Príspevky užívateľa

škubl jsem ušima, když jsem zahlédl křídlo nade mnou a jako by mě někdo z tranzu probral, pohlédl jsem na vlčici, stáhl jsem uši dozadu, když jsem si uvědomil, co jsem udělal. Zhluboka jsem se nadechl a skonil hlavu
,,omlouvám se. . "
dostal jsem nějak ze sebe slova. Furt jsem se klepal, ale již to nebylo tak špatné jak pár sekund zpátky, teď to spíše bylo ze strachu z mojí rychlé reakce, nikdy jsme takhle nereagoval předtím, ale taky jsem nikdy předtím neměl čest stát vedle samce. Ještě chvíli jsem měl nějaké záblesky mého otce, ale pomalu se ztráceli při slyšení hlasu vlčice. Měl jsem skloněnou hlavu a čekal, co se bude dít dál.

Dotek od bílého vlka jsem nečekal, i přes to, že jsem se snažil sledovat. Dost nerad jsem byl ovlivněn emocemi, které prvně jeli do agrese, takže jsem po vlkovi vyjel tlamou, ale pokus o kousnutí se nepovedl a jen jsem zoubky projel jeho srstí. Hned po agresi přišel strach, odskočil jsem od vlka a sledoval ho se strachem v očích, celé mé tělo pohltil třas a já viděl mlhavě, bál jsem se a v tomhle záchvatu jsem ho viděl, vlka, kterého za jeho čin nenávidím z celého srdce, mého otce.
Stál jsem tam před vlkem v totalním tranzu, třas těla jsem nedokázal uklidnit, byl jsem naštvanej na to, že neumím své emoce ovládat, doufal jsem že budu schopnej, alespoň nějakého pohybu, utéct a najít skrýš, kde si uklidním své emoce. ale jen jsem tam stál, klepal se a upřeně sledoval sněhového vlka nevnímaje jeho pokyn se představit.

Zastříhal jsem ušima a pohlédl na vlčici, hnědá srst v noře moc nešla vidět, ale její červené oči protínaly tmu. Držel jsem se za bílým vlkem a trošku natáhl čumák, abych začichal. Snažil jsem si jí trošku prohlédnout a když jsem viděl nafouklé bříško došla mi slova sněhového vlka- čeká vlčata.
Stáhl jsem uši nad vzpomínkou mojí zachráňkyně - Ket a trošku pokrčil čumáček, abych nevydal žádné hlásky. hned jak to šlo, jsem vrátil pohled tak jak byl a dál hleděl na vlčici, přitom jsem, ale očima furt tikal na bílého vlka, připraven se nějak bránit

Omylem jsem ze sebe vypustil tiché zavrčení, když se ke mně naklonil, ale hned jak začal mluvit jsem ztichl a potichu ho poslouchal a na souhlas jsem pokýval hlavou. Cítil jsem jak můj tep se zrychlil jak jen uměl a pevně jsem sledoval vlka jak bere maso.
Delailah- zvláštní jméno.
pomyslel jsem si a škubl uchem, když se mě zeptal na otázku. Chvíli jsem ztuhle stál, bál jsem se odpovědět, bál jsem se udělat krok, když na mě koukal, byl jsem vůbec rád, že dýchám a tenhle dvoumetrový macek po mně chce, abych mu odpověděl na otázku?!
Zhluboka jsem se nadechl, když jsem usoudil, že ticho bylo moc dlouhé, spolkl jsem knedlík v mém krku a potichu řekl:
,,Ne."
lehce jsem stáhl uši dozadu a čekal na reakci vlka.

Pomalu a nejistě jsem následoval sněhově bílého vlka, jméno jsem bohužel ještě moc nepochytil, kráčel jsem potichu po jeho stopách a přemýšlel, jestli byl vůbec dobrý nápad se připojit do smečky, ale myšlenka zastínila druhá, že by mužské postavení bylo všude, sám jsem samec a díky otci se mi to trošku i protiví. Mám strach co mě zde čeká, ale jsem nabitý energií z nového dobrodružství, třeba mě naučí pořádně lovit! nebo- zjistím svojí magii! nebo- nebo! mě tu někdo naučí létat!
Ano, to byla ta správná myšlenka , která mě donutila lehce a radostně pohnout křídly, ale radostnou myšlenku zakryl strach- kde je Kir? Od té doby, co mě našel vlk jsem ho neviděl, odletěl, ale jsem rád, že je v bezpečí, věděl jsem že někde ve výškách mě furt pozoruje. Před vstupem do nory jsem naposledy zvedl pohled do nebes a na chvíli zastavil, rozešel jsem se až když jsem si všiml černé ptačí siluety, pousmál jsem se a pomalu se zase rozešel za bílým vlkem.