Príspevky užívateľa

„Já tebe taky,“ Spíš ze slušnosti mu přitakala. Stále byla ostražitá, ale pomaličku povolovala. Pár pomalými krůčky se mu přiblížila aby si ho lépe prohlédla, a s tím hned začla. Opatrně ale zvědavě sledovala každý záhyb jeho tváře, jeho těla, barev které se na něm vyjímají, prostě všechno. „Je tu fajn, lepší než venku určitě“ Tiše se uchechtla. Trošku se asi snažila prolomit to příšerné ticho, které mezi nimi zůstávalo až moc dlouho. Každopádně tomu sama moc nepomohla. Sama vlastně netušila, na co se smí a nesmí zeptat, a jak by vlastně mohla směřovat dál jejich konverzaci. Konverzaci s někým kdo ji sám nijak extrémně nevede. Posadila se kousek od něj a tiše pokračovala ve sledování.

Val se na tváři nestrácel úsměv. Dokud se neproměnil zpět, uši držela natažené vysoko do oblak a bedlivě ho sledovala. Vlastně vůbec nechápala co se to právě děje. Možná mu to i trošku záviděla, ale nedala to znát. Na tu její drobnou hlavičku to bylo asi ještě moc na zpracování. Ale cítila se dobře, to je hlavní. Konečně přemýšlela nad jinými záležitostmi než její novou smečkou, a to bylo hlavní. Klidnými krůčky se k němu po jeho proměně přiblížila o trochu víc. Vklouzla mu pod křídlo a tam se k němu opět přitulila a užívala si teplíčka. Tu a tam mu olízla kousek srsti, cítila se s ním, tam pod jeho křídlem, opravdu dobře a bylo to vidět. „To bylo dobrý!,“ Poznamenala. Projela ho pohledem a zamyšleně pokračovala. „Vidět tě tak drobnoučkýho, to je divný,“ Tiše se zasmála a pohodila po něm letmý, spokojený úsměv, snad aby to nevypadalo, že to myslí špatně, protože tak to skutečně nebylo.

Chvilku tam tak mlčky postávala, a v hlavě si skládala odpověď. Ocásek si mrštně obtočila kolem těla a prohlížela si vlčka. Nejvíc ji na něm zaujaly jeho modré oči, které vám doslova propichovaly duši zkrs na zkrs, tak pěkné byli. To možná byl taky jeden z důvodu proč se zdržovala očního kontaktu, i když by to spíš byla jen výmluva. Očima Na jednom místě nezůstávala dlouho, snad aby si dotyčný vlk nepomyslel že na něj přímo zírá. No nakonec se odhodlala a znovu začala. „Já jsem Valencia,“ Pokývla hlavou, jako nějaké gesto k jejímu představení. Můžeme si to vykládat tak, jako když si lidé například podají ruku. Na žádnou další otázku se zatím neodhodlala a tak tam jednoduše jen stála, užívajíc si chvilku klidu v háji, který decentně tlumil podzimní větříky a celkově se v něm cítila dobře. Nepatrně jí připomínal lesíky, jejichž vyšlapanými cestičkami ještě nedávno putovala, než přišla sem, do smečky.

Val párkrát přešlápla, ještě jednou zavrtěla ocáskem a zvědavě ho sledovala, nejspíš čekala co se vlastně tedy bude dít. Jakmile se jí tatínek začal měnit před očima, kousek ustoupila ale když už před ní stál jen drobný ptáček, nabrala zase odvahy a přistoupila opatrně blíž. Přikrčila se, jako to dělá například třeba kočka, když číhá na svoji kořist, ačkoliv ona opravdu nevypadala že by měla v plánu něco lovit. Její lovecké schopnosti vlastně nebyli ani tak dobré, a takového ptáka se jí nikdy předtím ulovit nepovedlo. Byli na ni moc mrštní, vždycky jí uletěli nebo něco podobného. Zaujatě sledovala rufuse s jiskřičkami v očích. Tohle jí teda opravdu nadchlo. „To je hustý,“ Vypípla jemným hláskem, jako by se bála že se ji teď ruf lekne nebo co, pokud promluví hlasitěji. „Takovej malinkej a roztomiloučkej...“ Zasmála se a olízla si čenich. Cítila se divně, ale zároveň krásně. Jen měla takový až nereálný pocit. V životě ji nenapadlo že by něco takového mohl vlk dokázat. Věděla o magiích, a věděla že mohou být různé, zajímavé i úplně obyčejné, ale tohle vážně nečekala. Pečlivě studovala jeho vzhled a nespouštěla z něj oči. Takhle tam hajala, úplně bez starostí, soustředěná jen na ptáčka který stál před ní.

