Príspevky užívateľa

Trinity se s úlevou zasmála. „V takovém seschlém strašidelném lesíku na jihu jsem potkala vlka. Zrovna kamarádský nebyl, ale povídal něco o smečce, kde jsou ochotni pomoct tulákům. Ni… Nihil? Tak nějak to bylo?“ pátrala v paměti po slovech modrého vlka. „Chtěla jsem se vydat tam, ale už je to dlouho, co jsem se pokoušela najít nějaké konkrétní místo. Dlouho jsem jen slepě putovala na jih. No, takže jsem prostě zabloudila.“ Trinity přešlápla, když se do jejích tlapek zakousl chlad tajícího sněhu. Ach, jak toužila mít kam se před ním schovat.
„Vlastně se potřebuju jenom někde zastavit,“ dodala nakonec. „Už příliš dlouho se starám, jestli jsem někomu nevlezla do revíru, nebo jestli si někdo nedělá chutě na moje úlovky. Pomoc od nějaké smečky, byť jen na chvíli, by se mi hodila.“

Vlčici spadl kámen ze srdce. Čekala varování, čekala výhružky, nožky už měla nachystané k případnému útěku. Povídání o počasí, to opravdu nečekala. Znovu se pousmála a udělala pár kroků rozbředlým sněhem. „To teda chtělo. Čím dřív, tím líp, mám těch mrazů plné zuby,“ pokývala hlavou. Chviličku se odmlčela, než zamávala ocásky a s úsměvem dodala: „Já jsem Trinity. Tak trochu jsem zabloudila. Hádám, že ty budeš zdejší, co?“
Opět se začala modlit, aby nevstoupila na nějaké cizí území, ale tohle místo se zdálo být neobývané. Všechny pachy až na cizinčin a její vlastní byly slabé, už nějakou dobu staré. Přesto se chtěla ujistit, aby zbytečně neriskovala.

Pozdrav od cizinky Trinity probral ze snění. Poplašeně sebou trhla, ačkoliv se hlas zdál být přívětivý. Pohlédla za sebe a nemotorně se vyhrabala z mokré trávy, se srstí celou urousanou. Cítila na kůži štiplavý chlad doznívajících vichrů. Nepočítala, že je tuhle zimu ještě pozná v takové síle. Konec konců čekala, že se na nějaký čas usadí spíše jižněji, dál ode všech větrných bouří a vánic. To nevyšlo úplně podle jejích představ.
Vlčka přešlápla a pohlédla na neznámou, stojící mezi ostrůvky sněhu. Chvíli váhala, jaký pozdrav zvolit. Riskovala přeci jen, že narazila na někoho důležitého. Špatná volba pro ni mohla znamenat problémy.
„Zdravím,“ oplatila nakonec Trinity stejnou mincí a přátelsky se usmála. Málokdy se stane, že takový úsměv něco pokazí.

Tak se mi zdá, že nejdu dobře... pomyslela si Trinity, když přímo před sebou zahlédla majestátní horu v celé její velikosti. Skoro bych řekla, že jdu špatně. Její cesta k domnělému útočišti u Nihilské smečky se ukázala být o dost složitější, než původně čekala. Nedostala konec konců ty nejlepší pokyny a smysl pro směr také nebyl její nejsilnější stránkou. Prostě a jednoduše se ztratila a až do teď kráčela vpřed v naději, že se zase najde. Na chvíli dopřála klid svým unaveným nožkám a lehla si do trávy, s očima stále upřenýma na přísný vrchol přímo před ní. Skoro měla pocit, že jí hora pohled opětuje. Nejdřív se nad tou myšlenkou otřásla a pak se musela zasmát.

„Nihil?“ hlesla Trinity. Zprvu nepočítala, že by snad mohla najít útočiště u nějaké smečky, ale teď se jí ta myšlenka začala zamlouvat. Předně by se nemusela bát, že na ni za každým keřem bude někdo číhat. „To zní… zajímavě. Kde bych je asi tak přibližně mohla najít?“ zeptala se nakonec. Někde vzadu v její hlavě jí stále tichý hlásek napovídal, aby nevběhla do nějaké pasti, ale ona už byla téměř rozhodnutá zkusit své štěstí. Dlouho nepotkala žádnou přátelskou společnost a začínala postrádat blízkost jiných vlků. Jestli byla Stadleyho slova jen trochu pravdivá, nemusela si dělat příliš velké starosti.

