Príspevky užívateľa

Trinity se rozhodla takový krásný prosluněný den využít k dalšímu průzkumu. Byla ještě spousta míst v Norestu, kam nezavítala a samozřejmě nedokázala odolat vlastní zvědavosti. To místo, kam mířila se jí zdálo krapet povědomé, ale v téhle části Norestu nebyla už tak dlouho, že pokud tady někdy viděla něco zajímavého, dávno se to ztratilo v toku vzpomínek.

Vstoupila mezi jehličnany a její čumáček se zaplnil spoustou vlčích pachů. Nejspíš smečka. Měla by se ztratit, ale toužila poznat nové vlky a tohle mohla být skvělá příležitost. Třeba budou přátelští!

Trinity se na chvíli zastavila, aby popadla dech. Řídký vzduch v Šedých horách dával jejím plicím zabrat. Přesto se sem ale chtěla podívat. Už dlouho nikam pořádně nevyšplhala a i přesto, že slunce už zapadlo, se v jejím kožíšku stále drželo horko jara, které přicházelo se stejnou vervou, jako předcházející zima.

Přímo před ní se rozléhalo obrovské, majestátní Modré pleso. Teď v noci na něj byl nádherný pohled. Obloha plná hvězd se odrážela v jeho hladině, a když Trinity pečlivě přimhouřila oči, nebyla si jistá, kde je nahoře, a kde dole. Jemně jazykem zčeřila hladinu, aby zahnala žízeň, a potom počkala, až se vlny znovu uklidní, aby si mohla užívat hned dva pohledy na noční oblohu.

Po dlouhé době si vzpomněla na mamku. I s ní takhle jako vlče sedávala u horského jezera a koukala na hvězdy. Promise jí někdy během takových večerů vyprávěla o otci, kterého Trinity nikdy neměla možnost potkat. Jindy povídala o svojí vlastní rodině a vším, co zažila s nimi než od nich v dospívání, podobně jako později Trinity, odešla. A někdy jen mlčela.

Trinity si stále pamatovala na její tmavý kožíšek, který se občas ve tmě noci ztrácel a někdy si přála, aby ho mohla spatřit znovu. Jenže cesta do severských lesů je náročná a Trinity si velkou část z ní vůbec nepamatovala. Nejspíš by už ani nedokázala trefit domů.

Vlčice si hlasitě povzdechla, na chvíli zavřela oči a vstoupila tlapkami do ledové vody. Její chlad ji kousal pod kožíškem, srst jí těžkla pod vahou vsakující se vody, ale ona pokračovala dál, dokud nestála po bradu ponořená ve vodě. Zamrkala na svítící měsíc, krále mezi všemi hvězdami. Čím dál od břehu stála, tím méně se cítila být vlkem a více jednou z jeho dvořanů, z blyštivých hvězd. Skoro jako by byla ponořená v hlubinách samotné noční oblohy.

Skoro.

Zhluboka se nadechla a potopila do mrazivé vody i hlavu. Plavala dál a dál, ačkoliv už neviděla kam, očarovaná kouzlem noci.

Když už jí docházel v plicích vzduch, vynořila se. Neustávající mrazivý zub vody i chladný závan nočního vzduchu ji probral z jejího transu a ona se vydala zpět ke břehu. Vynořila se z vody a nechala za sebou jen zčeřenou hladinu. Když však pohlédla na své tlapky, všimla si, že Modré pleso, nebo možná samotná noční obloha zanechala něco na ní. Hbitě se obrátila, aby si prohlédla svůj odraz ve vodě, protože vlastní tlapky nepoznávala.

Nevěřila svým očím. Se všemi těmi bílými flíčky na tmavé fialové se ztrácela mezi hvězdami a skoro nedokázala rozpoznat vlastní obrys. Najednou měla noční oblohy hned tři.

