Príspevky užívateľa

Vítr na vřesovišti foukal od severu a přinášel s sebou chlad, co zalézal až ke kostem. Ve vzduchu se mísila vůně mokré hlíny, pomalu blednoucího dne a něčeho, co Valencia nedokázala pojmenovat. Možná starých příběhů, možná krve, možná obojího. Ragnarova slova ji pronikla hlouběji, než si chtěla připustit. Zůstala stát na místě, ani se nepohnula, i když její svaly byly napjaté jako luk. Připadala si, jako by ji jeho hlas zvedal do vzduchu a zároveň zatěžkával ke zemi. Jako by každé slovo rozevíralo ránu, kterou se tak dlouho snažila nevidět. Když se k ní přiblížil, neucukla. Zůstala stát, i když cítila jeho dech na své srsti, jeho nízký hlas v uchu jako příslib i hrozbu zároveň. Slova o úsměvu, o zbrani, která je zdánlivě křehká, ale může být tou nejpevnější zbraní… Trefil. Až příliš přesně. Valencia se krátce zasmála, suše, ne veselým smíchem, ale tím, který vychází z místa mezi hrdlem a hrudí, ale smíchem, co bolí. Otočila k němu pomalu hlavu, jako by i to bylo gesto nabité váhou. „Ty mluvíš o úsměvu jako o zbrani...“ řekla tiše, „ale co když někdy už nezbývá síla ani tu čepel zvednout?“ Sledovala ho, jak ji obchází. Pomalu, klidně, jako by jí bral míry na rakev. Ale necítila se ohrožená. Ne tak, jak by čekala. Ne tak, jak byla zvyklá. Ragnar v sobě neměl touhu zničit. Měl v sobě pravdu. A pravda byla někdy horší než zuby a drápy. Při jeho slovech o pekle, o sestrách, co neměly dost sil, ucítila, jak se jí stáhlo hrdlo. Nebyl to soucit. Bylo to něco jiného. Něco jako porozumění. Věděla, co znamená držet se na nohou jen proto, že tě někde čeká jméno, hlas, obraz. A co to znamená, když ten hlas ztichne. Když se jejich pohledy setkaly a Ragnar se zeptal, pro co bojuje, Valencia zůstala ticho. Otočila hlavu, pomalu. Její pohled sklouzl kamsi za něj, k obzoru, kde se rozlévaly červánky jako krev na látce. „Já nevím,“ přiznala. Upřímně, jednoduše. „Dlouho jsem si myslela, že bojuju za něj. Za Pstruha. Ale čím dál víc se bojím, že je to jen... výmluva.“ Zavřela oči, jen na okamžik. „Víš, když někoho máš rád, myslíš si, že máš právo mu říkat, co je správné. Že víš, co potřebuje. Ale… co když to nevíš? Co když jsi pro něj spíš okov, než kotva?“ Nadechla se zhluboka. „Já… Já ho chci zachránit. Vím, že to zní jako pitomá pohádka, že neexistuje žádnej rytíř v lesklý zbroji, co by přišel a vytáhl ho z temnoty. Ale… nechci ho tam nechat samotnýho. I když se mě snaží odstrčit. I když mě možná nenávidí.“ Hlas se jí na chvíli zlomil, ale pak se znovu narovnala. Pohlédla zpět na Ragnara. Jeho oči byly hluboké jako studna, ale už ne studené. Už ne tak nepřístupné. „A co ty?“ zeptala se tiše. „Mluvíš o válkách, o domově, o smrti. Ale co je to, co tě tady drží? Co tě drží ještě naživu?“ Valencia se konečně pohnula, její packy se tiše zabořily do vřesu, až to znělo skoro jako šepot trávy. Došla k němu. Pomalu. A pak zůstala stát vedle něj. Jen tak. Ne pro dotek. Ne pro teplo. Ale pro přítomnost. Pro to, že někdy stačí jen stát s někým, kdo ví, co je ticho po bitvě. A ještě hůř, to ticho co je před bitvou.

Valencia stála bok po boku s Pstroužkem. Ticho, které mezi nimi vládlo, mělo vlastní váhu. Bylo to ticho, které neznělo nepříjemně, naopak. Jakoby v sobě drželo něco posvátného. Jen dech jejich, šustění přírody, jen dech toho zvířete v dálce. „Nimlog,“ zopakovala tiše Pstroužkova slova, ale s přidaným nádechem úžasu, něčeho až nábožného. „Je nádherný…“ Mluvila sotva slyšitelně, jakoby se bála, že jediným hlasitějším tónem by ho mohla vyplašit nebo zničit to, co právě teď cítili. Magii. Ano, přesně tak to vnímala. Ten jelen nebyl jen jelen. V té mlze, v tom přítmí a tichu. Byl to sen. Stín staré písně, která se odvážila ještě jednou znít, než nadobro umlkne. Otočila pohled zpět na Pstroužka. Měl zatajený dech, napjaté tělo, oči rozšířené… a přece v sobě cosi ztraceného. Ten obraz jí bolestně připomněl jiného vlka. Příliš starého na to, aby běhal s mláďaty, příliš mladého, aby byl moudrý. Ale v očích měl stejnou hlubokou prázdnotu. Zaváhala. A pak, jako by se v ní cosi sevřelo, k němu popošla o půl kroku blíž, její tlapka přitom jemně pohladila zem pod nimi. „Je to hustý..“ začala šeptem, téměř jako když někomu vypráví sen. „Myslíš že má nějakou magii? Nebo ej to jen prostě... mlžnej jelen?“ Odmlčela se. Nimlog stále stál. Jakoby čekal. Během chvilky zapomněla na jejich konverzaci o slabinách. Tiše se přikrčila vedle něj a sledovala toho majestátního tvora. Bála se co přijde dál, ublíží jim snad? I přes její strach byla ráda, že se se Pstroužkem koněčně baví o něčem novém, jiném, pozitivnějším než slabiny, nebo víra.

