Príspevky užívateľa

Měl jsem lehce stažené uši dozadu, nevěděl jsem co dělat, byl jsem zmatený ze všeho, bylo toho moc dnešní den, vše se během pár minut zhroutilo.
,,Faolin bude odcházet k jiné smečce."
Dodal jsem na její otázku a po té vyslechl její slova, chápal jsem je, být alfou a tohle se stát tak taky přemýšlím, jestli takové vlky brát do smečky. Téže mi bylo jasné že se Bell dopustila ohavného činu, kéž bych mohl vědět víc věcí z pohledu Bell.. Z pohledu Volty, drtilo mě, že jsem o tomhle neměl skoro žádné informace.
,,Volty nás tam chtěla nechat, mě šlo o bezpečí vlčat hned odejít... mám v plánu během prvních pár dní se tam vrátit, potřebuji se ujistit, že je volty v pořádku a informaci ji klidně předám, pokud na tom trváte."
Pověděl jsem a pohlédl na chvíli směrem k dětem, ujišťující se, že je vše v pořádku a po té hned pohlédl na ryumee.

Viditelně se mi ulevilo, když jsem se doslechl, že S'arik jen odstoupil z funkce, nevím jak bych zrovna dnes takovouhle zprávu vzal, bylo by toho dneska až moc. Ryumee brzo chtěla znát i naše jména což mě úplně vypadlo ze začátku a trošku jsem si připadal blbě za to.
,,Mé jméno je Toshi, Ravonny, Seraphina a tam vzadu je faoline."
Řekl jsem jména všech a na všechny vždy čumákem ukázal. Ohledně důvodu to jsem na chvíli koukl na vlčata a pak zpět, hlavou lehce naznačil, aby jsme šli na stranu od vlčat a hned jsem tak učinil, jen jsem řekl vlčatům ať chviličku setrvají na místě. Cestou jsem dal i menší pohled Finnovi, sice jsem toho vlka znal, ale jako jeden z mála mě děsil. Na jednu stranu mi připomínal S'arika, na tu druhou ne, S'arik alespoň ty emoce občasně ukáže, tady tenhle vlk měl vždy, když jsem ho potkal, stejný prázdný výraz.
Když jsem s Ryumee poodešel trošku dál Tak jsem chvíli mlčel, snažící si srovnat myšlenky a když jsem věděl jak začít, spustil jsem tišším hlasem, aby neslyšeli vlčata co zde říkám.
,,Říkám předem, že kdyby jste mne z nějakého nalezeného důvodu nechtěli vzít, samozřejmě se dohadovat s vámi nebudu, pro mne je hlavní úkryt pro ty děti. Ty děti jsou pro mě vším a chci aby byli v bezpečí."
Začal jsem a hned pokračoval.
,,Jak víte, jsme z Nihilské smečky... Monarchie.. právo na trůn má jen královská krev.. Jejich mamka.. Bellanna.. Já pořádně nevím co se tam všechno stalo... Co jsem pochopil z jejích slov tak tam vznikali problémy už pra dávno, které královská rodinna neřešila.. Bell se nelíbil ten přístup královské rodiny a od narození našich čtyř vlčat tam vznikali ještě větší problémy mezi našimi dětmi a dětmi královské rodiny... hlavně tedy s jedním vlčetem královské rodiny.."
Skončil jsem tuhle část vysvětlování a s hlubokým nádechem hned i přešel k věci.
,,Odešli jsme, jelikož Bell se snažila královnu usmrtit a ona následně byla vyhnaná... Došlo mi jaký status to udělá nejen mně... ale hlavně těm vlčatům... A jestli to jedno vlče, které dělalo problémy mé rodině půjde na trůn.. kdo ví čím by si mé děti prošli... Ah ryumee celkově... Jestli to vlče půjde na trůn bojím se, že Nihil již nebude tím čím býval.. Jako vyučený špeh Nihilské monarchie jsem mluvil s mnoha vlky, poznám charakter vlka poměrně dobře... To co jsem včera viděl..."
Odmlčel jsem se a zavrtěl hlavou.
,,Tak falešnou tvář bez emocí jsem snad nikdy neviděl.. Mám strach o svůj domov...ale odchod byl zapotřebí, aby ti tři zůstali v bezpečí."
Dořekl jsem. Měl jsem slzy na krajíčku, ale snažil jsem se zůstat v klidu, bylo toho dnes na mě dost.

