Príspevky užívateľa

Ovšem, že Ryumee sem určitě přišla z jiného důvodu, než ho zpovídat, ale na to na vteřinku zapomněl. Nuže, nebyl ještě v plné síle, ale vrátit se do práce musel - chyběla mu. A musel se sem vrátit i s tím dítkem, když ho teď aktuálně neměl kdo jiný hlídat. „Ah, ten kašel?“ Pronesl řečnicky. Jistě, že myslí ten kašel. „To je dobré, prohlédnu tě vzadu, kde si klidně můžeš i poležet na lůžku. Pojďme,“ pronesl. Ano, schválně měl malého bokem, aby se od pacientů, kteří mají lůžka dále vzadu v doupěti, nenakazil. „Já ho později odvedu za Harim.“ Nechtěl, aby se Ryumee zbytečně strachovala. Je potřeba, aby se v klidu vyléčila.
„Takže jaké máš příznaky? Dráždivý kašel s hleny? Únava?“ Tipoval. Podívá se jí samozřejmě do chřtánu, aby viděl, jestli jí taky postihly ty fleky v dutině ústní. Chtěl si být diagnozou stoprocentně jistý.

Malý jeho pasivní nabídku o mazlení přijal, a přišel k němu. Sám Tim i zlehka zabušil ocáskem do země, když se mu Tulipánek vměstnal mezi přední packy, a čumákem mu projel jemný kožíšek. Nemá nějaká klíšťata? Parazit nesmí žádné parazity míti! Jeho mimísek musí být ten nejčistší pod sluníčkem, a tak se jal ho očistit. „Umyjeme tě, ať je z tebe taky hezký a čistý kluk.“ Pronesl a začal mu čistit obličej. Hezky umýt ospalečky, špinavá ouška, usoplený nosík,... no zkrátka vše. Ač Timck nikdy neměl olizování ostatních - nebo i od ostatních - rád, teď nad tím vůbec nepřemýšlel, neváhal. Tohle mimino začal mýt zcela automaticky, ani by ho nenapadlo, že jeho srst mohla skrývat nespočet bakterií! Tohle mimino bylo ještě nedávno usídleno v jeho hrudním koši, tak co může být horší?
„A až skončíme, tak ti něco ukážu. Mám pro tebe krásnou hračku,“ pronesl mezi očistou. Tu hračku, co pro něj vyrobil, no ano. Králičí kůži, očištěnou od bordelu. Chtěl v něm podpořit lovecké pudy už odmalička, a tak si s ním hodlal aktivně hrát. Pro správný rozvoj děťátka je to důležité! Kdo ale může říct, že měl v dětství actually nějaké hračky??

Ano, Tim rozhodně cítil, že Tulip není pod jeho tlakem uvolněný, byl napjatý, možná i vyděšený. Achich ach, to to Timck asi možná zvoral. Možná by tenhle test měl dělat někdo cizí, a né někdo, kdo se prohlásil za rodiče. Vlastně... rodič i byl, jak jinak by se to říci dalo? Ať už to bylo jakkoli nereálné, tenhle vlk vzešel z něj, z jeho těla. Byl to učiněný zázrak, který jim byl seslán snad od samotných hvězd! Měl by si ho tedy víc vážit, a přestat ho furt tak zkoumat, bát se ho, prostě... měl by možná nepřímo zapomenout, že tenhle vlk byl jednou parazitem. Teď to bylo krásné mimino, čilé a zdravé!
Nedivil by se, kdyby zůstal malý vlček dále napjatý, nebo jeho omluvu nepřijal, ale zdálo se, že po kontaktu docela i touží. Tim si myslel, že sám nikdy o kontakt moc nestál, pokud se nejednalo o mazlení s Harim, ale možná tomu bylo jinak. Možná si jen málokoho - snad spíš nikoho - nechtěl pouštět k tělu. A lze se mu divit? Tenhle malej se mu pár týdnů dozadu doslova vryl pod kůži! Ale teď... teď byl měkoučkej, na dotek příjemnej. A hezky voněl, jako voní jenom malá vlčátka. „Jsi hodný kluk,“ povídá mu, načež si lehnul a uvolnil se. Zval ho tím blíž k sobě, beze slov, aby mu to snad nepřikazoval, nebo zbytečně nevybízel k něčemu, co dělat nechce. Nejspíš ještě nějakou dobu potrvá, než se dost dobře vzájemně poznají. Timck byl tomu ale více než otevřený. Tim byl připraven tohle mimino ve svém životě chtít.

