Príspevky užívateľa

Usmál jsem se a poslouchal vlka.
,,no- eeh- gravitace je tvrdá."
pousmál jsem se nevině, ne o teoretické části jsem vážně moc nevěděl, krom věcí, který jsem se naučil u samoučení.

Stáhl jsem uši a privrel oči aby kamínky na mne nedopadli a pak pomalu oči zase otevřel.
,, dobře "
Pousmál jsem se na brášku opatrně jsem ho vzal tlamou za srst na krku a začal jsem pomalu kráčet dolů po příkré cestě. Hned jak jsem si byl jistý, že už to je ta cesta pevnější tak jsem ho položil.
,, nechoď moc na kraj, aby jsi si nic neudělal. "
Řekl jsem a pomalu jsem šel za Maxem.
,, tam dole zastavíme "
Cuknul jsem s čumákem k místu, kde byla plocha, nebylo to ani moc vysoko od vody, aby na nás trošku splouchla, ale ani moc nízko, aby nás stáhla.

Vlkova nabídka mne zaujala, koukl jsem na nebe a skoro hned na vlka.
,prosím! já bych se rád proletěl alespoň nad stromy!"
vyjíkl jsem jak nějaké vlče, ale kdo by čekal opak? byl to můj sen již od štěněte, vždy jsme žárlil na sourozence, na celou svojí smečku, že dokáží létat a teď jsem se pomalu dostával do momentu, kdy jsem mohl létat jako moji sourozenci! toho jsme musel využít.

pousmál jsem se nad reakcí vlka a koukl zpět na něho.
,,myslím že Amaye by to nevadilo"
zavrtěl jsme ocasem, ale hned na to nastražil ouška, když se vlk ke mne přiblížil.
,,děkuji a třeba bych se i proletěl s tebou"
zachechtal jsem se

Jeho otázka mne zaujala, kdo ví co měla Amaya se mnou ještě v plánu no-
,,ještě ne, mám učitelku ona mne učí létat, musíme se někdy zase sejít s ní a uvidím co má se mnou v plánu"
zaškubal jsem ouškama, trošku jsem se protáhl a koukl na nebe.
,,létat bylo vždy mým snem. vždy jsem si to přál umět.."
začal jsem se usmívat, ikdyž v úsměvu šli vidět stopy smutku kvůli vzpomínkám na mého otce.

,,smečku.."
vydechl jsem spokojeně.
,,a s ní i rodinu, která mě... snad má ráda.."
pousmál jsem se trošku smutně a pak škubnul hlavou a koukl na vlka.
,,neumím, už od malička mi to dělá problém..no.. spíše neuměl. teď už to umím, ale furt tam ten strach je, jelikož nejsem zkušený, tak strach že vyletím moc vysoko, něco se stane a já doapdnu tvrdě na zem.."
oklepal jsem se při vzpomínce z dětství.
,,jo.. sranda to není.."
uchechtl jsem se.

posmál jsem se, když vlk řekl, že taky není komunikativní, bylo to trošku i uklidňující.
Po tom jsem poslouchal vlka co mi povídal a pak zaškubal ouškama.
,, v tuto chvíli? nikam. dostal jsem se tam kam jsem chtěl, jsem šťastný, no alespoň trošku.. ale to co jsem chtěl jsem našel, teď jediný můj cíl, je naučit se létat."
pousmál jsem se.

Trošku jsem škubnul ušima, když nejistě přešlápl.
,,promiň mám špatný humor.."
řekl jsem jednoduše a nejistě se pousmál.
,,na komunikaci až tak zvyklý nejsem.."
vydechl jsem těžce při vzpomince, že jsem takto několikrát ublížil svého nevlastnímu bratrovi, ale hned ten stres jsme ze sebe oklepal.
,, a kam máš namířeno?"
optal jsem se vlka.

,,ano."
usmál jsem se.
,,berem se skoro jako sourozenci"
usmál jsem se na havrana který nadšeně zaklapal zobákem.
,,jo.. to znám.. takže taky přicestoval zdaleka?"
pousmál jsem se na vlka.
,,tak to ti řeknu, nejsi v tom sám."
trošku jsem zavrtěl ocasem
,,dobře, tak snad se jeden nelekl k smrti-"
pokusil jsem se o vtip a aby to Iris pochopil tak jsem se trošku zachechtal.

,,tenhle opeřený zmetek? To je Kir."
pousmál jsem se a Kir na pozdrav zakrákoral.
,,co zde vlastně děláš?"
optal jsem se vlka
,,teda krom toho, že jsi si zde asi chtěl zdřímnout a já ti vyplašil kamarády.."
polkl jsme nasucho
,,promin"
dodal jsem.

Zaškubu ušima, když opar zmizí a hned na to se zasměju, když ono stvoření zacuká ocasem.
,,nojo nojo!"
usmíval jsem se, ale hned na to jsem ztuhl, když se vlk uklonil.
,,wow- na tohle teda zvyklý nejsem- prosím nedělej to"
řekl jsem vlkovi a pousmál se.
,,rád tě poznávám Irisi, já jsem Toshi."
řekl jsme jednoduše.

Usměju se, když se stvoření zasměje a pak jen poslouchám.
,,no.. jako... monstrum je nespisovné slovo od "stvoření", ale spíše bych tě nazval stvořením, protože od vlka máš daleko"
pousmál jsem se na vlka a sledoval Kira který začal krákat když se ho vlk dotknul.
,,jako vypadáš zajímavě."

,,slibuju"
je poslední věc, kterou stihnu říct a nastražím uši, když se ono stvoření pohne. Chvíli tam jen stojím, s mírně ztuhlíma svalama, protože až takové stvoření jsme nečekal, ale hned jak kir vyletí a přistane stvoření na zádech tak se uklidním a uvolním svaly.
,,vypadáš zvlástně"
řekl jsem a hned stáhl uši.
,,nenenen nemyslel jsem to hnusně zvláštně- ale jako eeeh"
tikal jsem očima a přemýšlel nad tím slovem, nešlo mi to do hlavy.
,,zvláštně- jako- o můj bože vypadá dobře tajemně zvláštně!"
nastražil jsem uši, když jsem alespoň nějak našel správná slova a koukl na stvoření pro reakci, nechtěl jsme ho urazit, to ne-

,,ukaž se a uvidíš, můj věrný přítel ti důvěřuje, proč bych já neměl?"
optal jsme se stvoření, zamručel jsem zvlaštním stylem, trošku podobný havranímu skřehotu a tak jsme jsem očekával, Kir slétl na mojí hlavu a koukl na ono stvoření.
,,znám ho na tohle až moc dlouho, věřím mu ve všem, vede mě když běžím slepě, pomáhá mi se vším. svěřil bych mu svůj život."
řekl jsem a pousmál se.

Kir trošku popoletěl, když se tvor začal protahovat, ale vrátil se zpět na svoje místo na jeho tlapce. Já osobně jsme sebou silně cukl když vlk rychle stáhl ocas, neboť mě málem tím ocasem flákl.
,,neboj se."
řekl jsem a zacukal jsme ušima, po té zase pokračoval ve větě.
,,když z tebe nemá strach Kir, nebudu mít ani já"
řekl jsem jednoduše a čekal.