Mile jsem se usmál a lehce jsem zavrtěl ocasem v přátelském duchu, když se k nám oba vlci přiblížili a byl jsem jen rád, že jsem oba vlky poznal. Ryumee jsem již zahlédl na Plese se S'arikem a toho druhého jenž jméno jsme prozatím neznal jsem zahlédl sedět blízko S'arika když jsem zjištoval informace.
Zpráva o S'arikovi se mnou lehce trhla, hned mi šli do hlavy jen černé myšlenky na které jsem se i ihned zeptal.
,,Je v pořádku?"
Už jsem měl strach že naší smečce nějak unikla zpráva o úmrtí nebo snad se to stalo, když jsem byl pryč ze smečky? Ne dneska jsem nemohl přemýšlet čistě a vůbec myšlenka jeho věku mě nenapadla..
Ovšem jsem se i mírně uklonil, když se Ryumee představila jako nová alfa přízračných, ach informaci, kterou již nikdy nepředám a to zrovna tak důležitá.. Zhluboka jsem se nadechl a stále držel hlavu nízko, abych nevykazoval žádnou hrozbu, ikdyž s mojí výškou ani ta hrozba nebyla.
,,Gratuluji k postavení, tož je první co bych rád řekl."
Pousmál jsem se a ihned dále pokračoval.
,,Chtěl bych zažádat o nocle.. pro mne a dvě mé vlčata... možná i zažádat přijetí do smečky, jelikož ... Jsme odešli z Nihilské monarchie.. třetí vlče chce odejít do jiné smečky proto tedy jen dvě"
Řekl jsem a snažil se to držet formálně a zároveň krátce.

Když byla podaná otázka pohlédl jsem na oba a v klidu řekl.
,,Vše bude v pořádku"
Chvíli jsem se ještě staral o Bell, než mi bylo řečeno, že máme jít na stranu a to, i při váhání, jsem tak učinil a ohlédl se na Ravonnyho a zbytek vlčat, kde jsou oni. Sledoval jsem Bell a při jejích slov jsme nastražil uši. Poslouchal jsme každé slovo. Každé to slovo se mi zarývalo do hlavy. Ač s věcí ohledně 'královské rodiny a vysoké postavení' jsem moc nesouhlasil, avšak v tom jsem se narodil sám, nikdy v životě jsem nezažil jiný typ smečky než takový. Kdykoliv jsem viděl jak Bell bojuje s tím, že chce mluvit, ale byla unavená, chtěl jsem za ní hned přiběhnout, vždy jsem, ale zaryl drápy do země, odmítal jsem jí přerušit. Ať už byla pravda kdekoliv, musel být pohled vlka vždy rčený.
Bell za nedlouho skončila svůj proslov a já měl stažené uši dozadu, slyšel jsem slova, prosbu až se dalo říct, že máme odejít všichni jako rodina, chtěl jsem hned za ní běžet, ale nemohl jsem odejít bez toho, abych mluvil s Volty. Jestli byli vlčata poblíž mě, řekl jsem jim ať jdou buď hned s Bell nebo počkají na mě. Sledoval jsem jak Bell odchází a já ihned zamířil za Volty. Pohled mi padnul na všechny kolem ní, nejdéle vydržel na vlcích se kterými jsem zde strávil svůj čas, se kterými jsem zde žil a byli skoro každým dnem na očích. Věděl jsem co musím udělat, byla to bolest jen nad tím myslet, jen ta představa, že nemám čas se rozloučit. Chtělo se mi brečet, ale zůstal jsem silný, tak jsem byl vyučený sám Azueénem.
,,Vaše veličenstvo."
Začal jsem tichým hlasem, ale byla v něm bolest.
,,Svojí rodinu miluji nade vše, chci jí chránit, bojovat za ni a při vší úctě, tohle je věc, která se zde roznese a mé děti budou zaškatulkovaní, víme kam..."
Odmlčel jsem se, abych se pořádně nadechl rvalo mi to srdce, ztratím vše, svůj domov, své bezpečí, své místo, ale zde šlo o děti, již nyní jsem slyšel věci ve kterých vyrůstali a ode dneška to může být jen horší, museli jsme držet spolu.
,,Miluju to zde, po dlouhé době jsem se, alespoň někde cítil v bezpečí a milován.. jenže nyní zde nejde o mě, ale o ty vlčata a proto tedy se omlouvám, ale vzdávám se postu rytíře-špeha.. odcházíme ze smečky."
Řekl jsem svá slova a sledoval Volty, normálně bych už běžel hned za Bell i s vlčaty, ale čekal jsem ze slušnosti na vyjádření.

