Príspevky užívateľa

Tiše ťapkala lesy, nasávajíc všemožné nové pachy. Popravdě, a bylo to na ní i dost vidět, se cítila poměrně nesvá. Bylo to poprvé co se takhle toulala územím bez Rufuse. Párkrát zastříhala oušky, a udělala pár kroků, než si všimla siluety vlka. Na chvilinku zaváhala a zastavila se. Hlavou jí létalo mnoho myšlenek. Ale přeci je na území smečky! Kdyby snad sám její rádoby tatínek neuznal, že je to v pořádku, přece by jí sem vůbec nevodil. Vztyčila hlavu, olízla si čumáček a trochu se 'posbírala'. Zase dala do kroku a blížila se k teď už viditelně šedobílému vlku. Za chvíli stála nedaleko od něj, ale stále si udržovala odstup. "Ahoj?" Pronesla tiše, tázavým hlasem. Mlčky se posadila a vlčka si projela očima od hlavy k patě.

Valencia s úsměvem přykývla. "Děkuji." Po jeho gestu svolila, a sama se k němu ještě trošku přitiskla. Schoulila se pod jedno z jeho křídel, lehla si a zasněně si je prohlížela. "Jaké to je... létat?" Špitla tiše. "Je to... strašidelné? Nebo... osvobozující?" dodala rychle, jako by se bála, že svou otázkou překročila nějakou neviditelnou hranici. Jakmile otázku vyslovila, na okamžik se zarazila. Nebyla jistá, jestli by vůbec měla takové otázky klást. Možná to bylo příliš osobní nebo hloupé. Vždy ho sledovala s obdivem, když protahoval svá mohutná křídla nebo je jen tak na okamžik roztáhl, když se protahoval. „Ty…“ začala nejistě a na chvíli zaváhala. Pak se zhluboka nadechla a pokračovala. „Ty jsi byl taky někdy sám, že?“ Její hlas byl téměř neslyšný, jako by se bála, že pokud bude příliš hlasitý, zničí ten křehký okamžik mezi nimi. Její oči teď zkoumaly každý rys jeho tváře, hledajíc v ní odpověď ještě před tím, než by ji mohl vyslovit. Čekala, ale v hlavě se jí honily další otázky. Jaký vlastně byl Rufus, než se potkali? Měl někdy pocit, že někam nepatří, tak jako ona? Možná si nebyli tolik podobní, možná ano, ale chtěla znát jeho příběh. Ne proto, aby si ho idealizovala, ale proto, že věřila, že by jí mohl dát odpovědi na otázky, které si sama kladla.

Valencia ťapkala opodál, stále letmo sledujíc Rufuse, který se usadil pod stromem. Fascinovaně vše sledovala. Pro ni bylo všechno nové. Hlavně ten pocit, že má po boku někoho, kdo o ni opravdu stojí. Bylo zvláštní mít najednou někoho, kdo byl ochoten se o ni starat, a ona ještě stále hledala způsob, jak se s tím vyrovnat. Když na ni zafoukal chladný podzimní vítr, zatřásla se a přitáhla si ocas blíže k tělu. Rufus sice nebyl její skutečný otec, ale začínala si uvědomovat, že jí nabízí něco mnohem cennějšího, pocit, že má rodinu, ať už ta slova znamenala cokoli. Valencia otočila hlavu a svižným krokem přiběhla k Rufovi. Posadila se vedle něj, dost blízko, ale zárověň pořád tak aby mu ponechala jeho osobní prostor. Olízla si čumák, střihla oušky a mlčky ho sledovala. Stále si nebyla úplně jistá, jestli je tohle všechno správně, ale jeho přítomnost ji jistým způsobem uklidňovala. Když se k němu takhle přiblížila, neřekla nic. Byla to její forma poděkování a ujištění. Nemusela mluvit, aby mu dala najevo, že i ona je šťastná, že ho má.

