Príspevky užívateľa

Valencia stála v jeskyni, tiše sledovala nového vlka před sebou, jak jeho fialové plameny jemně plápolaly kolem něj. Nebyl to úplně cizinec, ale ani někdo, koho by znala. Byl z jejich smečky. To poznala podle vůně, která se mísila s vůní jejich území. Ale tohle setkání bylo poprvé, co ho potkala tváří v tvář. Vlčí úsměv, který měl na tváři, byl zářivý, až skoro přehnaný, jak se s nadšením snažil přivítat její pozornost. Valencia se mírně pousmála. Věděla, že je ve smečce mnoho vlků, a ne vždy znala všechny. Tento byl jiný. Magie, kterou kolem sebe rozséval, ho činila výjimečným, ale vypadalo to, že ho zatím příliš nezměnila. Cítila z něj jakousi lehkou nejistotu, ale také radost, kterou nedokázal skrývat. Možná trochu roztržitý, ale jeho nadšení bylo upřímné. Valencia k němu udělala krok blíž, opatrně, ale bez jakékoli známky nepřátelství. „Magie?" řekla s jemným úsměvem, přičemž její oči lehce zářily zvědavostí.
„Nikdy jsem takové plameny neviděla. Tedy kromě u dvojčat." Její hlas byl klidný a laskavý, zatímco jej pomalu zkoumala pohledem. "Já tu svou ještě neznám!" oznámila mu, trochu rožpačitě. "Má každý vlk magii?" Vlčí ocas za ní lehce švihl, když se zasmála nad jeho poznámkou o tom, že svou magii ještě plně neovládá. Vali se usadila vedle něj, její tělo se mírně uvolnilo, když cítila, že přítomnost tohoto vlka není hrozbou, ale spíš výzvou k objevování.

Valencia šla vedle svého alfy a v hlavě jí vířilo tisíce myšlenek. Zathrianovy slova o směru, kterým chce vést jejich smečku, ji sice na první pohled uklidňovaly, ale zároveň jí připomněly, jak nevyzpytatelné může být jeho vedení. Cítila, že je v něm něco, co ještě úplně neodhalila. Jeho ambice byly jasné, ale způsob, jakým o nich mluvil, ji nenechával zcela v klidu. Měl své plány a i když se snažil postupovat opatrně, věděla, že v něm dřímá touha po moci. Bylo to cítit z každého jeho slova, z jeho postojů. Nedávala najevo žádné pochybnosti, to si nemohla dovolit, ale v duchu si slíbila, že bude bedlivě sledovat každý jeho krok. Zmínka o tom, že ji zatím nechce plně zasvětit do svých plánů, ji ale jen utvrdila v tom, že bude muset být trpělivá. „Jsem ráda, že máš o všem jasno," odpověděla nakonec s mírným úsměvem, ale v jejím hlase se zračila opatrná zvědavost. „Jaro je ideální čas pro změny. Všechno se znovu probouzí a to je chvíle, kdy můžeme začít i my něco budovat. Věřím, že to bude dobrý směr pro smečku." Opatrně volila slova, aby nezněla příliš dychtivě, ale zároveň si byla vědoma, že Zathrian je dost bystrý na to, aby poznal, že je o jeho plánech zvědavá. Zathrianův návrh, aby si vzala Rufuse na starost, ji najednou naplnil pochybnostmi. Věděla, že Rufus se trápí, ale zároveň věděla, že by nerad, aby ji zatěžoval. Vždycky se jí snažil chránit, udržet ji dál od problémů, které ho sužovaly. A teď měla být ona tou, kdo se pokusí proniknout k jeho bolavému srdci? Ten úkol se jí zdál těžší, než by čekala. „Rufus…" zopakovala tiše jeho jméno a sklonila hlavu, zatímco šli dál. Chvíli trvalo, než našla odvahu odpovědět. „Je to těžké. Znáš ho- je hrdý a nikdy nechce, aby si někdo dělal starosti kvůli němu, a to platí i pro mě. Nevím, jestli bude chtít slyšet cokoliv ode mě. Má o mě starost, snaží se mě chránit, a nerada bych, aby to bral jako nějakou přítěž." Zvedla oči k alfovi, lehce si povzdechla. „Zkusím to. Ne kvůli smečce, ale kvůli němu," dodala s klidem a upřela pohled na Zathriana. Tenhle úkol byl daleko víc osobní než nějaká služba pro smečku. Pokud Rufusovi dokáže pomoct, udělá to proto, že ho měla ráda, ne kvůli postavení nebo věrnosti ostatním.