Trinity opatrně přešlápla, lehce znervózněná slovy druhého vlka. Netroufala si odhadovat jeho další kroky, a tak nějak se jí nechtělo věřit, že „už toho nechá“. Neměla odvahu zeslabit své zábrany. „Nehledám konkrétní místo,“ řekla nakonec. „Na jih mířím už několik měsíců, teď hledám jen nějaké bezpečné místo, kde bych mohla na chvíli zapustit kořeny.“ Snažila se nedát ve svém hlase najevo rozhození, ale měla pocit, že se jí to příliš nedaří. V tuhle chvíli pro ni slovíčko „bezpečné“ znamenalo hlavně co nejdál od smeček a co nejdál odsud.

"Huh," hlesla Trinity nervózně. Čekala, že se setkání s nějakou smečkou nevyhne, ale překvapilo ji, že zrovna tohle místo nějací vlci obývali. Přesto nehodlala riskovat další potyčku, zvlášť pokud to mělo být s více vlky najednou. Chopil se jí náhlý strach, v tlapkách cítila chvění. "Tak to abych se snad radši zase vydala na cestu. Nestojím o žádné problémy. Beztak tudy jen procházím, potřebuju se dostat na jih.“ Najednou se zatoužila co nejrychleji dostat pryč, co nejdál od tohohle podivného místa, tohohle podivného vlka a jeho přátel, kteří údajně mohli číhat za každým polomrtvým stromem.

Trinity se zašklebila. "Zjevně jsi nikdy nebyl v končinách, kde na sebe vlci volají jen podle barvy srsti," odsekla. Pche, prý blbá otázka. Co on o tom věděl? Její pohled však dlouho zamračený nevydržel. „Samozřejmě, že vypadám ztraceně, zhruba před deseti vteřinami jsem ani nevěděla, jak se tohle místo jmenuje,“ řekla a prudce švihla jedním z ocásků. „Ale těžko říct, jestli se tomu vůbec může říkat ztracení, když nemám ani místo, které bych hledala. Spíš… zmatení… Takže tohle místo patří tvojí smečce?“ zeptala se vlčice nakonec.

Trinity s úsměvem sledovala, jak se Primrose vrhla na louku mezi zajíce. Netoužila zůstat pozadu, a tak se vrhla také vpřed směrem za vzdáleným pachem utíkajících zajíců. Než Primrose doběhla, hlavou jí vířily myšlenky o oné cizince. Zdála se jí docela zábavná. Ale Trinity se nechtělo věřit, že skutečně nemá žádnou magii. Moc takových vlků za své cesty nepotkala. Všichni vlci, se kterými měla to (ne)štěstí se setkat vždycky chrlili oheň nebo hypnotizovali ostatní, nebo něco podobně děsivého. Dokonce i vlci v severních lesích mívali nějaké schopnosti.
Otřesením hlavy se vytrhla z myšlenek, když konečně Primrose dohnala a začala znovu větřit. Její čumák ji vedl doleva, a tak jemně strčila do Prim packou a zpomalila. „Tamhle něco je,“ špitla a čekala na nějaký pohyb mezi stébly trávy, který by potvrdil její slova lépe než pachy.

Trinity se vesele zasmála přikývla. "Mám je po mamce," řekla a zamávala ocásky. "Teda, myslím. Tátu jsem v životě neviděla, co já vím, třeba měl taky tři ocasy." Vlčice se znovu usmála a poté se ohlédla za sebe na zajíce schované v trávě. "Já to většinou dělám takhle," pronesla a soustředěně se zahleděla na zaječí ouško vykukující z trávy. Netrvalo dlouho a hnědého tvorečka obklopila fialová aura. Zajíc se zmítal ve vzduchu, jak se snažil vymanit z Trinitina magického sevření. Nebylo mu to však nic platné a Tri ho brzy dopravila až k sobě. "Ale můžeme to zkusit znovu normálně, pokud stojíš o trochu větší dobrodružství," mrkla na Prim vesele.