Timek ovšem netlačil na malého nějak silně, a ani netěžil z momentu překvapení, skutečně trpělivě vyčkal, až si na ten tlak zvykne. Vlastně asi nečekal, že se po něm ožene, ale byl za to tak docela rád? Nechtěl by totiž, aby to byl snad podpantoflák, co si nechá kde co líbit. Tací jedinci se pak stávají terčem šikany. Nějaký odpor je přirozeně zdravý, a v životě mu rozhodně neuškodí. Chtěl se nad tím pousmát, ale když se mu zapletly nožičky, a pod tlakem se svalil na zem, bylo mu ho akorát tak líto. Nebyl už moc velký na tenhle test? Nevyrojí se v něm nějaké negativní asociace k Timovi samotnému? Ach, to by skutečně nechtěl! A když ho tam tak na zemi přidržoval, zřejíc, že se ani nebrání, byl skutečně naměkko.
Na zemi ho držel asi dvacet vteřin, aby zjistil, jak se bude bránit nebo ne, ale chudák byl asi dost mimo. Dost jasně viděl, že to pro něj není ani hra, ani boj o přežití. Byl jen zmatený. A ač Timek chtěl experimentovat v dobré víře, teď se za sebe zastyděl. Tohle není žádný mazlíček!! Je to vlče. Jeho vlče. Ač se narodil jako parazit, teď nebyl o nic jiný než normální vlčí dítě. A tak by se měl k němu chovat. „Promiň,“ zašeptal a pustil ho. Slovům nejspíš ještě dost nerozuměl, a proto si Timek olízl pysky a čumákem malého párkrát šťouchl do tváře. Prosil ho odpuštění, no vskutku.

Chudák malej byl asi dost vyjukanej. Timek ho vzal vlastně poprvé někam jinak než do okolí jejich domečku, či léčitelského doupěte. Proto ho asi ani nepřekvapilo, že nereagoval na jeho volání hned, tuhle reakci si ale zapamatoval. „Trochu si pohrajeme, ano?“ A vlastně nebyl daleko od pravdy - i hračku tu měl, ve své batožině. Takovou... jak sešitou horkou jehlou, ale věřil, že malého zaujme dostatečně. Nejdřív ale ty nudnější části jeho experimentu. Timči se posadil na sedínku, a Tulipánka párkrát pohladil po zádech. Pak ho jemně a s úměrnou silou začal tlačit do boku, ve snaze ho složit k zemi. Jeho cílem bylo zjistit, jak se bude tlaku přirozeně vzpouzet, či nikoli. A až bude na zemi, test neskončí, ne ne.

Panečku, čas utíkal tak raketovou rychlostí! To by jeden nevěřil. Tulipánek už vypadal jako šesti až sedmi týdenní vlče!! Měli ho jen měsíc, a on už se zdál být tak napřed všem jiným vrstevníkům. Byl vskutku speciální. Tim s ním trávil opravdu mnoho času, a proto by se dalo bezpečně říct, že si ho i oblíbil. Bylo to jen malé nevinné děťátko. Tak se aspoň tvářil. Jediné, co ho od jiných vlčat odlišovalo bylo, že se nikdy nekojil. To byl menší bizárek, ale kupodivu jim to ušetřilo spoustu strastí a starostí.
Bylo už více než zřejmé, že se mu na mozkovničce klubou růžky, tečkování už bylo jasně viditelné. Ten malý rostl do jeho i hariho podoby, to asi nelze popřít. Bylo to ale dost proti všem logickým úvahám, a proto se Tim vždy při podobných myšlenkách napomínal, že hlavně nesmí zešílet.
„Tulipánku,“ oslovil ho, aby sledoval, jak pozorný je, a jestli slyší zřetelně na své jméno. Ve svém věku už by mohl. Jelikož už byl dost zdatný, rozhodl se na něm Timek provést takový malý povahový experiment. Tenhle malý měl totiž stejný problém, kterého se Timek obával už u Guláše - je to jedináček. Jak sociálně zdatný jedinec z něj vyroste? Nebude příliš závislý na rodičích? Bylo opravdu nutné ho co nejdřív začít socializovat, jinak to bude autista jako jeho rodičové. Hrozně rád to vlčátko sledoval, byla na něj vskutku radost pohledět, a tak věřil, že si tento test užije. Snad i Tulipánek.

