Príspevky užívateľa

Strachy jsem na místě přešlapoval, když jsem zaslechl kroky, mezitím co Kir následoval malého vlčka já se vydal po jeho dupotu, až jsem zahlédl tlapku prostrčenou malou škvírou.
"vidím tě"
řekl jsem abych uklidnil malého vlčka a trošku začichal, přes ten pach starého dřívý skoro nic nešlo cítit, přemýšlel jsem co udělat, když bych se snažil probořit tak bych malého brášku mohl zahrabat, to stejné, ale může nastat když se dřevo pokusím strhnout. Chvíli jsem tam stál a přemýšlel co bude nejlepší.
,,Corey."
začal jsem.
,,couvni o pár kroků dozadu."
Zavelel jsem. Kir když to uslyšel tak pohopsal zas zpět a čekal až k němu malý vlček příjde.

Cukl jsem ušima když jsem zahlédl jen malinký kousek ocásku letějící do díry.
,,COREY!!"
zařval jsem jeho směrem a doběhl k díře, mžoural jsem, ale mladého vlčka jsem neviděl.
,,Kire běž"
5ekl jsem na černého přítele, který se zvedl pustil kamínek na zem a slétl do díry za Coreym.
"Corey jsi v pořádku? Prosím teďka mluv, potřebuju tě slyšet"
Sledoval jsem beznadějně díru a strachy jsem přešlapoval z tlapky na tlapku, měl jsem strach, jestli se mu něco stane tak mě Del zabije na místě, budu hned na místě vykázán z rodiny nebo možna rovnou ze smečky! potichu jsem zaknučel a dál přešlapoval z místa na místo, čekajíc na odpověď.

Zvedl jsem se pohlédl na Coreyho.
"opatrně"
Řekl jsem a přidal jsem se hned za ním, došel jsem tak,a by na mě Corey viděl a cukl hlavou na stranu, aby mě následoval, obešel jsem loď a vešel do díry, která z této strany byla velká i pro mojí výšku. U lodě jsem byl několikrát, ale zde vevnitř jsem byl úplně poprvé, bylo to tu nádherné, ikdyž smrad zmočeného a zthrouchnivělého dřeva byl zde až hnusně aromatický, dokonce i čumák jsem musel pokrčit. Chvíli jsem si loď prohlížel a pak jsem se ohlédl, jestli jde Corey za mnou.

Zasmál jsem se nad jeho chováním v písku, chtěl jsem taky mít takové nádherné dětství, však, ale když mi donesl onen kamínek tak jsem zaujal pohled, byl moc nádherný. Chování Coreyho jsem už trošku chápal a tak jsem na jeho dárek pokývl hlavou na poděkování. Než jsem se, ale nadál tak Kir slétl, chytl kamínek a zas mi vylétl zpět na záda.
"děkuji"
řekl jsem Kirovi a koukl na Coreyho. Zacukal jsem ušima nad jeho pohledem.
,, Promiň moc ti neodpovím, jediné co vím, je to, že to je loď l - o -ď"
Vyhláskoval jsem, aby Corey pochopil, protože to je nové slovo a pohlédl na dřevěnou zchátralinu.
"nevím k čemu to bylo"
Dodal jsem a pak se zpět koukl na Coreyho.

vydechl jsem těžce a smutně se usmál.
,,Corey..víš, že mamince musíš říkat, že jdeš ven. Ono nevadí, že půjdeš ven, ale my dospělý to musíme vědět, aby jsme neměli strach, že vy caparti"
Zašklebil jsem se a tlapkou mu rozcuchal srst na hlavě.
,,jste si někde, kdo ví kde, něco neudělali."
usmíval jsem se a pomalu si sedl. Bylo příjemné tady být, samo o sobě mi ani nevadilo to, že Corey moc nemluvil, měl jsem rád klid a někdy je peklo být v noře, s asi pěti štěňaty a všichni vřískají, hádají se, dělají blbosti a vše se to rozléhá po jeskyni, asi nikdy nepochopím jak to může Del a jakákoliv jiná máma to tam zvládnout a proto je obdivuji, já bych se z nich brzo zbláznil a asi zdrhl.

