Príspevky užívateľa

Pousmál jsem se, když se znovu přitulila ke mně a poslouchal jsem její slova. Měla pravdu ve všem, víme jaké to je žít ve strachu, víme jaké to je někoho ztratit, jak moc to hlo s našimi životy, ty děti si zaslouží lepší život, lepší zacházení, lepší rodiče než jsme měli my, s jejími slovy jsem víc než souhlasil.
,, uděláme jim nádherný pohled na svět"
Dodal jsem k jejím slovům a po té v tichosti ležel vedle Bell a užíval si její přítomnost, jenže ani tenhle klid dlouho nevydržel, když se Bell rozhodla ukázat mi pravdu v jejich otázkách.
Prvně jsem nastražil uši a nevěřícně na ni pohlédl, srst se mi po těle začala ježit a já nechal tiche zavrceni proklouznout mým hrdlem.
,, co prosím? "
Vydechl jsem a sledoval Bell, snažící se najít něco.. Cokoliv v jejím pohledu.
,, proč? "
Dodal jsem ke slovům, chtěl jsem nejradši se zvednout, začít tady nadávat nebo kdo ví co, ale chtěl jsme prvně Bell vyslechnout, mít správnou reakci na její slova, snažil jsem se udržet chladnou hlavu, což bylo velmi těžké.

Trošku jsem se zamračil nad těmi slovy, ale spíše nad tím, že jsem špatně odpověděl. Ve chvíli kdy to ale vysvětlila 'loajalita' taky hned přišla odpověď bez žádného čekání.
,, ty."
Stáhl jsem uši dozadu.
,, kdybych si měl vybrat mezi tebou a jí, ty jsi na prvním místě, nikdo jiný. Ikdybych byl plevelem pro smečku, nepřítelem pro smečku, zrádce královny, ty a vlcata jste pro mě důležitější než nějaké postavení smečky."
Dodal jsem ke svým slovům. Tím čím jsem si prošel v dětství jasně ukazuje i můj výběr, otec vybral smečku před rodinou, já se zaprisahl že takový nebudu, radši zradim smečku než abych zradil Bell a vlcata.
Trošku jsem se zachechtal když mluvila o přízračných. I přes to že měla pravdu, jejich vzhled zapřít nemohla, všechny v barvách noci a všechny s hvězdnými tvary, nádherná to barva.
,, tak či onak.. Jsou všechny po nás obou, jsou naší krví "
Dotkl jsem se nosem její tváře, doufal jsem, že si lehne zase zpět ke mě, nutit jsem jí do toho nechtěl, odpověděl jsem špatně na její otázku, nedivím se její reakce.

Mirně jsem se pousmál nad tím, že vlčata uvidím hned další den, ale zároveň jsme měl z toho strach, jednou to však přijít muselo. Nad její druhou větou jsem kývl, neměl jsem co na to říct, sama řekla, že slova jsou jedno, ale činy jsou hlavní. Spíše co mě zarazilo, byla její otázka nad kterou jsem se mírně zamračil a stáhl uši dozadu, nelíbila se mi tahle otázka, ale věřil jsem, že Bell má k tomu důvod.
,,Abych řekl pravdu.. Bude to těžké. Ale vyberu si tebe... pokud. By se nejednalo o souboj. jestli bys ty zaútočila, budu bránit ji, pokud ona budu bránit tebe. Tohle je pro mě dost těžké, jelikož Volty byla vychovávaná Azueénem.. ani jednu nechci vidět ublíženou.. Kdybych se dostal do pozice, kdy nevím kdo začal, zastavím obě, ale kdyby mi bylo přikázané ti ublížit, půjdu proti. Ohledně souboje budu neutrální, jako u všech, nechci ublížit ani jedné, ale zároveň obě musím. bránit.. Proč se ptáš?"
Koukal jsem na Bell a přemýšlel jsme o čemkoliv co se mohlo zde stát mezi nimi. Vím že mluvila o tom, že volty začíná bláznit.. ale došlo by to až k souboji? Mám počítat s tím, že jednou ztratím domov? Jelikož vím, že kdybych šel proti Volty, neměl bych zde místo, ale nechci a nepůjdu proti jediné vlčici, která je zde pro mě a mám s ní vlčata, mám své limity.
Bell pak vyslovila větu o vlčatech, musel jsem se pousmát a lehce zavrtěl špičkou ocasu.
,,Co si pamatuju tak všechny byli nádherné po mamince, nádherná hvězdná vlčata."
Olízl jsem Bell nos a usmál se.

