Príspevky užívateľa

Zasmál jsem se.
,,jestli ano rád tě tam přivítam"
Zasmál jsem se, ale dlouho mi smích nevydržel, když Rio do mě plnou silou vrazila, trošku jsem zasýpal a padl na bok do sněhu. Chvíli jsme jen ležel a pak se zasmál.
,,jsi silná vlčice."
řekl jsem a dál ležel na boku než jsme se konečně rozhodl, že je čas se zvednout a když jsme tak udělal tak jsem se i pořádně protáhl.
,,pokračujeme v cestě?"
Optal jsem se Rio.

Zasmál jsem se a sledoval tu malou potvoru co zase vymyslí, když jsme viděl, že jí sníh nejde nabrat do tlapek znovu jsme se zasmál.
,,hm?"
Promluvil jsem na její větu a pak trošku cuknul když mi sníh padl to tváře.
,,pffft"
vyprskl jsem sníh a celý se oklepal.
,,ty!"
zasmál jsem se a skočil po Rio, né celou vahou, ale tak aby jsem ji schodil do sněhu a začal na ní hrabat sníh. Když jsme jí zahrabal krom hlavy tak jsme poodstoupil a zasmál se.
,,Byla bys dobrý špeh. takto se ukrýt ve sněhu."
zasmál jsem se.

,,děkuji"
odpověděl jsem jí v klidu a usmíval se na ni. Můj úsměv se hned změnil ve smích když se vlče vyválelo ve sněhu a následně se chtěla mstít se sněhem v puse, bylo to vtipné, ale zároveň roztomilé jak se zachovala.
,,Rio ty jsi nikdy neviděla sníh?"
optal jsem se jí když jsem se uklidnil.
,,sníh vždy studí"
dodal jsem.

usmál jsem se nad její otázkou a skoro ihned jí i odpověděl.
,,snažím se dostat ke špehům, ale zde moc vlků na učení není víš? Takže nějak jako se snažím vypracovat sám za sebe."
vysvětloval jsem mladé vlčici. Byla to pravda, zde byli spíše rytíři než oni špehové, kdo ví, třeba se mi povede být prvním učitelem špehů, ale času je dost a zkušeností před nosem.
Pousmál jsme se když Rio zareagovala na můj proslov o sněhu na horách, byl jsem rád, že tak hezky poslouchá, musí se jí určitě snadno učit. Pak ale na mne skončil sníh a já mírně prudce koukl na Rio, koukal jsme na ní takovým tím naštvaným pohledem, ale přitom šlo vidět že to beru ze srandy.
,,tyyyyy."
otočil jsem se na ní.
,,že já tě v tom sněhu vyválím!"
řekl jsem a drbl do ní, aby mohla spadnout do sněhu, ale furt měla šanci to vyrovnat.

Zasmál jsem se a rozešel jsem se po boku Rio.
,,ty a lečitel? To je báječné! né že mi jednou do rány dáš nějakou jedovatou borůvku!"
zasmál jsem se a trošku jsme do ní štouchl.
,,přeji ti tam hodně štěstí, jsem pyšný že jsi se tam dostala"
dodal jsem ke svému vtipu už seriózně, byl jsme vážně rád, byl jsem šťastný vidět, alespoň nějaké vlče vyrůstat a dozvídat se o něm nové věci, doufám, že se mi zase jednou povede přiblížit ke Coreymu, Maxwellovi i Lenti..hlavně tedy Corey, už z důvodu že jsem mu dal jméno a přitom s ním mám tak špatný vztah, bylo mi toho líto. Z myšlenek mne opět Rio vytáhla otázkou, chvíli jsem mlčel a přemýšlel a pak spustil.
,,je možné, že to je kvůli tomu jak vysoko tato hora je, je možné že se sem to teplo již nedostane, že je těžké a tak zde sníh neroztaje."
odpověděl jsem jí na otázku a pak podal mojí otázku.
,,půjdem spolu obejít hranice?"