Valencia stála naproti němu, tělo napjaté jako luk, oči široké a plné tichého, vnitřního zápasu. Její srst se na temeni mírně naježila, ne kvůli hrozbě, ale kvůli něčemu mnohem nebezpečnějšímu. Jeho slovům. Nečekala, že se někdo, koho potkala na vřesovišti mezi větrem a tlejícím listím, podívá přímo skrz ni. A rozhodně nečekala, že bude reagovat… takhle. Jak tam Ragnar stál, klidný, s tím svým šklebem a pohledem jako břitva, připadal jí jako někdo, kdo už dávno opustil hru o dojmy a zůstal jen v pravdě. Drsné, kruté, syrové. Zatímco ona? Ona měla pořád ještě snahu něco zachránit, zalepit, pochopit, napravit. Možná i sama sebe. Když se k ní naklonil a zašeptal to o změně a o tom, že někdy už je pozdě… neucukla. Ale dýchla prudčeji. Jako když vítr najednou přinese pach něčeho, co jste zakopali hodně hluboko. „Tak to zníš skoro jako prorok," odsekla tiše, ale v hlase jí chyběla opravdová jízlivost. Byla to jen maska, tenká a křehká. „Jen bez víry. Bez naděje. Ale zato s peklem v zádech, hm, lepší?“ Její pohled sklouzl na kabát, který si pohrdavě nadzvedl. Ne, nevnímala to jako teatrální. Bylo to skutečné. Krutě. Neodvrátila zrak, i když to, co uviděla, bolelo. Ne ji, jeho. Ale ta bolest, stará, zakořeněná, byla až příliš známá, i když jí nezažila určitě v takovém měřítku, jako vlk stojící před ní. Ty pahýly křídel, zjizvené a dávno nefunkční… Možná to kdysi byly ruce, co někoho držely nad zemí. Teď z nich zbyla jen bolest, kterou si nosil s sebou jako šperk. A stejně jako šperk je časem přestal skrývat. „Vypadáš jako někdo, kdo přežil něco, co by jiný zabilo,“ řekla nakonec tiše, bez sarkasmu. „A přesto se směješ. Jako by to všechno nic neznamenalo. Ale já ti to nevěřím. Ten smích je jen stín.“ Zalapala po dechu, když si znovu sedl, a jeho hlas přešel do posměšného tónu. Kamarád. Jeho slova bodla. Ne pro jejich obsah, ale proto, co vyvolávala. Otázky, které se snažila držet hluboko pod povrchem. Marně. „Jo. Kamarád,“ zopakovala stroze. „Možná. Asi. Já nevím.“ Zavrtěla hlavou. V očích měla bolest, kterou nedokázala zcela skrýt. „Ne každý cit se dá pojmenovat. Někdy to prostě… je. Ať chceš nebo ne. A když pak někdo takový spadne, lapá po dechu a ty na něj dosáhneš jen, když taky skočíš dolů… co máš sakra dělat, no?“ Na chvíli ztichla, než zase pokračovala. Vůbec jí netrápilo, že si právě vylévá srdíčko úplnému cizinci. „Nevím, jestli chce zachránit. Možná ne. Možná už dávno nechce. Ale… já ho nemůžu nechat. Ne po tom všem. I kdyby mě to mělo roztrhat na kusy.“ Ztichla a dívala se do dálky. Slunce klouzalo po obzoru, barvilo vřes načerveno a svět kolem získával stíny, které nebyly jen důsledkem soumraku. „A jo, možná ho zachraňuju i před sebou. Možná jsem se v tom zamotala. Ale i kdybych měla být tím, co ho stáhne ještě hlouběji… aspoň nebudeme sami.“ Podívala se zpátky na něj. Oči měla temné, ale upřímné. „Říkáš, že jsi měl tu drzost vylézt z pekla. Ale jizvy ti zůstaly. Tak mi neříkej, že to bylo jen tak. Že ti na ničem nezáleží.“ Ušklíbla se. Tentokrát ona.„Legendy nevznikají, protože je někdo chtěl. Vznikají, když někdo přežil. Ale pořád… to neznamená, že jsou mrtvé. Tys přece nezemřel. Tak mi nevykládej, že už nemáš co ztratit.“ Její hlas se na konci téměř zlomil. Možná to byla prosba. Možná výčitka. A možná jen odraz její vlastní války, kterou v sobě vedla každým dnem. Stála tam, nehybná, hrdá, zlomená a odhodlaná zároveň. Vlčice, co by mohla odejít, a ještě před pár týdny by to udělala. Ale teď… Zůstala.

Slunce viselo nízko nad obzorem jako medový disk, jehož paprsky pomalu ale jistě zalévaly pláně měkkým, zlatavým světlem. Stébla trávy se houpala ve větru, který se přes ně převaloval jako vlna za vlnou. Bylo to ticho jiné než v lese, prostorné, otevřené, téměř posvátné. Valencie kráčela beze spěchu, lehce jako stín, tlapy zanořené v měkké půdě, a nechávala vítr, ať jí čechrá srst na krku a hladí ouška. Byl to jeden z těch večerů, kdy bolest ustupovala dál, kdy se všechny starosti zdály být na chvíli malé. Ne proto, že by zmizely, ale protože krajina kolem byla větší. Valka neměla cíl. Ne tak docela. Jen se potřebovala nadechnout, být na chvíli sama, slyšet jen zpěv ptáků a cvrkání skrytého hmyzu. Pak ji něco zarazilo. Ne prudce, ne výstražně, ale dost na to, aby zpomalila krok a nastražila uši. Pach. Cizí, ale ne nepřátelský. Vědomý. Blížící se. Zamrkala a zvedla hlavu. V dálce se proti světlu rýsovala silueta. Světlá, pevná, s klidnou chůzí. I přes vzdálenost z něj vyzařoval záměr. Nešlo o náhodné bloudění. Ten vlk šel k ní. Zastavila se. Neutíkala, neschovávala se. Jen počkala. Nehybně, jako součást pláně. A když byl dost blízko, aby na něj dohlédla, její výraz se změnil, ze zvědavosti v tiché zaujetí. Byl statný, trochu potrhaný cestami. Měl pohled, který už viděl mnoho, ale ještě ne všechno. A v očích měl jiskru něčeho... bolestivě známého. Tichého odhodlání. Podobného, které svíralo její vědomí, když ten večer viděla pstroužka. „Ahoj,“ oslovila ho jemně, aniž by udělala krok vpřed nebo zpět. Její hlas byl jako to podvečerní světlo, klidný, přítomný.