Poslouchal jsem její návrh jak dětem vysvětlit mojí absenci a stáhl jsem při tom uši dozadu, nakonec jsme si povzdechl nad tou pravdou, nebudou vlčaty navždy, pravdu o smrti se dříve či později dozví sami, od jiných, nebo sami někoho ztratí.
,,Dobře, nějak jim to vysvětlím.."
Pousmál jsem se, povzbudivě k sobě, ale i k Bellanně. Byl to spíše divný pocit jim něco takového říkat, ale je to život, život je zde a stejně jako v přírodě, všechno jednou zde nebude, jediný rozdíl mezi přírodou a námi je to, že zima je nějak očekávaná, smrt ne, ale ani po zimě svět není stejný jako byl minulý rok. Nějak jsem si formoval už jak jim to vysvětlit, bál jsem se, ale chyb, nechtěl jsme u tohodle tématu být sám, doufal jsem, že tam Bell bude se mnou.. pro mě, ta představa kolik otázek na mě spadne v tu chvíli.. Nevěděl jsem jak moc jsem připravenej, ale povinnostem vlk .. co vlk.. otec. Nemůže zdrhat navěky.. Kéž by můj vlastní otec nerozlučoval každého od sebe.
Lehce jsem se pousmál nad slovy bell o rodičovství, měla nic jiného než pravdu.
,,Vzpomínky nikdy nenahradím to vím... avšak.. mohu vytvořit nové.. snad lepší. Slibuju že tobě i vlčatům ukážu, že to s vámi myslím vážně."
Mile jsem se usmál na Bell, zatím jsem jen mohl mluvit, ale při nejbližší příležitosti to ukážu i skutky. Byl jsem zde nyní, ano, budu se litovat ne-li nenávidět, že jsem zde nebyl od jejich narození, ale jsem zde teď a udělám vše pro to, aby si Bell mohla dát odpočinek a děti se mnou měli nějaký vztah než cizí, chci být dobrým otcem... chci najít radost.
Když se Bell na mé požádání rozpovídala o vlčatech, nastražil jsem uši, pozorně poslouchal každé jejich slovo a víc si uvědomoval jak lehké tohle všechno nebylo, těšil jsem se až je uvidím, až je poznám ze své strany, ale slyšet o nich bylo taky nádherné. Avšak nedokázal jsem si odpustit větu.
,,Chytré po mamince jak slyším."
Usmál jsem se.

Povzdechl jsem si nad těmi slovy, ale zaujatě jsem nastražil ouška když mi začala povídat o Ravonny, musel jsem se usmát.
,,Taky jim nechci lhát, ale jak jim říct o tom co se stalo s pravdou? Nechci jim do očí říkat že jsem někoho ztratil.."
Sklopil jsem uši a povzdechl si. Pravda je důležitá, ale nechtěl bych s nimi mluvit o smrti.. né teď když sám z toho nejsem dobrej.
Rozvržení času ano, na tom jsem musel dost zapracovat, celou dobu jsem se honil spíše za prací, protože jsem měl pocit, že to je jediné co mě udržuje.. Ale jak to dopadlo? Smrtí. Nad tou myšlenkou mi ukápla slza a já víc zabořil hlavu do srsti Bell, byla nyní jedinou oporou zde, celkově ve smečce. Jaká to náhoda? Dva mentálně nestabilní jiným, ale zároveň stejným směrem, bok po boku s vlčaty.
,,Jediné co si chci zanechat je brzké vstávání a nějakou tu procházku ještě před východem slunce, to mi bude stačit, uvidíme jak se rozvrhne ten zbytek, rodinu si dám, ale na první místo... kdo ví, třeba některé z dětí se budou chtít projít se mnou tím pádem, bys mohla mít po ránu nějaký klid, pokud by jsi se nechtěla projít s námi."
Pousmál jsem se, chtěl jsem se kvůli dětem a Bell dostat zpět se svojí tělesnou formou, nemluvě o tom, že procházka mi ..snad.. pomůže mentálně.
Po nějaké chvilce jsem koukl na Bell.
,,Pověz mi víc o dětech prosím."
Vydechl jsem zaujatě otázku.

