sobě našel, a to rohatého potěšilo. Zbytečně na něj nespěchal, a tak mu dal čas, než si hračku okoukne. „Tahle hračka má nejraději hru na honěnou. Utíká před svým spoluhráčem, a nejšťastnější je, když jí pak dotyčný chytí. Jen koukej,“ na tato slova vstal a pomalu začal packou hračku vzdalovat z dosahu Tulipánka. Nešel nikam daleko, ne ne, zatím byl u něj, a jen kůži smýkal před zraky Tulipka sem a tam. Žádné rychlé pohyby, aby to chlapce neodstrašilo. Jak moc s hračkou bude malého dráždit bude záležet jen na něm samém. Timck tipuje, že nebude úplně fanouškem tvrdší hry, ale to vůbec nevadí. „Chytíš jí?“ Pobídl ho, když s pohybem nepřestával.

Timek se držel poblíž domova. Už mu bylo sice o dost lépe než předchozí týdny, ale pořád si nemyslel, že se musí nutně z kůže sedřít. Pracoval teď hlavně v okolí, pokud se někde objevili už první rostlinky, hned je šel sbírat, ale na pořádné cesty za hranice se už také těšil. Jenom věděl, že teď už v hlavě nebudou jen ty bylinky, jenom ta práce, ale taky to dítko, které se mu tak nečekaně vkradlo do života. Tulipánek. Tim si nikdy nemyslel, že bude mít dítě skoro-vlastní, ale přeci jen pro něj hvězdy připravily sic ten nejbizarnější scénář, ale s koncem, který ve svém životě očividně potřeboval. Ač sám sobě nikdy nepřiznal, že tak moc chtěl být rodičem, teď věděl, že to bylo to, po čem opravdu toužil. Proto si nakonec Tulipka tak moc užíval, i když byl jiný než ostatní.
Teď byl synek u Hariho, aby se mohl Timek také na chvíli naplno věnovat své práci. Po zimě bylo potřeba celý sklad znovu doplnit, a to bude trvat nejspíš až do podzimu. Teď to bylo náročnější, když byl Tulip malý, ale třeba se z něj brzy stane i jeho pomocníček. Kdo ví, to je zatím ve hvězdách. Timek zrovna sbíral prvosenky, které jsou dobré do směsí k sedaci pacientů, když si opodál všiml vlčiny, kterou těsně před zimou se S'Arikem zachránili. Malka. V době, kdy jí do smečky přivedl, to bylo také sotva odrostlé dítě, nad jehož drastickým příběhem z dětství Timovi puklo srdce. Ach, on se vskutku zželel nad každým sirotkem, nemohl si pomoci.
„Malko,“ bez zaváhání k ní došel a pozdravil. „Hezký den.“ Staral se o její zranění přes zimu, a ona byla nyní už venku z nejhoršího. Křídlo jí ovšem nenaroste, ale rekonvalescence se mohla blížit k zdárnému konci. Nastane čas, kdy se bude muset tahle vlčina rozhodnout, jak svůj dluh splatí. „Tak jak se tu zatím zabydluješ?“ Schválně tu otázku takhle položil, neboť on by jí samozřejmě rád viděl jako stálou členku smečky.

Tož nevěděl chlapec, jak přesně ho sestřenka vnímá, ale neměl pocit, že by s ní měl nějaký problém. Měl jí rád, a mohl jí být za záchranu života vděčný. nebyla to záchrana doslovná, jakou třeba učinil v minulosti Hari, byl to význam slov přenesený. Jako tulák byl troskou, a kdyby ho sestřenka nenašla a nevzala pod svá křídla, bůh ví kde by byl. Je možné, že by léčitelem byl, ale kde? Došel by někdy domů? To už se nikdo nedozví, a Tim o alternativní svět ani nestál. Byl spokojený tady. Tahle realita byla perfektní, ta v které on i Ryumee ušli tak dalekou cestu.
Podíval se jí do chřtánu, aby zjistil, že i jí ten typický příznak záhadného kašle neminul. Fleky nebyly tak výrazné, ale on je moc dobře viděl. „Vidím to, no jo,“ pověděl si zas a znovu sám pro sebe, jako tehdy u léčení Orda. „Dám ti směs řebříčku, šalvěje a zářivníku, ta ti pomůže. Dal bych ti pouštní růži pro lepší dýchání, ale poslední jsem použil na Orda,“ povzdechl si. Ach, tato rostlinka byla dost rare, a tak si na podzim nezvládl sehnat více než tři kousky. Chtěl jí to jít připravit, když se ale zdálo, že s ním snad chce mluvit. Trochu ho to zarazilo. „Opravdu? Jsem rád, že to tak vnímáš. Já se vždy snažím pomáhat jak můžu.“ Pousmál se.