Noční peří tmavé koule na mně se zachvělo a malá zlatá očka koukli přes toshiho na malého Vlčka, otevřelo zobák a vytvořilo zvláštní tichý syčivý tón, upozorňoval na příchod vlčete. Hned jsem zpozorněl a zaujal pohled na Coreyho, všechno špatné jako by odpadlo a já se začal usmívat:
,, Já se z tebe jednou zblázním."
Zasmál jsem se a položil jsem na malé Vlče křídlo, které jsem hned zvedl.
,, Doufám že si mámě řekl že jdeš se mnou"
Koukl jsem mu do očí, nevěděl jsem proč jeho oči mě uklidňovali, možná ten pocit že malé Vlče nezná zlo světa, možná přímo ten pocit, že vím, že mladý Vlče je čisté jak první napadlý sníh, ten prachový, který postupem času taje a stává se z něho hnědá břečka. Ano, takhle bych popsal Život, jediné co se mění je, kde se narodíme tam je čistější nebo špinavější prostředí, které na nás působí.

Pomalu jsem přešlapával v písku, který již začínal být pomalu chladný, přicházela zima, věděl jsem to a bál jsem se toho, ty chladné vzpomínky osudného dne projeli mou srstí jak elektrická rána. Rychle jsem to ze sebe oklepal a šel jsem dál k starému dřevěnému vraku lodi. Můj opeřený přítel mi v klidu ležel na zádech mezi mými lopatkami a v klidu spal. Vnímal jsem každé zrnko písku, ve kterém se bořily moje tlapky, každý jemný, chladný vítr táhnoucí se od slaného moře i každý šum, každou vlnu, každý zvuk, které moře vydávalo. Užíval jsem si tenhle pocit, tyhle chvilky, pamatuju si, jako by to bylo včera, když mi Ket vyprávěla příběh o obří slaný kaluži a vodních stvoření v něm, které si nedokážeme představit. Bolestný úsměv mi hrál na tváři nad vzpomínkami a myšlenkou, že bych ji chtěl zde, chtěl jsem tady být s ní, aby viděla tuhle krásu, chtěl jsem zde mít i svojí maminku, která mě chránila, než před mýma očima padla na zem a pomalu z ní odcházela veškerá životní energie, Pamatuji si jeho krvavé oči pohlížejících do těch mých se slovy:
,,Tohle svět dělá těm slabším."
Těžce jsem se nadechl, zadržel jsem dech a zastavil. Zavřel jsem své oči a poslouchal, když už mi docházel kyslík tak jsem vydechl a dodýchával zpět kyslík. Otevřel jsem oči a pohlédl na loď ke které jsem již došel.

Šel jsem potichu za Azueénem a sledoval zem, když jsem, ale zaslechl Del tak jsem zvedl pohled a mírně zavrtěl ocasem. Pohlédl jsem na vlčata a nešlo to se neusmívat, bylo to příjemné vidět celou rodinu pohromadě, ikdyž mě bolelo u srdce z myšlenky:
Proč taková nemohla být naše rodina?
, Ale tuto otázku jsem se hned snažil zahnat. Popoběhl jsem radostně k vlčatům a kousek od nich zpomalil a udělal malinké krůčky k nim, aby Del věděla, že jim nic neudělám. Když jsem k nim došel tak jsem si k nim lehl a položil jsem si k nim hlavu. Sledoval jsem ty malé koule chlupů a zase se zapřemýšlel nad svojí rodinou, mohli jsme být hezká rodina, moje máma mohla do teď žít, dost rychle mě zabolelo u srdce nad vzpomínkou na mamku a na uvědomění, že již nežije, slzy se mi zaleskly v očích a já trošku něvědomky dal hlavu k jednomu vlčeti a vyslovil jméno:
,,corey"
Stáhl jsem uši dozadu a uvědomil jsem si co jsem udělal, sledoval jsem vlče a nějak nenápadně si předními tlapkami setřel slzy v očích. Chtěl jsem to vrátit, neříct to jméno, ale už bylo pozdě, věděl jsem, že od teď budu s tímhle jménem žit navždy.