Valencia se jen usmála, když Pstružek přijal její slova a nechal téma boha stranou. Nebyl to její záměr ho od jeho víry odrazovat, to ne, ale měla radost, že alespoň na chvíli odložil tu těžkopádnou vážnost, kterou s sebou víra v jeho případě přinášela. Bylo mu přece teprve sotva pár měsíců, měl by si ještě užívat světa, být dítkem. A to se jí teď povedlo. Jakmile Pstružek začal skákat kolem a smál se, vypadalo to, že ten vážný, starostlivý Pstruh, najednou úplně zmizel. Měla z toho ohromnou radost. Asi takovou, jako když od něj slyšela první větu bez toho, aby se zakoktal. To přece ještě určitě nevěřil na tyhle vyšší síly, ne? Nebyla si tím jistá, ale doufala v to. Měla chuť mu to opět předhodit, jako důkaz že nepotřebuje spadnout mezi fanatiky jen aby nekoktal, nebo celkově měl dostatečné sebevědomí. Nakonec se ale rozhodla už do tohohle víc nerýpat. Nechtěla ho rozrušit, a navíc... Jsou na plese ne? Vyslýchat ho může někdy jindy! „No jo, jsem holka,“ přitakala s úsměvem, když to Pstružek zmínil, jako by to bylo něco zvláštního. „Ale tobě by taky neuškodilo, kdyby ses někdy trochu vyšperkoval, víš?“ Mrkla na něj vesele, aby mu dala najevo, že to nemyslí zle. Ostatně, ani kluci se nemusí schovávat za tuhle výmluvu. Někteří vlci ze smečky se rozhodně o svůj vzhled starali. To se netýkalo jen Azarynu. „A klidně i v dekoracích,“ dodala s lehkým škádlivým úsměvem, když se podívala kolem sebe na výzdobu plesu. Všechno zářilo, třpytilo se, a vlastně to celé působilo docela velkolepě. Když se pak ponořili do jejich malého tanečního rituálu, Valencia si užívala nejen pohyb, ale hlavně tu lehkost, kterou mezi sebou cítili. Ať už to byl tanec, nebo jen dětské hopsání a točení se dokolečka, bylo to jedno. Důležité bylo, že si mohli alespoň na chvíli odpočinout od všech těch složitostí, které jim svět kolem kladl na ramena. „Ale jo, jde ti to,“ oponovala Pstružkovi, zatímco s úsměvem sledovala jeho rozpačité pohyby. Bylo v tom něco upřímného a roztomilého. „Vlastně na tom něco je... v jednoduchosti je krása, viď?“ Zase ho pobídla, aby se nesnažil tolik přemýšlet nad tím, jak vypadá. Ostatně, oni dva tohle nepotřebovali. „A ten náš styl... jo, nikdo nám ho nesmí ukrást!“ Přidala se k jeho výkřiku, zatímco se dál vesele točila a smála. Vlastně teď nemyslela na nic jiného, než na to, jak se dobře baví. Tenhle moment byl vzácný, jako střípek čistého štěstí uprostřed všech starostí, které kolem nich vířily.

