Príspevky užívateľa

<---- dlhé jezero

Pomalu jsem šel lesem, voda stále ze mě kapala a občas se mé tělo otřáslo ze zimy. Musel jsem uznat, že tohle mě dost otevřelo mysl, ač nevím, co bude zítra či za týden, věděl jsem, že to smrt nebude. Věděl jsem, že chci pomoc téhle smečce jak jen bude potřeba, najít znovu štěstí. Hlavně tu chci být pro svého syna. Vidět jak roste a podržet ho v temných chvílích. Chci být dobrým otcem, chci být dobrým členem smečky.
Brzo jsem po pachu nalezl Ryumee a když se naše oči střetli, usmál jsem se. Furt to byl bolestný úsměv, ale nyní v něm byla trocha sebedůvěry a hlavně síly.

Netrpělivě jsem čekal na její slova, na svojí zkoušku. Připadal jsem si jak malý. Na téhle zkoušce záleželo všechno, že zde budu moct žít, že zde bude moct žít můj syn... 6e budu oficiálně členem přízračných a ne Nihilské monarchie. Ač mi monarchie chyběla jak chtěla, potřeboval jsem smečku na přežití, pro sebe i pro syna.
Když Ryumee vyřkla mojí zkoušku, má srst se lehce naježila. Přemýšlet nad budoucností? Jak mohu přemýšlet nad něčím takovým, když ani nevím co bude zítra? Pomyslel jsem si. Chtěl jsem vlčici na to něco říct, ale místo toho jsem jí přikývl na slova.
,,Dobře.."
Řekl jsem s čistou nejistotou v hlase, po chvíli jsem se pomalu otočil a rozešel se pryč, jen dodal ke svým slovům.
,,Uvidíme se ve Starém hvozdě."
Ano.. již od dávna jsem si zvykl jít rovnou do práce, do úkolu který mi byl zadán, nyní to nebylo změnou.

Nechápal jsme tuhle zkoušku, jak měl jeden přemýšlet nad budoucností? Nechápal jsem jak mi Ryumee mohla zadat takovou zkoušku, co ode mě očekávala? Co očekávala že jí řeknu až se střetneme znovu? Nechápal jsem strašně moc věcí, ale tohle nejvíce. Jak jsem měl být přijatý do smečky se zkouškou jako je tahle? Tož radši bych něco ulovil, špehoval cokoliv. Jen né tohle

----> hráze

Chvíli jsem mlčel, když se Ryumee zeptala. Pohlédl jsem přes louku a pozoroval území. Chtěl jsem zde zůstat pro syna, to bylo jasné, ale zároveň to nebyl můj domov, bál jsem se, že dělám chybu, co zde řeknu již nebude moct vzít zpět.
Povzdechl jsem si a pohlédl na Ryu.
,,Nemám kam jinam jít, pro bezpečnost mého syna. K Nihilským se již nevrátím a Norest opustit nechci."
Řekl jsem zkrácenou část své slohovky a po té se zvedl.
,,Ano, chtěl bych se stát Astrálem."
Pověděl jsem a již očekával úkol. Tušil jsem, že nebudu mít úkol jako jiní, Norest jsem znal, lovit umím, ošetřování do určitých možností znám, hlavně díky Bell. Jinou pozici jsem nechtěl, jelikož to dost znamenalo i cestovat mimo území nebo boj, po tolika letech jsem radši chtěl zůstat na území, učit mladší generace a hlavně.. být poblíž svému synu. Už žádný špeh, který musí hledat informace o ostatních území a novinky po Norestě.

Mírně jsme cuknul, když jsem zaslechl hlas. Nastražil jsem uši a pohlédl na Ryumee s unavenýma očima. Nespal jsem pořádně od doby, co jsem se sem dostal, nedokázal jsem zabrat pořádně a taky se mi zdálo, že najednou je divně chladno při spaní, nejspíše jsem si až moc zvykl na to, že vedle mě vždy spala Bell. I přes únavu jsem se mírně usmál na Ryumee.
,,zdravím"
Pověděl jsem.
,,Řekl bych, že se synovi zde líbí.. Mně samozřejmě taky.. Jen je to trošku nezvyk. Chvíli mi bude trvat, než si zvyknu na to, že už nejsem v Nihilu."
Mírně jsem se zachechtal, šlo v tom slyšet trošku i smutku. Nihil mi chyběl, ale radši budu mít klidnou duši, že si může Ravy užít ještě to dětství, než vědět, že tam bude žít v nenávisti za to co provedla jeho mamka. Rodina na první místo.

