Príspevky užívateľa

,,Moje bývalá smečka je celá divná"
zašeptal jsem zpět, abych odlehčil situaci a trošku se k tomu zachechtal.
,,zkoušel jsem to...málem jsem si zlomil křídlo a od té doby to nezkoušel.. měl jsem strach.."
řekl jsem a koukl do země, jenže její slova mi vyrazila dech, koukl jsem na ní se štěstím v očích a začal vrtět ocasem.
,,v- vážně?!"
vypískl jsem a vrtěl ocasem.

,,ne.."
odpověděl jsem smutně, trošku se mi zaleskly oči nad vzpomínkou mé domoviny, pro vysvětlení jsem udělal půl kroku k Amaye a zašeptal.
,,kvůli tomuhle jsem byl vyhozen ze svojí smečky"
Nechtěl jsem, aby tady ve smečce někdo věděl že jsem již ve smečce byl, nechtěl jsem, aby věděli proč jsem byl vyhozen, že jsem vlastně byl nejslabší článek celé smečky, bylo mi to trapné.
,,rád bych tam vyletěl.."
povzdychl jsem si a pohlédl na nebesa.
,,moc bych chtěl"
Ano napadlo mě se Amayi zeptat, ale když mě odmítali naučit létat ve smečce, kde jsem se narodil, proč by mě, teoreticky, cizí osoba měla naučit létat?

Trošku jsem se do srti amayi usmál, bylo to příjemné, její srst vždy byla sametově hladká, možná kdybych věděl co to je tak se jí zeptám, jaký kondicionér používá..Trošku jsem zamával křídly a koukl na Amayu.
,,Závidím ti"
zamumlal jsem k ní.
,, jaké to je létat?"
zeptal jsem se a pohlédl ji do očí