,,já ti dám, že se zmenšuji!"
zasmál jsem se a když ke mne vlčice přišla dal jsem jí na hlavu trošku sněhu. Zavrtěl jsem ocasem a nosem jsem se dotkl jejího čela, byl jsme moc rád ji vidět jak roste, vlčata jsem měl rád, ikdyž jsem s nimi moc pracovat neuměl.
,,no, jde to, život utíká jak voda."
odpověděl jsem jednoduše na její otázku a furt se usmíval s mírně se vrtícím ocasem.
,,a co ty?"
zavrtěl jsem ocasem a trošku jsem se natočil a udělal pár kroků dál, kde jsme zastavil a ohlédl se zda mne malá vlčice bude následovat.

Procházka k lodi, tak jsem začínal svojí ranní rutinu už poměrně dlouhou dobu, nenajdete mě ráno v noře? běžte k vodě. Uklidnění hned po ránu se někdy dost hodilo, zchlazení těla, uklidnění buněk a tak podobně. Pomalu jsem vešel do vodních ploch a probourával je tíhou svého těla, abych se dostal dál a dál do hloubky, dokud nebyla potřeba plavat. Vnímal jsem vůni slaného moře, vnímal jsem sluneční odraz ve vodě, tlak mých tlapek jak proráží vodu a mé těžké tělo jak slaná voda nadzvedává se nechává nohama směrovat tam kam mě to jen vede.
Někdy bych si radši přál potopit se pod tyto plochy a zůstat pod vodou tak dlouho, jak jen budu chtít, ale to bohužel nejde a já se s tím již smířil, jako snad pomalu se vším, začínám dospívat a já si to uvědomuji. Již nejsem ten mladý vlk, který sem do Nihilu přišel a byl na rozpadnutí z každé možné věci, už jsem skoro vyrovnaný a uvědomuji si co od života chci a co chci jednou zažít. Kdo ví, třeba se mi povede i najít si nějakého partnera, ale to možná i ještě předbíhám.

Procházel jsem sněhovou pokrývkou a snažil si nějak pročistit myšlenky, přemýšlel jsem co všechno se v budoucnosti může stát, přemýšlel jsem nad tím, jak tato smečka od mojí rodné je odlišná. U mojí smečky bylo výjimečné když nějaký vlk odešel, ale tady? Přišlo mi že skoro všichni, nebo se mi to možná jen zdálo.. Z mých myšlenek mě probrali kroky, těžké kroky jako při kulhání, rozhlédl jsem se a opravdu zde byl někdo se mnou a to ne ledajaký vlk, ale vlče, Rio, mladá vlčice, kterou jsem již nějakou tu dobu neviděl. A najednou všechny mé myšlenky vyměnila jediná vzpomínka na to jak Rio spala pod mým křídlem, musel jsem se pousmát.
,,Ty nám ale rosteš.."
Promluvil jsem na vlčici a natočil se na ní, rostla do krásy, bylo příjemné vědět, že alespoň nějaké vlče jsem si nějak k tělu dostal, věděl jsem, že až tolik ztracený nejsem.
,,ahoj, Rio"
Dodal jsem pozdrav, abych nevypadal zas tolik neslušně, což jsme vypadat nechtěl.

To čekání jsem se rozhodl zkrátit zabořením do myšlenek, nad čím jsem přemýšlel? nad vším. Nad tím co se teď v posledních dnech dělo i nad tím jakou asi budu mít budoucnost, už jsem se i dostával do svojí minulosti a to kam jsem došel, ale v tu chvíli mne, již povědomí hlas, oslovil. Cukl jsem ušima a pohleděl jsem na vlka, který ač vypadal trošku rozrušeně tak, ale i naopak mi přišlo že se těší na dnešní den.
,,zdravím"
pozdravil jsem mladého vlka a pomalu se postavil.
,,no, trošku ti to trvalo, ale v pořádku, je toto náš první trénink."
odpověděl jsem mu na jeho otázku a přemýšlel co odpovědět na jeho druhou otázku, nikdy jsem totiž netrénoval, ani trošku jsem se tomu nepřiblížil- no, teoreticky nepřiblížil.
,,to mi můžeš říct ty, co ty na to? máš nějakou představu o tom co by jsi se třeba naučit chtěl?"
optal jsem se vlka, ani jsem nedával moc šancí na to, že mi tento mladý vlk odpoví, ale chtěl jsem využít této chvíle a poznat ho nějak, nemusím být jen jeho učitel, zas takový věkoví rozdíl nemáme. Uvidíme co z tohoto všeho vznikne.

