Príspevky užívateľa

Nemohl jsem, musel jsem se při pohledu na Irise zasmát.
,,vypadáš jak živý bílý keř"
řekl jsem mezi smíchem a vypuknul v obří smích, bylo vtipné vlka sledovat, vypadal roztomile vážně jako keř, který se z nenadání rozhodl že ožije a odejde si ulovit králíka.
,,dobře jste se pan keř proběhl?"
řekl jsem a začal se znovu smát.

pousmál jsem se nad její reakcí a zachechtal jsem, ano jak jsem očekával, vlče, chtěla si hlavně hrát a já mohl využít toho, že jí budoucí práci teď spojím s hraním.
,,dobře"
zachechtal jsem se. taky jsem potřeboval se na chvíli cítit jako vlče.
,,tak se běž posadit tam kde jsem byl já a já se mezitím někde schovám"
pobídl jsem vlče.

Došel jsem k mladému vlkovi a pousmál se.
,,ano."
řekl jsem, zašel dál do vody, před vlka a zvedl jednu tlapku.
,,pamatuj, tvé tělo je plné vzduchu, má tu možnost plout na vodě."
řekl jsem a zvedl druhou tlapku, mírně jsem se potopil, ale když jsem se nadechl tak mé tělo zase vyplavalo na hladinu, po té jsme zase položil tlapy.
,,dokud sebou nebudeš zběsile máchat tak se nepotopíš."
vysvětlil jsem.
,,aby jsi napomohl tomu, se nepotopit je důležité používat své tlapky."
zvedl jsem tlapku a zacukal tlapkou do vody, jako bych plaval"
,,takto. budeš mávat pod vodou tlapkama a zadníma budeš kopat za sebe. díky tomu se budeš pohybovat vpřed."
vysvětloval jsem.

pousmál jsem se nad jeho omluvou a trošku se o něho otřel.
,,to je v pořádku, někdy jsou činy rychlejší než myšlenky"
řekl jsem a mírně zavrtěl ocasem.
,,i tvůj starší bráška udělal činy dříve než myslel a teď toho lituje"
usmál jsem se smutně, chtěl jsem ho hlavně uklidnit, že každý dělá chyby, chtěl jsem aby to věděl. Nechtěl jsem aby dopadl jak já, kdy jsem se za každou chybu, kterou jsem udělal, nesnášel.

Po chvíli jsme znovu otevřel oči a rozhlédl jsem se.
,,kdepak jsi teď"
pověděl jsme nahlas a rozešel se k lesu, zkontrolovat, jestli je na stejném místě nebo ne, není, proto jsme se tedy rozešel dál, rozhlížel jsem se a procházel okolo skulinek ve stromu či v zemi a do každé koukal, toto vlče bylo určitě chytré, věděla jak se schovat.
Chvíli mi to trvalo, ale přeci jen jsem zamířil do trávy a procházel jí, už už jsem chtěl zavolat Rio jméno, jestli neutekla moc daleko, ale to změnilo, když jsem na malou vlčici málem šlápl, jen tak tak jsem tlapkou dopadl vedle ní.
,,tady jsi!"
zasmál jsem se.
,,schovávání ti velice jde. už jsi přemýšlela nad pozicí ve smečce?"
optal jsem se, ikdyž jsem moc dobře věděl, že to je daleká minulost a vlčice může kdykoliv změnit svůj názor.

Zacukal jsme ušima, když jsem slyšel dusot a musel jsem se zachechtat. Zvedl jsem se a rozhlédl jsem se po okolí, když jsme zaslechl její slova. Zhluboka jsem se nadechl, abych našel její pach, měl jsme jen stopu jakým směrem šla, ale byla matná. chytrá holka, pomyslel jsem si a udělal pár kroků. Rozhlédl jsem se a nikde na očích neviděl její srst. Hodně chytrá. pomyslel jsem si znovu a rozešel se směrem kde jsem slyšel naposledy její kroky. Prošel jsem okolo kmene, přímo kolem vlčice a nevšiml jsme si jíl, jenže když jsem se nadechl ucítil jsem její slabý pach a zaškubal jsem ušima. Otočil jsem se a rozhlédl se, až jsem malou kouli bahna zahlédl.
,,mám tě."
zachechtal jsem se a usmál.
,,řeknu ti, tohle ti moc jde. využila jsi bahno na smazání pachu, jsi moc chytrá vlčice."
usmál jsme se na vlče.
,,běž najít teď jinačí úkryt."
řekl jsem a zašel jsem zpět na místo, kde jsem předtím seděl, posadil se a zavřel oči.

Posadil jsem se a zavřel jsem oči.
,, ano"
Řekl jsem snadne a složil křídlo k sobě aby věděla že to myslím vážně. Seděl jsem a čekal jsem, zajímalo by mě jak ona vlčice bude vynalezava, mezitím co jsem cítil vítr jak si hraje s mojí srstí, občas cítil teplé slunce na své srsti, neho ledový sníh dopadající na ni.

Cukl jsem ušima a zachechtal se.
,, je duben víš? "
Řekl jsem a dál pokračoval svojí myšlenku.
,, duben znamená aprílové počasí, to znamená že jen tak může začít pršet, začít sněžit, svítit slunce nebo klidně vše náraz. Je nevyspitatelne"
Vysvětlil jsem vlceti.
,, a to bude nejlepší pro onen trénink."
Zacukal jsem ušima.
,, tvým úkolem bude se zde někde úkryt, v keři, v blátě, za stromem, kdekoliv budeš chtít, kdekoliv si myslíš že se schovas, mým úkolem bude tě najít. Počasí ti může pomoct, ale i nemusí, jak jsem řekl je nevyspitatelne. Musíš dokázat přemýšlet nad plusy i mínusy počasí. Naučit se přemýšlet co se může stát a co si hlídat při onem schovaní, jako třeba že listy v keři se budou hýbat, tvá srst bude vlát a tak."
Pověděl jsem.

