Príspevky užívateľa

Valencia stála nehnutě, její oči se upíraly na Ghaa'yel, která právě s ledovým klidem vysypala svůj vak plný bylin přímo před ni. Cítila, jak jí v žilách pulsuje směs napětí a vzrušení. Toto byla její zkouška, moment, na který se dlouho připravovala, a i když byla sebevědomá, věděla, že nesmí nic podcenit. Ghaa'yel, ačkoliv se tvářila přívětivě, vypadala jako někdo, kdo bude posuzovat přísně a nemilosrdně. Valencia neměla v plánu zklamat... ani ji, ani sebe. Poklidně kývnula na Ghaa'yel, i když její mysl už se plně soustředila na úkol, který před ní ležel. Bylo jasné, že nihilská léčitelka nebude ztrácet čas a chtěla po ní rychlé a precizní odpovědi. Valencia tedy sklonila hlavu ke směsi bylin, které se teď rozprostíraly v trávě před ní, a začala je pečlivě zkoumat. Každý lístek, každá vůně jí musely něco připomenout. První její pohled padl na rostlinu s tuhými listy a fialovými květy. "Kostival," začala tiše, ale rozhodně. „Je výborný na léčbu zlomenin a pohmožděnin. Podporuje regeneraci kostí a tkání, přikládá se na zraněná místa v obkladu nebo v masti.“ Rychle pohlédla na Ghaa'yel, aby se ujistila, že její odpověď byla správná, ale léčitelka zůstávala bez výrazu. Valencia pokračovala dál. Další na řadě byl měsíček. „Měsíček lékařský,“ řekla, tentokrát o něco hlasitěji, „je skvělý na ošetření ran, které jsou zanícené. A nejen to, má antiseptické a hojivé účinky. Dělá se z něj mast nebo čaj, který se může použít na vypláchnutí zánětlivých ran. Je to ale dobrý doplněk skoro ke všemu.“ Valencie se zhluboka nadechla. Cítila, jak ji začíná zachvacovat soustředění a adrenalin, který ji motivoval k tomu, aby podala co nejlepší výkon. Po zádech jí projel teplý závan větru a ona trochu zatřepala hlavou. Přesunula se k dalším bylinám. „Rozmarýn... stimuluje krevní oběh a používá se také jako povzbuzující prostředek. Dobře se hodí při vyčerpání nebo k úlevě od bolesti svalů.“ Její hlas byl pevný a jistý, protože věděla, že rozmarýn je základní bylinou, kterou žádný léčitel nesmí ignorovat. Před ní ležel další výběr. Řebříček, tymián, jitrocel a pampeliška. Rychle přemýšlela a začala hovořit. Nechtěla vlčici nechat příliš čekat, aby si to snad nerozmyslela. „Řebříček má hojivé vlastnosti a zastavuje krvácení. Používá se při povrchových zraněních a také jako čaj při horečkách. Tymián má antibakteriální účinky a používá se při nachlazení a respiračních potížích. Dá se také aplikovat na rány jako antiseptikum.“ Její oči se zastavily na jitroceli. Zaváhala, a možná trochu podceňovala své znalosti, ale pokračovala. „Jitrocel je známý svou schopností ulevit při podráždění kůže a bodnutí hmyzem. Je také výborný na kašel, když se z něj připraví sirup.“ Valencia se odmlčela jen na okamžik, aby si utřídila myšlenky, a pak pokračovala s poslední bylinou, pampeliškou. „Pampeliška... Je to skvělá detoxikační bylina. Pomáhá při problémech s játry, povzbuzuje trávení a její kořen se používá k léčbě kožních problémů.“ Valencia cítila, jak se její srdce pomalu uklidňuje. Skončila. Teď jen záleželo na Ghaa'yel, jestli byla její odpověď dostatečná. Snažila se působit klidně, ale v očích jí hořela jiskra odhodlání. Ustoupila kousek stranou, natolik opatrně, aby na některou z bylinek odpočívajíc na trávě náhodou nešlápla. Posadila se a naklonila hlavu lehce na stranu. Dovolila si pak přidat ještě pár slov. „Vím, že bude mnoho situací, kdy budu muset rozhodovat rychle,“ dodala nakonec, aby zdůraznila, že chápe vážnost zkoušky, „ale dnes jsem si dala záležet na přesnosti. Jsem připravena se učit a zdokonalovat. Mám respekt k tomu, co děláte, Ghaa'yel.“