Ještě bych chtěl poprosit do zajímavostí:
dospělá výška: 83 cm (v kohoutku)

Trošku jsem nadzvedl pysky když se ke mně Azueén přiblížil, ale když zastavil v dostatečné vzdálenosti tak jsem naslouchal.
,,no.."
začal jsem a koukl se směrem k místnosti kde leži vlčice.
,,chci vědět že jsou všichni v pořádku.. Je mi jedno, že tohle není chvíle, která není pro mladší, jako já. Chci vědět, že je Delailah v pořádku."
Sledoval jsem vchod a pak koukl bílému vlkovi hluboko do očí.
,,stejně bych se mohl zeptat tebe. proč nejsi venku a neděláš své povinosti. Ale kdybys tak udělal ona by byla smutná."
Nadechl jsem se pro pokračování a přitom lehce stáhl uši dozadu.
,,a já přemýšlel, jestli nás vůbec bereš jako rodinu"
Odmlčel jsem se a zatikal očima, přemýšlel jsem nad pokračováním, protože jsem nechtěl říct něco ze své minulosti. Uklidnil mě kir, který se zvedl a tak se o mě lehce otřel peřím. pousmál jsem se na Kira a zpět koukl na vlka.
,,ale jelikož jsi tady tak vím, že ji nechceš ztratit.. a"
pomalu jsem se zvedl, snažil jsem se vypadat silně, ale šlo vidět že se klepu strachy nejen z vlka přede mnou, ale i o mámu adoptivní a to, že řeknu něco špatně.
,,těšíš se na své potomky.. něco takového si vlčata přejí.. aby se o ně otec zajímal..aby jim alespoň ten pohled věnoval. ."
neuvědomen, že jsem se prořekl jsem počkal, až na mě Kir vyleze a poklusal jsem k Sashe, nářek jsem už neslyšel, už jsem jen slyšel kňučení malých vlčat. Můj pohled spadl na Sashu u které jsem i zastavil.
,,myslíš že můžeme?"
zeptal jsem se Sashi a překročil z tlapky na druhou, aby pochopila, že chci jít dovnitř, chtěl jsem jí vidět. Chtěl jsem vidět, že je v pořádku a vidět své sourozence. Strach ze mě skoro opadl, teď už jsem se spíše jen chvěl z té myšlenky, že až je zahlédnu, budu oficiálně starším bratrem.

Druhý sourozenec!!

Sindragosa blue star

Jméno: Finn de "blue" Amaryllis
věk: 0 (11.11.2021)
Pohlaví: Samec

Matka: Kora de Amaryllis
Otec: Alniyat Blue Star
sourozenci: 1. Huntley de Amaryllis 2. *doplní se*
smečka: Přízrační

Charakteristika:
Finn je mladý vlk, který se snaží přiučit novým věcem, rád prozkoumává nová území a poznává nové věci. Finn není tolik komunikativní, ale když musí tak mluví s dalšími vlky. Je tichý a lehce ho naštvat nejde a když jo, tak to na sobě dát nezná. Přemýšlí pohotově, rázně a účinně. Jeho lovecké instinkty jsou na vysoké úrovni a zabíjení na ještě větší, dokáže zabít bez velké bolesti, rychlá a bezbolestná smrt je pro něho automatickým pohybem. Jeho hlavními problémy bývají chladné odpovědi, které většinou nemyslí tak jak řekne a pak toho lituje, proto nerad komunikuje, jako druhé je porucha chuti, Nedokáže pochytit chuť jídla a když ho pochytí, chutná mu to úplně jinak, než ostatním vlkům a jako třetí je jeho barvoslepost - Tritanopia, která mu sice život zkrašluje, ale někdy i dokáže pěkně ztežit. Rád loví a těší se na každý den, kdy bude moct jít na lov a ulovit jídlo pro svojí smečku.

Zajímavost:
- Dost vlků je schopný si ho splést se samicí, díky jeho delším vlasům
- Miluje lov, ale nemusí bolestnou a pomalou smrt na zvířatech
- Nerad jí před "pomodlením" za zvíře, aby našlo cestu na lepší místo
- Má poruchu chuti (necítí chuť jako ostatní a nebo vůbec)
- Má Tritanopiu (typ barvosleposti)
- k příjmení přidává Blue, protože chtěl mít něco po straně otce i matky ve jméně/příjmení

Magie: Pára
Finn už od narození má "opačnou teplotu" v zimě má teplé tělo a v létě zase studené, už od narození se mu projevuje jeho schopnost a to ta, že díky opačné teplotě těla a počasí dokáže vytvořit páru ve které se dokáže skrýt, popřípadě v nočních hodinách vypadat jako duch. Finnovi, ikdyž magii nepouživá, se díky teplotám furt okolo něho pára vytváří, ale když magii použije tak se pára dokáže zhustit a zvětšit. Díky jeho tepelným problémům ho tolik pára nevyčerpá, ale při větším a dlouhodobém používání se pára začne vypařovat a už se v ní tolik neschová.