Zašilhala očima směrem ke svému čelu, ale až na tečku v jeho středu nedohlédla. Věděla o ní, konec konců si připomněla její přítomnost pohledem na říční hladinu, ale stejně se jí zdálo komické, že by tam místo ní bylo třetí oko. K čemu by mi vůbec bylo? Z tohohle úhlu beztak už všechno vidím.

Zaujalo ji i nostalgické povídání druhé vlčice. Mrkla svýma (dvěma) očima na svůj krk, z kterého visely dva vzpomínkové přívěšky – jeden jí připomínal dávné dětství a druhý hrdinský čin, který jí nakonec stál nožku. Třeba bych mohla nějaký vymámit i z ní. Bylo by krásné nosit s sebou i něco z Norestu.

„Já jsem Trinity – ach, možná je nakonec to moje prokletí ukryté přímo ve jméně!“

Neznámý hlas ji probral z transu. Prudce se ohlédla a musela chvíli mrkat, jak ji odraz slunce na hladině řeky oslepil, než konečně rozpoznala okřídlenou vlčici. Chvíli jí trvalo, než význam jejích slov prohnala Trinity mozkovnou, ale hned jak si ho uvědomila se musela zasmát.

„Kéž by to tak bylo. Pak bych z toho aspoň něco měla.“ Hlavou jí krátce probleskla myšlenka Trinity zcela bez nožiček, ale zato s šesti ocasy, jedním za každou nožku, a ještě dvěma do zásoby. To se mi tedy nezdá jako férový obchod. „Ale spíš se mi přijde, že se osudu nelíbilo, že mi počet nohou neladí k ocasům. Už jen čekám, kdy mi někdo do čela propálí třetí oční důlek.“

Udělala pár krůčků stranou, aby vlčici udělala místo vedle sebe v případě, že se taky přišla napít a dál si ji zkoumavě prohlížela.

Trinity se pomalu ploužila navlhlou trávou. Už dlouho se nešla někam pořádně projít, během zimy už vůbec ne. Takovou, jaká byla letos, ještě nikdy nezažila. Bývala by se možná skrývala v lesích a skalních tunelech ještě déle, dokud by ta nepěkná vlhkost tajícího sněhu nevymizela úplně, kdyby ji nepřepadla žízeň.

V kotlině se pohybovala celkem často, ale z jediné řeky, která bouřlivě stékala z hor do srdce kotliny, se ještě nenapila. Zajímalo ji, jaká tady bude voda.
Ve většině norestských řek tekla skvělá voda.

Konečně se prodrala k burácejícímu toku, pečlivě upevnila tlapky na zemi, aby to neměla ještě s koupelí, a začala plnými doušky hltat rozbouřenou ledovou vodu. Nedbala při tom na staré tulácké rady o tom, že by měla za všech okolností vždy mít přehled o svém okolí. Její zrak i sluch byly plně soustředěné na řeku.

Trinity na cizinku překvapeně zamrkala. Čekala, že ona bude ta, kdo se bude muset vydat začít s někým rozhovor. Byla moc ráda, že to pro jednou udělal někdo za ni. Vesele mávla všemi třemi ocásky a odpověděla. „Já jsem Trinity. Taky jsem nikdy na žádném plese nebyla. Proto jsem se sem prostě musela podívat! A ještě že jsem to udělala. Je tu překrásně!“

Pořádně si Sariane prohlédla a pokusila se ji někam zařadit. Jestliže byl tohle její první ples, Nihilanka to pravděpodobně nebyla. Těžko se ovšem dedukovalo něco dalšího. Mísilo se tu tolik pachů a barev, že se jí těžko přiřazoval kdokoliv k jakékoliv smečce. Snad bude nejlepší se zeptat… pomyslela si.

„Jsi tulačka, nebo pocházíš z nějaké smečky?“ vyhrkla Trinity. Zajímalo ji, jaké otázky bude moci na vlčici vychrlit. Zda se ptát spíš na smečkové radosti i povinnosti, nebo na tulácká dobrodružství. Třeba se dokonce dozví i něco víc o tom podivném Ignisu.