Valencia zůstala chvíli stát na místě, jakoby zvažovala každý jeho krok a přemýšlela, co její rozhodnutí přinese. Bylo na ní vidět, jak se snaží potlačit vnitřní obavy. Její oči těkaly mezi Rufusem a okolím, jako by hledala nějaký únikový plán, kdyby se věci vyvíjely jinak, než si představovala. Pomalu si přejela jazykem po čumáku, reflexivní gesto, které prozrazovalo její nervozitu. Přesto však nakonec Rufusovo pobídnutí následovala. Její pohyby byly pomalé a opatrné. Její uši se neustále otáčely, zachycovaly všechny zvuky kolem.

Valencia si Rufuse zkoumavě prohlížela, jak se ocásek s nadšením rozkmital, a jeho oči se rozzářily jako dvě jasné hvězdy. Také opatrně vrtěla ocáskem. Při Rufusově otázce o lovu jí oči na okamžik ztvrdly. Vzpomínky na neúspěšné pokusy ulovit i ty nejmenší tvory ji přemohly jako studený závan větru. Lov byl něco, co se ještě pořád učila, ale na každém kroku jí selhání připomínalo, jak moc je ještě zranitelná. Přikývla, ale jen nepatrně, skoro jako by se bála přiznat pravdu. Její pohled se vrátil k Rufusovi. Jeho radost byla nakažlivá, a přestože se snažila udržet svůj obvyklý obranný výraz, koutky tlamy jí cukly v pokusu o úsměv. Nakrčila čumák a naklonila hlavu na stranu, jak přemýšlela o tom, co Rufus řekl. Myšlenka na smečku, na to, že by měla zázemí a ochranu, ji zasáhla přímo do srdce. Její pohled změkl, když si představila, jaké by to mohlo být. Valencia si nervózně olízla čumák a její oči se na Rufusovi zastavily, plné otázek a naděje, kterou se snažila skrývat. Pomalu přikývla, ale ten souhlas nebyl jen formální. Bylo to malé, opatrné přijetí Rufusovy nabídky, gestem malého vlka, který se snaží odvážit vykročit vpřed, i když ho táhnou zpátky všechny strachy a nejistoty. Její výraz byl teď měkčí, více otevřený, i když stále chráněný. "Asi bych to mohla zkusit," špitla nakonec.

Valencia sklonila hlavu, jako by ji tíha myšlenek táhla k zemi. Její oči se upřely do vody, ve které se odrážela její rozrušená tvář. Hrála si s tlapkou na břehu, hrabala do měkké země, jako by se snažila vykopat odpověď, kterou tak dlouho hledala. Rufusova slova o bezpečí a domově jí rezonovala v mysli a probouzela vzpomínky, které se snažila potlačit. Bylo zvláštní, jak moc ji zasáhla nabídka někoho, koho sotva znala. Ale zároveň to bylo přesně to, co celou dobu potřebovala slyšet.
Povzdechla si a vzhlédla k němu, její oči plné neurčitosti a obav. Připadala si jako někdo, kdo stojí na okraji propasti a rozhoduje se, jestli skočí. Když si uvědomila, že Rufus čeká na její odpověď, nervózně si olízla čumáček a její pohled se znovu stočil k zemi. Byla viditelně rozpolcená mezi touhou po bezpečí a strachem ze zklamání. "Je mi skoro rok, bez pár měsíců," odpověděla tiše a přitom se snažila nevypadat zranitelně. Zhluboka se nadechla, když uslyšela jeho nabídku. Těšilo ji to, ale zárověň k ní připlouvala silná vlna neklidu. Co když to nevyjde? Měla by mu vůbec věřit? Znovu koukla vzhůru, směrem k Rufusovi. Pohled na něj ji trochu uklidnil. Nevypadal nijak děsivě, tvářil se mile a zárověn ji něco podvědomě lákalo, aby o něm zjistila víc. "Domů..?" Zopakovala rozpačitě. Nebyla si tím slovem úplně jistá. Domov? Nebo smečka? Nebo co přesně je vlastně ten jeho domov? Pomalinku vstala a popošla pár opatrnými krůčky blíž k němu. Před ním se posadila a ještě chvilku tam mlčky seděla, nejspíš stále přemýšlela nad tím co ji právě nabídnul. "No, asi-... asi bych chtěla."