Valencie seděla pod nízkou borovicí, kde se světlo rozlévalo skrz jehličí v třpytivých záblescích. Ve vzduchu byla cítit vůně pryskyřice a vlhkost, z dálky doléhalo nesmělé pískání malých místních potvůrek, které se zatím neodvažovali úplně ukázat. Místo působilo klidně. Bezpečně. Jako by ho někdo stvořil jen pro tento rozhovor. Když zaslechla kroky, hned se neotočila. Jen se tiše nadechla. Poznala ho podle toho, jak se pohyboval. Jistě, tiše, jako by splýval s územím. Už z dálky vyzařoval klid, který byl vzácný. A potřebný. A pak to slovo. 'Valencio.' Otočila hlavu a setkala se s jeho pohledem. Posadil se naproti ní, s respektem a nevtíravým odstupem, a neřekl nic víc. Nespěchal. Netlačil. Prostě tam byl... a čekal. V tom tichu bylo víc než v jakýchkoli slovech. Valencie na okamžik sklopila zrak k trávě, kde se mezi stébly držela rosa. Až pak promluvila. Její hlas byl jemný, téměř stejně tichý jako jeho, ale nesl v sobě tíhu, kterou už dál nešlo skrývat. „Jde o Pstruha,“ řekla prostě. „Mám o něj strach...“ Na chvíli zmlkla. Pak ale zvedla oči a zadívala se mu přímo do tváře. „Před nedávnem se mi vloupal zraněný do jeskyně, kde mám své zásoby... Přišel o oko...“ Pohnula se trochu, přesunula váhu z předních tlapek na zadní. Bylo vidět napětí, ale i upřímnost. Dech se jí pomalu ustálil a slova začala přicházet sama. Musela to ze sebe všechno dostat ven. Potřebovala radu. Cítila se zase hrozně maličká. „Tim, přízračný léčitel, mi řekl, co se stalo jeho synovci. Řekl mi jejich zkušenosti s Apollyonem, o jeho víře, o jeho činech, o bolesti, kterou způsobil. A nebylo to vůbec snadné poslouchat.“ Zavřela na chvíli oči, jako by se jí všechno přehrálo před očima. Pstruhova slova, jeho zapálený pohled, Timův hněv, jeho neústupná pravda. „Pstruh o tom neví. Alespoň si to myslím. Mluvil o něm jako o někom… komu vděčí za záchranu. Kdo mu pomohl pochopit vlastní smutek. Kdo mu dal jméno a smysl. Jméno,“ zopakovala tiše, „a možná i domov.“ Znovu se na něj podívala. V očích měla zmatek, bolest, ale i rozhodnutí. „Mám plán. Myslím že bych se měla s Apollyonem setkat, myslím že kdybych já našla v jejich víře pochybnosti, Pstroužek by přece jen mohl být zachráněn... samozřejmě nemůžu jít sama, ale...“ Znovu se nadechla, tentokrát těžce, jako by se musela prokousat něčím hluboko sevřeným v hrudi. Po tváři jí stekla malá slzička. Ach, nešťastnice jedna malá. Rozmrzele seděla před jejich alfou jako hromádka neštěstí, a tiše čekala na jeho verdikt. Stále vlastně vstřebávala co se to všechno dozvěděla. Na tenhle úkol nebyla vůbec ideální. Ale musela. Musela to být ona.

Valencia poslouchala. Každé Timovo slovo dopadalo na její hřbet jako těžký kámen. Dusivé, naléhavé, upřímné. Neuhýbala pohledem. I když jeho hlas někdy přešel do hrubšího tónu, nepřehlédla, že z něj mluví víc než jen hněv. Že to byl žal. Touha ochránit. A výčitka, která ho zřejmě sžírala víc, než by kdy přiznal. Jak tak stála v tmavozelené trávě, vítr jí cuchal srst a narážel do boků. Ale neuhýbala. Ne před větrem, a ne před pravdou, kterou jí Tim právě bez příkras předal. Zatajila dech, když zmínil svého synovce. Neznala ho, a přesto si ho v mysli zapsala. Jako bolestný mezník v dějinách těch, kteří dnes nesli jizvy. Pstruh nic takového nezmínil. Neřekl, že Apollyon měl na rukou krev. Ne takhle blízkou, ne takhle konkrétní. „On ho… zabil?“ vydechla nakonec, zcela tiše. Slova jí vázla v krku. Apollyon. Vlk, kterého chtěla najít. Vlk, o němž jí Pstruh mluvil jako o mistru. Tichém, klidném, bolestně osamělém… To, co jí teď Tim předložil, však kreslilo obraz úplně jiný. Ne učitele, ale kazatele. Ne osamělého poutníka, ale proroka se zbraní v srdci. A poprvé jí blesklo hlavou, že možná nešlo o žádné pomýlení víry. Možná šlo o posedlost. O víru natolik zkřivenou, že z ní místo světla trčely jen ostré drápy. Přesto mlčela. Ne proto, že by chtěla přehlušit jeho slova, ale protože si je musela nechat doznít až do dna. Pak se pohnula. Pomalý krok kupředu, ve kterém nebyla výčitka, jen rozhodnutí. Zadívala se na Tima, klidně, ale upřímně, jako by mu tím pohledem chtěla ukázat, že ho slyšela. Že doopravdy slyšela. „Děkuju, že jste mi to řekl. Tak naplno.“ Její hlas byl tichý, ale pevný. „O Vašem synovci… O Apollyonovi. O té víře...“ Na chvíli se odmlčela. A pak, jako by musela udělat ještě jeden krok vnitřního přiznání, dodala „Setkám se s naším alfou a předám mu tyto informace. Věřím že sama na to nebudu, snad mi podá pomocnou tlapku.“ Zavrtěla hlavou a trávou pod tlapami projel chlad. „Ale nevěděla jsem tohle. Nevěděla jsem, že kvůli němu někdo umřel... tak krutě. A kvůli víře. Kdybychom mluvili o vlku, který se modlí k hvězdám a hledá útěchu ve slovech… Ale my mluvíme o vlku, který svými slovy zabíjí. Který žije jako Bůh mezi těmi, kdo hledají odpovědi, ale místo nich dostávají rozkazy.“ Hlas jí na okamžik ztichl. Ne proto, že by došly argumenty. Ale protože ji samotnou děsila představa, že Pstruh, ten vnímavý, chytrý a křehký mladík, by v něčem takovém hledal smysl. „Nevím, jestli už je ztracen. Ale bojím se, že ano. Když o Apollyonovi mluvil, v očích mu hořelo něco, co jsem nepoznávala. Jako by to nebyl on. Jako by ten klid, kterého se tak dlouho bál, konečně našel. Ale v temnotě. A že by se radši vzdal všeho ostatního, jen aby ho neztratil.“ Přešla pár kroků stranou, hledíc k obzoru. Zelená pláň se zdála být nekonečná, a přitom tak dusivě blízká. „Apollyon musí být nalezen,“ zopakovala po Timovi tiše. „Jsem vám vděčná. Doufám, že se znovu potkáme, Timothée,“ Otočila se zpět k Timovi, pohled jasný, i když unavený. Ještě chvíli postávala poblíž, ale už si začala balit svůj list s tím jedním jediným, osamělým tymiánem. Musela se vrátit, urychleně. Zdvořile na něj kývla a věnovala mu křečovitý úsměv. Dalo jí to zabrat, vůbec se usmát. Jakmile se otočila k odchodu, po tváři jí začali stékat další slzičky. Pomalu se ztrácela v krajině obklopující tmavozelenou planinu.