Po domluvě s alfou jsem se pomalu ocitl na téhle louce. Byla zajímavá, tajemná, jako vždy přízrační poukazovali na svojí stránku. Hleděl jsem na mlhu pohlcující zem a víc si uvědomoval, jak tahle zima bude krutá pro mě. Ač jsem zvyklý na chlad z mořských dálek, zde v horách to taky nebude hezké, ale horší byl pohled na ty hory. Připomínalo mi to domovinu, mojí domovinu z daleka.
Ty hory zde nejsou tak vysoké, jako byli tam, ale i tak mi to připomínali. Mého fotra, moji maminku, mé sourozence. Byl to zvláštní pocit, ale nějak jsem tuhle minulost už přešel. Má rodina žila mimo území a i na území, pomalu se ten počet zvyšoval a já byl jen.... nebyl jsem rád.. Z celé mé rodiny mi zbyl jen Ravy, jak smutné, ale své chyby jsem si byl vědom. Byl jsem si vědom hodně věcí, vyhozený z norem, zde u přízračných jsem si uvědomil věci, co dříve ne.
Dříve jsem byl zaslepen prací, nyní? Vidím pohled Irise, jeho pohled plný lásky, který zářil, ale postupně uvadal jako květy při podzimu a nyní nebyl mezi námi, chtěl bych vrátit čas, mít ho tu, říct mu, že ho taky miluju, ale to.. už nevrátím a mohu toho jen litovat. Ach jaká to karma, ani jsem si neuvědomil, že po návratu, jsem začal mít silné city k Bell, ani nevím jestli ona ke mně něco cítila, ale vím jistě, že jsem chtěl po tom umřít. Cítil se takhle Iris? Ne... Ten se určitě cítil ještě hůř, hlavně když zjistil, že čekám s Bell vlčata.. Zcela jistě si přál vyměnit si to místo.
Pohled mi sjel na nebe a jen jsem v tichosti zašeptal.
,,Omlouvám se"
Po té se usadil a vyčkával na Fortis.

Na zavytí jsem přiběhl téže, jenže když jsem dorazil na místo můj pohled hned udeřil k zemi, Ač bývalý rytíř Nihilské monarchie, pohled na mrtvé tělo vlka mi nebyl hezký.. Ne po tom co se mi v posledních dnech dělo. Sledoval jsem zem a lehce skenoval ostatní vlky, snažící se najít svého syna. Ulevilo se mi když jsem ho zde neviděl, jen jsem netušil kde se toulá a doufal jsem, že je v pořádku.
Když tmavý začal mluvit, svůj pohled jsem nechával v trávě, mé tělo pohltilo mírný třas, ale stál jsem pevně, nedovolil jsem si vydat ani hlásku, ale nezvládl jsem zvednout pohled a podívat se na tělo nebo i byť tím směrem se poohlédnout. Nikdy za milion let bych nečekal, že bych někdy přešel do smečky a skoro hned řešil smrt. Být zde o trošku déle, možná i na pozici, učinil bych krok zjistit, co se vlkovi stalo, jenže už jsem nebyl v Monarchii, zde jsem byl furt na nízké pozici a dle toho jsem se i snažil ukázkově chovat.