Poslouchal jsem její slova a potichu si povzdechl nad jejíma slovama.
,,Taky nevím.. ty a děti jste pro mě vším."
Řekl jsem trošku tiše, slova jsem myslel vážně, ta představa je ztratit, byla příšerná, pro můj mozek až moc reálná s mým strachem. Všiml jsme si jejího pokusu o úsměv, cenil jsem si toho, ale nechtěl jsem, aby se přede mnou snažila přetvařovat, chtěl jsme, aby u mě se cítila volná, nemusela se nutit do věcí, které nechce.
Zabolelo u srdce téma vlčata a já, měla v oněch slov pravdu, neměli šanci mě poznat, měl jsem strach z jejich reakce, jak mě vezmou? Je zde někdo jinej, koho vidí jako otce než mě? Zasloužil jsem si to, ale nelhal bych, kdybych řekl, že to bolí. Bell se pak o mě opřela a já ji víc křídlem objal.
,,Můžeme jim říct, že jsem něco musel řešit mimo smečku?"
Přitulil jsem se k ní hlavou.

Mírně jsem se pousmál.
,,Neuvidí smrt člena rodiny."
Utvrdil jsem její slib a olízl jí na tváři, stírající jazykem její slzy. Mírně jsem se o ní opřel a jedním křídlem jsem jí zakryl, snažící se víc vytvořit pocit bezpečí a potvrdit slova, že neodejdu. Jenže Bell to furt trápilo a za zlé jí to nemám, co jsme udělal, bylo nepřípustné. Mlčel jsem a přemýšlel jsem a po chvíli mě něco napadlo. Stáhl jsem hlavu ke svému křídlu a opatrně vytrhl z křídla jedno pero, které jsem pak Bell opatrně vložil do vlasů za ucho.
,,Jediný kdy odejdu, bude kvůli práci. A vždy ti řeknu dopředu o mém odchodu a když budu vědět tak i kam jdu a jak dlouho budu pryč."
Lehce jsem se pousmál a znova jí olízl tvář.
,,Neopustím tebe a ani naše drahá vlčata, budu se starat o tebe i o vlčata, pokusím se být tím nejlepším otcem, nejen pro vlčata, ale i pro tebe."
sklonil jsem hlavu k její tlapce, kterou jsem si přidržoval svojí tlapkou a věnoval i zde olíznutí.