Cesta z Nihilské monarchie až sem se třemi vlčaty byla jisto jistě těžká, zcela určitě vlčata měla dost otázek a já nevěděl jak na ně odpovědět, ujišťoval jsem je, že nic z tohodle není jejich chyba, nechtěl jsem, aby se vynili za tohle. Nebyla to jejich chyba, vůbec nikdy tohle nebyla chyba jejich. Ve mně samotném se hnal strach, zmatek a i vztek. Vztek za to, co Bell provedla. Nejen útok, ale i zdrhla snad s Duinym. Na to jak slíbila, že zůstaneme spolu, bylo mi jasné, že nezamířila sem, k přízračným, šla jinam a i jsem věděl kam, jenže tam? Tam ji tedy dlouho neuvidím a to stejné mé dítě.
Pomalu jsem došel k hranicím, kde už šel cítit pach jiné smečky a mírně jsem nastražil uši.
,,Jsme tady.. u přízračných.."
Pověděl jsem a pohlédl na Faolin, která mi již cestou vzkázala, že by chtěla jít k Azarýnské smečce, když jsem jim povídal o ostatních smečkách, které zde jsou, abych jim vysvětlil kam přesně jdeme.
,,Vyřeším tady nás a pak tě zavedu k hranicím Azarynu. dobře?"
Pověděl jsem vlčeti a mírně se usmál k povzbuzení. Po té jsem se otočil směrem k přízračným a zacukal ušima, když jsem zahlédl dva vlky v dálce, oba jsem moc v té tmě nepoznával.
,,Hezký večer přeji. Mohu.. poprosit Orda?"
Zvolal jsem z dálky a stál na místě, nechtěl jsem překračovat hranice, nechci problémy, dnes vážně už ne.

