Príspevky užívateľa

Ještě chvíli se spokojeně rozhlížela po okolí a hledala si cestu skrz zrádný terén. Zprvu si poplašeného vlka vůbec nevšimla. A pak zaslechla kroky a než se stihla vzpamatovat, ucítila náraz a probrala se ze svého nostalgického snění. Překvapeně zamrkala a rozhlédla se, čemu (tedy, spíše komu) vděčila za tu modřinu, kterou zajisté bude za pár dní mít.

Spatřila tříbarevného vlka, který vypadal, že bude také brzy bojovat s pořádnou boulí na čele. Takhle si tedy první setkání s vlkem po návratu do Norestu nepředstavovala. „Jejda, jsi v pořádku?“ zeptala se ho starostlivě. Doufala, že se vlk z toho nárazu co nejdřív vzpamatuje. Přeci jen nepatřila mezi nejschopnější léčitele.

Její tlapky se bořily do sněhu a propadaly se až do zvlhlé půdy močálů. Tohle místo neznala, ale podle všudypřítomných pachů vlků okamžitě poznala, že dorazila do Norestu. Její srdíčko několikrát nadšeně bouchlo, když ji zavalily vzpomínky na všechna ta malá dobrodružství, která tady zažila. Bylo krásné být zpátky.

Našla si cestu na pevnější půdu a nostalgicky se rozhlédla kolem. V dálce zahlédla Větrnou louku, kde před dlouhou dobou lovila zajíce. Bylo to zvláštní, pro tulačku jejího typu, která dlouho nikde nevydrží, ale Trinity skutečně začala mít pocit, že se tak nějak vrátila domů.

Vánční slot :3

Jméno: Trinity

Přezdívky: Tri, Amethyst, Babočka

Pohlaví: samice

Věk: mladý dospělý (3)

Matka: Promise

Otec: neznámý †

Povaha

Trinity je zvědavá vlčice, kterou zajímá všechno, vždy a všude. Má spoustu otázek a dává si záležet, aby na ně dostala odpovědi. Váží si upřímnosti a faleš jen těžko odpouští.
Ona sama světu oplácí stejnou mincí. Je jako otevřená kniha, sdílí své pocity a názory velmi otevřeně, často aniž by se jí na ně někdo ptal. Postoje ostatních zase v drtivé většině případů respektuje, ale pohnout s jejím pohledem na svět není snadné. Nemá ráda tajnůstkaření a není to dobrá lhářka.
Ráda zkouší nové věci, výpravu do míst, kde nikdy nebyla, odmítne jen zřídka, experimenty všech druhů jsou pro ni na denním pořádku. Vůči novým vlkům bývá přátelská a milá a všechny konflikty raději řeší dohodou, než hádkami nebo dokonce fyzickou silou. Když však druhý vlk není na stejné vlně, raději se stáhne, než aby se vrhala do boje.
Je trochu nešikovná a zapomnětlivá. Na věci, které ji nezajímají, se špatně soustředí. O to víc ví o tématech, která ji baví. Během pobytu mimo Norest se však značně zklidnila. Trocha té neposednosti a roztržitosti jí pravděpodobně zůstane navždy, ale už necloumají jejím životem zdaleka tak silně, jako dřív.

Na své cestě dalekými zeměmi objevila také nový zájem – kultury vlčích smeček. Ráda poznává zvyky všech smeček, které jí to dovolí, ale nikam se nevnucuje. Tedy, alespoň ne příliš dlouho.

Minulost 

První roky svého života prožila daleko na severu. Vychovávaly ji tři tulačky, které se spolčily kvůli jídlu a ochraně po tom, co přišly během prudké bouře o své partnery. Ačkoliv se tedy Trinity narodila jako jedináček, měla díky tomuto soužití šanci vyrůstat s dalšími pěti vlčaty. Spolu s nimi se také učila lovit, bojovat a ovládat svou magii. Čím však byla Trinity starší, tím jí začínala jejich "smečka" připadat menší a nudnější. Toužila po nových věcech a nových dobrodružstvích, která jí skrz na skrz prozkoumané severní lesy nemohly nabídnout. Nakonec se tedy rozhodla skupinku tuláků opustit a vydat se směrem na jih na vlastní pěst. Cestou ji potkala spousta menších nepříjemností, hlavně potyčky o kořist s hladovějšími a zkušenějšími tuláky, během kterých utržila nejednu jizvu.

Po dlouhém cestování s vidinou lepšího domova nakonec našla Norest, kde se taky nějaký ten měsíc zdržela, než se rozhodla, že její putování ještě nekončí, a vydala se opět za jeho hranice. Dala si ovšem záležet, aby nezapomněla cestu zpět.

