Príspevky užívateľa

Sledoval jsem malého Vlčka a přemýšlel nad vším, byl jsem mimo, ale rázný hlas Azueena mě probral, pohlédl jsem se s trasem na něho a pak zpět na coreyho.
,, d- dobre"
Polkl jsem na sucho, pomalu se zvedl a šel k azueenovi, vypadal jsem jako bych každou chvíli měl sebou flaknout na zem z toho jak jsem se strachy klepal, ale dál jsem stál na nohách. Doběhl jsem Azueena který už skočil ven z nory. Měl jsem stáhle uši, sledoval zem, ale tak abych viděl na cestu přes sebou a furt se snažil pořádně nadechnout, ale kdykoliv se mi to povedlo tak se mi ukázali zas vzpomínky z hádky a já zas měl problém se nějak nadechnout, bylo mi všeho líto, chtěl jsem to spravit, vrátit čas, ale bylo pozdě.

,, jsem"
Řekl jsem na její starostlivou otázku a usmál se. Zacukal jsem ušima když mi dala rozkaz, připomněla mi Azueena. Nemohl jsem si dopustit vyplaznuti jazyku na Amayu a pak se se smíchem rychle zvedl.
,, dobře"
Usmal jsem se na ni, snazil jsem se zahnat svůj strach. Ani jsem nějak nečekal na další její slova, zaujal jsem postoj z hluboka se nadechl a vyskočil jsem. Tentokrát jsem dopadl na tlapky, usmál jsem se a bez čekání znovu vyskočil, tentokrát mi vítr podebral křídla a já trošku poodletel, hned jak jsem dopadl tak jsem se zasmál.

,, viděla jsi to!? "
Vypiskl jsem na amayu
,, Noro viděl jsi to?! "
Vypiskl jsem stejně i na robo vlka.

Co si budem, byl jsem naštvanej, že nebudeme pokračovat v tréninku, ale hluboký nádech, abych nevyjel a v klidu odpověděl.
,, dobře "
Zacukal jsem ušima, chvíli čekal než odpoví i ostatní vlci, zvedl se a pomalu přešel k bílému vlkovi, držel jsem si od něho odstup, ale už ne že bych se ho bál, ale že z něho mám respekt, poslední dobou se okolo mě dost atmosféra změnila.
,, azueene, bude ti vadit když strávím dnešek s tebou? Nemám co na práci a mám furt plno energie"
Řekl jsem v klidu s pohledem do jeho očí.

vlci: Corey, Dudek, Straka

vlčice: Delailah, Semie, Aishila

Sledoval jsem ji s úžasem, bylo nádherné ji vidět létat, když, ale dala pokyn ať to zopakuji po ni, znervózněl jsem.
Těžce jsem vydechl a koukl před sebe, bál jsem se vůbec nějak pohnout, po nějaké chvíli jsem hluboce vydechl těžký vzduch, vyskočil a chvíli doufal, že se mi to povedlo, jenže pravé křídlo, na které jsem při zkoušení o samotě dopadl, bylo o dost níž než levé a tak se mnou vítr trošku zatočil a já dopadl na zem, jako by mi někdo podkosil nohy.
,,au-"
zaknučel jsem a ležel na zemi.
,,jsem mrtvej?"
zeptal jsem se trošku ze smíchem v hlase, abych odlehčil atmosféru, ale odmítal jsem se zvednout, měl jsem strach, že to nedokážu, proto jsem i jako malý štěně zafuněl do země.

Celý jsem se klepal a furt si přehrával co se stalo, snažil jsem se uklidnit, ale nedokázal jsem z Coreyho spustit oči.
,, mhm.. "
Odpověděl jsem na Del větu. Bál jsem se co se stane když jim řeknu co se stalo, ale lhát jsem jim nechtěl, nemůžu jim lhát. Tras mého těla zesílil, nedokázal jsem se hnout už z důvodu toho, že vím že je azueen přímo za mými zády, furt mi dělalo problém nějak popadnout dech, měl jsem strašně velký strach.
Prosím buď v poradku...

