Príspevky užívateľa

Trošku jsem nadzvedl tlapku, která byla blíž k němu, cítil jsem to, tu změnu pachu, ten intenzivní pohled, nelíbilo se mu něco, ale co?
,,to vadí, že jsem teď přišel? stejně jako tvoje štěňata, proč hledají nové věci? však teď se narodili Stejná otázka. "
Odvětil jsem trošku s nechutí, né k němu, né k této smečce, ale k jeho otázce, naštvala mě, co si myslí, že jsem nikdy nebyl ve smečce? No moc velká změna to je no, pomyslel jsem si a trošku nakrčil nos. Po tom, když jsem cítil, že se změnil zase tlak jsem zpět položil tlapku na zem na kterou jsem se i následně podíval, Tohle bude těžká a dlouhá cesta, povzdychl jsem si v sobě a dál bílého vlka poslouchal. Zaujatě jsem ho poslouchal, ikdyž jsem na něho nekoukal, nechtěl jsem, měl jsem strach, že bych na něho zase vyjel. Ale i tak jeho povídání bylo příjemné, chránit ostatní! nemá někdy strach? cukl jsem ouškem nad svojí myšlenkou. Ke konci jeho řeči jsem na něho pohlédl a doposlouchal jeho vysvětlování, chvíli jsem přemýšlel a pak promluvil.
,, A pro přihlášení musím kam? a kdo by mě učil? a ... je to těžké?"
Začal jsem přešlapovat z tlapky na tlapku a zase můj pohled zaujala zem, chvíli jsme tak přešlapoval a pak zastavil.
,,Co když to nezvládnu..?"
stáhl jsem uši dozadu, nedokázal jsem si představit, že bych udělal chybu a celá smečka by byla na mě naštvaná, nebo bych někomu ublížil tím, co bych udělal, ani tady skoro nikoho neznám, krom své, snad né dočasné, rodiny a alfy.

Těžce jsem vydechl vzduch a koukl do země.
,,Chci někam jít, potřebuju změnu ve svém životě."
řekl jsem, ale dál pokračoval
,,lečitelem asi ne.. o kytkách moc nevím, bylinkách a tak nevím"
menší usměv mi utekl při pohledu na kytku u, které jsem nevěděl ani jméno.
,,má rytíř něco pod sebou? jakoby, rozdělení?"
zacukal jsem ušima a zase pohledem sjel z trávy na Azueéna, chtěl jsem něco z jeho očích vyčíst, nemohl jsem si pomoct, ale přišli mi vůči mě tak chladné, ale taky čemu se divit, dostane takové nevrlé vlče do rodiny pár dnů před tím, než se narodí jeho vlčata. Chladné určitě byli, ale mohl jsem si za to sám a proto se to i pokusím změnit. Snad není pozdě...

Trošku jsem couvl, když se ke mně přiblížil, chtěl jsem i zavrčet, ale hned mi do myšlenek naskočila Del a já tak nevydal žádného zvuku, bylo to poprvé, kdy jsem na Azueéna nezavrčel. Polkl jsem na sucho, když byl velký vlk kousek ode mě, ale chtěl jsem jít dál. Koukl jsem mu do očí a kývl ven, pochopil jsem, že tady v noře moc nechce mluvit, s tímto gestem jsem se otočil a vyšel ven z nor s tím, že jsem pomalu zamířil do klenovských kopců, nikdy jsem zde nebyl a myslím, že když tam půjdu s Azueénem tak to vadit nikomu nebude.
Chvíli jsem šel v tichosti a když jsem si vše promyslel v hlavě spustil jsem.
,,Když jsem sem přišel.. a ty jsi se mě ujal, mluvil jsi o postaveních, které zde jsou, ale víc si mi k nim neřekl, že až se na to budu cítit, tak pokud budu chtít stačí říct."
Zhluboka jsem se nadechl a zastavil jsem. Chvíli jsem tam stál a pak koukl jeho směrem.
"Co můžu se svým postavením být?"
Můj pohled spadl na bílém vlkovi a v tuto chvíli jsem čekal kam mě povede on, Nejen touhle cestou, která pokračuje na kopce , ale i mým životem, byl jsem připraven se změnit, ne s ním, ale jestli chci změnu ať ta změna bolí.