Ani jsem nějak nečekal a poklusem jsem se vydal na cestu, neznal jsem to zde, né tady v horách, ale věřil jsem, že cestu nějak najdu, na pomoc jsem proto řekl Kirovi, který hned vyletěl do vzduchu a hledal cestu. Tohle jsem s kirem měl dlouho naučené, on letěl nademnou a já běžel dle něho, když letěl dál přede mě, věděl jsem, že tam je rozcestí a on hledá cestu dál, byl moje oči ve výšce, pomáhal mi, byl jsem za tohle propojení rád, někdy jsem si i připadal, že naše těla jsou propojené, až na to, že jsem létat nemohl.
Moje cesta do hor trvala nějakou hezkou chvíli, překročil jsem pár malých toků, přeskákal pár kamenů, ale i tak svůj poklus neměnil, byl jsem na tohle tempo zvyklý, vydržel jsem v něm běhat hodiny, I tak jsem využil chvíle a zastavil u pramene řeky, ze kterého jsem začal pít stejně tak u mě přistál i Kir, který opakoval můj pohyb. Poslouchal jsem okolí a užíval si tichosti, v tuto chvíli jsem věděl, že mohu nechat své myšlenky plynout.
Začíná zima, tohle je špatné, přestal jsem být teď agresivní, nemohu začít znovu, musím se obrnět, ukázat Del, že na tu změnu mám. Nechci del ani vlčatům ublížit. Nesmím jim ublížit!
Zavrčel jsem sám na sebe a rozeběhl se dál. Kir hned zpozorněl a trošku křečovitě vyletěl, doletěl mě a letěl dál. Probíhali jsme okolo nor, kde jsem trošku zpomalil a nakoukl dovnitř, jenže to byla tak setina pohledu a hned běžel dál nad nory do Klenovských kopců. Běžel jsem a sledoval jsem černé peří mého přítele, zde jsem to přestával znát, i tak jsem běžel sebevědomě.
Pomalu jsme dobíhali k svatyni a já zde nachvilku zastavil. Sledoval jsem ten výhled, byl nádherný, příjemný, ale znepokojilo mě, jak se slunce přibližuje k mořské hladině.
,,Kire!"
zavolal jsem k sobě svého přítele, který hned ke mně přiletěl a přistál mi na zádech. Sledoval jsem cestu, odkud jsme přiběhli, rozhlížel jsem se kudy to vzít, aby, jsme byli co nejrychleji zpět, zde byl lepší rozhled než na horské louce, na tu jsem dokonce, odsuď, viděl. Chtěl jsem si i najít rychlejší cestu, protože jsem se bál, že cestou, kterou jsem šel, bych tam nedorazil před západem slunce. Zaujala mě cesta přes zelený les, vypadala strmě, ale nic co bych nezvládl. Natočil jsem se tím směrem, aby kir pochopil kudy chci jít.
,,pomoc mi najít cestu"
Bylo jediné, co jsem řekl, Kir vyletěl do nebes a já se rozeběhl. Jedna tlapka střídala druhou, čas plynule utíkal a já cítil vítr hrající si s mojí srstí, ale jedna věc mi trošku nehrála - ledový dotek. Zacukal jsem ušima a koukl nahoru, mé oči se hned zúžily při pohledu na padající sníh, můj dech se zrychlil a já přestal dávat pozor. Poslední co jsem slyšel, byl řev Kira a poslední pohled byli jeho pařáty, který se ke mě natahovali a zlatý pohled plný strachu. Zem se pode mnou ztratila a já začal padat. Mé instinkty byli hned roztáhnutí křídel a splašené mávání, ale nepomohlo to a i tak jsem spadl z výšky na tvrdou zem. Těžce jsem zakašlal a ležel tam, byl jsem trošičku mimo, určitě jsem neměl tak tvrdý pád, díky mávání, ale bolelo to, trošku to otupělo mozek a svaly byli šokované. Nějak tak jsem zaznamenal Kira, který ke mně přiletěl a přistál kousek ode mě.
,,jsem…. v pohodě"
Vydal jsem ze sebe, opřel se jednou tlapou a opatrně si lehl na břicho. Zakňučel jsem bolestí, když mou hlavou projela tupá bolest. Těžce jsem vydechl, ale v zápětí cukl, když jsem viděl rudou tekutinu stékat po nose na zem, hned jsem ji olízl a klepal se.
,,nic to není."
Usmál jsem se na kira, který mě s hrůzou sledoval.
Pomalu jsem se postavil, oklepal se s menším zavrávoráním, které jsem ale ustál a pomalu se vydal dál, dost mě bolel bok a třeštila hlava, proto jsem i zastavil u menšího potůčku a pořádně se z něho napil, nějak jsem se snažil smýt i krev, která mi tekla z hlavy, aby alespoň trošku to přestalo téct a zase svým tepem se rozeběhl dál.
Kir tam chvíli ještě stál v šoku a se strachem v očích, ale hned jak jsem na něho zavolal tak se rozletěl za mnou. Tupé bolesti jsem si snažil nevšímat, vždy jsem se jí snažil ignorovat, možná že i kdyby mi někdo usekl nohu, i tak bych se zvedl a hopsal po třech dál, vždy mi spíše vadila bolest psychická, ale jenom o mojí bývalé smečce.
Po pár minutách jsem doběhl zpět na horskou louku, usmál se na Azueéna, zpomalil jsem, až jsem nakonec zastavil a těžce oddechoval, ani né z toho běhu, spíše z bolesti, která probíjela mým tělem, na hlavě jsem měl trošku krve, která sice furt tekla, ale už velmi pomalu, trošku krve jsem měl i nosu a prokousli ret. Kir přistál kousek od Azueéna a oklepal se.
,,jsem tu"
vydechl jsem a posadil se, jako by se nic nedělo a ano, pro mě se nic nedělo, bral jsem to jako normální věc. Trošku se mi chvělo tělo, měl jsem v sobě strašně moc adrenalinu. Věděl jsem to, chci se naučit létat, ale nevěděl jsem jak, tento pád mi jen potvrdil, že být ve vzduchu je úžasný pocit, cítit ten vítr, cítit tu volnost, tu svobodu, létat do výšin kam se skoro nikdo nedostane, chtě jsem moc tam letět, užít si tu cestu, dotknout se mračen. Usmíval jsem se nad tou představou letu, chtěl jsem, aby se to stalo skutečností a nedostával jsem takové tvrdé pády, jako dneska, chtěl jsem vyletět.
Až budu umět létat, tuto cestu si zopakuji, ale tentokrát od toho srázu skočím a doletím až sem.
Na jednu stranu jsem za ten pád byl rád, jinak bych to musel buď obcházet, anebo se vrátit a celou cestu si zopakovat, což co si budeme, to jsem vážně nechtěl, celou cestu si zase opakovat bez prozkoumání tohohle území, popřípadě narazit na ty dva a komunikovat s nimi.

