Príspevky užívateľa

Opravdu držel hlavičku zvedlou tak dlouho, dokud čištění neskončilo. Každý den si tohle zažívá, je zvyklý a už ho to nenutí, bránit se. A dostal za to dokonce i pěknou pochvalu, po které už se sprška chýlila ke konci. Přišla totiž na řadu ta hračka, o které tatínek povídal. Vážně na něj kouká s jakýmsi zájmem, dokonce se zvědavost stupňuje každým tátovo slovem, ale když ho viděl, hrabat se v té své brašně? To v něm teprv pořádně stoupala zvědavost! Ouška má napnuté a pomocí předních nožiček se mírně zvedá při snaze natáhnout se a nahlédnout tam, kde táta hračku skrývá. A šup! Najednou sebou cukl do zadu menším leknutím, když tatínek najednou onu věc z brašny vytasil. Co to jenom je? Držel se trošičku dále, ještě když to bylo před něj hozeno. No a kouká po tom jak kdyby ho to mělo každou chvíli usmrtit! Ale přece by mu tu tatínek nedával něco nebezpečného, nee..? Hlavičku proto opatrně natáhl k hračce a malým čumáčkem se už na dálku snažil zjistit, o co se jedná. Dokonce se k tomu postavil, načež čumák zabořil úplně do té srsti hračkové. Co s tím ale dělat?

Při mazlení táta dlouho v klidu nevydržel a už cítil, jak se mu hrabe v kožíšku. Ale jen trošku a ani to nebylo nepříjemné, to spíše až pak, kdy mu byl olizován obličej. Táta před tím něco říkal o umývání, které už je Tulipánkovi celkem známé, takže na to moc nereagoval, kor když už se toho tatínek chopil. Hlavičku držel zvednutou a nijak se očistě nebránil, držel šikovně až do tátovo dalších slov, která už zněla zajímavěji. hračku? jakou krásnou hračku? hlavičku naklonil na stranu, když se na něj zvědavě koukl. Zaujalo ho to, ale ještě se nedočkal ničeho víc, protože pokračuje očista, která z něj udělá nádherně čistého chlapečka.

Mazlení s tátou je mu bližší a mnohem příjemnější, než kdyby se ho začal bát pouštět k tělu, nebo kdyby mu neodpustil. O dost radši se zavrtá k němu, což taky udělal, když si táta lehl. Jó a ty slova? Sice zareagoval mírným zamáváním ocásku, ale jinak se věnoval blízkosti mezi nimi. Narval se mezi jeho přední páčky, lehl si do jakéhosi klubíčka a hlavičku si opřel o jeho hrudník, ve kterém ještě nedávno byl, ups. A takhle to je příjemné. Ne jak ta tátova nepříjemná divnohra

Na zemi už neměl potřebu se bránit, dokázal jednoduše vvyhodnotit, že nemá šanci a nemá cenu se snažit vzpírat, když je táta tak velký. Hlavně neví, proč mu tohle dělá, ani jako hra mu to moc nepříjde. Celou dobu na něj koukal, svaly napnuté, rozhodně neuvolněné a mohl jen čekat, co ještě příjde. Bál se, že by to ještě mohlo pokračovat, ale ono ne? společně s nějakým slovem ho táta pustil, ale ani to Tulipánka nedonutilo se pohnout či uvolnit. Není si dostatečně jist významem toho, co řekl, což musel zřejmě i poznat, protože na to šel jinak. Až tenhle fyzický kontakt s tátou ho donutil, se uvolnit, takže sám konečně také něco udělal. Hlavičkou se o tu jeho jemně otřel, natahuje se k němu, protože takové mazlení, by si i rád vybojoval.