Valencia seděla na svahu, kde vítr čeřil traviny a nesl s sebou slabý pach pryskyřice a slunce. Po boku Popela. Vlka, kterého poznala jen z Pstruhových zmínek, a přesto už tušila, že jeho jméno skrývá víc bolesti, než většina kdy vysloví nahlas. Slova, která pronesl, jako by se zarývala mezi chlupy, až k srdci. To "snad" bylo těžší než skála. Neslo váhu nedůvěry, tichého zoufalství a zkušenosti, která nedovolovala doufat. Valencia si ho prohlížela koutkem oka. Jeho svěšené ucho, ztuhlé čelisti, pohled sklopený k zemi, jako by mu její přítomnost byla těžká, ale jeho samota ještě těžší. Zopakoval její slovo, jako by ho ochutnával: klid. Ale v jeho ústech se zdálo znít jinak. Když se jí zeptal, proč sem přišla, co sem přinesla, před čím utekla, zaskočilo ji to. Ne otázkou, ale jeho tónem. Ta opatrnost. Ostražitost a hlad po blízkosti v jednom. Zadívala se před sebe, na rozkvetlý dolík pod kopcem, kde se motýli drželi těsně nad zemí a v dálce zakroužil pár havranů. Pak promluvila, pomalu, klidně, aby se její hlas nezdál jako kámen v jeho vodě. „Jen jsem se procházela... A ty, vypadals... jako někdo, kdo si zaslouží, aby si k němu někdo sedl.“ Zavládlo ticho. Ale nebylo prázdné. Bylo jako přikrývka. Lehké, nenásilné, plné něčeho nevyřčeného. „Nechci, abys odešel, Popeli,“ dodala po chvíli, zcela upřímně. „Klid se hledá i mezi slovy. A někdy právě v tichu mezi nimi.“ Otočila hlavu a pohlédla na něj. Její oči byly měkké, ale bdělé, jako oči někoho, kdo ví, co znamená pád, a kdo se ho přesto nebojí znovu zvednout. Nebo zvedat ostatní. Zamyšleně se zamračila. Měla by mu říct o Pstroužkovi? Ano, nejspíš. Něco v ní ji z té myšlenky ale bolelo. Co když Pstruh zjistí že to byla ona, co mu prozradila pravdu o jeho víře a mistru Apollyonovi? „Neznáme se dobře,“ pokračovala tiše, „ale vím, že jsi milý vlk. A možná vlastně je pár věcí, s kterými bych potřebovala pomoct...“ Začala své přiznání opatrně. Pak už jen dýchala. Pomalu. Trpělivě. A čekala, jestli zůstane. A nebo jestli odejde, ale tentokrát ne sám.