Valencia na něj překvapeně vzhlédla, když jí olízl mezi ušima a rozcuchal srst. Lehce zamrkala a trochu se ušklíbla, ale v jejích očích bylo vidět, že jí to bylo příjemné. Jeho ujištění jí dodávalo odvahu, i když se jí v hlavě stále míhaly pochybnosti o novém životě ve smečce. Na Rufusovi bylo něco uklidňujícího, jeho přítomnost jí dávala pocit bezpečí, i když všechno kolem bylo tak nové a neznámé.
Z jeho slov cítila hlubokou oddanost. Přestože jí bylo ještě tolik věcí nejasných, věděla, že jí Rufus nikdy nenechá samotnou. Jeho nabídka, že jí ukáže vše o své minulosti, v ní probudila zvídavost, ale nechtěla ho do ničeho tlačit. Rozuměla, že otevřít se může být těžké, a i když byla mladá a občas nerozvážná, cítila, že některé věci si žádají čas.
Když se zmínil o tom, že je ptakovlk, Valencia na něj zůstala zírat s rozšířenýma očima. "Ptakovlk?" Pomyslela si, aniž by dokázala hned zformulovat odpověď. Bylo to něco, co si neuměla ani představit. Představa, že by se mohl proměnit v ptáka, ji fascinovala.
„Vážně?“ zeptala se šeptem, jakoby pochybovala, jestli dobře slyšela. Její ocas se lehce pohnul, což prozrazovalo její nadšení. „Jo, chci to vidět!“ dodala pak energicky a nadšeně se postavila. Všechny obavy a nejistoty na chvíli ustoupily stranou. Zvědavost teď měla nadvládu.
Valencia se na něj upřeně dívala, její oči zářily očekáváním. Byla připravená na cokoli, co přijde, i když netušila, jak to bude vypadat. Ale věděla jedno: s Rufusem se cítila bezpečně. A ať už měl v úmyslu ukázat jí cokoliv, byla si jistá, že to bude něco úžasného.

Val mu jemně čumáčkem čechrala srst čechrala. Následně pčikla a trochu sebou cukla, asi se jí tam dostal nějaký chlup. Nicméně zatřepala hlavou a za chvilku se zase tiskla k Rufovi. „Ale když nemá, máš útěk vyhraný,“ Pískla jemně a stále si prohlížely ty, které ji momentálně svíraly. Cítila se dobře. Bylo to jako mít takovou svojí vlastní tajnou noru. „Promiň“ Pípla a s provinilým ksichtíkem na něj mrkla. Sama tušila, že pro něj asi není jednoduché o jeho minulosti mluvit. No stejně, toužila toho o svém novém tatínkovi vědět víc. Nakonec tuhle konverzaci nechala ale odplout s tím podzimním vetříkem, před kterým se u něj schovávala. Bedlivě pozorovala každý záhyb jeho tváře a nasávala jeho pach. „Je tu fajn,“ Pokývla. „ale je to úplně něco jinýho!... je tu hrozně moc vlků,“ Na chvilku se odmlčela a zamyšleně se zahleděla do krajiny kolem nich. Konečně se odhodlala pokračovat. „Já nevím, není to špatný, ale prostě jiný“ Na chvilku mu pohlédla do očí. Doufala, že pochopí jak to myslí. Nechtělo se jí to úplně vysvětlovat. „Ale jsem ráda že jsi mě sem vzal... že tě mám,“ Trochu ztlumila svůj hlásek, a stočila se do klubíčka.