mírně jsem se pousmál, jednou sám pozná jaké to je jen roztáhnout křídla a někam letět, vyzkouší to, každý letec to jednou vyzkoušel a nelituje. Ale u další věty jsme se lehce zachechtal
,,Taky bych to chtěl vědět.."
Povzdechl jsem si, zajímalo mě to, kdo píše můj příběh, protože to co se mi v životě děje... však skoro žádné hezké chvíle a když jsou... toho vlka mi vytrhnout ze života. Při otázce na adoptivní rodinu jsem musel polknout těžce.
,,No.. Azueén a Delailah odešli do jiné smečky kvůli diplomacii, a začala těžká zima kvůli které tam museli zůstat a.. již se nevrátili.. Dlouho jsem nevěděl co se stalo, bál se, že se nechtěli nikdy vrátit už... Ale pak přišla vlčice.. víš.. Ze strany Del je taková věc, že jejím vlčatům rostou po těle květiny.. Vlčice nebo vlk... Malachiel.. Hned jsem věděl od koho je, ale co byl zač v rodině? A od něho jsem se dozvěděl, nemohli se vrátit, jelikož Del byla březí, Mal a další dva jsou moji nevlastní mladší sourozenci, jenže... to se ke mně dostalo i to, že Azueén umřel.. A tak se Del rozhodla tam zůstat.. A sourozenci, kteří se narodili v Nihilu se pomalu téže zbalili a odešli za rodinou mimo Norest."
Pohlédl jsem na modrý kamínek uvázaný kolem své tlapky a mírně se smutně usmál.
,,Azueén, Delailah, Maxwell, Lenti a Corey.... a pak je Malachiel, Édith a Kalaos.. nádherná velká rodina."
Usmíval jsem se, ikdyž jsem zbytek nepoznal, věděl jsem, že je Del nádherně vychovala.
Když padla věta ohledně Volty, musel jsem stáhnout uši dozadu, nevěřil jsem, že je Volty zlá, ale to i spíše protože jsem s ní teoreticky vyrůstal.
,,Dle mého Volty jen neví co dělat.. Její rodina zmizela ve velmi mladém věku, musela vést smečku už jako malé vlče, myslím že buď ve tvém věku, nebo možná i mladší.. Azueén ji vychovával, staral se o ni a vedl smečku nějakou chvíli, než byla dostatečně starší na to... Jenže byla nezkušená a stále mladá.. Nechápu do teď jak vlče může přebrat smečku, jen kvůli pravidlu prvorozeného... je mi jí dost líto.."
Povzdechl jsem si a dál pokračoval.
,,Měli jsme s Bell v plánu odejít, bavili jsme se o tom, když jsem se vrátil a ona mi pověděla stav vás.. 6e si vás dobírají a podobně... Nevím proč se volty pokusila zabít.. a hlavně nechápu proč... nedodržela slib..."
Stáhl jsem uši dozadu, věřil jsem ji, moc jsem jí věřil. bolí to.

Přikývl jsem na její slova, nebylo zde co říct, alespoň jsem měl pravdu venku. Bolela, ale nedal jsem to najevo, neměl jsem jak, emoce jako by byli zaseknutý v tuto chvíli, bylo toho moc na mě v dnešní den.
,,Přeji hodně štěstí Fao.."
Pověděl jsem jí, když začala odcházet. Chvíli jsem ji sledoval jak odchází a pak se sám vydal zpět k přízračným a pomalu do tábora.
Mírně jsem nastražil uši, když jsem došel do tábora po pachu a zde zahlédl Finna i Ryumee, ale nikde Ravonny, v očích se na setinu objevil lesk strachu, než mi došlo, že nejspíše šel spát. Můj pohled mi padl na Ryumee a kouske od ní se i zastavil.
,,Moc děkuji za ubytování... A omlouvám se za.. to co se stalo u hranic.."
Povzdechl jsem si.

Opatrně jsem si lehl a lehce tlakem přinutil i Ravonnyho si lehnout, aby se trošku uklidnil. Křídlo jsem měl furt obvinute kolem něho a potichu ho naslouchal, nevěděl jsem co říct, ale tak moc mi mě připomínal až do posledních slov.
Zhluboka jsem se nadechl.
,, vše časem přijde.. Vem to jak let, roztahnes křídla a křídla tě odnesou tam kam ti příběh píše. Víš.. "
Nachvilku jsem se zasekl, vážně jsem vytahoval svojí minulost? Po takové době?
,, víš.. Já se v Nihilu nenarodil. Jsem z daleka, smečka která patří rodu Aliferous... Můj rod... Rod, který máte v krvi .. Smečka mnoha vlků a všichni s křídly.. "
Polkl jsem.
,, nebyl jsem tak úžasný jako ty"
Nosem jsem do něho štouchl.
,, neuměl jsem létat tak brzo jak si přála má rodina.. Byl jsem vyhozenej ze smečky.. Po nějaké době jsem našel Nihil. Smečka která mě přijala.. Taky jsem nevěděl co dělat.. Dělal jsem problémy, byl jsem nezbeda, hlavně své adoptivní rodině. Ale.. Azueén, vlk který se mě ujal, mi ukázal cestu, nebyl jsem tak nezbedný, jen jsem potřeboval vybít energii.. A tak jsem se dostal k rytířům..."
Pohlédl jsem na nebe a mírně se pousmál, po té se podíval na Ravonnyho a pokračoval.
,,To že ti život zakroutí cestu, není konec, vydej se po ní a vytáhni z ní co je potřebné, využij nových zkušenosti.. Pomůže ti to v růstu. Ztráta bolí.. Až moc si tím jsem vědom, rád bych ti dal odpověď na to, proč se tohle událo, ale sám nemám sebe menší ponětí.. Vím jen to, že jsme museli odejít. Pro tebe a sourozence to je bolest, ale větší bolest by byla tam zůstat.. Většina by na vás koukala přes rameno.. A já chci aby jste měli nějaké dětství ještě.. Jen mi je líto, že sera utekla.. "
Povzdechl jsem si.
,, je mi líto, že jsme se všichni roztrhli, ale lítost tohle nezachrání.. Mohu jen doufat, že všichni budete v pořádku "
Lehce jsem mu olizl hlavu, krev již přestala téct za což jsem byl jen rád, nyní jsem se musel soustředit na to, aby Ravonny byl v pořádku, musím se o něho postarat. O Fao se postará Azarynská smečka, Seru jsem musel najít a o Aduina... O toho se snad Kult a Bell postará.

