Príspevky užívateľa

Vyběhl jsem hned za vlkem a zasmál jsem se. Tohle bylo příjemné, vítr v srsti, serotonin v žilách tolik adrenalinu. Smál jsem se a běžel za bílým vlkem a užival si onen pocit svobody.

Usmívam se když vidím vlka jak si hraje, když ale se priplacne k zemi zajyskri se mi před očima. Vyskocim na nohy a zaujmu stejnou polohu, ze srandy klapnu tlamou a hned na to skočím po vlkovi.

Začnu se smát a sledovat vlka jak poskakuje. ano, prostě tohle bylo přerostlé vlče.
Sledoval jsem vlka jak tu poskakuje a usmíval se, byl to příjemný pocit ho sledovat, byl prostě roztomilej.

pousměju se a kouknu ti do očí.
,, ty už ode dneška taky nebudeš sám, neboj. nenechám tě jen tak mi přijít do života a pak tě nechat jen tak si odkráčet pryč"
zasměju se.
,, na to jsi moc dobrý kámoš."

cuknul jsem ušima, když jsem cítil dotek, ale nachvilku jsem přivřel oči a pousmál se.
,,jsou no.."
usmíval jsem se.
,,mně je líto čím sis prošel ty.."
vydechl jsem smutně.
,,Kira jsem našel až později.. ale za tu dobu jsme se dost zblížili.."
nadechl jsem se pro pokračování.
,,Teď jsme nerozdělitelní"
Zachechtal jsem se.

Úsměv mi hodně rychle spadne z obličeje. Na sucho polknu a stáhnu uši dozadu.
,, znám to.. "
Vydechl jsem těžce.
,, u nás doma.. V mé rodné smečce jsem byl vyvrhelem... Jediné vlce, které bylo zpomalené a neumělo létat v době kdy měl.. Jedinou podporou a obranou byla moje mamka... "
Steklo mi zase pár slz.
,, můj vlastní otec ji zabil před mýma očima.. A všem řekl jak na ni zaútočil medvěd a snažila se mne bránit.. Mně pak použil jako oběť pro ono území.. "
Potichu jsem zaknucel, ale pak jsem se smutně usmál na Irise.
,, máme podobnou minulost příteli.. "
Stáhl jsem ocas okolo sebe

pousměju se, ale nedokážu si odpustit jednu větu.
,, celou dobu ti všichni cpou do hlavy jaké monstrum jsi... mezitím co ty pomáháš malinkým opeřeným zvířátkům přežít a kde můžeš tak pomůžeš.."
vydechnu trošku smutně.
,,je mi líto jakými názory jsi si musel projít.."
kouknu na Irise.
,, budu tu pro tebe a jestli ti někdo ještě jednou řekne, že jsi monstrum. bez mojí hádky neodejde"
trošku se zamračím a trošku zafuním

pousmál jsem se, pomalu se zvedl a došel k němu, opatrně jsme z něho vytáhl jedne chuchvalec srsti a posadil se kousek od něho.
,,staráš.. ikdyž nevědomky."
řekl jsem po tom, co jsem položil srst na zem a šlápl na ni.
,,ta srst byla součástí tebe, je z tebe takže furt to jsi ty, jen se to již nedrží na tvém těle."
začal jsem svoji větu.
,,ptáci použijí tvojí srst na zahřátí svých hnízd svých mladých.. na zahřátí v zimě ba i ji používají na obranu, zahání tím pach, takže není pro jiné druhý snadné najít jejich hnízdo a naklást tam své vajíčka, nebo i vajíčka zničit.. chráni se tím i před predátory, jako jsou kuny, protože jaká kuna by se přiblížila ke zvířeti, které má vlčí stopu v sobě?."
pokračoval jsem a usmíval se.
,,tvoje srst, nebo-li ty se o ně staráš, jenom už nemáš možnost to vidět."
dokončil jsem svojí větu a pomalu pustil srst, aby ji vítr odvál někam kam bylo potřeba, kde ji nějaký ptáček použije.

o můj bože- on vypadal jak vlče, které právě našlo nového brouka v obřím lese. Nemohl jsem uniknout této myšlence když stáhl uši až k hlavě, bylo to roztomilý, prostě přerostlé vlče.
,,noo.. protože ses o mne dneska staral... staráš se o ptáčky.. a jsi samec. proto pan chůvička."
pousmál jsem se na vlka.