Její první otázka mě donutila se zastavit a přemýšlet, proč jsme nic neřekl? to jsem až tak zvyklý být sám? ikdyž jsem ve smečce? A dříve než jsem vlčici dokázal odpovědět, spustila. Svůj pohled jsem upřel na ni, do jejích očí a poslouchal bedlivě každého jejího slova, víc a víc si uvědomující kolik toho vlastně s ní mám společného. Nedovolil jsem si skákat do jejích slov, skoro jsem až nedýchal. Jedna věta však v mé hlavě zůstala výrazněji.. nikdy by mě nenapadlo, že jsem opouštěl já ostatní, vždy opouštěli mě a tak mě tohle vůbec nenapadlo. Uvědomění kolik jsem toho ztratil s vlčaty, kolik se toho přihodilo, bolelo, ale nejvíce bolel pohled na vlčici, které tu srdce řvalo a rvalo to mně samotnému mé srdce.
Mírně se mi naježila srst, když vlčice znenadání lehla. Povzdechl jsem si, ale nad tím co jsem provedl, co jsem jí provedl. Lehl jsem si po jejím boku a položil čumák na zem, ležel jsem v tichosti, přemýšlející co říct, poblíž ji, jen my dva. Nakonec jsem to ticho i prolomil.
,,Nikdy mě nenapadlo.. že bych někoho opustil.. Vyrůstal jsem s pěti sourozenci, já byl šestý, nejmladší, již od mala označovaný za nejslabší, nenaučil jsem se létat tak brzy jako moji sourozenci... jediný kdo v mé rodné smečce ve mě věřil, byla moje mamka"
Pohledl jsem na nebe, jako bych jí tam vyhlížel.
,,Smečka mě chtěla usmrtit, ona za mnou stála... Doplatila na to životem, který ji sebral sám můj otec.. před mýma očima."
V očích se mi objeví slzy, které pomalu stékají po tváři.
,,Tak jsem přišel o jediného vlka, který mě držel... Přišel jsem tím i o smečku, jelikož hned při další příležitosti mě nechali ve sněhu.. našla mě jiná vlčice, starala se o mě, viděl jsem v ní svojí mamku... ztratil jsem se jí při sněhové bouři... a tak jsem skončil zde.. U Delailah a Azueéna.. S Azueénem jsme se nemuseli.. a moc lituju toho že jsme se víc neseznámili.. kvůli mému problému. Kvůli mému strachu, že ho uvidím ublížit Del... A dříve než jsem se naděl oni.. i jejich děti, mý sourozenci... mi odešli.. Myslel jsem, že je někdy ještě uvidím, hlavně Azueéna a udobřím se s ním... Ale i ten již mezi námi není.."
Zhluboka jsem se nadechl a pohlédl na Bel.
,,Možná proto jsem zareagoval tak špatně.. Není to tak dávno co jsem zjistil o smrti Azueéna jenže to jsem pohřbil hluboko v sobě.. a smrt irise.. to všechno vytáhla na povrh.. Omlouvám se. A myslím to vážně, z hloubky srdce."
Položil jsem tlapku na tlapku vlčice.
,, Nechtěl jsem ti ublížit, je mi líto že vlčatům šlo několikrát o život, že mršky jsou po mně a zlobí tě.. vím že čas nevrátím, ale žádám i přes to o odpuštění. Ikdyby to mělo trvat Bell, udělám vše pro to, abych to napravil.. Abych ti udělal šťastný život který si zasloužíš. Neodejdu už, slibuju.. prosím, buďme si vzájemně oporou. Slibuju že tady budu pro tebe. V dobrém i zlém. Při slunci i při měsící. Při přílivu i odlivu."
Mírně jsem se pousmál na vlčici, doufajíc, že jí trošku zvednu náladu.