Jednoho rána při hledání kořisti narazila na obrovského medvěda, kterému se připletlo do cesty malé vlče. I přes svou relativní bojovou neschopnost se pohotově vrhla štěněti na pomoc. Přišla v souboji o nohu, ale vlče přežilo. Smečka Křišťálových, ke které vlče patřilo, byla fialové velmi vděčná. Ošetřili její krvácející zranění a nechali ji s nimi žít, dokud se plně nezotaví. Právě tady vyplul na povrch Trinitin zájem o kultury smeček. Hodně se toho o Křišťálových během svého pobytu naučila, a dokonce si u nich vysloužila i nové jméno – Amethyst. Když od nich odcházela, dostala na památku kousek právě tohoto minerálu.

Trinity po tomto zážitku hledala více smeček, o jejichž životě by se mohla přiučit. Většina ji vyhnala, ale nakonec se fialová ještě pár měsíců usadila ve smečce Motýlích křídel, která byla vůči tulákům velmi pohostinná. I od nich si vysloužila přezdívku – Babočka – ovšem nezdržela se s nimi dlouho. Neuměla na rozdíl od ostatních členů létat, a tak se brzy začala cítit odstrčená. Rozhodla se, že přišel čas vrátit se do Norestu.

Zajímavosti

- její trojitý ocásek je dědičný, ona sama ho má po své matce
- oblázek, který nosí kolem krku, byla první věc, na které se učila ovládat svou magii
- uši má potrhané od potyčky s tulákem, se kterým se poprala o kořist

Magie

Telekineze - díky této schopnosti dokáže zvedat a manipulovat předměty, aniž by se jich musela dotknout. Stačí jen, aby na to pomyslela. Je jedno, jak je předmět daleko, ale musí ho aspoň část vidět, aby s ním mohla hýbat. Její schopnost je silně omezena její fyzickou silou - nedokáže myšlenkami zvednout nic, co by nebyla schopná zvednout normálně. Těžké věci bude náročnější telekineticky zvednout. Může hýbat maximálně třemi předměty najednou.
Když s něčím Trinity pohybuje pomocí telekineze, vyzařuje z předmětu slabé fialové světlo.



Další postavy: Mornie, Erora

Zaujatě poslouchala odpovědi na své otázky. Tak ptákovlci se nakonec skutečně stěhují do Norestu! Zdá se, že to tu skutečně brzy bude zajímavé. Trinity si tiše představovala všechny ty ptačí druhy, které brzy začnou vlci v Norestu vídat. Druhy, které leckdy nejspíš běžný vlk nikdy předtím neviděl.

Ledňáčky znala v podstatě jen z doslechu. Jednou si myslela, že jednoho spatřila, ale uletěl dříve, než si to stihla ověřit. Ale byl to modrý pták a byl u vody.
„Kdysi jsem Straku potkala,“ vysvětlila fialová svou poslední otázku. „Celkem fajn opeřenec, dle mého názoru. Tak jsem byla zvědavá.“

Usmála se, ale jen několik vteřin na to jí úsměv ze tváře vyprchal. Zamotala se jí hlava a udělaly se jí mžitky před očima. Příliš dlouho na sluníčku. Zhluboka se nadechla, aby se vzpamatovala a pohlédla na modrou. „Poslyš, budu muset jít. To slunce mi nedělá moc dobře, budu si muset najít nějaký ten stín.“

Znovu se (tentokrát už úspěšně) pokusila o vlídný úsměv a s přátelským „Ráda jsem tě poznala“ pomalu odkráčela pryč.

Fascinovaně poslouchala, co jí vlčice povídala a sledovala světelné plošinky, které se před ní objevily. Její srdce se rozbušilo očekáváním. Už už zdvihala tlapku, aby se na ně postavila a konečně okusila trochu toho letu, i když ne úplného.

Ale jak se najednou její přání zdálo být na dosah, Trinity si uvědomila, že její nitro svírá strach. Že by se přeci jen před něčím zastavila? Věřila, že ji jen tak něco nerozhází, když jde o nové zážitky, ale… pomaličku si uvědomovala, že se možná pletla.

Když se navíc o slovo hlasitým zakručením ozval její žaludek, s těžkým srdcem si přiznala, že nakonec bude muset Aishilinu nabídku odmítnout.