Mírně jsem stáhl uši když Bell vyjikla z bolesti. Strach jsem o ní měl velký, ale na tyhle situace jsem musel jakožto rytíř reagovat v klidu a neutrálně.
,, promiň'
Šeptl jsem k Bell a nosem se mírně dotkl její tváře, aby věděla že to myslím vážně, věděl jsem že mé pohledy byli nyní chladné tak alespoň ty činy tohle snad nějak vyřeší.
Když kolem nás prošla Sasha a podala nám mast mírně jsem se pousmál.
,, děkuji"
Řekl jsem jí a využil tu mast na rány, stejně tak i když mi bell poukázala na mech, vzal jsem ho do tlamy a mírnou silou jí přitlačil na ránu na rameni, mech byl skoro ihned napuštěny krví, která se i v malém množství dostala na můj jazyk, byl jsem tedy donucenej polknout nad čímž jsem se lehce zakřenil, ale dál jsem pokračoval v ošetřování.
Tož jsem i brzo přestal a stoupl Bell do směru jejího pohledu když jsem si všiml jakými směry kouká, v očích se nyní zrcadlilo mé trauma z dětství, které jsem Bell ne tak dávno vyřkl. Ale nemusel jsem mít strach z činů, když se bell nemotorně postavila, napřímil jsem se, připravený jí skočit do cesty jestli znovu půjde do útoku.
Můj pohled byl na chvíli i přesunut ma Ravonnyho kterému jsem mírně roztáhl křídlo, aby se schoval pod ním ve chvíli když se zde objevil a pomalu k němu ihned sehnul hlavu.
,,Jsi úžasnej za ty bylinky, ale tohle příště prosím nedělat."
Šeptl jsem k němu, nechtěl jsem ho vůbec kárat, ba naopak, byl jsem pyšný, že se stará, ale nahnal mi dost strachu, že se i jemu něco stane. Nosem jsem se dotkl jeho čela, abych mu naznačil, že první část věty myslím zcela vážně a pak očima prohlédl dav, hledající Faoline. Když jsem jí zahlédl mimo, nebyl jsem moc spokojený, ale byl jsem rád, že je mimo a kdyby se někdo rozhodl na ni zaútočit, mám čas se k ní dostat.

Sledoval jsem celý tenhle povik, uši jsem stáhl k Bell když na mě promluvila, já se potřeboval ujistit, že bude už klid. Když se velký vlk začal vztekat a nakonec se usadil u volty lehce jsem uvolnil i své svalstvo a stáhl křídla k sobě, aby mohli lépe již všichni vidět na druhou stranu.
Můj pohled nachvilku padl na vlcici, která se hned sebrala k volty a začala jí ošetřovat. Svůj pohled jsem pomalu stáhnul k Bell, ale furt si dával pozor na druhou stranu, aby i tam někdo nezautocil, tady si Bell teď ohlidam, aby víc problémů nenadelala.
Měl jsem neutrální pohled, ale v hlavě jsem měl zmatek, Arrakisovi slova jsem zcela ignoroval a využil své magie. Voda vylétla z vaku který byl zabezpečený na mém boku a opatrně jsem vodu přiložil na spálené části a nějakou část té vody jsem dal i k ústům Bell, aby se mohla v klidu napít.
,, už klid. "
Řekl jsem tiše k bell, aby to slyšela jen ona, hlas byl pevný a vážný. Avšak můj pohled hned stáhl k sobě Arrakis, který tu ječel na mé vlcata u kterých jsem si ani nevšiml že odešli od nás.
,, ravonny. Faolinne. Pojďte hned zpět. Maminka bude v pořádku slibuji. "
Štěkl jsem po nich, srdce mi zase tloukalo jak o závod ze strachu, že jim tam někdo ublíží, nechci bojovat proti své smečce, ale pro vlcata udělám všechno. Mezitim co jsem po nich stekl a po očku je sledoval, zároveň jsem dával pozor na magii a hlavně na Bell, aby nevystartovala, kdyby tak udělala hned jí skočím do cesty, vyřeším tohle já.