Valencia se pousmála, když Pstružek opět zmínil Boha jako zdroj své síly. Nebylo to pro ni překvapivé, že se k němu upínal. Vždyť pro mnohé vlky byla víra v něco vyššího způsobem, jak překonat vlastní slabosti nebo obavy. Měla pocit že jí to někoho připomíná. Snad někoho z její rodné smečky? Přesto všechno v sobě měla pocit, že Pstružek by měl časem najít tu odvahu a důvěru v sebe samotného, bez neustálé potřeby opory. „Možná ano,“ odpověděla jemně, „možná ti Bůh jen ukázal cestu, ale zbytek už jsi zvládl ty sám.“ Valencia se na Pstružka lehce ušklíbla, když začal hovořit o tom, že azaryňané se nefintí. Proti tomu musela namítnout: „No, teda mluv za sebe, Pstroužku,“ zažertovala s nádechem hravosti v hlase. „Já se fintím docela ráda. Jen teď na to nebyl čas.“ Přimhouřila oči, jakoby si představovala, jaké by to bylo mít chvíli klidu na to, aby se mohla na ples pečlivěji připravit. V koutku duše by si přála, aby měla chvíli na to dát si do pořádku srst nebo možná použít pár hezkých ozdob, které tu vlci měli k dispozici. Ale dnešní zodpovědnost za zapálení vatry jí nedaly prostor myslet na vlastní vzhled. Přesto ji potěšilo, že Pstružek si s tím zjevně hlavu nelámal. Bylo na něm něco rozkošného v tom, jak nevědomě přijal svou přirozenost, bez jakýchkoli výhrad nebo potřeby ladit detaily. Valencia si toho vážila, i když sama měla slabost pro jemné úpravy a ctila estetiku. „Ale ano,“ pokračovala vlídně, „máš pravdu, v jednoduchosti je krása. Ne vždycky potřebuješ okázalé ozdoby, aby sis užil večer.“ Při těch slovech si však nemohla pomoct a upravila si jemně srst na krku, jako by to byla její přirozená reakce na téma fintění. Šlo vidět, že její pohyby byly přirozeně elegantní, a to i přesto, že tanec nebyl její silnou stránkou. Valencia se ladně pohybovala, lehce zvedala tlapky a otáčela se, jakoby to dělala celý život, i když její 'tanec' byl spíše improvizací než nějakým promyšleným pohybem. Zatímco Pstružek poskakoval na místě, ona se rozhodla pro volný pohyb do kruhu kolem něj, lehkým cvalem, jako by ho chtěla povzbudit, aby se nebál víc rozpohybovat. Pstružkovo nadšené poskakování ji pobavilo, ale neodradilo ji. Naopak, připojila se k němu s vlastní verzí lehkých, hravých pohybů. „Jde ti to skvěle!“ zavolala přes rameno, zatímco tančila kolem něj, s lehkým smíchem v hlase. „Víš co? Možná bychom měli zavést nový styl tance, jen pro nás dva! Kdo potřebuje staré zvyky, když si můžeme vytvořit vlastní?“ Popichovala ho.

Valencia sledovala, jak se Pstružkův úsměv pomalu vytrácí, když zmínila důvěru v sebe sama. Mírně ji bodlo u srdce – nechtěla ho zranit nebo zpochybnit něco, co mu očividně dává oporu. Věděla, jak moc je pro něj jeho víra důležitá, ale zároveň cítila, že by neměl vše stavět jen na ní. Když slyšela jeho obavy o koktání, na okamžik jí došlo, že jeho strachy jsou hlubší, než si původně myslela. „Pstroužku,“ začala jemně a s pohybem ocásku ho přívětivě pohladila po boku, jak to udělala už když se potkali poprvé. „To je v tobě. Ty jsi ten, kdo se s tím dokázal poprat.“ Její hlas zněl tiše, jakoby ho nechtěla zbytečně zatížit dalšími slovy, ale zároveň chtěla, aby si uvědomil, že jeho hodnota nespočívá jen ve víře, ale i v něm samotném. Usmála se, když začal mluvit o tom, že by jí mohl udělat ostudu. „Ostudu?“ ušklíbla se hravě. „Nemyslím si, že bys mi mohl nějak ublížit tím, že se pokusíš tančit. Jestli někdo z nás skončí s trapasem, budu to asi spíš já. Jsme tu, abychom se bavili.“ Přitom ho lehce šťouchla tlapkou, aby ho povzbudila. Jeho poznámka o tom, že se nijak neupravil, jí vykouzlila na tváři další úsměv. „Ale prosím tě, Pstroužku,“ řekla se zábleskem pobavení v očích, „Já taky ne...A hlavně myslím, že nám to oběma půjde. I bez toho, abychom se strojili jako na nějakou přehlídku.“ Valencia se pak opět lehce rozhýbala v rytmu hudby, ale neustále měla na Pstružka koutkem oka, aby ho mohla kdykoli podpořit. Věděla, že to pro něj není jednoduché, ale zároveň tušila, že i když si Pstružek není sám sebou jistý, má v sobě odhodlání, které ho nakonec vždycky postaví na nohy. „No tak pojď,“ pobídla ho s úsměvem.