Timovi stále nebylo úplně nejlépe, ale rozhodně se od svého traumatizujícího zážitku již lepšil. Nebyly to snad ani tři týdny od události, ale zdá, se, že se mu bolístky zacelují. Ono kdyby nebylo Sola, vlka z Nihilu, dnes by tu už nebyl. Měl veliké štěstí, že byl zrovna v okolí vlk s takovou zázračnou magií, neboť jinak by dnešním dnem prděl do hlíny. Solova magie však léčí jen zranění vnější, proto se mu protržená plíce, nebo snad zlomené žebro, muselo zacelit samo. Ve světě vlčím na tyhle úrazy byl jediný lék - semínka máku proti bolesti, a spousta a spousta klidu. Proto i když už se pomalu navracel do práce, nedělal žádné výpravy za bylinkami, pouze hlídal, jestli někdo nepotřebuje v táboře jeho pomoc, nebo třídil bylinky. Tedy ty, co ze zimy ještě ve skladu zbyly.
A měl tu ovšem i malého, dnes už tedy se jménem - Tulipánek. Aktuálně se podobal čtyři až pět týdnů starému vlčeti, a tak nebylo ještě nutné ho tahat do společnosti, na druhou stranu už nebyl tak zranitelný, a změna prostředí mu vyloženě neuškodí. Pacienty tu Timek aktuálně žádné neměl, ale i tak mu raději udělal mechový pelíšek dál, hezky u skladu, aby ho měl u sebe. Ovšem že nemohl z hlavy vyhnat jeho děsivé zrození na svět, ale cítil, jak si ho to dítko nepřímo omotává kolem prstu. Obzvlášť, když ho tu viděl spinkat na pelíšku. Byl prostě rozkošný. V tomto rozjímání Tima přerušil kašel doprovázející pozdrav. „Oh, zdravím, Ryumee,“ pozdravil trochu zaskočeně svojí sestřenici. Zaskočen byl jen proto, že mu bylo jasné, jak bude muset vysvětlovat kde to dítě sebral. A on tušil, že ani jednu lež mu nikdo neuvěří. Žel, nejspíš ani tu pravdu.
Ryumee vypadala trochu přejetá, ale Tim na tom nebyl asi o nic lépe. On jí však mohl pomoci, sám sobě žel nikoli. „To je Tulipánek,“ odpověděl bez zaváhání. „Nalezenec. Našli jsme ho s Harim u řeky Cony, je to asi týden dva zpět. Neměl na sobě žádný pach příslušící ke kterékoli smečce, žádná matka na dohled.“ Řekl to co nejsebevědoměji zvládl, protože čím pevnější ve svém hlase bude, tím uvěřitelnější tahle lež bude. Co o tom, že vlčeti se začínaly v srsti objevovat zelené tečky, a na devadesát procent mu brzo vyraší i růžky. Že tohle dítě není jeho potomkem bude zatloukat asi dost špatně, ale neměl pro to sám ani žádné vysvětlení. Logiku v jeho zrození neviděl, i když nějaké teorie už v hlavě měl.