Hlavní postava: Toshi

Seděl jsem mezi východem a chodbou a sledoval Azueéna a nějakou další vlčci sedící kousek od pokoje. Je to tři dny od mého příchodu a furt jsem se moc s bílým vlkem nespratelil, snažím se mu spíše vyhýbat, ale co jsem pochopil Azueén je někde ve vyšších postaveních, takže mi dělá problém se mu i nějak vyhnout. Čekal jsem, až budu moct vidět Delailah, věděl jsem že mohu jít ven, hrát si s vlčaty, ale nechtěl jsem, měl jsem strach o vlčici, chci prvně vědět že je moje adoptivní máma v pořádku, nechci se nějak stresovat z toho, že nevím, jak je na tom.
Pohlédl jsem na bílého vlka, který sám vypadal ve stresu, znal jsem ten pocit. Sám jsem měl strach o Ket a do teď mám, ztratil jsem se jí když byla březí, bůh ví jaký strach má ona do nynější doby, chtěl jsem jí tak moc říct že jsem v pořádku, ale už ani nevím jak se vrátit na místo odkud jsem odešel.
Omlouvám se ket..
Usmyslel jsem si a lehl si k okřídlenému kamarádovi, který si hned lehl vedle mě a zavrtal se do mojí srsti.
„ alespoň ty jsi mi zůstal. "
Zašeptal jsem ke Kirovi a pousmál se

Cukl jsem ušima a trošku je stáhl dozadu, když promluvil bílý vlk, ale když promluvila Delailah tak jsem je nastražil:
„uh.. já moc nevím.. nejsem dobrej na jména.."
Stáhl jsem uši dozadu a trošku skonil hlavu. Posadil jsem se, tak abych nezasedl opeřeného přítele a dál sledoval vlky, nevěděl jsem co dělat, nevěděl jsem nic. Jediné co jsem zde pochopil je, že jsem v Nihilské smečce, moje adoptivní máma se jmenuje Delailah a budu starším bratrem bůh ví kolika vlčat.
Zase. .. no skoro. Zase
Zaškubal jsem ušima nad svojí myšlenkou, koukl do země před vlky a ztratil se v myšlenkách na Ket, předešlou adoptivní mámu, a na to, že se furt jen stěhuju - ze smečky k adoptivní mámě a od adoptivní mámy zpět do smečky.
Možná ani tady dlouho nestrávím.. takové štěstí v této věci nemám.
Usmyslel jsem si.

Sledoval jsem oba vlky, fascinovalo mě, jak si rozumí. Furt jsem měl strach, ale už jsem se ho snažil neukázat, ikdyž se to trošku projevilo, když jsem se hodně pomalu posadil, čekajíc, že bych měl dostat vynadáno za každý můj pohyb. Dále jsem pozoroval oba vlky a snažil se neprojevit ani trošku smutné emoce při zmínce vlčat.
podruhé mám být starším bratrem.. a tentokrát jím snad doopravdy i budu.. jako by něco chtělo, abych zažil bohatou rodinu..
usmyslel jsem si a zaškubal ušíma. Od pozorování vlků mě, ale zarazil zvuk drápků, netrvalo mi dlouho vědět kdo to je, koukl jsem směrem odkuď tapkání přicházelo a mé smysli měli pravdu, po chvíli jsem viděl žluté oči, které ke mně hopsají a následně se mladý havran schovával pod moje křídla, přitulen k mojí noze. Ani jsem si neuvědomil a mírně jsem vrtěl ocasem, podporu od mého blízkého kamaráda jsem zrovna teď potřeboval, došlo mi i, že měl kir o mě strach po té dlouhé nepřítomnosti, byl jsem rád, že je v pořádku a, že je zde se mnou, jediné o co jsem měl strach bylo, že mu jeden z vlků ublíží.