Príspevky užívateľa

Ples už začínal. Les, který ještě před chvílí vypadal jako tiché útočiště, se nyní proměnil v živé a pulsující místo. Všude kolem Valencie se to hemžilo vlky. Většina se bavila v hloučcích a šepot jejich hlasů splýval se zvuky lesa. Celá scéna vypadala jako z pohádky. Valencia stála uprostřed tohoto všeho, lehce zmatená tímto zvláštním světem, který se kolem ní rozvinul. Byla obklopena vlky z Nihilu, jejichž lesklé kožichy a ušlechtilé držení těla působily tak odlišně od toho, co znala. Každý z nich měl svůj jedinečný výraz, ale všichni společně tvořili obraz elegance a důstojnosti. Vnímala jejich pohledy, někteří se na ni dívali zvědavě, jiní možná s lehkým odstupem, ale nikdo k ní zatím nepřistoupil. Byla tu cizinkou, nová tvář, ale i přesto cítila, jak je vtažena do této slavnosti jako součást něčeho většího. Stála tam, v srdci plesu, a na chvíli měla pocit, že se čas zastavil. Listy stromů nad její hlavou šuměly v lehkém vánku a všechno kolem ní působilo snovým dojmem. Zhluboka se nadechla a usmála se, přičemž bedlivě naslouchala vedoucím plesu. Po výzvě světlé vlčice, cupitala urychleně davem a nervozně při každém kroku vrtěla ocáskem. "Zdravím," zběžně šeptla k vlčici a následovala ji po jejím boku, ať se měla v plánu vydat kamkoliv.

Valencia kráčela po úzké stezce, která se stáčela mezi hustými stromy a vedla do zeleného lesa, nedaleko hranic Nihilu. Les byl na pohled klidný, ale něco ve vzduchu působilo slavnostně. Její tlapy tiše dopadaly na měkkou půdu, pokrytou spadaným listím a jehličím, které v unaveném slunečním světle házelo jemné, zeleno-zlaté odlesky. Byla tu sama, ale nepociťovala osamělost. Vše kolem ní vonělo čerstvým deštěm a lesními květy, jako by ji příroda vítala do své náruče. Když přišla blíž k srdci lesa, začala si všímat jemných náznaků, že se tady něco chystá. Bylo zřejmé, že se připravují na bedlivě očekávaný ples. Na chvíli se ještě dostatečně daleko tak, aby ji nikdo nezahlédl zastavila. Sklopila hlavu a nejistě si prohlížela větvičky pod jejíma nohama. Teď přemýšlela, proč se na tuhle pitomou zásluhu vlastně přihlásila. Měla z toho radost, ovšem, ale hluboko v její šišaté kebuli se jí zase točily miliardy úzkostlivých otázek. Bude tu taková spousta vlků...Možná by neměla? Možná to není dobrý nápad? Jemně sebou cukla čímž se prakticky probrala z tohoto tranzu a vydobila na svém obličeji křečovitý úsměv. Ťapkala blíž ke středu dění. Už y ní tyhle myšlenky zase trochu opadly, když uviděla vlky, kteří pravděpodobně ples chystají. Zaujatě je sledovala, mezitím co se přibližovala ještě blíž. Posadila se nedaleko jámy, kterou kopala světlá vlčice a trochu naklonila hlavu na stranu. Vlastně teď ani netušila, zda by se měla někomu přihlásit, nebo zde jen jednoduše počkat. Poznají ji vůbec?