Timovo bezvědomí netrvalo dlouhou chvíli, naštěstí. Nakonec si ale možná bude přát, aby trvalo celou věčnost, neboť to, co ho čekalo po pořádném zmátoření se, nebylo nic co by kdejaký smrtelník dokázal vstřebat. Dlouho chvíli, těžko říct jak přesně dlouhou, jen oddechoval na zemi. Skoro se zdálo, že ještě spí, ale byl jen dost mimo. Hlasy slyšel i po čas svého bezvědomí, nedokázal si je však k nikomu přiřadit, a ani je dokonale vnímat. Nevěděl, co si říkaly, a nevěděl to ani nyní, když už trochu probuzený byl. „V-vodu,“ vydal ze sebe a pomalu zvedl hlavu. Jindy by mu takové žebrání o základní životadárné tekutiny připadalo neskutečně potupné, nyní neměl na vybranou. Měl vyschlé hrdlo, potřeboval se napít.
Ležel teď už s hlavou vztyčenou, sice pokoušejíc se okem prosondovat okolí, ale vypadal jak přejetý traktorem. Jako by se právě probral z narkózy při těžké operaci. A taky se tak cítil! Bolelo ho na hrudi, snad jako by měl žebra zlomená! Ale dýchalo se mu o dost lépe, než předtím. Zaregistroval, že kromě Hariho je na místě ještě jeden vlk. Nějak si ale nevzpomínal v tuto chvíli, co se vlastně odehrálo. Ono se mu to vybaví, ale až za nějakou tu chvíli. A taky tu bylo něco kvičícího, co mu drásalo uši. Zkrvavené vlče. Když ho u sebe zaregistroval, lekl se tak, že se mu málem srdíčko z hrudi vyskočilo. Ale toho skákání z jeho nebohého hrudního koše už bylo dost, ne? „C-co je to?“ Ptal se zmateně, vyděšeně, snad se i od toho tvora o kousek snažil posunout. Jako by mu pasivně docvaklo, odkud se tu tohle vlče vzalo.

„A já se těším s tebou,“ usmál se zas a znovu. Ano, měl z toho skutečnou radost, jak už bylo řečeno. Žel nějaké rady do mateřství jí dát nemohl, neboť s tím logicky neměl žádné zkušenosti. Tu výchovu Guláše nepovažoval za nějakou hodnotnou znalost, i když to byla doba, na kterou velmi rád vzpomínal. Nakonec byl moc rád, že se Everett vzchopil, a právoplatně začal své otcovské povinnosti plnit. Né, že by Tima snad obtěžovalo za Everetta v tomto ohledu zaskakovat (naopak!), ale nebylo to tak ovšem správně. Naštěstí Guláš už byl dost velký, a neměl v hlavě ty rodinné vazby nějak pomotané.
Ovšem by tu rád při Bellanny porodu byl, nebylo to však možné. Určitě jí pak ale vyzpovídá, jak to vše probíhalo, a bude si dělat poznámky do kůry mozkové. Nepatrně se uchechtl, když do něj šťouchla. On na své schopnosti přijímat chválu bude muset ještě zapracovat. Následující otázka ho však dosti zaskočila. Své vykolejení se ovšem pokusil maximálně skrýt, jak to vlastně vždy v podobných situacích dělal. „Umm,“ začal všeříkajícím citoslovcem. „Já určitě vlastní vlčata neplánuji. Možná bych i rád, ale nejde to. Kdyby se naskytl nějaký sirota, tak takového bych se rád ujal. Rád pomůžu tam, kde je potřeba.“ Usmál se s dojmem, že na otázku odpověděl přímo bravurně. On se nikdy netrápil dumáním, jestli by chtěl nebo nechtěl mít vlastní vlčata, protože nemohl, a s tím se smířil. Jiní stejně hendikepovaníí jedinci by asi zvládli najít způsob, jak to obejít, ale Tima v tomto ohledu asi veškeré pudy obešly obloukem. Vlčata přivádí na svět jako doktor, to bylo jeho poslání. „Ovšem, až budou starší, tak tě u nás rád uvidím.“ Dříve se ale on staví u nich. Snad.
Pořádně špicoval ouška, když Bellanna mluvila o léku. „Zářivník! Toho jsem si naštěstí na podzim udělal zásoby, a ještě jsem ho takřka k ničemu nevyužil.“ Měl radost, že jeho někdy až fanatické křečkování k něčemu taky jednou bude. Ostatně na zimním období se ukázalo, že občas se vyplatí být prostě trochu mešuge. „Hrozně moc ti děkuju, bude se to hodit. Zatím jsem všechny léčil tak nějak experimentálně, a ač se nedá říct, že by léčba vůbec nezabírala, tak to jde dost pomalu.“ A bál se, jestli se některých nebudou držet i nějaké dozvuky nemoci i po zaléčení.