Zhluboka jsem se nadechl, přišel jsem k němu, usadil se po jeho boku a křídlem ho objal. Rozuměl jsem té bolesti, té ztrátě, ale bolelo víc vidět mé vlce brečet.
,, taky mi vše chybí.. Všichni mi chybí.. Je mi líto co vše se stalo.. Kdybych.. Kdybych mohl.. Vrátím vše.. Všechen čas... Kterej můžu.. Být správným otcem být tu pro vás.. Pro všechny.. "
Čím déle jsem mluvil tím víc se můj hlas lámal a utichal, začali mi téct slzy, nedokázal jsem držet vše pohromadě, ne teď když vidím vlce mé vlastní krve jak brečí nad ztrátou, něco co prožívám celý svůj život, strach, že jedno z vlcat tohle přebere byl hodně velkej, nechtěl jsem aby měli tak zničeny život jako mám já. Mírně jsem zpevnil objetí a opatrně mu začal olizovat ránu, aby se nezanitila.
Nechtěl jsem odejít, nechtěl jsem vše nechat za sebou. Ale po odchodu Bell jsem tam neměl nikoho, jen vlčata a já nechtěl riskovat, že na ně všichni budou koukat přes rameno. Měl jsem vztek z togo co Bell udělala, ale strach a bolest převažovali. Podrazila mě, sliby které mi dala, zrušila, to že jako celá rodina půjdeme k příznačným když se vše dosere, jen falešné sliby, alespoň někdo komu jsem mohl věřit a ona zradila. 'Činy ukáží pravdu' její slova, které sama porušila. Bolelo to. 'Nechci mít rozdělenou rodinu' ale všechny nás rozdělila. Sám jsem jí dal názor o kultu, ona mi řekla do očí že tedy přízrační, my tu jsme, ale kde je ona? Jasně že tam, jen aby se vyhla vytvořené nemoci. Slíbil jsem, že budu na její straně, když se něco takového stane a jak mi to oplatila?
Pohlédl jsem na nebe poseté hvězdami, jako bych hledal pomoc, znamení, cokoliv, ale vše bylo tiché, krom vzliku mého vlcete. Slzy mi pomalu stekali po tváři, nevypustil jsem vše, nechtěl jsem, musel jsem tu být pro Ravyho, první ztráty vždy bolí nejvíce.