Nad otázkou, jak jsem se zde dostal jsem stáhl uši dozadu a koukl do země.
,,ztratil jsem se.. při hnusné bouřkové noci.."
řekl jsem potichu, bolelo to, ale hned jsem se snažil odvrátit myšlenky.
,,ale našel jsem zde nádhernou rodinu.. jsem adoptovaný, mám tři malé sourozence, nedávno narozený, jsou na mě milý, nedávno jsem se i připojil k rytířům!"
usmíval jsem se a vrtěl ocasem, trošku jsem se ohlédl na Nora, vím, že věděl, že jsem v rodině u vyššího postavení, naschvál jsem to neříkal kvůli době, která teď nastala, i tak jsem se ohlédl, jestli bylo v pořádku říct tohlecto.

Stál jsem tam a sledoval Azueéna a trošku mi uniklo uchechtnuti, když kir, který ležel u Azueéna, spadl na zobák, protože se bílý vlk postavil. Poslouchal jsem ho a koukl směrem kam ukazoval. Běžel jsem několik území až sem, myslím že kondicku mám až moc dobrou.. Pomyslel jsem si a zaskubal ušima. ,, neboj nezapomenem. " Odpověděl jsem za všechny na větu Ohledne západu slunce. Bylo to zde zase, byl jsem mírně najezeny, bál jsem se příchodu zimy, mým štěstím bylo, že mé najezeni díky vystouplé srsti nejde tolik vidět, ale jsem si vědom, že vlci, kteří se mnou stráví nějaký čas tak to poznají, to byl i důvod, proč jsem Azueéna nesledoval, nechtěl jsem aby si myslel, že mám takovou reakci na něho.

Azueén mě ráno v noře probral, chvíli jsem ležel a pak se vydal ven, zašel si pro vodu do váčku, kdyby byla potřeba, a pomalým krokem šel na místo určený, měl jsem strach, nevěděl jsem co mě čeká a víc mě děsila blížící se zima. Šel jsem pomalu krůček po krůčku a přemýšlel jsem co se asi dnes bude dít. Kir letěl napřed a v tuto chvíli přistával u Azueéna a lehl si k němu, věděl že mně to bude ještě chvíli trvat než přijdu.

,, nebo jsi si se ty zmenšila! "
Zasmál jsem se a vrtěl ocasem.
,, Noro tohle je Amaya. "
Koukl jsem na nora a usmíval se.
,, s Amayou jsme se poznali.. Daleko odsud.. "
Dodal jsem a nechtěl dál pokračovat, nechtěl jsem mluvit o své minulosti.
,, co tady děláš? "
Koukl jsem zpět na amayu.

Sledoval jsem vlčici a čím víc se přibližovala, tím víc mi někoho připomínala a když se k nám přiblížila tak jsem ji poznal, nastražil uši a začal vrtět ocasem.
,,Amayo!!"
Vypískl jsem a rozeběhl se s úsměvem k ní, hned jak jsem k ní doběhl tak jsem jí hlavou objal a vrtěl ocasem jak zblázněnej.
,,Tak dlouho jsem tě neviděl!"
trošku jsem se zasmál, v tuto chvíli jsem ignoroval přitomnost samce, usmíval jsem se, byl jsem šťastný. Konečně jsem našel někoho, koho jsem znal a ještě k tomu svého idola!

Šel jsem vedle něho a poslouchal ho, trošku jsem zaškubal ušima když se zeptal a já zavrtěl hlavou.
,,Ne, jen nejsem zvyklí vidět ně-"
Než jsem vůbec stihl odpovědět umlčel mě svojí větou a já tak částečně udělal, ale co si budeme, jsem ještě přeci, alespoň trošku vlče a snažil se pozorovat okřídleného vlka, na první pohled jsem se lekl, že to je někdo z mojí rodiny a tak jsem stáhl uši dozadu a trošku se přikrčil, když jsem si, ale uvědomil, že vlk má tmavou srst na někoho z mí rodiny tak jsem zase nastražil uši a pozoroval vlka. Ani jsem si to neuvědomil, ale Kir vylétl k vlčici a chvíli si ji zlatýma očima prohlížel za letu, pak ale slétl a přistál na mých zádech. Nic neříkal, moc si ji nepamatoval, byl ještě dost drobný, když Amayu viděl naposledy, furt ale na mých zádech vlčici pozoroval a trošku se čepýřil.