Valencia šla vedle Zathriana a pozorně ho poslouchala, zatímco pomalu procházeli známou, ale z části nehostinnou krajinou. Cítila, že přichází zima, i když pastvina ještě nesla stopu jara. Chlad pronikal do vzduchu a ve skrytu duše vnímala, že se něco mění nejen ve smečce, ale i v alfovi. Když promluvil o Feierovi a svém otci, pochopila, že na jeho bedrech leží těžší břemeno, než si doteď myslela. „To, co říkáš, dává smysl. Otcův odkaz, svěřená odpovědnost…Vidím, že máš jasnou představu o tom, kam chceš svorku vést." Usmála se, protože cítila jeho sílu a chuť změnit vše k lepšímu, i když to, jakým způsobem to chtěl udělat, ji lehce zneklidňovalo. „Jak daleko bys chtěl zajít? Co se změn týče?“ zeptala se zvídavě, aby lépe pochopila jeho myšlenky. Z jeho slov cítila touhu po moci a silnějším postavení, ale taky něco temnějšího, něco, co se v Zathrianově mysli možná skrývalo hlouběji. Zastavila se na chvíli, podívala se na něho a pak se krátce zamyslela nad otázkou ohledně hierarchie smečky. „Nevím, jak vysoko bych se chtěla dostat. Vždy jsem chtěla být především užitečná, cítit, že moje schopnosti pomáhají ostatním. Jestli to znamená, že bych se měla posunout výš... Tak proč ne? Ale ambice být na vrcholu? Nevím.“ Mluvila upřímně, necítila potřebu přehánět nebo skrývat svoje názory. „Teď se hlavně chci zdokonalit v tom, co dělám,“ dodala zamyšleně. Sklonila hlavu a chvilku jen tiše cupkala po jeho boku, zatímco dumala nad tím, jaká bude její budoucnost v této smečce. Obavy se setkání s nihilskou léčitelkou už z ní takřka opadly. Jeho zmínka o Rufusovi ji na okamžik vytrhla z myšlenek. Valencia došla k tomu, že Rufusův problém není jen otázkou úkolů, ale také vztahů. „Možná bychom s ním měli mluvit víc. Zjistit, co se v něm děje, než mu dáme větší zodpovědnost. Jinak by se mohl stát nebezpečným jak sobě, tak ostatním.“
Nahlédla do Zathrianova výrazu, ale neřekla už nic dalšího. Věděla, že jsou blízko hranic Nihilu a měla pocit, že jejich přítomnost bude vnímat i panovník.

--> Smaragdové údolí

Valencia šla vedle Zathriana, tiše vstřebávající všechno, co jí řekl. Spojenectví s Nihilem pro ni bylo nové, stejně jako pocit, že byla takto zapojena do něčeho důležitého. Když se zeptal, jestli umí udržet tajemství, bez váhání přikývla. Byla zvědavá, a možná si chtěla získat i trochu přízně u jejich alfy. „Samozřejmě, že ano,“ odpověděla, i když v sobě cítila mírnou nervozitu. Nejen kvůli samotnému tajemství, ale také kvůli tomu, co ji čekalo. Už tak nějak počítala s tím, že to nebyl jen výcvik, ale zároveň jakási zkouška. Zathrianova zmínka o častějších návštěvách nihilské léčitelky jí poskytla novou perspektivu. Na jednu stranu byla ráda, že bude mít možnost se učit, na druhou stranu v ní dřímala jistá nejistota. Každopádně se začínala v celku těšit. Věděla, že čím více vlků zná, tím jednodušší snad bude její budoucnost. Aspoň tak jim to otec kdysi říkával. „To zní rozumně,“ řekla nakonec, zamyšleně. Její tón byl klidný, ale odhodlaný. Možná si ještě úplně nevěřila, ale chtěla se zlepšovat. Prahla po úspěchu a uznání, ačkoliv to by nikomu nepřiznala. „Zathriane,“ oslovila ho po chvíli ticha, „Jak jses vlastně cítíl, když ti řekli že se staneš alfou?" Uvědomila si, že o něm vlastně ví hodně málo, a přitom vedl celou smečku. Vzhlížela k němu, ale stejně ji zajímalo, jestli si někdy taky nebyl jistý tím, co dělá. Švihla ocasem, podívala se na vzdálený obzor a pak pokračovala. „Rufus mi dělá poslední dobou trochu starosti... a zdál se poněkud rozpačitý, ohledně odchodu Feiera." Špitla. Skoro se jí to ani nechtělo vyslovovat nahlas, a ani si to přiznávat. Pokračovala po jeho boku, teď už svižněji, na jejich cestě.