Valencia si skousla spodní ret a na okamžik zavřela oči. Rufusova starostlivost jí připadala milá, ale zároveň ji to trochu svíralo u srdce. Tolikrát se už musela spoléhat jen sama na sebe, že si zvykla myslet, že to tak má být napořád. Ale teď, když slyšela Rufuse mluvit o bezpečí smečky, o někom, kdo by se o ni mohl postarat, cítila, jak v ní narůstá tichá touha, kterou dlouho potlačovala. Možná ani sama netušila, jak moc by si přála, aby měla někoho, komu by mohla důvěřovat, na koho by se mohla spolehnout. „Já...“ začala tiše, tentokrát se konečně odvážila zvednout oči a podívat se Rufusovi přímo do tváře. „Víš, není to tak, že bych nechtěla, aby se o mě někdo staral. Možná... možná chci, ale já ani nevím, jaké to je. Už dlouho nikdo nebyl kolem, a když už někdo byl, nikdy to nevydrželo. Tak nějak jsem se smířila s tím, že musím zvládnout všechno sama. A navíc, pokud se ani o samu sebe nedokážu postarat, k čemu pak jsem?.. Ale někdy…“ Hlas jí trochu zadrhl a musela se zhluboka nadechnout, aby si udržela klidný tón. „Někdy si přeju, aby tu někdo byl. Aby se prostě někdo staral. Neříkám, že to neumím, nebo že to nezvládnu. Ale...“ Koukla zpátky k řece a zopakovala proces jako s prvním kamínkem. Už se s Rufusem cítíla o něco bezpečněji, a tak si dovolila si lehnout zpátky k okraji řeky. Mlčky pozorovala vodní hladinu a občas trochu zavrtěla ocáskem, přičemž ho stále pozorně poslouchala.

Valencia Rufuse bedlivě poslouchala. Něco ji na něm zaujalo. Nebo aspoň to naznačovali její ouška, kteeré byli stále ostražitě nahoru, a lehce otočené jeho směrem. Každopádně stejně pořád zírala směrem dolů, k zemi, k vodě. Zahleděla se na něj krátce, jen aby si ho znova letmo zkontrolovala. "Já, No vlastně jsem toho o Azarynu neslyšela zas tak moc," Zarazila se, když je hned začal obhajovat. "vlastně se tu ještě moc nevyznám, vím hlavně o kultu," Tlapkou jemně ťukla do jednoho z kamínků a zaujatě pozorovala jak padá do vody a vytvářejí se kolem něj malé vlnky, které ale brzo zmizí. Pak se otočí, a pískne tiše. "Omlouvám se, nevěděla jsem že tohle je už území vaší smečky. Pro mě to jsou jen čáry, co si vlci nakreslili, aby věděli, kam můžou a kam ne. Ale příroda to nezná. Pro vodu, vítr nebo ptáky žádné hranice nejsou. Já nejsem jako ty čáry." Trochu se uchechtla a šibalsky se na něj zazubila. Ne nijak drze, ani nijak negativně. Když se jí zeptal na úkryt, Valencia se v duchu zamračila. Bylo to jako odkrýt kus sebe, který chránila. "Ne, žádný ukrýt nemám. Popravdě nezůstávam na jednom místě dlouho, nemám důvod. Nemám žádného společníka."

Valencia zvedla hlavu, když k ní promluvil, její oči se na chvíli setkaly s jeho, ale pak se rychle stočily zpět k řece, jako by v jejím proudu hledala odpovědi, které nevěděla, že potřebuje. Uši měla stále napjaté, každé šustnutí listů, každý zvuk vody ji držel ve střehu. Když zmínil smečku, Azaryn, Valencia si musela v duchu připomenout, co všechno o ní slyšela. Věděla, že byla jednou z větších smeček, možná tou, která se snažila držet věci pod kontrolou, ale její zkušenosti s vlčími společenstvími byly spíše smíšené. Kdysi, dávno, než zůstala sama, znala, jaké to je být součástí smečky, ale to bylo v jiném čase, na jiném místě. „Azaryn,“ zopakovala zamyšleně, jako by se snažila ten název ochutnat a rozhodnout se, jak se k němu postavit. „Tam jsem nikdy nebyla,“ špitla nakonec zamyšleně, ačkoliv netušila, proč to vlastně říká. Když se zeptal, odkud je, Valencia na chvíli zaváhala. Pravda byla, že sama už skoro zapomněla, jaké to bylo mít domov, a představa, že by měla vysvětlovat, odkud pochází, jí přišla téměř směšná. Bylo to jako mluvit o jiném životě. „Nevím,“ přiznala nakonec s pokrčením ramen. Její hlas byl stále tichý, ale v něm se ozývalo něco pevného, možná stín tvrdohlavosti nebo touhy po nezávislosti. „Tady a tam. Kdekoliv.“ V jejím tónu byla zřetelná směsice smutku a odhodlání.

