Príspevky užívateľa

Daněk x Giuseppe
Ghaayel x Zathrian
Ossian x Salome

Ano, Timek bděl celou noc - pozoroval hvězdy. Jeho myšlenky se točili nejspíše okolo života ve smečce, snažil se si vzpomenout na vlastní ceremoniál, kterým ho provázela snad ještě Bea. Bea, která byla tak dávno pryč, že si na ní Tim jen těžko pamatoval. Světlá písková srst, ale pach... ten už snad v kartotéce známostí ani neměl. Stejně tak jako mnohé jiné, které si kdokoli z aktuálně žijících sotva vzpomínal. Neznamenalo to však, že byli smečky součástí o něco méně než ti, kteří se zde rozhodli dožít do samotné smrti. Tim to tak plánoval. Né, že by zrovna přemýšlel nad smrtí, ale byl zvědavý, kdo na něj na obloze čeká. Co jeho rodiče? Žili ještě?
Když se pak začalo rozednívat, tak se začala rozednívat i Timova mysl. Žádné myšlenky na smrt. Uslyšel Ariu, jak se vyplahočila z jeskyně, a otočil za ní hlavu. Zdála se být tím zážitkem vyřízená - nevzpomínal si, jestli jej samotného to takto odrovnalo. „Jsi v pořádku?“ Zeptal se jí, když si s určitou rezignací lehla.

Hari se vzbudil takřka okamžitě, načež Tim pomalinku zamával ocasem ze strany na stranu. „Vlče, Hari,“ odsouhlasil mu otázku, kterou ze sebe nejspíš bílý vlk dostal v rozespalém stavu. „Cielo mi ho nechal na hranicích - ukradl ho z Kultu. Tedy, zachránil, dle jeho slov. Ale je to jeho vlče.“ Pach mu to prozrazoval, Cielo nebyl nevinný - nakonec proč by unášel úplně cizího potomka z takového místa jakým byl Kult, že? Stále nechápal, jak jim tato skutečnost mohla uniknout - že se Cielo tahal s někým zvenku, ale stalo se. „Ryumee chtěla, abychom si jej prozatím nechali. Pokud se pro něj Kult však vrátí, vrátíme jim ho.“ Řekl a čumákem do dítka jemně drknul. Teď už se mohla vydat pomalu bílého zkoumat, pokud k tomu měla ještě energii. „Ano, tohle je tvůj nový domov,“ odpověděl jí ještě, netušíc, na kolik mu rozuměla.

Timek se na vlčinu pousmál, když se úkolu chopila se vší vervou. Na svůj rituál si sotva pamatoval - bylo to už opravdu dávno. Ach, byl starý jak sám Dracula - ale ještě né tak starý jako S'Arik. „Tak hodně štěstí,“ přikývl jí k dobrému včeru, a zůstal sedět na svém místě. Ještě vlčinu sledoval, jak jde do jeskyně, ale pak už se sám otočil ke hvězdám. Probdí celou noc, protože to byl hodný kluk, co zkrátka dodržoval pravidla - a chtěl tu být, kdyby se náhodou Arii něco stalo. Přeci jen, byla hluboká noc v horách, a jeden by tu neměl sám dlouho zůstávat na popospas přírodním vlivům. Včetně horských koček. Ale na ty snad dnes nedojde - i když jeden musel být stále v pozoru.

Netrvalo dlouho, a před ním už se zjevila Aria. Šedivá a zdánlivě obyčejná srst nepochybně skrývala potenciál, jaký tahle cizinka měla. Jako coelo vždycky rád viděl nováčky, kteří se ve smečce dobře uchytí a zdárně angažují. „Přeji pěkný večer, Ario,“ pozdravil jí a švihl ocasem. „Jsi připravená projít přijímacím rituálem?“ Zeptal se jí s pohledem na ní upřeným. Věděla, co jí v jeskyně může čekat? Timek byl ready jí o tom více povědět, ale nikam nespěchal. Ostatně na tento rituál měla Aria celou noc, a Tim také.
„Až do jeskyně vstoupíš, pohltí tě magické plyny, které ti napomohou se během spánku spojit s hvězdami. Až se pak probudíš, vyhledáš mě - budu tu na tebe čekat - a povíš mi, co se ti zdálo.“ Vzpomínal na svoje návštěvy hvězdné jeskyně. Nenavštěvoval toto místo jen kvůli rituálům, ale také když chtěl uvolnit napjatou mysl. Věřil, že hvězdy mu mají ještě hodně co říci.