Cítil jsem její třes, nejspíše z mnoha emocí? Netušil jsem pořádně, chtěl jsem se již odtáhnout, ale v tu chvíli i vlčice udělala krok a objala mě na zpět, věděl jsem, že si to nezasloužím, ale tolik jsem potřeboval cítit něčí dotek a ten zapříčinil další nával emocí. Bylo mi líto všeho, ani jsme si nedokázal představit čím si vlčice prošla natož čeho jsem nebyl svědkem u mých vlčat, kdybych mohl vrátit čas ihned udělám.
Nějakou chvíli mi trvalo než se mi povedlo uklidnit a to i vlčice poznala, když se ode mě odtáhla a zeptala se na tu otázku, kterou jsem čekal, ale zároveň jí tolik nechtěl slyšet. Zhluboka jsem se nadechl, snažící se potáhnout smutek, potřebu znovu se rozbrečet, zároveň si tak dával čas na to, abych si srovnal myšlenky.
,,Já.. no... moc.. moc se toho stalo.."
Začal jsem furt s nesrovnanými myšlenkami.
,, Měl jsem úkol.. něco jsem řešil... mám to já nevím... nepamatuju si co.."
Co jsem dělal před tím? Měl jsem vše v mlze, nedokázal jsem si vzpomenout jaký úkol.. co jsem dělal... jednu z posledních jasných vzpomínek bylo narození vlčat a jak ležím u Bell.. v teple.. a s vlčaty u jejího břicha, nad tou vzpomínkou mi stekla slza.
,,Něco... pamatuju si jak jsem se vracel.. a... dozvěděl se.. o něm... o.. jeho smrti.."
Zhluboka jsem se nadechl, abych se zase nerozbrečel, ikdyž jsem moc chtěl.
,,Po tom.. jsem prostě někam.. šel...běžel? já.. já ani nevím kam.. jak dlouho jsem byl pryč... já se omlouvám, neměl jsem měl jsem přemýšlet nad tebou a dětmi v tu chvíli... ale ten pocit.. je to ve mě od dětství... a..a.. jako by to ode mě nemizelo, furt se to vrací... dokola a dokola.."
Nedokázal jsem stát na místě, začal jsem chodit ze strany na stranu, abych se uklidnil? Abych ten pocit vyhnal? Nejspíše, bolelo to.
,,Bál jsem se že ublížím.. nenávidím když kolem mě vlci umírají.. hlavně ty který mám rád.. bolelo to... bolí to.. moc.. strach... uvědomění... pocit toho že jednou se může stát že nikoho mít nebudu..."
Slzy znovu začali stékat a já furt chodil ze strany na stranu, snažící se uklidnit své myšlenky.

Přivíral jsem oči nad vánkem, který mi pročesával srst, ale ten klid mi byl odebrán, když jsem zahlédl něco běžet proti mně. Stáhl jsem uši a hned se postavil, připravený se případně bránit, jenže když se tvor přiblížil ztuhl jsem na místě. Sledoval jsem ty nádherné modré oči, které se třpytili pod svitem měsíce, ale ukazovali tolik emocí na ráz. Nevěděl jsem jak se cítit, co čekat, bude řvát? Ptát? Co bude dál? Netuším, já byl rád že jí vidím a i přes knedlík v krku, který se mi vytvořil při pohledu na vlčici jsem ze sebe těžce šeptem vydal.
,,Bell.."
Do očí se mi vehnali slzy, bylo mi jedno jestli bude řvát, já byl rád že jí znovu vidím a hned jsem jí i objal kolem krku. Byl jsem štastný, že je první ze smečky kterou jsem zahlédl, ale i hned přišli další výčitky svědomí.
,,Omlouvám se.. moc se omlouvám.. za vše.. za vše se omlouvám"
Dral jsem ze svého krku ven, těžkým avšak tichým hlasem, mezitím co mi slzy tekli po tváři, připadal jsem si zas jak malé vlče, dospělý vlk a nedokáže udržet své city.