Informace od něj mu neříkala nic moc přesného, co s ním chce dělat. Proto koukal stejně tak, jak koukal i předtím. Očkama se ale zaměřil na tátovu tlapku, která se blížila, ale nic hrozného neudělala. Hlazení bylo zprvu příjemné, ale to co následovalo už ne. Nejprve se nespokojeně mírně "ohnal" po jeho pacině, čím se snažil zjistit, co jako dělá, ale tím zkroucením se jeho malinké nožičky zamotaly a ztratil tak rovnováhu, což způsobilo nepohodlný pád. Nesnažil se zvednout, spíše těkal vyjukaně pohledem z táty na tlapu a zas zpět. Nahodil při tom smutný a nechápavý pohled, kterým jakoby se ptal, co mi to děláš?

Na to jaký byl začaték náročný a děsivý, se vše dokázalo otočit k lepšímu. Nebojí se již dvou vlků kteří se jej ujali a dokonce s jedním z nich tráví času opravdu hodně. I tak je ale dosti fixován na oba. Zná vpodstatě jenom je, teda- v tatínkovo práci se objevují i cizí vlci, ale to se raději drží stranou, nebo spinká. Nó a dneska je právě s tímto tatínkem venku a zase si někam ťapkají. Neběhá šíleně kolem se zájmem vše prozkoumáva a hlavičku má mírně přikrčenou k zemi, ale svými kukadly okolí stejně pozoruje. Jakmile se ozval tátův hlas, nezareagoval ihned. Oušky cukl o chviličku později a až si uvědomil, že to bylo mířeno na něj, hlavičku zvedl a podíval se na něj. Ouška napnul a mlčky čeká, jak táta bude pokračovat

Stále tak sám je. Proč si jen ostatní, mezi sebou cosi říkají, když malé vlče leží před nimi. Malé vlče, které zrovna na svět přišlo. U sebe nikoho necítí, ne dostatečně blízko, jak by právě vv tuhle chvíli potřeboval. Nespokojenost dává stále najevo pískáním a zoufáním, ale nevypadá to, že by to pomáhalo. Nedokáže brát ohledy na ostatní, jen... prostě kvičí. Tak jako by to dělalo kdejaké štěně. I očkama se stále snaží mžourat kolem, jakoby se snažil vidět a poznat situaci kolem, což vlastně dělá, akorát ani to mu zrovna nic moc nedává.

Co by takové vlče mohlo v této situaci dělat? Nejspíše by se rád někam schoulil, schoval se a neposlouchal je, ale jak to má udělat? Hlavními jsou tady ti tvorové, kteří jej očividně dost děsí. Stejně tak i ostatní věci, jejichž existenci a bezpečí nedokáže dokonale chápat. Musí si proto nakonec vystačit s pouhou zemí, ke které se stále tiskne stejně tak, jako svá ouška tiskne k hlavě. Svou polohu ani nemá potřebu výrazně měnit, když mezi sebou ti dva hovoří. Ocásek ten si akorát k sobě přivinul, tlapičky schoval a hlavičku položil tak, že ze sebe vytvořil nedokonale schoulené klubíčko. Tohle zvládne. Musí to zvládnout. Jen tady bude nehybně ležet a nějak- nějak to prostě překoná.

Sotva co se dostal na svět už si zažil tolika cestování, že by z toho mohl být sám vyčerpaný. I když po svých nožkách nešel a byl jenom nesen. A nyní? Je držen v tlamě jednoho z tvorů, který byl přítomen, při jeho zrození. Nevzpíral se, nesnažil se nijak utéct, protože po pár ze strachu učiněných pokusech přišel na to, že to nemá cenu. Cesta poté byla vcelku klidná a skončila v jakémsi doupěti, kde viděl druhé stvoření do lehu padnout. Sám byl na tomto místě po chvíli propuštěn a konečně cítil pod svýma tlapičkama pevnou zem. Avšak když slyšel ležícího tvora mluvit, k zemi se přikrčil a ouška k hlavě přitiskl. Velkýma kukadlama těkal z jednoho na druhého. Co s ním těď udělají? s vlčetem nesamostatným? Na živu jej prozatím nechali, což je jenom dobře, protože proces kterým si prošel nemůže být jen tak zahozen, ale co dál? Tělem vlčím si parazit neprošel jenom tak, pro nic za nic, aby byl následně jen tak usmrcen.