// Nora -> Klenovské hory //

Delší chvíli po tom co Del odešla od lodi a vrátila se k vlčatům, jsem se rozhodl ke změně a jít proti strachu. V tuto chvíli jsem už pár dlouhých minut stál kousek od nor a přemýšlel jak, kde a co. Věděl jsem, že to je už moc, že tu změnu potřebuji a taky si myslím, že to je jediná dobrá cesta k Azueénovi. Pamatuji si první den ve smečce, kdy mi okrajově říkal o věcech ve smečce a ač jsem to neprojevoval, vždy když sám řekl, že něco musí udělat pro smečku, byl jsem zaujat, ale dříve jsem se změny bál, teď ji potřebuji. Chci se změnit. Zhluboka jsem se nadechl, oklepal ze sebe třas a pomalu vešel do nor. Kir mi seděl na zádech, jako vždy a pozoroval dění v jeskyni, ani na zem moc nechtěl kvůli vlčatům a tak se radši držel mojich zad. Pomalu jsem procházel okolo vlčat a když jsem viděl Azueéna, ztuhl jsem, chtěl jsem se otočit a zdrhnout, dříve než si mě všimne, ale ne. Nemohl jsem. Udělal jsem ještě pár kroků a pak začal svojí větu.
,,Azueéne."
odmlčel jsem se a čekal, až pohled vlka se střetne s mým.
,,mohl bych s tebou mluvit? někde.. venku?"
řekl jsem a stál tam, čekajíc na jeho odpověď.

Tiše jsem ji poslouchal a co si budeme stekla mi ta jedna slzička po tváři, sice jsem nevěděl jak jí odpovědět, ale věděl jsem jak ty věty zpracovat. Po chvilce jsem si povzdychl a když jsem chtěl něco říct už jsem měl rozcuchanou srst.
"Hey!"
zasmál jsem se.
,,díky Del."
usmál jsem se na ni a znovu jí hlavou objal, byl jsem rád, že to celé ze mě opadlo, byl jsem rád, že tu byla, je a bude pro mě a co si budeme, v tuto chvíli jsem se zde konečně citíl jak doma.
,,ikdyž s Azueénem a ostatními budu muset ještě zapracovat...instinkti jsou silnější"
Zasmál jsem se a dál Del objímal.

Zacukal jsem ušima a odtáhl se, koukal jsem jí do očí a trošku při první větě stáhl uši dozadu.
,,ne to nebudu."
řekl jsem rázně. Na druhou větu jsem stáhl uši úplně dozadu.
,,To nikdy!"
trošku jsem vyštěkl, nechtěl jsem, však jsem se i nenáviděl za to být samec. Na další větu jsem se koukl do země a se staženýma ušima poslouchal. Ke konci třetí věty jsem jí zpět koukl do očí, přemýšlel jsem, nevěděl co odpovědět. Po chvilce jsem začal tikat očima po okolí, přešlápl jsem si tlapkami a pak těžce vydechl a pohlédl jsem do země.
,,ale co když-"
Zamlčel jsem se, protože to co bych řekl by bylo zase o samcích a Del má pravdu. Ikdyž jsem zatím se s nikým takovým nesetkal, je možné, že bych našel i samici, která by byla zlá. Povzdechl jsem si.
,,nechci být znovu ublíženej.."
Řekl jsem po chvíli a zavřel oči.
,,mám z bolesti strach. ale jenom z té vnitřní, z té psychické.."
Dodal jsem k větě.

Ještě chvíli jsem tam byl, oprenej o ji a breče, dokud jsem se neuklidnil, i přes to jsem byl o ní opřenej, se zavřenýma očima a občas jsem trošku popotáhl. Byl jsem rád že to bylo ze mě, byl jsem rád že po tolika letech jsem to někomu řekl, cítil jsem se lépe.
Když jsem usoudil, že je tichost moc dlouhá tak jsem se nadechl a na chvíli se sekl, přemýšlel jsem, co vlastně chci říct a když jsem se rozhodl spustil jsem.
,, proto jsem agresivní, když se ke mně přiblíží jakýkoliv dospělý samec.. Mám strach, že mi udělá, to co udělal otec mojí mamce.. "
Otevřel jsem oči a sledoval písek pod sebou, pořád opřený o Del, nechtěl jsem od ní, chtěl jsem cítit to teplo, které jsem dlouhou dobu necítil.