Timek je vskutku poměrně šťastných vlkem, a to na něm lze poznat i bez toho, aniž by se často usmíval. Žil život jak nejlépe uměl, pořád druhým pomáhal, radoval se,... tak jak je možné, že zrovna jej postihla nějaká zrádná nemoc? Zdá se, že za každý dobrý skutek bude jeden náležitě potrestán. Nechtěl být ale negativistický ohledně své nemoci teď 24/7. Snažil se být aspoň trochu pozitivní. „Děkuji ti,“ pousmál se, když povídala o víře. Měl rád takhle pozitivně naladěné vlky - nelze se na ně zlobit, že? „I já mám jaro nejraději. Miluju květiny, a právě těch je na jaře požehnaně.“ Miloval je ať už kvůli své práci, nebo právě kvůli líbivým dekoracím.
Přikývnul. „To znamená léčitel, vskutku. Mohu bezpečně říci, že má prace je pro mě velkou vášní, nejspíš tou největší.“ Rodina, práce, smečka - taková byla trojice nejdůležitějších věcí v jeho životě. Vše muselo být vyvážené, jeden se nemohl pořád věnovat jen jednomu. Je to důležité pro životní balanc a spokojenost. A ač to měl každý nastavené jinak, právě on byl takhle spokojený. „Moje smečka sídlí nahoře v horách. Když půjdeš proti proudu téhle řeky, narazíš na její hranice.“ Řídit se Caynou bylo v tomhle případě asi to nejjednodušší.
Znovu se pousmál. „Tak to mě těší. Třeba najdeš domov v některé ze smeček, nebo se staneš věčným poutníkem, prolézající zákoutí této krásné přírody.“ Myslel si. Být tulákem, vagabundem, bylo v pořádku. On by nikoho nenutil se přidat do smečky.

Nepatrně vykulil očka. Jeho bystrá předzvěst se tedy nakonec vyplnila - záplavy jsou tu. Tento scénář se dal tak nějak očekávat, a pokud se to všechno podchytí včas, nemusela by smečka utrpět velkou újmu. Jen se Timek trochu bál o svůj nebohý sklad, a tak ač věděl, že bude nutné se evakuovat, trochu mu to trhalo srdéčko. Po zimě ještě nebyl sklad zcela doplněný, ale i tak... nemohl si do své brašny vzít vše. „Jen si vezmu nějaké bylinky, ať jsem připravený, kdyby se někomu něco stalo,“ rozhodl tedy. Bylinky první pomoci měl ve své brašně vždy, ale rád by si jich vzal co nejvíc. „Jdi klidně napřed, hned vás doběhnu. A díky,“ musel se pousmát. Tulipánka jí svěří bez problémů, není žádným přecitlivělým rodičem. Ale ovšem mu ještě věnoval pohled, než si šel sbalit svých pět švestek.
Když byl hotov - snažil se vše posbírat dost rychle -, doběhl do tábora za ostatními. Musel se ještě šetřit, ale už mu bylo mnohem lépe, a zvládne být všem po ruce. Všem, co to potřebují i nepotřebují. „Potřebuje někdo lékařskou pomoc?“ Ptal se všech přítomných pro jistotu a klid na dušičce. Stát se mohlo cokoli! Někdo mohl uklouznout na rozvodněné půdě, a už to bylo! „Půjdu se podívat po Anjel a vlčatech.“ Ano, je třeba myslet na nejmladší.

