Príspevky užívateľa

měl jsem nastražené uši a naslouchal jsme jeho pohybům, pohnul se jen pár kroků jak jsem slyšel. přemýšlel jsem co dělat, toto mne bavilo. Cukal jsem ušima ze strany na stranu a poslouchal každý zvuk, měl jsem naplé tělo, připraven zaútočit, ale zárověň bylo uvolněné, abych neudělal špatný krok, špatný pohyb. Noro nějak ti to trvá, to jsem tě tak obechcal nebo nám zde stárneš? musel jsem se nad mojí myšlenkou zašklebit.

zasmál jsem se když řekla, že zde jen tak léta, kéž bych mohl taky..jenže chvíli na to mi úsměv spadl z tváře, mírně jsem stáhl uši a koukl na zem
,,no.. snažím se.."
zachechtal jsme se nervózně a zas na ní koukl.
,,začínám zjišťovat že mám strach z výšek.."
stáhl jsme uši dozadu.

zacukal jsem ouškama nad jeho otázkou, to si nikdy nevšiml? nikdy neviděl mé chování? to byl jen Corey který si mého chování všímal? chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem mu pověděl.
,,víš.. určitě si uvědomuješ že tu již nějakou dobu jsem na světě, něco jsem si prožil. "
odmlčel jsem se.
,,zažil jsem jednu špatnou věc, se kterou mám ještě někdy i teď problém se srovnat, ale je to mnohem lepší."
pousmál jsem se.
,,ten strach mne ovládal a já ne jednou vyjel po tátovi..bál jsem se, že mi ublíží, ikdyž vím, že je jiný.. ten strach mne ovládl a já toho dost litoval a furt lituji."
vydechl jsem těžce.
,,strach je silný nepřítel, dokáže ovládnout tělo a ublížit druhým. každý má z něčeho strach, je důležité se mu postavit. Postavil jsem se tomu strachu a snažím se teď být lepším vlkem a pomalu si s tátou zase buduji důvěru. Táta je úžasný vlk, milující svojí rodinu a já se mu pokusím pomoc jak jen budu moc"
usmál jsem se.
,,jestli někdy budeš mít strach, Maxi. Neboj se to někomu říct, někomu kdo ti přijde blízký a znáš ho. ano?"
olízl jsem Maxovi hlavu

Šel jsem po boku Azueena a přemýšlel co dál, nechci už ublížit této rodině, ale.. Nechci je opustit.. Měl jsem strach co dělat dál, moje myšlenky vyrušil azueen a sasha, který mezi sebou prohodili pár slov. Slušně jsem sashe poděkoval a sledoval Azueena jak odchází to tmy nory kam jsem se pár sekund po něm taky vydal.
Zastavil jsem nějaký kus od nich, nechtěl jsem k nim blíž, přišel jsem si jako neštěstí této rodiny, připadal jsem si že kam jdu tam se něco stane, byl jsem jen šťastný že se coreymu nic nestalo vážného, že bude v pořádku, ale nevěděl jsem co dělat, nevěděl jsem jak tohle napravit, připadal jsem si v rohurohu celého svého života. Vždy jsem věděl jaké to je být svojí rodinou zavrzen, ale ublížit své rodine, kterou mám rád, bylo to bolestivější. Trošku se mi najezila srst při uvědomují, že jsem se o Azueena opřel, zavrtěl jsem hlavou a zase pohledl na ty dva. Byli šťastní, že je jejich Vlče v pořádku... Starají se.. O své vlce.. Cítil jsem zlost v mém těle, já žárlil? Jo.. Cítil jsem to.. Já žárlil, corey.. Lenti.. I max.. Mají vše co já nikdy neměl, nikdy nezažil, měli milující rodiče. Nechci žárlit, chci být za ně šťastný.
Než jsem nad tím nějak přemýšlel udělal jsem těch několik kroků k nim a opatrně si lehl před del s pohledem upřeným na Coreym. "Corey nechce toshi odist"... " Ja te rad"... Hrálo mi v hlavě jeho věty.. Po tvářích mi začali stekat slzy, ale úplně jsem je ignoroval. Chtěl jsem aby tekli, uklidnovalo mě to. Těžce jsem vydechl, pevně zavřel oči aby slzy přestali téct a zvedl hlavu s pohledem na del.
,, omlouvám se že jsem ho nepohlidal."
Nachvilku jsem se odmlčel a popřemýšlel nad slovy coreyho i azueena z venku.
,, slibuju že budu lepší starší bratr. "
Odmlčel jsem se znovu a pohlédl na Azueena.
,, i lepší syn. "
Řekl jsem a pohled zpět na coreyho.

pousměju se,nad tím jak se zajíma o Kira.
,,dojídá vždy po mně, já toho moc nesním"
a s tím jsem poukázal na zbytek svého králíka, které nebylo dokonale čisté, kir k tomu dohopsal a začal to pomalu oždibovat.
,,neboj, myslím na něho"
pousmál jsem se na irise.

pousmál jsem se nad radostí vlčete a hned na to zacukal ouškama.
,,ale určitě, běž si odpočinout"
zavrtěl jsme ocasem. Byl jsme rád když jsem viděl, že ono vlče je unavené, doufal, že jednou bude dobrým mistrem pro vlčata a zatím? musel se sám pochválit, že to vypadá, že mu to jde.
,,možná by jsme i pro dnešek skončili, můžeme si ještě povídat, ale zase tě nesmím přetáhnout, jinak by to pro tvé svaly mohlo dopadnout špatně."
oznámil jsem malé Rio.