Valencia se cítila, jako by jí vítr, který neustále pročesával pláň Posledních sobů, přinášel všechny vzpomínky a ztráty, které se snažila neustále potlačovat. Přemýšlela nad Ancuninovými slovy, ale něco v ní se bránilo. Byla zvyklá na volnost, i když to znamenalo, že se musela spoléhat jen sama na sebe. Byla svobodná, ale osamělá, a ta myšlenka jí tížila jako balvan na hrudi. Slyšela jeho slova, jak mluvil o smečkách a ochraně, kterou by jí mohly nabídnout. Ale v její hlavě to znělo jako sen, něco nereálného, vzdáleného. Nevěděla, jak mu říct, že možná není připravená na to, aby znovu někomu věřila. Aby se spoléhala na jiné, než jen na své vlastní instinkty. „Nevím, jestli bych dokázala být zase ve smečce,“ dodala po chvíli ticha. Hledala vhodná slova, ale všechna se jí zdála prázdná. Valencia si nebyla jistá, jestli Ancunin rozumí tomu, co se snaží říct. Ale byla ráda, že ho má vedle sebe. Byla ráda, že jí někdo naslouchá. Dnes, aspoň na chvíli, nemusela být úplně sama. A to bylo něco, co si ani neuvědomovala, jak moc potřebovala. Čumáčkem do něj táké rýpla, ne nijak negativně, spíš hravě, děkovně, jakoby ho ujišťovala že je to v pořádku. A taky že tomu tak nějak, aspoň trochu rozumí. „Kult? Proč si to myslíš?“

Valencia strnula, když zaslechla cizí hlas, její uši se rychle otočily směrem ke zdroji zvuku. Byla zvyklá na to, že si její přítomnosti málokdo všimne, zvlášť když se pohybovala tak tiše a nenápadně, jak jen to šlo. Otočila hlavu a pohlédla na vlka, který se k ní blížil. Měl přátelský výraz a zavrtěl ocasem, ale její přirozeně se ale stále držela ve střehu. Pohlédla na něj bystrýma očima, každou část jeho těla si prohlédla, jako kdyby hledala nějakou skrytou hrozbu. Avšak jeho hlas ji do jisté míry uklidnil. Pomalu se opět posadila a ocásek přitáhla k tělu. „Valencia,“ odpověděla tichým, skoro neslyšným hlasem. Slova z ní vyšla zdrženlivě, jako kdyby každé pečlivě vážila, než je vysloví. Upřela pohled na řeku, jako kdyby jí voda mohla poskytnout nějaké útočiště nebo odpovědi na otázky, které se jí honily hlavou. „Jen jsem se chtěla podívat na řeku,“ dodala po chvilce, její hlas se ztrácel ve šumění proudu. Přemýšlela, co by mu měla říct. Bylo to zvláštní, potkat někoho takhle uprostřed ničeho, ale zároveň jí něco na Rufusovi připadalo známé. Možná to byl jeho klid, možná ten přátelský postoj, který v ní vyvolal vzpomínku na ty vzácné chvíle, kdy se cítila bezpečně. Ale teď, teď už si nebyla jistá ničím. „Ty jsi odtud?“ zeptala se opatrně, zatímco se snažila skrýt svou nejistotu a zjistit víc o tom, kdo před ní vlastně stojí.