,,Zatím..se mi tady líbí"
pousmál jsem se pro sebe, ale hned mi úsměv spadl.
,,je mi líto Machiavelliho .."
Stáhl jsem ouška dozadu, ale hned je narovnal a koukl na Nora.
,,kdo teď bude vůdcem? snad se smečka nerozpadne ne?"
zacukal jsem ouškama a kráčel vedle něho, furt s nějakým odstupem. Nedalo mi to a zase si ho prohlédl a nehleděl na to, že nejsem nenápadný, nějak mi to bylo i jedno, snažil jsem si tak i strach v sobě skrýt.

Pomalu jsem šel vedle polo robotického vlka a držel si od něho menší odstup, byl zvláštní, nic takového jsem nikdy neviděl. Mlčel jsem a šel dál po jeho levici a občas očima koukl tam, kde již hranice Nihilu končili. To ticho mě trošku dráždilo, co si budem a tak po menším přemýšlení jsem začal konverzaci.
,, takže... Jak dlouho jsi tady ve smečce? "
Promluvil jsem mezitím co sledoval cestu přede mnou, tento vlk byl obří, ano Azueén je taky, řekl bych i vyšší než tento vlk, ale tenhle vypadá jako by mě měl každou chvíli pozřít. Kdyby v tomto světě to existovalo a já bych to znal, nazval bych ho Terminátorem.

Vlk 007 se hlásí do akce!

,,Děkuji"
řekl jsem a trošku jsem se pousmál, otočil jsem se a pohlédl dolů k norám a celkově po okolí, kam jsem viděl, bylo to tu příjemné, čerstvý vzduch, klid, možná i lepší místo než u lodi. Nedalo mi to, rozhlédl jsem se po okolí a když jsem zahlédl vyvýšené místo z větších kamenů tak jsem se k tomu rozeběhl, s pomocí skákání a trošku mávání křídel jsem tam vylezl a postavil se a mírně roztáhl křídla. Tady to bylo asi nejvíce příjemné, ale věřil jsem, že víš najdu ještě lepší místa, ale tohle zatím stačilo. Nedalo mi to, nějak ve mě přesně ožilo to štěně, které ve mě dříve zahynulo a pohlédl jsem na Azueéna.
,,Slibuju, že udělám vše pro to, abych tuhle smečku ochránil!"
Nějak mi unikl úsměv, zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl, bylo to tu příjemné. Chci zde ve smečce zůstat. udělám vše pro to, abych zde zůstal a ochráním to tu. Slíbil jsem si a dál si užíval pocitu, jako bych letěl, ikdyž jsem věděl, že létat nemohu.

Sledoval jsem zem se stáhlíma ušima a když začal bílý vlk svojí řeč tak jsem na něho pohlédl a poslouchal ho.
,,Dobře"
bylo to asi jediné co mě napadlo mu říct, dokud nezačal druhou větu, jako na zavolanou mi problikla vzpomínka mého otce, kvůli které jsem prudce zavrtěl hlavou, koukl jsem zpět do země a stáhl uši dozadu. Chvíli jsem mlčel a přemýšlel jsem co mu odpovědět a když jsem věděl spustil jsem:
,,myslím, že oba máme svojí minulost o které mluvit nechceme a ikdyž jsem mladé vlče mám už za sebou dost věcí.."
Věděl jsme že toho mám za sebou dost, možná i více než nějací dospělí vlci, nevěděl jsem jak to Azueén má s minulostí, stejně jako on nevěděl o mojí, ale určitě toho mám za sebou dost co by si tady ve smečce ostatní vlci představit nedokázali, že by se tak malému vlčeti mohlo přihodit.
,,Ale děkuji ti, že mi věříš, že to zvládnu."
Trošku jsem se pousmál, možná to můj otec nebyl, ale udělal toho pro mě za tak krátký čas mnohem víc než on. Chvíli jsem mlčel, přemýšlel a pak pohlédl do očí Azueéna.
,,mohl bych se přidat k vám a začít se učit?"