Príspevky užívateľa

Pod Trinitinými tlapkami křupala seschlá země. Ze všech stran ji obklopovaly opadané stromy a hlavně ta hustá nažloutlá mlha. Vlčici se ježila srst na hřbetě. Věděla, že les je seschlý nejspíš vlivem pouště, jejíž sucho tady přetrvávalo. Přesto se nedokázala zbavit nepříjemného pocitu, který v ní tohle místo vyvolávalo. Nejspíš to bylo tou mlhou. A tím podivných křupáním písku pod jejíma nohama. A samozřejmě tím mrazivým, mrtvým tichem. Zapojila svou magii a zvedla do vzduchu malý kamínek, který se válel na zemi. Okamžitě se pod silou jejího kouzla rozdrolil na prach. Hm, tady už skutečně dlouho nepršelo...

Trinity se oklepala chladem. Nečekala, že dnes zvládne dojít tak daleko. Směr její cesty se měl točit na jih, ale ona se rozhodla udělat malou výjimku. Cítila se dnes trochu osaměle a nelítostné zahryznutí mrazu do její srsti jí připomínalo domov na severu. Zvlášť v tuhle roční dobu. Vzpomínala na časy, kdy se spolu s ostatními vlčaty narozenými v severních lesích proháněli spadaným listím a hráli si na schovávanou. Napůl zatoužila se do těch dob vrátit. Ale navázat přátelství jako tulák bylo téměř nemožné. Nikdy nemohla tušit, zda na ni druhý vlk nebude útočit, zda ji neokrade hned po prvním společném lovu... A přesto ji na tom něco lákalo.

Trinity nemotorně utíkala dolů z kopce. Pod tlapkami jí klouzalo listí a ona tušila, že zbývá jen chvíle, než skončí s čumákem plným hlíny. Místo ní ji však do čumáčku udeřil pach vlka. Ten byl v posledních týdnech všudypřítomný, ale tentokrát byl opravdu silný. Rozhlédla se kolem sebe a konečně mezi stromy zahlédla černou vlčici. Vypadala unaveně, skoro až nemocně, jako by sotva pletla nohama.
Byla trochu na vážkách co udělat. Rozhovory s cizími vlky se jí už několikrát za její cestu vymstily... Ovšem tahle vlčice nemohla být tak nebezpečná. Vlastně spíš cítila určitou povinnost jí pomoci.
Naposledy neposedně přešlápla, než se vrhla suchým listím vpřed. "Hej, ty! Jsi v pořádku? Nepotřebuješ pomoct?"

Proplétala mezi stromy s mrtvým zajícem v zubech. Vlastně si ani nebyla jistá, jestli tu smí lovit. Pachy vlků byly silné, možná to tu patřilo nějaké smečce... Její hlad byl ale silnější. Položila kořist na zem a pustila se do jídla. Potřebovala nabrat trochu sil, než nevyhnutelně někoho potká. Marně vzpomínala, kdy naposledy ve svém okolí cítila tolik vlků. Nebylo se také čemu divit. V životě neviděla tak nádhernou krajinu. Kdyby si ona měla založit smečku, taky by to udělala tady.

Příjemný chlad ranní mlhy ji polechtal v čumáčku, zatímco ona kráčela vysokou trávou. Už od východu slunce se Trinity toulala po lukách a seznamovala se s územím, na které právě vstoupila. Tušila, že tohle místo je jiné, než všechny hvozdy i planiny, které během své cesty minula. Vycházela především z pachu vlků, který jí už nějakou dobu vrtal hlavou. Nebyl příliš silný, ale byl všudypřítomný.
Myšlenka nových tváří ji zvláštním způsobem hřála u srdce. Cesta na jih zase začínala být příliš osamělá a už to byly týdny, co s někým pořádně promluvila. Trinity se jen bála, aby nenarazila na dalšího hlady šíleného tuláka, který by na ní chtěl vymáhat oběd... nebo si ho dokonce udělat z ní.