Opřel jsem si hlavu do její srsti a vzlykal jsem, vím, že to nechtěla nejspíše slyšet, bál jsem se že jí nějak ublížím, ale bolelo mě to v hrudi, potřeboval jsem to ze sebe dostat, možná i kvůli tomu, že jsem viděl její nechápavý pohled, kdykoliv jsem vyjel po azueénovi. Chvili jsem vzlykal, odignoroval jsem její věty, které mi řekla, nevěděl jsem jak na ně odpovědět a proto jsem tiše jí do srsti vydechl to co mě trápilo.
,,Jako vlče jsem viděl svojí maminku umřít"
zavzlykal jsem a zhluboka se nadechl, abych pokračoval.
"můj... otec"
hlasitě jsem se nadechl, abych se trošku uklidnil.
,,můj otec jí přimo přede mnou zabil. jako by byla nic. Jako by za nic nestála, jenom protože porodila mě. vlka, kterému dělá problém se naučit létat."
Třásl jsem se a začal jí vzlykat do srsti. Měl jsem stáhlé uši dozadum, ale přitom bylo příjemné, že tady byla, že mě chtěla vyslechnout. Jako by mi obří kámen spadl z mých zad, i přes to že jsem stále brečel, bylo mi lépe.

Kir pomalu přistál vedle Del a sledoval, společně s ní, mě. Trošku jsem and jejím oslovením cuknul a otevřel oči, které jsem měl zavřené. Viděl jsem přes slzy rozmazaně a přemýšlel co říct, chtěl jsem to někomu říct, ale co když toho využije..ne. samice, hlavně matky takové nebývají. víš to.. ale co když- Bojoval ve mě hlas, bojoval jsem sám se sebou, ale věděl jsem, že ji tady nemohu nechat jen tak sedět a tak jsem začal.
,,bolí to"
zahejkal jsem, nevěřil jsem sám sobě, že jí to chci říct.
,,bolí pohled na tebe a vlčata"
další zalapání po dechu a tentokrát jsem to dopověděl s pohledem upřeným jí do očí.
,,přál bych si být těmi vlčaty.. zažít jejich hezké dětství."
další proud se začal linout z mých oči a třas těla se zvětšil, bolelo to, další várka vzpomínek přišla a já to nedokázal ovládat.

Klepal jsem se, jen jsem dokázal kývnout na Del a dál tam stál jak sloup, čekajíc až se vrátí. Nedokázal jsem se hnout a třas těla mě donutil si lehnout, škubala mi hlava a já měl před sebou všechny ty vzpomínky, nedokázal jsem to vstřebat, nedokázal jsem nic říct, vydat zvuk, cokoliv smysluplného, nedal jsem to, potřeboval jsem, moc to ze sebe dostat až jsem se neudržel, sklopil jsem hlavu k písku, abych to trošku utišil a z plných plic bolestně zařval do písčitého povrchu. Okolo mě vystoupla voda, ve tvaru bodců a hned to taky spadlo, jako by se nic nestalo. Můj řev vylekal Kira, který rychle vylétl hluboko do oblak a sledoval mě z výšky. Opřel jsem si čumák do písku a nechal jsem proud slz mi stékat po tvářích na zem přičemž jsem potichu lapal po dechu. To zadržování pocitů, kvůli malému bráškovi bylo moc dlouhé, takhle silnou reakci jsem nikdy neměl, bolelo to.

polkl jsem na sucho, ten pohled na ně.. stál jsem na místě, šlo vidět, že se třesu, jen jsem doufal, že na to Del nějak neukáže, přeci jen jsem se klepal poměrně často, ikdyž jsem si neuvědomoval, že v okolí není dospělý samec, takže můj třas byl z pohledu Del zbytečný. Chvíli mi trvalo najít svůj hlas, ale nakonec jsem ho našel, ikdyž se mi dost blbě mluvilo.
,,Omlouvám se Del.."
bylo jediné co jsem ze sebe dostal, těžce se mi dýchalo, věděl jsem už před tím, že se tohle stane, ale dříve než jsem to ze sebe mohl dostat tak mojí přítomnost vyrušil malý bráška. Stejně jako draci ze sebe občas potřebují dostat oheň, já ze sebe potřebuji dostat úzkost a špatné myšlenky. Nekoukal jsem Del do očí, spíše jsem koukal před ní, věděl jsem, že kdybych jí do očí pohleděl, viděla by, že jsem na tom v tuto chvíli dost špatně. Na druhou otázku jsem jí už ani neodpověděl, můj hlas se sekl hluboko v mém krku a odmítal mluvit a ikdybych promluvil, věděl jsem, že by mi dost přeskakoval.

