Príspevky užívateľa

Sklopila ouška s lehkou provinilostí nad jejím překvapením. Bylo jí jasné, že vlčice nečekala, že tu na někoho narazí. Ale to konec konců ani Trinity.

„Slyšela jsem hlas, tak jsem jen chtěla vědět, kdo to je,“ usmála se vlídně. „Hezky zpíváš,“ dodala ještě a zvědavě si vlčici prohlédla. Zprvu se jí zdála celá černá jako noc, ale při bližším pohledu Trinity rozpoznala jakýsi třpytivý prach na jejích zádech. A pak její pohled zabloudil k tlapce ponořené do vody, kolem které se držela záře. Její zelená očka se nadšeně rozšířila. „Jůůů! Tos udělala ty?“ zamrkala na dno řeky.

Mmhmm. Stoprocentně tam nebudu sama, pomyslela si. Čím víc se blížila k řece, tím byl hlas zřetelnější. Nebyl to už jen zpěv, nýbrž i jakýsi rozhovor, ale slova nerozpoznala a slyšela jen jediný hlas. Opatrně pokračovala dál.

Konečně se vymotala ze stromového bludiště a pod tlapkami ucítila měkký dotek hlíny na říčním břehu. Rozhlédla se a kousek dál po proudu řeky skutečně spatřila jakousi černou vlčici. A byla sama. Trinity si tiše oddechla.

Nejprve se naklonila k vodní hladině, aby utišila to nejhorší ze své žízně a u toho se snažila zachytit aspoň pár slov z toho, co si vlčice povídala. To byla prostě ta její zvědavost. Poté však zdvihla hlavu vydala směrem k neznámé.
"Ehm... Zdravím?" začala opatrně, když došla trochu blíž.

Na moment zavřela oči. Když nikam nešplhala, byly sluneční paprsky vlastně docela příjemné. Chvíli si plnými doušky vychutnávala dnešní počasí a potom se znovu rozhlédla kolem. Mrkala dolů pod sebe, když náhle v trávě spatřila záblesk modré. Co to tak může být? zamyslela se. Byly to jen nějaké modré květiny, rostoucí blízko u sebe? Nebo nějaký nový druh kořisti s modrou srstí, který dosud neznala? Anebo si s ní v tom horku pohrávaly vlastní smysly?

Existoval jen jeden zůsob, jak to zjistit.

Vyskočila na tlapky a vydala se směrem k neznámé modré šmouze. Jak se svižným krokem dolů z kopce blížila, konečně jí došlo, co modrého tam v té trávě leželo. Byl to další vlk!

Jak si tak klestila cestu, aby uhasila svoji žízeň, musela se zastavit. Zastříhala ušima a musela se ujistit, že ji nešálí sluch. Ale bylo to tak. Ve zvuku proudící řeky se to skoro ztratilo, ale Trinity si byla jistá, že zaslechla něčí hlas. Byl to taky jen další tulák, který se šel napít? Nebo nevědomky nakráčela na území nějaké smečky?

Byla by se snad otočila a šla pryč, aby se vyhnula konfliktu, ale její žízeň byla příliš silná. A nebylo jisté, že se jí povede někde v blízkosti najít další zdroj vody. A tak dál kráčela mezi stromy, vstříc zpívající řece a zpívajícímu vlkovi.

Trinitinu srst čechral jemný vánek. Stála přímo u paty nebližšího kopce a zírala nahoru na zalesněné vrcholky. Přemýšlela, jestli by se jí někdy povedlo vyšplhat až nahoru. A co by tam asi našla.

Tlapky ji svrběly touhou to zjistit, ačkoliv zbytek jejího těla protestoval. V tomhle horku a na přímém slunci… To by asi nebyl nejlepší nápad, pomyslela si. Už už se chtěla otočit a jít strkat čumák do něčeho jiného, ale nakonec jí to přeci jen nedalo. Třeba tam bude nějaká dobrá kořist.

Vyšplhala se sotva do poloviny prvního kopečku, když usoudila, že zbytek jejího těla měl pravdu. Šplhat se do kopce v takovém počasí byl skutečně příšerný nápad. Posadila se tedy raději do trávy a koukala se dolů na místo, kde ještě před chvílí stála.

Slunce pomalu stoupalo po obloze. I přes ochranu stromů cítila Trinity v srsti jeho žár. Většinou byly doteky slunečních paprsků vítaným zpříjemněním dne, ale dnes se před nimi raději ukryla. Už několik dní nenarazila na zdroj vody a její krk začala svírat žízeň. Pobyt na přímém slunci by to akorát udělal horší.

Našpicovala uši, když někde mezi stromy zaslechla zurčení řeky. Ulevilo se jí, že nebude muset dál bloudit lesem. V nohách ucítila náhlý nával energie, jak jí zvuk nedaleké vody dodal naději a vydala se jeho směrem, aby se konečně trochu napila.

Trinity se zaujatě poslouchala, když vlk povídal o své smečce, ale nad jeho otázkou se musela zamyslet. "Já nevím. Když jsem žila na severu, byli jsme taková malá, neoficiální smečka. Ale to mě brzy začalo nudit. Pořád ti stejní vlci, pořád to stejné území... Tuláctví se taky nezdá právě ideální, ale aspoň mám pořád co dělat," mrkla na něj.
Navíc vůbec neměla žádné zkušenosti s oficiálními smečkami. Ve skupince tulaček byla pravidla volná a tresty za jejich porušení nebyly těžší než kousnutí do ucha. Ve skutečné smečce se skutečnou alfou by jistě všechno bylo jinak.
"A ty?" optala se nakonec.