Procházel jsem temnou loukou, nějakou chvíli jsem již nebyl zde v okolí, nějaký ten.. možná týden či měsíc uběhl, neměl jsem pojem o čase z posledních dní. Teplá noc vládla téhle krajině, mně se však zdála chladná. Tolik vlků jsem zde poznal a přišlo mi.. že mi všichni odchází. Už zase zpět, ve stejné myšlence 'Já jsem ta kletba u které všichni zahynou' pronásledovalo mě to již od mala a přijde mi.. že bude navždy pronásledovat.
Moc jsem nejedl poslední ty dny, srst skrývala hubené tělo, neměl jsem chuť na jídlo a má mentální stránka se dala z chladných, zarudlých očí dokonale přečíst. Možná jsem měl s někým mluvit o svých citech, možná by se mi ulevilo, možná ne.. kdo ví.. neměl jsem plány se vracet, ale myšlenka na mé vlčata, které jsem tak sprostě a nemilosrdně nechal na krku Bell, mě táhla zpět. Budou mě však chtít vůbec vidět? Pochopí mé zmizení Bell? Nedokázal jsem říct, nedokázal jsem přemýšlet normálně, hlad a pocit viny mě nenechal odpočívat, ani nevím, kdy jsem pořádně jedl, pořádně spal.. nebo měl nějaký kontakt s jinými, bloudil jsem a tiše se vinil za hříchy, které roznáším, za ty umrtí mých blízkých, za opuštění mých blízkých, za to vše a možná víc.
Zastavil jsem se ve svém kroku a těžce zvedl hlavu, pozorující moře v dálce, klidné, vlídné, nejradši bych do něj lehnul a již se nikdy nezvedl, ale co by dělali mé drahé děti? Chybím jim vůbec, když neměli možnost ani mě poznat? Chybím vůbec někomu? Nedokázal jsem říct. Nedokázal jsem ani říct zda-li mám sílu jít dál... Chtěl jsem to ale ještě zkusit.. Pro děti.. Pro Bell.. Chci dokázat, že jsem dobrým otcem, ale jsem jím? takové křivé zmizení se nedá jen tak odčinit.
Usadil jsem se do trávy a nechal vítr hrát si s mou srstí, nabrat sílu a jít dál .... domů (?)

Procházel jsem loukou, která nyní místo kytek byla posetá bílým popraškem. Je to pár dní od narození vlčat, nějakou chvíli jsem s nimi a s Bellannou strávil, ale nyní jsme chtěl určitě najít Irise a říct mu o tom.. promluvit si. Hledal jsem ho nyní zde, doufajíc, že ho někde tady najdu. Rád bych si s ním popovídal o všem.. Nevypadal dvakrát nejlépe a já chtěl zjistit co se děje, nechtěl jsem, aby se mu něco stalo a mně by nic neřekl.

I já se dostavil na tuhle obří akci, nemohl jsem si tohle nechat ujít, už určitě z toho důvodu, že jsem Voltaire chtěl chránit stejně jako ji chránil Azueén, nyní mi k tomu padl i další vlk na ochranu, který ale i bude se mnou chránit. Na obou uších se mi nesli dva menší věnečky z mušlí. Trošku jsem se protáhnul mezi vlky, abych se dostal dopředu, kde mi hned padnul pohled na Voltaire. Zpřímil jsem se a ve chvíli kdy se na mě podívala, usmál jsem se povzbudivě, viděl jsem její trable s tímhle. Sám jsem pořádně nechápal v téhle zimě svatbu, ale zase bral jsem to i s myšlenkou, že i v krutých časech může být štěstí. Měl jsem určitě v plánu s Voltaire a s jejím vlkem mluvit hned jak budu mít šanci.