Valencia se toho odpoledne rozhodla, že si dopřeje krátkou procházku smaragdovým údolím, místem, které patřilo k těm nejkrásnějším a nejklidnějším koutům jejich území. Bylo to údolí plné zeleně, která se v paprscích zapadajícího slunce třpytila a hrála všemi odstíny smaragdu, jakoby země sama zářila. Větve starých stromů se prohýbaly pod tíhou jejich hustého olistění, jemný vánek čeřil vzduch a na chvíli Valencia zapomněla na všechny starosti, které ji v posledních dnech tížily. Měla ráda tyto chvíle, kdy byla sama se svými myšlenkami. Procházela měkkou trávou a naslouchala zvukům přírody. Šumění listí, tiché zpěvy ptáků a bublání nedalekých potůčků. Kolem ní se rozprostírala téměř magická atmosféra, jako by celý svět patřil jen jí. Po chvíli, kdy se její kroky nesly podél tohoto údolí, si všimla něčeho zvláštního. Na zemi, v měkké trávě, leželo osamocené pírko, které okamžitě upoutalo její pozornost. Bylo to nádherné pírko, tak zvláštně zbarvené, že ho Valencia nemohla ignorovat. Jeho barvy přecházely z růžové do fialové, jemně se třpytilo ve světle, jakoby mělo v sobě kus samotné duhy. Valencia se přikrčila blíže, aby si ho lépe prohlédla. Nikdy neviděla nic tak nádherného, tak jedinečného. Bylo to pírko tak neskutečně krásné, že na okamžik zatajila dech. Sklonila hlavu a opatrně si k němu přičichla, snad aby ucítila nějaký pach. Zvedla hlavu. Její oči se na něj nemohly vynadívat a cítila, jak ji něco táhne, aby se ho dotkla. Jen zlehka, jednou tlapou, přejela po jeho povrchu. V jejím nitru se něco změnilo. Cítila, jak se jí skrz tlapku šíří teplo, jakoby pírko v sobě neslo něco víc než jen krásu. Bylo to téměř magické. Valencia zavřela oči, nechávajíc se unášet tím zvláštním pocitem, který ji zaplavil. Teplo se šířilo dál, procházelo celým jejím tělem, až jí začalo bít srdce rychleji, silněji. Bylo to příjemné, ale zároveň neznámé, jako by se probudilo něco, co tam dříve nebylo. Na chvíli se zastavila, vnímala, jak to teplo stoupá, jak jí otřásá a rozechvívá každý sval v jejím těle. V její mysli se vynořila zvláštní myšlenka, nejasná a rozmazaná, jako stín za závojem. Byla to myšlenka na někoho jiného, na vlka, kterého ještě neznala, ale přesto jako by už teď věděla, že bude důležitý. Valencia se zhluboka nadechla a otevřela oči. Pírko zůstalo ležet na zemi, zdánlivě nevinné a klidné. A přesto věděla, že se něco stalo. Cítila to. Uvnitř ní se probudilo cosi nového, cosi, co jí nedávalo klidu. Otočila hlavu směrem, odkud přišla, ale najednou měla pocit, že už nemůže jen tak odejít. Něco ji táhlo vpřed, do nitra údolí, jako by ji volal neznámý hlas, který nemohla ignorovat. Nevěděla, co ji čeká, ale zároveň cítila neodolatelnou touhu jít dál.

Valencia kráčela tiše podél hranice území své smečky, jen kousek za ní. Bylo to místo, kam se vlci obvykle nevydávali, ale ona ráda občas prozkoumávala neznámé kouty. Byla stále mladá a plná zvídavosti, i když věděla, že takové cesty by neměly být příliš časté. Dnes to však cítila jinak. Potřebovala si pročistit hlavu a na chvíli uniknout z každodenního shonu. Les kolem ní začínal řídnout a pomalu se měnil v otevřenou krajinu vřesoviště, které se táhlo až k obzoru. Chtěla se pomalu vrátit, aby nebudila zbytečné obavy mezi členy smečky. Ale právě v ten moment, kdy už se chystala obrátit zpět, něco upoutalo její pozornost. V dálce se vynořila podivná postava. Valencia instinktivně ztuhla a přikrčila se za nízký keř, aby se lépe rozhlédla. Její srdce se zrychlilo. Viděla vlčici, která se pohybovala trochu nekoordinovaně, ale rychle. Byl to pohled, který ji okamžitě zaujmul a zároveň přiměl k ostražitosti. Bílo-černá srst, z velké části zakrytá jizvami a zvláštními barevnými čmáranci, dodávala vlčici nezvyklý, téměř strašidelný vzhled. Valencia si všimla, že té vlčici něco přebývá. Měla více nohou, než by bylo přirozené, a jedna její zadní noha naopak chyběla. Jak kráčela, její krok byl nepravidelný, ale nezdála se být zcela bezmocná. Její postava působila silně, navzdory všem viditelným zraněním. Co však Valencii zasáhlo nejvíc, byly její oči. Jedno zcela chybělo a druhé, sytě červené, zářilo zpod zjizvené tváře jako oheň v temnotě. Vlčice se pohybovala vpřed se soustředěnou, téměř zuřivou energií, jako by měla jasný cíl, ale zároveň jako by byla ztracená ve vlastních myšlenkách. Valencia byla fascinovaná. Chtěla utéct, schovat se, ale její zvědavost jí to nedovolila. Co byla tato vlčice zač? Odkud přišla a co jí přineslo takové zranění? Nikdy předtím neviděla nikoho takového. Snažila se být co nejtišší, aby na sebe neupozornila, ale její mysl začala závodit. Měla by se vrátit a přivést posily? Byla tato vlčice nebezpečná? Valencia věděla, že by se neměla zapojovat do ničeho riskantního, ale v jejím nitru začalo růst něco jiného. Potřeba porozumět, potřeba zjistit víc. Možná to byla její mladistvá naivita, možná touha po dobrodružství, co ji nutilo zůstat na místě, místo aby se vrátila k bezpečí smečky. Zvolna se přiblížila o několik kroků, stále krytá vysokým vřesem, a pozorovala vlčici z blízka. Byla ztělesněním přežití, něčím, co Valencie dosud nepoznala. Nejen že dokázala přežít zranění, která by mnoho jiných vlků srazila na kolena, ale pohybovala se s neuvěřitelnou jistotou, jakoby její poškozené tělo bylo spíše nástrojem než břemenem. Byla pro Valencii záhadou, ale zároveň inspirací. Něco na ní v sobě neslo sílu, která ji přitahovala. Valencia se na okamžik nadechla a zvažovala, zda by měla vlčici oslovit. Cítila, že tato bytost, ačkoliv zraněná a zjevně na okraji světa, měla v sobě něco, co ji fascinovalo. Ne však pouze strach, ale i respekt. „Kdo jsi?“ Vyslovila sebevědomě, netušíc, zda na to někdy dostane odpověď. A přesto, v tomto momentu, kdy se zdálo, že svět kolem nich utichl, měla pocit, že odpověď se ukrývá právě v této neznámé vlčici, která mohla být klíčem k něčemu, co Valencia dosud nepoznala. Ticho a vítr nad vřesovištěm však zůstávaly jedinými svědky jejího váhání.

