Príspevky užívateľa

„Potkala jsem cestou jednoho vlka,“ dala se Trinity do vysvětlování. „Nebyl zrovna z nejpříjemnějších, ale říkal, že někde tady by měla sídlit smečka. Prý jsou ochotní u sebe na pár dní schovat tuláky, aspoň podle jeho slov. Myslím, že se jmenovali, uuh… Ni… Nihil? Tak nějak?“ Vlčice přešlápla. Vzpomínky na setkání v Mrtvém lese se už pomalu ztrácely v mlze. I jméno smečky, za kterou mířila, musela lovit v paměti. „Přemýšlela jsem, že se u nich chvíli zdržím, kdyby mě nechali,“ dodala.

„S bratrem? A kde ho máš?“ vyzvídala. Víc než cokoliv doufala, že to nebyl ten kos, kterého se jí povedlo lapit k snídani.

„Mířím k jedné smečce,“ řekla Trinity prostě. „Ne že bych měla v plánu nějaké dlouhodobé zevlování, ale potřebuju se na chvíli zastavit, aniž bych se musela každou chvíli ohlížet přes rameno. Jeden… zvláštní týpek,“ zastřihala ušima při vzpomínce na modrého vlka, „říkal, že smečka někde kousek odtud je ochotná pomoci tulákům. Kdybys byl od nich, mohlo mi to usnadnit cestu.“
S překvapením si uvědomila, že tohle je vlastně jeden z prvních tuláků, které na novém území potkala. Všichni ostatní byli z nějaké smečky. Přemýšlela, jestli je to zvláštní. Jestli je na tomhle území méně tuláků, nebo na ně jen neměla štěstí.
„Takže jsi tu úplně sám?“

„Páni, tak to se budu těšit,“ usmála se vesele. „Ehm… Když se sem teprve stěhují, znamená to, že jsi teď beze smečky?“ vyzvídala. Od svého příchodu ze severu ještě nenarazila na jediného tuláka. Všichni vlci, které potkala, patřili k nějaké smečce a Trinity tajně doufala, že Straka bude patřit k té, za kterou ona právě míří. Mělo mi to dojít, pomyslela si. Říkal, že už je dlouho na nohách. Kdyby měl smečku, nikam by necestoval.

„Ty se umíš proměnit na ptáka a mně říkáš, jak jsem zvláštní a neobvyklá?“ sykla na něj s hranou zlostí. Konečně to ale aspoň všechno zapadlo. Proto z něj cítila vzpomínky na první lov, dávno ztracené v toku času. Vždyť straky měli v severních lesích na každém kroku. „Abys věděl, v životě mě nenapadlo, že tohle vůbec někdo umí.“ Mimoděk se oklepala nad myšlenkou, že jeden z opeřenců, za kterým se hnala s dalšími pěti přáteli jako mládě mohl ve skutečnosti být utajený vlk. Ještě že nikdy žádného nechytli.
„To musí být taky neobvyklé, ne? Nebo je vás víc?“

Rozpačitě přijala jeho poklonu. Nevěděla, zda by ho měla imitovat a uklonit se také, ale nakonec to neudělala, neboť si všimla malé veverky, která si našla cestu až do kožichu bílého vlka. Vůbec se ho nebála, vlastně ani nezaváhala. A co víc, vlk jí vůbec nevěnoval pozornost. Trinity s úžasem sledovala, jak mu veverka rejdí v srsti a jak se na ni usmál, když zase vykoukla. Co ji zarazilo ještě víc – veverka se nebála ani jí samotné. Skoro jako by si ani nevšimla, že tam je.
Úžas pohřbil všechno její vychování, a tak místo aby se představila, vyhrkla: „Hej... to je normální?“ Ještě pro jistotu packou ukázala na směrem k veverce.

"Až někdy najdu něco třpytivého, dám si záležet, abych to zapomněla někde v tvém dosahu," ujistila ho vlčice. Napůl žertovala, ale v duchu si říkala, že takovéhle zločinné aktivity je ochotná podpořit. Sice s hořkostí vzpomínala na zloděje kořisti, kteří jí bezostyšně komplikovali život na cestě, ale tohle bylo něco jiného. Bez třpytivých cetek vlci dokážou žít. Většinou.

"Ve vlčí formě?" divila se Trinity. "Ty máš ještě nějakou jinou formu?" Vlk s křídly pro ni zas tak velkou novinkou nebyl, ale vlk s druhou podobou? Takového tedy ještě nepotkala.

Usmála se nad jeho poklonou. „Já jsem Trinity,“ oznámila. „Někdy mi říkají Trojka. Víš – ocasy.“ Pak se soustředěně zahleděla na vlkovy bílé flíčky a křídla a konečně si to všechno spojila. „Samozřejmě, že se jmenuješ Straka.“ Zachichotala se. „Ještě že nemám nic cenného ani třpytivého, co?“ Její mysl se při těch slovech zatoulala k pruhovanému kamínku, který visel kolem jejího krku. Pro ni sice určitou sentimentální hodnotu měl, ale pochybovala, že by to kdokoliv jiný viděl stejně. Jeho povrch byl navíc matný, sluneční světlo se od něj neodráželo ani omylem. I pokud měl Straka se svým jmenovcem společného víc, než mohla vidět pouhým okem, byl její skromný majetek snad v bezpečí.