Syslí háj voněl létem, i když slunce bylo ještě nízko.
Malé loučky se vlnily mezi rozložitými stromy, jejichž kmeny byly hladké a světlé, skoro jako kosti starých obrů. Kdekoho by mohl zmást ten poklid. V korunách štěbetali ptáci, vítr šustil listy a sem tam se ozvalo i krátké zavrnění některého z drobných obyvatel, kvůli nimž nesl háj své jméno. Ale Valencia nevnímala nic z toho tak, jak by dřív vnímala. Nesla se mezi stromy tiše, opatrně, jako kdyby každý krok byl rozhodnutím. I vítr se zdál zadržovat dech, jak stoupala mezi kořeny a mechem. Měla sem přijít. Dnes. Místo bylo dohodnuté. Stejně jako důvod, který se ale zatím neodvážila prozradit. Syslí háj byl zvláštní místo na setkání. Nejsvětější části Azarynu byly jinde. Výš, dál. Ale háj měl své kouzlo. Ticho v něm nebylo mrtvé. Bylo živé, jako by něco čekalo. A právě proto se rozhodla pro něj. Nechtěla mluvit mezi ostatními. Nechtěla, aby ji někdo slyšel. Ne dřív, než ji uslyší Zatharian. Dorazila na paseku, kde sluneční světlo pronikalo dolů skrz větve jako zlatý déšť. Usadila se mezi trávu a podložila si přední tlapy, jako by zkoušela najít klid. Ale v očích se jí něco zračilo. Neklid, přemáhaný a skrytý, jak se na dceru Azarynu slušelo. Alfa slíbil, že přijde. A Valencia věděla, že sliby bral vážně. Jenže čas běžel jinak, když ho svírala tíha rozhodnutí. Měla by být v klidu, ale místo toho se jí hlavou honily obrazy. Jedním z nich byl Pstruh. Jeho pohled, ten trochu ztracený, trochu příliš klidný. Slova o Apollyonovi. A ticho, kterým se občas chránil... a ve kterém se ztrácel. Změnil se. A ne jen kvůli zranění. Bylo to něco hlubšího. Něco, co se jí vzpíralo pochopit. A něco, co se rozhodla najít u zdroje. U toho, kdo Pstruha zasáhl ne drápem, ale slovem. Apollyon. Tim měl v očích strach, když o něm mluvil. Strach a vztek, jaký u něj dosud neviděla. A Valencia si uvědomila, že to jméno není jen ozvěna z jiných smeček. Je to přítomnost. Možná hrozba. Možná něco horšího. A právě proto tu byla. Dnes bude mluvit. Dnes ho požádá, aby jí důvěřoval. Aby chápal, že i když její cesta vypadá nebezpečně, je vedená láskou. A nadějí. A že někdy i léčitelé musí vstoupit do tmy, aby našli světlo. Valencia čekala. Hrdě. Trpělivě. A přesto se v její mysli už skládala první slova. Ta, která budou začátkem. Anebo koncem.

Valencia seděla na temně zelené pláni, oči upřené do dálky, kde se vzduch tetelil nad rozpáleným kamenem. Vítr si pohrával s jemnými travinami a chladil její unavenou šíji. V tu chvíli se necítila ani jako léčitelka, ani jako vlčice. Byla jen tichým bodem v moři trávy, ztracená mezi slovy, která právě slyšela. Byla to studená sprcha v jinak letním dni. Sklopila pohled k tlapám, jakoby se snažila najít rovnováhu. Pootevřela tlamu, ale nic z ní nevyšlo. Cítila, jak jí v hrudi roste tlak, a bylo těžké jej udusit dřív, než se změní v něco nahlas. V protest. V pláč. V křik. Ale nebyl čas na slzy. Ne teď. Timek mluvil dál, a jeho slova v ní rozlévala jakýsi podivný druh děsu. Ten hluboký, pomalý a vytrvalý strach, který se ti usadí za hrudní kostí a šeptá, že něco podstatného už bylo ztraceno, ještě než sis toho vůbec stačila všimnout. Apollyon. To jméno se jí usadilo v hlavě jako zvrásněný stín. Neměla jej spojené s ničím konkrétním. Neviděla jeho tvář, nikdy s ním nemluvila. A přesto jí stačilo vidět, jak se Timek naježil, jak mu potemněl pohled, jak se mu hlas změnil ve výstražný tón. „Pstruh o něm… mluví zvláštně,“ odpověděla tiše. „Jako kdyby byl… klíčem k pochopení něčeho většího. Něčeho, co já sama chápu jen napůl. Často mi říká o apokalypse, o spáse. Že Bohu se musíme odevzdat celí, bez výhrad. Skoro jakoby Apollyon byl jeho mistrem.“ Zvedla oči k Timkovi. „Nerozumím tomu, mám o něj strach. Ale je to má chyba. Měla jsem to zastavit hned v začátku, neměla jsem to podceňovat...“ Odmlčela se, ale pak dodala, naléhavěji. „Mám v plánu se s Apollyonem setkat, právě přes Pstruha. Musím to napravit. Musím jeho víru zpochybnit a Pstroužka od ní odtrhnout.“ Nadechla se prudce, jako by jí došel vzduch. Musela mu to říct. Musela získat spojence. Musela ho ujistit že přesto že selhala, slepí to zase všechno dohromady. Ona musí! Zavřela oči, ztěžka. Byla unavená. Tolik věcí se na ni sesypalo. Ikke, a s ním všechna tíha očekávání, které nikdy nestihla naplnit. Pstruh, a s ním tíha lásky a bolesti, která se začínala měnit ve strach. A teď Apollyon, jméno, které se vznášelo nad krajinou jako dusný mrak, který teprve čeká na bouřku. „Děkuju, že jste mi to řekl. Vážím si toho. Opravdu. Bála jsem se toho, ale nyní si jsem jistá.“ Byla na pokraji. Ne tělem, ale duší. Měla v sobě příliš mnoho a příliš málo najednou. A pak, skoro šeptem, dodala:
„Nedovolím, aby se to zhoršilo...“ To poslední slovo znělo jako rána. Jakoby ho musela vyrvat ze svého hrdla. Ale i tak ho pronesla. I když jí přitom po tváři spadla jedna z těch slz, které tak silně držela zpátky. Musela to říct. Musela to napravit. Musela ho ujistit... nebo možná spíš sebe. Byla zase ta malá ustrašená vlčka, kterou našel Rufus.