Valencia stála na břehu řeky a pozorovala, jak se její otec napil z chladné vody. Cítila, jak se kolem nich vznáší ticho, naplněné čímsi nevyřčeným, čímsi, co viselo ve vzduchu jako tíha mezi nimi. Když domluvila, čekala na jeho odpověď, ale Rufus mlčel. Měl ten vzdálený pohled, který u něj už znala... jakoby se nacházel daleko, mimo jejich svět, plný vlastních myšlenek a pocitů, které jí zůstávaly skryté ať už se jakkoli snažila. Když promluvil, cítila v jeho hlase něco zvláštního. Valencia mu přikývla, aniž by pronesla jediné slovo, a vydala se za ním. Kráčela tiše, nechávajíc ho vést. Když konečně dorazili ke kotlině, Rufus se zastavil. Valencia ho znovu dohnala a postavila se vedle něj. Všimla si, že jeho pohled směřuje na známou krajinu, ale jeho myšlenky byly stále někde jinde. „Co se děje, tati?“ pronesla jemně, v hlase směs obav a porozumění. „Vím, že tě něco trápí. Vím, že je něco, co mi chceš říct.“ Její hlas byl pevný, i když v jejím nitru znělo mnoho otázek.

Když do hovoru vstoupila Ghaa'yel, Valencia okamžitě zpozorněla. Vlčice, která vešla na scénu, v ní vzbuzovala respekt i jistou zvědavost. Nebylo těžké vycítit, že Ghaa'yel je pro azarynského alfu důležitou osobou (vlčkou?). Určila to už ze způsobu jeho projevu. Jsou snad dlouhodobý spojenci? Pomohla snad nějak Azarynu? Valencia ji pozdravila s jemnou úklonou hlavy, což byl projev pokory, ale zároveň si zachovala svou hrdost ve způsobu, jakým držela své tělo. „Těší mě, že vás poznávám,“ pronesla s úctou, než opět vzhlédla. Na chvíli i zapomněla na situaci s Rufusem. Byla to pro ni další výzva, další krok k tomu, aby si upevnila své postavení. Valencia pocítila zvláštní tlak na své hrudi, ten avšak hned zase pomalu ustoupil. Uvědomovala si že nejde jen o zkoušku léčitelství, ale o to, aby ukázala, že je schopná převzít odpovědnost a stát se plnohodnotnou členkou smečky. Věděla, že tuto příležitost nesmí promarnit, ale zároveň si uvědomovala, že přílišná horlivost by ji mohla uškodit.