Nešlo se neusmívat, když cukal těma ouškama ze strany na stranu, ale jeho slova mne donutila se trošku zachychotat, nemohl jsem si pomoc, ale bylo to strašně roztomilé. Usmál jsem se na Irise:
,,pan chůvička. ano VÁS jsem si pustil k tělu, protože nejste monstrum jak ostatní říkají, nejste ani zdaleka něco takového. Jste milé hodné stvoření, se kterým se příjemně baví, zatím mi několikrát pomohl, nejspíše mi dnes zachránil tělo před zlomeninami a umí rozesmát. a to PANE CHUVÍČKO se známe jen pár hodin."
pousmál jsem se na Irise.

,,ano vážně chůvičko."
koukl jsem mu do oči a usmál se.
,,nic špatného jsi neudělal. Neboj se, neuteču nic. jsi fajn a tvoje společnost je úžasná...ono vlastně.."
zaškubu ušima a přemýšlím, jestli to říct, ale už jsem to začal, tak to i dokončím.
,,jsi první samec, ke kterému se nebojí přiblížit a vlastně.. k tělu jsem si tě rychle pustil..."
Přiznal jsem na sebe, ale dál pokračoval.
,,ještě do nedávna jsme měl... dalo by se říct fobii ze samců.."
stáhl jsem uši dozadu a trapně odvrátil hlavu.

pousmál jsem se, jak si někdo mohl o někom takovém myslet, že je monstrum?
,,ne...ne"
vydechl jsem těžce a nechal jsem poslední slzy spadnout na zem, ikdyž furt nějaké drželi na tváři, zvedl jsem hlavu a pousmál se na Irise. Zhluboka jsem se nadechl a pokračoval ve větě.
,,nic špatného jsi mi nepřipomněl. jen hezká vzomínka.... na kterou bohužel navázala špatná.."
usmíval jsem se smutně na Irise, mé oči, ale pak zaujali jeho tlapky, okolo kterých se začala zase tvořit ta mlha, emoce co? neboj.. taky se moje magie projeví emocemi.. ještě štěstí že je voda v lahvi na mém boku a né venku a slzy jsou moc malé na pořádné ovládání. projela mi myšlenka v hlavě.

Stáhnu ouška k hlavě víc, když se ozve tiše hlas Irise. Pokusím se dodechnout, abych nevzlykal, ikdyž mi to párkrát unikne, ale povede se mi pomalu se uklidňovat, až se nakonec nadechnu pořádně.
,,já- "
začal jsem větu a trošku zavzlykal.
,,promiň.. jen.. vzpomínky.."
trošku jsem se pousmál do země, nechtěl jsem kouknout na Irise, cítil jsem se trapně, potkali jsme se teprve den, ani to né a já mu tu bulím jak vlče.

Kívl jsem lehce hlavou na souhlas, nic jiného jsem ani nedokázal, vzpomínky mne zase obklopovali, bylo to zase zde, nenaviděl jsem ty vzpomínky, nenáviděl jsem svého otce, nenáviděl jsem svojí rodinu, krom mamky.. ale ta zde už taky nebyla. Koukal jsem do země, nechtěl jsem aby mi Iris viděl do obličeje. Trošku trhaně jsem se nadechl a přestal vnímat to, že mi po tvářích začali téct slzy, ony slzi mi došli ažpo chvilce, ale nějak jsem to už neřešil, stejně bylo pozdě, jediné co jsem udělal bylo sklonit hlavu a pevně zavřít oči, doufajíc, že to brzo přejde.

,, je to nádherný příběh"
pousměju se trošku.
,,chtělo by to víc vlků, kteří mají nějakou empatii u ostatních a uvědomí si, že svými činy můžou dost ublížit."
zamručel jsem naštvaně a stáhl uši dozadu. Cítil jsem to, měl jsem teplejší tělo, byl jsem naštvanej, naštvanej vůči mému otci, nad jeho činy nad jeho slovy, vše co udělal nikdy nebylo pro dobro ostatních, ale pro dobro jeho, nezaloužil si postavení ve smečce které měl.