Valencia pozorovala Rufuse mlčky, její oči plné jemného porozumění. Věděla, že se snaží skrýt své pocity, ale ona to dokázala vycítit. Cítila tu bolest, která se v něm hromadila, a přestože se snažil, nešlo ji jednoduše potlačit. Věděla, že jí lásku opětuje, ale také chápala, že to, co ho uvnitř trápí, se nedá zahojit pouhými slovy. Měla ho ráda, vážila si ho, a chtěla mu nějakým způsobem pomoci, i když věděla, že to nebude snadné. „Já tebe také, jsem tady, neboj,“ pronesla tiše, její hlas zněl jemně, ale pevně. Přiblížila se k němu a lehce se dotkla jeho srsti, jako by chtěla ukázat, že ho neopustí, ani když to nebude snadné. Když zmínil Feierův odchod a otázal se na Zathriana, Valencia si vzpomněla na tu událost, byť spíše útržkovitě. Byla tehdy ještě vcelku vyjukaná z jejího příchodu do smečky, a vlastně všeho. „Ne, nebyla jsem tam, nejspíš mi to uniklo,“ přiznala tiše, „ale pamatuju si, jak se o tom mluvilo. A taky vím, že to bylo pro smečku těžké.“ Zhluboka se nadechla a podívala se na něj s upřímným výrazem. „Zathriana neznám, ale každý musí někdy začít. A myslím, že i když teď o něm nevíme všechno, zaslouží si šanci.“ Vali se na chvíli odmlčela, přemýšlela o tom, co dál říct. Chtěla Rufuse povzbudit, ale nechat mu prostor. „Myslím, že každý vůdce se učí nejlíp za chodu, ne? Možná Zath udělá chyby, ale všichni děláme chyby. Podstatné je, jestli se z nich poučí a jestli zůstane věrný smečce.“ Pousmála se, snažila se dodat situaci trochu naděje. „A kdyby ne... my všichni jsme tu, abychom ho podpořili, nebo abychom se o sebe postarali, když bude potřeba. Máme přece jeden druhého.“ Když si všimla jeho úsměvu, který nevyvolával opravdovou radost, trochu se na moment zašklebila. Byla teď taky poněkud nešťastná. Chtěla tatínka trochu uklidnit, nebo aspoň odpoutat od těchto myšlenek. Zvedla hlavu a podívala se na něj vážně, ale s něžným úsměvem. „Spolu to zvládneme.“

Valencia naslouchala vlku, a i když její překvapení z toho, že ji bude učit vlčice z Nihilu, ještě úplně neodeznělo, snažila se tomu porozumět. Alfa měl pravdu. Pokud chce být léčitelkou, musí se neustále učit a zlepšovat. Nebylo důležité, odkud budou její učitelé pocházet, hlavní bylo, co se od nich naučí. „Workshop s jinými léčiteli… to zní skvěle,“ řekla nakonec s odhodláním v hlase. Myšlenka, že by se mohla setkávat s dalšími vlky, kteří mají stejný cíl, ji naplnila zvědavostí. „Ráda se setkám s každým, kdo by byl ochotný mě něčemu přiučit.“ Když alfa zmínil její ztrátu, přikývla, ale nechtěla se k tomu už vracet. Příběh o jejích rodičích byl smutný, ale byl to příběh, který už dobře znala. Teď ji spíše zajímalo, co se dozví o něm. Alfa na ni působil silně, někdo, kdo má vše pod kontrolou, ale když začal mluvit o své rodině, pochopila, že i on nejspíš prošel ztrátami. „Děkuju,“ řekla tiše, když jí vyjádřil soucit. A pak se zaposlouchala do jeho příběhu. Bylo zvláštní, jak podobné osudy měli. I když vyrůstal v jiné situaci, oba ztratili rodinu a byli nuceni najít svou cestu sami. „To muselo být těžké,“ řekla po chvíli, když domluvil. Očima klouzala po cestě, zatímco mluvila, přemýšlejíc o tom, jak silní někteří vlci musejí být, aby unesli tíhu všech těch ztrát. I ona cítila, že ji něco z toho čeká, ale zatím se snažila myslet jen na svou budoucnost léčitelky. „Chci být léčitelkou i proto,“ pokračovala po chvíli. „Protože když pomůžu ostatním, cítím, že nejsem sama. A myslím, že i vlci, kteří se o druhé starají, nejsou tak osamělí.“ Zvedla hlavu a podívala se na něj. „Tohle jsi určitě taky poznal, ne?“ Zdálo se, že se dostala do celkem sdílné nálady, protože si s daným vlkem vykládala víc, než to od ní bylo obvyklé. Nebo tam prostě jen nechtěla pochodovat v takovém nepříjemném tichu, a tak se rozhodla to vzít do vlastních tlapek. Pak si zhluboka oddechla, jako by vyjádření svých myšlenek odlehčilo její duši. „A děkuju, že mi dáváš tuhle šanci.“
>>> Jarní pastvina