Místo, kam se po takové námaze dostal, nebylo zrovna příjemné, když nepočíta onu volnost. Cítí na svém mokrém, od krve špinavém tělíčku chlad, který jej dovádí k nespokojenému pištění. Stejně tak hlasité zvuky, které někdo vydává, nejsou zrovna příjemné. Co se to jenom děje? Vše je tak zmatené, najednou se děje kolem tolik věcí a vůbec to není příjemné. Může si za to ale sám, chtěl pryč z hostitele a teď? teď musí čelit tomu všemu. Chtěl to sám opustit, ale teď má pocit, a asi to není jen pocit, že sám nic moc nezvládne. Snaží se o sebe postarat, použít nožky.. a oči také! kouknout na ten svět, ale ani to nebylo zrovna možné. Mžourání kolem mu nedodalo ostrý výhled, viděl ale ve své blízkosti ležící bytost, tu ve které po nějakou dobu byl. Pak tu byl někdo další, ten někdo hulákající a zanedlouho? Někdo další! někdo, kdo také mluvil a jeho bývalé schránky se dotýkal. Ach co se zde jen děje? Proč se o něj nikdo nezajímá, chce zase to teplo, a taky- taky jídlo! Tyjo ano, bříško to si taky říká o něco k snědku. Ale jak má tady, chuděra vlče malé něco sehnat? potřebuje je! potřebuje ty bytosti, které se pohybují kolem. Začal proto volat o pomoc. Pískání to bylo pro ostatní sice stejné, ale v hlavince jeho jiné. Žádá si pozornost, potřebuje pozornost, nezvádne to.

Všechno to začalo parazitem, který se do hostitele dostal a započal svou činnost. V těle vlka, jemuž je naprosto neznámé, co se v jeho těle opravdu odehrává, se formovalo cosi, připomínající vlče. Normálně vypadající vlče, avšak s dost podstatnými rozdíly v tom, kde se nachází. Hrudní koš v těle samce? to není zrovna obvyklé místo: A teď? teď už není ani dostatečné prostorné. Vnitřní orgány hostitele utlačuje, do žeber tlačí tak, že mu je snad brzy zláme, a to není pro tento vlčecí subjekt zrovna příjemné. Musí ven, a taky že se o to snaží tou nejbližší cestou- skrze hrudník a tu slupku hostitele. Nebylo to obtížné, ale ani zrovna jednoduché, prorvat se ven, ale vede se mu dobře. Mnohem horší to musí být pro hostitele, který si zažívá neskutečnout bolest, a to zaživa! něco mu láme žebra, hrudní kost žebra zevnitř, drásá se skrze kůži a vzniká velikánská otevřená rána na hostitelově hrudníku. To něco, on, parazit, se ale nestará o svou schránku, zajímá se o svůj únik ven, který se nakonec vskutku vydařil. Vylezlo to ven, drobné, ale né zas tak drobné vlče, které se svalilo do trávy a malátně se snažilo zorientovat, kde se ocitlo. Prostředí je naprosto jiné, než doposud, necítí se tak stísněno, je volné! Ale to také dodává jistou míru strachu a nejistoty, která ho nedostává z místa. Celé od hostitelovy krve zůstává na místě a zkouší, co umí... dýchá? ale počkat, s tím jde udělat ještě něco- zvuk! vypísklo a nespokojeně zamručelo.