Timek oddechoval na peleši, a pozorně vlče sledoval. Jako kdyby snad očekával, že zas plánuje na něco nebo někoho skákat. Ale takovému scénáři teď nic nenasvědčovalo. Mimino mělo uši k hlavě stažené, dost zjevně vyděšené z těch všech okolních vjemů. Božínku, ten malý se jen bojí. Tim v sobě potlačoval nutkání si to vlče k sobě přivinout a ukonejšit. Je to přeci parazit, který se přiživoval na jeho těle. Jenže... nevěřili byste tomu, kdybyste ho tu tak viděli. „Ne, to rozhodně není normální vlče, ale... co navrhuješ?“ Přesunul teď svůj pohled na bílého. „Někde ho nechat napospas osudu? Já-, já nevím, jestli bych to dokázal.“ Ne, určitě ne. A k radikálnějšímu řešení by sklouznul jen těžko. Na to byl moc slabý.
Švihnul ocasem a zase přesunul pohled k vlčeti. „Možná bychom si ho měli nechat, mít ho pod kontrolou, sledovat ho. Vychovat ho jako normální vlče, a až podle případných problémů se zařídit jinak.“ Ano, toto byl pro něj komfortnější návrh. Když se ta věc promění zase v nějakou housenku, bude jednodušší jej odstranit. Takhle ale ne. „Jenže... když smečce řekneme, co se stalo, budou si myslet, že jsme závisláci na opiátech.“ Actually, radši by byl kus smažáka, než aby musel obhajovat co se skutečně stalo.

Dávalo by to smysl, ale v tomhle světě né vše musí dávat smysl, že? Kde on byl, když měl tu amnésii? Co se mu stalo? Kdo mu způsobil to trauma, které má zamčené v hlubinách svého mozku? Bylo tu tolik věcí, na které neexistovaly odpovědi, a stejně tak může existovat i nějaký takový parazit, který by odpovídal téhle diagnóze. „Živý.“ Zopakoval. Bylo to sakra děsivý, byl z toho úplně oněmělý! Jedna část mozku mu říkala, aby tomu nevěřil, druhá měla tušení, že by to mohla být dost možná i pravda.
Oklepal se, jako by snad chtěl ze sebe ten nepříjemný pocit, jaký v něm tohle setkání teď navodilo, setřást. Jako by chtěl ze sebe setřást toho parazita, který se měl přiživovat na jeho těle. „To máš jistě pravdu. Budu muset přitvrdit.“ Ano, klidně se přiotrávit. Bylinek se nebál, nebál se otravy – rozhodně se ale bál nějakého parazita, kterého by mohl mít v těle. On s nikým svůj interiér sdílet nechce! „Umřu?“ Dobrá otázka, avšak řečnická. Tahle vlčina nemohla na ní odpověď znát, a stejně tak jí nemohl znát ani Tim. Měl by se ale smířit s nejhorší možnou variantou, ať pak není zaskočený.