Valencia stála kousek od břehu řeky Cayny a sledovala svého tatínka, jak sedí u vody a zírá do jejího šumícího toku. Nemusela být nijak zvlášť vnímavá, aby poznala, že je ponořený ve svých myšlenkách, jakoby byl odpojený od světa kolem. Poznávala ten jeho vzdálený, zasněný výraz, jaký vídala často, když ho něco trápilo nebo když přemýšlel o něčem, co mu nedávalo klid. Byl pro ni jako pevný bod v neustále měnícím se světě. A přesto, jak moc si přála mu nějak pomoci, měla pocit, že je zde něco, co nemůže ani ona vyřešit. Potichu se přiblížila k němu, nechtěla ho rušit, ale zároveň si přála, aby věděl, že je tu s ním. Šumění vody bylo uklidňující a zvedalo jí náladu. Možná právě proto si on vybral tohle místo, pomyslela si. „Rufe?“ řekla tiše a posadila se vedle něj, stočila se do klubíčka a svůj zlatý pohled upřela na něj. Na chvilku jen sledovala jeho výraz, jak se díval do vody. „Je všechno v pořádku?“ zeptala se. Už nějaký čas měla pocit, že ho něco trápí, ale pokaždé, když se ho na to zeptala, odbyl ji nějakým přátelským úsměvem a ujištěním, že všechno je v pohodě. Ale ona věděla, že něco není v pořádku. Něco se dělo uvnitř něj, něco, co jí neříkal. Její vztah s ním byl zvláštní. Nebyla to jeho vlastní krev, přesto ji přijal jako svou a ona ho zbožňovala. Cítila v něm obrovskou sílu, ale také zranitelnost, kterou málokdy ukazoval. A právě teď měla pocit, že ta zranitelnost je blíž na povrchu, než obvykle. „Víš, vždycky mi říkáš, že se nemám bát říct, když mě něco trápí,“ začala Valencia opatrně, nechtěla na něj tlačit, ale také cítila potřebu ho povzbudit k tomu, aby otevřel své srdce. „Takže teď se ptám já tebe. Co tě trápí? Protože já vidím, že nejsi v pořádku.“ Její hlas zněl jemně, ale pevně, chtěla, aby věděl, že tu je pro něj, že se může svěřit. Pohled jí sklouzl k hladině řeky, která odrážela sluneční paprsky a vytvářela na povrchu třpytivou mozaiku světla. Vždycky jí to připomínalo, jak je svět krásný, i když byl občas těžký. Věděla, že pro něj tenhle svět byl plný komplikací, ať už šlo o smečku, lásku nebo jeho vlastní vnitřní boje.

Valencia stála v jeskyni, tiše sledovala nového vlka před sebou, jak jeho fialové plameny jemně plápolaly kolem něj. Nebyl to úplně cizinec, ale ani někdo, koho by znala. Byl z jejich smečky. To poznala podle vůně, která se mísila s vůní jejich území. Ale tohle setkání bylo poprvé, co ho potkala tváří v tvář. Vlčí úsměv, který měl na tváři, byl zářivý, až skoro přehnaný, jak se s nadšením snažil přivítat její pozornost. Valencia se mírně pousmála. Věděla, že je ve smečce mnoho vlků, a ne vždy znala všechny. Tento byl jiný. Magie, kterou kolem sebe rozséval, ho činila výjimečným, ale vypadalo to, že ho zatím příliš nezměnila. Cítila z něj jakousi lehkou nejistotu, ale také radost, kterou nedokázal skrývat. Možná trochu roztržitý, ale jeho nadšení bylo upřímné. Valencia k němu udělala krok blíž, opatrně, ale bez jakékoli známky nepřátelství. „Magie?" řekla s jemným úsměvem, přičemž její oči lehce zářily zvědavostí.
„Nikdy jsem takové plameny neviděla. Tedy kromě u dvojčat." Její hlas byl klidný a laskavý, zatímco jej pomalu zkoumala pohledem. "Já tu svou ještě neznám!" oznámila mu, trochu rožpačitě. "Má každý vlk magii?" Vlčí ocas za ní lehce švihl, když se zasmála nad jeho poznámkou o tom, že svou magii ještě plně neovládá. Vali se usadila vedle něj, její tělo se mírně uvolnilo, když cítila, že přítomnost tohoto vlka není hrozbou, ale spíš výzvou k objevování.