Valencia zůstala na chvíli zaražená. Alfa ji sice pochválil za to, že si vybrala dráhu léčitelky, ale jeho návrh ji překvapil. Vlčice mimo smečku? Zopakovala si v duchu. Nečekala, že by se musela učit od někoho, kdo není součástí jejich skupiny. Sotva ji Ruf přesvědčil, aby sem přišla s ním a myšlenka na to, že se vydá za někým z cizí smečky, v ní vyvolávala smíšené pocity. „No...“ začala nejistě. Pokud má opravdu být léčitelkou, asi si nemůže moc vybírat. Musí zatnout zuby. „Dobře. Pokud to bude nutné, souhlasím,“ odpověděla nakonec a pokusila se o statečný úsměv. Bylo jí jasné, že situace ve smečce není ideální, když zmínil, že jejich jediný léčitel se necítí moc dobře. Cítila zodpovědnost a věděla, že pokud se má něco naučit, musí využít každou příležitost, i kdyby to znamenalo právě setkání s vlčicí z Nihilu. Přesto jí to vrtalo hlavou. Jaká asi bude? Bude k ní přátelská, nebo bude muset zápasit o její důvěru? Jak se vydali na cestu, alfa ji pobídl, aby mu něco řekla o sobě. Valencia se na chvíli zamyslela. „No... vlastně toho moc není,“ začala nejistě. „Narodila jsem se v malé, spíš rodinné smečce, ale než jsem se pořádně rozkoukala, ztratila jsem rodiče. A náš domov se taky v podstatě rozpadl. Pak mě našel Rufus, přivedl mě sem,“ dodala s lehkým úsměvem. No o své minulosti se víc rozpovídávat očividně nehodlala „Jsem za to moc vděčná. Bez něj bych to asi nezvládla.“ Při chůzi se jí trochu ulevilo, když mluvila o své minulosti. Věděla, že cesta bude dlouhá, ale i když se bála, byla odhodlaná, odhodlaná to zvládnout, a zase se brzo vrátit, a pomoci ostatním. „A co vy?“ zeptala se nakonec zvědavě a mrkla po něm. „Jaký je váš příběh? Pokud se teda vůbec můžu ptát“

Valencia na chvíli ztuhla, když alfa zmínil ceremoniál. Už delší dobu věděla, že ten okamžik přijde, ale když teď stál před ní a skutečně se na to ptal, uvědomila si vážnost celé situace. Nadechla se, snažila se zachovat klid, ale srdce jí bušilo. Odpověď už v sobě nosila nějakou dobu, ale teď, když ji měla vyslovit nahlas, měla pocit, jako by se každé slovo stávalo o to těžším.
„Ano,“ začala tiše, „Rufus i Cyrano mě hodně naučili... o smečce, i o tom, co bych mohla dělat." Zaváhala na okamžik, protože si nebyla jistá, jak alfa zareaguje. „Chci se stát léčitelkou,“ řekla nakonec a vzhlédla k němu s nadějí v očích. Být léčitelkou jí dávalo smysl. Cítila v sobě nutkání pomáhat ostatním, ulevovat jim od bolesti, léčit rány, a pečovat o blaho smečky. Už jako vlče ji fascinovaly bylinky a jakým způsobem dokázaly ovlivňovat zdraví vlků. A právě její maminka, taktéž léčitelkou byla, což pro ni bylo důležité. Třeba i když není s ní, takhle se jí víc přiblíží. „Vím, že nejsem nejsilnější nebo nejrychlejší,“ přiznala a vzdechla , „ale léčitelka... to je něco, co bych mohla být. Chci pomoct smečce tím nejlepším způsobem, jakým můžu.“