"Mno, ano, mnohdy se to hodí," uznala fialová. "Ale narozdíl od ptákovlků nemám žádnou smečku s touhle magií. Teda, myslím. Moje máma tuhle magii neměla a nikoho jiného z mé rodiny jsem nikdy nepotkala, takže si nemůžu být jistá."
Kamínek se vznášel už několik metrů nad zemí a Trinity se rozhodla, že to prozatím stačilo. Kdyby nad ním ztratila kontrolu a upustila ho, už by ho taky nemusela najít. Pomalu ho nasměrovala k návratu k zemi.
Když přívěsek bezpečně přistál kolem jejího krku, znovu přidala do kroku, aby mohli pokračovat v cestě.

"Budu si dávat bacha na všechny ptáky," prohlásila a také se vrhla klusem přes travnatou pláň. "Než nějakého sním, nejdřív se ho třikrát optám, jestli to náhodou není vlk v přestrojení."

Zastříhala ušima, když se vlk začal vyptávat na její magii. "Mám magii, to ano, ale není až tak zajímavá," odpověděla. "Nemám žádnou tajnou druhou podobu nebo tak něco. Umím hýbat věcmi svými myšlenkami, víš."
Aby své tvrzení dokázala, zvolnila krok a soustředěně se zahleděla na kamínek pověšený kolem svého krku. Obklopila ho fialová zář a on se co nevidět vznesl do vzduchu.

"No jasně, pojďme! Jsem na ty vlky zvědavá!" řekla Trinity rozjařeně. Ještě neměla tu možnost navštívit území nějaké místní smečky. Nebo o tom alespoň nevěděla. Zajímalo ji, jak to tam asi bude vypadat, jací asi budou vlci, kteří tam žijí.
"Dudek, říkáš?" zamumlala, když jí Straka prozradil, že jeho bratr nepatří mezi obvyklé ptáky. "Máš pravdu, nikdy jsem na žádného nenarazila. No, dám si pozor," uchechtla se znovu. Vlastně si prohrávala s myšlenkou, že lovení ptáků nechá úplně. Jestli se sem stěhují ptákovlci, bude to možná jistější.
Ale když... někdy jsou tak chutní...

Fialová vlčice si ztrápeně tlapkami zakryla obličej, když Straka truchlil pro svého bratra. "Měla jsem dávat pozor, co lovím!" naříkala. "Přece mi mělo dojít, že s tím kosem bylo něco v nepořádku. Koukal tak moudře! Jako by mě pohledem žádal o milost. Vždyť to bylo jasné!"
Snad by jí i slzička ukápla, kdyby se náhle Straka nezačal smát. Trinity se prvotně zamračila, zaplavila ji zloba, že byla takhle sprostě podvedená. Ale úleva z vědomí, že nakonec nebohého ptákovlka neulovila, byla silnější. "Máš vůbec představu, jak jsi mě vyděsil?" sykla, už s úsměvem na tváři, a vyplázla na něj jazyk.
"Samozřejmě, že budu chtít. Když vím, že nejsem zločinec nebezpečný pro společnost, půjdu moc ráda!" prohlásila vesele.
"Ale ještě - prosím, prozraď mi, co za ptačí podobu má tvůj bratr? Moc ráda bych ho jednou pro vždy vyřadila ze svého jídelníčku."

Trinity byla nadšená jeho nabídkou. „No páni, to bys byl moc hodný! Třeba tam konečně taky dojdu!“ Zalila ji vlna úlevy, že se nebude muset zbytek cesty trmácet sama. Ta byla ovšem rázem ta tam, když Straka potvrdil její obavy. Chytila se tlapkou za hlavu a jala se jí hrůza.
„Dobře, uh, hele, nepanikař, ale… možná jsem ti snědla bratra,“ dostala ze sebe nakonec. Nemohla si být jistá, jestli ten kos, kterého posnídala, byl hledaný ptákovlk, ale také si nemohla být jistá, že jím nebyl. Snad by se proměnil zpátky, kdyby viděl, že ho chci sníst, ne? uvažovala zmatečně. Ale co když nemohl? Co když je ptákovlčí magie omezená? Třeba byl zaseknutý ve své ptačí formě a nemohl se bránit!
„Ah bože, bože, možná jsem vrah!“ zasténala Trinity. „Snědla jsem nevinného ptákovlka! Znamená to, že jsem kanibal? Můžu být kanibal a nevědět o tom?“

„To je právě to,“ povzdechla si Trinity. „Nejsem si tak úplně jistá. Už jednou se mi povedlo ztratit, zabloudila jsem úplně na druhou stranu. Ale prý je na východě, u moře, no, někde tímhle směrem.“ Prý že to nemůžu minout, hah, to určitě, pomyslela si ještě. Moře bylo jeden z dalších důvodů, proč pokračovala směrem k Nihilu. Slyšela o něm z vyprávění, ale nikdy nedostala možnost ho spatřit. Zajímalo ji, jestli opravdu tak velikánské a ohromující, jak jí bývalí společníci povídali.
Těžce polkla, nad vlkovo druhou větou. „Prosím, prosím, řekni, že druhá podoba tvého bratra není kos,“ zašklebila se nervózně. To by se taky mohl toulat v mém žaludku.