Valencie zůstala stát jako přimražená. Napřed zvedla uši, jen o kousek, jakoby si nebyla jistá, jestli si hlas představila, nebo jestli jí ten šum větru a její vlastní myšlenky právě nevytvořily přelud. Ale když se z koruny stromu skutečně ozvalo zapraskání, zalapala po dechu. „Já… já jsem tě nevzbudila schválně,“ vyhrkla okamžitě a ustoupila o krok dozadu, skoro jako kdyby ji přistihli při krádeži. V očích se jí zaleskl mix úleku a rozpaku. Byla přesvědčená, že je na vřesovišti sama. Nebo alespoň, že nikdo nebude tak blízko, aby slyšel její polohlasné mumlání. Byla to jen slova pro vítr, pro zem, která to obvykle nevnímá. Jenže tentokrát někdo naslouchal. A ne ledaskdo. Ten vlk, co teď seskakoval z větví, vypadal jako by to byla jeho oblíbená scéna z divadla. Zůstala stát a sledovala ho s jistou rezervovaností. Neznala ho. A rozhodně se necítila připravená na konverzaci s někým, kdo vypadal, že ví přesně, co dělá a že si s tím dává setsakra načas. „Udělám to jinak…“ zopakovala tiše, jakoby sama sobě. Její hlas tentokrát nebyl roztěkaný, jen přemýšlivý. A pak, jakoby konečně přijala skutečnost, že už nemá kam utéct před vlastními slovy, si sedla. Napřed opatrně, s ocasem kolem tlap, a pak s jakousi opatrnou pokorou. A přestože to nevypadalo, že by jí bylo příjemné být pozorována, neuhnula pohledem. Vítr jí zlehka rozcuchal srst na hlavě, a ona vzhlédla ke stromu, na kterém ještě před chvílí spal cizí vlk. „Je to důležité, neměla bych o tom mluvit... Nevypadáš jako někdo, koho by zajímaly slzy cizích vlků. Takže asi promiň, že jsem narušila klid.“ Ale její tón nebyl ani sarkastický, ani otrávený. Spíš… klidný. Upřímný. Na vřesovišti bylo teplo, i přes vítr. Slunce už se začalo sklánět, měkce olizovalo trávu mezi vřesem, a stíny se prodlužovaly, jako by se neochotně připravovaly na večer. „Ale vlastně… možná jsi přišel včas. Protože jinak bych to zas jen spolykala a dělala, že mě nic netrápí. Jenže… někdy už je těch věcí tolik, že se to do jednoho vlka nevejde.“ Pak k němu vzhlédla znovu. Poprvé pořádně. Nebyl to starý vlk, ale měl v očích něco zkušeného. Neokázalý nadhled, který si s sebou nesou ti, co toho už hodně viděli, a stejně pořád vstávají ráno a jdou dál. Byla v tom cosi uklidňujícího, ale i znepokojujícího. „Takže... abys měl odpověď. Ne, neřeším světový mír. Ani pád nebes. Jen promýšlím svůj plán. Musím pomoct kamarádovi!“ Chvíli bylo ticho, jen šumění vřesu a cvrkot hmyzu v podrostu. Pak dodala „A mimochodem. Je dost nefér, že vypadáš, jako bys právě vypadl z nějaké staré legendy, když já tu vypadám jako někdo, kdo se celý den válel v trní.“ Byla to malá špetka humoru. Ne obranný sarkasmus. Spíš pokus, neohrabaný, ale opravdový, odlehčit atmosféru. Vždyť tohle byl cizinec. A přesto… se jí před ním mluvilo snáz než před většinou známých. Možná kvůli všem těm povinnostem. „Tak co, ó vlku z větví, co si myslíš? Mám ještě šanci něco změnit?“ zeptala se napůl v žertu, napůl vážně. „A nebo jsem prostě jen jedna z těch, co se naučí věci až moc pozdě?“

Valencie se už chvíli dívala do jeho očí, ale když Timothée domluvil, musela pohled sklopit. Slova o Ikkem, vyslovená s takovou úctou a opravdovým citem, jí sevřela hrdlo. Na okamžik se zdálo, že odpověď nepřijde. Že ji spolkne hlína pod jejími tlapami, spolu se vším tím, co si nesla uvnitř. Ale nakonec se zhluboka nadechla, až se jí lehce nadzvedl hrudník, a pak tiše, klidně, promluvila. „Jsem ráda, že jste ho poznal. Že... pro vás měl takový význam.“ Slova byla zpočátku křehká, jako první kapky deště dopadající na suchou zem. „Myslím, že by mu to udělalo radost.“ Odmlčela se. Vítr si pohrával s trávou na tmavozelené louce a vůně jara se šířila krajinou jako dým. Byl to jeden z těch vzácných, měkkých dnů, kdy i bolest působila klidněji, jakoby omotána pláštěm přírody. „Vlastně nemám žádné jeho základy... Nic jsem nestihla. Ale učím se za pohybu, to co je třeba. Již jsem se setkala s nihilskou léčitelkou, i když se nedá říct že by to bylo velmi záživné. Asi jsem zklamala vaše očekávání, co?“ Přiznala tiše. To že se léčitelství nezačala věnovat dřív, a nestihla Ikkeho požádat ani o tu nejkratší lekci si vyčítala od momentu kdy se léčitelkou stala. Teď se k nim ale přidal Achilles, který prý s oborem měl jisté zkušenosti, a tak to logicky byla její další oběť. Hořelo to v ní po dalších znalostech. „Má tři syny... Dvojčata Plamena a Popela a Pstruha,“ řekla pak tišeji. V jejím hlase bylo znát napětí, opatrnost. Jako by se bála, že pouhým vyslovením jmen se vrátí všechno to, co se snažila udržet na uzdě. „Pstroužek je ztracený, nevím si s ním rady. Onehdá mi v noci přišel zmrzačený projšmejdit bylinky. Přišel o oko...“ Nedořekla a skousla si ret. Věděla, že říká příliš. Věděla že by se měla zpátky. Byl to přeci přízračný! Ale ona už loudila z posledních sil. Bála se, vztekala se, a přitom se snažila vypadat klidně. Zavládlo krátké ticho, ale nebylo nepříjemné. Timothéeho přítomnost nebyla dráždivá, nespěchal, nesoudil. Bylo to až nečekané. „Mám strach, co to bude přístě, mám strach, že mi ho jeho hloupá víra úplně sebere,“ Znova se na Timothéeho podívala a v tom pohledu bylo něco jako výzva. Nebo snad prosba. A zároveň vděk. Protože byl první, kdo ji ať už dobrovolně, či ne , vyslechl bez toho, aby se zatvářil, že mluví nesmysly. Prozatím. Zhluboka se nadechla. Možná trochu roztřeseně, ale pevně. Srdíčko jí bilo rychleji než dřív. „Kdyby... kdyby bylo něco, co se mohu učit. Od vás. Od Přízračných. Od těch, kdo znají mír i válku... byla bych vděčná. Ne kvůli sobě. Kvůli těm, kteří přijdou po nás. A kvůli těm, kterým ještě lze pomoct. Kvůli těm co stále dýchají.“ Naposled ztichla a trochu zahanbeně sklopila hlavu k jejím tlapkám. Byla hloupá, neskutečně hloupá. Selhala.