Jméno: Tulipánek
přezdívka: -
věk: štěně
pohlaví: samec
otec(maminka): Timothée
otec: Hariuha

charakteristika:
Způsob, jakým Tulipánek přišel na svět, není zrovna klasický. Nemá matku, ale otce, v jehož hrudním koši se za pomocí parazita stvořilo vlče, on. Již ze začátku je v určitých detailech vyspělý více, než jakákoliv jiná vlčata. Nepotřebuje přijímat mléko a jeho strava může být rovnou tvořena masem. Má v sobě DNA obou svých otců, avšak z malé části je i tím parazitem, který ho stvořil. To mu dodává jisté speciální schopnosti, kterými se taktéž liší od kdejakého standardu. Jeho smysly jsou výrazně zaostřenější, může mít pohotové reakce a také může být dokonce i silnější, než ostatní jedinci, ale to pouze v podobě bestie, což souvisí s jeho magií proměny. Jenže i takhle by byl život až moc snadný, co? Tohle vše mu samozřejmě dodává nevýhody například i v komunikaci. Myšlenkovým vnímáním se vrací zpět k divoké podstatě vlka, a proto mu dělá problém držet krok s inteligentně vyspělými jedinci. Komunikace je tedy schopen, ale ve společnosti je brán spíše za asociálního až autistického. Celkově je jeho chování dosti bázlivé a jistotu si v cizích věcech musí najít svým vlastním způsobem. Největší jistotu má ve svých rodičích, na kterých je možná trošku závislý, cítí se u nich bezpečně. Tyto mínusy, kdy nedokáže vystoupit z davu, mu neumožňují objevit z vlastní vůle své schopnosti, díky kterým by mohl být silnějším a třeba i méně ustrašeným.

zajímavosti:
- má dva táty
- v dospělosti měří 68cm
- negativní emoce z něj dostanou bestii
- miluje kytičky

magie:
Proměna
Tulipánek, ač na první (a jistě i na druhý!) pohled hodný a drobný vlček, se zrodil s poněkud nebezpečnou magií, která souvisí s jeho záhadným původem. V případě ohrožení se změní v jakousi bestii, která je stále stejné velikosti jako on, ale je silnější, hbitější a vůbec fyzicky zdatnější. Aktivaci magie snadno poznáte pomocí jeho hlavy. Sloupne se mu na ní celá kůže i s masem, až mu jde vidět celá lebka. Kusy kůže kolem hlavy pak mohou skoro až připomínat rudé okvětní lístky. A to není vše. Ze zad mu rovněž začnou trčet jakési rudé podlouhlé útvary, které mohou někdy připomínat i pavoučí nožičky.
Jak již bylo řečeno, je v této podobě podstatně silnější, ale to si bere i svou daň. Stává se v ní zcela slepý a musí se spoléhat na ostatní smysly, které má ale poněkud ostřejší jak normálně. A co víc, přestává mít kontrolu nad svým chováním. Tulipánek ve své podobě obludy je schopen zaútočit na vše, co by ho mohlo ohrozit. Byl by tedy i schopen zaútočit na svou rodinu, a dokonce ji i zneškodnit. Jako kdyby na všechny své blízké zapomněl. Přesto však kus Tulipánkovo já někdy zůstává při vědomí, jen není schopen své tělo kontrolovat. Stálo by obrovské úsilí, aby byl schopen převzít kontrolu zpět. A pokud by se tak stalo, do 15 sekund by se proměnil zpět do své normální podoby.
Tulipánek téměř není schopen svou magii aktivovat vůlí a je skoro nemožné mít nad touto podobou následně kontrolu. Za jakých podmínek se tedy promění? Aby k proměně došlo, musí Tulipánek prožít velmi silnou emoci, přičemž podstatně lépe fungují emoce negativní, nebo se musí cítit ve velkém nebezpečí. Dalo by se říci, že se jedná o jistý druh obranné reakce. Pokud tedy předmětné nebezpečí pomine, automaticky se promění zpět. Po proměně zpět Tulipánek zažívá nevolnost, bolesti hlavy a mnohdy i ztrátu paměti z doby, kdy nebyl “sám sebou”.
Slabinou proměněného Tulipánka jsou jeho odhalené očnice. Pakliže do nich vlk udeří, tak se promění zpátky do své normální podoby. Jeho zlepšený sluch je také jeho slabinou, neb je díky němu velmi citlivý na silný hluk, hlavně pokud je o vysokém tónu.

obrázek:


další postavy: Huntley, Štístko

slot z adventu