„Poslouchej, moc si toho vážím, ale… ale mám strach. A taky hlad. Už několik dní jsem nic nejedla, asi… asi bych si měla jít něco chytit.“ Otočila se směrem od říčky a ještě jednou se na vlčici usmála. „Moc ráda jsem tě poznala. A ještě jednou díky za nabídku. A za ty ježky. Třeba se ještě někdy uvidíme!“ zašvitořila, mávla ocásky a zmizela mezi stromy.

Trinity tiše zalapala po dechu nad nabídkou černé vlčice. „To bys udělala?“ V jejích očích jiskřilo a ona věděla, že takováhle příležitost se znovu jen tak nenaskytne. Zavrtěla všemi třemi ocásky a v tlapkách ucítila známé nadšené svrbění. Měla před sebou zase další dobrodružství. „To bych… To bych moc, moc ráda!“ vyhrkla a její rty se stáhly do ještě širšího, veselejšího úsměvu. Její hlavou se rozproudily představy, jaké to asi bude, vidět Norest z výšky.

Vesele zašvihala všemi ocásky. Uhádla to! S tímto zjištěním však vyvstalo ještě více otázek a najednou nevěděla, na co se zeptat dřív. „A ty žiješ tady v kotlině? Je vás tady víc? Jaká je tvoje ptačí podoba? A znáš Straku?“ bombardovala fialová nevinnou vlčku svými všetečnými dotazy, její oči jen zářily, její rty se stáhly do širokého úsměvu, a ona přešlapovala z tlapky na tlapku a netrpělivě čekala, až dostane odpovědi a dozví se o modrém vlkovi trochu víc.

S jiskřičkami v očích pozorovala rodinku bodlinatých kuliček, jak se kolébá směrem k ní. Vrtěla špičkami ocásků a usmívala se.

Pak obrátila pohled zpět k Aishile. Přimhouřila oči, když vlčice rozevřela světelná křídla. V Trinitině hlavě se zrodila představa tmavé vlčice letící noční oblohou se zářivými křídly. Fialové to připomnělo padající hvězdy. Musel to být překrásný pohled. A letět tak muselo být ještě krásnější.

"Okřídleným vlkům jsem vždycky záviděla," povzdechla si. "Vidět svět z úplně nové perspektivy... To musí být nádherné. A cestovat se tak musí parádně." Kdyby měla křídla, mohla by se podívat dál na moře, zjistit, jestli za tou hranicí Norestu ještě něco nečeká...

Kdysi už se pokusila použít vlastní magii, aby se vznesla do vzduchu. Ale nikdy nebyla dost silná, aby pomocí magie zvedla svou vlastní váhu. Ale když se bude hodně snažit... třeba to jednou dokáže.

Zavrtěla ocásky, zdvihla zrak od tlapek modré vlčice a pohlédla na její křidélka. I když byla malá, společně s nožkami a povědomým pachem tvořila další důkaz potvrzující Trinitino podezření.

Možná se pletla. Straka, jediný ptákovlk, kterého kdy potkala, se sice zmiňoval o migraci jeho druhu do Norestu, ale pokud mohla z jeho vzhledu něco soudit, tak měli ptákovlci větší křídla než Nova a také zcela vlčí tlapky. Ale třeba to měl každý trochu jinak. Jediný způsob, jak to mohla zjistit, bylo se zeptat. A pokládání otázek byla přeci její oblíbená aktivita.

"... Ty jsi ptákovlk?" vyslovila otázku, která jí už chvíli vrtala hlavou.

Trinity udělala ještě krůček blíž, ale dál si udržovala odstup. „Těší mě. Já– promiň, že jsem se tu takhle objevila. Nevěděla jsem, co se to tu objevilo za modré cosi. A pak jsem dostala strach že jsi zraněný, tak jsem… radši přišla.“ A máš jediné štěstí, že jsem tě nemusela vzkřišovat.

Šedá vlčice si se zájmem cizinku prohlédla a překvapeně zastříhala ušima, když si všimla jejích tlapek. „Co se ti stalo s tlapkami?... Takhle mají vypadat?“ Připomínaly jí nohy nějakého ptáka. Což bylo celkem divné, vzhledem k tomu, že měla za to, že mluví s vlkem. Ale pak si uvědomila, že už narazila na podobný případ. Možná, že tohle je další ptákovlk…?

Fialová se odmlčela a zamyšleně naklonila hlavu. Oblíbené zvíře… Oblíbené zvíře… To byla těžká otázka. Její oblíbené zvíře k jídlu byl rozhodně daněk. Pohled na ty jejich podivné parohy Trinity vždy zaujal a o to lépe se jí pak lovilo. Ovšem asi by je neoznačila za její nejoblíbenější zvíře ze všech. Kdyby jí byli daňci takhle blízcí, neměla by to srdce je vůbec ulovit.