Tak se zdá, že i Timck občas dělal neuvážená rozhodnutí. V jeho situaci to asi nebylo k podivu, pořád se sotva zvládl probrat ze zrození Tulipka, natož, aby ho ještě kde komu cpal na hlídání. Úplně si totiž představoval, co na něj smečka poví, když ho uvidí – není to žádný nalezenec, nýbrž nějaký Timův levoboček. A z Hariho bude paroháč, doslova a do písmene. Bude ho ale muset někomu na hlídání stejně šoupnout, dřív nebo později.
Timek došel s Ryumee k vhodnému lůžku. No, v noře si přes zimu poležela snad půlka dospělých zástupců smečky. „Jen jsem měl teď nějaké problémy s dýcháním, možná nějaký skřípnutý nerv, nebo protržená plíce.“ Vsadil by na možnost číslo dva, každopádně nemohl být více v klidu. To se zaléčí, už teď mu bylo o něco lépe, koneckonců. „Naštěstí díky výletu na nihilskou svatbu jsem dostal recept na účinný lék. Otevři mi tlamu, ať si potvrdím, že jde skutečně o ten kašel,“ požádal jí. Fleky na jazyku a hrdle budou jasným důkazem, že jde o jednu a tu stejnou nemoc.

Tim si byl takřka jist, že S'Arika hrdost mu nedovolí skutečně odpočívat, ale upřímně v to doufal. Nakonec čím víc bude spát, tím méně bude mít nutkání nad něčím vůbec uvažovat. Snad bude dost z nemoci dost unavený, aby tomu tak mohlo být. Nebo by tomu snad mohl Timck pomoct? Ale né, ne, nebude tu přemýšlet o mírném zdrogováním Orda! Jistě léčba půjde po dobrém. „Ano, přesně tak,“ odkýval Ordova slova, z kterých bylo jasné, že tu žádost pochopil. Oni se o to postarají, musí. Timek by smečku nenechal ve štychu, a to ani kdyby šlo o jiné záležitosti, jak o ty léčitelské. „Bezpochyby vás o všem důležitém budeme včas informovat.“ No, možná záleží na situaci. Pokud se S'Arikovi přitíží, a stala by se nějaká katastrofa, je otázkou, jestli by mu sdělení takové informace nepřivodilo infarkt. Ale Timek byl férový, on by se rozhodl snad správně, soudě dle situace.
Rohatému se značně ulevilo, když pacient zbaštil porci léků úplně bez problémů. S některými takové snadné pořízení není, ale naštěstí S'Arik je už dospělý a uvědomělý vlk, který by problémy při takové banální situaci jistě nedělal. Na jeho poděkování přikývnul. „Spánek léčí, takže se nebojte mu naplno oddat.“ Připomněl mu tento lidový fakt. To aby mu pak do další dávky nemusel přidávat nějaká ta sedativa. Po těchto slovech ho opustil, myslíc na to, že jakmile Ordo zakápne, připraví tu pouštní růži.

Pozitivní na povinné očistě bylo to, že takhle malé mimino se sprchuje jen chvíli. Obzvlášť, když se čisté udržuje dlouhodobě! To se pak nemusí dlouze čistit, stačí jen menší spršule jednou denně. „No vidiš, jak jsi šikovný,“ pověděl mu mezi očistou, a pomalu končil. Tak. Krásný to chlapeček. Ještě aby ne, když vzešel z tak krásného hocha, že? Ale to už odbočujeme.
Timek se usmál, když viděl Tulipánka zbystřit při povídání o hračce. „Jsi zvědavý? Tak počkej,“ pousmál se a pomaličku se čumákem napřáhl ke své brašně, kterou měl ovšem na sobě. Tam si hračku dal, ale malého trochu napínal, schválně, avšak né škodolibě. Spíš chtěl vidět jeho zdravý zájem, ale nakonec se s hračkou velmi brzy vytasil. Byla to taková dlouhá kůže z králíka, kterou uměl takhle hezky vypreparovat z kořisti díky tomu "workshopu" od Ryumee. „Hle!“ Pronesl a opatrně před malého hračku hodil. Nechá mu jí nejdřív očmuchat, a až pak přejde k nějaké hře.

Zrovna si Timek třídil bylinky, neboť se stále regeneroval po svém nedávném traumatu, a tak rozhodně nemohl předvádět kdejaké léčitelské kreace. Mohl léčit, mohl třídit, ale na výšlapy se necítil. Ostatně právě proto asi nezaregistroval, jak se zhoršila situace s oblevou. Všechna napajedla a vodní zdroje se začaly vylévat, přesně jak očekával. Hleděl si svého právě ve chvíli, kdy slyšel z nedaleka hlas své sestřenky. Našpicoval uši, srdíčko se mu rozbušilo. V první chvíli se samozřejmě bál, co se děje. „Ryumee, co se děje?“ Ovšem, že měl strach! Taky se musel ihned ohlédnout po Tulipánkovi, který tu byl pochopitelně s ním, jen trochu odpodál.