Valencia se posadila a očima bloudila po okolí. Ani jednou se snad ani nepokusila na oční kontakt. Byla však příjemně překvapená vlkovo reakcí a tak mu dokonce věnovala i malý, letmý úsměv. „Totiž-... Já ani nevím.“ Zastříhala oušky a natáhla je vysoko do vzduchu. Teda né až tak moc, stále byla přece jen drobná. Pevně doufala, že to se brzo změní, a tak nějak to i tušila, protože své rodiče si sice mlhavě, ale pamatovala. Aspoň trochu. A tak věděla, že snad nebude úplný prcek. „Prozkoumávám, co zajímavýho tu máte,“ Dodala a zazubila se na něj. Stále však kmitala ušima za každým zvukem, pečlivě sledovala okolí a nenechala si ujít jediný detail tohoto místa. „Mohla bych se zeptat na to samé.“

„Možná umíš, ale aby sis u těch kotoulů nespálil čumák,” Pousmála se. Začínala se pomalu ale jistě otrkávat. Tenhle způsob škádlení, či jakési hry, ji přiváděl na jiné myšlenky a tak pro ni nebylo zas tak těžké se vlčkovi otevřít. S jiným přístupem by to však asi mohlo být dost zdlouhavé. Neměla ráda když kolem ní chodil po špičkách, většinou ji to bylo vcelku nepříjemné, a akorát jí to nutilo přemýšlet. No kdyby jste na ní šli zase úplně negativně, agresivně, buď by stáhla ocas a utekla hned, nebo by se v ní objevil její soutěživý vlk a možná by se o něco i pokusila, ale brzo by zase zmizela, a vzhledem k jejím schopnostem v boji by jí ten ocas mezi nohama stejně skončil, protože porážku by nejspíš nesla špatně. Na tváři se jí rýsoval hravý úsměv, a taky takový pobízející úšklebek. Bylo vidět že jí to taky dost baví a začínala mít pocit, že vlček bude jeden z jejích nejlepších společníků v této smečce. Ačkoliv byla stále odhodlaná mu vrátit ten přepad co jí provedl, na to pozor. „Tyjoo! Ty máš ale dobrý křídla,“ Upřímně a zasněně se na něj zahleděla, tvář se jí teď zalila čistým a jasným úsměvem bez jakéhokoliv jiného úmyslu. „Taky bych chtěla mít křídla! Můj-“ Na chvilku se zarazila, nebyla si jistá jestli před ním chce vysvětlovat jak se jí Ruf láskyplně ujal, když bloudila okolím smečky. Asi se bála že by vypadala hloupě. Že se o sebe ani sama nepostará, v jejím věku už by přece něco málo umět měla, no ne? „Rufus je má taky! A hrozně veliký!“ Hrdě poznamenala a pak tiše koukla k zemi. Cítila se trochu nesvá z množství okřídlených vlků které tu zatím poznala. Na jednu stranu to bylo fakt zajímavý, minimálně pro vlčku jejího typu, která na tohle zvyklá vůbec nebyla. Na druhou, měla by se cítit divně? V kebulce jí lítalo zas milion myšlenek, ale brzy ji zase Plamínek upoutal jeho hlasem. „Ty máš dva táty? To je hustý!“ Za normálních okolností by se taky asi přitakala a sdělila mu něco o sobě, něco víc, třeba i o té rodině. No momentálně na to opravdu náladu neměla. Vše bylo ještě moc čerstvé. Na jeho poznámku nic neodpověděla. Jen tiše pokývla hlavou a zastříhala oušky. Když se však zprvu přiblížil, ucukla a instinktivně ukročila. No poté co vzpamatovala udělala zvědavý krůček zpátky k němu a taktéž jemně načechrala jeho srst čumáčkem, když nasávala jeho pach.