Ale její myšlenky náhle zabloudily do minulosti, do dob, kdy byla ještě vlčetem a učila se poprvé lovit. Tehdy v lese zahlédla podivného malinkého tvorečka, který se jí zdál jako ideální první úlovek. Slyšela volání své matky, ať to zvířátko nechá být, že tihle se neloví, ale ona neviděla důvod, proč. Skočila po něm, ale místo aby si odnesla chutnou večeři, odkulhala pryč s oteklými tlapkami. Už věděla, proč se tihle neloví. Ale také věděla, že až příště nějakého uvidí, musí se s ním skamarádit. A také to udělala. Každého, kterého od té doby viděla, ochranářsky olízla a přinesla mu nějaký ořech nebo plod k jídlu. Sice jí brzy došlo, že jim její dárky asi moc nechutnají, ale nosila je stejně. Co kdyby?

„Mám ráda ježky,“ oznámila.

„Huh?“ vyhrkla náhle Trinity, když vlčice odpovídala na její otázku. „Ty. Máš. Křídla? No páni, ty jsi teda samé překvapení! A ehm… kde jsou?“

„Každá příjemná společnost se dobrý bonus,“ zazubila se Trinity a zavrtěla ocásky. „Zvlášť, když umí čarovat světelné motýlky.“
„Je tu opravdu krásně,“ pokývala hlavou Trinity. V Norestu se jí líbilo, dokonce ani neměla v plánu nikdy v blízké době pokračovat ve své cestě na jih. Našla parádní místo, kde bylo spoustu zákoutí k prozkoumávání a spoustu vlků, které mohla poznat. Ne všichni sice byli přátelští, ale aspoň na ni od jejího příchodu nikdo nezaútočil. Totéž se nedalo říct o územích, která navštívila předtím.

„Jsem tu… několik měsíců. Většinou se nikde moc dlouho nezdržuju, ale tady se mi líbí! Rozhodně lepší než ty nudné jednotvárné lesy, ve kterých jsem vyrůstala.“ Krátce zavzpomínala na své dětství a na to, jak se jí území její neoficiální „smečky“ brzy zajedlo.
Jak se asi teďka mají?...
„Odkud jsi sem vůbec přišla ty?“ napadlo vlčici náhle.

Trinity se zastavila ještě několik vlčích délek od cizinky. Uvědomila si, že ji nejspíš vylekala, takže se raději držela dál, aby vlčici naznačila, že jí neublíží. Zároveň jí tak trochu spadl kámen ze srdce. Z té vzdálenosti, v jaké stála předtím, nešlo dost dobře poznat, jestli vlčice není zraněná. Trinity nevěděla, jestli tam leží protože chce nebo protože se nemůže zvednout. To by pak bylo něco. Ona aby tak někoho oživovala. To by na tom snad daný vlk byl lépe před jejím zásahem. Proto se jí ulevilo, že dnes žádnou první pomoc poskytovat nemusí.

"Zdravím," hlesla. "Ehm... Já jsem Trinity."

S jiskrou v očích pozorovala další várku světelných motýlků, ale brzy měla oči jen pro jednoho jediného. Toho, který jí usedl na čumáček. Škoda, že se rozplynou. Jsou roztomilí.

"Jsem taky tulačka," odpověděla po chvíli fascinovaného zírání na motýlka. "Přišla jsem hledat vodu. A našla jsem tebe," usmála se vesele. "Jak se ti líbí v Norestu? Jak dlouho tu vlastně jsi?" zeptala se po chvíli. Za svou cestu se ještě s mnoha tuláky nesetkala. Většina těch, které potkala, byli vlci ze smečky. Takže měla spoustu otázek.

Fascinovaně sledovala světelného motýlka, který stoupl od tlapy černé vlčice a vesele mával křidélky. „To je úžasné! V životě jsem nic takového neviděla!“ Vesele mávala všemi třemi ocásky a sledovala motýlka, jak třepetal křidélky kolem ní. „Kdysi jsem potkala vlka, kterému by se taková magie určitě líbila. Měl hodně rád svítivé a třpytivé věci.“ A rád je kradl, dodala ještě v duchu při vzpomínce na černobílého ptákovlka, kterého potkala už před nějakou dobou.

„Já jsem Trinity, mimochodem,“ dodala fialová. „Ehm… a ty jsi tulačka? Nebo jsem se omylem připletla k nějaké smečce?“