Vytí o pomoc dokázalo nejednoho vlka dostat rychle ne nohy. Běžel jsem jak jen mi nohy povolili k pramenům a už z dálky viděl tu pohromu co se děje. No hlavně tedy jak nějaký vlk srazil Bell k zemi. Vytřeštil jsem oči nad tím co se stalo, jenže když jsem přiběhl blíže, strach se měnil v agresi když jsem v tomhle zmatku viděl i Ravonnyho.
Bez žádného váhání jsem přiběhl a zaujal pozici mezi Bell a Ravonnym a zbytkem, roztáhl jsem křídla, abych zapříčinil výhled stranám a obě strany jsem si hlídal sám. Měl jsem stažený uši, hlava srovnaná s tělem, naježená srst a chvěl jsem se. Ze strachu a ze vzteku. Ze strachu o ravonnyho, že uvidí hlavně Bell umřít před svýma očima, ze vzteku, že si ten vlk dovolil tenhle pobyt před vlčetem, ale zároveň jsem věděl, že to byla potřeba, nyní jsem chápal proč se mně Bell ptala a to se divila nad mojí reakcí a já tak slepě věřil, že to jenom přeháním. Byl jsem naštvanej, smutnej, zmatenej z tohodle co se zde dělo, proč. proč tenhle povyk, proč tahle scéna. To ji vypadlo jak moc zničí život nejen sobě a mně, ale hlavně i vlčatům?
Mírně jsem vycenil zuby při pohledu na obě strany a chladným avšak ostrým a pevným hlasem řekl.
,,Dost."
Pohlédl jsem směrem k Bell, pohled zmatení a lehce i zklamání prohlížel si její rány od vroucí vody a pak koukl směrem ke zbytku. Kontroloval jsem z dálky, jestli rány nejsou smrtelné, nevypadalo to, ale hezké rány to nebyly. Doufal jsem, že Bell přestane, teď když je zde Ravonny, Po tom co ji vlk srazil, snad jí to vytrhlo z tranzu, tak či onak, nyní jsem stál já ve prostřed dění, připravený vzít jakoukoliv ránu, využít své magie, nepustit jednoho k druhému, jen aby obě strany byli v pořádku.

Probral jsem se velmi brzo ještě před svítáním u řeky, tak jak jsem Bell slíbil, tak jak to chtěla. Chtěl jsem hned zajít do nory, ale nechtěl jsem naštvat Bellu, že tam přijdu dříve než ona pro mě. Vydal jsem se tedy k moři, moji procházku na kterou jsme byl dříve zvyklí, kterou jsem Bell řekl, že chci provozovat.
Stál jsem v písku a sledoval vlny, které se dotýkali mých tlap. Sledoval jsem východ slunce a doufal, že to je otevření k lepším zítřkům, doufal jsem, že vše se srovná, že vše bude dobré, já.. vlčata.. bell.. smečka, doufal jsem, že se nic nezničí a já budu moct poklidně žít, ale ten hluboký strach tam byl. Mírně jsem nastražil uši, když jsem slyšel šum křídel. Pohlédl jsem vzhůru a zahlédl jsme svého okřídleného kamaráda. Musel jsem se pousmát, alespoň někdo mi zde zůstával.
Okřídlenec mi přistál na zádech a přitulil se ke mně nad čím jsem se musel pousmát.
,,Myslíš že je čas?"
Zeptal jsem se Kira, kterej na mě pohlédl tmavýma očima a zaklapal zobákem. Povzdechl jsem si a nasledně se zhluboka nadechl.
,,Jdeme."
Řekl jsem a rozešel jsem se zpět k řece, kde mě Bell včera nechala ležet, abych tam vyčkal na ni a viděl se s mými prcky.

Její slova trochu boleli, ale zcela jsem to chápal. Bude to šok pro všechny ani pro mě to není až tak lehké, ale jsem rád, že je vůbec mohu vidět, mohla mě zde seřvat a poslat do pryč, mohla si najít jiného kdo by jim dělal otce a o mně mlčet, mohu být rád alespoň za něco.
,,Dobře.."
Pověděl jsem s menším smutkem v hlase, ale lehce se pousmál, aby věděla, že její rozhodnutí chápu.
Když se vlčice postavila a poodešla ode mě, cítil jsem ve svém těle prolitý chlad, polkl jsem těžce a pohlédl na hvězdy jako bych hledal nějakou pomoc. Po chvíli jsem se zvedl a pohlédl na Bell. Měl jsem hlavu srovnanou s tělem, ale když jsem se střetl s jejíma očima lehce jsem hlavu pozvedl, rozešel jsem se k ní a lehce se o ní otřel, abych znovu pocítil to příjemné teplo a ochranu v její blízkosti. Ani jsem netušil jak moc mi ona a celkově vlčí kontakt chyběl...