Timek se usmál. No, bylo fajn taky najít pro jednou někoho, kdo si všímal přírody kolem sebe, dokázal se snad i zastavit a užít si těch zajímavostí a detailů, které příroda naskýtala. „Ano. Jaro je symbolem znovuzrození. Všechno vzkvétá a probouzí se k životu.“ Spousta vlčat se na jaře objevuje... no jo. Bylo to vskutku krásné roční období, bezpochyby Timovo nejoblíbenější. Jen škoda, že si to teď nedokázala tolik užít.
„Věřím tomu.“ Většinou byl pozitivní, ale v tomhle asi ani moc ne. Nikdy takhle vážně nemocný nebyl, a tak se asi přirozeně trochu bál. „Já jsem Timothée, medik ze smečky Přízračné. Jak se ti tu zatím líbí?“ Zajímalo ho. Jistě už nějaké poznatky mít mohla. Třeba už i někoho potkala, a tak se pasivně Timči dozví i nějaké drby. Né, že by ho teď nějaké drby v jeho situaci nějak zajímalo.

Bezpochyby i Timovi kamarádka jako Bellanna v životě jen prospěje. Měl z ní takový dojem, jako by jí znal už celá léta. Jako staří přátelé z dětství. „Samozřejmě, to se vše budeš učit hlavně za pochodu. I když máš strach, věřím, že to dobře dopadne.“ Pronesl a opětovně se usmál. Pozitivní pro ní může být, že rodila každá druhá vlčina, a většina z těch rodiček i úspěšně. Lékařský dozor mít jistě bude, a sama je koneckonců léčitelkou, tak v tom mohla mít určitou výhodu. A nejspíš i nevýhodu. „To budete mít veselo.“ Tetelil se nad představou xy mimísků. Pro něj dost mimísků není nikdy dost, ale copak do toho mohl kecat? Asi těžko. Jedno ale uznat musel – nechtělo by se mu rodit ani jedno vlče, natož třeba takových pět!
Jak ho Bellanna pochválila, zdálo se mu, jako by ta slova řekl jen proto, aby dostal nějaké poplácání po rameni. Ale to vůbec!! On si za záchranu života vlčete určitě nehodlal brát nějaké ovace. Bylo to automatické! „Zázrakem bych se nenazýval,“ zamrmlal snad i stydlivě, ale jen proto, že prostě chválu přijmout nedokázal. „To je pochopitelné, jsi přeci jejich matka. Sám si to jen těžko dokážu představit.“ Jen těžko bude matkou! Veškeré emoce matek on však respektoval. Ony byly životadárci, ony potřebovaly ty skutečné ovace, skutečný respekt! „Určitě. Když se narodí teď, tak na léto už budou připravená podnikat všelijaká dobrodružství.“ Takže určitá výhoda v tom udělat si vlčata v zimě existovala. Na léto už budou připravená cvičit mozečky i tělo, a na další zimu zvládnou být užitečná pracovní síla. „Přijdu se pak určitě podívat, sám jsem zvědavý.“ A jak!
„Tyjo, zvládlas to i s prckama, jo?“ Nemocná, a ještě navíc v požehnaném stavu! Tim věděl, proč si myslel, že matky jsou super-vlci. „Ano, přesně tak. Hlavně ty skvrny jsou zvláštní, ty jsem u normálních respiračních problémů snad ještě neviděl.“ Tímhle se dala ta nemoc vcelku dobře identifikovat od obyčejného nachlazení. „Lék? Opravdu?“ Zastříhal ušima. To byla dost pozitivní zpráva! Evidentně medicína v Nihilu byla o krok napřed od Přízračných. To bude třeba urychleně napravit!