Opatrně kráčela lesem. Podle vlčích hlasů poznala, že se pomalu blíží k mýtině. Zaslechla z úst jiných vlků, že Nihilská smečka někde tady pořádá jakýsi ples a podle všeho je zván snad celý Norest. Nihil, Přízrační, dokonce i Ignis. Ale hlavně – i tuláci. Takovou příležitost si nemohla nechat ujít. Měla jedinečnou možnost poznat tolik různých vlků, tolik různých smeček a zvyklostí, a dokonce se jedné i zúčastnit! Třeba se jí povede zjistit něco víc i o těch podivných Ignisanech, aniž by jí někdo vyháněl.

Prokoukla mezi stromy a spatřila takové množství vlků, jaké snad nikdy v životě. Pachy se v jejím čumáčku míchaly tak, že je od sebe ani nedokázala rozlišit. Z výzdoby se jí tajil dech a všem vlkům to tolik slušelo…

Zhluboka se nadechla a vydala se vstříc všem těm cizincům s jiskřičkou v očích a srdcem tetelícím se očekáváním.

Jak tak zamyšleně kráčela svou cestou necestou, náhle zavětřila nový pach. Byla si celkem jistá, že tohohle vlka neznala, ale jeho pach měl náznak čehosi povědomého. Snad je ze smečky, pomyslela si, ze které už jsem někoho potkala.

Ignisan to nebyl. To jí bylo jasné. Po takové nepříjemné vzpomínce, kterou měla s jejich pachem spojenou, by ani nemusela pátrat. Do Nihilu sice v minulosti mířila, ale co si pamatovala, nikdy s vlkem od nich nemluvila. Takže zbývali Přízrační.

Přidala do kroku a rozhlížela se okolo, jestli nezahlédne toho cizího vlka. Už byla připravená svěsit hlavu a vzdát se, když v tom spatřila kus před sebou vlka, jak sbírá kytičky. Pousmála se a vydala se blíž.

Trinity se poraženě zakroutila pod vahou cizinky. Jestli vlčice vidí její myšlenky, pak už nemá cenu zapírat. „No dobře, dobře! Chtěla jsem navštívit vaši smečku! Vidět, jak žijete, poznat vaši kulturu a zvyky. Ale po tomhle setkání mě, musím říct, docela přešla chuť. Ale to už asi víte, když mi vidíte do hlavy…“

Pátrala po nějaké změně ve výrazu modré vlčice, ale nedokázala určit, zda jí tentokrát už věří. Kvůli jejím hloupým lžím to teď skoro vypadalo, že měla za lubem něco mnohem horšího, než procházka po cizím území a rozhovor se členy neznámé smečky.

„Vlastně, ehm, pokud by to bylo možné, nejradši bych odsud zmizela hned. Můžu vás ujistit, že ani při nejmenším nemám v úmyslu se tady zdržovat déle, než bude nezbytně nutné.“ Ne po takovém seznámení. „Jediné, co mě tady drží je… ehm…“ Svou tlapkou jemně poklepala na jednu z těch modrých, které ji držely přitisklou k zemi.

Nervózně polkla. „No, ehm, já jsem se tak trochu nechala unést těmi krásami a divy, že jsem si vlastně ani neuvědomila, kde to jsem.“ Hned jak to dořekla si Trinity zatoužila schovat tvář do tlapek. Začínalo se jí zdát čím dál tím rozumnější přiznat, jak se věci mají, že se chtěla setkat s novou smečkou a nedopadlo to podle jejích představ, místo toho, aby tady předváděla takováhle divadla. Ale jediný pohled modré vlčici do tváře jí vnesl do srdce zpět ty nejistoty.