Zacukal jsem ušima, když jsem uslyšel Del, pousmál jsem se.
,,pojď corey"
usmál jsem se na brášku a pomalu se vydal ven, byl jsem rád že přišla, měl jsem strach, že bych to tu za chvíli nedal, myšlenky mě požírali každý den, kdykoliv mohli zautočili na mě jak mrchožravci na mrtvolu, jediný s kým jsem o tom mluvil byl Kir, ale co si budem, když mu rozumíte každé třetí slovo tak je těžké s ním vůbec mluvit, ale lepší než nic. Nechtěl jsem, aby tady někdo věděl moje myšlenky a vzpomínky, hlavně né azueén a ostatní dospělí samci, měl jsem strach, že toho tady využijí a zneužijí mého strachu. Radši jsem vůči nim agresivní, než abych projevil strach, proto se ani můj vztah s Azueénem nezměnil, nechci aby se ke mě přiblížil, nechci s ním mít nic společného, ikdyž patříme do jedné rodiny. Můj tep se o dost zrychlil i tak jsem nedal na sobě nic znát a vyšel jsem ven, třas mého těla díky chůzi nešel vidět a já doufal, že si Del Coreyho vezme a nebude ode mě nic chtít.

Kdykoliv Corey na něco ukázal tak jsem zavrtěl hlavou, že nevím. Usmíval jsem se, ikdyž to bolelo, byl to takový falešný úsměv, byl jsem rád, že malé vlče ještě nepozná faleš v obličeji, nebo celkově. Bolel mě pohled na Coreyho, ale přitom mě dělal šťastným, byl jsem rád, že může tohle vše poznat, ale bolí pocit toho, že jsem neměl dětství, které on prožívá, nemít strach vytáhnout tlapy z dočastného úkrytu, nemít strach nějak promluvit, nemít večer strach, co se další den stane a celkově strach z toho, až se probudím, chtělo se mi brečet, ale držel jsem to, nechtěl jsem malému vlčkovi se tu nějak ukázat slabě, chtěl jsem, aby si hrál a užíval si pocit "jiného světa" zde v dřevěné lodi. Z těch myšlenek mě vytáhl až Corey vykřikující slova, zacukal jsem ušima a trošku se zamračil z přemýšlení.
,,voda? nora? myslíš, že to byla nora ve vodě?"
zeptal jsem se malého brášky.

Hned za Coreym vylez i Kir který se i oklepal při výlezu z díry. Já se začal usmívat a mírně přivřel oči když mi děkoval, naoplátku jsem ho olizl na hlavě a byl moc rád, že je celej v pořádku.
máma mě nezabije dobrý.
řekl jsem si v hlavě a pohlédl na Coreyho, Pochopil jsem hned z jeho pohledu a rozhlédl se po lodi a pak zase zpět na sbého brášku.
,,ještě chvíli tu být můžeme, ale musíš být opatrnej"
usmál jsem se na svého sourozence a zavrtěl ocasem. Kir mezitím dohopsal ke kamínku, který před tím odložil a vyletěl mi zpět na záda.

Čekal jsem až uslyším zaklapání zobáku mého přítele, věděl jsem že to je pokyn, zvedl jsem na zadní tlapy, zamával křídly a dupl na prkno, kde před chvíli měl Corey tlapku, nic. Zamručel jsem, stáhl uši dozadu a udělal to stejné, zase nic. Věděl jsem, že používám málo síly, potřeboval jsem víc, ale bál jsem se, že se podlaha pode mnou zničí a ublížím tak bráškovi. Zavrčel jsem si pro sebe při myšlence, že s takovou tam může Corey umřít. Vydechl jsem stoupl jsem si na zadní a hlasitě zavrčel a dupl silně na dřevo, probořil jsem se prknem a rychle zas se vytáhl nahoru, trošku mě zarazilo, když dřevo najednou vypadalo suše, mezitím co moje tlapky byli mokré, ale v tuto chvíli pro mě byl důležitý bratřiček.
,,Corey!"
přiblížil jsem se k díře a čekal, až uvidím oříškovou srst malého vlčka, bál jsem se, že jsem mu něco udělal a čas jako by najednou se zpomalil.