Val se spokojeně povalovala pod jeho křídlem. Pozorně Rufuse poslouchala a přitom hleděla do dále, do krajiny kolem nich, která pro ni byla tak nová a naplňovala jí zvědavostí ale i z části strachem. „Máš fakt hezký křídla, taky bych takový chtěla, bych pak mohla kdykoliv a komukoliv uletět.“ Uchechtla se a zamyšleně zabrebentila. „To by bylo fajn,“ Pousmála se nad představou sledovat rufe létat, nebo bůh ví, třeba si to i někdy vyzkoušet a souhlasně kývla hlavou. Spokojeně zavrněla. Až by nečekala, že život s Rufem, a její smečkou se jí bude tak líbit. Pak ale zase zvážněla a důležitě po něm mrkla. „Cokoliv...“ pronesla tichým hláskem, který připomínal ten moment, kdy se potkali. Kdy si jím nebyla vůbec jistá. Teď ta nervozita v hlase měla ale jiný důvod. Měla neskutečný strach že se snad ptá na něco, co by neměla. „Všechno,“ Špitla a zachumlala se ještě víc pod křídlo.

Valencia si uraženě odfrkla. „Jen počkej, já ti to vrátím!” Pohrozila mu a stále opatrně, přesto už jistěji kolem něj pomalými ale vypočítanými krůčky kroužila. Každý její krok byl ve stejném, udržovaném rytmu a popravdě to vypadalo i dost zajímavě, elegantně, jestli chcete. Na malý okamžik se přiblížila a ocáskem po něm hravě hrábla. Na obličeji se jí mísilo cosi mezi úšklebkem a úsměvem. Po téhle odvážné akci zase uskočila pro jistotu kousek bokem. „Had?” Přemítala jak by na to měla asi reagovat a zaskočeně po něm opakovala. „To bys mi mohl závidět, co?” Uchechtla se. Očividně byla na své drobné bezvýznamné rýpnutí do vlčka pyšná, i když k tomu asi neměla zrovna důvod. Prostě mu potřebovala ukázat, že není radno vlčici rušit při odpočinku, jinak to může dopadnout špatně. „Valencia,” Pochlubila se hrdě a mrskla ocasem o zem. Sice stále mluvila tiše, ale už z ní sršila větší sebejistota, přece jen, vlček nevypadal až tak děsivě, byl možná dokonce mladší a navíc ona přece měla svého milého tatínka Rufuse, kterej by jí určitě přišel zachránit zadek, kdyby něco. „Plamének, to kvůli tomu požáru co ti srší z uší?” Pousmála se. Někde vzadu v hlavě byla stále ta nervozita, ale momentálně se soustředila na to, jak nejlíp by to mohla tomu žháři vrátit. Stále si ho zaujatě prohlížela. Nakonec byla asi ráda že na ni vybafnul on, a né některý ze starších členů smečky. To by asi tak klidná nebyla. Jakože asi určitě ne. Pořád stála opodál, v bezpečné vzdálenosti.

Valencia pohodila hlavou a odfrkla. "Divíš se mi? Když tu na mě takhle jen tak vybafneš?" Postěžovala si vlčka tiše. Valencia se stále snažila uklidnit, i když její srdce bilo jako o závod. Párkrát ještě zastříhala ušima a teď už klidněji promluvila. "Přivedl mě Rufus... S alfou by mělo být vše vyřízené." Vysvětlila v rychlosti a nakonec si dovolila udělat pár nesmělých kroků blíž. Snad aby jí předvedla její sice možná falešné - ale seběvědomí. Nelíbilo se jí jakou radost jí působilo to jak jí zaskočila. "Valencia," Vypískla věcně. Valencia se snažila působit co nejvíce upřímně a otevřeně, doufajíc, že tím získá alespoň trochu klidu, pokud ne přímo porozumění. Saffron se zdála být v klidněji, což Valencia považovala za dobré znamení. Doufala, že to povede k dalším krokům, které by jí umožnily najít své místo a vyřešit situaci s co nejmenšími problémy.