Pach mě zavedl k vodě. Vytřeštěně jsem sledoval vodu, která nyní byla mým strachem, měl jsem strach že jednou do ní vlezu a už se nebudu snažit vyplavat.. Jaká ironie když přímo voda byla mojí magii. Pohlédl jsem směrem k ostrůvku, tím směrem šel pach. Musel jsem.. Musel jsem do ní vejít.. Musel jsem zjistit, že je v pořádku.. Že mě neopustí, i když bych mu to za zlé nedával, všichni mě vždycky opustili a já byl zde první kdo je opustil, i když jsem se vrátil, nedá se to zvrátit.
Zhluboka jsem se nadechl, ne.. Nedal jsem to.. Otočil jsem se, pomalu odcházející od vody. Zavrcel jsem na sebe, zavrcel jsem na svět, chtěl jsem řvát, chtěl jsem brečet, chtěl jsem vidět tu osobu co píše můj příběh a roztrhat ji na kusy, proč. Proč mi tohle děláš. Proč musím žít takhle, což jsem netrpěl už dost!? Ne.
Prudce jsem se otočil a jedním skokem se ponořil do vody. Tma.. Tlak.. Pootevrel jsem oči pod vodou.. Ticho.. vytrestil jsem oči a hned vyplul na hladinu a plaval k ostrůvku. mé dítě.
Doplaval jsem na ostrůvek a usadil se na břehu, zhluboka dýchal a sledoval okolí. Bylo mi na omdleni. Pomalu jsem se zvedl a šel dál po pachu, ignorující bolest ve svojí hlavě.
Za nedlouho jsem zahlédl ravyho, stáhl jsem uši při pohledu na vlčka. Rvalo to srdce, chápal jsme tu bolest ale víc mě to trápilo když jsme věděl, že to je i bolest od mého konání.
Zhluboka jsem se nadechl a udělal pár kroků jeho směrem.
,, ravy.. "
Šeptl jsem, abych vlčka nevylekal, stál jsem na místě, čekal na svolení se k němu přiblížit, jako jsem teď poslední měsíce dělal, nechtěl jsem narušovat jeho osobní prostor.
,, mohu? "
Zeptal jsem se o přiblížení.

Snažil jsem se nějak spát, vedle Ravonnyho, jako bych v jeho blízkosti hledal klid, uklidnění, že mi, alespoň někdo zůstal, zahnat myšlenky, ale sny zahnal nešli. Noční můry, kdy jsem se honil po každém, kdo mi kdy zmizel. Noční můry smrti a strachu. Občasně mi škubalo tělo a začalo víc, když Ravonny se zvedl a odešel. Čím víc to chladlo, tím horší můry byli až do chvíle, kdy mě jedna probrala.
Trhnutím jsme otevřel oči, srst byla naježená a já sledoval tmu kolem sebe. Třásl jsem se, chtělo se mi brečet, ale já to jen v sobě tlačil a dusil. Zhluboka jsem se nadechl, a až teď mi došlo..
,,Ravy?"
Šeptl jsem do tmy a nastražil uši. Párkrát jsem zamrkal než mi došlo..
,,Ravonny."
Sikl jsem a rychle se postavil, zjišťující, že zde mé dítě není. Ne, prosím ne, alespoň ty ne.. Řval jsem v hlavě k sobě a hned vyběhl ven. Hlubokými nádechy jsem se snažil uklidnit, přemýšlet. Rychle jsem dal hlavu k zemi a začal jsem stopovat pach vlka. Dělalo mi prvně problém najít jeho pach, bylo zde mnoho nových pachů, mnoho jiných vlků a horský vzduch tomu moc nepomáhal. Moc? Zcela vůbec, připomínal mi mojí domovinu, taková ta vzpomínka, kterou ani nevíte, že máte, se najednou vyděre na povrch. Avšak jeho pach se mi povedlo zachytit a vydal jsem se po něm.