Valencia šla vedle svého alfy a v hlavě jí vířilo tisíce myšlenek. Zathrianovy slova o směru, kterým chce vést jejich smečku, ji sice na první pohled uklidňovaly, ale zároveň jí připomněly, jak nevyzpytatelné může být jeho vedení. Cítila, že je v něm něco, co ještě úplně neodhalila. Jeho ambice byly jasné, ale způsob, jakým o nich mluvil, ji nenechával zcela v klidu. Měl své plány a i když se snažil postupovat opatrně, věděla, že v něm dřímá touha po moci. Bylo to cítit z každého jeho slova, z jeho postojů. Nedávala najevo žádné pochybnosti, to si nemohla dovolit, ale v duchu si slíbila, že bude bedlivě sledovat každý jeho krok. Zmínka o tom, že ji zatím nechce plně zasvětit do svých plánů, ji ale jen utvrdila v tom, že bude muset být trpělivá. „Jsem ráda, že máš o všem jasno," odpověděla nakonec s mírným úsměvem, ale v jejím hlase se zračila opatrná zvědavost. „Jaro je ideální čas pro změny. Všechno se znovu probouzí a to je chvíle, kdy můžeme začít i my něco budovat. Věřím, že to bude dobrý směr pro smečku." Opatrně volila slova, aby nezněla příliš dychtivě, ale zároveň si byla vědoma, že Zathrian je dost bystrý na to, aby poznal, že je o jeho plánech zvědavá. Zathrianův návrh, aby si vzala Rufuse na starost, ji najednou naplnil pochybnostmi. Věděla, že Rufus se trápí, ale zároveň věděla, že by nerad, aby ji zatěžoval. Vždycky se jí snažil chránit, udržet ji dál od problémů, které ho sužovaly. A teď měla být ona tou, kdo se pokusí proniknout k jeho bolavému srdci? Ten úkol se jí zdál těžší, než by čekala. „Rufus…" zopakovala tiše jeho jméno a sklonila hlavu, zatímco šli dál. Chvíli trvalo, než našla odvahu odpovědět. „Je to těžké. Znáš ho- je hrdý a nikdy nechce, aby si někdo dělal starosti kvůli němu, a to platí i pro mě. Nevím, jestli bude chtít slyšet cokoliv ode mě. Má o mě starost, snaží se mě chránit, a nerada bych, aby to bral jako nějakou přítěž." Zvedla oči k alfovi, lehce si povzdechla. „Zkusím to. Ne kvůli smečce, ale kvůli němu," dodala s klidem a upřela pohled na Zathriana. Tenhle úkol byl daleko víc osobní než nějaká služba pro smečku. Pokud Rufusovi dokáže pomoct, udělá to proto, že ho měla ráda, ne kvůli postavení nebo věrnosti ostatním.

Valencia se jen usmála, když Pstružek přijal její slova a nechal téma boha stranou. Nebyl to její záměr ho od jeho víry odrazovat, to ne, ale měla radost, že alespoň na chvíli odložil tu těžkopádnou vážnost, kterou s sebou víra v jeho případě přinášela. Bylo mu přece teprve sotva pár měsíců, měl by si ještě užívat světa, být dítkem. A to se jí teď povedlo. Jakmile Pstružek začal skákat kolem a smál se, vypadalo to, že ten vážný, starostlivý Pstruh, najednou úplně zmizel. Měla z toho ohromnou radost. Asi takovou, jako když od něj slyšela první větu bez toho, aby se zakoktal. To přece ještě určitě nevěřil na tyhle vyšší síly, ne? Nebyla si tím jistá, ale doufala v to. Měla chuť mu to opět předhodit, jako důkaz že nepotřebuje spadnout mezi fanatiky jen aby nekoktal, nebo celkově měl dostatečné sebevědomí. Nakonec se ale rozhodla už do tohohle víc nerýpat. Nechtěla ho rozrušit, a navíc... Jsou na plese ne? Vyslýchat ho může někdy jindy! „No jo, jsem holka,“ přitakala s úsměvem, když to Pstružek zmínil, jako by to bylo něco zvláštního. „Ale tobě by taky neuškodilo, kdyby ses někdy trochu vyšperkoval, víš?“ Mrkla na něj vesele, aby mu dala najevo, že to nemyslí zle. Ostatně, ani kluci se nemusí schovávat za tuhle výmluvu. Někteří vlci ze smečky se rozhodně o svůj vzhled starali. To se netýkalo jen Azarynu. „A klidně i v dekoracích,“ dodala s lehkým škádlivým úsměvem, když se podívala kolem sebe na výzdobu plesu. Všechno zářilo, třpytilo se, a vlastně to celé působilo docela velkolepě. Když se pak ponořili do jejich malého tanečního rituálu, Valencia si užívala nejen pohyb, ale hlavně tu lehkost, kterou mezi sebou cítili. Ať už to byl tanec, nebo jen dětské hopsání a točení se dokolečka, bylo to jedno. Důležité bylo, že si mohli alespoň na chvíli odpočinout od všech těch složitostí, které jim svět kolem kladl na ramena. „Ale jo, jde ti to,“ oponovala Pstružkovi, zatímco s úsměvem sledovala jeho rozpačité pohyby. Bylo v tom něco upřímného a roztomilého. „Vlastně na tom něco je... v jednoduchosti je krása, viď?“ Zase ho pobídla, aby se nesnažil tolik přemýšlet nad tím, jak vypadá. Ostatně, oni dva tohle nepotřebovali. „A ten náš styl... jo, nikdo nám ho nesmí ukrást!“ Přidala se k jeho výkřiku, zatímco se dál vesele točila a smála. Vlastně teď nemyslela na nic jiného, než na to, jak se dobře baví. Tenhle moment byl vzácný, jako střípek čistého štěstí uprostřed všech starostí, které kolem nich vířily.