Valencia naslouchala Pstruhovým slovům, a když se zmínil o své víře, jeho horlivost ji donutila trochu zpozornět. Nešlo o to, že by mu jeho víru nechtěla dopřát, ale ten nádech oddanosti, s jakým o tom mluvil, jí vždycky trochu dělal starosti. Nebyla si jistá, jak moc ho to ovlivňuje a kam ho to může zavést. Lehce se zamračila, i když se snažila udržet přátelský výraz. „Víra je určitě důležitá,“ řekla rozhodně, avšak váhavě volíc slova. „Ale víš, Pstroužku, někdy možná není špatný spoléhat se jen na sebe. Víš, že jsi schopný. Nemusíš být pokaždé...“ na chvíli se zarazila, než pokračovala, „...dokonalý nebo hledat odpovědi někde jinde. Myslím, že bys to zvládl sám, bez něčeho nebo někoho nad tebou.“ Nechtěla mu vnucovat svůj pohled na svět, ale zároveň ho nechtěla vidět, jak se ponořuje do něčeho, co by ho mohlo pohltit. Když pak Pstruh švihl ocasem a znovu zmínil tanec, Valencia se trochu uvolnila. Přesně to potřebovala. Nějaký lehký, nevázaný okamžik, který by je oba vytáhl z vážnosti konverzace. „Tancovat?“ zopakovala s jiskřičkou v očích. „Ale klidně. Mohli bychom to zkusit.“ Ohlédla se na vlky, kteří se už začínali pohybovat v rytmu hudby, a zastříhala oušky. Přicupitala blíž k němu a klidně vyčkávala. Tanec byl přece jen další způsob, jak se přizpůsobit atmosféře a společně zapadnout do dění.

Valencia se po úspěšném zapálení ohně jen pomalu dostávala zpět do klidu. Ceremonie, která se jí zdála náročná, ji nechala plnou rozporuplných pocitů... Radosti z toho, že obstála, ale také zbytku nervozity z tolika pozornosti. Najednou k ní však přistoupil Pstruh, jeden z mála vlků, kteří v ní nevyvolávali žádné napětí. Jeho nadšené „Ahoj!“ ji přivítalo s teplem, které bylo skoro stejně příjemné jako plameny v ohništi. „Ahoj, Pstružku,“ odpověděla, když si všimla jeho upřímného zájmu. Překvapilo ji, že k ní přišel, a ještě více ji potěšila jeho pochvala. V Pstruhových očích bylo něco povzbudivého, co ji vždy dokázalo uklidnit. „Děkuju. Zapalování ohně pro Azaryn byla pro mě velká čest,“ přiznala, jak v ní ještě doznívala pýcha. Zadívala se na plameny, které teď tančily vysoko nad jejich hlavami, s pocitem zadostiučinění. Pokračovala tišeji, téměř jako kdyby se přiznávala k nějaké slabosti. „Mít všechny ty oči na sobě, ta odpovědnost… chvilkami jsem měla pocit, že se mi tlapky podlomí.“ Pstruhova přítomnost ji ale uklidňovala. Byla vděčná, že přišel právě on. „Ale víš co? Nakonec to bylo docela osvobozující. Možná že jsem na ostatní i udělala dojem. A třeba i na někoho z naší smečky...“ dodala, v očích záblesk naděje. Ne, že by to celé dělala jen kvůli uznání, ale věděla, že Azaryn potřebuje každého vlka, který dokáže obstát. Pstruh, zdálo se, naslouchal se zájmem. Když se jí zeptal na samotný pocit být v centru dění, na moment se zamyslela. „Víš, bylo to dost zvláštní. Jsem spíš zvyklá pozorovat, ne být středem pozornosti,“ odpověděla popravdě. Vždy působil spíš skromně a nenápadně, ale možná právě proto ho měla ráda. Měl v sobě klid a vyrovnanost, které jí někdy chyběly. „A co ty? Jak si užíváš ples? Budeš se účastnit tance?“ zeptala se s jiskřičkou zvědavosti v očích. Přestože tušila, že by se možná raději držel stranou, stejně ji zajímalo, jak si tento večer představuje. Možná i ona sama by se ráda na chvíli vzdálila od velkých gest a obřadů a prostě si jen užila jednoduchou, upřímnou konverzaci s někým, kdo jí byl sympatický.