Dostal od Ryumee povolení si to dítko prozatím nechat, a tak bylo těžké skrývat radost. vždycky měl radost z mimísků, kterých se mohl ujmout, a vůbec nevadilo, že bylo kradené. Jelikož jen těžko mohl mít mimísky vlastní, vždy se nad nějakým nebohým mládětem slitoval. Jeho matka je třeba opravdu už po smrti. Ale zde jí bude dobře. Nesl jí tedy od močálů před starý hvozd až do jeskyně, která náležela jen a pouze Timovi a Harimu. Pach prozradil, že bílý umbra nejspíše doma zaspával. Jak bude nadšený, když se dozví, že jeho partner domů zase přitáhl nějaké dítě? Tentokrát to mělo ale pozitivum - nevyskočilo mu z hrudního koše. Ač krádež z Kultu také nebyla zrovna dvakrát nejlepší možností.
Vešel do jeskyně s mimískem v tlamě, a položil jej na zem. Pohled mu spočinul na bílém kožichu. „Hari?“ Oslovil ho tiše, aby ho nevylekal, kdyby opravdu už tvrdě spal. Držel si to vlče zatím u sebe, aby ani ono nějakým poskakováním Hariho nevzbudilo. Ač tušil, že vlče musí být dosti unavené - bůh ví, co všechno si během dne prožilo.

Přišel velký den - večer. Pro Tima i pro tu novou členku jejich smečky, Ariu, která za sebou již měla zdárně splněnou zkoušku. Ještě nikdy do jeskyně nikoho nebral, a tak cítil nepatrnou tíhu odpovědnosti. Už byl dávno coelo, takže by to pro něj neměl být žádný problém. Přesto cítil z této nové zkušenosti, kterou má nabýt, mírné vzrušení.
Když k jeskyni dorazil, Aria tam ještě nebyla - ale žádný spěch! Tim přeci vyrazil o chvíli dříve, aby náhodou nemeškal. Sníh mu cestu trochu znepříjemnil, ale už byl na zdejší podnebí tak docela zvyklý, a nějak se s tím popral. U jeskyně se posadil a vzhlédl k noční obloze, která už nyní naskýtala pohled na všechna souhvězdí. Jakou zprávu dnes Aria v jeskyni obdrží? Bude hvězdnými předky vůbec přijata? Ano, toho se nebál. Zatím se prokazovala jako důvěryhodná vlčina.

Zapeklitá to situace. Nebyla by tak zapeklitá, kdyby Timek Cielovi na to celé nekývnul. Ale kdyby ho odmítnul, mohl si být jist, že jej opravdu někde nenechá napospas osudu? Mohl si být jist, že by ho skutečně běžel vrátit zpátky do Kultu? Nemohl. Nemohl si být ničím, co vyšlo z úst jedince, který se měsíce tahal s někým zvenku, a ještě si s ním udělal potomky. Neřekl o tom nikomu, a podrazil tak smečku. Rodinu. Vlky, kteří mu poskytli domov, když to nejvíce potřeboval. Smutné.
Potlačil radost, kterou na vteřinku pocítil ze slov Ryumee. Toho mimíska si může nechat. Byla to krádež, ale emoce... ty se Timcka zcela zmocnily. „Dobře, tak ano,“ odkýval tedy její rozhodnutí. Možná byly její obavy oprávněné, možná se jí také zachtělo zmocnit po vlčeti. Ale ne, taková nerozumná jistě Ryumee není. „Postarám se tedy o něj.“ Těšil se z této představy, a pohlédl na tu malou. Ach, jak tě jen pojmenujeme? Bude se muset s Harim poradit!

Tmavý medik si povzdechl. Nuže, co tu měl se svým synovcem dělat? Jak rád by mu pomohl, ale úplně už se nedokázal vžít do té mládenecké duše. Jeho z psychických problémů vždy vysvobodila práce, ale to tady mladému opravdu cpát nebude. By pak zněl jako nějaký boomer, který chce z vydeptaných týnejdžrů vymlátit psychické problémy vojnou. Takový Tim nebyl. Měl pro synovečka pochopení. „Pojďme s tím začít teď - projděme se spolu, třeba kolem jezera. Nebudeme dělat nic, nemusíme ani mluvit - pokud o to nebudeš stát.“ Navrhnul mu. Jedna bezstarostná procházka může udělat mnoho - a od práce je opravdu nijak extra nezdrží. Přál by si, aby na to chlapec kývnul. Prospěje mu to.

Timek si povzdechl, nejspíš nad sám sebou. Toho chybějícího přívěsku u Ciela si všimnout mohl - ale docvaklo by mu to v tu chvíli? Nakonec si ho mohl jen doma nechat- ale ne, prostě to byla Timova chyba. Netřeba v tom hledat nějaké důvody k výmluvám. „Ovšem, to si nemůžeme dovolit.“ Dal Ryumee samozřejmě za pravdu. Jako fortis věděla co je správné, a věděl to i Timek jako coelo. Při pohledu na to vlče to bylo možná těžké, ale muselo to tak být. „Někde tam může být jeho matka, která po něm teskní. A já bych nerad něco takového podporoval.“ Je to tak. Jeho matka může být naživu, né jak se Cielo snažil tvrdit, že je po smrti. A někde po tom mimískovi pláče! „Až se umoudří počasí, snad abych ho šel vrátit.“ Tak to bylo správné!