Přikývl jsem k jejím slovům. Dávalo to i smysl.. K Azarynu ani jeden z nás nepůjde, do kultu bych já nezapadl a kdo ví jak děti, přízrační jsou nejen naši pomocní, ale jsou i kulturou nějak k nám blízko jen se změní z kytek na hvězdy a to nemusí být až tak velká a hrozná změna.
,,Budu s tím počítat v případě nouze."
Dodal jsem k jejím slovům. Zároveň jsem doufal, že se tak nikdy nestane, tohle byl můj domov, jistě Bell taky, pro mě to však byl první domov kde se ke mně chovají mile a ukázali mi co vlastně je život, že není jen bolest, ale i štěstí a radost, šlo mi proti srsti stěhování, ale pro děti? . . . Pro Bell? I smrt bych sám zardousil jen, abych mohl být s nimi. To jen Bell neví že ona je nyní ta, která zakousla mojí smrti hrdlo, jen abych neudělal nějakou blbost a říkat jí to nebudu.. ne nyní. Jindy, kdy dokážu že chci zde být s nimi, kdy dokážu že chci být otcem, kdy bude klid v našem životě.
Mluva o shánění přátel mi nyní nebyla tolik příjemná, ale nechal jsem Bell o tom mluvit, jen bylo pro mě těžké bavit se o tom, když jsem nyní přítele ztratil... Zbyla mi jen Bell a děti, ale dětem ne všechno mohu říct, takže teoreticky jen Bell mi zůstala.
,,Výlety budu nahlašovat kromě těch ranních, každé ráno se půjdu projít a vždy se vrátím."
Pousmál jsem se. Úsměv lehce klesl když mi bylo řečeno, že nebudu moct spát v noře, avšak lepší než nic.
,,A mohu alespoň ráno přijít? ikdyž budou spát?"
Zeptal jsem se, nechtěl jsem jí nějak naštvat, nebo dělat problémy, jen jsem se těšil, ikdyž strach z rozhovoru s nimi zde byl, to se tajit nedalo.

Pokýval jsem nad jejími slovy, jistě vlčata nemohli za to, jací rodiče jsou, ale přímo od vlčat někdy jde vyčíst co očekávat, jelikož dělají to, co vidí v blízkém kruhu. U mě šlo dříve vidět jak se ke mně chovala má rodná smečka, měl jsme strach ze všech, z odsouzení - furt mám ten strach z toho, strach že nebudu dobrý pro nikoho a hlavně strach ze samců. Tohle nějak začalo mizet až po tom co mě Del a Azueén adoptovali a jsem za ně moc rád. Byl jsem náročný jako menší, furt tedy jsem, ale to čím si museli projít oni, mi je líto.
Bell se po té optala sama na vůdce a mírně jsem se usmál.
,,Od pohledu se zdá být chladný, ale svou smečku má velice rád, stará se o ni ač se mi zdá že někdy je přísný, myslí to dobře a jak si sama naznačila, nenechá jen tak někoho vstoupit do smečky. Moudrý starší vlk, který.. co si budeme... už pomalu potřebuje nějaký důchod."
Nad posledním dodatkem jsem se musel sám zasmát. Každý jednou už potřebuje klid ve svém životě a už první střetnutí s tímhle vlkem mi ukázalo, že si vlk prošel kdo ví čím, ale moc hezkého jisto jistě neměl. Pevné tělo plné svalů, napřímené postavení těla a oči.. Oči které vyřazovali jen a jen důvěru, ochranu a úctu. Tenhle vlk bych řekl že ví co se svým životem, ví své cíli.
Bell se mé slova o rozdělení nelíbili a za zlé jí to zcela vůbec nedávám. Lehce jsem se usmál nad jejíma slovama a věnoval jí oliznutí na tlapku.
,,naší. rodinu."
dal jsem důraz na 'naší' a mírně se usmíval, byla to naše rodina, já, ona a naši malí zlobivci. Avšak jsme se musel i hned zachechtat když mi začala žužlat ucho, nechal jsem jí i tak udělat. Druhým jsme lehce zacukal nad mluvením o kultu a o Hatim, pamatuji když jsme nějaké informace podával Volty. Neměl jsme zde již co dodat, spíše jsem jí odpověděl na její další slova o tom najít si nějaké kamarády.
,,Nyní nechci.. Né po tom jak to dopadlo... navíc. chci se teď zaměřit na naší rodinu, moje priorita."
Pohlédl jsem na nebe, zhluboka se nadechl a na chvíli zavřel oči. Užíval jsem si tuhle noc, ale chtěl jsem zajít se kouknout na vlčata proto jsem ted pohlédl na Bell a podal otázku.
,,Můžu je vidět? půjdeme domů ať ty rošťáky vidím... ráno si s nimi promluvím."
Pověděl jsem, chtěl jsme jít s Bell, domů, chtěl jsme spát po jejím boku, abych nabral síly na vlčata.