Valencia stála uprostřed slavnostního kruhu, kde všechno kolem vibrovalo vzrušením. Tolik vlků, tolik pohledů upřených na ni, na ostatní zapalovače ohně. Na ty, kdo teď nesli odpovědnost za oživení této tradice. Vzduch byl naplněný očekáváním a napětím, až to šimralo v uších. Pohodila hlavou, aby zklidnila své myšlenky, a nechala všechnu nervozitu odplynout. Tento okamžik byl nejen poctou, ale i příležitostí. Příležitostí ukázat, že není jen členkou smečky Azarynské, ale že je její důstojnou reprezentantkou. Že má v sobě oheň, který může zapálit nejen hranici, ale i důvěru a respekt ostatních.
Pochodeň, kterou držela, byla těžká, dřevo trochu drsné mezi jejími zoubky. Cítila se zvláštně, jako kdyby přebírala starobylý klíč k něčemu většímu, než si kdy dokázala představit. Ale teď to nebyl jen oheň a pochodeň. Bylo to o tom, co tento oheň symbolizoval.
S klidem se přiblížila k hranici. Plameny z ostatních stran už pomalu olizovaly suché dřevo, ale její úkol byl jasný. Pomalými, rozvážnými kroky došla na místo, kde měla zapálit svou část. Pochodeň svírala pevně, ale citlivě. Když se zastavila, pochodeň opatrně odložila na kameny lemující ohniště. Postavila se rovně a přednesla svou krátkou řeč, o které přemýšlela celou cestu. "Já bratři a sestry přicházím z Azarynské smečky, z údolí, kde oheň dotýká se života. Přináším tomuto plesu sílu a odvahu, která v nás hoří. Ať každý nalezne své místo a pozná své schopnosti." Zakončila svůj proslov a nenápadně hodila tlapku přes tlapku, dokonce se publiku poklonila. Opět stiskla pochodeň mezi zuby a naklonila se s ní k nachystaným špalkům dřeva. Plameny okamžitě uchvátily suchá polena a začaly se rozšiřovat, šířit a spojovat s ohněm ostatních vlků. Na chvilku se opravdu upřímně usmála.
Připadalo jí to poněkud magické. Oheň vzplál, teplý, oranžový, plný života. Valencia se cítila hrdá. Nejen proto, že se jí podařilo zapálit hranici, ale proto, že právě ona měla tu čest reprezentovat Azaryn. Možná na ni teď její smečka upírala pohledy s jistým respektem. Možná si konečně začnou všímat, že je někým víc než jen novou léčitelkou. Že v ní dřímá síla, kterou zatím nikdo neviděl. Ale právě smečka jí i přes všechnu tuto poctu až tolik nezajímala, nejvíce si přála, aby ji teď viděl její tatínek, Rufus.
Opatrně se zařadila mezi ostatní co již udělali stejně , před ní, a tiše vyčkávala.

Valencia letmo pohodila hlavou, jakmile světlá vlčice dokončila svůj proslov. Pořád vnímala dozvuky jejích slov, zatímco kolem ní vířila atmosféra celého plesu. Zprvu ji trochu zaskočila. Čekala totiž, že půjde jen o běžnou oslavu, ne o něco tak symbolického a hlubokého. Básnička? Poezie jí vždy byla blízká, vzpomněla si, jak ji její maminka učila první rýmy a verše při dlouhých procházkách po lesích. Tam, kde ještě vládlo ticho a klid, kde svět nebyl tak složitý a svázaný. A přesto, teď, uprostřed tolika vlků, pocítila, jak se jí tlapky lehce třesou.
Její srdce zrychlilo a v žaludku pocítila jemné napětí. Neměla strach ze slov samotných. Ty znala, věděla, že je dokáže vyloudit ze sebe, ale situace byla jiná. Byla to kombinace nervozity a očekávání, která jí proudila tělem. Měla recitovat básničku, zatímco zapaluje? Před tolika očima, v těchto cizích lesích, kde se každý pohled zdál být analyzující, každý krok sledovaný. A co když ztratí nit, nebo se plameny nevznítí správně? Byla zvyklá na jinou roli, tichou, pečující... ale tady? V tento moment, uprostřed lesního kruhu, měla pocit, že je na ni upřeno až příliš pozornosti.
Přes všechny pochybnosti a nervozitu cítila, jak v ní roste hrdost. Byla to příležitost, jak nejen splnit očekávání, ale i udělat dojem na ostatní ze své smečky.
Z přemítání ji vytrhlo přátelské kývnutí Autumn, vlčice, která stála opodál v jejich malém kruhu ohnivců. Její oči zářily v jemném světle a v úsměvu bylo něco uklidňujícího. Valencia jí slabě odpověděla pousmáním, zatímco se pokusila najít pevnou půdu pod nohama. Možná to nebylo tak zlé, možná jí to kývnutí říkalo, že na to není sama. Že tu jsou další, kteří cítí podobnou nervozitu, ale i vzrušení. Valencia se zhluboka nadechla, přičemž cítila vůni čerstvé trávy a jehličí, které ji na okamžik vrátily do známého prostředí. Možná, že přeci jen dokáže najít v sobě tu sílu a zvládne to. Podívala se kolem sebe, ostatní vlci byli zaujatí přípravami a šumění jejich tlapek a hlasů jí dodalo odvahu.
V duchu si zopakovala několik veršů, které měla připravené. Stále se však nemohla zbavit té tíhy, toho tichého napětí. A přesto věděla, že musí udělat další krok vpřed. Plameny i slova jsou součástí toho, co ji dělá silnou, a teď, uprostřed tohoto zvláštního shromáždění, by možná mohla překonat i tu bariéru strachu. Možná by mohla najít svůj hlas.