Doběhl jsem k noře a bez přemýšlení do ní vběhl, rychle jsem proběhl okolo Azueéna doufajíc, že mě bílý vlk neviděl a běžel jsem na místo, kde bývá Del a měl jsem velké štěstí, že tam vážně byla. Opatrně jsem položil Coreyho před ní a zase mi začali téct slzy, měl jsem problém popadnout dech, celý jsem se klepal, měl jsem strach.
,,Del... pomoc... on já- my-"
Nedokázal jsem dopovědět a můj dech se zrychlil při všech těch vzpomínkách co se stalo a proč se tohle stalo.
,,omlouvám se"
zaknučel jsem bolestně a ze strachu se skrčil, bál jsem se strašně moc, ale hlavně jsem se bál o coreyho, nevím co se stalo, nikdy se mi nestalo, že by vlk přede mnou omdlel, tohle bylo pro mě nové a já měl strach nevěděl jsem co čekat, slzy mi tekly jak něco a rozostřovali mi vidění, viděl jsem strašně mlhavě a tělo mě bolelo od toho stresu, strachu a hlavně z toho jak se furt v kuse jen klepu. Moje celá hlava třeštěla různými myšlenkami, ale hlavně z toho, že tohle všechno je moje vina, že corey nemusel být v tomhle stavu, kdybych se naučil sklidnit se a mluvit, bolelo to, všechno tohle, chtěl jsem vrátit čas a nebýt už od začátku na Azueéna agresivní, kdybych nebyl takový blbec a byl na něho milý, tak jak mi řekla Del, nemusel Corey pozorovat moje agresivní jednání, nemusel se mi začít vyhýbat, nemuselo se stát nic z tohodle, nemusel bych tuhle rodinu ničit,
možná tu byl vážně důvod, proč mě otec nenáviděl.

Stál jsem tam a klepal se, když jsem slyšel zvláštní zvuk zvedání tak jsem pohlédl na vlčka a celý jsem ztuhnul.
,,cor-"
Vyrušil mě corey svojí větou, po tváři mi stekli slzy a já sledoval malé vlče jak jen tak tak stojí na nohách, chtěl jsem mu pomoc, přijít k němu a očistit ho, ale bál jsem se pohnout když mluvil, bál jsem se toho co řekne. Mé tělo celé ztuhlo když se mladý vlk zhroutil k zemi, stál jsem tam v tichosti a trvalo mi nějakou chvíli než jsem pobral, že přede mnou leží v bezvědomí tělo mého bratříčka.
,,COREY!"
Omylem jsem zařval, rychle k němu přiběhl a zmateně si ho prohlížel, přemýšlel jsem co dělat, nechat ho zde jsem nemohl a běžet pro pomoc, v tuto chvíli nevím, jestli jeho funkce vůbec nějak fungují, dech slyším, ale zbytek fungovat nemusí a tělo může mrznout, do toho za kým bych běžel, nikoho tu skoro neznám.
Vystrašeně jsem překračoval až jsem nakonec opatrně vlče sebral do tlamy a rychle běžel do nory, věděl jsem, že Delmáma vyletí z kůže, ale já potřebuju vědět, že Corey bude v pořádku, to byla teď hlavní věc o kterou jsem se zajímal, buď by to byl Corey, nebo já. Já radši vyberu sebe a přelámu vztahy s rodinou víc, než aby Corey kvůli mně přišel o život.

/Zátočina - Nora/

Zhluboka jsem se nadechl a pomalu uvolnil křídla a celý se uklidnil.
,, dobře.. Věřím ti. "
Trošku jsem se pousmál a vnímal vítr jak si hraje s mojí srstí a vnímal každý zvuk, který jsem slyšel. Takhle stát jsem vždy vydržel hodně dlouho, bylo mi to hodně příjemné a nejlépe takhle stát ve vodě, cítit jak moje tělo voda nadnáší, cítit se svobodně.
,, jak dál? "
Koukl jsem na amayu a usmíval se, čekající na další kroky.