Valencie neodpověděla hned. Podívala se stranou, směrem ke stoupajícím kopcům, kde tráva pod větrem kreslila měkké, nepravidelné vlny. Opatrně vážila slova. „Někdy to opravdu nejde jinak,“ přikývla nakonec a v jejím hlase nebyl ani náznak nesouhlasu. Spíš porozumění. Ten druh, který nevyžaduje dlouhé vysvětlování, protože už si v sobě něco podobného nesl. „Ale to, že to nejde jinak… ještě neznamená, že to tak musí zůstat navždy.“ Její tón nebyl ani přesvědčovací, ani shovívavý. Spíš jako by nahlas vyslovovala něco, co si sama potřebovala připomenout. Zhluboka se nadechla. Vzduch byl cítit suchem, letní trávou a prachem, co se lepil na tlapky. Otočila se na něj a chvíli ho jen pozorovala. Fialové oči. Zvláštní, jak z těch barev mohl vyzařovat takový smutek. Taková prázdnota, která nebyla ani hněvem, ani zlomením. Spíš jakási unavená obrana. Instinktivní odstup. „Nešla jsem sem s žádným konkrétním cílem. Možná jen… hledat klid.“ Usmála se, trochu sklesle, trochu unaveně. V jejím výrazu nebyl soucit, ani lítost. Jen něco hluboce lidského, (nebo snad vlčího). Porozumění těm, kdo se neptají nahlas. Když pak položil otázku, jestli s něčím potřebuje pomoct, na moment se zarazila. Nebyla si jistá, co čekala, ale že se jí zeptá právě na tohle, to ne. V jeho tónu bylo něco nepříjemně známého. Jakási nedůvěra ve vlastní hodnotu. Ten způsob, jakým se na sebe díval skrze to, jak se na něj dívají ostatní. Zavrtěla hlavou. Znovu umlkla. Oči se jí vrátily k horizontu. Ale nevypadala, že se chystá odejít. Ne, Valencie měla v sobě tichou sílu, a když někomu nabídla kousek prostoru vedle sebe, držela ho. I když to bylo jen na okamžik. I když ten druhý pořád ještě nevěřil, že by si zasloužil místo.

Tráva na azarynských kopečcích byla svěže zelená, měkká jako mech a voněla sluncem. Valencie šla pomalu, téměř beze zvuku, jak měla ve zvyku. Vítr si pohrával s její srstí, která se na některých místech ještě leskla od posledního ranního umývání. Vzduch byl teplý, ale ne těžký, a dýchalo se v něm snadněji než obvykle. To místo znala dobře. Kopečky byly vždy klidné, pokud je zrovna nezaplnil výcvik nebo rozdováděná mláďata. Dnes tu však panovalo podivné ticho, přerušované jen občasným pípnutím ptáků nebo šustěním stébel. Mířila sem bez konkrétního cíle. Potřebovala pohyb, čerstvý vzduch, něco jiného než byliny, nemocné a odpovědnost. Možná si v sobě nesla zbytek nevyřčených emocí, co se v ní za poslední týdny usazovaly jako prach. A možná… možná v tom koutku duše doufala, že se s někým potká. Když se konečně přehoupla přes jeden z nižších hřbetů, zahlédla v trávě sedící postavu. Zastavila se. Z dálky se jí zdál povědomý. Chvíli váhala. Nebyla si jistá, jestli chce být viděna, natož zaplést se do něčího příběhu. Ale pak to zahlédla: Plameny, kožich jak ubrus politý rudým vínem, špičatá výrazná ouška… Zná ho. Samozřejmě že ho zná. Její kroky byly měkké, ale už záměrné, a brzy ji mohl zaregistrovat jako pohyb v periferním vidění. Zastavila se kousek od něj, ale dost blízko na to, aby její hlas došel k němu přirozeně, bez volání. „Až moc hezkej den na sezení o samotě, ne?“ promluvila klidně, tiše. V jejím hlase nebylo nic dotěrného, jen jemná zvědavost propletená s klidem, jaký dokázala nabídnout jen ona. Její fialové očička spočinula na něm s lehkým náznakem úsměvu, který byl tak tichý, až se zdálo, že si ho snad jen domyslel. Pak si sedla opodál. Ani příliš blízko, ani příliš daleko. Nevnucovala se. Ale neodcházela. Tiše ho sledovala. Prohlížela si ho. Vypadal trochu jinak, než si ho pamatovala. Ovšem, po chvíli si vzpomněla i na jeho zkoušku, a většina věcí jí byla docela jasná.