Ples už začínal. Les, který ještě před chvílí vypadal jako tiché útočiště, se nyní proměnil v živé a pulsující místo. Všude kolem Valencie se to hemžilo vlky. Většina se bavila v hloučcích a šepot jejich hlasů splýval se zvuky lesa. Celá scéna vypadala jako z pohádky. Valencia stála uprostřed tohoto všeho, lehce zmatená tímto zvláštním světem, který se kolem ní rozvinul. Byla obklopena vlky z Nihilu, jejichž lesklé kožichy a ušlechtilé držení těla působily tak odlišně od toho, co znala. Každý z nich měl svůj jedinečný výraz, ale všichni společně tvořili obraz elegance a důstojnosti. Vnímala jejich pohledy, někteří se na ni dívali zvědavě, jiní možná s lehkým odstupem, ale nikdo k ní zatím nepřistoupil. Byla tu cizinkou, nová tvář, ale i přesto cítila, jak je vtažena do této slavnosti jako součást něčeho většího. Stála tam, v srdci plesu, a na chvíli měla pocit, že se čas zastavil. Listy stromů nad její hlavou šuměly v lehkém vánku a všechno kolem ní působilo snovým dojmem. Zhluboka se nadechla a usmála se, přičemž bedlivě naslouchala vedoucím plesu. Po výzvě světlé vlčice, cupitala urychleně davem a nervozně při každém kroku vrtěla ocáskem. "Zdravím," zběžně šeptla k vlčici a následovala ji po jejím boku, ať se měla v plánu vydat kamkoliv.

Valencia kráčela po úzké stezce, která se stáčela mezi hustými stromy a vedla do zeleného lesa, nedaleko hranic Nihilu. Les byl na pohled klidný, ale něco ve vzduchu působilo slavnostně. Její tlapy tiše dopadaly na měkkou půdu, pokrytou spadaným listím a jehličím, které v unaveném slunečním světle házelo jemné, zeleno-zlaté odlesky. Byla tu sama, ale nepociťovala osamělost. Vše kolem ní vonělo čerstvým deštěm a lesními květy, jako by ji příroda vítala do své náruče. Když přišla blíž k srdci lesa, začala si všímat jemných náznaků, že se tady něco chystá. Bylo zřejmé, že se připravují na bedlivě očekávaný ples. Na chvíli se ještě dostatečně daleko tak, aby ji nikdo nezahlédl zastavila. Sklopila hlavu a nejistě si prohlížela větvičky pod jejíma nohama. Teď přemýšlela, proč se na tuhle pitomou zásluhu vlastně přihlásila. Měla z toho radost, ovšem, ale hluboko v její šišaté kebuli se jí zase točily miliardy úzkostlivých otázek. Bude tu taková spousta vlků...Možná by neměla? Možná to není dobrý nápad? Jemně sebou cukla čímž se prakticky probrala z tohoto tranzu a vydobila na svém obličeji křečovitý úsměv. Ťapkala blíž ke středu dění. Už y ní tyhle myšlenky zase trochu opadly, když uviděla vlky, kteří pravděpodobně ples chystají. Zaujatě je sledovala, mezitím co se přibližovala ještě blíž. Posadila se nedaleko jámy, kterou kopala světlá vlčice a trochu naklonila hlavu na stranu. Vlastně teď ani netušila, zda by se měla někomu přihlásit, nebo zde jen jednoduše počkat. Poznají ji vůbec?