Valencia se pousmála, když Pstružek opět zmínil Boha jako zdroj své síly. Nebylo to pro ni překvapivé, že se k němu upínal. Vždyť pro mnohé vlky byla víra v něco vyššího způsobem, jak překonat vlastní slabosti nebo obavy. Měla pocit že jí to někoho připomíná. Snad někoho z její rodné smečky? Přesto všechno v sobě měla pocit, že Pstružek by měl časem najít tu odvahu a důvěru v sebe samotného, bez neustálé potřeby opory. „Možná ano,“ odpověděla jemně, „možná ti Bůh jen ukázal cestu, ale zbytek už jsi zvládl ty sám.“ Valencia se na Pstružka lehce ušklíbla, když začal hovořit o tom, že azaryňané se nefintí. Proti tomu musela namítnout: „No, teda mluv za sebe, Pstroužku,“ zažertovala s nádechem hravosti v hlase. „Já se fintím docela ráda. Jen teď na to nebyl čas.“ Přimhouřila oči, jakoby si představovala, jaké by to bylo mít chvíli klidu na to, aby se mohla na ples pečlivěji připravit. V koutku duše by si přála, aby měla chvíli na to dát si do pořádku srst nebo možná použít pár hezkých ozdob, které tu vlci měli k dispozici. Ale dnešní zodpovědnost za zapálení vatry jí nedaly prostor myslet na vlastní vzhled. Přesto ji potěšilo, že Pstružek si s tím zjevně hlavu nelámal. Bylo na něm něco rozkošného v tom, jak nevědomě přijal svou přirozenost, bez jakýchkoli výhrad nebo potřeby ladit detaily. Valencia si toho vážila, i když sama měla slabost pro jemné úpravy a ctila estetiku. „Ale ano,“ pokračovala vlídně, „máš pravdu, v jednoduchosti je krása. Ne vždycky potřebuješ okázalé ozdoby, aby sis užil večer.“ Při těch slovech si však nemohla pomoct a upravila si jemně srst na krku, jako by to byla její přirozená reakce na téma fintění. Šlo vidět, že její pohyby byly přirozeně elegantní, a to i přesto, že tanec nebyl její silnou stránkou. Valencia se ladně pohybovala, lehce zvedala tlapky a otáčela se, jakoby to dělala celý život, i když její 'tanec' byl spíše improvizací než nějakým promyšleným pohybem. Zatímco Pstružek poskakoval na místě, ona se rozhodla pro volný pohyb do kruhu kolem něj, lehkým cvalem, jako by ho chtěla povzbudit, aby se nebál víc rozpohybovat. Pstružkovo nadšené poskakování ji pobavilo, ale neodradilo ji. Naopak, připojila se k němu s vlastní verzí lehkých, hravých pohybů. „Jde ti to skvěle!“ zavolala přes rameno, zatímco tančila kolem něj, s lehkým smíchem v hlase. „Víš co? Možná bychom měli zavést nový styl tance, jen pro nás dva! Kdo potřebuje staré zvyky, když si můžeme vytvořit vlastní?“ Popichovala ho.

Valencia sledovala, jak se Pstružkův úsměv pomalu vytrácí, když zmínila důvěru v sebe sama. Mírně ji bodlo u srdce – nechtěla ho zranit nebo zpochybnit něco, co mu očividně dává oporu. Věděla, jak moc je pro něj jeho víra důležitá, ale zároveň cítila, že by neměl vše stavět jen na ní. Když slyšela jeho obavy o koktání, na okamžik jí došlo, že jeho strachy jsou hlubší, než si původně myslela. „Pstroužku,“ začala jemně a s pohybem ocásku ho přívětivě pohladila po boku, jak to udělala už když se potkali poprvé. „To je v tobě. Ty jsi ten, kdo se s tím dokázal poprat.“ Její hlas zněl tiše, jakoby ho nechtěla zbytečně zatížit dalšími slovy, ale zároveň chtěla, aby si uvědomil, že jeho hodnota nespočívá jen ve víře, ale i v něm samotném. Usmála se, když začal mluvit o tom, že by jí mohl udělat ostudu. „Ostudu?“ ušklíbla se hravě. „Nemyslím si, že bys mi mohl nějak ublížit tím, že se pokusíš tančit. Jestli někdo z nás skončí s trapasem, budu to asi spíš já. Jsme tu, abychom se bavili.“ Přitom ho lehce šťouchla tlapkou, aby ho povzbudila. Jeho poznámka o tom, že se nijak neupravil, jí vykouzlila na tváři další úsměv. „Ale prosím tě, Pstroužku,“ řekla se zábleskem pobavení v očích, „Já taky ne...A hlavně myslím, že nám to oběma půjde. I bez toho, abychom se strojili jako na nějakou přehlídku.“ Valencia se pak opět lehce rozhýbala v rytmu hudby, ale neustále měla na Pstružka koutkem oka, aby ho mohla kdykoli podpořit. Věděla, že to pro něj není jednoduché, ale zároveň tušila, že i když si Pstružek není sám sebou jistý, má v sobě odhodlání, které ho nakonec vždycky postaví na nohy. „No tak pojď,“ pobídla ho s úsměvem.