Neodpověděla. Možná mu ani nerozuměla - kdo ví, jaká je v Kultu výchova vlčat, že? Cielo lhát vůbec nemusel, klidně mohla býti zanedbaná! „Tady ne,“ odpověděl jí. On žádný smrad necítil! On se tady přeci narodil, v tomto kraji, tak jak by mohl? Nejspíš už byl prostě zvyklý - to město bezpochyby smrdí daleko víc! Ale nemohl soudit.
Když pak přišla Ryumee, sledovala Tima pohledem, který po něm házela častokrát v dobách, kdy se Tim teprve regeneroval po své ztrátě paměti. Kárala ho očima, jako hloupého sigmu, a on se zastyděl. Submisivně zašvihal ocasem. Udělal chybu, že ano? Ano. Nejspíše se nechal prostě uchlácholit slovy Ciela a tím sladkým mimískem - ach! Jak jen byl hloupý! „Cielo ho nechal u hranic a zmizel.“ Řekl a pak si vzpomněl, že Cielo u sebe neměl smečkový přívěsek. Mohl si ho jen nechat doma, ale... tak to nebylo, že? „Ale ty už ses s ním setkala, že ano?“ Dovtípil se. Nebude tu ze sebe dělat blbce - prostě a jednoduše uzná, že pochybil.

Tim byl ponořen hlavně do svých myšlenek, přemýšlel o veškerých náznacích, které na Gulášovi mohl nebo nemohl vidět. Očima ale koukal po táboře a počítal přítomné vlky. Jedním uchem byl přítomný i S'Arikovi, samozřejmě. Ten se jal situaci komentovat po svém. Ach, neměl mu to nejspíš za zlé - vždyť Tim mohl skutečně jen plašit! Ale better safe then sorry. Fakt, že si s sebou vzal jeho synovec společnost ho značně uklidňoval. I lexovi to přišlo nelogické, a tak tu byla naděje doufat, že se Timek jen mýlil. „Věřím, že když si vzal Berryho, o nic by se nepokusil. Ale raději bych si byl jistý.“ A jistý si žel nebyl. On ani nemusel mít na mysli sebeukončení, stačilo, že se vydali do hor na sběr šišek.
Byl více než rád, že se úkolu chopil sám Hari - ač za doprovodu né tak fyzicky zdatných jedinců - a trochu se uklidnil. Všechno bude dobré, že ano? Sám nevěděl, jestli Ryumina magie funguje tak, že o neštěstí předpovídá, či je to vize událostí, které se dějí právě nyní. Měl zde tedy naději. „Za malou chvilku se dojdu podívat za Ryumee, ale dokud tu nebudou všechna její vlčata, jsem si jist, že nebude o nic klidnější.“ Povzdechl si. Jistě i S'Arikovi došlo, že toto je teď prioritou, jinou pomoc si však Tim pro svou rodinu teď představit nedokázal. Děti jsou teď na prvním místě.
Ulevilo se mu, když se na scéně objevil Asteri. Ani neměl potřebu nějak komentovat jeho clumsy příchod, byl prostě jen rád, že tohohle chlapce vidí živého a zdravého. Jen ho čekaly nepříjemné zprávy, o kterých Tim netušil, jak je mladý estrelák přijme. „Asteri, tvoje matka na tom není dobře, ale jsem si jist, že bude ráda, když se za ní zastavíš. Je v léčitelském doupěti.“ Ryumee by se mohlo ulevit, kdyby věděla, že aspoň dvě její dítka jsou v pořádku. „Pověz, kdy jsi naposledy mluvil s Ghulassem?“ Chtěl však nejprve vědět. Mohl by mít nějaké indicie o jeho psychickém stavu.
Jaká smůla, že Timova obava se zatím naplňovala - Apollyon chyběl. „Dnes jsem ho neviděl,“ odpověděl S'Arikovi. A byla to skutečnost, která ho značně znepokojovala. Nechtěl však své domněnky říkat nahlas, neboť byl teď pln strachu o Ghulasse a mohl tu roznášet jen nesmyslné domněnky a zbytečnou paniku.