Valencia se pousmála, když slyšela Pstroužkův zmatený tón. „No jo, kořeny,“ zopakovala po něm a podívala se dolů, aby si prohlédla spleť kořenů pod tlapkami. Pak se zase zahleděla před sebe, pohled cestičkou lesem se jí očividně zamlouval. Připomínal jí její toulky lesem mimo smečku, a to v ní cosi probouzelo, jakoby teď měla víc energie a vášně do čehokoliv co si jen zamane. Poslouchala, jak se Pstroužek zamýšlí nad tím, jestli je nemehlo. Přimhouřila oči a nespokojeně zakroutila hlavou. „Každej je trochu nemehlo, když je ještě takhle mladej,“ řekla mu povzbuzujícím tónem. „Ale z toho vyrosteš. Vždycky to tak je.“ Byla si jistá, že se vlček ještě vyvine a zlepší ve všem, co se teď zdálo složité. Když se pak zeptal, jestli les bude vždycky živý, zarazila se a podívala se kolem. „Já myslím, že jo. Les je vždycky živý, jako teda psychicky, duševně, když ho někdo vnímá,“ odpověděla po chvilce přemýšlení. „Vzhledově teda nevím, možná? Pokud ti třeba zasněženej les přijde živej?“ dodala, trochu tajemně a s úsměvem na rtech. Věděla, že v tom, co říká, je nějaká hlubší význam, i když ho sama nedokázala úplně přesně vysvětlit. Pak ji rozesmál jeho nadšený výkřik. „Jo, to by bylo super! Třeba by tě táta naučil ještě víc bylinek,“ přidala se do jeho nadšení. „A pak bychom je mohli sbírat spolu.“ navrhla, šťastná, že si našla takového parťáka.

Val sledovala tatínka se znepokojením, když jeho veselý tón opadl a místo úsměvu nastoupila vážnost. Jeho slova se jí zarývala hluboko pod kůži. Vnímala každé z nich, a ačkoliv možná neznala všechny detaily, cítila tíhu, kterou si nesl. Když viděla, jak sklání hlavu a jak ho pronásledují ty vzpomínky, svíralo se jí srdce. Trochu se jí nedobrovolně zkřivila tvář. „Já... vím, vidím to,“ špitla tiše. Trochu víc se k němu namáčkla, jestli to snad ještě víc jde, a ocáskem ho jemnými švihy hladila po zádech. „To, že někoho ztratíš, je hrozně těžký, ale...“ zhluboka se nadechla, jak se snažila najít ta správná slova, jakoby v tom teď sama taky plavala- tedy líp, topila se. „ale máš mě. Já ti nikam neodejdu... slibuju!“ zapískala, její tón se malinko rozjařil. V očičkách jí létaly jiskřičky, ale sem tam když na ní zasvítili paprsky unaveného sluníčka, ze správného úhlu, její oči se blýskaly vlhkostí, která pomalinku rostla a pak zase klesala. Valencia věděla, že její slova možná nevyléčí jeho bolest, ale doufala, že mu aspoň trochu ulehčí. „Já ti pomůžu, já tu budu,“ dodala jemně, zatímco se mu zadívala do očí. Chtěla, aby věděl, že i když je mladá, je tu pro něj. Byla to pro ni důležitá chvíle. „Proč vůbec odešel? Ten předešlý alfa? A viděl jsi už toho nového? Možná bude fajn! Notak,“ Val se ušklíbla, snad aby rozpustila ten obláček depresivní nálady co se nad nimi momentálně vznášel, a hravě po něm chňapla packou.

Valencia zvedla hlavu, když zaslechla hlas. Byl to jeden z těch, kteří ji zaujali svým klidem a jistotou. Přesto mu ale tak nějak nemohla odpustit že ji vytrhl z tohohle krásného momentu. „Ahoj,“ Odpověděla mu, s náznakem ostražitosti. Koloběh se zrovna rozběhl. Bude muset zase vyprávět o svém příběhu, nebo o něm dotyčný už byl obeznámen? Netušila jak rychle se tu šíří takové novinky, a jestli vůbec. Stočila si ocásek blíž k sobě a chvilku si vlka ještě prohlížela.
„Jo, je krásně, hlavně tady nahoře,“ kývla hlavou k vlku, její pohled se opět vrátil k obloze. „Myslím, že by mohlo být ještě nějakou dobu teplo, snad...“ V její řeči byla určitá lhostejnost, ale zároveň i jakýsi klid, který čerpala z přírody. Nemyslela teď na těžké věci, snažila se jen užívat si přítomný okamžik. I přesto že tu s ní teď seděl vlk, o kterém vůbec nic nevěděla. Až tolik ji to nejspíš netrápilo. Ten výhled to kompenzoval. Vlastně i ocenila jeho zájem, i když si nebyla jistá, co by mu měla říct.