Tri se v duchu chytla za hlavu nad uvědoměním, že se zapomněla představit. Zase. "Já jsem Trinity," napravila rychle svou chybu. "Nejsem odsud, to nemůžu říct. Přišla jsem z lesů daleko na severu. Mířím na jih. No, mířila jsem. Teď už moc daleko nedojdu," uchechtla se. "A ty? Ty jsi odsud?"
Všimla si, jak se vlčice rozhlíží po zajících, jejichž pach se stále držel ve vzduchu, a mimoděk si vzpomněla na lov své vlastní snídaně. "Hej, nechceš s tím pomoct?" zeptala se.

Trinity se pomalu posbírala ze země a ohlédla se po té cizince, se kterou tak podivně havarovala. Potichu se uchechtla. Aspoň nebyla jediná, kdo tak brzy zrána skončil s čumákem v trávě a trávou v čumáku. "To je v pohodě," prohlásila s úsměvem a mávla ocásky. Byla konec konců jen trochu otlučená, což pro ni nebylo nic neobvyklého. "A ty jsi v pořádku?" Vlčka se jí nezdála raněná, ale zeptat se nikdy není na škodu. Než však větu vůbec úplně dokončila, odvedl její pozornost pohyb v trávě kousek dál, kde spatřila trojici prchajících zajíců. "Jejda, snad jsem ti nepřekazila lov?"

Instinktivně udělala pár kroků zpět a zahleděla se na vlka. Nemohl být o moc starší než ona, což ji trochu uklidnilo. Ale ne moc. Neměla vůbec představu o jeho úmyslech, ani jeho zkušenostech. Nicméně nevypadal, že by se chystal útočit, aspoň ne zatím. Ten jeho důležitý pohled jí spíš připadal jako že ji začne o něčem poučovat.
"Trinity. Trinity se ptá." Snažila se tvářit nebojácně, ale vyšla z toho jen jakási prapodivná grimasa. "Kdo jsi ty? Jak se jmenuješ? Mají v těchhle končinách vlci jména? Jsi vůbec odsud?"
Trinity na okamžik zapomněla, že strategie "vlk, který mluví, nekouše", vyžaduje, aby taky dala druhému prostor k nějakému mluvení, nicméně nakonec sklapla a opatrně čekala na odpovědi.

Ono děsivé, mrtvé ticho protrhly lehké kroky a Trinity se polekaně rozhlédla kolem. Do nosu ji udeřil pach vlka a opodál v mlze se zablýskla modravá srst. Vlčici bylo hned jasné, že tu není tak mrtvo, jak si původně myslela. Nějak si nebyla jistá, jak na cizince reagovat. Dlouho se s nikým nesetkala a mohla se jen hádat, jací vlci v těchhle končinách jsou. Instinkty ji vedly k opatrnosti, ale to nebyla tak úplně její parketa. Otočila se směrem k cizinci. Na vteřinku se zamyslela a nakonec zvolila svůj klasický přístup. "Hej! Kdo je tam?" Když na vlka promluví, snad promluví i on na ni. A vlk který mluví u toho nemůže nikoho pokousat. To je přeci jasné.
Může jí ale říct něco víc o celém tomhle zvláštním území. Což by se dost hodilo. Nerada by vlezla někam, kde není zvaná. Tedy, alespoň ne když by musela čelit přesile.

Trinity vesele klusala vysokou trávou, s větrem v kožichu a zajícem v žaludku. Na jazyku se jí držela chuť soli, která visela ve vzduchu díky nedalekému moři. Teď už se po svých daleko nedostane. Leda by se naučila létat. Nicméně po tomhle zjištění začala uvažovat, že by se tu mohla na nějakou dobu zdržet. Kořisti tu bylo dost a počasí vcelku příznivé, tedy, když se držela správných míst. Lákala ji i myšlenka, že by tu někde mohla narazit na další vlky. Tohle místo jich zřejmě bylo plné, takže nemělo smysl se jim vyhýbat, dřív nebo později to přijít muselo. A Tri už to věčné samotaření začínalo nudit.
Z myšlenek ji vytrhla až krtčí hromádka, která se tak nešikovně ocitla uprostřed travnaté louky a díky které Trinity brzy skončila čumákem v trávě s tlapkou od hlíny. Otřásla hlavou a pomalu se začala sbírat ze země. Poplašeně se rozhlédla, jestli ten její nemotorný pád náhodou někdo neviděl.