Valencia naslouchala Pstruhovým slovům, a když se zmínil o své víře, jeho horlivost ji donutila trochu zpozornět. Nešlo o to, že by mu jeho víru nechtěla dopřát, ale ten nádech oddanosti, s jakým o tom mluvil, jí vždycky trochu dělal starosti. Nebyla si jistá, jak moc ho to ovlivňuje a kam ho to může zavést. Lehce se zamračila, i když se snažila udržet přátelský výraz. „Víra je určitě důležitá,“ řekla rozhodně, avšak váhavě volíc slova. „Ale víš, Pstroužku, někdy možná není špatný spoléhat se jen na sebe. Víš, že jsi schopný. Nemusíš být pokaždé...“ na chvíli se zarazila, než pokračovala, „...dokonalý nebo hledat odpovědi někde jinde. Myslím, že bys to zvládl sám, bez něčeho nebo někoho nad tebou.“ Nechtěla mu vnucovat svůj pohled na svět, ale zároveň ho nechtěla vidět, jak se ponořuje do něčeho, co by ho mohlo pohltit. Když pak Pstruh švihl ocasem a znovu zmínil tanec, Valencia se trochu uvolnila. Přesně to potřebovala. Nějaký lehký, nevázaný okamžik, který by je oba vytáhl z vážnosti konverzace. „Tancovat?“ zopakovala s jiskřičkou v očích. „Ale klidně. Mohli bychom to zkusit.“ Ohlédla se na vlky, kteří se už začínali pohybovat v rytmu hudby, a zastříhala oušky. Přicupitala blíž k němu a klidně vyčkávala. Tanec byl přece jen další způsob, jak se přizpůsobit atmosféře a společně zapadnout do dění.

Valencia se po úspěšném zapálení ohně jen pomalu dostávala zpět do klidu. Ceremonie, která se jí zdála náročná, ji nechala plnou rozporuplných pocitů... Radosti z toho, že obstála, ale také zbytku nervozity z tolika pozornosti. Najednou k ní však přistoupil Pstruh, jeden z mála vlků, kteří v ní nevyvolávali žádné napětí. Jeho nadšené „Ahoj!“ ji přivítalo s teplem, které bylo skoro stejně příjemné jako plameny v ohništi. „Ahoj, Pstružku,“ odpověděla, když si všimla jeho upřímného zájmu. Překvapilo ji, že k ní přišel, a ještě více ji potěšila jeho pochvala. V Pstruhových očích bylo něco povzbudivého, co ji vždy dokázalo uklidnit. „Děkuju. Zapalování ohně pro Azaryn byla pro mě velká čest,“ přiznala, jak v ní ještě doznívala pýcha. Zadívala se na plameny, které teď tančily vysoko nad jejich hlavami, s pocitem zadostiučinění. Pokračovala tišeji, téměř jako kdyby se přiznávala k nějaké slabosti. „Mít všechny ty oči na sobě, ta odpovědnost… chvilkami jsem měla pocit, že se mi tlapky podlomí.“ Pstruhova přítomnost ji ale uklidňovala. Byla vděčná, že přišel právě on. „Ale víš co? Nakonec to bylo docela osvobozující. Možná že jsem na ostatní i udělala dojem. A třeba i na někoho z naší smečky...“ dodala, v očích záblesk naděje. Ne, že by to celé dělala jen kvůli uznání, ale věděla, že Azaryn potřebuje každého vlka, který dokáže obstát. Pstruh, zdálo se, naslouchal se zájmem. Když se jí zeptal na samotný pocit být v centru dění, na moment se zamyslela. „Víš, bylo to dost zvláštní. Jsem spíš zvyklá pozorovat, ne být středem pozornosti,“ odpověděla popravdě. Vždy působil spíš skromně a nenápadně, ale možná právě proto ho měla ráda. Měl v sobě klid a vyrovnanost, které jí někdy chyběly. „A co ty? Jak si užíváš ples? Budeš se účastnit tance?“ zeptala se s jiskřičkou zvědavosti v očích. Přestože tušila, že by se možná raději držel stranou, stejně ji zajímalo, jak si tento večer představuje. Možná i ona sama by se ráda na chvíli vzdálila od velkých gest a obřadů a prostě si jen užila jednoduchou, upřímnou konverzaci s někým, kdo jí byl sympatický.