Lehce jsem se pousmál nad mluvením o našem novém Koncilovi.
,,Já s ním měl jednou čest mluvit, když byl ještě u přízračných. Vždy se mi zdál vyrovnaný, stejný jako jeho otec. Neznám tolik jejich rod, ale přijdou mi to jako vyrovnaná vlci... jenže s tím jedním vlčetem se mi to nelíbí.. jistě jablko nepadá daleko od stromu.. ale může se stát, že se narodí vlče, které je zcela odlišné ač né vzhledem, ale chováním..."
Povzdechl jsem si, narážel jsem tím i na svojí rodinu, vím jak odlišný jsem byl od svých sourozenců, občas lituju, že jsem díky otci s nimi nemohl mít nějaký normální vztah, nezažil jsem pořádně sourozeneckou lásku, ikdyž vzpomínky na Maxwella a naše dobrodružství jsem měl nádherné, furt nebyl mojí pokrevní rodinou, ale bral jsem je tak... moji malý sourozenci, jak se asi dnes mají..
Bell se po té trošku víc rozpovídala o vlkovi a já se nad tím musel pousmát. Možná jsem ho jednou potkal, nebyl jsem si jist. Pamatuji si dost vlků z toho jednoho dne od pohledu, ale nejvíce Cielo, A'kazu a po té alfu, S'arika a vysokého vlka, který se nehnul od jeho boku a furt mu kolem těla létala mlha, usoudil bych jeho magií, jelikož ostatní mlhu kolem sebe neměli tak moc jako tenhle vlk.
Bell se po té rozhodla vyřknout větu, kterou jsme ani já sám nedokázal zodpovědět, těžká otázka, s vlčaty hlavně, protože se furt přemýšlí nad tím, jak budou reagovat vlčata, jak si povedou, najdou si kamarády? A mnoho dalšího.
,,S dětmi už klidný život nebude... ale udělám vše pro to, abych ho tobě zlehčil a zpříjemnil."
Pousmál jsem se na Bell.
Vlčice se po té rozhodla vyřknout další smečku na přestěhování a to kult. Trošku jsem stáhl uši a přerovnal jsem si tlapky, u kultu jsem měl dost zamíchané myšlenky.
,,Kult.. vypadá to jako super smečka.. Ale já bych tam nedokázal žít.. Nedokázal bych udržet jejich víru a to, že nemůžou chodit na slunce.."
Přiznal jsem Bell narovinu.
,,Kdyby jsi tam však chtěla, nezastavuj se kvůli mně, budu šťastný, když budeš ty a budeme se moc vídat."
Pousmál jsem se na vlčici, která se však rozhodla dál rozsáhnout Tima a mě.
,,A to už jsem si myslel, že jsem našel někoho na život a na smrt."
Popotáhl jsem falešně a pak se usmál a přitulil k víc k Bell, pevněji ji objímal křídlem.
,,Nepustím."
Zabrblal jsem a zasmál se. Ani otázka o známých mě nedonutila uvolnit, přemýšlel jsem, bylo trošku blbé, že jsem vážně neměl nikoho venku, až mi jeden vlk došel do hlavy.
,,Byl to vlk z kultu, se kterým jsem se setkával Tiam. Je z kultu... ale .. již jsem ho dlouho neviděl.."
Povzdechl jsem si, zajímalo mě, kam jeho tlapky ho zavedli.