Valencia šla vedle Zathriana a pozorně ho poslouchala, zatímco pomalu procházeli známou, ale z části nehostinnou krajinou. Cítila, že přichází zima, i když pastvina ještě nesla stopu jara. Chlad pronikal do vzduchu a ve skrytu duše vnímala, že se něco mění nejen ve smečce, ale i v alfovi. Když promluvil o Feierovi a svém otci, pochopila, že na jeho bedrech leží těžší břemeno, než si doteď myslela. „To, co říkáš, dává smysl. Otcův odkaz, svěřená odpovědnost…Vidím, že máš jasnou představu o tom, kam chceš svorku vést." Usmála se, protože cítila jeho sílu a chuť změnit vše k lepšímu, i když to, jakým způsobem to chtěl udělat, ji lehce zneklidňovalo. „Jak daleko bys chtěl zajít? Co se změn týče?“ zeptala se zvídavě, aby lépe pochopila jeho myšlenky. Z jeho slov cítila touhu po moci a silnějším postavení, ale taky něco temnějšího, něco, co se v Zathrianově mysli možná skrývalo hlouběji. Zastavila se na chvíli, podívala se na něho a pak se krátce zamyslela nad otázkou ohledně hierarchie smečky. „Nevím, jak vysoko bych se chtěla dostat. Vždy jsem chtěla být především užitečná, cítit, že moje schopnosti pomáhají ostatním. Jestli to znamená, že bych se měla posunout výš... Tak proč ne? Ale ambice být na vrcholu? Nevím.“ Mluvila upřímně, necítila potřebu přehánět nebo skrývat svoje názory. „Teď se hlavně chci zdokonalit v tom, co dělám,“ dodala zamyšleně. Sklonila hlavu a chvilku jen tiše cupkala po jeho boku, zatímco dumala nad tím, jaká bude její budoucnost v této smečce. Obavy se setkání s nihilskou léčitelkou už z ní takřka opadly. Jeho zmínka o Rufusovi ji na okamžik vytrhla z myšlenek. Valencia došla k tomu, že Rufusův problém není jen otázkou úkolů, ale také vztahů. „Možná bychom s ním měli mluvit víc. Zjistit, co se v něm děje, než mu dáme větší zodpovědnost. Jinak by se mohl stát nebezpečným jak sobě, tak ostatním.“
Nahlédla do Zathrianova výrazu, ale neřekla už nic dalšího. Věděla, že jsou blízko hranic Nihilu a měla pocit, že jejich přítomnost bude vnímat i panovník.

--> Smaragdové údolí

Valencia šla vedle Zathriana, tiše vstřebávající všechno, co jí řekl. Spojenectví s Nihilem pro ni bylo nové, stejně jako pocit, že byla takto zapojena do něčeho důležitého. Když se zeptal, jestli umí udržet tajemství, bez váhání přikývla. Byla zvědavá, a možná si chtěla získat i trochu přízně u jejich alfy. „Samozřejmě, že ano,“ odpověděla, i když v sobě cítila mírnou nervozitu. Nejen kvůli samotnému tajemství, ale také kvůli tomu, co ji čekalo. Už tak nějak počítala s tím, že to nebyl jen výcvik, ale zároveň jakási zkouška. Zathrianova zmínka o častějších návštěvách nihilské léčitelky jí poskytla novou perspektivu. Na jednu stranu byla ráda, že bude mít možnost se učit, na druhou stranu v ní dřímala jistá nejistota. Každopádně se začínala v celku těšit. Věděla, že čím více vlků zná, tím jednodušší snad bude její budoucnost. Aspoň tak jim to otec kdysi říkával. „To zní rozumně,“ řekla nakonec, zamyšleně. Její tón byl klidný, ale odhodlaný. Možná si ještě úplně nevěřila, ale chtěla se zlepšovat. Prahla po úspěchu a uznání, ačkoliv to by nikomu nepřiznala. „Zathriane,“ oslovila ho po chvíli ticha, „Jak jses vlastně cítíl, když ti řekli že se staneš alfou?" Uvědomila si, že o něm vlastně ví hodně málo, a přitom vedl celou smečku. Vzhlížela k němu, ale stejně ji zajímalo, jestli si někdy taky nebyl jistý tím, co dělá. Švihla ocasem, podívala se na vzdálený obzor a pak pokračovala. „Rufus mi dělá poslední dobou trochu starosti... a zdál se poněkud rozpačitý, ohledně odchodu Feiera." Špitla. Skoro se jí to ani nechtělo vyslovovat nahlas, a ani si to přiznávat. Pokračovala po jeho boku, teď už svižněji, na jejich cestě.