Valencia si všimla, že Rufovi není úplně dobře. I když se usmíval, v jeho očích bylo jasné, že se skrývá něco víc. To ji znepokojovalo, ale nechtěla se zase vyptávat. Nechtěla se ptát na nevhodné otázky. Nechtěla, aby to skončilo jako minule. Místo toho se tedy rozhodla soustředit na krásu okolní krajiny. Bylo to tu nádherné, to se nedalo popřít. Zachumlala se pod jeho křídlem, a namáčkla se na jeho bok. Měl o dost huňatější kožíšek než ona sama, byl teplý, a moc příjemný. "Je všechno v pořádku?" Špitla tiše, s co největší opatrností. Sice nechtěla, ale něco ji k tomu prostě nutilo. Drásalo ji to. Ta zvědavost, a zároveň touha svému drahému pomoct. Těžko ale pomoci tomu, který nikomu nic neprozradí. Mlčky se kochala krajinou, a občas mu čumáčkem zajela pod trsy srsti.

Valencia seděla na kraji drobné mýtinky, poslední sluneční paprsky jí hladily srst a ona si užívala klidného okamžiku. V hlavě se jí honily myšlenky na všechny nové vlky, které potkala, a jak těžké bylo najít si místo v této smečce. To teď ale nebylo důležité. Teď se soustředila na překrásnou oblohu která se nad ní rozplývala. Mrskala ocáskem, a tiše sledovala jak se po ní mráčky pohupují. Jako na rozbouřené mořské hladině. Trochu jí to připomínalo její chvilky venku. Před tím než potkala svého nového tatínka, a před tím, než se pro ni všechno změnilo. Bylo poněkud příjemné na chvíli vypadnout. Chvíli nemuset nic vysvětlovat, kým je, proč voní jinak, a jak se vlastně dostala sem, nebo vůbec na ostrovy. Dlouho to ale netrvalo. Brzo jí do čumáčku praštil teď už víceméně známý pach. Tedy pach její nové smečky. Párkrát se ohlédla, a zkontrolovala dění okolo, ale po myšlence na Rufuse, ji to vcelku přešlo. Veděla, že se jí tady nemůže nic stát. A tak se opět zahleděla do krajiny, která se rozlévala okolo ní.

Valencii překvapilo, jak rychle se jeho výraz změnil. Chtěla se zeptat, jestli je v pořádku, ale uvnitř cítila, že na to teď nebyla vhodná chvíle. Pomalu kráčeli dál, a zatímco sledovala jeho krok, vnímala, jak hluboce na něj doléhají všechny ty ztráty. Mlčela, nechtěla ho tlačit k tomu, aby se otevřel, ale cítila potřebu něco říct, aby věděl, že na to není sám. „Ikke tady pořád je, ne?“ pronesla tiše, doufajíc, že ho jí tatínek prozradí více. Trochu rozpačitě si ho chvíli prohlížela. Pak se však zase na chvíli rozhlédla, a jakoby se snažila všechny vlastní obavy hodit z těch hor, na kterých právě stáli. „Je všechno v pořádku?“ Opatrně se na něj zahleděla a trochu se mu přiblížila. Postupně si zalezla pod jeho křídlo, jak si na to už zvykla.

Valencia se zhluboka nadechla horského vzduchu, který byl chladný a ostrý, ale zároveň svěží a uklidňující. Na okamžik zastavila a rozhlédla se kolem. Byly to její první kroky v horách a fascinovalo ji, jak mohutné a klidné zároveň mohou být. Kamenné stěny obepínaly úzké stezky a výhledy dolů byly tak strmé, že jí z toho občas přeběhl mráz po zádech. Sice to nedávala najevo, ale v tomhle prostředí se cítila maličko nervózní. Když se ale podívala na Rufuse, který šel před ní, jeho přítomnost ji uklidňovala. Na jeho starostlivou otázku zavrtěla hlavou a usmála se. "Ne, ne, je to v pořádku," odpověděla rychle, i když ji chladné poryvy větru trochu šimraly na zádech. Nechtěla ho znepokojovat ani zdržovat. Bylo jí jasné, že měl tendenci ji chránit více, než bylo nutné, a i když jí to bylo příjemné, nechtěla vypadat slabě. I když bylo jasné, že byla. Její srst nebyla tak huňatá, a tak jí moc tepla neposkytovala. Cítila se bezpečně v jeho přítomnosti, ale zároveň v ní rostla touha dokázat, že zvládne i náročnější výzvy. Přidala do kroku, aby se dostala blíž k němu, a nakonec se na okamžik zastavila vedle něj, když se mu zadívala do očí. „Víš, že nemusíš vždycky myslet jen na mě,“ řekla s lehkým škádlením v hlase. Poté se o však láskyplně otřela o jeho bok, snad jako nějaké ujištění.