Nad jejíma slovama jsem se musel uchechtnout.
,,Bell. Když někdo vyhrožuje naší rodině. Vyhrožuje i mě. Ať už zde jsem nebo nejsem."
Položil jsem si hlavu vedle ní a pohleděl do dálky, mezitím co poslouchal její slova.
,,Promluvím si s ní, chci vědět i její stranu. Samozřejmě víc budu věřit té tvojí, ale chci mít pohled z obou stran."
Dodal jsem k jejím slovům a přemýšlel jak to u Volty nahodit, nechtěl jsme problémy, chtěl jsem mír. Ale když mi sama nihilská panovnice bude vyhrožovat do rodiny.. jak daleko má od starého režimu igniské smečky? V mých očích moc daleko ne.
Nad jejíma dalšíma slovama jsme musel nastražit uši a trošku se zamračil.
,,Tož zní to tam dobře, zajímavě.. jenže jednou věcí je že přímo od tama pochází A'kaza... jak to tam prochází, jestli i on povoluje chování vlčete v takové míře? Další věcí, bude se tam dětem líbit? Zase je to blízko zvěře z hor... a taky alfa přízračných se zdá, že brzo zde taky nebude.. kdo to tam převezme? Aby jsme nešli z jednoho bláta do druhého..."
Přemýšlel jsem nahlas, smečka se to zdála být klidná, přívětivá a dost silná v obraně, ale jaké to bude s novým vládcem? Bude i ten moudrý a klidný jako je nýnější?
Když však padla zmínka o kamarádovi z oboru, nedokázal jsem si odpustit rýpnutí.
,,Kamarád? to už se mě snažíš zbavit?"
Zazubil jsem se a na oko naštvaně pohodil ocasem.

Chtěl jsem už startovat, že co si vůbec Voltaire dovoluje ohledně tohodle, ale pohled na Bell mě donutil se uklidnit, zhluboka jsem se nadechl a pak začal.
,,Nuže.. děti jsou děti. Nehrají férově při většině času, protože každý chce vyhrávat.. A ona vyhrožuje když se to jako mamka, snažíš vyřešit v klidu a vyrovnaně.. To že někdo patří do vyšší šlechty nemá znamenat, že druhý rodič nemůže pokárat. S takovouhle vychová tyrana jelikož bude vědět že ano je na té vyšší pozici.. ale už nebude myslet na ty nižší"
Povzdechl jsem si.
,,Mám si o tom s ní promluvit?"
Pohlédl jsem na Bell, bylo mi jí líto, že jsem jí zde nechal samotnou. Ač je tato smečka mojí rodinou a položil bych za ní život, tohle se mi nelíbilo, chtěl jsem znát i druhou stranu příběhu, chtěl jsem vědět co se stalo, z pohledu Bell s emi ten přístup naší královny nelíbil, ano jistě, budu se chovat jinak k vlčatům královské rodiny, ale ve chvíli kdy by se pokoušel jeden z nich ublížit tak samozřejmě zakročím, tohle chování je zde nepřípustné a to by měla Volty jakožto královna vědět.. Jestli by tohle povolovala tak bych ani já sám zde nebyl rád. Jestli další na trůn vejde někdo s agresí tak bych ihned odešel, neriskoval bych... a dle toho co slyším od Bell tak i ona by hned odešla s dětmi. Radši budu někde mimo bojovat o jídlo než mít strach se jen špatně podívat a být v maléru.