Ať už se to S'Arikovi líbilo nebo ne, karanténa byla nevyhnutelná. A Timek bude trvat na tom, aby jí Ordo dodržel, protože samozřejmě nechtěl, aby vůdce skončil s nějakými trvalými následky, nebo nedej bože v hrobě. I to se v jeho věku mohlo stát, a uvedomoval si to jak on, tak nejspíš i sám S'Arik. Stejně jako Tim byl ale workoholik, a proto bude možná těžké ho v té karanténě nezbytně dlouhou dobu udržet. No, rohatý medik se nedá. „Hned jak vám připravím první dávku medicíny, tak zajdu do smečkové nory, a řeknu to všem, které tam zrovna odchytím.“ Slíbil mu, aby se nemusel bát, že se smečka jeho hospitalizací snad začne rozpadat. Všechno bude v klidu, určitě.
No ovšem, Ordo ani pořádně nelehl na pelech, a už mluvil o práci! „Na to teď nemyslete. Ryumee za vás zvládne zaskočit, a my ostatní jí kdyžtak pomůžeme.“ Pronesl, neboť bylo opravdu důležité, aby S'Arik nyní odpočíval, a nemyslel na práci. Nechal tmavého vlka ulehnout, mezitím už však běžel ke své rozdělané práci. Připravoval dávku bylinek sic pro Guláše, tuhle dávku ale nakonec udělá pro S'Arika. Řebříček, šalvěj, zářivník. Ještě, že si na podzim dělal zásoby právě zářivníku! Dost se mu to teď hodilo. Byl to taky důkaz, že je lepší být zbytečně moc připravený, než se pak divit. Jeho workoholictví se vyplácí!
Timči z bylinek udělal směs a tu pak zabalil do listu právě šalvěje. Tak se to snad bude šéfovi lépe papat. „Tu máte. Snězte to,“ poručil, když mu léky donesl. Samozřejmě počká, až to před ním Ordo příkladně sní! „Pak vám tu asi ještě zaliju pouštní růži. Už mám jednu poslední.“ Pouštních růží měl přes zimu snad všeho všudy jen tři. Když byl ale nemocný sám Ordo, nebylo nutno si tu poslední šetřit na horší časy. Horší čas byl už teď. „Bude se vám lépe dýchat.“ Pacienti to jistě ocení.

Těžko by se dalo slovy vyjádřit, jak se v posledních pár dnech Tim cítil. Snad raději nijak. Vyhýbal se nějakému příliš hlubokému dumání nad vlastními myšlenkami, protože většinou končili u toho traumatického zážitku, kterým si prošel. A to si ho celý ani pořádně nepamatoval. Né každému se poštěstí, aby mu z hrudního koše vyskočilo vlče. Ano, čtete správně. Vlče. Tim mu to ale nevěřil. Byl to parazit, co se jenom jako vlče tvářil, ale společného s ním měl jenom ten vzhled. Nakonec to byl i ten problém, protože kdyby jako vlče nevypadal, skončil by někde v řece, nebo tak. Ač se nezdálo, že by k nějakému tak razantnímu řešení kdy Timek došel, myslel si opak. Parazita, který ho málem připravil o život, a mohl by případně o život připravit i další, by na světě dále nenechal. Né, ani on, spasitel takřka všeho živého. Strach by byl tentokrát mocnější.
Ale přeci jen tu ten parazit byl. Živ a zdánlivě zdráv. Parazit přežil cestu z Nihilu až sem, držen v tlamě Hariho, chovající se jako běžné vlčí dítě. Tim byl vyčerpaný, otupělý, a nejraději by v tom bezvědomí, v kterém se u řeky Cony ocitnul, zůstal. Byl to ale statečný kluk, co se nemínil toho života jen tak vzdát, když už byl zubaté sebrán z lopaty. Odpočinek ale bude potřebovat jako sůl. „Konečně doma,“ pronesl takřka neslyšně, když vešel do jejich bydla. Bez váhání se tam svalil na pelech, výjimečně nepředstírajíc, že je v pohodě. Není. Ale nevěděl přesně, v jakém slova smyslu. I když by vůbec nebylo na škodu hned zavřít oka, svůj pohled směřoval k bílému s miminem v tlamě. Nedalo se popřít, že byl na toho tvora zvědavý. Ač byl v jistém slova smyslu naštvaný, že si ten parazit dovolil s ním sdílet tělo, a takřka ho připravit o život, na druhou stranu mu to připadalo, jako by si snad nějaké skutečné vlče vysnil, a osud mu ho pak nadělil tím nejbizarnějším způsobem. „Co budeme dělat?“ Ptal se tiše, vlastně ani nepídíc se po odpovědi. Když už ho tu mají, mají v plánu si ho nechat? Zkoumat ho, vychovat jej? Ale co budou dělat právě teď? Jak tohle objasní smečce?