Timek si nebyl jist, jeslti dělá dobře - s tím dítkem, které tu slíbil pohlídat Cielovi. Jenomže Cielo se vrátí bůh ví kdy, a tak bylo třeba s touto skutečností obeznámit Ryumee. On nevěděl, že Cielo byl právě ze smečky vyhnán, a že Ryumee asi touhle krádeží nebude oslněna, on jen a pouze plnil své povinnosti. Povinnosti podat pomocnou tlapku dítku v nesnázích. „Copak s tebou uděláme, hm? Jakpak se vůbec jmenuješ?“ Ptal se, když si dítko odložil na cestě do tábora. Vzal ho i s tím hadem od jejího otce, ale nebyl z toho zrovna dvakrát nadšený. Hm, mohlo si tohle vlčátko vůbec svoje jméno pamatovat? Mohlo ho už vnímat? Pokud ne, dostane nové, určitě hezké.
Myslel, že je Ryumee v táboře, ale když se k Timovým smyslům brzy donesl její přibližující se pach, byl vlastně rád, že se s ní sejde už zde. Nejspíše byla někde na obhlídce území - Timek netušil, že právě při ní potkala Ciela ještě dřív jak on. „Ryumee?“ Oslovil jí trochu nejistě, když v dálce spatřil vlčí siluetu.

Timek byl rád, že viděl na místě shromáždění aspoň Arae, ale tak docela ho to neuklidnilo. Začalo se mu hůře dýchat, neboť musel přemýšlet - ublížil by si Ghulass? Fakt, že odešel do hor s Berrym by mohl znamenat, že to v plánu neměl, ale... mohl si být opravdu jistý? „Přál bych si, abych si to myslet nemusel,“ podíval se na Hariho upřímně. Otázka na jeho oblíbená místa vedla Timovi myšlenky k dumání nad tím, kde by chtěl Guláš takový čin spáchat. Byly to opravdu těžké myšlenky, ale věděl, že na nich může záviset jeho život. „Já-, myslím si, že by takovou věc chtěl udělat vysoko v horách - aby byl blíže hvězdám.“ Rozhodně dávalo smysl, aby hledali prve právě na vrcholcích hor. Snažil se ale myslet na to, že tam byl snad přeci s Berrym - a že by před ním takový čin nespáchal. Byla tu ale ještě jedna skutečnost, která Tima děsila. Guláš se mu přeci svěřil, že měl strach z Apollyona. Tihle dva mezi sebou měli konflikt. Existuje šance, že se jejich slovní přestřelky mohly přehoupnout v něco víc? Nechtěl na to pomyslet. A proto nemohl nic než se ke hvězdám modlit, že se aspoň jeden z nich do pár minut objeví v táboře. Musí. Než si začne v hlavě tvořit ty děsivé scénáře.
Musel tu zůstat. Samozřejmě, že měl tendence vyskočit na nohy a sám jít rodinu hledat, ale pro jeho bezpečnost to nešlo. Musí dát také pozor na Ryumee, a být tu s ní, až jí ta epizoda přejde. Teď se musel zhluboka nadechnout a na chvíli svoje strachy potlačit. Protože smečka ho potřebovala. Ryumee ho potřebovala.

Naštěstí se brzy dostavil S'Arik a hned na to i Hari. Více kompetentnějších jedinců k nějakému menšímu uklidnění asi na chvíli nepotřeboval - teď bylo potřeba zachovat chladnou hlavu. Jenže to bylo těžké, když věděl, že ohroženi na životě mohou být estrelácké děti. Děti!! Jen to ne. „Ano, Ryumee - měla tu svou vizi - předtuchu,“ řekl k oběma jedincům. „Pokud si dobře vzpomínám na její slova o své magii, tak čím hůř na tom ona sama je, tím horší čin se může stát jejímu blízkému. A ona se chuděrka nemůže ani z pelechu zvednout, sotva byla schopná slova. Aria je s ní." Pověděl jim s velkou obavou v hlase, aby bylo jasné, jak vážné to může být. Jestli mluvil o konkrétní osobě? Musel na lexův dotaz zakroutil hlavou, ale někoho přeci jen na mysli měl. „Jen domněnku. Mám jen domněnku,“ řekl k němu. Věděl, že z domněnky vařit nelze, ale v tomhle případě bude asi lepší chytnout se aspoň takové indície. Ovšem se to netýkalo nikoho jiného než jeho synovce - Guláše. Pramenila z jejich nedávného rozhovoru, z kterého plynulo, že měl Guláš guláš v hlavě. Měl potíže, se kterými se jen sotva svěřil právě s Timem. „Bojím se o Ghulasse. Nebyl na tom teď psychicky dobře.“ Ano, chtěl tím naznačit jediné - že jeho synovec by si snad mohl chtít ublížit na zdraví. Povídá se, že ti mladí hoši jsou k těmto problémům náchylnější, a na Gulášovi v posledních týdnech - ba i možná měsících - takové náznaky viděl. Nebo jen přeháněl? Přeháněl, protože Ghulasse nejen že odrodil a odchoval, ale také za vlastní dítě považoval? Na takovém místě je asi logické, že se pak o něj bál. Dokud ho tu neuvidí stát, nebude klidný.