A během pár sekund, se vše rozpadlo..
Ve chvíli kdy Sera začala, že je nemilujeme, chtěl jsem jí říct, že to je pravý opak, že je milujeme. Jenže dříve než jsem něco začal, ona pokračovala. Slova bolela, hodně bolela, slzy se mi formovali u očí. A najednou jsem jen viděl šum křídel a jak tělo mizí do tmy.
,,SERO"
Zařval jsem a pár kroků vyběhl jejím směrem, ale po pár metrech jsem prudce zastavil, uši přilepené k hlavě, věděl jsem, že nemá cenu za ní běžet, chtěl jsem, ale mám další vlčata o které se musím postarat a ji zpět nepřivedu, doufal jsem, moc jsem doufal, že bude v pořádku. Budu jí hledat, ale dnes jsem neměl sílu, už ne. A aby toho nebylo málo, pustili se do mě i zbylé dvě vlčata. Jen jsem stál uprostřed tmy a poslouchal ostré slova, hlava vysoko, pozorující nebesa, ale brzo se mi svěsila dolů. Vše jsem ztratil, během necelého roku, vše. Nevlastního otce, přítele, vlčata, Bell, smečku, důvěru, hodnost.... sebe. Bolelo to, nejradši bych byl teď u Del pod křídly, jako dříve, vyřvat se z těch emocí, vybrečet se a vyslechnout si její radu, chyběla mi, chtěl jsem být u ní, u Coreyho, u Maxwella i u Lenti, vidět kde je pohřbený Azueén, sledoval mě teď z nebes? Říkal si o mě jaký jsem hlupák? Styděl se za vlka jako jsem byl já? Zcela určitě. Nebyl zde nikdo, kdo by nyní mě měl rád, byl jsem v temném rohu a žádná cesta na dohled. Chtěl jsme zdrhnout, co nejdál odsuď, ale v čem by mi to pomohlo? K ničemu, má kletba mě vždy dožene, dohnala mě i teď, proč by to neudělala znovu?
Pár slz spadlo na zem, ale vlci je nemohli zahlédnout když jsem k nim byl zády. Zvedl jsem hlavu, zavřel pevně oči a zhluboka se nadechl. Brzy bude konec. Projelo mi hlavou a já se hned oklepal, nechtěl jsem tyhle myšlenky.
Otočil jsem se, sledoval jsem zem.
,,Jdeme Fao.."
Řekl jsem na oko pevným hlasem, ale ta bolest v něm lehce ulítla. Rozešel jsem se s ní směrem k Azarýnské smečky, jen jsme pohlédl za sebe, abych se ujistil, že Ravonny jde s nimi k přízračným a po té hodil pohled před sebe.
Šel jsem nějakou chvíli v tichosti, než jsem začal mluvit.
,,Vždy jsem vás miloval. Nikdy se nic nezměnilo a ani nezmění. Ať si o mě myslíte cokoliv. Když bude potřeba, budu vždy zde pro vás. Chtěl jsem být dobrým otcem.."
Odmlčel jsem se.
,,Nebyl jsem, jsem si toho vědom a vždy si to ponesu.. Ztráta blízkých bolí. až moc si toho jsem vědom. A já se omlouvám za své chování. Jen doufám, že v životě všichni najdete štěstí."
Zastavil jsem kus od hranic, nechtěl jsem jít dál až k hranicím, když už takhle chtěla co nejrychleji od nás zmizet. Sledoval jsem v dálce les a zhluboka se nadechl. Pohled mi spadl na Faolin, její vzhled jsem si pevně zarýval do hlavy, jelikož zde byla šance, že ji již nikdy neuvidím.
,,Chtěla bys mi ještě něco říct? Zeptat se?"
Řekl jsem na féra, nechtěl jsme tajnosti, ať se z toho vypovídá, ať mi vše řekne do očí a nedusí to v sobě, neříkal jsem naschvál, že je Azarynská smečka přímo před námi, chtěl jsem prvně slyšet její slova.

Souhlasně jsem přikývl na slova Ryumee a pohlédl na Finna, který už jasně čekal na nějaký rozkaz nebo něco, ač mě tenhle vlk strašil, věděl jsem, že svojí práci zastává rád.
,,Ještě jednou moc děkuji a budu moct rád za pomoc.."
Pohlédl jsem pak k vlčatům a mírně se usmál.
,,Můžeme zde zůstat. Já půjdu teď odvést Faoline kam potřebuje, vy mezitím prosím běžte s Finnem a s Ryumee do tábora, příjdu tam hnedka, nepůjdu daleko a slibuju, že se vrátím."
věděl jsem, že tyhle slova zněli ode mě slabě, ale doufal jsem, že mě vlčata poslechnou. Neměl jsme moc sílu na to se s nimi dohadovat a zase jsem je nechtěl táhnout k Azarýnu všechny.

Přikývl jsem na její slova, zprávu Volty předám až ji potkám. Musel jsem si oddychnout, když nám to povolila.
,,Moc děkuji, slibuji, že nebudeme na obtíž."
Pověděl jsem a pak se s ní pomalu vrátil k vlčatům.
,,Chci jí odvést ještě dnes"
Pohled mi padnul na Faolin a pak na zbytek, kontroloval jsem jejich stav, unavení, zničení, chápal jsem je a bylo mi líto co všechno se stalo. Musím se o ně postarat, vyhovět jim a doufám, že zde ve smečce si ještě to dětství užijí.