Trinity si skoro ani neuvědomila, co se vlastně stalo, když dopadla do trávy s tlapkami modré vlčice na hrudi. Vyplašeně zalapala po dechu a zírala do ohnivých očí cizinky, než její zrak sklouzl k bílým tesákům. Horší než medvěd to nebude, připomínala si, aby se alespoň pokusila zachovat klid.

„Já tady… ehm…“ pátrala po odpovědi na otázku, zatímco se zoufale pokoušela uklidnit. „Já, eh, zkoumám divy a krásy Norestu! Všechny ty překrásné lesy a louky a kdesi cosi. A tak mě ten můj průzkum zavedl až… sem…“

Neměla odvahu vlčici přiznat, že se chtěla setkat se smečkou. Ne potom, jakého přivítání se jí dostalo.

Trinity nervózně zpomalila. Jal se jí náhlý pocit, že ji někdo sleduje. Poplašeně se rozhlédla kolem sebe, pátrala pohledem mezi stromy po zdroji tohoto pocitu… ale nenacházela nic. Snad si to jen vymyslela? Pomalu pokračovala ve své cestě lesem, ačkoliv se jí pomalu ale jistě jala touha se otočit na podpatku a na průzkum neznámého území raději honem zapomenout. Ale neudělala to. Místo toho pokračovala mezi stromy a pohledem pátrala po nějakém tom vhodném kameni…

Kráčela dlouhými kroky skrz lesní porost a rozhlížela se kolem. Ve vzduchu cítila výrazný pach – nejspíš tady někde sídlí smečka. Před lety by se snad se strachem stáhla, ale dnes v sobě cítila odvahu. Chtěla poznat další norestskou smečku a neměla z ní kdovíjak velký strach. Horší, než setkání s medvědem to snad nebude, říkala si a ohlédla se po chybějící nožce. Při nejhorším využije svojí magie. Praští útočníka telekineticky nějakým šutrem, až to nebude čekat.

Matně si vzpomínala o jakých smečkách slyšela norestské vlky v minulosti vyprávět. Nihil, ten byl až někde u moře. Přízrační, ti ale mají území ještě severněji, ne? Co za smečku by tak mohlo být tohle?

Pomalu kráčela údolím mezi dvěma z kopců, "hrbů", které ji chránily před sluncem. To s plynutím dnů pěkně rychle nabíralo na síle a ona byla ráda, že se před ním může alespoň na chvíli schovat.

Dodnes si pamatovala, jak kousek odsud už více než rok zpátky potkala vlčici z Přízračné smečky. Tehdy z nich měla obavy, ale dnes naopak doufala, že na někoho z nich narazí. Toužila se dozvědět víc o tom, jak fungují. Narozdíl od Ignisu, který také znala jen z doslechu kdysi kdysi dávno, se jí Přízrační zdáli celkem přátelští. A i kdyby zdání klamalo - snad by si dokázala poradit. Přežila medvěda - oklepala se nad tou vzpomínkou - snad by zvládla i tohle.

Vlídně se na vlka usmála. „Jsem v pořádku, vážně. Nic mi není.“ Znovu se pevně postavila na všechny tři a švihla ocásky, aby potvrdila svá slova. Nechtěla, aby se vlk zbytečně strachoval, konec konců mu tu srážku nezazlívala. Mohla přeci také dávat pozor na cestu.

„Nejsem z Norestu. Tedy… jsem?“ Svůj návrat na toto území považovala za určitý návrat domů, ačkoliv se tu nenarodila, ale věděla, že to by asi měla vysvětlit. „Pocházím ze severu, daleko za hranicemi Norestu, ale už jsem tady nějaký čas pobývala. Odešla jsem získat trochu víc těch zkušeností, ale teď už jsem měla dobrodružství víc než dost, takže jsem se vrátila. Líbilo se mi tu a ráda bych tu tentokrát zůstala dlouhodobě.“

Dlouhým pohledem si cizince změřila a pak k němu s úsměvem natáhla jednu tlapku. „Jmenuji se Trinity, mimochodem.“