Trinity se zasmála. „Jsou celkem šikovné, když se s nimi naučíš. Můžeš pracovat s rovnováhou v úplně jiném rozměru. Můžeš s nimi odhánět hmyz. Můžeš vrtět ostatními, když se jeden unaví. Taky jsou dobré na začínání konverzací,“ mrkla vesele. „Moje mamka mě s těmi svými udržovala v teple, když jsem ještě byla docela maličkatá.“ Vlčice se zarazila uprostřed svého povídání, když si vzpomněla na svou matku.
Teskné vzpomínky však raději rychle zaplašila a vrátila se do reality. „Samozřejmě se to nehodí vždycky. Při lovu se s nimi snáz o něco zavadí, a to toho pak moc chytím.“
Konečně zastavila své brebentění a zase se zahleděla na cizince. „Hej, ale dost o mých ocasech. Jak se jmenuješ?“

Trinity dál opatrně utíkala vpřed. Bílý vlk stál na místě, nikam před ní neutíkal (kromě malého couvnutí), ale ani se jí nevrhal vstříc, takže si nebyla jistá, jak se chovat. Bude přátelský? Zaútočí na ni, jakmile bude v dosahu? Měla by se přeci jen mít na pozoru..?
Má roztomilý klobouček, řekla si nakonec. Nebezpeční vlci nenosí roztomilé kloboučky. A s tou myšlenkou přidala do kroku. Zastavila se až když od vlka stála asi deset metrů. Zvedla do vzduchu packu, aby mu zamávala. „…Ahoj!“ řekla ještě nakonec, zamávala ocásky a čekala na vlkovu odpověď.

Usmála se a přikývla. "Nazdárek," houkla a udělala ještě pár kroků blíž. Konečně měla šanci si tajemného opeřeného vlka prohlédnout pořádně z blízka. Na křídla už se tolik nesoustředila, ani na ten ne-tak-úplně vlčí pach. Rozhodně už viděla podivnější věci. Zvlášť v téhle oblasti. Uvědomila si, že vlk s křídly, je jedna z nejméně překvapivých věcí, které na své cestě potkala. Náhle se zastyděla, že ho zpočátku měla za nějakou opeřenou obludu.
"To je zvláštní místo k přespání, takhle uprostřed louky," uchechtla se nakonec. "Co tě tak zmohlo, že jsi složil hlavu hned tady?"

Trinity ucítila v zádech cizí pohled. Zastřihala ušima a otočila se za ním. Spatřila sněhobílého vlka s červeným čímsi na hlavě. Vlčici probleskla hlavou starost, jestli není zraněný, ale když oči důkladně přimhouřila, poznala, že má na hlavě červený kloubouček. Skoro jako by ho ukradl nějaké muchomůrce. Ale tedy pořádně velké muchomůrce. Kde ho asi vzal?
Usmála se, mávla ocásky a rozeběhla se k němu. Omezila se na lehký klus, aby snad cizince nevyplašila (a také aby náhodou nespadla z kopečka čumákem napřed). "Hej! Máš hezkou čepičku!" zasmála se na něj vesele.

Vlčice se zastavila, aby nechala vítr pročechrat její srst. Po dlouhém, úmorném šplhání se konečně vyškrábala na vrchol kopce, kam ji vytáhla touha rozhlédnout se po okolí. Když konečně dosáhla svého cíle, měla výhled daleko kolem sebe a cítila se nedotknutelná. Tak dlouho se pohybovala po lukách a údolích, že skoro zapomněla, jaké to je, stát na vysokém kopci a cítit se jako na vrcholku světa. Tušila, že tohle není zdaleka to nejvyšší místo, kam by se v okolí dalo vylézt, ale jí to prozatím stačilo.
Cítila se skoro, jako by mohla létat. Věděla, že někteří vlci to nejspíš umí, ale jí to bohužel souzeno nebylo. Ne že by to nezkoušela, jakmile odhalila svou magii, zkoušela, jestli dokáže unést vlastní váhu a zvednout se do vzduchu, ale nikdy nebyla úspěšná.

Vlčice znovu zpomalila, když se bytost před ní, nejspíš tvrdě spící, převrátila a Trinity konečně našla hlavu a patu v té směsici peří. Vlk! ulevilo se jí. Je to jenom vlk.
Mířila dál k němu. Vítr se konečně obrátil proti ní a donesl k ní pach neznámého. I v něm poznala vlka, ale cítila i něco jiného. Pach, který jí připomínal její první chabé pokusy o lov, kdy jí kořist pokaždé ulétla. To dávalo smysl, vlk měl konec konců křídla. Kdyby chtěl, mohl by nejspíš vyrazit k obloze a Trinity by neměla ani šanci s ním promluvit.

Trinity jistým krokem klusala po rozlehlé louce. Její čumáček se plnil všemožnými jarními pachy a vůněmi. Cítila i pachy vlků, některé starší než jiné, ale byla si jistá, že sem někdo chodil často. Tentokrát věděla, že jde správným směrem.
Zpomalila do kroku, když v dálce před sebou spatřila černý chomáč čehosi. Zapojila opět svůj čich, avšak vítr jí vál do zad, takže nemohla rozpoznat, co to tam v trávě leží. Rozeběhla se znovu vpřed, v touze podívat se z blízka.
To jsou… křídla? pomyslela si s údivem, když se konečně přiblížila dostatečně na to, aby poznala, na co se vlastně dívá. Čemu můžou patřit tak velká křídla?
Na moment zaváhala. Nebyla si jistá, zda se chce s tajemnou okřídlenou bytostí setkat. Zvědavost ale nakonec zvítězila. Vlčice vyrazila vpřed.