Valencia se usadila na měkké mechem porostlé břehy řeky Igny, cítíc, jak jí chladná půda pod tlapkami připomíná prostou radost z okamžiku. Její srst jemně povlávala ve vánku a drobné kapičky vody, které se rozstřikovaly od řeky, se třpytily na jejím kožichu jako perly. Tiše sledovala jak se voda třpytí ve slunci, přelévá se přes kameny a vydává tiché šplouchání. Skláněla se nad hladinou a v odraze zahlédla svou vlastní tvář, obklopenou vlnícími se pramínky stříbrného světla. Na chvíli se zastavila, aby se napila, ledová voda jí protékala hrdlem a přinášela s sebou nový příval energie. Valencia se chvíli jen dívala na řeku, nechala se unášet svými myšlenkami. Hlavu měla plnou otázek, byla zmatená, vlastně už vůbec nevěděla co se sebou. Do teď se takhle nikdy necítila. Vždy si byla jistá, že vše zvládne sama. No po rozhovoru s tím, jakýmsi vznešeným vlkem, se jí trochu otevřeli oči. Nechtěla to přiznat sobě, a už vůbec ne někomu jinému. Začínala být trochu nešťastná. Zvedla hlavu a pohlédla na oblohu, kde se míhaly sluneční paprsky. Cítila, jak jí tváří prochází teplo a zároveň ji naplňuje nová energie, jako kdyby jí svět sám dodával sílu k dalším krokům. Možná, že někde tam venku na ni čekalo něco víc, něco, co by ji dokázalo překvapit stejně jako křišťálová hladina řeky, co se před ní nyní rozprostírala. Valencia se otřepala srst, kapky vody z řeky se rozprskly kolem ní. Ještě jednou se napila z chladivé vody, lehnula si na její okraj a dál pokračovala ve svém pozorování. Občas tlapkou jemně mávla po vodě, a náramně se bavila tím, jaké tvary voda vytváří než se zase uklidní.

Valencia sledovala Ancunina s opatrným zájmem. Cítila, jak se její napětí vrací, když začal mluvit o smečkách a výhodách, které přináší. Slova jí zněla jako vzdálený hovor, který se jí netýkal. Vždycky se snažila věřit, že se o sebe dokáže postarat sama, a tenhle cizí vlk se teď pokoušel její přesvědčení narušit. Zároveň ale nedokázala potlačit jistou zvědavost, co jí nechtěla dát pokoj.
Místo odpovědi zůstala chvíli mlčet a jen poslouchala. Myšlenka na smečku v ní vyvolávala směs neznámých pocitů – strach z neznáma, možná i trochu naděje, že by nemusela být vždycky sama. Ancunin to podával skoro jako nabídku, a ona nemohla nevidět, že mu na jejím osudu záleží víc, než byla zvyklá od ostatních vlků potkávat. Bylo to zvláštní a trochu ji to znepokojovalo, ale nezdálo se, že by měl nějaké špatné úmysly. Zvažovala, jak odpovědět, aby neukázala příliš ze svého vnitřního zmatku.
"Nejsem si jistá," řekla nakonec, její hlas byl sotva slyšitelný. "Ale chápu, co říkáš," dodala nakonec, pohledem krátce zavadila o Ancunina a pak se rychle podívala jinam. "Možná... možná máš pravdu..." Nechtěla mu dávat plané naděje, ale věděla, že si zaslouží aspoň tohle. On nebyl ten, kdo ji kdy zklamal, a možná si opravdu zasloužil, aby ho vzala trochu vážně. Možná. Chvilku kmitala očima po okolí a po vlku před ní, přemýšlela co dál, pak pokračovala. "Asi by to bylo fajn. Ale nevím. Dlouho jsem netrávila čas s více vlky, naposled snad ještě s maminkou a tatínkem." Zapískala. Ani ne smutně, spíš věcně , bylo vidět že její rodina pro ní sice není jednoduché téma , ale už se přes to pomalinku začala přenášet. "Co kdyby mě nechtěli? Co kdybych byla jen přítěží?" Povzdechla si a olízla si čumáček. Teď už v tom nádech smutku rozhodně byl. Nebo aspoň nějakého zklamaní, strachu. Mlčky vedle něj seděla a koukala do prázdna. Čekajíc že jí snad řekne nějaké další moudro, přece jen byl starší, a asi i zkušenější.