Těžce jsem našlapoval, třas ovládal mé tělo, ale díky chuzi to nešlo vidět, boleli ty slova, který na mě Corey řval, ale nejspíše měl pravdu,, měl bych odejít. Do smeček vlk jako já nepatří, ikdyž moc tu chci být, cítím se zde šťastně, ale bolí vidět někoho, komu dám jméno, že mě nenávidí, moc to bolí. Potřeboval jsem být sám, chytal mě záchvat a moc dobře jsem to cítil. Začal jsem těžce dýchat když jsem uslyšel řev Coreyho a to že běží ke mně, zastavil jsem a každým krokem Coreyho se mi těžce dýchalo. Když se Corey víc přiblížil jako by se vše změnilo a moje tělo ovládl hněv, okolo mě se vytvořilo několik jehliček a ty se zapíchly jako štít okolo mě do země, ikdyž ostře vypadali byli naopak slabé a při jemném doteku by se rozpadli, prudce jsem se otočil a když jsem se střetl s obličejem Coreyho, tak jakoby to všechno ve mně bouchlo.
,,Corey nevím co si myslíš, nevím co víš, ale já se tady ve smečce nenarodil."
Mírně jsem zavrčel nad vzpomínkami, nechtěl jsem to říkát, ale vevnitř jsem měl potřebu to Coreymu říct, chtěl jsem aby to věděl.
,, Pocházím z daleka ze smečky, kde nebyla nádherná hyerarchie jak tady.."
Těžce jsem vydechl a začali mi téct slzy z očí při vzpomínkách.
,, Můj vlastní otec mě nenáviděl a jestli ještě žije tak mě do dnešního dne nenávidí, samci mnou opovrhovali, nenáviděli, hráli si se mnou jako bych nic nebyl. Proto jsem BYL agresivní na tvého tátu."
odmlčel jsem se a s uslzenými očima mu koukl do očí.
,,měl jsem strach.."
zakňučel jsem bolestně.
,,strach z toho, že mě bude opovrhovat, stejně jako to udělal můj otec"
stál jsem tam a nechával ho to pobrat, jehle se rozpadli a já se lehce začal usmívat.
,,ale když jsem ho viděl... jak bílý anděl na čirém nebi se usmíval, když tebe a sourozence viděl..byl to a furt je nádherný pocit, vědět, že někdo za vámi stojí a dohlíží na každý váš krok"
Usmíval jsem se nad tou vzpomínkou.
,,Už v té době se to ve mně zlomilo.. ale nedokázal jsem najít cestu k němu.."
koukl jsem do země a chvíli ji pozoroval.
,,Ikdyž to nevidíš... ale v tuto chvíli se snažím pracovat na vztahu mezi mnou a tvým otcem.. snažím se s ním bavit, dokonce k němu nějak přiblížit.. ale není to lehké.. já udělal dost chyb já to uznávám, ale pro mně je to furt něco nového a on díky mému chování se ode mě taky oddálil..já.. já jen chci rodinu, chci cítit, že jsem někde vítanej.."
Další proud slz se spustil po mém čumáku na zem.
,,alespoň chvíli jsem se tak cítil.."
Pohlédl jsem na kamínek, který jsem od něho dostal.
,,ale zase jsem si ho zničil.. mně je moc líto, že jsem ti svým chováním ublížil, moc mi to je líto.. slíbil jsem si, že vás ochráním a celé jsem to pokazil..omlouvám se.."
sledoval jsem zem a celý se klepal.

Ztuhle jsem tam ležel a trošku zacukal ušima když Corey promluvil.
,,Jsou věci které Corey nepochopíš.."
Řekl jsem potichu, ale tak aby je slyšel.
,,Protože o nich mluvit nechci..ale snažím se... snažím se se s ním bavit..být s ním kamarád... ale není to tak jednoduché"
Zaknučel jsem na konci věty a do očí se mi nahrnuli slzy.
Ležel jsem tam ztuhle a bylo mi nepříjemné celá tato atmosféra, všechno tohlecto, ale to co Corey řekl jako by mi vyrazilo dech.
Ani nevím odkuď to najednou přišlo, ale celé mé tělo popadl chlad, krutý, smutný chlad a mé slzy hned přestali, okolo mýho tělo se začali vytvářet menší jehličky, ale Coreyho se vyhýbali, nechtěl jsem mu ublížit, ale bolelo to. Koukl jsem někam za Coreyho, nechtěl jsem se na něho podívat, bolelo to.
,,nemusíš. ale příště to můžeš říct a né se mi vyhýbat.. nejsem tu od toho, abych ti zhoršoval život. A jestli ti vadím nedělá mi problém zmizet z tvého pohledu"
Řekl jsem až chladem v hlase, pomalu jsem se zvedl a přesně podemnou se vytvářeli další bodce.
,,Omlouvám se corey za všechno."
Při poslední větě jsem mu koukl do očí, aby věděl že to myslím vážně. V mých očích šla dokonale vidět prázdnota, jako bych vůbec nebyl v tom těle vlastně, ale já v tuto chvíli nevěděl jak se cítit, někde i uvnitř jsem se bál toho, jak se vůbec cítit, bylo toho moc, chtěl jsem, aby tohle dopadlo dobře, ale jak tak vidím, zničil jsem tohle pouto dříve, než jsem myslel. Chvíli jsem tam před Coreym stál a pak se pomalu rozešel směrem k moři, kam jsem šlápl tam se na tom místě a okolo vytvořili bodce, ale když jsem se od nich vzdálil tak se bodce zase roztekly a na sněhu ztuhli.