Zasmál jsem se nad její energii, bxl jsme takovej taky, sic traumatizovanej, ale to stejné. Už jsem chtěl něco říct, když najednou začala smršť.
,, jejda"
Zasmál jsem se a dal křídlo nad vlce.
,, říkala ti maminka co je teďka za období? "
Optal jsem se vlčete pod křídlem, mezitím co jsem nechal svoji srst moknout.

Pousmál jsem se nad její reakcí, narovnal jsem se a dál udržoval svůj krok. Těšil jsem se na její reakci, protože je zde duben, ano začíná být nádherně, začíná být teplo, ale je aprílové počasí, mraky se různě na neby hnali a já jen čekal kdy se spustí srážka či rovnou začne padat sníh. Doufal jsem že to bude brzo, mezitím jsme ale došli na vrh kopce a já jednoduše řekl.
,, odpocin si zatím. "
Zacukal jsem ušima.

Pousmál jsem se když Rio zase ke mne doběhla, všímal jsme si že chodí zvláštně na onu tlapku, ale neptal jsem se, mohlo to být pro ní osobní tak jsem jen šel dál. Pak jsem si uvědomil jednu věc, je to přeci jen furt vlce a tak jsem se ohlédl na rio a pověděl.
,, kdyby jsi se chtěla zastavit oddechnout si, nebo jen se na něco podívat či se optat, stačí říct "
Usmál jsem se na vlčici.

Pomalu jsem šel do mírného kopce, pamatuji si moc dobře když jsem zde začínal já svůj trénink a nyní tady budu učit někoho tak mladého, byl jsem si vědom toho jak mladá vlčice byla, proto jsem jí nechtěl zatěžovat už ona procházka mohla být na ní náročná, proto jsem se občas ohlédl jestli ona mladá vlčice drží krok.

Když jsem uslyšel poklidný dech mladého vlka musel jsem se pousmát. Uvědomoval jsem si jak moc jsem se zatím změnil a jak moc lituju co jsem Coreymu způsobil, potřebuju mu to vynahradit, potřebuji mu být dobrým bratrem, zaslouží si velkého bráchu ke kterému může vzhlížet.
Chvíli jsem tam ještě ležel až jsem se nakonec zvedl, opatrně mladého vlka vzal do tlamy a odnesl ho zpět do nory k jeho mamince, dobrou noc příteli, třeba se ještě uvidíme.

,,trošku mám a ty máš určitě taky"
zasmál jsem se a vlezl do vody, naježil jsem se nad chladem ranní vody, ale hned jsem se oklepal a vlezl dál, tady jsem nikdy nelovil, takže jsem málem spadl při tlaku vody, ale vyrovnal jsem se a šel trošku dál dokud mi voda nebyla do poloviny noh, co jsme se již tak naučil, voda nesmí být méně, jinak nebudou plavat větší ryby a nesmím být moc pod vodou, nebo bude mé tělo pomalejší při cuknutí.
Stál jsem ve vodě nějakou chvíli a občas mi mírně cuknul ocas, nebyl jsem moc zvyklí na čekání, už jsem chtěl vrčet že mne to nebaví, ale neudělal jsem to a došlo mi proč jsme zde na lovu ryb, vyčkávání na nejlepší čas, jsem špeh, mysli jak špeh. Uvolnil jsem své tělo a ocas nechal na hladině vody. Poklidně jsem dýchal a sledoval vodu pod sebou, ano již jsme lovil ryby, ale vždy to byli prudké řeky, kde ty ryby furt skákali, takže mi stačilo být na hladině nebo na kamenech, šlo to poznat už z důvodu mé předešlé netrpělivosti, ale nyní mé čekání bylo pro něco a ryby začali okolo mne plavat. Stál jsem dál a čekal jsem, dokud okolo nezačali plavat poměrně dost velké ryby. Sledoval jsem je a když jsem usoudil, že jedna velká ryba byla velká a přiblížila se tak jsem se svým tělem škubnul a rybu ulovil. Pomalu jsem vyšel na břeh, kus dál, protože jsem se již jednou v minulosti naučil, že ty mrchy sebou máchají natolik, že zpět do vody skočí.
,,jedna."
řekl jsem, a držel tlapou rybu, aby sebou nemáchala a když už sebou nešvihala tak jsem vběhl zpět do vody, proces jsem znovu zopakoval a přinesl si pro sebe menší rybu než byla ta první ryba.
,,dobrou chuť"
řekl jsem a lehl ke svojí rybě s úsměvem, že mi nějaký lov jde a že mi došlo co Nicolas chtěl u mne zjistit.

sleduji bílého obra jak hledá stopu pachu, když se otočí a řekne co cítí pousměju se a zastavím. Sleduji vlka jak se začne plížit k oné kořisti a jak se pomalu k ní krčí. Usmivám se když vystartuje a vyřití se, musím se nad tím zachechtat, protože jakožto špeh jsem učen se plížit na takovou blízkost, aby kořist neměla šanci utéct, bylo to roztomilé sledovat, připomínal mi mě, než jsem se dostal do smečky, než jsem se naučil pořádného lovu, být ve smečce bylo jednoduché, hlavně u Nihilu, volnost, to se mi na ní líbilo, ostatní byli úžasní taky, byl klid, nikdo po někom jen tak nevyjel, byla to nádhera.