Jeho otázky o smečce v ní vyvolaly lehký pocit neklidu. Přemýšlela někdy o smečce? Ta otázka jí probleskla hlavou. Možná kdysi dávno, když ještě byla mladší a věci se zdály jednodušší. Ale teď už to nebylo tak prosté. Smečky byly pro ni neznámý pojem. Viděla je z dálky, slyšela o nich, ale nikdy mezi nimi nežila. Nechápala úplně jejich pravidla, tu složitou hierarchii, kterou popisoval. Zároveň však cítila jistý zvláštní pocit... ne snad touhu, ale zvědavost, jaké by to bylo nebýt pořád sama. Jenže ta představa, že by někam patřila, byla tak vzdálená a cizí, že se jí skoro bála. Co kdyby ji nepochopili? Co kdyby byla jen přítěží? Náhle pocítila lehký nával úzkosti. Co když má pravdu? Co když by jednou přestala být dost rychlá nebo dost ostražitá? Jak dlouho by mohla přežít sama? Otřásla se tou myšlenkou a pokusila se ji z mysli vytlačit. Potřebovala čas, aby to všechno promyslela. Ancunin byl vlk, který jí nabízel pomoc, ale ona si nebyla jistá, jestli na ni byla připravená. Možná si poradí sama. Možná ne. "No-... nevím..." Odmlčela se na chvilku, nejistě na něj koukala. "Ve smečce jsem nikdy nebyla, aspoň co si pamatuju. Možná máš pravdu... Když já nevím..." Zapískala nešťastně. Ten klid který s ním cítila se pomalinku vytrácel ve vzduchu oné pláně.

Valencia zůstala chvíli zticha, jen sledovala Ancunina a přemýšlela o jeho otázkách. Věděla, že mu pravda asi nedává smysl. Mluvil o rodině a vzdálených příbuzných, jako by to bylo něco samozřejmého, co jí musí chybět. Ale jí nic takového nechybělo. Tedy, ne tím způsobem, jak by si možná představoval. Už dlouho nebyla součástí něčeho většího, a zvyknout si na tu samotu bylo nakonec snazší, než čekala.
Když jí vlk nabídl svou pomoc a vyjádřil znepokojení ohledně její samoty, její oči se zúžily v zamyšleném pohledu. Její mysl se vrátila k době, kdy byla malá, kdy si ještě pamatovala, jaké to je mít rodinu kolem sebe, ale ty vzpomínky byly zahalené mlhou času a častěji než ne, zaplavené bolestí. Pomalu zavrtěla hlavou. „Ne, ani žádnou tetičku,“ řekla potichu, její hlas teď zněl o něco pevněji, i když v něm byla stále skrytá zranitelnost. „Jsem sama už nějakou dobu a... zvykla jsem si na to.“ Uvnitř sebe věděla, že její slova jsou jen částečně pravdivá. Na samotu se zvyká těžko, ale někdy není na výběr.
Jeho další slova, plná starostlivosti a obav, jí na okamžik zneklidnila. Necítila se slabá, ani ztracená. Chtěla věřit, že se o sebe dokáže postarat, a dosud se jí to dařilo. I když, přiznala si, možná jen měla štěstí. Neodpověděla hned, jen zůstala tiše ležet a vnímala teplo slunce na svém těle. Cítila, jak se napětí v ní postupně rozpouští. Možná proto, že věděla, že na chvíli může být v bezpečí.
Když ji pochválil za její jméno, Valencia se krátce, téměř nesměle, usmála. „Děkuji,“ řekla prostě, a v té jednoduché odpovědi se skrývala tichá radost z jeho uznání. Na chvíli se cítila skutečně krásně, i když věděla, že jméno samo o sobě ji nezachrání. Na její tváři se rýsoval jemný úsměv. Ležela vedle něj a vnímala ticho, které mezi nimi zavládlo, ale bylo to příjemné ticho. Přemýšlela o tom, co by měla dělat dál. Ancunin měl pravdu. Norest nebyl místo, kde by se dalo dlouho přežívat o samotě, zvlášť pro ni. A i když si nechtěla připustit, že by potřebovala pomoc, začala chápat, že pokud má mít nějakou budoucnost, nebude moct zůstat sama napořád.