Príspevky užívateľa

pousmál jsem se když se ozval ohledně smečky.
,,Ano.. byl jsme vyvrhelem a to jen díky tomu, že jsme neuměl létat, byl jsem dán jako oběť, protože si všichni mysleli, že jsme jejich prokletí."
Vysvětloval jsme Irisovi. pak jsme ho poslouchal.
,,no... mohu se zkusit domluvit zda by jsi tam nemohl na týden být a pak se rozhodneš, co ty na to?"
Optal jsem se ho a pohlédl mu do "očí".

Mlčky jsem byl na místě a pozoroval vlka přes pár děr v keři, když se ale vlk otočil na mě. Chvíli jsme nic nedělal, pak jsem ale vyskočil po vlkovi a svalil ho na záda, Vrčel jsem na něj, ale když jsme začichal, cítil jsem stejný pach z vlka jako zde v okolí. já byl na území smečky?? vyděšeně jsem slezl z vlka a udělal pár kroků na stranu, zaklapal jsem tlamou a tím Kir přestal krákat.
,,já jsem na území smečky, že ano?"
optal jsme se vlka, abych se ujistil, těmto problémům jsme se snažil vyhýbat, ale nevěděl jsme že ten zápach smrti není tím městem, ale tou smečkou, zda-li tady nějaká byla.

Pousmál jsem se.
,,protože tam nějakou dobu žiji a vím jací tam jiní jsou. a jestli se někteří bát budou, dají ti i přes to šanci. Jsme nihil. vzhled nás neodradí od duše."
Vysvětloval jsem mu a musel jsem zavést i o tom strachu, patří to k tomu.
,,Víš Iri, vlci se tě někdy bát budou, protože netuší co očekávat, ale chytří ti dají šanci a zjistí, že jejich myšlenky jsou zcela špatné. Strach je v životě normální, nenávist ne. kdo nenávidí nechápe co znamená život, nebo byl až moc ublíženej na to, aby chápal."
Vysvětloval jsme dál Irisovi.
,,víš, že můj největší strach byla smečka? a hlavně vlci. Dlouhé léta jsem se tomu vyhýbal od mojí první smečky. Do smečky jsem se dostal znovu až tady, dal jsem šanci jim, šanci ostatním...šanci tobě. a zjištuji čím dál tím víc, že jsme se vyhýbal zbytečně..tu bolest kterou jsem v sobě měl a furt mám vytvořila moje rodná smečka, můj otec, né oni, né ty. musel jsem hodit minulost za hlavu, abych mohl žít a nelituji toho, ano furt mě to prohání a asi navždy prohánět bude, ale teď jsem tady, teď zde žiju a nelituji ani jednoho."
Vysvětlil jsme vlkovi pravdu o mojí minulosti a strachu.

Pousmál jsem se nad slovy Rio.
,,uvidíme.."
Pověděl jsem smutně a sledoval místa za hranicemi. Na jednu stranu jsme doufal že něco tam potkáme, na stranu druhou? byla zde se mnou Rio. nevím jak by Mira zvládla že jsme byli na hranicích a něco na nás zaútočilo. Z myšlenek mě však probrala věta od Rio nad kterou jsme se zachehctal.
,,bez listí?"
Pohlédl jsem na Rio.

Pousměju se když se přizná a povzdechnu si. přišlo mi to roztomilé.
,,Iri.."
přitulil jsme se k němu.
,,nemyslím si o tobě nic špatného a toto mi přijde zcela normální...bohužel, aby jsi s emnou trávil tolik času tak bys musel být členem naší smečky.. pak by jsme se viděli každý den, mohl bych tě sám zaučovat."
Pousmál jsem s ena něj.
,,a neboj se, na tvůj vzhled nebudou nadávat, nebudou mít z tebe strach, ale budeš obří hračka pro děti."
zasmál jsem se nad představou.

Procházel jsme tmavým lesem a občas zahlédl obrys něčeho nad stromy, nebyl daleko, však ani nebyl blízko, nevěděl jsem co to je, kde se to tu vzalo a proto jsem to chtěl prozkoumat. Mojí klidnou noční procházku, ale prořízli kroky přímo přede mnou. Zavětřil jsem a naštěstí však i neštěstí vítr nešel jeho směrem, ale ani mým. Ani jeden jsme se nemohli cítit. Zaklapal jsme potichu pusou a černý erbenový pták vyletěl z mých zad, mezitím co jsem se já schoval v křoví.
Kir letěl obhlédnout, kdo před námi je, když zahlédl šedého vlka, přiletěl zpět, né nade mě, spíše kousek ode mě a klapáním zobáku ukazoval kde vlk je, Když vlk přišel do jeho zorného pole spustil svoji krákací hymnu.