Sněžná procházka za soumraku? nebyla to přímo věc pro mne, ale zde jsem naštěstí měl hezkou vzpomínku, na svého učitele, Noro. Alespoň nějaká vzpomínka hezká, která my vyskočila od odchodu Azueéna a Del, chyběli mi, přijdu si zde najednou takovej..sám s jejich dětmi jsme se v moc hezkém směru nezkamarádil, což mi i bylo líto, ale byl jsem rád, že jsou zde ve smečce, ikdyž jsme se připravoval, že jednou, stejně jako jejich rodiče i oni odejdou a budou hledat věci o světě, budu je bránit? Ne. Ani bych nemohl, život je jejich, já si své zažil a své procestoval, musí i oni jednou, zda budou chtít, jediné co jim popřeji bude hodně štěstí. Já zde ve smečce zůstanu, kamarády si snad najdu, chci zde i zaučovat, chci vidět tuto smečku rozkvétat a sám jí při tom pomoct, avšak osud je nevyzpytatelný.

Letní teplý den. Tak jak jsem to měl rád, rád mám a vždy budu. Vítr byl mírný, šel z hor kam sem právě teď pomalu přilétal a už z ptačí výše sledoval zem, kde bych měl vidět Leona, mého, dalo by se snad říct i učně? Ne, spíše někoho komu ukážu základy. Nemám ani pozici kniežeta, ale přiznat musím, že o vyšší pozici jsem.
Chvíli mi dělalo zabrat, než se mi povedlo vyletět na hory, ale musím začít pořádně cvičit, aby mi ony křídla jednou snad i neochabla. Nakonec jsem přistál na travnaté části hor a pořádně si křídla protáhl, Leon zde zatím nebyl nebo se možná i schovával, za zlé mu to dávat nebudu, je to poprvé a vlk ví jak moc to zde asi tak zná - proto tedy jsem se posadil a vyčkával na mladého vlka aby jsme náš trénink mohli začít.

Zasmál jsem se nad jeho větou.
,, určitě se ti někdy ozvu. Jsi úžasný mistr Noro. Rád se ještě priucim i přes to, že jsi jinačím směrem než chci jít, ale každé zkušenosti se hodí a rád se naučim novým trikům. "
Oznámil jsem robo vlkovi a pak se spolu s ním po jeho boku, rozešel zpět dolů z hor, aby konečně měl vlk klid od sněhového útoku.

Usmál jsem se když mě polo vlk ujistil že mu koupel ve sněhu nevadila, musel jsem se trošku nad tím i zachechtat. Bylo příjemné se s tímto vlkem bavit a hlavně trénovat, sice je rytířem a já chci být špehem, ale základ je furt stejný a já se pokusím přiučit jak jen budu moc, jelikož zde moc špehů není. Budu se těšit na první misi, až lépe prozkoumam toto území, těším se na všechno.
,, no.. Asi by jsme měli "
Usmál jsem se na Nora.

Pousmál jsem se, když vlk pomocnou tlapu přijal, když se postavil tak jsem z něho sundal přebytečný sníh a usmál se na něho.
,,promiň že jsem tě tolikrát nechal vyválet."
řekl jsem vlkovi a zachechtal se, přišlo mi to vtipné, věru i trošku smutné, že tento vlk si sníh asi tak moc neužije, na jednu stranu jsme na tom byl stejně, až na to, že já si onu zmrzlou vodu z nebes neužiju kvůli vzpomínkám na svojí domovinu.

Kývl jsem na odpověď Amaye a zhluboka se nadechl a vydechl, bál jsme se té výšky, bál jsme se že si ublížim a taky že ublížim Amaye.. Bál jsme se všeho, ale bez zkoušky nic nedám.
Když jsem uklidnil svoje myšlenky a hodil je do schránky "deep secret please shut up" Roztáhl jsem křídla a začal jsem s nimi mávat, abych se dostal nad hlavu Amaye, letěl jsem o trošku výš a chvíli na to jsem se zastavil.
,, v-výš- nejdu-"
Zaknucel jsem.