Valencia stála uprostřed slavnostního kruhu, kde všechno kolem vibrovalo vzrušením. Tolik vlků, tolik pohledů upřených na ni, na ostatní zapalovače ohně. Na ty, kdo teď nesli odpovědnost za oživení této tradice. Vzduch byl naplněný očekáváním a napětím, až to šimralo v uších. Pohodila hlavou, aby zklidnila své myšlenky, a nechala všechnu nervozitu odplynout. Tento okamžik byl nejen poctou, ale i příležitostí. Příležitostí ukázat, že není jen členkou smečky Azarynské, ale že je její důstojnou reprezentantkou. Že má v sobě oheň, který může zapálit nejen hranici, ale i důvěru a respekt ostatních.
Pochodeň, kterou držela, byla těžká, dřevo trochu drsné mezi jejími zoubky. Cítila se zvláštně, jako kdyby přebírala starobylý klíč k něčemu většímu, než si kdy dokázala představit. Ale teď to nebyl jen oheň a pochodeň. Bylo to o tom, co tento oheň symbolizoval.
S klidem se přiblížila k hranici. Plameny z ostatních stran už pomalu olizovaly suché dřevo, ale její úkol byl jasný. Pomalými, rozvážnými kroky došla na místo, kde měla zapálit svou část. Pochodeň svírala pevně, ale citlivě. Když se zastavila, pochodeň opatrně odložila na kameny lemující ohniště. Postavila se rovně a přednesla svou krátkou řeč, o které přemýšlela celou cestu. "Já bratři a sestry přicházím z Azarynské smečky, z údolí, kde oheň dotýká se života. Přináším tomuto plesu sílu a odvahu, která v nás hoří. Ať každý nalezne své místo a pozná své schopnosti." Zakončila svůj proslov a nenápadně hodila tlapku přes tlapku, dokonce se publiku poklonila. Opět stiskla pochodeň mezi zuby a naklonila se s ní k nachystaným špalkům dřeva. Plameny okamžitě uchvátily suchá polena a začaly se rozšiřovat, šířit a spojovat s ohněm ostatních vlků. Na chvilku se opravdu upřímně usmála.
Připadalo jí to poněkud magické. Oheň vzplál, teplý, oranžový, plný života. Valencia se cítila hrdá. Nejen proto, že se jí podařilo zapálit hranici, ale proto, že právě ona měla tu čest reprezentovat Azaryn. Možná na ni teď její smečka upírala pohledy s jistým respektem. Možná si konečně začnou všímat, že je někým víc než jen novou léčitelkou. Že v ní dřímá síla, kterou zatím nikdo neviděl. Ale právě smečka jí i přes všechnu tuto poctu až tolik nezajímala, nejvíce si přála, aby ji teď viděl její tatínek, Rufus.
Opatrně se zařadila mezi ostatní co již udělali stejně , před ní, a tiše vyčkávala.

Valencia letmo pohodila hlavou, jakmile světlá vlčice dokončila svůj proslov. Pořád vnímala dozvuky jejích slov, zatímco kolem ní vířila atmosféra celého plesu. Zprvu ji trochu zaskočila. Čekala totiž, že půjde jen o běžnou oslavu, ne o něco tak symbolického a hlubokého. Básnička? Poezie jí vždy byla blízká, vzpomněla si, jak ji její maminka učila první rýmy a verše při dlouhých procházkách po lesích. Tam, kde ještě vládlo ticho a klid, kde svět nebyl tak složitý a svázaný. A přesto, teď, uprostřed tolika vlků, pocítila, jak se jí tlapky lehce třesou.
Její srdce zrychlilo a v žaludku pocítila jemné napětí. Neměla strach ze slov samotných. Ty znala, věděla, že je dokáže vyloudit ze sebe, ale situace byla jiná. Byla to kombinace nervozity a očekávání, která jí proudila tělem. Měla recitovat básničku, zatímco zapaluje? Před tolika očima, v těchto cizích lesích, kde se každý pohled zdál být analyzující, každý krok sledovaný. A co když ztratí nit, nebo se plameny nevznítí správně? Byla zvyklá na jinou roli, tichou, pečující... ale tady? V tento moment, uprostřed lesního kruhu, měla pocit, že je na ni upřeno až příliš pozornosti.
Přes všechny pochybnosti a nervozitu cítila, jak v ní roste hrdost. Byla to příležitost, jak nejen splnit očekávání, ale i udělat dojem na ostatní ze své smečky.
Z přemítání ji vytrhlo přátelské kývnutí Autumn, vlčice, která stála opodál v jejich malém kruhu ohnivců. Její oči zářily v jemném světle a v úsměvu bylo něco uklidňujícího. Valencia jí slabě odpověděla pousmáním, zatímco se pokusila najít pevnou půdu pod nohama. Možná to nebylo tak zlé, možná jí to kývnutí říkalo, že na to není sama. Že tu jsou další, kteří cítí podobnou nervozitu, ale i vzrušení. Valencia se zhluboka nadechla, přičemž cítila vůni čerstvé trávy a jehličí, které ji na okamžik vrátily do známého prostředí. Možná, že přeci jen dokáže najít v sobě tu sílu a zvládne to. Podívala se kolem sebe, ostatní vlci byli zaujatí přípravami a šumění jejich tlapek a hlasů jí dodalo odvahu.
V duchu si zopakovala několik veršů, které měla připravené. Stále se však nemohla zbavit té tíhy, toho tichého napětí. A přesto věděla, že musí udělat další krok vpřed. Plameny i slova jsou součástí toho, co ji dělá silnou, a teď, uprostřed tohoto zvláštního shromáždění, by možná mohla překonat i tu bariéru strachu. Možná by mohla najít svůj hlas.