Pousmál jsme se když mi vlk řekl že opatrný budu, což jsme i doufalf, že se splní.
,,děkuji za tvojí důvěru."
Zavrtěl jsme štastně ocasem a pak ho poslouchal.
,,nic? takže toto."
drkl jsme tlapou do jeho.
,,je nic? víš že nemám rád lži?"
optal jsem se ho zahleděn do místa, kde mají být oči.

pousmál jsme se.
,,víš Rio... lituji toho co se stalo.. nikdy jsem s vlčaty nepracoval a byl jsme psychicky nevyrovnaný.. a věc vedla k druhé a jediný dobrý vztah je Maxwell...chtěl bych to spravit.. strašně moc, ale mám strach, že to zhorším. Jsme rád, že je jendou za čas vidím, že si něco řekneme.. ale u jednoho si ani nic neřekneme.. nevím jak s ním komunikovat, dělá mi to problém.."
Povzdechl jsem si. Pak jsem se usmál.
,,až přijdou..bude všechno zas jako dřív."
Pousmál jsem se při zopakování jejích slov

,,je když to neumíš. proto se učím."
vysvětlil jsme Irisovi.
,,na jednu stranu, vše je nebezpečné. být tulákem je nebezpečné, však i být ve smečce."
Pousmál jsem se na Irise.
,,mockrát děkuji.. jsi zlatíčko."
usmál jsem se pořádně, ale pak koukl na tu páru a zas na irise.
,,povídej co máš na jazyku? co tě trápí?"
optal jsem se Irise, sice jsme s emockrát neviděli, ale už jsem si všiml jak s emu ten opar mění při myšlenkách či emocí, nevěděl jsme přesně jak a proč, ale to se postupně naučím.

pousmál jsem se, když Iris chtěl poznat co dělám ve smečce.
,,no. v tuto chvíli se snažím dostat ke špehům, jinak se tam snažím pomáhat ostatním, teď v tuto chvíli většinou chodím s vlčaty a celkově mladšími a bavím se s nimi o různých věcech, hlavně ale o smečce a co chtějí dělat. Obcházím hranice a kontroluji, zda je vše v pořádku."
upřesnil jsem Irisovi svojí vlastní práci v Nihilu.
,,je tam klid naštěstí"
usmál jsem se.

Usmíval jsem se a trošku se i pochechtával, však ale úsměv mi brzo spadl.
,,já... uuh"
zaknučel jsem.
,,Iri... víš že jsem ve smečce..bohužel nemohu zde dlouho zůstat.."
vydechl jsem smutně, věděl jsem jak se cítí, bolelo to i mě, ale doma mám povinnosti...mladší sourozence.. rodinu.. chtěl jsem aby šel se mnou, ale nutit ho nechci.. ale tato dálka mě strašně moc ubíjela.

,,určitě přijď, třeštiprdlo."
Odpověděl jsme jí a zasmál jsem se. Byl jsme rád za tuto konverzaci s ní, bylo to moc příjemné ikdyž jsme musel hlídat a sledovat hranice, jestli by zde takto pozdě v noci někdo naběhl, dopadlo by to velice špatně.
,,bohužel je..ale je to život no.."
usmál jsme se povzbudivě a pak Rio olízl na hlavičce.
,,vím že se vrátí, věřím tomu. jen je zde bez nich.. prázdno. je to zvláštní. Oni byli ti kteří mě adoptovali a starali se o mě zbytek mého dětství a teď? když jsme už dospělej a oni najendou odešli.. přirostli mi k srdci."
přiznal jsme Rio.

Zasmál jsem se.
,,určitě tě to naučím."
usmál jsem se na Irise a zavrtěl ocasem.
,,budu tvůj dobrý mistr Toshi."
zasmál jsem se.
,,ale nejsme v tom až tak moc mistr, ano? ale budeš o tom potichounku, že? chlupáčku."
zakřenil jsem se na Irise a zase se zasmál. Bylo to příjemné zde jen ležet bez strachu, že se něco stane a bavit s eo těchto blbostech, chybělo mi to.

Nedalo mi to a nad jeho roztomilím skoro vztekáním jsem se musel zamsát.
,,Chlupáči nemyslel jsme to vážně, vím že takový nejsi. Na to jsi milé třeštiprdlo."
Zasmál jsem se znovu.
,,neboj se, nikdy bych o tobě nemluvil takto hnusně, na to jsi moc roztomilej a úžasnej."
Mluvil jsem milým "medovým" hlasem, bylo to příjemné ho mít zase u sebe, kéž by toto nemuselo nikdy skončit...nemuselo.. ale nevím jak to má s těmi smečkami, rád bych ho u nás viděl, ale když on nechce, nemohu ho nutit a už minule dal najevo, že do smeček nechce kvůli vzhledu..přitom byl tak nádherný.. Toshi co to sakra??!

usmíval jsem se a pak jsme s ehned začal smát.
,,až takto jsem ti chyběl chlupáči? tak moc, že by jsi zde byl a prostě nenene Pane Toshi už se ode mne nikdy nehnete a prostě zde zůstanete. navždy. až do tvojí smrti. žádná komunikace se světem, žádné lovení. nic. jen ty. a já. nikdo jiný."
Říkal jsem strašidleným chladným hlasem, však mi u toho cukali koutky, abych se nezačal smát, což bylo dost těžké.