Valencia pozorovala Rufuse mlčky, její oči plné jemného porozumění. Věděla, že se snaží skrýt své pocity, ale ona to dokázala vycítit. Cítila tu bolest, která se v něm hromadila, a přestože se snažil, nešlo ji jednoduše potlačit. Věděla, že jí lásku opětuje, ale také chápala, že to, co ho uvnitř trápí, se nedá zahojit pouhými slovy. Měla ho ráda, vážila si ho, a chtěla mu nějakým způsobem pomoci, i když věděla, že to nebude snadné. „Já tebe také, jsem tady, neboj,“ pronesla tiše, její hlas zněl jemně, ale pevně. Přiblížila se k němu a lehce se dotkla jeho srsti, jako by chtěla ukázat, že ho neopustí, ani když to nebude snadné. Když zmínil Feierův odchod a otázal se na Zathriana, Valencia si vzpomněla na tu událost, byť spíše útržkovitě. Byla tehdy ještě vcelku vyjukaná z jejího příchodu do smečky, a vlastně všeho. „Ne, nebyla jsem tam, nejspíš mi to uniklo,“ přiznala tiše, „ale pamatuju si, jak se o tom mluvilo. A taky vím, že to bylo pro smečku těžké.“ Zhluboka se nadechla a podívala se na něj s upřímným výrazem. „Zathriana neznám, ale každý musí někdy začít. A myslím, že i když teď o něm nevíme všechno, zaslouží si šanci.“ Vali se na chvíli odmlčela, přemýšlela o tom, co dál říct. Chtěla Rufuse povzbudit, ale nechat mu prostor. „Myslím, že každý vůdce se učí nejlíp za chodu, ne? Možná Zath udělá chyby, ale všichni děláme chyby. Podstatné je, jestli se z nich poučí a jestli zůstane věrný smečce.“ Pousmála se, snažila se dodat situaci trochu naděje. „A kdyby ne... my všichni jsme tu, abychom ho podpořili, nebo abychom se o sebe postarali, když bude potřeba. Máme přece jeden druhého.“ Když si všimla jeho úsměvu, který nevyvolával opravdovou radost, trochu se na moment zašklebila. Byla teď taky poněkud nešťastná. Chtěla tatínka trochu uklidnit, nebo aspoň odpoutat od těchto myšlenek. Zvedla hlavu a podívala se na něj vážně, ale s něžným úsměvem. „Spolu to zvládneme.“

Valencia naslouchala vlku, a i když její překvapení z toho, že ji bude učit vlčice z Nihilu, ještě úplně neodeznělo, snažila se tomu porozumět. Alfa měl pravdu. Pokud chce být léčitelkou, musí se neustále učit a zlepšovat. Nebylo důležité, odkud budou její učitelé pocházet, hlavní bylo, co se od nich naučí. „Workshop s jinými léčiteli… to zní skvěle,“ řekla nakonec s odhodláním v hlase. Myšlenka, že by se mohla setkávat s dalšími vlky, kteří mají stejný cíl, ji naplnila zvědavostí. „Ráda se setkám s každým, kdo by byl ochotný mě něčemu přiučit.“ Když alfa zmínil její ztrátu, přikývla, ale nechtěla se k tomu už vracet. Příběh o jejích rodičích byl smutný, ale byl to příběh, který už dobře znala. Teď ji spíše zajímalo, co se dozví o něm. Alfa na ni působil silně, někdo, kdo má vše pod kontrolou, ale když začal mluvit o své rodině, pochopila, že i on nejspíš prošel ztrátami. „Děkuju,“ řekla tiše, když jí vyjádřil soucit. A pak se zaposlouchala do jeho příběhu. Bylo zvláštní, jak podobné osudy měli. I když vyrůstal v jiné situaci, oba ztratili rodinu a byli nuceni najít svou cestu sami. „To muselo být těžké,“ řekla po chvíli, když domluvil. Očima klouzala po cestě, zatímco mluvila, přemýšlejíc o tom, jak silní někteří vlci musejí být, aby unesli tíhu všech těch ztrát. I ona cítila, že ji něco z toho čeká, ale zatím se snažila myslet jen na svou budoucnost léčitelky. „Chci být léčitelkou i proto,“ pokračovala po chvíli. „Protože když pomůžu ostatním, cítím, že nejsem sama. A myslím, že i vlci, kteří se o druhé starají, nejsou tak osamělí.“ Zvedla hlavu a podívala se na něj. „Tohle jsi určitě taky poznal, ne?“ Zdálo se, že se dostala do celkem sdílné nálady, protože si s daným vlkem vykládala víc, než to od ní bylo obvyklé. Nebo tam prostě jen nechtěla pochodovat v takovém nepříjemném tichu, a tak se rozhodla to vzít do vlastních tlapek. Pak si zhluboka oddechla, jako by vyjádření svých myšlenek odlehčilo její duši. „A děkuju, že mi dáváš tuhle šanci.“
>>> Jarní pastvina