,,uvidíme, mistře."
zasmál jsem se, počkal, až si zavře oči a vyrazil jsem, naschvál jsem různě kroužil z místa na místo a zas zpět, někde se vyválel, někde otřel a vytvářel tak zamotanou cestu svého pachu, nakonec jsem se vyválel pořádně ve sněhu a zvedl se až mi došlo, že všude dělám ve sněhu stopy, proto jsem se rozhodl, ještě chvíli pobíhat pak jsem skočil a doplachtil ke kamenům. Zde jsem svojí cestičku uhladil ocasem a schoval se pod nějakým kamenem. Zhluboka jsem se nadechl, abych uklidnil svůj dech a schoulel se do kuličky, byl jsem tak abych furt viděl a poslouchal kroky robotického vlka, jestli se začne nebezpečně přibližovat, budu připraven zaútočit ze zálohy.

Pomalu dopapám králíka, pokud jsem ještě neudělal tak si lehnu na zem a začnu si čistit tlapky a pysky. Hezky si olizuju srst a dávám si pečlivost na to, aby nikde nezůstala krev. Mezitím co si čistím tlapky si všimnu, že slunce je již nad námi a pomalu klesá k zemi, ohlédnu se proto na Irise, jestli si je toho vědom taky.

V klidu jim zajíce až slyším krupnuti, rychle nastrazim uši a kouknu na Irise který má spokojený pohled se zajíci tlapkou. oklepu ze sebe překvapení a zase se zpět pustím do zajíce. Nevěděl jsem proč chroupe zrovna kost, ale na druhou stranu musel mít určitě pevnější chrup než já, protože já kousnout do jeho kosti tak si vylomim zub. I když, nikdy jsem to nezkusil.... Ani zkoušet nebudu.

Cukl jsem ušima když jsem viděl jeho pohled, pohled strachu jsem znal až moc dobře. Nějak mi ujeli myšlenky pryč, přišel jsem k boku vlka a dal přes něho křídlo které jsem i zpevnil.
,,budu tě držet, ano?"
pousmál jsem se na vlka.
,,jsem tady, nenechám tě utopit. si jako myslíš, že tě nechám a pak příjdu za bratrem že jejda?"
zasmál jsem se, snažil jsem se mu trošku změnit myšlenky a doufal jsem, že se mi to povede.

seděl jsem na stromu jako pták ale byl tichý jako malá myška, které jde o život, však ale byl jsem tak, že jsem Rio často zahlédl, takže jsem věděl o její poloze a byl jen rád, že se jí nic nestane. Sledoval jsem každý její krok až do doby než jsem slyšel její výkřik. Zasmál jsem se a opatrně seskočil vedle vlčete.
,,šikulka jsi!"
zasmál jsem se a zavrtěl ocasem.

Mé myšlenky vyrušil dásmký hlas, cukl jsem oběma ouškama a otevřel oči.
,,Amayo!"
zasmál jsem se a jako vlče k ní doskákal radostně hned do objetí.
,,ahoj!"
zasmál jsem se do její srsti a po chvíli se od vlčice dotáhl.
,,co ty tady?"
optal jsem se šedo černé vlčice a mával ocasem jak zběsilý, měl jsem rád, když jsem s ní mohl trávit čas, bylo to vždy tak příjemné, vždy jsem se naučil něco nového.

nad pochvalou jsem se musel pousmát, bylo to zvláštní slyšet, ještě k tomu od někoho s mužským pohlavým, ale jak jsem se pomalu zde ve smečce učil, né všichni samci jsou jako můj nemilosrdný otec.
,,díky"
pousmál jsem se a trošku nervózně stáhl uši, bylo to na jednu stranu i nepříjemné, byl to přeci jen nezvyk slyšet něco hezkého od samců, ale tak strašně moc příjemné, mé já vedlo boj v tom jestli to bylo příjemné či nepříjemné či příjemně nepříjemné nebo snad nepříjemně příjemné? kdo ví. Nad jho větou jsem ale trošku nastražil ouška, to slovo mi nešlo do mysli, nedokázal jsem ho k ničemu přirovnat, říct co to bylo.
,,Nicolasi? co znamená slovo.. Ambiciózní?"
optal jsem se vlka a doufal jsem že nebude mít nějakou reakci zvláštní, už teď jsem se cítil trapně, že ono slovo neznám.

Musím se zasmát nad jeho poznámkou o bílém hebkým obláčku, ano, to byl, ale né když proběhne křovím a jeho srst je celá zacuchaná a pro větvičkovaná. Zavrtím vesele hlavou nad jeho další větou a zachechtám se.
,,dobrou chuť přeji"
řeknu po té v klidu a skloním se k zajíci, trošku si ho očichám a pak se do toho tužšího teplého masa zakousnu a tak jak jsem očekával, bylo lahodné. miloval jsem chuť masa, divím se, že jsme ho ještě neměl pokrk, když zajíčina bylo jediné maso na kterém jsem zůstával na živu asi dva roky v kuse, zajímavé.

Usmál jsem se když odběhla, počkal jsem až se uvelebí a zavře své očka a vyrazil jsem. uvidíme jak dobře používáš mozek.. řekl jsem si v hlavě, otřel jsem se do trávy co nejvíce to šlo, abych pach ztlumil, odběhl ke stromu, kde jsem se otřel do zase do hlíny a do kůry stromu po té roztáhl křídla a vyletěl na větev, blízko zemi, ale né tak blízko, aby mne hned viděla, musí stát přímo pod stromem, aby mě zahlédla a zde jsem se znovu otřel o kůru stromu, abych s pachem splynul.