/Jaskyňa - Zátočina /

Když jsem viděl že corey odchází tak jsem si přestal hrát, ikdyž mě to trošku uklidňovalo. Koukl jsem jeho smerem a těžce vydechl, už jsem se chtěl zvednout, když jsem ale koutkem oka zahlédl jak Corey ke mně běží. Stáhl jsem uši dozadu když mi sníh vletěl do obličeje, nechal jsem sníh padat a koukal jsem Coreymu do očí. Ikdyž byl Corey furt menší než já, cítil jsem se dost ohroženě když nade mnou tak stál, bál jsem se pohnout a i přes mojí snahu, viděl jsem zas vzpomínky. Věděl jsem, že jsem zase ve vzpomínách, ale ze zimy, myslel jsem že tyhle vzpomínky, mého otce jsou za mnou, ale jak jsem teď cítil - nebyli, byli zase zpět, ale něco bylo jiné. Sledoval jsem Coreyho se strachem v očích, ale neoháněl jsem se po něm, jen jsem tam ztuhle ležel a pozoroval ho, jeho slova mi jeli furt dokola v hlavě bodali mě v hrudi.
Až se v jednu chvíli na jedné emoci zastavila, stáhl jsem uši dozadu a koukl do země
,,Je mi líto, že nějaké mé chováni tě donutilo si tohle myslet"
Stáhl jsem uši dozadu a sledoval jsem, nechtěl jsem na něho koukat, chtěl jsem odsuď, chtěl jsem k vodě, ale moje tělo mě neposlouchalo, bylo ztuhlé, nedokázal jsem se hnout, v tuto chvíli jsem jen doufal, že Corey odejde. Byla to šokující situace a já cítil jak moje celé tělo ovládá třas.

Ležení pod stromem bylo pro mě nudné, přemýšlel jsem, že půjdu pryč, ale moje tělo mě neposlouchalo a tak jsem si s tlapkou začal hrát ve sněhu a mírně u toho používal magii. Ano pomalu jsem začal přicházet na svojí magii, ale bál jsem se to někomu říct a tak to bylo moje tajemství. Hrál jsem si s vodou, která se vytvářela při roztékání sněhu v mých tlapkách, vždy jsem tlapku zvedl a začal tak vytvářet sněhové věžičky, díky vodě, která na sníh dopadala a hned tuhla.
Po chvíli jsem si všiml malé hlavičky, ale nevšímal jsem si ho, chtěl jsem, aby věděl, že ho držet někde nechci, ikdyž jsem si s ním potřeboval popovídat.
Nějak mi instinkty říkali ať si hraju s vodou dál, třeba by malého vlčka zaujala a já v to doufal, chtěl jsem se s ním zase bavit, doteď mám živě v hlavě scénu z lodě a kamínek, který mi Corey dal na ni, byl svázanej do náramku a věšel mi na pravé přední tlapce, byl jsem moc rád, že mi ho Del vytvořila a přivázala na tlapku tak, aby nezavázel, ale ani nikdy nespadl. Náramek jsem si taky silně střežil a doufal jsem, že ho jednou budu moci Coreymu ukázat.

Ikdyž to moc Corey asi nezpozoroval, vyšel jsem za ním, věděl jsem že mladý vlk se mi začal vyhýbat, ikdyž toto bylo trošku těžké zjistit, jelikož jsem si prvně myslel, že se mi to zdá kvůli mým tréninkům s Azueénem, ale po čase, kdy jsem i trávil nějaký čas v noře, jsem si začal všímat, že se mojí přítomnosti co nejrychleji a nejúčiněji vyhne. Tréninky mi sice dávali někdy zabrat a já tak chtěl spíše odpočívat, ale tohle praskající pouto jsem chtěl navázat zpět, chtěl jsem zjistit, co se děje a tak jsem se rozhodl jít potichu za ním. V hlavě jsem si promýšlel jak začít, vše jsem měl připravené a tak jsem šel sebevědomě k jeskyni kam mířil Corey.
Nikdy jsem zde nebyl, na to jak dlouho tady jsem tak ani moc území neznám. Pomalu jsem došel k jeskyni a projel si ji očima, jak jsem říkal o tom, že mám vše připravené tak mi vše vypadlo když jsem očima koukl do Coreyho očí. Stáhl jsem uši dozadu a zvedl tlapku do vzduchu, přemýšlel jsem, že za ním půjdu, ale cítil jsem tak nejistou atmosféru, že jsem se otočil a odešel od jeskyně k nejbližšímu stromu a zde si lehl.
,,proč mám sakra strach, že to nějak pokazím.."
zamručel jsem si potichu pro sebe a pozoroval vchod do jeskyně.

,dobře!"
usmíval jsem se na Amayu a pak koukl na Nora.
,,Neboj!"
usmíval jsem se a vrtěl ocasem, pak jsem koukl zpět na Amayu a naslouchal ji. Když Amaya našla co potřebovala tak jak řekla tak jsem se i postavil a trošku křečovitě jsem roztáhl křídla, ano létat jsem chtěl, ale měl jsem strach.
,,takhle?"
ujišťoval jsem se.