Zaposlouchala se do jeho slov, bedlivě. Hltala každé slovo. Vztahy mezi smečkami ji zajímali, pochopitelně, a věděla, že většina jejich by jí odbila. Nakonec, vlastně jí do toho opravdu nic není. Dokud spolu nemají přímo spory. Valencie se zhluboka nadechla a zavřela na okamžik oči. Timothéeho poslední slova jí sjela podél páteře jako mrazivý potůček. Ne proto, že by v nich bylo něco hrozivého, ale protože s sebou nesla otázku, kterou tušila, že přijde. A přesto na ni nebyla připravená. Ikkeho vlastně příliš neznala. Neměla ani čas se od něj nic naučit. Znala však jeho syny, poměrně dobře, a bolelo ji, jak to nesli. Otevřela oči. Její pohled se střetl s jeho. Jemný, ale pevný. Sklonila hlavu v pozdravu, o chviličku delším než dřív, jakoby v něm chtěla zanechat úctu nejen jemu, ale i tomu, co právě pronesl.. a i Ikkemu. Uvolnila své tělo. „Nezlobte se, Timothée,“ začala tiše, tónem, který postrádal hněv, ale nesl v sobě tíhu. „Než odpovím, dovolte mi říct... že bych byla raději, kdybyste se nikdy nemusel ptát.“ Její hlas byl znělý, trochu zastřený, jako by jím promlouval vítr, který tančil nad tmavozelenou plání. Na chvíli se odmlčela a podívala se přes jeho rameno. Krajina za ním byla tak klidná, až to bolelo. Jak zvláštní, že země dokáže být tak netečná ke všemu, co se na ní odehraje. Neutrální půda. Spojka i rozdělení. Stejně jako mezi nimi. „Ikke je mrtvý,“ řekla nakonec. Krátce, prostě, bez zbytečných přívlastků. A přece to slovo, mrtvý, jako by sebou přineslo chlad, který se rozlil po jejím těle. Těžce vydechla a posadila se. Tišeji, s pokorou, jako by snad potřebovala oporu , aby zvládla dál mluvit. „Odešel... jinak, než bychom si přáli. Nečekaně, ale ne náhodou. Jeho rodina je na tom poměrně bídně. Jeden z jeho synů mi teď leží v komůrce s bylinami.“ Dodala šeptem. Věřila že to muselo být řečeno. Věřila, že s Ikkem opravdu nějaký vztah měl. Sama je jako léčitelka chtěla s ostatními v oboru budovat, ať už to byla smečka nepřátelská, nebo ne. Chtěla pomáhat. Zachraňovat. A to jí nikdo zakázat nemohl. Zavřela na chvíli oči, jako by si ho znovu vybavovala. „Odešel, aniž by zanechal návod, co dál. Ale předal mi víc, než jsem si v tu chvíli uvědomovala. A myslím, že bych se nikdy nepovažovala za léčitelku, kdyby mi předtím nedal důvod stát se jí.“ Zvedla k němu oči. Jemně, téměř se studem, dodala: „Omlouvám se, jestli jsem toho řekla příliš. Je těžké mluvit o něm... zkráceně.“ Pak ale její výraz trochu změkl. V popelu smutku se zablesklo něco, co se podobalo úsměvu. Ne z radosti, ale z poznání, že ten druhý rozumí. Víc, než většina. Byli oba léčitelé. Nebylo třeba mnoho vysvětlovat. Vlastně měla radost že se zeptal, že si vzpomněl. Nadechla se, tentokrát hluboce, jako by chtěla vyměnit vzduch v plicích za nový. Čistý, jarní, dýchatelný. Ne ten, který byl zatuchlý vzpomínkami.

Vítr na Vřesovisku měl toho dne zvláštní hlas. Nepovídal si jako obvykle. Nešeptal mezi keříky, neproklouzával jen tak mezi trávami a stromy. Měl v sobě jinou tíhu. Valencie ho slyšela. Ne slovy, ne ve větách, ale jako by v ní rozkmitával strunu, která byla napjatá už celé dny. Jaro sice konečně dorazilo, ale na Vřesovisku se ještě zdržely stopy zimy. Ledová námraza ve stínu, ztuhlé stonky, pod nimiž už se však nesměle probouzela zeleň. V dálce se obloha otvírala slunci, zlaté paprsky pronikaly mezi mračny a dopadaly do údolí, kde se krajina vlnila jako pokrývka z vonící trávy a chladných kamenů. Valencie stála na místě, kde se kraj mírně svažoval, a pozorovala, jak slunce kreslí stíny skrz holé větve stromu před ní. Ten pohled v sobě měl všechno. Klid, samotu, bolest, krásu i tíhu. Taková byla i ona. Nebyla tu kvůli bylinám. Neměla žádný kožený vak přes hřbet, žádné břemeno profesionální zodpovědnosti, které by jí mohlo omluvit, proč se vydala za hranice Azarynu. Kdyby ji teď někdo zadržel, mohla by sice najít správná slova, ale nechtěla by je hledat. Byla tady, protože musela. Musela utéct. Od něj. Od Pstroužka. Od Boha. Snažila se mu porozumět. Do morku kostí. A milovala ho. Ne tak, jak se píše v písních, ne vzletně a bezpodmínečně, ale opravdově, s bolestí, se zklamáním, s touhou. Byl pro ni víc než vlk. Byl jako kořen v její půdě. Jenže ten kořen se omotal kolem Apollyona a rostl jinam. Pstroužek byl ochoten jít dál, výš, hlouběji do víry, která pohlcovala všechno. Minulost, pochybnosti, lásku, vinu. Přesvědčil se, že Apollyon ho zachránil. Že bez něj by nebyl nikdo. Ale Valka… viděla to jinak. A každým dnem jasněji. A jasněji i viděla, že bez Pstroužka být nemůže. Pomalým krokem se vydala ke stromu, jehož větve byly černé a holé, ale země kolem se začínala zelenat. Sedla si pod něj a nechala se obejmout tichem. Tady nebyla Valencií z Azarynu. Nebyla léčitelkou. Byla jen vlčicí, která přemýšlí, jak zlomit něco, co neměla nikdy nechat růst. Apollyon. To jméno v ní rezonovalo jako trn. Nepatřil do jejich světa. Ne ve formě, jakou na sebe vzal. Možná kdysi. Jako symbol, jako víra, jako spojnice mezi bolestí a nadějí. Ale dnes byl z něj jen zlověstný plamen. Spálil každého, kdo ho příliš miloval. A Pstroužek… Pstroužek už byl popálený. Byl slepý ke stínům, které jeho učitel vrhal, tím si byla jistá. Valencie se zachvěla. Ne zimou, ta už ustoupila. Ale tím, co věděla, že musí udělat. Zpochybnit ho. Zpochybnit Pstroužkovu víru. Otřást jí. Donutit ho vidět, že Apollyon není odpovědí. Je součástí problému. Jenže jak? Pstroužek nepřijme slova od nepřátel. Nepřijme přímou konfrontaci. Ani výsměch. Jeho srdce je zraněné a pyšné zároveň. A Apollyon se zdá mistrem v utvrzování obětí ve vlastní slabosti. „Musím to udělat jinak,“ zašeptala Valencie do větví nad sebou. Vítr ji pohladil po líci, jako by souhlasil. Prvním krokem bude pochybnost.