Jak jsem ležel blízko ní, dotýkající se, cítil jsem i její únavu ve svalech. Trošku mě to děsilo, ale zároveň jsem to chápal, dokázal jsem věřit, že porod je o hodně horší než nějaký můj trénink a jestli já dokážu být unavený dost po nich, je to úplné nic vedle tohoto. Sledoval jsem tuhle nádhernou chvíli, zarýval si každičký moment do hlavy, byl jsem šťastný, chtělo se mi brečet štěstím, ale nechával jsem jen občasné slzy proklouznout, nechtěl jsem Bellannu nějak stresovat sám sebou. Když jsem hledal nějakou emoční podporu tak jsem Bell olízl na čele a občasně i ouška.
Jenže pak přišla Bell slova, že se cítí těžce a já trošku znervózněl a hned hodil pohled k Sashe, nevěděl jsem co dělat, avšak hned jsem zareagoval, když Bell začala padat hlava, rychle jsem pod její hlavu dal čumák a opatrně jí snesl hlavičku na zem, po té jí dal takových milion pusinek na čelo, aby věděla že si vedla skvěle. Neříkal jsem, že může odpočívat, v tomhle to má právo říct ošetřovatel a taky jsem Sashe dával prostor, ale tamto škrvně bylo mojí starostí.
Opatrně jsem se zvedl, abych Bell moc nevyrušil, byl jsme hodně nervózní, ale pohled na ty tři prcky mi vyvolal úsměv na tváři a trošku dodal sebevědomí. Natáhl jsem se k čtvrtému vlčeti a začal vlče očišťovat, tak jak jsem viděl Bell to dělat. Určitě jsem tedy nečekal, že budeme mít čtyři vlčata, všechny čtyři okřídlené a všechny se zdáli s rohem, nemohl jsem posoudit, jelikož jsem na ně neměl takový výhled jako Bellanna, ale jde vidět že mé geny byli dost silné, což mě na jednu stranu děsilo, na druhou stranu těšilo. Byl jsem rád, že se na vlčatech projevili geny mojí maminky, ale zároveň mě znervózňovala černá mého otce, tak či onak, všechny čtyři budu milovat stejně, nebudu soudit jako to dělal můj otec, budu milovat jako moje matka milovala mě. S touhle myšlenkou jsem opatrně vlče přisunul k bříšku Bell, aby se mohlo najíst a všem pěti jsem olízl hlavičku. Po té jsem se podíval na Sashu a doufal, že mi řekne, že je Bell v pořádku.

Poslední dny jsem se pohyboval poblíž nory než někde dál, věděl jsem že den, kdy ze mě bude otec má každou chvíli nastat. Furt jsem měl ale obavy ze sám sebe, budu otcem? Já? Ta představa nešla do mozku hladce. Právě díky nesoustředěnosti jsem se stáhl z pole a staral se o smečku vnitřně jak jsem mohl i ze strany psychické. Moc jsem se tedy nepohyboval kolem členů smečky a taky nějakou chvíli nebudu až tak aktivní, jelikož mi brzy začíná důležitá otcovská role.

Kroužil jsem před norou a přemýšlel jsem nad všemi možnými věcmi, od toho jak budu zvládat svojí pozici, přes výchovu po Bellannu, samozřejmě zde i padla myšlenka 'budu lepší ve výchově než můj vlastní otec' a toho jsem se chtěl určitě držet. Z myšlenek mě vytrhl Bellanny hlas, jak volá na Sashu a došlo mi - došel nám čas. Hned jsem se prudce otočil a přímou čarou to vzal do Nory k Bellanně, kde již byla i Sasha a pomáhala vlčce jak jen mohla. Nějak jsem neváhal, došel jsem k Bellanně a lehce jí olízl na čele, uklidnoval jí, že v tom sama není. Myslím, že zde ani není potřeba moc mluvit, nevěděl jsem pořádně ani co říkat. Měl jsme klidnou tvář, né jako minule když jsem jančil, ale v sobě jsme zadržoval stres, o Bellannu a taky o vlčata. Opatrně jsem si k Bellanně lehl tak abych nepřekážel, ale zároveň vlčka mohla najít oporu v mojí srsti.

Když se na svět ukázalo první hned jsem nastražil uši a sledoval jak se Bell o vlčátko starala, musel jsem se usmát a slza štěstí mi stekla po tváři. Po té přišlo i druhé! a já se neudržel a začal vrtět se svým ocasem, držel jsem se zuby drápy, abych nezačal jančit - pro ni. Dvě zdravé vlčata, zatím se tak zdálo, ačkoli mě dost znepokojila slova Bellany 'to nejsou všechny' můj pohled padl na Bel a na Sashu, nevěděl jsem co dělat, jestli se vůbec něco dalo, čekal jsem na slova, na cokoliv. Hlavně aby vlčata a Bel byli v pořádku.

Je čas dospět Toshi, jsi otcem.