Val hlasitě vypískla. "Sakra!" Zafuněla a než to vůbec dořekla, hbitě po vlčkovi skočila, jakoby zapomněla na všechny obavy co jí doposud tížíly. Tohle ji pořádně vylekalo. Skočila po něm spíš z reflexu, než z nějakého agresivního podmětu. Ihned co se ale vzpamatovala, a zároveň zaregistrovala ohnivé křídla, ouška a i ocásek, rychle se od něj odmrštila dál a čumák si jen tak tak zachránila divokým kotoulem vzad. Ihned se postavila na všechny čtyři, jeho směrem, ocásek si přišoupla jemně k sobě. Zastříhala ušima a nechápavě naklonila hlavu. "Co to děláš?" Sykla, ale přesto si udržela svůj typický tichý hlásek. Lehce se na něj zašklebila.

Val sebou silně cukla. Vlčice si nevšimla, vytrhla jí totiž z jejího snění. Teda Valencia aspoň doufala, že to bylo tím a ne že jejího reflexy prostě selhaly. V mžiku vstala a udělala pár opatrných kroků vzad. "Z-zdravím" Tiše pronesla a nervozně párkrát přešlápla. Ten úsměv který se jí ještě před chvílí rozléval po tváři velmi rychle zmizel. Ocas si přitiskla k tělu, zvedla hlavu a pokusila se postavit o něco statněji. Také nespokojeně tiskla ouška k hlavě. Valencia cítila, jak se jí zrychluje dech. "To ne...To bude nedorozumění." Špitla sotva slyšitelně, čemuž nepomáhal ani podzimní vítr, který se proháněl otevřenou plání.

Valencia pomalu vklouzla do nory, její tělo se téměř dotýkalo země, když se opatrně plížila tmavým prostorem. Uvnitř byla cítit vlhkost a chlad, vzduch byl těžký a nasycený vůněmi, které venku nenajdete. Každý její pohyb byl pomalý a promyšlený. Chvílemi zůstávala nehybně ležet, naslouchala a snažila se rozpoznat každý zvuk v této stísněné tmě. Bylo až komické, jak tam chvilkami ležela. Postupovala dál a dál, nos těsně u země, vnímala staré pachy zvířat, která tudy kdysi procházela. Některé vůně byly slabé a vybledlé, ale jiné byly čerstvější, jako by tu někdo byl nedávno. Vali napínala uši a cítila, jak se jí tělem šíří směsice vzrušení a ostražitosti. Myšlenky na novou smečku a její obavy zůstaly venku, teď byla plně soustředěná na toto malé dobrodružství. Zůstala stát a chvíli jen naslouchala. Po chvíli opatrně sklonila hlavu a otřela si čumák o vlhkou zem. Znova si lehla, teď už pohodlněji a užívala si jen tichou chvilku odpočinku. Uši se jí avšak stále tyčily do vzduchu.

Neustále měla uši nastražené, každý nový zvuk ji donutil zpozornět. Přestože chtěla poznat nová místa, pocit nervozity ji neopouštěl. Zvláštní pachy a stopy ostatních vlků jí připomínaly, že je tu cizinkou. Zatím se jen dívala, tiše a nenápadně, připravená se kdykoli stáhnout, kdyby se cítila ohrožená. Valencia se zhluboka nadechla, naplňovala se vůní planiny. Pachy zajíců byly intenzivní a naléhavě volaly její zvídavou stránku. Ještě jednou se rozhlédla kolem sebe. Postupně se pomalinku vydala do středu planiny. nedaleko se posadila a tlapkou několikrát drápla po trávě a některých broučcích v ní. Na tváři se jí objevil letmý úsměv. Mlčky tak seděla a zasněně koukala okolo, po planině.